Archiv štítku: DEU

Německo

Accept – Stalingrad

2.5.2012 H. Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 6.4.2012
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Hung, Drawn and Quartered
02. Stalingrad
03. Hellfire
04. Flash to Bang Time
05. Shadow Soldiers
06. Revolution
07. Against the World
08. Twist of Fate
09. The Quick and the Dead
10. The Galley

Hodnocení:
H. – 6/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi si všichni vzpomenete, jaká to byla obrovská senzace, když se němečtí Accept před dvěma lety vrátili s neuvěřitelnou energií zpátky na scénu. Není divu, že reunion budil takovou pozornost, Accept přece jenom patří k těm největším heavy metalovým formacím vůbec. Pokud budeme počítat země mimo Velké Británie, což vždy byla Mekka heavy metalu a ne nadarmo právě odsud pochází nejvíce těch opravdu velkých a legendárních formací, jen těžko budeme hledat žánrovou skupinu, jež by svou velikostí mohla konkurovat Accept (z fleku mě osobně napadají jenom dvě, ale to je vedlejší). Přesto comebackovému albu “Blood of the Nations”, na němž navíc nezpíval ikonický frontman Udo Dirkschneider se svým nezaměnitelným vokálem, nevěřil snad vůbec nikdo, o to větší nadšení se ovšem strhlo, když deska vyšla a ukázalo, že je to ve skutečnosti opravdový heavy metalový klenot, vypilovaný po všech stránkách do té nejlepší možné podoby. Ihned poté stoupl kurz Accept mnohonásobně, najednou začala být kapela všude žádaná a chtěná, dlouhé koncertní šňůry nebraly konce… inu, proč ne, za tak výbornou desku si to pánové přece jenom zasloužili. Hned v té době, nedlouho po vydání “Blood of the Nations”, se už začalo mluvit také o dalším nástupci, který přišel až v podezřele rychlém sledu, jen rok a půl po svém předchůdci (a to byl onen rok a půl navíc vyplněn zmiňovaným neúnavným koncertováním). A jak “Stalingrad” dopadl? Hned na začátek můžeme říct… bohužel nepříliš slavně…

“Blood of the Nations” mělo jedno obrovské eso v rukávu – jak již bylo zmíněno, v podstatě nikdo mu nevěřil, nikdo od něj nečekal nic jiného než průser, díky čemuž mohla deska jenom překvapit, což se nakonec také stalo. Accept tehdy vlastně neměli co ztratit, pokud by se jim album nepovedlo, všichni by prohlásili “já to říkal” a comeback by skončil dřív, než by vůbec začal; kdyby se naopak povedlo – to už víme, co by se stalo, protože se to již stalo. To “Stalingrad” má pozici o mnoho těžší, jelikož od něj se toho po excelentním “Blood of the Nations” čekalo zase až příliš. A přesně dle zákonu schválnosti, který praví, že čím více se na nějaké album člověk těší, tím větší poté bývá následné zklamání, je obrovským zklamáním i “Stalingrad”.

Možná se zeptáte, v čem je mezi oběma deskami tak obrovský rozdíl, když jsou obě dvě ve své podstatě krystalicky čistý heavy metal. V žánru určitě ne, to je pravda, přesto to poznáte zcela jasně pouhopouhým citem. Na “Blood of the Nations” byla cítit obrovská lehkost, přirozenost, radost z toho, že zase hrajeme – právě to z té desky dělalo natolik skvělou věc. A právě to “Stalingrad” zoufale postrádá. Nemohu se zbavit dojmu, že tohle album bylo, jak se říká, spíchnuto horkou jehlou. Osobně bych klidně vsadil svoje boty, že v tom bude mít prsty label Nuclear Blast, u něhož bych se ani v nejmenším nedivil tomu, kdyby Accept tlačil k tomu, aby další nahrávka vyšla co nejdříve, dokud je kapela po tak vydařeném návratu tolik v kurzu.

Jestli je právě vyřčená teorie správná nebo ne, to je těžko soudit a pochybuji, že se to kdy dozvíme, jedna věc je však jistá – “Stalingrad” obsahuje přílišné množství vaty, aby mohlo důstojně navázat na svého předchůdce. Věřím, že kdyby si Accept vzali (dostali?) na přípravu desky více času a “Stalingrad” vyšel třeba až za rok, výsledek by byl úplně někde jinde. Samozřejmě netvrdím, že by to chtělo si odfrknout na dalších 15 let (ačkoliv zcela upřímně říkám, že bych radši čekal dalších 15 let na druhé “Blood of the Nations” než dva roky na “Stalingrad”), ale i těch pár měsíců by jistě udělalo svoje. Takhle totiž “Stalingrad” působí prostě uspěchaně, stylem “honem rychle něco vydat, dokud to lidi žerou”. Což o to, kasička vydavatele se jistě z prodeje krásně naplní i v dnešní době, ale stálo to za to? Dle mého skromného názoru nikoliv. “Blood of the Nations” byl naprostý majstrštyk, fošna, která se mohla bez obav srovnávat s legendárními kusy jako “Balls to the Wall” nebo “Metal Heart”; hned po prvním MP3 poslechu (a to berte doslovně) jsem se zvedl a okamžitě si běžel do obchodu CD koupit. Za “Stalingrad” ovšem utrácet nehodlám ani v nejmenším, protože za to prostě nestojí…

Prozatím to asi vyznívá, že “Stalingrad” je naprostý průser, který se takřka nedá poslouchat, ale to zase není tak úplně pravda. Wolf Hoffmann a Peter Baltes jsou přece jenom protřelí mazáci, takže nějaké opravdu dobré riffy vykouzlit dokázali, to samozřejmě uznávám, ale problém tkví v tom, že jich je tentokrát pomálu a že jsou hodně rozmělněné. Srovnejme… “Blood of the Nations” – co song, to pecka plná skvělé muziky; “Stalingrad” – pár dobrých riffů a mezitím spousta zbytečné omáčky, která jen natahuje délku, aby počin mohl být prohlášen za dlouhohrající. A to je špatně. Zatímco minulá placka měla (v limitované verzi) více jak 70 minut a nenudila ani na chvilinku, “Stalingrad” má minut skoro o 20 méně, přesto mám značný problém to doposlouchat, jak mě to nebaví.

Naprosto zářným příkladem, kterýžto nám může posloužit jako ukázkový, toho propastného rozdílu je první singl. “Teutonic Terror” prostě byla hymna, přímo ztělesnění heavy metalu v té nečiřejší formě made by Accept – kulervoucí riff, pochodové tempo, spousta malých, ale hravých a skvělých nápadů, nadšení z toho songu přímo čiší. Ale “Stalingrad”? Tahle písnička se snaží stavět na stejném motivu, čili jeden vůdčí riff, ale zde jeho neustále omílání nefunguje, je to nemastné, neslané, jak se říká. “Teutonic Terror” mělo výtečný refrén, sborový refrén “Stalingrad” je těžký průměr, který se po více posleších stává spíše otravným. Píseň jako celek funguje spíš tak na půl – a to ještě patří k těm nejlepším momentům celé nahrávky.

Ono celé album se snaží jet ve stylu “Blood of the Nations”, ale prostě a jednoduše se mu to nedaří, ani kdyby se na hlavu postavilo. Další věc, na níž je to krásně znát, je to, že citelně chybí záležitosti typu “The Abyss” nebo “Shades of Death”, čili delší a malinko náročnější kompozice, jež fošnu nejen znatelně osvěžovaly, ale dokonce patřily i k jejím vrcholům. Na “Stalingrad”? Kde nic, tu nic. S přimhouřením očí by se dala uznat závěrečná “The Galley”, jenže ta nejenže dvěma o dva roky starším kolegyním nesahá ani po kotníky, ale navíc se ještě nachází až na úplném závěru “Stalingrad”, kde vyznívá trochu do ztracena, pokud se k ní vůbec posluchač zvládne prokousat, což se mně osobně povedlo až na několikátý pokus. I přesto se, stejně jako v případě titulní “Stalingrad”, jedná o jednu z nejpamětihodnějších věcí desky, srovnáme-li to s tou okolní slabotou.

Snad za jediný opravdu světlý bod považuji třetí “Hellfire”, což bohužel není cover od známých norských black metalistů 1349 (to by mohlo být dosti zajímavé (smích)), ale klasická heavy pecka, v níž je na rozdíl od zbytku “Stalingrad” cítit ten pohříchu chybějící drajv a zápal. Zejména skvělý refrén “Hellfire” naprosto hravě strčí do kapsy všechny ostatní songy na albu dohromady. Po téhle skladbě by na druhém místě skončilo “The Galley”, pak hodně dlouho nic, poté přijde titulka a pak… nepříliš výrazná nuda, z níž se občas vyloupne dobrý riff, ale ne tak často, aby to člověka nějak více bavilo. Poslouchat se to možná dá, ale otázka zní: proč? Proč, když existují desítky a desítky mnohem lepších věcí…

Finální verdikt je myslím zcela zřejmý: “Stalingrad” je obrovské zklamání po všech stránkách, které se se svým předchůdcem nemůže rovnat ani v nejmenším. Z alba je cítit přílišná uspěchanost a málo času na to, aby měly nápady možnost dozrát, což ze “Stalingrad” dělá materiál bez přehánění průměrný. Inu, každý den není posvícení… a to u kapely jako Accept obzvlášť zamrzí…

O pár dnů později…

Stálo mi to trochu vrtalo hlavou, že to přece není možné, aby deska Accept byla tak nepovedená. Přece jenom jsem je měl vždy rád, byli jednou z těch kapel, na jejichž muzice jsem vyrůstal, takže mi to prostě nedalo a věnoval jsem “Stalingrad” těsně před zveřejněním recenze ještě jeden soustředěný poslech do sluchátek. Bohužel, verdikt zůstává nezměněn. Album prostě postrádá jakékoliv nosné nápady, které by mu dodaly ty správné koule, chybí taková ta pověstná chemie – jak již bylo řečeno, celé to zní příliš uspěchaně. Sem tam se sice objeví nějaký zajímavější moment objeví – například sbory a refrén v “Revolution” nebo klidnější začátek “Twist of Fate” -, ale jako celek toho “Stalingrad” nemá příliš co říct. Pro jistotu jsem si ihned vzápětí ještě pustil “Blood of the Nations” a ten rozdíl je vskutku propastný – co song, to časovaná bomba plná výborných nápadů. Nebe a dudy, rozdíl minimálně dvou tříd…

Další názory:

Nikdy jsem nebyl fanouškem Accept, čímž bych nechtěl upírat jejich vliv na vývoj heavy metalu, to rozhodně ne, jen šla tvorba této německé legendy vždy tak nějak mimo mě. “Blood of the Nations” však bylo trefou do černého. Skvělé nápady, majestátní refrény, celkově vyrovnané skladby a zabijácký zvuk učinily z tohohle alba jedno z nejlepších heavy metalových alb třetího tisíciletí. Bylo jasné, že budou následovat nekonečná turné a dalo se čekat, že nové album na sebe nenechá dlouho čekat, ale že se ho dočkáme už po roce a půl?! Tady něco smrdí a ano, asi už to tušíte, je to kvalita nové placky. Nevyrovnaná. Takhle bych “Stalingrad” charakterizoval jedním slovem. Velké množství skladeb působí vatovitě, bez nosnějších nápadů, skladby neoplývají povedenými refrény, jako tomu bylo v případě “Blood of the Nations”. Vyjímkou budiž trojka “Hellfire”, kterou bych si na pozici prvního singlu dokázal představit o dost víc, než nevýraznou titulní “Stalingrad”. Ta sice není špatná, ale oproti “Teutonic Terror” je jako chudý příbuzný. Z dalších skladeb se mi líbily ještě přímočará “Revolution” a závěrečná “The Galley”. Tím bych svůj výčet nejspíš ukončil a zbytek označil za nezáživnou výplň. Celkově album vyznívá velmi slabě a považuji jej za příliš uspěchané. Škoda, protože výchozí pozici měli Accept skvělou, a takhle si to pohnojit. Snad příště.
Kaša

Recenze

Lunar Aurora – Hoagascht

28.4.2012 Ellrohir Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2012
Label: Cold Dimensions

Tracklist:
01. Im Gartn
02. Nachteule
03. Sterna
04. Beagliachda
05. Håbergoaß
06. Wedaleichtn
07. Geisterwoid
08. Reng

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web

V poslední době se začíná pomalu stávat takovou nešťastnou tradicí, že takřka každou svou recenzi či minihodnocení mohu začít konstatováním “o kapele xyz jsem dosud neslyšel a album abc je tak mým prvním setkáním s ní”. Asi vás napadne, že bych to neříkal nebýt toho, že Lunar Aurora je další z mnoha band, kterých se to týká. Času je zkrátka málo, interpretů hodně. Má to své světlé i stinné stránky. Na jednu stranu člověk netrpí předsudky či přehnanými očekáváními, na druhou nemá srovnání a neví, co od kapely lze nebo nelze čekat. Buď jak buď, do boje s albem “Hoagascht” jsem vyrážel s čistým štítem.

Tento počin představuje návrat zavedeného jména na black metalovou scénu (to se v poslední době také začíná stávat tradicí) po nějakých pěti, šesti letech odpočinku. Z autorského tria podepsaného pod většinou dosavadní tvorby se stalo duo – Whyrhd zodpovědný za zpěv a Aran coby mistr vší instrumentální sekce a ke všemu ještě druhý vokalista. Aranův mladší bratr Sindar se comebacku neúčastní. Deska nabízí celkem osm skladeb při délce 52 minut, přičemž stopáž jednotlivých songů se drží mezi pěti a osmi minutami. Takže samé strukturou propracovanější kousky, ale zároveň poměrně jasně oddělené od sebe.

Podle mé soukromé teorie máme dvě hlavní větve black metalu (že různých podškatulek existují desítky, je druhá věc). “Klasickou”, kdy je cílem pomalovat si tvář černobílým warpaintem, hrát maximálně disharmonickou “zlou” hudbu a vykřičet do celého světa svou nenávist a poselství vzdoru. Prostě idea, na které se black metal v 90. letech zrodil. A vedle toho existuje linie “progresivní”, kdy se k onomu klasickému přístupu přidávají všelijaká vyšperkování a avantgardní novinky. Z toho pak vznikají různé ty Alcesty, Summoning nebo všemožné fúze s jinými žánry. Lunar Aurora bych vcelku bez váhání přiřadil do kategorie druhé. Black metalové kořeny se nezapřou, na druhou stranu určitě nejde mluvit o nějakém nezáživném žánrovém stereotypu.

Byl jsem důrazně nabádán, abych přípravným poslechům alba před recenzí věnoval dostatečnou pozornost. Je to oprávněný požadavek, protože “Hoagascht” určitě deska na jeden poslech není. Tak už tomu u komplexnější muziky bývá. Opět to má svá pro a proti – hudební zážitek vděčného posluchače je určitě větší, ale na druhou stranu roste riziko, že tuto kvalitní tvorbu jeden přehlédne (resp. přeslechne). Osobně považuju náhodné “zaslechnutí” za jeden z hlavních kanálů, kterým se k hudebnímu konzumentovi dostávají nové podněty a tipy. Logicky má jistou výhodu “chytlavá” skladba, která zaujme ihned.

Pokud se však člověk do tvorby Lunar Aurora zaposlouchá důkladně (například veden druhým z hlavních kanálů přísunu nových interpretů, totiž na doporučení druhé osoby), zklamán rozhodně nebude. Hudba je to skutečně proměnlivá, nápaditá a povětšinu času velmi atmosférická. K oné atmosféře přispívá zejména důmyslné využívání efektů na pozadí. Ať už to jsou vyloženě FX vložky typu skřípání dveří či zvuků deště a bouřky, ale spíše a hlavně různé klávesami vyluzované zvuky – různé vrzání, pískání, houkání (má-li to předobraz v nějakých nástrojích, mé uši selhaly v jejich přesné identifikaci), kteréžto skvěle dokreslují hlavní kytarové motivy. Obecně se mi kytarové party nezdály tak výrazné (i když zejména v druhé polovině alba přeci jen tu a tam významný prim hrají) a po většinu času se mi zvuk zdál poměrně “čistý” (na poměry toho, co někdy black metal dovede). To však plyne ze zjevné snahy tvořit spíše melancholicky melodickou hudbu, než pokoušet se o co nejvíc “abysmální” (nenapadá mě český ekvivalent tohoto pojmu, který odpovídá situaci, kdy se autor vědomě pokouší znít, jako když hraje na struhadlo a nahrává to třicet let starým a napůl rozbitým mikrofonem, načež výsledek přehraje na historickém magnetofonu a celé to nahraje ještě jednou) zvuk. Bicí aparát se drží podobné ideje a také se drží spíše zpátky, alespoň oproti některým počinům, které si už v minulosti našly cestu do mého přehravače. Občas se však přeci jen vyloupnou a občas i překvapí nějakým tím netradičním úderem.

Do mezí předchozích řádků se pak vejdou i vokály. Sice je bez diskuse, že o black metalový hlas jde, ale Whyrhdovi a Aranovi se derou z hrdla se zvláštní lehkostí a jemností, aniž by se zdálo, že musí “tlačit na pilu” jako někteří zpěváci. V některých pasážích dojde i na recitály a sem tam se, aby se neřeklo, ozve nějaký ten vysoký “skřek”. Výsledkem je pak další pevný blok do skládačky jménem “Hoagascht”. Tím posledním blokem je basová kytara, která tam zjevně někde je a bylo by asi poznat, kdyby nebyla, ale celkem vám k ní zřejmě nic objevného říct neumím. Naštěstí v tomhle případě vzhledem k personálnímu obsazení nezůstane žádný zhrzený basák, jehož výkon by zůstal nedoceněn.

Celkově tedy staronová hudba Lunar Aurory funguje bezvadně. Ovšem přesto všechno nemůžu říct, že bych byl stoprocentně spokojen. Například vám totiž asi nejsem schopen vybrat nějakou nejlepší skladbu, protože prostě žádná nijak extra nevyčnívá. Můžu doporučit buďto celé album se vším všudy, anebo nic. Kromě toho je tu také otázka udržení pozornosti. “Hoagascht” je totiž nutné vnímat a koncentrovat se na něj. Poté, co člověka něco rozptýlí a jeho ostražitost ochybne, hudba a dojem z ní rychle kamsi utíká. A já se tedy musím přiznat, že ani při opakované snaze jsem plnou pozornost celou dobu stopáže nepřerušeně udržet nedokázal.

Jistě je možné s úspěchem namítnout, že to přeci není žádný nedostatek, ostatně i proto srážím z případného desítkového absolutoria jen dva body. Jako jistý problém to však cítím, záleží asi jak přesně kdo z nás přistupuje k poslechu hudby. Ať tak či onak, fanoušek “objevného” black metalu, jenž, aby se tak řeklo, má co říct, ochotný zaposlouchat se do propracované muzikální krásy, by z alba “Hoagascht” zklamán být nemusel a neměl.

Další názory:

Většinou jsem toho názoru, že když se skupina rozhodne skončit, měla by už zůstat u ledu a neměnit svá rozhodnutí jak podzimní počasí podle aktuální nálady, přesto existují výjimky, po jejichž konci jsem pořád tajně doufal, že se ještě někdy něco pod jejich hlavičkou objeví. Německý klenot Lunar Aurora patří rozhodně mezi ně, takže když byla ohlášena obnova činnosti a nová deska “Hoagascht”, opravdu jsem se na poslech těšil, ale zároveň jsem se i obával, zdali se kapele podaří navázat na excelentní předchozí počiny. O to větší je však nadšení, že se to pánům povedlo, a to i přes nepřítomnost jednoho ze tří dlouholetých členů. To ovšem nic nemění na tom, že “Hoagascht” je naprosto výtečná záležitost, jež potvrzuje unikátnost muziky Lunar Aurora. Sice se mi zdá, že skupina citelně zpomalila a takřka celá deska se nese ve středním až pomalejším tempu, ale ta silná charakteristická atmosféra, ta tam stále je. A právě ta byla v případě Lunar Aurora vždy to nejdůležitější. I díky tomu jsem s výslednou podobou “Hoagascht” více než spokojen, tohle je totiž muzika přesně dle mého gusta. Libůstky jako používání bavorského nářečí v textech jsou už jen bonbónkem, který činí už tak úžasnou muziku ještě zajímavější…
H.

Recenze

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead – split

22.4.2012 H. Komentáře: 3

Země: Česká republika / Německo
Žánr: noise
Datum vydání: 2012
Label: Meziprostor / Napalmed ‎/ Vomit Bucket Productions / Puzzle Records / Underground Pollution Records / Rauha Turva / NHDIYSTREC

Tracklist:
01. Paregorik – Pseudo-Intellectual Trauma
02. Ataraxy – In My Four Walls…
03. Napalmed – Tri Dcera Tops (excerpt)
04. Wormhead – Delusions of Persecution

Odkazy Paregorik:
bandcamp

Odkazy Ataraxy:
web

Odkazy Napalmed:
web

Odkazy Wormhead:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Napalmed

Chceme-li vůbec nějak hodnotit žánr jako noise, musíme si ponejprv položit jednu dosti zásadní otázku, a sice jakou optikou se na celou záležitost dívat, jaká měřítka nasadit, jestli vlastně vůbec nějaká? Ačkoliv se to pro nezasvěceného může zdát na první pohled jako trochu uhozené uvažování, není tomu tak, právě naopak, u natolik specifické záležitosti jako noise jsou podobné otázky rozhodně na místě. A pročpak?, ptá se onen nezasvěcenec… Inu, odpověď na otázku, proč si podobné otázky vůbec klást, je vcelku nasnadě – už jen samotný název žánru ji zodpovídá více než dostatečně.

V podstatě žádná ze všech existujících hudebních odnoží svým názvem plně neobsahuje samotnou svou podstatu. Považte sami, vždyť ne všechen death metal je smrtící, ne všechen black metal je temný, ne všechen heavy metal je opravdu heavy atd. Ale noise? Ten je jednou z těch nemnoha výjimek, která už jen svým názvem v plném rozsahu říká, co do této škatulky spadá – hluk. Nic víc, nic míň. Nekontrolovatelné (a mnohdy také nekontrolované) proudy hluku, skřípení, vrzání, nárazy, šum, jednoduše – bordel. Nyní přichází jedna z našich zásadních otázek – lze tohle vůbec považovat za hudbu? Pokud bychom aplikovali prostou teorii, že hudba je pouze to, kde hudebníci hrají tóny na hudební nástroje, pak by noise ve světle výše řečeného neobstál ani v nejmenším. Kdybychom však naši definici toho, co je a co není muzika, rozšířili kromě obligátního “má to noty” i na “umělecká zvuková performance”, hned jsme doma, jelikož sem noise bezesporu patří, na rozdíl například od drtivé většiny komerčního rádiového popu (tedy, ne, že bych já měl něco proti popu, sám si ho rád poslechnu, což se však nevylučuje s tím, že jej nepovažuji za pořádnou hudbu, natožpak za umění).

Další naše otázka je ovšem ještě o poznání štiplavější – proč noise vůbec poslouchat? Nutno říct, že v tomto případě bude odpověď (dojdeme-li se vůbec k nějaké) ještě méně jednoznačná. Pokud v hudbě hledáte odpočinek a relaxaci, noise vám není určen ani náhodou; jestli chcete v hudbě slyšet příjemné melodie a chytlavé momenty, noise vám není ani v nejmenším; chcete-li slyšet kvalitní muzikantské výkony, noise vám není určen za žádných okolností; jednoduše řečeno – pokud od hudby očekáváte to, co se od ní ve slušné společnosti za normálních okolností očekává, od čehokoliv z oblasti noise dejte urychleně ruce pryč (ačkoliv je zase druhá věc to, že noise je natolik okrajovou hudební formou, že průměrný posluchač se k němu ani nedostane, pročež z něj ani nemusí dávat ruce pryč). Komu je tedy tento žánr vůbec určen? Těžko říct… možná jestli hledáte, co všechno jste ještě schopni zvládnout, budete tu na správné adrese. Pokud si prostě a jednoduše libujete v něčem, co se diametrálně liší od nastolené “normálnosti”, není co řešit, tohle je přímo pro vás. Noise funguje (a to potvrzuji z osobní zkušenosti) i jako mozkový klystýr, když prostě potřebujete vyčistit hlavu od všeho – někteří žánroví interpreti předvádí takovou hlukovou nalejvárnu, že jsou k tomu snad přímo stvořeni. Anebo další možnost… když si prostě jenom chcete způsobit bolení hlavy… Dle libosti a osobního vkusu…

Přejděme k další otázce – je vůbec mezi noisovými hudebníky (anebo snad: “hudebníky”?) nějaký rozdíl? To je setsakra dobrý dotaz, vždyť uvažujme logicky – co je bordel, to je bordel, a v bordelu rozdíl není. Bohužel (bohudík?) to až takhle jednoduché ale není, a jak vidno, i v onom bordelu (tedy, hluku – nebuďme příliš expresivní) rozdíl opravdu je. Ale tím už se pomalu dostáváme k nosiči, kvůli němuž vůbec toto povídání vzniklo – splitku čtyř noisových projektů, dvou domácích a dvou německých. Každý z těchto projektů totiž ukazuje malinko jinou podobu noisu, čímž v rámci jednoho počinu dává jasnou odpověď, posléze aplikovatelnou na celý žánr – není bordel jako bordel!

“Pseudo-Intellectual Trauma” od Paregorik je jasnou ukázkou noisu, jenž si nedává za úkol nic menšího než terorizování ušních bubínků. Je to přesně ta řvavá podobu stylu, v níž to neskutečně skřípá a vrže bez sebemenší známky lítosti k posluchačově psychickému rozpoložení. Ataraxy se na splitu naopak prezentují “šumivým” noisem, minimalistickým až na kost – jeden monotónní zvuk po celou hrací dobu songu “In My Four Walls…” však není na poslech o nic méně náročnější. Noise od Napalmed je noisem veskrze chaotickým, klasickým bordelem, který přes sebe bez ladu a skladu překládá množství zvuků, tvořících jednu velkou masu hluku. Poslední účastník, po Ataraxy druzí Němci Wormhead, jsou pak jakousi kombinací výše zmíněného – šum, skřípení i chaos, to vše v jejich “Delusions of Persecution” najdete. Rozdíly vypadají na první poslech veskrze minimální, protože ve všech čtyřech případech jde o záležitost nelíbivou až (pro někoho) nepříjemnou, jenže tímhle způsobem byste mohli složit většinu žánru, že základ (v tomto případě hluk) je stejný a odlišnosti jsou už jen kosmetickou záležitostí. Tím pádem jsme si vlastně dokázali, že buď v jednotlivých noisových počinech rozdíly opravdu jsou, nebo že v rámci jednotlivých žánrů v hudbě rozdíly nejsou vůbec – to už si rozhodněte sami.

Vzhledem k tomu, že tento text již pomalu plyne ke svému konci, si možná řeknete, že samotné nahrávce bylo věnováno minimum prostoru a víc než recenzí se článek stal jakousi úvahou o samotném žánru. Ale tak to prostě je – podle mého názoru ani o oné čtveřici skladeb není víc co říct. Je to prostě… noise. Se vším, co k němu patří, ať už v tom dobrém či v tom špatném slova smyslu. Záležitost na samém okraji hudební scény – natolik divná, že se o ní ve slušné společnosti nejenže nemluví, ale ani se o ní neví; natolik extrémní, že i nejeden tvrdý metalista se před ní poběží schovat do protihlukového krytu; záležitost pro naprosté minimum lidí. A jako takový je noise vlastně nepopsatelný, rozhodně i nehodnotitelný (právě pro tyhle případy byla recenzentům dána možnost odpustit si číselnou známku). Je to prostě… noise… hluk… bordel…

Recenze

Desaster – The Arts of Destruction

16.4.2012 H. Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Intro
02. The Art of Destruction
03. Lacerate (with Rays of Doom)
04. The Splendour of the Idols
05. Phantom Funeral
06. Queens of Sodomy
07. At Hell’s Horizon
08. Troops of Heathens, Graves of Saints
09. Possessed and Defiled
10. Beyond Your Grace
11. Outro

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Prohlásit o Desaster, že je jejich novinka “The Arts of Destruction” pěkně špinavým staroškolským black/thrash metalem, je asi docela zbytečné, jelikož asi nikdo z nás již od téhle německé kultovky nic jiného nečeká a – ruku na srdce – ani nechce, přesto si to asi zmínku zaslouží, když už se jedná nějakou tu jakousi recenzi, která má desku popsat. Ovšem tímto prohlášením bychom mohli také skončit, jelikož “The Arts of Destruction” nenabízí nic víc, ani nic míň. Jestli je to dobře nebo špatně, to ponechávám na subjektivním úsudku každého z vás a také na vašich vlastních preferencích. Já mohu říct jen to, že v tom, co Desaster dělají, jsou špička, ačkoliv se zdaleka nejedná o nic revolučního. Avšak už jen z toho, že se jedná o oldschool, je myslím vcelku zřejmé, že zrovna o boření hudebních hranic tahle muzika asi nebude…

Sám za sebe mohu říct, že se mi “The Arts of Destruction” neskutečně trefilo do noty. Když vyškrtnu to, co poslouchám “povinně” na recenze a hodnocení, tak si sám od sebe poslední dobou pouštím spíše různé avantgardní nebo psychedelické záležitosti, případně nějakou elektroniku, jenže… znáte to, časem to člověka prostě omrzí, přece jenom nelze poslouchat neustále to samé dokola, pročež jsem tak nějak podvědomě začal přemýšlet, co náladově odlišného bych si mohl pustit. A právě v téhle chvíli vypustili Desaster další dávku své modernou neposkvrněné staromilské hoblovačky, kterou jsem zrovna potřeboval jako sůl. Nejspíš (vlastně zcela určitě) i tohle hrálo svou roli v tom, proč mě “The Arts of Destruction” tak nehorázně chytilo.

Aby měl článek alespoň nějakou výpovědní hodnotu (což ovšem možná nebude mít ani tak, já jsem však byl vždycky naivka), budu nyní trochu drze předpokládat, že milý čtenář ještě neměl s Desaster tu čest… co lze tedy od “The Arts of Destruction” očekávat? Jednoduše řečeno – vše, co si jen dokážete představit pod oldschool black/thrash metalem. Patřičně špinavý sound, převážně rychlejší tempo, mrazivé riffy, mohutně předoucí baskytara – to vše se zde nachází v míře opravdu vrchovaté. Nechybí ovšem ani charakteristické melodie, jež se starají o nezbytnou atmošku. Ony totiž ani ty hoblovačky ze staré školy nejsou tak bezduché rubanice, jak se všeobecně traduje – jen to nesmíte říct nahlas, jinak by se některým jedincům zbortilo pěkných pár iluzí. Dostatečným důkazem budiž například opusální “Possessed and Defiled”. Bavit se o tom, jakým kapelám se zvuk Desaster blíží, je naprosto mimo mísu, jelikož většinou se právě o jiných skupinách říká, že znějí jako Desaster, nikoliv naopak… přece jenom už tito němečtí veteráni platí za dost velký kult. A že to rozhodně není neprávem, toho je (kromě jiných) “The Arts of Destruction” rázným důkazem.

Mezi jednoznačné vrcholy desky patří již zmiňovaná osmiminutovka “Possessed and Defiled”, jež Desaster představuje v trochu jiné, melodičtější a epičtější rovině. Do stejného soudku – ačkoliv to v jejím případě není zas až tak demonstrativní jako u “Possessed and Defiled” – patří rovněž pátá “Phantom Funeral”, jejíž rozjezd má vážně šťávu. Z těch rychlejších hoblovacích věcí bych vyzdvihl třebas punkem načichlou “Queens of Sodomy”, výtečně gradující “At Hell’s Horizons” nebo kulervoucí “Lacerate (with Rays of Doom)”.

Víc snad toho myslím není třeba říkat, jelikož vše podstatné již řečeno bylo. Ono “The Arts of Destruction” ve své podstatě příliš složitá deska není, naopak patří spíše k těm přímočařejším, ale i to má své kouzlo, zvláště v případě, když to někdo opravdu umí, o čemž v případě Desaster pochybovat vážně nelze. Prostě a jedno se dá říct, že je “The Arts of Destruction” nahrávka hodná undergroundové legendy nižší svítivosti, jakou Desaster bezesporu jsou. A to dle mého názoru není k zahození ani v nejmenším.

Další názory:

Desaster se pohybují hudebně někde na pomezí thrash/black metalu, a protože fungují již od roku 1988, lze je považovat za nestory scény. Nové album “The Arts of Destruction” je přesně takové, jaké lze od kapely v rámci žánru očekávat. Intenzivní, rychlé, kytary řežou, jak jen to jde, jen zpěvák Desaster, Sataniac, se nachází v jedné, maximálně dvou rovinách, ze kterých ani o píď nevybočí. Ono by to nebylo zas tak na škodu, jenže ten jeho je dle mého mdlého názoru příliš tuctový. A to je škoda, protože album se tak dokáže strašně rychle oposlouchat a jednotlivé skladby splynou v jednu kouli. Výjimkou budiž osmiminutová “Possessed and Defiled”, ve které se dočkáme několika zajímavých zvratů. Celkově považuji “The Arts of Destruction” za dobře odvedenou práci a musím říct, že prvních několik poslechů album dokázalo udržet mou pozornost. Bohužel po čase ztrácí na síle a přestával jsem mít chuť se k němu více vracet. Mnohem více nadějí jsem vkládal do novinky žánrově spřízněných Aura Noir, a že jsem učinil oprávněně, o tom někdy příště…
Kaša

Recenze

Lanfear – This Harmonic Consonance

6.4.2012 Ellrohir Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Pure Legend Records

Tracklist:
01. Giorno del giudizio
02. Colours of Chaos
03. By-Product Nation
04. The Reverend
05. Idiopathic Discreation
06. Camera Silens
07. I, Robot Sapiens
08. Spectrophobia
09. Word Not Spoken
10. Disharmonic Consonance

Odkazy:
web / facebook / twitter

Z bádensko-württemberského městečka Gundelsheim zdraví své věrné fanoušky i náhodné kolemjdoucí pětičlenná parta Lanfear. Když jsem si dělal domácí úkoly a zjišťoval nějaké info o této pro mě zcela neznámé kapele, ukázalo se, že nejde o záležitost zcela neznámou, a to dokonce i u nás. Ostatně jejich historie se počítá už od roku 1993 a vydali doteď šest řadových alb, takže není divu, že jejich jméno dolétlo až k nám, obzvlášť když tu už i několikrát vystoupili. Já každopádně až do nedávné minulosti, kdy mi byla přiřknuta recenze na “This Harmonic Consonance”, zůstával v blažené nevědomosti o jejich existenci.

Obávám se však, že jsem si souhlasem s recenzí poněkud naběhl. Klíčem se stal proklamovaný žánr “progressive power metal”. Vyzbrojen dosavadní zkušeností, že takto zaškatulkované kapely, se kterými jsem se setkal, se mi vždy líbily – vévodí jim američtí Theocracy – zvolil jsem Lanfear jako příští objekt svého hodnotícího zájmu. Ovšem ukázalo se, že jsme si opravdu (ale opravdu) nepadli do oka. “Viník” je jasný – zpěv. Nuno Miguel de Barros Fernandes a jeho hlas a vokální projev se mi prostě a jednoduše nelíbí. Jenže – a to je ten problém – nedokážu přesně říct, jestli je to objektivní nekvalita, anebo jenom můj subjektivní pocit. Skoro bych si ovšem vsadil, že to druhé, protože chvilka s panem Googlem prozradí, že dosavadní recenze na album jsou snad do jedné pozitivní a průměrné skóre desky se pohybuje někde nad osmi body. Ostatně i máma, když byla náhodou v doslechu nějaké klidnější pasáže ke konci desky, se nechala slyšet, že to je “pěkné” a to rozhodně nepatří mezi přesvědčené metalové fandy.

Teď se na chvíli zkuste vžít do mé role recenzenta. Poslech mě většinu času příliš nebavil, logickým následkem by tedy mělo být nízké hodnocení. Je to však fér vůči kapele? Jistě, každá recenze je větším či menším (spíš větším) dílem subjektivní dle chuti a pocitů autora, ale co je moc, to je moc, pokud si o to tvůrci neřeknou sami stvořením vyloženého paskvilu, který může uspokojit leda naprostého hudebního masochistu. Lanfear si mnohem spíše řekli o uznání a ovace, jenom jaksi nejsme vyladění na stejnou vlnu. Proto se pro dnešní recenzi vzdávám číselného hodnocení, které by tentokrát nesloužilo svému účelu.

Musím říct, že krom samotného tónu, barvy a kdovíjakých dalších charakteristik hlasu, které určují, jak ho vnímáme, a které jsou tady namíchány v kombinaci, o které můj mozek říká, že se mu nelíbí, mi vadí ještě jeden aspekt. Až příliš často jsem měl pocit, že poslouchám nějaký laciný “rádiózní” alternative rock či nu-metal. Jistě se najdou lidé, kteří by z takového zjištění s prominutím slintali blahem, ale mezi ty se já nepočítám. Myslím, že ilustrativní v tomhle smyslu je skladba “The Reverend”. Naopak hned následující kousek “Idiopathic Discreation” dle mého brousí mnohem víc do progresivního power metalu (s důrazem na to slovo “power”) a asi proto má také nejblíže k tomu, aby se mi líbila. Občas se ve zpěvu vyskytnou i nějaké jemné náznaky growlu, aby se to nekomplikovalo, tak třeba zase v dalším tracku “Camera Silens”. Vůbec tenhle střed alba je se všemi klady a zápory asi nejzajímavější. Začátek mi přijde poněkud nevýrazný a ke konci jsem už zase upadal do jakési posluchačské letargie, ze které mě vytrhla snad jen pomalá a melancholická “Word Not Spoken”, kde se mi líbí zejména recitálový úvod.

Co se týče hudební stránky, tak tady se dá říct, že termínu “progressive” bylo učiněno za dost. Rozhodně nejde o nějaké primitivní hudlání, jaké bývá často vyčítáno mnohým kapelám, které jedou na líbivou podbízivost bez ambicí na uměleckou hloubku. Hudba se skládá ze zajímavých nápadů a vytváří rozmanité nálady. Sem tam dojde i na velmi netradiční prvky jako útržky “počítačového” hlasu v “I, Robot Sapiens” či vyloženě techno (nebo prostě něco ve smyslu elektronické taneční muziky) outro v závěrečné “Disharmonic Consonance”. Na tomto poli tak jde pochopit oslavné recenze a lze s nimi i souhlasit. Bohužel negativního dojmu ze zpěvákova hlasu jsem se zbavit nedokázal.

Už jsem to řekl, ale musím to zopakovat – dost možná jediný problém, který s Lanfear a jejich “This Harmonic Consonance” mám, spočívá ve zpěvu. A to ne v objektivních kvalitách, ale v mém subjektivním vnímání. Mně to brání si hudbu řádně vychutnat, protože zde jde jednoduše o ústřední prvek snad každé skladby. Jsou asi kapely, kde tomu tak být nemusí, ale nemyslím si, že je to případ Lanfear. Neexistuje ovšem důvod, aby měl kdokoliv jiný stejný problém a nemohl si tak vychutnat patřičně zajímavou a “progresivní” tvorbu, která má potenciál upřímně se líbit díky své nepopiratelné kvalitě.

Recenze

Xandria – Neverworld’s End

24.3.2012 Madeleine Ailyn Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 22.2.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Prophecy of Worlds to Fall
02. Valentine
03. Forevermore
04. Euphoria
05. Blood on My Hands
06. Soulcrusher
07. The Dream Is Still Alive
08. The Lost Elysion
09. Call of the Wind
10. A Thousand Letters
11. Cursed
12. The Nomad’s Crown

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dalo se očekávat, že album, které vyjde po pěti letech, bude znít odlišně než ty předchozí, a to i proto, že změna zpěvačky je vždy, řekla bych, tím největším zásahem. Ovšem Xandria převedla pro mě skoro stejně bravurní metamorfózu jako například Within Temptation, i když v trochu méně pompézní a více diskutabilní formě.

Ve spoustě pohledů bychom se mohli bavit o podobnosti s Nightwish, ale tohle už mě osobně trochu omrzelo, a tak abych nezabředla do pomyslných myšlenkových pochodů, které nemají konce, vyhnu se jim větou, kterou pronesla jedna moje kámoška: “Ano, Manuela možná zní trochu jako Tarja, ale to je toho, že nějaká zpěvačka zní jako ta druhá a navíc kapela za ní stojí úplně jiná a odlišná.” Z mého pohledu se nedá nic jiného než souhlasit, to, že se Xandria mírně posunula z gotického metalu spíše na symfonický power, je věc, která ještě nikoho nenutí k tomu, aby ji srovnával s Nightwish. A když už byste chtěli slyšet, co si myslím o tom povyku nazvaném “‘Neverworld’s End’ versus ‘Imaginaerum’“, pak musím přiznat, že Xandria pro mě bude vždycky lepší. Jejich v pořadí páté studiové album má v sobě něco jednoduchého a lehkého, přesně to, co jsem u Finů postrádala.

To je to, za co bych Xandriu ráda dala svatořečit. Zdá se mi, že celé to zpracování je takové lehké a bravurně na sebe ve všech ohledech navazuje. Postrádá přehnané kudrlinky a ozdoby. Samozřejmě míním tím lehké na poslech, ne co se týče celého zpracování, protože za těch celých pět let cítíte progres snad všude, od zvuku kytar až po texty písniček. A ačkoliv je tohle album tak odlišné od těch předchozích, najdete tu songy, které vám mohou připomenout právě ty předchozí, například “Blood on My Hands” se stejně vyjímá na “Neverworld’s End”, jako by se vyjímala třeba na “India”. Na druhou stranu, jako v protikladu je tato písnička a na ní navazující “Soulcrusher” mnohem průraznější a tvrdší, než kdy byly jejich skladby předtím. Poslední zmíněné snad už chybí jen death metalové vokály. Pro mě osobně by tam byly zajímavým experimentem.

K průraznosti celé desky pomáhá i hlas Manuely Kraller, který, ačkoliv už jsem zavrhla přímé srovnávání s Tarjou, musím chtě nechtě porovnat s bývalou zpěvačkou. Má pro mě mnohem lepší barvu a polohu, než měla Lisa Middelhauve. Zdá se být “dospělejší”, dramatičtější a sladší, což se přímo hodí celému novému pojetí Xandrie jako takové. Velice příjemně projevuje v baladě “A Thousand Letters” a ve třetí skladbě “Forevermore“. Manuela je jakýmsi vypravěčem a své role se zhostila s největší bravurností. To celé se dožene k dokonalosti, když i celá práce se silnými vokály je odvedená na jedničku s hvězdičkou.

Jsem osobou, která začínala poslouchat metal právě díky symfonickému power odnoži. Takže ačkoliv spousta fanoušků řve a nadává, že Xandria a její duše odešla, já se zlomyslně raduji. Myslela jsem si, že albem “Salomé – The Seventh Veil” mi tahle skupina předvedla to nejlepší, co mohla. Nikdo by ani ve snu nemohl předpokládat, že z gotického metalu s elektronickými prvky se může najednou stát v určitém smyslu vyzrálejší metal, který se nebude bát měřit ani s kapelami, jež mají za sebou tolik podobných alb. Pro kapelu je to něco jako nová éra, tlustá čára za minulostí. Hodnotit, jestli to je správné či není, by bylo zbytečné, protože jediné, co zůstává, je každého subjektivní názor.

Další názory:

Ono “Neverworld’s End” v žádném případě není špatné, ba naopak v některých momentech – shodou okolností je to zpravidla v těch nejrozmáchlejších a nejepičtějších momentech – dokonce skvělé, přesto to celé má své mušky, které jako odvěký rýpal nemohu nechat bez povšimnutí. Ona je ta moucha vlastně jedna, ale zase to není nějaká malá muška, nýbrž pěkně nacucané hovado – Xandria tak trochu… ehm… krade. “Neverworld’s End” je sice samo o sobě dobré, ale když to člověk poslouchá, po celou hrací dobu ho napadá něco jako: “kde už jsem jen tohle sakra slyšel?” Nejvíce vybrakován byl šuplíček finských hvězd Nightwish (např. hned v úvodní “A Prophecy of Worlds to Fall“, když se poprvé ozve zpěv, tak to je starý Nightwish jak vyšitý – a takových momentů je mnohem více), ale kdybych tvrdil, že na “Neverworld’s End” neslyším pasáže, které by mi připomínaly namátkou třeba Therion nebo Kamelot (atd. atd.), tak bych kecal. A tady už začíná záležet na vašem vlastním vnímání. Pokud máte tento fakt takříkajíc v paži a nevadí vám, pak není o čem diskutovat, mohu album doporučit; pokud by vám to mohlo vadit, tak si radši rovnou pusťte něco jiného. Co se týče mě osobně, deska samotná mi nevadí a v průběhu patřičného náslechu na hodnocení se nestalo, že bych “Neverworld’s End” musel z jakéhokoliv důvodu (nepřekonatelná nuda, žaludeční potíže, chuť spáchat sebevraždu…) vypínat, ale řeknu vám naprosto upřímně, že až dostanu chuť na nějaký symfonický gothic metal, vrazím do přehrávače nějaké (čistě pro mě osobně) osvědčenější jméno.
H.

Recenze

Rage – 21

22.3.2012 Ellrohir Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. House Wins
02. Twenty One
03. Forever Dead
04. Feel My Pain
05. Serial Killer
06. Psycho Terror
07. Destiny
08. Death Romantic
09. Black and White
10. Concrete Wall
11. Eternally

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 6,5/10
Ježura – 7/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vsadím se, že každý z nás má nějakou “notoricky známou” kapelu, od které ještě nikdy nic neslyšel. U mě to vedle jmen jako Anthrax nebo Cannibal Corpse (kde se ovšem můžu aspoň vymlouvat na to, že příliš neholduju thrashi a deathu) do této recenze byli němečtí Rage. Jméno mi samozřejmě neznámé nebylo, ale přestože se považuju za fandu heavy a power metalu, vyhýbala se mi dosud jakákoliv ukázka z jejich tvorby. Z reakcí znalých fanoušků mi vyplývá, že nová deska “21” asi nebylo úplně nejšťastnější první setkání, protože prý zdaleka nedosahuje kvalit děl předchozích. Nedovedu to posoudit, hodnotit můžu jenom tento počin.

Předchozích alb bylo celkem 19 pod hlavičkou Rage a ještě jedno v roce 1985 pod jménem Avenger, čímž se dostáváme k početu jedenadvacet a odkrýváme první rovinu symboliky netradičního názvu “21”. Ovšem v historii kapely to není žádný precedens, už před 14 lety vyšlo na základě stejné logiky album “XIII”. Druhou rovinu chápání názvu prozradí hned intro a první song “Twenty One”, kde nelze přehlédnout odkaz na známou hazardní hru Blackjack nebo též hezky česky Jedenadvacítku.

21 řadových alb a k tomu asi deset EP a několik demo nahrávek, to už je slušná porce na to, aby i přes veškerý um a zkušenosti současného tria členů začala poněkud upadat tvůrčí invence. Osobně se domnívám, a nejsem zřejmě sám, že právě to se v případě “21” stalo. Rage sice nechrlí jedno album za druhým rok co rok, nicméně nemůžu říct, že bych měl pocit, že poslouchám něco výjimečného. Pokud mě během poslechu něco výrazněji zauajalo, byly to následující skladby: “Forever Dead” velmi pozitivně, coby zdaleka nejvýraznější a nejlepší song na albu, bodující především díky silnému refrénu, potom “Destiny” díky tomu, že mi v určitých pasážích zní, jako by ho na svědomí měli Blind Guardian, a nakonec “Serial Killer” a “Psycho Terror”, ovšem ty coby zástupci tvorby, která se mi vyloženě nelíbí, i když ve druhé jmenované je pár momentů “nadějných”. Moc se v tomhle směru nevyvedla ani závěrečná “Eternally”. Zbytek je spíš takový neslaný, nemastný průměr.

Celkově se mi těžko hledají slova, kterými bych měl dílo charakterizovat a přiblížit ho čtenáři dychtivému vstřebat mé dojmy a na jejich základě se rozhodovat, zda se o album dál zajímat či se mu raději vyhnout. Obecně bych mohl říct, že hudba je celkově tak nějak “tvrdší” a méně melodická, než by mi bylo milé. Na druhou stranu, to se zas může líbit těm, kteří naopak nemají rádi (podle nich) umělou přislazenost a prvoplánovou podbízivost, jakou disponují například Sabaton coby jiný příklad kapely žánrově kombinující heavy a power metal (alespoň pokud můžeme věřit žánrovému škatulkování). Potíž je v tom, že zároveň mě nedokázala příliš přesvědčit o tom, že takto má vypadat umělecký záměr a že se za ní skrývá něco víc, než jen snaha vyprodukovat album, které se v případě jména, jako je Rage, prodá v podstatě samo.

Většina alba se více méně poslouchat dá a jsou tam i místa, která se poslouchají velmi dobře, ale celkový dojem z poslechu se opravdu nedá označit za kdovíjaký. Vyloženě jsem se nenudil, nebyl jsem poslechem znechucen, ovšem ani jsem se vyloženě nebavil a nebyl poslechem nijak zvlášť nadšen. V bodové stupnici své pocity vyjádřím číslem šest s odvoláním na má předchozí hodnocení, protože cokoliv vyššího pro “21” od Rage by bylo nefér vůči mnou dříve uděleným známkám.

Další názory:

Rage jsou už dnes kapela, která asi jen těžko někoho může překvapit. Jenže, ruku na srdce, kdo z nás by to od nich vlastně čekal. Posluchač v podobě “21” dostane přesně to, na co je zvyklý a co má rád (pokud je tedy posluchač Rage, tak předpokládám, že má rád), což v překladu znamená kvalitně a na odpovídající úrovni odvedený heavy metal, který snad nikoho nemůže v žádném případě urazit. Pánové nemají sebemenší problém naplnit očekávaný standard po všech stránkách – skladatelsky, zvukově, instrumentálně. Výsledkem je velice příjemný hevík, z něhož si sice asi nikdo nesedne na zadek, ale poslouchá se to moc hezky, o tom žádná. Kdybych měl použít gamblerskou asociaci v návaznosti na text titulní písničky, řekl bych, že jsou Rage sázka na jistotu, jež nikdy nezklame. Vyhodil bych snad jen závěrečnou nepůvodní “Eternally”, která je z mého pohledu trochu zbytečná, ale jinak se moc není o čem bavit… Snad jen kromě toho, že normálně bych takovému albu udělil nejspíše 7 bodů, avšak vzhledem k faktu, že předcházející nahrávky mi přišly lepší, dám o půl bodu méně.
H.

Rage nahráli desku. Jednadvacátou. A už jenom pořadové číslo napovídá, že asi nelze čekat nic, co by zahýbalo zažitým náhledem na to, jakou hudbu tihle veteráni produkují. Album “21” tomuto tvrzení dává za pravdu. Na první poslech jde poznat, že jsou to Rage, ale stejně tak nelze přeslechnout, že se novinka ani v nejmenším nechytá na pecky typu “Soundchaser”. Důvod je prostý – když nepočítám pár opravdu slušných songů, tak se u poslechu alba celkem nudím. Ne, že by to bylo vyloženě zlé, to rozhodně ne, a na většině skladeb se dá najít aspoň něco, co stojí za pozornost, ale na zadek vás to neposadí ani omylem. “21” je deskou, která neurazí, ale rozhodně bych po ní nesáhl, kdybych si chtěl nějakou nahrávku Rage pořídit v originále. A co víc – kdybych před třemi lety dostal namísto “Soundchaser” do ruky právě “21”, sotva bych se do Rage zbláznil, jak se mi onehdá povedlo…
Ježura

Rage nahráli další album. Nic míň a bohužel ani nic víc. Novinka “21” bohužel sklouzává do šedého průměru v rámci početné diskografie této stálice na německé power metalové scéně. Tento problém mám s alby Rage zhruba od “Speak of the Dead”. Kapela nadále pokračuje ve snaze vracet se ke svým kořenům a nahrála desítku přímočarých skladeb, z nichž většina bohužel postrádá nějaké nosné nápady a nezachrání to ani jako vždy vynikající Victor Smolski, jehož hru opravdu obdivuji, ale dokud bude spolu s Peavym nahrávat obdobně nezáživný materiál, tak jsou mu jeho šikovné prsty houby platné. Album mi přijde jako taková ta sázka na jistotu, kdy se prostě něco nahraje, aby měli fandové co kupovat a byl nějaký důvod k novému turné, sice profesně skvěle odvedená práce, ale mě to nebaví. Kde jsou ty časy, kdy na přelomu tisíciletí nahráli Rage takové skvosty jako “Welcome to the Other Side” či “Unity”. Vyzdvihl bych dvě skladby, které na albu kvalitativně vyčnívají, a sice titulní “Twenty One” a “Forever Dead”. Kdybych měl své nudné povídání nějak ukončit, tak se musím opakovat. Rage prostě nahráli další album.
Kaša

Recenze

Freedom Call – Land of the Crimson Dawn

14.3.2012 Ellrohir Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Age of the Phoenix
02. Rockstars
03. Crimson Dawn
04. 66 Warriors
05. Back into the Land of Light
06. Sun in the Dark
07. Hero on Video
08. Valley of Kingdom
09. Killer Gear
10. Rockin’ Radio
11. Terra Liberty
12. Eternity
13. Space Legends
14. Power & Glory

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 4/10
Ježura – 4/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes si na své přijdou příznivci tzv. “happy metalu”, jak se také někdy tvorba Freedom Call označuje (alespoň jsem to z několika míst slyšel). Jejich power metal vychází z tradic moderního evropského stylu, kteří někteří milují a jiní nesnáší, je ovšem navíc doveden do naprostých extrémů optimismu a veselosti. Tak je tomu už od roku 1999, kdy kapela vtrhla na scénu albem “Stairway to Fairyland”. Z původní sestavy už sice zůstal jen zakladatel, kytarista a zpěvák Chris Bay, když line-up po vydání minulé desky opustil bubeník Gamma Ray, Dan Zimmermann, ale na značku Freedom Call je stále spoleh.

Sice nastal drobný ústup ze slávy koncem prvního desetiletí nového milénia, když se zejména “Dimensions” poněkud velmi nepovedlo, ale kapele se podařilo s daším počinem přeci jen trochu zvednout a obrození plně dokonala právě novou deskou “Land of the Crimson Dawn”. Chris sliboval, že nové album bude “more Freedom Call than ever” a oproti jiným velikášským prohlášením, předcházejícím novinky nejrůznějších kapel, tentokrát nezůstalo jenom u slov. Sice si osobně myslím, že absolutně nejlepším albem v diskografii zůstává “Eternity” a že “most Freedom Call ever” bylo “The Circle of Life” (ačkoliv ho zavrhlo i mnoho fanoušků, ale “Kings & Queens” či “Starchild”, to jsou pro mě svým způsobem opravdu ztělesnění hudby, kterou tato banda produkuje). Nicméně nový materiál se vydařil a svou kvalitou a pojetím se vrcholům tvorby přinejmenším blíží.

Freedom Call umístili na svou novou desku celkem 14 skladeb, přičemž stopáží se dostali lehce přes hodinu. Jestliže jsem v nedávné recenzi na Van Halen psal, že se američtí pánové příliš nevytáhli s délkou jednotlivých songů, tak ani v tomto případě nelze hovořit o nějakých extrémně dlouhých vyhrávkách, byť délkový průměr zde bude o něco větší. Ovšem Freedom Call úspěšně bodují něčím jiným než délkou a promakanými sóly. Jistě, není to úplně pro každého a není to hudba, u které by se člověk rozplýval nad hudební genialitou tvůrců. Ale je to hudba, která – pokud jste naladěni na správnou vlnu – vlévá do žil optimismus a rozjasňuje pošmourný den. A přesně toho si já cením. Někdy mám náladu zalézt do ulity a poslouchat depresivní black metal, jindy mám náladu radovat se ze života. A to je chvíle na něco, jako jsou Freedom Call.

Když sáhnu po novém albu, dostane se mi vrchovatou měrou přesně toho, co od kapely čekám. Od první vteřiny úvodní “Age of the Phoenix” se skáče rovnýma nohama na věc a slibná úroveň se pak víceméně drží po celou dobu trvání. Poměrně specifický hlas Chrise Baye, vzletné “generické” melodie a nezaměnitelné sborové refrény, to jsou tradiční devízy Freedom Call, o které nás rozhodně neošidili. Pro někoho vlezlý a nepříjemný “přeslazený” optimismus, pro jiné záruka kvality a užití si poslechu.

S novým albem se objevuje ještě jeden prvek – taková “neúcta” k sobě sama a jakési “sebeparodování”. Trochu bych to přirovnal k Edguy od časů “Rocket Ride”, ovšem s tím, že to ještě nedošlo do stádia viditelné degenerace a úpadku jako u Tobiasovy party. Je to zatím bláznivé právě tak akorát. Vidět je to zejména na klipovce “Hero on Video” nebo na rozhlasovém úvodu desátého songu “Rockin’ Radio”. Někteří vyčítají odklon od power metalu a zabřednutí do vod “obyčejného” hard rocku v některých pasážích (asi nejmarkantněji je to vidět na “Rockin’ Radio”), ale na to můžu říct jen: “No a co, když je to dobré?” Poslouchám hudbu kvůli hudbě, ne kvůli žánru. Navíc na hard rocku nevidím vůbec nic špatného…

Za vrchol alba bych označil osmou “Valley of Kingdom”, především díky refrénu, který je skutečným ztělesněním všeho dobrého, co jsem o Freedom Call napsal. Jednoduchý, ale majestátní a prostě skvělý. Možná bych ho trošku zpomalil, pak by to třeba vyniklo ještě víc, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Povedená je i poněkud pomalejší “Eternity” a závěrečná “Power & Glory”. Jinak lze sáhnout prakticky po kterékoliv skladbě, skoro každá snese srovnání se standardem Freedom Call. Snad jen “Sun in the Dark” a hlavně “Killer Gear” trochu vybočují – neřekl bych, že jsou “špatné”, ale spíš “jiné”, takové více do stylu Gamma Ray laděné, což pochopitelně není chyba, ale prostě je to trošku někde jinde. Asi není náhoda, že “Killer Gear” svorně zmiňují a chválí oba mí redakční kolegové, kteří jinak album strhali.

S hodnocením 8 z 10 by se snad mohlo zdát, že se vzdor předchozím slovům samé chvály držím stále poněkud při zemi, nicméně jednak není 8 vůbec tak málo a druhak se zase přes všechno výše řečené nedá říct, že by šlo o úplného “bořiče hitparád” nebo album, které by mělo změnit vaše chápání metalové hudby. Celkově jsem ale s dílem více než spokojen.

Odhaduju, že zhruba polovina čtenářů v této chvíli nevěřícně kroutí hlavou a pochybuje o mé příčetnosti. Ale psal jsem to už v samotném úvodu – tuhle kapelu můžete buďto milovat, anebo nesnášet. Rozdílné pohledy na věc se celkem ilustrativně odráží i v hodnocení ostatních redaktorů, přičemž já osobně se samozřejmě hrdě hlásím do prvního tábora. Před případným poslechem by si měl každý sám za sebe upřímně odpovědět na otázku, do které skupiny by se zařadil on (ona, ono…) Pokud spadáte do první, nevidím důvod, proč byste během poslechu neměli propadat touze křepčit nadšením. Pokud se považujete za příslušníka druhého názorového proudu, tak asi nemá cenu “Land of the Crimson Dawn” zkoušet ani náznakem, protože se tam pro vás těžko něco najde. Pokud něco, tak bych vám doporučil spíše staré placky “Stairway to Fairyland” či “Eternity”, z nichž byste si snad přeci jen nějaký zážitek odnést mohli.

Další názory:

Své hodnocení bych začal otázkou – za co si “Land of the Crimson Dawn” zaslouží 4/10? A samozřejmě vám ihned dám i odpověď – za to, za co Freedom Call jejich příznivci obdivují – za ten jejich nekonečný optimismus. Nechápejte mě zle, já zvládnu poslouchat úplně cokoliv napříč žánry, ne, že bych musel mít jen nějaké depresivní zlo, jinak nejsem spokojený, potřebuji ovšem kvalitu – to je mé nejpřísnější kritérium. A to u Freedom Call neslyším ani náznakem. Ten bezbřehý optimismus je totiž v jejich podání nejen otravný, ale přímo odpudivý až nechutný, nemohu si pomoct. Těžko se to popisuje, ale opravdu je to podle mě tak veselé, až se člověku chce jít se vyblít někam za roh. A když se občas objeví nějakých pár poslouchatelných vteřin, zní mi to jako bohapustá vykrádačka Gamma Ray. Jediný světlejší bod vidím v deváté “Killer Gear”, u níž snad jako u jediné nemá člověk chuť spáchat harakiri, aby to už nemusel poslouchat, ale jinak je to naprostá bída, jejíž korunou singlovka “Hero on Video”, což je absolutní hnůj nejvyššího kalibru (ne však jediný, už prvních pár vteřin úvodní “Age of the Phoenix” jsou lidově řečeno “na grc” – a to bych mohl v dalších příkladech bez problémů pokračovat). Nemá cenu na to dál kydat hnůj (jak jsem již řekl – je ho tam dost samo o sobě), protože ti, kteří Freedom Call mají rádi, si nade mnou odplivnou (podobně jako já nad muzikou kapely), a těm, kteří je neposlouchají, to stejně bude úplně jedno. Proto jen dodám, že mnohem lépe než tisíc dalších slov popisuje můj názor na “Land of the Crimson Dawn” následující video: http://www.youtube.com/watch?v=PvP2ehmq2wo
H.

Předchozí počiny Freedom Call neznám, ale “Land of the Crimson Dawn” je něco skutečně extrémního. Jak to nejlépe přiblížit… Asi nejtrefnější bude představit si album jako obrovský dort, který je ze sedmdesáti procent tvořen absolutně nechutně přeslazeným marcipánem, celou čtvrtinu hmoty zabírá plesnivá marmeláda a těch zbylých pět procent připadá na chutné kuličky, plné alkoholu, které zdobí horní patro. A teď si představte, že ten dort máte celý sníst. Je vám z toho blivno? Bingo, už asi víte, jak se posluchač starší šesti let musí cítit při poslechu! Analogii s dortem jsem ale nepoužil náhodou – stejně jako v případě pochutiny totiž i nezanedbatelná část dílčích surovin alba není až tak úplně zavrženíhodná. Smrtící je však poměr, ve kterém jsou ingredience namíchány. Suma sumárum, jedna opravdu dobrá skladba (“Killer Gear” – a pak že to nejde…), jedna, kterou jsem nakonec vzal na milost (“Eternity” – tady se to všechno podařilo vybalancovat ku prospěchu věci) a pak zničující záplava nekonečně naivních melodií, tisíckrát slyšených a k zblití sluníčkových pasáží a vůbec patosu toho nejhrubšího zrna. Z textů jsem několikrát zaslechl slovo “party”, ale na tuhle party plnou barevných balonků a lahví rychlých špuntů mě nikdy nikdo nedostane, pokud budu jen trochu při smyslech. Pokud nejste předškolní dítě, senilní stařec nebo masochista – ruce pryč…
Ježura

Tyhle německé power/speed metalisty jsem kdysi pradávno poslouchal denně a zcela určitě bych je tehdy zařadil mezi své nejoblíbenější kapely. Jenomže člověk se vyvíjí, kdežto Freedom Call zůstali stát na místě a předhazují svým fandům již sedmou řadovou desku s veselejší variací na “Keepery” od Hellowen. Tím nechci říct, že je to špatně nebo že bych snad od nové řadovky “Land of the Crimson Dawn” čekal něco nového, jen už jsem se tohohle trošku přejedl a k podobným albům sáhnu spíše z nostalgie či zvědavosti než nějakého fanouškovského očekávání. Myslím si, že zcela objektivně můžu označit nové album za jedno z těch povedenějších v diskografii skupiny. Po minulém, ne moc povedeném “Legend of the Shadowking”, které jsem ani nevydržel do konce, jsou Freedom Call zpět s povedenou deskou s řadou melodických, pro mě opět chytlavých písní s povedenými refrény. Ze všech bych rád vyzvednul především skvělou “Back into the Land of Light” (tu z hlavy jen tak nedostanu), dále pak “Terra Liberty” či “Eternity”. Prostřední část alba, zhruba od šesté “Sun in the Dark” po osmou “Valley of Kingdom” je sice slabší, ovšem zachraňuje to povedený konec desky. “Land of the Crimson Dawn” hezky odsýpá a pěkně se poslouchá, takže určitě doporučuji k poslechu nejen fandům žánru, ale i všem ostatním, kteří hledají pohodové, veselou náladou nasáklé metalové album.
Kaša

Recenze

Beyond the Bridge – The Old Man and the Spirit

21.2.2012 Zajus Komentáře: 5

Země: Německo
Žánr: progressive rock / metal
Datum vydání: 18.1.2012
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. The Call
02. The Apparition
03. Triumph of Irreality
04. The Spring of It All
05. World of Wonders
06. The Primal Demand
07. Doorway to Salvation
08. The Struggle
09. The Difference Is Human
10. Where the Earth and the Sky Meet
11. All Man Can Do

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Nestává se často, aby se mnou nějaká deska zamávala již po prvním poslechu tak jako “The Old Man and the Spirit”. Předem se tak musím omluvit za případnou rozsáhlost recenze a dát vám jedno doporučení. Pokud jste fanoušky progresivního rocku (případně progresivního metalu), okamžitě zavřete tuto recenzi a běžte si “The Old Man and the Spirit” sehnat. Jakékoliv další čtení, snad kromě následujících dvou odstavců, vás totiž připraví o překvapení při poslechu a přijdete tak o část kouzla alba.

Poněkud netradiční úvod recenze máme za sebou a nyní se vás zbylé pokusím přesvědčit, proč byste tomuto albu měli věnovat svůj čas. Napřed však ještě trošku omáčky a potřebných informací. V roce 1999 se v německém Frankfurtu zrodila kapela Fallout, odehrála několik koncertů a rozpadla se poté, co se její členové rozprchli na vysoké školy a do zaměstnání v různých koutech země. Po několika letech se v hlavě jednoho z jejích členů, kytaristy Petera Degenfeld-Schonburga, zrodila myšlenka na koncepční album. Postupně okolo sebe sestavil kapelu sestávající se částečně z původních členů Fallout a částečně z muzikantů nových. Pět let trvalo než bylo “The Old Man and the Spirit” napsáno, a další čtyři, než bylo nahráno a vydáno. Zrod alba měl tak téměř vědecký průběh, a tomu napovídá i fakt, že většina členů kapely má hudební vzdělání, povětšinou z oblasti klasické hudby či jazzu.

“The Old Man and the Spirit” (“Stařec a Duše”) pojednává o dvou postavách, které se setkávají v téměř filosofickém příběhu. Duše je zosobněním moudrosti a vědomostí, jež jsou člověku nepřístupné. Postrádá ovšem lidské city. Stařec je muž, který na sklonku života přemítá o významu existence člověka a zjišťuje, že sám není schopen překonat limity lidského vnímání. S tím mu může pomoci Duše, výměnou za to však požaduje po Starci jeho schopnost cítit. Aby bylo dosaženo opravdové hloubky příběhu, má každá z postav svůj vlastní hlas. Starce zpívá Herbie Langhans a Duši, která dostala ženský hlas, Dilenya Mar. Langhansův zpěv sice zdaleka nezní stařecky, pohybuje se spíše na agresivnější hraně čistého zpěvu mladého muže v plné síle, přesto mu jeho roli snadno uvěříte. Dilenya naštěstí nezpívá operně, jak je dnes u mnohých nahrávek zvykem. Naopak se u ní často projevuje vliv jazzu, kterému se ostatně mimo Beyond the Bridge běžně věnuje.

Album otevírá skladba “The Call” pomalým rozjezdem s výrazným užitím kláves. Po chvíli přejde do prvního refrénu, ve kterém Beyond the Bridge předvedou jednu ze svých nejsilnějších stránek, tedy silné, chytlavé, ale zároveň nevtíravé vokální linky. Druhým z častých prvků alba, který se projeví už v úvodní skladbě, je mluvené slovo. Na něj v “The Call” navazuje tvrdý metalový riff a výtečné kytarové sólo, následované stejně dobrým sólem klávesovým. Ve druhé skladbě “The Apparition” se poprvé představí Duše, sama vysvětluje, kdo je a jaké jsou její schopnosti. Hudebně jde o jednu z nejrozmanitějších písní na albu, když se v jejím nitru několikrát objeví vlivy blízkovýchodní hudby střídající se s mohutným množstvím kláves. Skladba postupně graduje, k čemuž využívá sborového zpěvu v pozadí. V nejnapjatějším momentu zpívají oba hlasy zároveň, těsně před koncem na moment zvolní a dají prostor Starci, který zní nesmírně jemně a zranitelně. Třetí “Triumph of Irreality” je v podstatě instrumentální, s výjimkou krátké řeči Duše na začátku. Nejvíce prostoru v ní dostane souboj mezi sólující kytarou a klávesami, který přinese několik opravdu krásných momentů. Skladba zcela přirozeně přejde v “The Spring of It All”, nejkratší stopu alba. Ta disponuje okouzlující náladou podpořenou pianem, pomalým tempem a vzájemným střídáním zpěváků, které i přes pouhou dvouminutovou stopáž stihne vygradovat do společné zpívaného závěru. Po napjaté “Triumph of Irreality” tak jde o příjemné uklidnění a ve stejném duchu pokračuje i pátá “World of Wonders”. Ta má asi nejvíc ze všech písní popový, případně poprockový nádech, a leckomu by tak mohla nadzvednout žaludek. Já v ní spíše než pokus o chytlavou rádiovku však vidím nádhernou píseň, ve které se Dilenya poprvé představí ve své křehké, nevinné podobě. Kytarové sólo z poloviny “World of Wonders” nápadně připomíná práci Marka Tremontiho a vlastně i skladba samotná zní jako jedna jemnějších věcí od Alter Bridge.

S koncem “World of Wonders” jako by se uzavírala jedna část příběhu a následující tři skladby (které jsou sice hudebně rozmanité, ovšem mají společnou napjatou atmosféru) dohromady tvoří asi nejlepší část alba. Začíná to šestou “The Primal Demand“, ve které se při neustálém Lenghansově opakování jediné věty v pozadí odehrává jakési děsivé divadlo, které vyústí v kytarový riff a sólo. To plynule naváže na následující “Doorway to Salvation”, což je bez debat nejtvrdší skladba alba. Její thrash metalový úvod brzy utichne a skladba z klidného momentu graduje do velkolepého refrénu. Z něho ještě jednou zpomalí a opět vygraduje, tentokráte do velmi tvrdého metalového riffu, neutuchajících kytarových sól a pochopitelně i klávesových vyhrávek. Následná “The Struggle” staví zejména na zpěvu obou vokalistů a jejich vzájemném souboji, který ke konci nabere neskutečné obrátky, když oba hlasy jeden přes druhý křičí zcela nesouvisející texty. Následující dvě skladby zklidňují atmosféru a obě obsahují nespočet fantastických vokálních melodií. Album se tak uklidní naposledy před velkým finálem. “All Man Can Do” je velkolepá píseň mohutně využívající sborů i symfonických prvků a, i přes nesporné kvality celého alba, je právě jeho závěrečná skladba tím nejlepším, co “The Old Man and the Spirit” nabídne.

Beyond the Bridge nahráli velké album plné zvratů, krásných melodií, ale i napjatých a nervních skladeb. Je těžké uvěřit, že jde o první společné album kapely, na druhou stranu vzhledem k dlouhému časovému úseku, ve kterém vznikalo, měli jeho autoři jistě dost času k vybrušování svého díla k dokonalosti. Fakt, že je vše nahrané v dokonalém, křišťálově průzračném zvuku, není ani třeba zmiňovat. “The Old Man and the Spirit” se povedlo na výbornou a já se musím hodně ovládat, abych mu nedal desítku. I devítka je ale dostatečně důstojné hodnocení.

Recenze

Primal Fear – Unbreakable

21.1.2012 Madeleine Ailyn Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 24.1.2014
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. Unbreakable (Part 1)
02. Strike
03. Give ‘Em Hell
04. Bad Guys Wear Black
05. And There Was Silence
06. Metal Nation
07. Where Angels Die
08. Unbreakable (Part 2)
09. Marching Again
10. Born Again
11. Blaze of Glory
12. Conviction
13. Night of the Jumps [bonus]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook

Já se normálně opravdu nemodlím, ale teď bych ráda poprosila Boha za to, aby s tím zatraceným heavy metalem už něco udělal. Vážně jsem si říkala, že budu milostivá, ale ono to nejde. Něco jiného je si žádat věci, které se osvědčily, a něco jiného je cpát do té hudby furt to samé. Což mě jako milovníka přítoku nové krve dokáže rozdráždit stejně dobře jako býka červená látka. Ne, nejsem aristokrat a parodie stále stejné pohádky u Primal Fear ničí moje chuťové buňky a sluchové ústrojí. Parodií stejně tak velkou, jakou se pomalu stává samotný heavy metal. Aleluja.

Ta hudba se vám může líbit. Ano, může. Do té doby než nad tím začnete přemýšlet. Tak si to berme jako čert židy, pěkně popořadě. Zpěváka Ralfa bych dokázala poslouchat, kdyby se ten chudák na tom novém albu nedržel stále v jedné poloze a devadesát procent alba do toho neřval. Že je to myšlenka celé té jejich hudby? Proboha. Čtvrtý song se stejným řičením by zabil i koně. Navíc vám ten jeho hlas pak začne být nepříjemný, tou celou řezavostí, kterou sám o sobě představuje. Už to přestane být krásné a okouzlující, už je to jen šíleně “tvrdé”. Když zvolní a zeslabí, mám pocit, že mi hlavou už neprojíždí motorová pila. A já tu změnu vítám.

Jak jsem už naznačila, první čtyři songy alba jsou jako přes kopírku. Rychlý rozjezd a už do toho perou. Než se dostanete na milovanou “Bad Guys Wear Black“, máte už v hlavě vypálené kytary takovým způsobem, že je přestanete vnímat jako něco, co by vás mělo těšit. Tempo je vražednější než Saharská poušť a vy se ptáte, kdy ta dlouhá pouť bez vody a nádechu skončí. Jenže pak se něco zlomí a songy začnou dávat smysl. “Metal Nation” sice není nic, co by se dalo neočekávat, ale je to mírné osvěžení vzduchu a pravá překvapení mají teprve přijít. A hlavně konečně nezačíná zostra.

A pokud se k tomu devátému songu vůbec svojí pevnou vůlí dostanete, budete ho milovat. Zní to trochu symfonicky, přitom je to pak fakt heavy. V tom dobrém slova smyslu. Je to příjemná výprava k myšlence, jak by to mělo vypadat. Nejdřív vás napnou jak strunu a pak vás prostě přetrhnou. Drží si stále to nesnesitelné tempo, ale najednou je to tempo milé. I to kytarové sólo má v celku něco do sebe. Hned po tom následuje další oživění. Je pomalé a loudavé, ale příjemné. Hlavně řešením vokálů. Nese jméno “Born Again“. A je to název velice symbolický po tom, co se dělo předtím. Ksakru, proč tam tohle nezaznělo vícekrát? Proč to jsou jen ty dva songy? Ano, ptám se.

Primal Fear jsou klasická pecka. Pecka, která kdyby vás strefila do hlavy s tou rychlostí, jakou to hrají, tak je po vás. Ale jelikož to není vraždící zbraň, ale úplně obyčejný heavy metal, nechává mě to klidnou. Nové slunce nevyrobili a ty dva songy je opravdu od mé krutosti neochrání. Musela bych tři týdny metalově abstinovat, abych je sezdala za zázrak z nebes. A to už by se mi fakt klapali ruce. Takže ne. Nemůžu jim dát nic lepšího než polovinu. Už tak jako tak mě ta klasická gesta z novýho klipu budou děsit ve snech. Stejně jako budoucnost heavy metalu.

Další názory:

Ne, že by Primal Fear s “Unbreakable” vypustili špatné album, jen je jejich novinka řekněme až příliš standardní. Album jede po celou svou dobu v zaběhnutých a ne zrovna objevných kolejích někde na hranici mezi power a heavy metalem v takové podobě, že si to jistě každý z vás dokáže dost věrně představit, aniž by nahrávku vůbec slyšel. Neříkám, že to není chytlavé a že se to neposlouchá dobře, avšak jako celek vidím na “Unbreakable” dva vcelku zásadnější problémy, které spolu více méně souvisí. Tím prvním je to, že je deska prostě a jednoduše příliš na jedno brdo, jak se říká. Zpočátku “Unbreakable” docela baví, a ačkoliv se o nic extra výjimečného nejedná, nikdo s tím asi nebude mít nějaký větší problém, ale čím déle Primal Fear do posluchače sázejí hitovky (většinou) ve středním tempu a v klasickém a nikdy se neměnícím schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén-konec, někdy po půl hodině už to bavit přestane. Pokud to v této chvíli nevypnete, za chvíli vypne váš mozek a následující minuty jsou už v podstatě nevnímatelné. Chtělo by to přidat více oživujících prvků, jako je kupříkladu zajímavá pasáž jak ze zmetalizovaného filmového soundtracku krátce po třech a půl minutách v “Marching Again“. S tím vším se pojí také hodinová délka alba – proč, to si určitě dokážete z předchozích řádků domyslet sami. Pokud by kapela netrvala na formátu jeden song – jeden riff (s nadsázkou), o čtvrtinu osekala stopáž a osekanými nápady osvěžila zbylé písně, věřím, že bychom měli co dočinění s deskou, jež by si v hodnocení zasloužila minimálně o bod (až dva?) více. Takhle je to sice pořád nadprůměr, o tom žádná, bohužel však nikterak omračující nadprůměr.
H.

Sicmaggot

Archiv štítku: DEU

Accept – Stalingrad

Lunar Aurora – Hoagascht

Paregorik / Ataraxy / Napalmed / Wormhead – split

Desaster – The Arts of Destruction

Lanfear – This Harmonic Consonance

Xandria – Neverworld’s End

Rage – 21

Freedom Call – Land of the Crimson Dawn

Beyond the Bridge – The Old Man and the Spirit

Primal Fear – Unbreakable

Od hudebních fandů pro hudební fandy