Archiv štítku: experimental

Recenze

Viranesir – Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))

Napsat komentář
Viranesir - Children's Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))
Země: Turecko
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Inwardia
02. Lovegate
03. Antimaster Keys
04. Darkness Always Prevails
05. Loveath
06. In the Underground
07. Void Base

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz / Viranesir

Možná si vzpomenete na jednu nedávnou recenzi, která se točila okolo nahrávky s velice roztomilým názvem „You Jewish Bastards“, jejž ještě korunoval hákový kříž na přebalu. Jednalo se o desku původem tureckého projektu Viranesir, za nímž stojí jistý Emir Toğrul (v současné době žijící ve Velké Británii), což je velice činorodý chlapík. Točí filmy, angažuje se v několika hudebních projektech (vedle Viranesir ještě Blliigghhtted a Yayla) a také řídí label Merdümgiriz, přičemž všechny nosiče, jež pod tímhle nakladatelstvím vyjdou, vyrábí ručně.

Samotná muzika Viranesir je především o hodně perverzním black metalu, který se pohybuje někde na hranici mezi chtěným amatérismem a řízeným chaosem, výsledkem čehož je patřičně šáhlá atmosféra. Tu navíc korunuje hodně specifický smysl pro humor, jenž si s politickou korektností suverénně vytírá prdel (ostatně, co čekat od kapely, která si na obálku prdne hákenkrajc a album pojmenuje „Vy židovský bastardi“… mimochodem, další fošna formace by se měla jmenovat „Racist Rights“). Zároveň tento projekt provází docela pekelná nadprodukce, protože Emir a jeho kumpáni ty desky pálí do světa rychleji, než to vůbec stačím poslouchat. V loňském roce vyšlo jen pod hlavičkou Viranesir pět nahrávek, z nichž hned čtyři byly dlouhohrající. Nicméně ta čtvrtá, o níž si nyní popovídáme, se od onoho základního black metalového modelu značně odlišuje.

„Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“, jak zní celý název oné nahrávky, se totiž vydává do ambientních vod, ačkoliv je pravda, že až takhle žánrově jednoznačné to také není (k tomu se ještě dostaneme), ale lze prohlásit, že základem desky je tentokrát klávesová hudba. Nicméně to pro Toğrula a spol. není první výlet na tohle pole – stačí vzpomenout třeba na „Kill Your Repulsive Child“, druhé album Viranesir z roku 2014, anebo na skladbu „Doubt“ z počinu „No Temple“ od Blliigghhtted. A když už jsme zmínili ty Blliigghhtted, asi by stálo za to dodat, že i navzdory tomu, že je Viranesir především osobním projektem Toğrula, jeho sestava je na různých deskách proměnlivá a provázaná s dalšími spřízněnýmu skupinami a zrovna „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ bylo natočeno v tříčlenné sestavě Blliigghhtted.

To znamená, že vedle Emira Toğrula na zpěvu a syntezátorech je zde ke slyšení ještě Ruhanathanas, která obstarává rovněž zpěv a syntezátory, a Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jako ten label) za bicími. Že vám ty bicí v ambientní muzice tak úplně nesedí? Inu, to je právě jedna z těch věcí, kvůli níž jsem výše prohlásil, že „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ žánrově zas až tak jednoznačné není. Ve skutečnosti se totiž jedná o v základě syntezátorovou muziku, jež ovšem disponuje stejně zfetovanými vokály, jaké známé z black metalových desek Viranesir, a celé to pohání šílená bicí artilerie, která se nebojí mnohde i regulérně nefalšovaných black metalových sypaček.

Viranesir

To se může zdát jako trochu zvláštní, velice kontrastní kombinace, ale funguje to. Nevím jak vy, ale já si pod ambientní muzikou představím povětšinou klidnější a jímavější záležitosti, leckde třeba s temnější atmosférou, to je samozřejmé, ale obecně vzato to nejsou žádná zvěrstva… zde to ovšem platí tak napůl. Oproti chlíváckým a chaotickým black metalovým deskám Viranesir je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ rozhodně takové, řekněme, rozvážnější, nicméně pořád i z téhle desky dýchá podobně nervní nálada a nejedná se o moc klidnější nebo snad dokonce přívětivější záležitost. A velkou měrou se na tom podílejí právě bicí, byť i vokální stránka a také temné táhlé tóny synťáků dělají své. Vedle toho všeho jsem si však při poslechu vzpomněl i na nizozemské nihilisty Urfaust, protože z „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ dýchá relativně podobná nálada. A to i navzdory tomu, že se na téhle desce nenachází žádný metal… asi další důkaz toho, že s tou ambientní čistokrevností to skutečně zas tak žhavé nebude.

Je ovšem pravda, že jinak je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ poměrně jednotvárnou deskou a celá hrací doba se nese v jednotném podání všudypřítomného synťákového zvuku, vokálních eskapád a bicích, které se pohybují od rituálních rytmů až po metalové výjezdy. Na tomto modelu je postavena vlastně celá nahrávka, díky čemuž mezi sebou jednotlivé písně hodně splývají a třeba mně se ani po dvojciferném počtu poslechů nepodařilo si nějaké konkrétní kousky opravdu zapamatovat. Ve finále to ale vůbec nevadí, protože album táhne kupředu především výborná atmosféra, jež je dostatečně silná k tomu, aby na tom tu desku postavit šlo.

Viranesir

To je svým způsobem docela podobné tomu, jak jsou postaveny i black metalové počiny Viranesir, protože i tam je to všechno vlastně splývající chlívek, který ale díky své náladě zvládne nenudit. Zároveň s tím je na „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ cítit, kdo je autorem, jelikož i přes odlišný žánr z toho je cítit ten rukopis Viranesir, což je svým způsobem zajímavé a uznáníhodné zjištění. A navrch bych se ještě nebál přihodit tvrzení, že nejen díky své výlučnosti v rámci diskografii, ale i díky koncentrovanosti atmosféry patří „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ k tomu nejzajímavějšímu, co pod hlavičkou Viranesir doposud vyšlo (alespoň tedy z toho, co jsem prozatím slyšel, protože jsem se ještě neprokousal vším), a myslím, že se k tomu budu vracet častěji než k těm metalovým nahrávkám kapely (osobně mi totiž přece jen o trochu víc sedí Blliigghhtted, byť je to skoro stejné). Ve výsledku se tak jedná o album, které by mělo stát za zkoušku i těm z vás, jimž třeba black metalová tvář Viranesir tak úplně nesedla.

Recenze

Écorché – Necrotic Minds

Napsat komentář
Écorché - Necrotic Minds
Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 1.3.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. A Vast Frozen Hell
02. The Apostate
03. Nightmare
04. A Necrotic Mind
05. V

Hrací doba: 42:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Nechoďme tentokrát kolem horké kaše ani kolem jakéhokoliv jiného teplem prohnaného pokrmu a řekněme si to hned na rovinu. Écorché je záležitost určená těm z vás, kdo si libujete v pořádných hudebních zvrácenostech. V případě, že jste teď hned nedostali chuť si to poslechnout a pokud vám pojmenování „hudební zvrácenost“ obecně nezní příliš lákavě, pak máte oficiální povolení zavřít okno prohlížeče i bez dočtení recenze do konce.

Écorché je duo (alespoň tedy v současné době duo) ze Spojených států amerických, konkrétně z Philadelphie. Nejedná se o nijak starou formaci – její první počiny se začaly objevovat teprve v loňském roce, přičemž ten úplně první sama kapela nazývá „accidental release“. Od té doby však Écorché nezahálejí a mají už na kontě tři řadovky, dvě EP a jeden singl. Počin, o němž si dnes budeme povídat, se jmenuje „Necrotic Minds“, vyšel letos v březnu a jde o druhou dlouhohrající desku formace. Jen pro pořádek dodejme, že ono třetí řadové album nese názvem „Deep in the Ground“ a vyšlo v červenci – a pokud se nestane něco nepředpokládatelného, tak i na něj se někdy v dohledné době v recenzi podíváme.

Nyní však hurá na „Necrotic Minds“, které nám zároveň zodpoví kruciální otázku, co za muziku že to ti Écorché vlastně hrají. Všeobecně je to nazýváno experimentálním black metalem, což vlastně docela sedí, jelikož produkce Američanů je rozhodně zakořeněná v black metalu, ale úplně stejně rozhodně jde o tak pošukanou formu, že je myslím na místě tomu říkat experimentální. To možná nezní nějak extrémně neuchopitelně, nicméně realita až takhle jednoduchá není. „Necrotic Minds“ by totiž šlo rozdělit na dvě poloviny… i když, ony to moc poloviny nejsou, spíš části, protože ta první zabírá cca 16 minut a ta druhá takřka 27 minut. A jak už asi tušíte, jen na jednu z nich lze vztáhnout onen před chvílí popsaný model.

Možná trochu paradoxně je ale black metalová ta kratší část desky „Necrotic Minds“. Ale i když říkám „black metalová“, nezapomínejte na onen experimentální přívlastek, jelikož ten black metal v podání Écorché není zrovna vrchol normálnosti nebo příkladná ukázka standardní žánrové formy. Sound Američanů je na jednu stranu špinavý a syrový, ale úplně stejně také zvláštně hrubý, což dává dohromady jakousi nečitelnou nepřehlednou masu zvuku. Jakkoliv to ale může znít jako protimluv, minimálně rytmika je stále poměrně čitelná a lze ji pod tím humusem úplně v pohodě slyšet, čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že se o onen brajgl starají především kytary.

Do toho všeho navíc Écorché dokážou nacpat i klávesy, letmé náznaky elektroniky, parádně jeté kvílivé melodie a zejména nádherně vymaštěné vokály, přičemž obzvláště ty mě na „Necrotic Minds“ strašně baví. Najde se tady vysoký jekot, hrubý extrémní vokál, ještě hrubší murmur, který jako by vypadl z nějakého fekálního grindu, brutálně zefektovaný hlas, a aby toho náhodou nebylo málo, tak jako perlička i vysoké „fistule“ v „The Apostate“. Hádám, že to už asi zní trochu víc nenormálně, než když se jednoduše plácne do větru, že to je experimentální black metal, ale věřte tomu, že i navzdory možným očekáváním ten binec parádně funguje. Nemůžu si pomoct, ale mně se to fakt líbí a má to výtečně hnusnou atmosféru.

Nicméně, stále ještě nejsme u konce – nezapomněli jste doufám, že tu máme ještě tu druhou a odlišnou část „Necrotic Minds“, že ne? Ta nabízí dvě (cca) 13minutové písně, které se nesou v docela jiném duchu – jak vůči začátku alba, tak vůči sobě. Ta první, skoro-titulní „A Necrotic Mind“ je pak dokonce naprosto suverénním vrcholem celé nahrávky. Po trochu experimentálnějším industriálně-noisovém začátku totiž tenhle song začne tepat nečekaně chytlavou elektroniku se skvělou atmosférickou melodií, aby se ve druhé půli zvrhl v regulérní dark ambient a nakonec vygradoval až do hlukové stěny. Poslední „V“ pak na finále „A Necrotic Mind“ navazuje v podstatě plynule a nabízí jednu dlouhou noisovou masáž.

Écorché

Ani tahle zdánlivá roztříštěnost však „Necrotic Minds“ nijak nezabíjí a zrovna v tomto případě mi ten vývoj alba smysl dává – především proto, že mě ten počin jako celek baví takovým způsobem, že jsem to vůbec nečekal. A tím pádem mohu „Necrotic Minds“ směle doporučit dál – nejsou-li vám cizí pojmy jako experimentální nebo noise, pak to za slyšení určitě stojí. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kolik toho už Écorché stihli za tak krátkou dobu vydat, se trochu obávám, aby neupadli do stereotypu a nezačali bez rozmyslu pálit jedno bordelové album za druhým. Hodlám ovšem chrabře zjistit, jestli se tak stane (stalo?) nebo ne, takže někdy v dohledném budoucnu u recenze na „Deep in the Ground“ nasečtenou…

Recenze

Thaw – St. Phenome Alley

Napsat komentář
Thaw - St. Phenome Alley
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 1.10.2015
Label: Unquiet Records

Tracklist:
01. n/a/k
02. p/m/g

Hrací doba: 47:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nutno uznat, že polští Thaw skutečně nezahálejí, činí se opravdu pilně a svou diskografii rozšiřují docela slušným tempem. Poprvé na sebe výrazněji upozornili na jaře 2013, kdy do světa vypustili svůj eponymní debut, na němž předvedli skvělý black metal s hojně dávkovanými vlivy noisu a obecně dalšího experimentu. O rok a půl později, tedy na podzim 2014, jim pak vyšla druhá dlouhohrající deska s názvem „Earth Ground“. Na té Thaw svůj zvuk trochu vyčistili a až na několik experimentálních záchvěvů představili svou spíše black metalovou tvář, byť se jinak stále jednalo o parádní záležitost.

Uplynul sotva rok a Poláci se hlásí o slovo znovu se svým třetím zářezem do řadové diskografie, který byl pojmenován „St. Phenome Alley“. A s nadsázkou by šlo říct, že se s ním Thaw skoro snaží zpátky umravnit to black metalové směřování předchůdce, protože tentokrát se jedná o experimentální záležitost. Ve skutečnosti však obě přítomné skladby vznikly ještě předtím, než bylo natočeno „Earth Ground“, pouze vycházejí se značným odstupem.

Než se ale pustíme do samotné muziky, určitě bude stát za to ztratit ještě několik málo slov o pár zajímavostech okolo „St. Phenome Alley“. Tou asi nejdůležitější je fakt, že obě kompozice, tedy „n/a/k“ a „p/m/g“, jsou produktem čistokrevné improvizace. Vedle toho je také (v tom dobrém slova smyslu – podle mě) zvláštní, že „St. Phenome Alley“ vyšlo pouze na audiokazetě a navíc ve velmi limitovaném nákladu. Bylo totiž vyrobeno pouhých 120 kopií, z nichž 80 bylo na černé kazetě a 40 na bílé kazetě. Pokud byste však o tuhle raritku měli zájem, asi vás moc nepotěší, že už je to rozebráno do posledního kousku.

Minimálně dvakrát už jsem vlastně naznačil, oč na „St. Phenome Alley“ půjde – to když jsem řekl, že se tentokrát jedná o experimentální záležitost a že jde o dílo improvizace. Ačkoliv jsou Thaw přece jen považováni především za black metalovou skupinu, na jejich novince se žádný metal nenachází. Jde o čistě dark ambientní nahrávku, již provází až na dřeň ohlodaný minimalismus. Skutečně není na místě očekávat jakékoliv melodie, kytarovou agresi nebo cokoliv na tenhle způsob. Náplní „St. Phenome Alley“ je takové to pověstné „skoro-ticho“, plíživý šum a tajemné (pa)zvuky. V obou skladbách však k nějaké gradaci přece jen dojde, když se do všudypřítomného minimalismu začnou přidávat bicí, a v obou případech jde o vrcholné momenty nahrávky, a to ať už se bavíme o 13. – 15. minutě „n/a/k“ nebo 19. – 20. minutě (kam se ale postupně směřuje už někdy od 15. minuty) „p/m/g“. A ve druhé jmenované se v oné nejnátlakovější chvíli dokonce přidají i hutnější kytary.

Z výsledné podoby „St. Phenome Alley“ mám ovšem poněkud rozporuplné pocity. Výše zmiňované pasáže jsou rozhodně výborné. Dále se mi obecně líbí hodně temná, skoro až dusivá atmosféra, již se Thaw podařilo zhmotnit a ještě vyšperkovat skvělou obálkou, která k vyznění alba určitě sedí. Na jeden pokus je tohle všechno dost na to, abych si „St. Phenome Alley“ regulérně užil. Nicméně při dalším poslechu se ten účinek kolikrát nedostaví a deska se víceméně zvrhne jen v potemnělou kulisu, která si o pozornost nedokáže říct. A tyhle dva protichůdné názory se ve mně trochu mlátí a pořád se vlastně nedokážu rozhodnout, zdali mě „St. Phenome Alley“ baví, anebo spíš nebaví. A i když je mnohdy pravda uprostřed, tady to neplatí, protože zde je pravda jednou tam a podruhé na úplně opačné straně.

Thaw jsou určitě hodně zajímavou kapelou a ani „St. Phenome Alley“ na tom nic nemění. Přesto se ale nemůžu ubránit dojmu, že jsem doufal, že ta deska bude víc strhující. Hodně jsem se na novinku těšil, protože představa čistě experimentálních Thaw mě lákala, ale do té vyložené spokojenosti mi tam ještě ždibec schází. Když to srovnám s tím, co Poláci předvedli ve svém předchozím experimentu, uhrančivě rytmické „Earth Grounded“ (která navzdory názvu nepochází z desky „Earth Ground“, nýbrž ze splitu s kolegy Echoes of Yul), pak „St. Phenome Alley“ bohužel prohrává. A budu-li srovnávat čistě jen s řadovými deskami, pak „Thaw“ i „Earth Ground“ si s odstupem pustím asi radši a debut stále zůstává nesesazen ze svého trůnu. Navzdory tomu všemu by však bylo trochu neférové označit „St. Phenome Alley“ za špatnou věc, protože do toho má zase daleko, a aby to nevyznělo jen jako srabácké couvání před koncem recenze, můžu tenhle názor podložit prohlášením, že jsem stále upřímně rád, že jsem si stihl uzmout jednu z oněch 120 kazet pro sebe.

Thaw - St. Phenome Alley

Druhý pohled (Atreides):

Thaw potřetí během tří let, opět docela jinak a opět na výbornou. Precizní, úderný buchar z černého kovu tentokrát vystřídaly nebývale rozměrné ambientně-dronové plochy, čímž se „St. Phenome Alley“ postavila do přímého protikladu „Earth Ground“. Dvě skladby, každá natažená do délky více než dvaceti minut, ukazují posluchači odlišnou tvář kapely, která byla prozatím nejvíce patrná na eponymním debutu, ale ani zdaleka v jeho rámci nedostala takový prostor jako na letošním počinu.

Jak to bývá v žánru zvykem, obě rozsáhlé kompozice postupně bobtnají a nabalují na sebe vrstvu za vrstvou. Úvodní ruchy ozvýající se do nicotného prázdna prvních minut „n/a/k“ střídá naříkání kytary a následný nástup monotónních bicích čarujících hypnotickou atmosféru. Stupňující se napětí však jen poleví v oblouk vyskládaný z hluku a ruchů, které překlenou klidnou část mezi první a druhou skladbou, přičemž plynule navazující „p/m/g“ se noří ještě hlouběji do vod drone ambientu. Omamný úvod alba přechází ve fyzicky nepříjemnou paranoiu a depresi, které se během poslechu nelze zbavit. Kytara na pozadí čím dál víc skřípe a lomozí, zatímco bicí tepou v rytmu skomírajícího srdce, aby následně prolnuly s hlukovými výjezdy a nakonec umlkly docela. Vrchol doprovází vědomí, že již brzy nastane konec, zánik, že nezbude nic než prázdnota, hlubina, do níž se vše vybudované zpět propadne a nevyjde zpět. Katarze a střízlivění.

Thaw

Pokud „Earth Ground“ bylo spalující slunce, které sežehlo půdu se vším živým, co po ní kráčelo, „St. Phenome Alley“ je vodní masou. Pohlcující objetí, z něhož se člověk nevymaní, dokud jsou Thaw u slova, je již nepsanou samozřejmostí, na kterou je člověk u Poláků zvyklý, jen tentokrát je mnohem méně destruktivní… tedy, alespoň fyzicky. Zároveň však přináší rozmazané kontury a nejasný směr, kterým se ubírá, a tedy i poněkud nejisté uchopení nahrávky, pro jejíž hlubší obsažení je potřeba více poslechů. Přesně ten moment, kdy album dohraje, a člověk si řekne: „Bylo to dobré, ale…“

Ale. Něco tomu chybí. Nebo snad přebývá. Ale co? Smysl? Význam? Nedostatek instrumentů? Nápadů? Nelidského řevu? Většina takových pověstných „ale“ se vyjasnila s důkladným seznámením, které zabralo mnoho hodin. Nicméně i tak si myslím, že nějaký výraznější, možná agresivnější, ničivější závěr by rozhodně slušel a dal tak posluchači něco, nač celou dobu čeká a k čemu podvědomě směřuje. Ale i přesto mě „St. Phenome Alley“ uchvátila – především prostorem, který poskytuje pro vlastní běsy posluchačovy. A pokud se takhle zapsala skupina, jejíž hlavní doménou budiž především industriální black metal, rozhodně to není vůbec, vůbec špatné. Podobě jako v případě Progenie terrestre pura a jejich ambientně-vesmírného ípka „Asteroidi“ mi tedy nezbývá než doufat, že se Thaw podobným směrem vydají v budoucnu znovu, protože jak je vidět, na výborné nápady tahle kapela rozhodně nestrádá.

Reporty

Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Napsat komentář
Asian Women on the Telephone
Datum: 9.12.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Asian Women on the Telephone, Poprvé za peníze

Řekl bych, že jsou takové dvě hlavní motivace, proč jít na koncert – a nijak nezastírám, že to tvrdím na základě hesla dle sebe soudím tebe, protože u mě to funguje přesně takhle. Ten hlavní a nejčastější důvod je asi zřejmý – člověk má tu kterou kapelu rád a chce ji prostě vidět hrát i živě. Jasně, občas kvůli tomu uvidí i nějaké ty předkapely, které má třeba úplně na párku, ale to je zase jiná věc. Nicméně druhým a ne zas až tak výjimečným důvodem může být prachobyčejná zvědavost. Jednoduše ten moment, kdy muziku té kapely pořádně neznáte, ale tušíte, že by vás to mohlo oslovovat, tak jako první setkání zvolíte právě koncert, anebo jste prostě obeznámeni s faktem, že se jedná o naprostou vyhulenost a chcete to vidět na vlastní oči. A právě to poslední byl pro mě případ i Asian Women on the Telephone.

Než ale nastal čas na tenhle ruský experiment (už jen tohle v kombinaci s tím názvem!), představil se na rozehřátí projekt s roztomilým jménem Poprvé za peníze. Což byla taky docela solidní nenormálnost. Někde jsem našel, že to kdosi pojmenoval jako „brutální, autistické blues“, což je takový hezký eufemismus pro nezřízené vzývání boha improvizace pomocí pazvuků. Vystoupení vypadalo asi tak, že šlo o jednu holku, jež v kleku popř. v dřepu měla vedle sebe položenou kytaru, jejíž struny týrala (a to jakože doslova) všemožnými předměty, které jí přišly pod ruku, a to vše do šumivého backgroundu regulovaném čudlíky a knoflíky. Občas třeba došlo i na plastikovou flétnu nebo chrastění na činelu, aby ke konci performance ono pozadí na chvíli zesílilo do noisové síly a pak přišel šlus. Celé to trvalo bezmála půl hodinky.

Způsoby, jakým se k podobným antihudebním záležitostem postavit, jsou vesměs dva. Buď nechcete vypadat jako nekulturní hovado a naopak chcete působit dojmem intelektuála, který má smysl pro avantgardu, tak to prohlásíte za alternativní umění, anebo prostě řeknete, co si myslíte, a sice že je to píčovina jak mraky. Který přístup zvolit, to je samozřejmě na každém. Mě osobně ale tyhle srandy živě docela baví a i Poprvé za peníze bylo v pohodě, byť nijak nezastírám, že už jsem viděl i lepší podobné vtípky…

Uběhlo sotva deset minut a už začínalo to stěžejní, kvůli čemu se akce konala, tedy Asian Women on the Telephone. Jedním z hlavních lákadel byla určitě vizuální složka, protože tihle ruští uličníci (resp. dva uličníci a jedna uličnička) na koncerty pokaždé vyjíždějí v jiných převlecích (doporučuju si pogooglit obrázky – některé masky mají fakt říz). V Praze na sobě měli jakési šedo-červené „koberce“, které byly spíš úspornější, takže bylo fakt v pohodě vidět, že jsou pod tím naostro (jestli to fakt bylo z koberců, tak na některých místech to mohlo docela dřít, heh). Oblekům však vévodily vysoké masky, které vypadaly docela přísně.

Nicméně bylo hodně příjemné, že Asian Women on the Telephone měli co říct i hudebně a hlavně po Poprvé za peníze vyniklo, že jakkoliv ta jejich produkce stále snese nálepku experimentální, pořád jsou v tom cítit skladby (fakt, jednu písničku, jmenovitě „Beach in Father‘s Name“, jsem dokonce i poznal!). Jak se říká – kde není žádný rytmus, tam ani čert nebere, jenže Asian Women on the Telephone tedy rytmus měli, a to setsakra parádní. Jak jsem již naznačil na začátku článku, já muziku té kapely fakt nijak podrobně neznám a vesměs jsem slyšel jen počin „You Have Reached Your Destination“, na nějž padla volba především proto, že aktuálně na Bandcampu vyskočí jako první. Když jsem to ale poslouchal, rozhodně mi nepřišlo, že by to pak živě mohlo znít takhle…

Asian Women on the Telephone totiž byli – fakt se to takhle nebojím říct – regulérně taneční. Tepající rytmika, občas perkuse, občas baskytara, ale mělo vážně koule, drive a takovou tu zdravou nakažlivost. Jasně, do toho jely samozřejmě i další věci jako třeba vyšinuté vokály nebo saxofonové výjezdy, ale ten hlavní dojem, jaký jsem si z koncertu odnesl, je ten, že to bylo – v tom nejlepším slova smyslu! – taneční. Já jsem se u toho ohromně bavil a (vážně si nedělám srandu) budu si to pamatovat ještě dlouho, protože to bylo fakt mocné. Poutavá vizuální stránka, nečekaná tanečnost a stále sjetý experimentální feeling totiž v konečném součtu vykoply faktor zábavy pekelně vysoko. Nemůžu si pomoct, ale tohle bylo skutečně super.

Abych to shrnul, tak koncert Asian Women on the Telephone byl takříkajíc instantní kult – vystoupení, které je ve vašich očích legendární ještě dřív, než skončí, a o němž budete s obrovským nadšením vykládat všem kámošům, co tam nebyli, ještě několik let potom. Je však trochu škoda, že svědků něčeho takového byla jen hrstka, protože jsem v klubu napočítal všehovšudy dvacet lidí – včetně všech vystupujících, pořadatelů, zvukaře a obsluhy baru. Takže ano, počítáte správně, platících bylo možná tak deset. A obzvláště v kontextu toho, jak parádní to bylo, je to dost tristní číslo…

Reporty

Prurient, Ukamau

Komentáře: 4
Prurient
Datum: 28.10.2015
Místo: Praha, Neone
Účinkující: Prurient, Ukamau

První pohled (H.):

Na státní svátek 28. října se prý v Praze konalo hned několik demonstrací. Já osobně jsem si žádné nevšiml, jen jsem si to zpětně přečetl. Zato jsem si ovšem všiml jedné jiné věci – večerního hluku.

Co si budeme nalhávat – když tu hraje někdo jako Prurient, tak je to přesně ten druh události, kdy člověk zvedne prdel a na koncert jde, i kdyby ho den předtím sklátila cholera. Jinými slovy, nebylo co řešit – večer jsem si to namířil na Vltavskou, chvíli hledal klub, v němž jsem dříve nikdy nebyl (naštěstí to nebyl problém), a pak už stačilo jen čekat na dobrovolně podstupovaný teror vlastního sluchového ústrojí…

Jako první se představil původem arménský projekt Ukamau, o jehož existenci jsem až doposud neměl sebemenší tušení, takže jsem moc nevěděl, co bych od toho měl očekávat. Musím ale říct, že to, co se nakonec dělo, se mi líbilo opravdu hodně, a i když si někdo z vás může ťukat na čelo, Ukamau mě bavil minimálně stejně jako hlavní tahák večer, možná ještě o kousíček víc.

Stručně řečeno se vlastně jednalo o jedno předlouhé saxofonové sólo. V bílé košili oblečený muzikant si však notně vypomáhal i pedály, s jejichž pomocí zvuk svého nástroje (žádné dvojsmysly) patřičně znásilňoval, proháněl skrz efekty, vrstvil a skládal do loopů. Saxofon v tomhle podání ovšem nezněl příliš jazzově… spíš z toho lezl takový saxofonový drone, který místy zacházel až na kraj noisu. Jistě by tomu někdo mohl vytýkat určitou monotónnost, ale mně to tak nepřišlo, vážně jsem se bavil a uhrančivosti vystoupení notně napomáhala i takřka absolutní tma. Opravdu skvělý začátek večera.

Netrvalo dlouho (asi tak jedno pivo) a přišel čas na samotného Dominicka Fernowa aka Prurienta, který předvedl, jak vypadá první noisová liga. Ačkoliv, zpočátku to tak úplně nevypadlo. Audio teror samozřejmě začal hned od prvních vteřin, nicméně se mi zdálo, jako kdyby Fernow všemi knoflíky kroutil trochu nezúčastněně, ale to se záhy změnilo – nejpozději v tom momentě, kdy poprvé uchopil jeden ze dvou mikrofonů a začal vřískat. Od té doby už to jelo ve velkém stylu… řev takový, že málem vyplivnul plíce, drhnutí mikrofonem o zem i stěnu, epileptické výbuchy, kdy kolem sebe mlátil rukama i nohama, jako kdyby odháněl hejno neviditelných nasraných sršňů… A do toho všeho samozřejmě neustálé proudy hluku vyluzované z notebookem, krabičkami i pultem.

Čím déle vystoupení trvalo, tím intenzita sílila. Očistec nakonec trval rovných 40 minut, po jejichž uplynutí došlo k překotnému zaklapnutí notebooku a úprku pryč, díky čemuž bylo zřejmé, že už je vážně konec. Nicméně, v případě takovéhle muziky je 40 minut akorát tak dost a radši takhle natlakovanou kratší dobu, než to uměle prodlužovat a rozmělňovat. Jinými slovy, koncert skončil přesně tehdy, kdy skončit měl – v tom nejlepším.

A co se týče toho, co zaznělo… dle očekávání se nekonaly žádné poklidné akustiky z poslední desky „Frozen Niagara Falls“; koncert byl především o tom hluku. Sem tam industriální rytmus, který oproti noisové masáži působil skoro až odpočinkově, či náznak ambientu, ale prim hrál čistokrevný noise. O to víc mě překvapilo, že jsem byl schopen poznat dvě nebo tři skladby (i když je pravda, že nepoznat „Dragonflies to Sew You Up“ moc nejde), byť i ty živě zazněly v trochu obměněné a improvizované podobě. Každopádně, najde-li se mezi vámi někdo, kdo byl přítomen a byl by schopen dát dohromady kompletní setlist, tak na rovinu říkám, že si vyslouží můj doživotní respekt.

Druhý pohled (Skvrn):

Poslední říjnový týden měl koncertně patřit norským Leprous. Dlouho se zdálo, že by to mohlo klapnout, ovšem nakonec se kolem inkriminovaného data začaly dít věci. Nejprve do toho cosi vlezlo, načež to pak zase odlezlo a vidina progresivně metalové noci opět ožívala. Nicméně umřela. Ohlásil se totiž Fernow se svým dítkem Prurient. No, a vzhledem k tomu, že oba koncerty dělily tři dny a tak dlouhou zastávku jsem si v Praze nemohl dovolit, musel jsem si vybrat. Noise po chvilce přemýšlení vyhrál, a den české státnosti se tudíž slavil hned dvojnásobně vlasteneckým způsobem. Nejenže zahrál americký Prurient, ale rovněž i původně arménský projekt Ukamau.

Adresa koncertu ukazovala na bývalou budovu Elektrických podniků, takže jsem nabyl přesvědčení, že i po zavření výborného Podniku, tahle funkcionalistická krasavice hudebně nadále žije. A taky že jo. Koncert se konal v prostředí klubu Neone, s nímž jsem doposud neměl tu čest, nicméně jeho nález byl ve finále jen minutovou formalitou. A interiér samotný? Prostředí moderní, jeviště nevyvýšené, plus sloup uprostřed. Lidí ale docela málo, takže v pohodě, nevadil. Počáteční seznamování s prostorem za námi, teď už hudba.

Ukamau – tahle volba se pořadatelům vydařila. Na první pohled sice vypadalo vše nevinně – přede mnou stála do bílé košile oděná postava držící saxofon – avšak stačilo jen několik výdechů a pečlivých přejezdů přes krabičkový arsenál a o správně hlučné peklo bylo postaráno. Ani vám nevím, co přesně jsem očekával. Každopádně jasné je, že v mých nejasných představách se mělo skrze Ukamau zvukově jen postupně rozjíždět. Solidní brajgl zkrátka překvapil. Mlhavá očekávání naopak správně odhadovala ucelený set. Ten byl ve skutečnosti přerušen snad jen jednou a hned se zase „brajglilo“ dál. Ukamau si na rozdíl od americké konkurence mnohem slyšitelněji pohrával s vrstevním a alespoň v mých očích představil mnohem neprostupnější pohled na rafinovaný hluk. Minuty ubíhaly neskutečně rychle a zanedlouho zbývaly už jen sekundy na finální potlesk. A dlužno dodat, že zasloužený. Snad jediná, čistě subjektivní připomínka směřuje na samotné vyznění saxofonu, který se v té své „saxofonovité“ poloze nacházel jen málokdy a právě občasná redukce krabičkového násilí by nemusela být na škodu. Jinak ale výborné.

Na nástup Prurienta se nečekalo příliš dlouho. Chvíle dala chvíli a za připraveným notebookem již postával nenápadný chlapík, který se okamžitě proměnil ve středobod pozornosti. Díky hudbě i předvedeným pohybovými kreacím. Avšak netrvalo dlouho a já sklopil oči k zemi. Začal pořádný hudební válec a veškerou pozornost jsem věnoval jen jemu, tudíž netuším, zda Fernow vydržel fyzicky běsnit hned celou dobu v kuse. I když z celé diskografie Prurient znám jen poslední desku, je zřejmé, že setu vládla improvizace. Nejednou se objevila mému uchu velmi povědomá pasáž, aby se poté následně zvrhla v cosi dočista jiného a doposud neslyšeného. Přesto to byl celou dobu Prurient takový, jakého jsem dosud znal. Násilný, variabilní. Snad jen klidných pasáží oproti desce ubylo.

Prurient

Vrchol večera přišel spolu se „Shoulders of Summerstones“, která zazněla (dokonce) z celé své poloviny. A jelikož právě ona je mou skladbou z „Frozen Niagara Falls“ úplně nejoblíbenější, vážně jsem si pomlaskával. V ten moment však do konce zbývalo už jen několik nervních souzvuků, skřípotů a jeden úprk. Ten Fernowův ze sálu směrem k šatnám. Po nějaké té třičtvrtěhodině dobojováno. Na rozdíl od kolegy bych si sice představoval ještě nějakých těch 15 minut navíc, ale je fakt, že na pořádně hlasité muzice jsem už zase nějaký ten týden nebyl a hlad po ní byl enormní.

Večer opanoval Prurient, přičemž ani Ukamau nezůstal pozadu. Pocitově sice „vyhrál“ první zmiňovaný, ale kdoví, jak by to dopadlo, kdyby si účinkující své role v rámci večera prohodili. Buď jak buď, skvělý koncert, a pakliže se tu zase jeden z projektů objeví, rád se zajdu podívat.

Reporty

Prophecy Fest 2015

Komentáře: 2
Prophecy Fest
Datum: 19.9.2015
Místo: Balve, Balver Höhle (Německo)
Účinkující: Amber Asylum, Camerata Mediolanense, Crone, Darkher, Empyrium, Lifelover, Tenhi, Vemod

Upřímně řečeno, na festivaly jsem poněkud vybíravá děvka. Nejde jen o to, že atmosféra klubu je mnohdy nenahraditelná a většina repertoáru na mém disku se hodí spíš do komorních prostor, jako spíš o to, že jen máloco mě přesvědčí k tomu, abych kdoví kde strávil několik dní s davem neznámých lidí a navrch nechal bankovní konto dobrovolně vykrvácet. Nicméně když se sejde unikátní místo konání, skvělý line-up a navrch dobrá společnost, v zásadě není co řešit. A to byl přesně i případ Prophecy Festu, který se v září odehrál v německém Balve.

Považte sami, už jste někdy byli na festivalu situovaném do prostor jeskyně? Potažmo na festivalu v jeskyni, během nějž mají vystoupit takové veličiny jako Lifelover či Empyrium? Nu, já určitě ne, proto jsem s rezervací a následnou koupí vstupenky neváhal ani minutu, protože něco tak unikátního se zkrátka vidí málokdy. Prophecy Fest totiž sliboval vše výše uvedené, areál Balver Höhle vypadal od pohledu luxusně a pořadatelé navrch vypustili do oběhu jen relativně omezený počet vstupenek, který se zastavil někde kolem čísla 1500.

Jediné, co mě odrazovalo, byla cesta tam a zase zpátky, nicméně s dobrou společností v podobě kolegy Ježury a šoféra Tomáše cesta plynula rychle (dobře, zčásti i díky plynu stlačenému až k podlaze) a my nechávali pole větrníků daleko za sebou. Zastávka v Kasselu, respektive návštěva tamního paláce a parku Wilhelmshöhe se nesla v duchu toho nejkýčovatějšího kýče z konce 18. století, jemuž chyběl snad už jen wagnerovský patos. Výhled na heroický výjev homosexuálního Herkula tak zachránila ochutnávka piva. Nebylo by to samo sebou, abychom se netrefili do vhodného období k návštěvě, proto byla vodní kaskáda vedoucí od památníku pro jistotu uzavřena a vypuštěna. Nijak zvlášť se nevyšvihla ani turecká divize hoteliérů, neb pověřená osoba očividně zcela zapomněla na takovou drobnost, jako je rezervace pokoje, a po několika obstrukcích a jednom přesunu na nové místo nocování jsme dostali ubytování v cimře, která víc než hotel připomínala pokoj pro hosty, případně laciný bordel.

Strasti a slasti cesty do Balve vynahradil přesně načasovaný příjezd, neb všechny odbavovací činnosti byly stihnuty téměř přesně na chlup, a já, s krásně zpracovaným průvodcem festivalu v tvrdé vazbě v rukou, mohl jít nakouknout do jeskyně na Crone, kteří tou dobou za sebou měli zhruba jednu, dvě odehrané písně. Boční projekt kapel Secrets of the Moon a Embedded nezněl věru zle, tím spíš, že šlo o první koncert vůbec, nicméně Philippův (aka sG) čistý vokál mi do těžko identifikovatelné směsky rocku a (black?) metalu příliš nesedl. Jako celek mě ale Crone rozhodně zabavili a neurazili.

S koncem setu Crone přišlo na řadu ono jméno, kvůli kterému jsem přijel. Depresivně sebevražední Lifelover se po několika letech od smrti kytaristy, vokalisty a skladatelského mozku B. probrali z letargie a k příležitosti deseti let existence se, nejspíš na posledy, vydali na koncertní podia. Podle očekávání rozjeli svůj black’n’roll ve vražedném tempu a tancovačky mohly začít. Tedy, začaly by, kdyby většina publika maximálně nekývala hlavou do rytmu, pročež jsem si uprostřed davu přišel trochu nepatřičně. Lifelover na počest zesnulého B. projeli křížem krážem celou diskografii od nejtemnějších hlubin až po poslední „Sjukdom“, přičemž nevynechali snad žádný z mých oblíbených válů. Škoda jen, že po nějakých 40 minutách se na pódium dostavil mně neznámý příslušník národa německého a za hudebního doprovodu se jal recitovat a střihl si s kapelou jednu, dvě písně. Bylo to dlouhé, nezáživné a kompletně to rozdrolilo intenzivní první část. ( ) se sice za mikrofon ještě vrátil, aby dovedl set Lifelover do úspěšného konce, ale zkrátka už to ztratilo říz.

Přiznám se, že s Lifelover skončila část programu, již jsem chtěl stůj co stůj vidět, a začala část, která závisela čistě na mé zvědavosti. Ta zpočátku obnášela především otázku, co se skrývá pod jménem Amber Asylum. Světla na pódiu odhalila čtveřici žen, povětšinou za smyčcovými nástroji. Stylizace byla očividně načichlá pohanstvím, Wiccou a důrazem na ženství, což je obvykle kombinace, od níž dávám ruce pryč. Hudebně to zpočátku nebylo špatné, nicméně nesmírně repetetivní, uspávací a ve výsledku nudné, pročež jsem se raději věnoval průzkumu zbylých prostor jeskyně. Balver Höhle se pyšní opravdu impozantní prostorou, přičemž pódium zabíralo největší část u vchodu. Poněkud mě překvapilo, jak moc je zkulturněná, vydlážděnou podlahu jsem rozhodně nečekal. Potěšilo mě ale, že se v některých místech lze pohodlně vyškrabat na stěnu, odkud je dobře vidět i slyšet, čehož jsem později několikrát využil. Zhruba uprostřed se jeskyně větvila do dvou částí – v pokračování hlavní lodi byl k nalezení výčep a galerie, v boční větvi pak rozsáhlý stánek s merchandisem, který jsem vzal z dlouhé chvíle útokem – a vzhledem k velmi příznivým cenám jsem neodešel s prázdnou.

Poněkud skeptický jsem byl i k dalšímu jménu programu. Camerata Mediolanese pro mě byli velkou neznámou a po předchozí zkušenosti jsem neměl příliš mnoho motivace zůstávat u pódia, nicméně vyplatilo se. Milánská kapela se blýskla neoklasickou, silně rytmickou hudbou a dal bych boty za to, že jsem z jejich vystoupení občas cítil silný zával martialu. Co však jejich set učinilo opravdu mocným, byl třicetihlavý sbor L’altro coro, který mě svým výkonem zamáčkl do země. Tohle prostě nemělo chybu a mně nezbylo než stát, nedudat, nechat se unášet a ve vhodných chvílích hlasitě aplaudovat. Bravo! Zato následující Darkher jsme svorně zatáhli všichni tři s tím, že to beztak bude něco jako neofolková verze Myrkur, takže jsme šli objevovat i jiné krásy Balve než jen kulturní jeskyni. Že to skončilo pivem, snad netřeba dále rozvádět.

Pro část naší výpravy však měl vrchol Prophecy Festu teprve přijít. Nicméně onen vrchol na sebe nechal pěkně dlouho čekat, neboť Empyrium nabrali víc než půlhodinové zpoždění. Dlouhé čekání (které jsem díky rabování místního Lidlu strávil poněkud příjemněji než jen postáváním pod pódiem) však vynahradili skvostným vystoupením. Sic tvorbu téhle neofolkové veličiny nijak podrobně neznám, nezbývá než smeknout, neboť duo Schwadorf–Helm doplněné o početnou suitu mě naprosto uchvátilo. Podmanivé, melancholické, krásné. Nevím, co víc napsat, protože Empyrium víc než o skutečnostech byli o pocitech, představách a snech. Sympatické bylo i vydání kratičkého EP „The Mill“ o dvou skladbách, jež bylo k prodeji jen v rámci festivalu. Něco podobného platilo i pro finské Tenhi. Bohužel, včetně dalšího zpoždění. Jejich set byl ve všech ohledech ještě o něco dál než Empyrium – jemnější, melancholičtější, mnohem dál v říši snů. Akustická hudba však byla z vyvýšeného místa slyšet opravdu slabě, oproti štěbetajícímu davu. Nezbylo, než ze skalní stěny slézt do publika, abych si z jejich setu alespoň něco odnesl.

Největším překvapením večera byl rozhodně okamžik, kdy Tenhi dohráli a na pódiu se zjevili Eviga a Inve z Dornenreich a lačnému publiku nadělili dvě, tři písně z posledního alba „Freiheit“. Drobná vložka se postarala o skvělé oživení a potěšila fanoušky kapely, kterých na Prophecy Festu podle všeho nebylo málo. Festival uzavřeli Vemod, a byť jsem byl na set Norů již notně polomrtvý, vydržel jsem – a jako už toho dne po několikáté, nelitoval jsem. Repetetivní, hypnotická nálož black metalu podpořená kosmickou projekcí mě smetla. Jak mě domácí poslech příliš nezaujal, v Balver Höhle všechno klaplo a síla riffů mě unesla mimo realitu. Chvílemi jsem nevěděl, jestli se mi chce víc spát, nebo v extatických stavech házet hlavou, jak silné to bylo. Takhle nějak si představuji závěr festivalu – vyždímat ze sebe zbytky sil, tak tak se dobelhat do stanu, praštit s sebou a usnout. Jedním slovem, luxusní.

Prophecy Fest na mě udělal velmi dobrý dojem. Popravdě jsem od line-upu nečekal zázraky, ostatně jel jsem především za Lifelover, neb mám takový dojem, že tuhle smečku již živě pod tímhle názvem nejspíš nikdy neuvidím. Jsem náramně zvědavý, s čím se Prophecy vytasí na příští rok, protože na ten letošní byly údajně v jednání i takové veličiny, jako jsou třebas A Forest of Stars, nicméně i kdybych našel v soupisce jen jedno zásadní jméno a zbytek byl neznámý, nejspíše pojedu, protože jak se ukázalo, v prostoře Balver Höhle mnohdy vše vyzní zásadně jinak, než je tomu při domácím poslechu, a mnozí sami upraví pro toto speciální místo setlist tak, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Na první rok, kdy je řada prvků jakékoliv akce většinou ve fázi nástřelu a testování, tedy můžu pět leda chválu, ačkoliv se ne všechno podařilo vychytat k naprosté dokonalosti. I tak – kdo nejel, může jen hořce litovat.

Recenze

Conjuro nuclear – Reacciones paganas

Napsat komentář
Conjuro Nuclear - Reacciones paganas
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 18.6.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Luna negra
02. Demonios danzantes
03. Despojos de la oscuridad
04. El signo de la salamandra
05. Los ojos de los brujos
06. Podridero de almas
07. Sigilización (Trance) (☿)
08. Congregación nocturna (☿)
09. Duerme en las estrellas (☿)
10. Lágrimas químicas (☿)
11. Phantom Forest [Nobuo Uematsu cover]
12. She’s Lost Control [Joy Division cover]

Odkazy:
facebook / bandcamp

Je velmi příjemné, když se i po ne zrovna malém počtu let aktivního poslouchání hudby a vyhledávání nových interpretů člověku stále daří objevovat nové a nové kapely, které jej mají čím překvapit. Samozřejmě, je pravda, že s postupem času jejich počet citelně klesá, což je zcela jistě logické, nicméně i tak se nějaký takový případ tu a tam ukáže. A v loňském roce byl pro mě osobně asi největším takovým objevem španělský projekt Conjuro nuclear.

Když jsem se k tomuhle jménu dostal poprvé, nic nenasvědčovalo tomu, že je na obzoru další hudební závislost… tvářilo se to poměrně nenápadně, a jestli se tenhle dojem někam přikláněl, tak to bylo spíš na stranu názoru, že to asi bude nějaká volovina. Ale o to víc mě následný poslech druhé eponymní desky smetl.

Narazit na něco, co zní skutečně originálně, co zní takovým způsobem, že vás nenapadne žádná jiná skupina, jež by zněla podobně, to je hodně těžké, nicméně v Conjuro nuclear jsem tohle navzdory všem očekáváním našel. Tenhle jednočlenný katalánský projekt, za nímž stojí jistý Emesis, dohromady míchá zdánlivě naprosto nesouvisející věci – black metalový experiment, darkwave a feeling punku a crustu zdálky zní trochu jako onen dortík dvou zvířecích kamarádů ze slavné dětské knihy Josefa Čapka, ale výsledek je prostě uchvacující. Zní to přirozeně, má to doslova hypnotickou atmosféru… má to v podstatě všechno, co v hudbě hledám.

Emesis se ovšem nijak nefláká a v letošním roce servíruje již třetí dlouhohrající desku v průběhu tří let – po debutovém „Luna llena y radiación“ a loňském „Conjuro nuclear“ tu tedy nyní máme „Reacciones paganas“. Jenže jestli vás napadlo něco o nadprodukci, která by se snad měla podepsat na kvalitě, tak tyhle myšlenky ihned zaplašte, jelikož stejně jako loni tu máme jednoho z nejžhavějších kandidátů na desku roku. A to myslím smrtelně vážně, protože „Reacciones paganas“ je – opět – neskutečná síla.

Vzhledem k tomu, jak originálně a svojsky muzika Conjuro nuclear zní, vlastně ani nevadí, že „Reacciones paganas“ pokračuje v nastolené cestě a ve své podstatě nabízí přibližně to samé, co bylo ke slyšení již na předcházejících dvou nahrávkách. Právě tohle je asi ten jediný důvod, proč si myslím, že „Conjuro nuclear“ bylo ještě o kousek lepší – jednoduše pro mě bylo tím prvním. Vůbec nic jsem nečekal, a jakmile ta deska dohrála poprvé, sbíral jsem čelist pod stolem a pak běžel pro toaleťák, protože to prostě byl k posrání dokonalý zážitek. Pozice „Reacciones paganas“ byla dočista odlišná, jelikož do poslechu tohoto alba jsem již vyrážel vyzbrojen velice podrobnou znalostí jak „Conjuro nuclear“, tak i zpětně nastudovaného debutu „Luna llena y radiación“, a také s obrovskými očekáváními. Nicméně už jen fakt, že „Reacciones paganas“ tato očekávání dokázalo naplnit, je sám o sobě úctyhodný.

Co tedy od Conjuro nuclear vlastně očekávat? Výše jsem mluvil o black metalu, punku nebo crustu… určitě to nebylo náhodou, nicméně dejte pozor, abyste nenarazili, neboť tahle španělská šílenost v žádném případě nezní jako něco, co se vám vybaví jako první, když někdo tyhle žánry zmíní. Všechny tři styly jsou zde přítomny spíše pocitově, než že by tu byly „fyzicky“. Přesto však syrová kytara zcela jasně odkazuje na black metal (ačkoliv ta sólová místy dokáže střílet i neskutečně bláznivé kvílivé melodie) a nervní baskytara zase na punk.

Právě baskytara je jedním z hlavních nástrojů v hudbě Conjuro nuclear. Kytary tam zcela jsou, a pokud by tam nebyly, bylo by to hodně cítit, podobně jako zastřené vokály, které nejsou využívány nějak zvlášť často. Avšak i přesto je jedním ze dvou stěžejních instrumentů právě baskytara, jejímuž opojnému brumlání prostě nelze odolat. Oním druhým nástrojem, na němž muzika Conjuro nuclear stojí především, jsou syntezátory, které zase přidávají onen nádech z oblasti darkwave. Takováhle kombinace baskytar a syntezátorů s jemně black metalovým podmazem a punkovou neučesaností pak dohromady vytváří naprosto uchvacující psychedelicky-okultní atmosféru, jíž se prostě nejde nabažit. A to „nelze nabažit“ je myšleno doslovně – věřte tomu, že „Conjuro nuclear“ jsem slyšel tolikrát, že tak vysoko snad ani neumím počítat, a „Luna llena y radiación“ stejně tak. A přestože zní „Reacciones paganas“ takřka totožně, poslouchám to téměř každý den již od doby, co počin vyšel, což je už skoro tři měsíce. A věřte tomu, že ani náhodou ještě nemám dost.

Conjuro Nuclear - Reacciones paganas

Seznam vrcholných skladeb protentokrát vynechám, protože prostě nedokážu vybrat jen nějaké konkrétní kusy, když v podstatě žádný song nemá chybu… nejsou to žádné dlouhé opusy, všechno kolem tří, čtyř minut, dokonce jsou poskládány z nepříliš složitých ingrediencí, ale pod rukama Conjuro nuclear se to mění v takřka dokonalý požitek, u něhož je úplně zbytečné a vlastně i kontraproduktivní vyjímat konkrétní dílky. Stejně jako je vlastně zbytečné o „Reacciones paganas“ říkat něco víc, protože to zní takovým způsobem, že to na papíře prostě popsat nelze. Já vím, že to, co teď řeknu, je klišé jako svině, že větší už v recenzi vymyslet pomalu nejde, ale tohle věc, již si člověk prostě musí poslechnout sám, jinak to nepochopí. Na shledanou v eintopfu v top5 letošního roku.

Recenze

Prurient – Frozen Niagara Falls

Komentáře: 4
Prurient - Frozen Niagara Falls
Země: USA
Žánr: noise / industrial / experimental
Datum vydání: 12.5.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
Disk I:
01. Myth of Building Bridges
02. Dragonflies to Sew You Up
03. A Sorrow with a Braid
04. Every Relationship Earthrise
05. Traditional Snowfall
06. Jester In Agony
07. Poinsettia Pills
08. Shoulders of Summerstones

Disk II:
01. Wildflowers (Long Hair With Stocking Cap)
02. Greenpoint
03. Lives Torn Apart (NYC)
04. Frozen Niagara Falls (Portion One)
05. Cocaine Daughter
06. Falling Mask
07. Frozen Niagara Falls (Portion Two)
08. Christ Among The Broken Glass

Odkazy: –

První pohled (H.):

Technicky vzato, Prurient vlastně není skupina. Ve skutečnosti je to spíše umělecký pseudonym, za nímž se skrývá jistý Ian Dominick Fernow ze Spojených států amerických. Tenhle holomek je vcelku aktivní muzikant a má na kontě množství hudebních projektů, spolupráci s mnoha různými labely, přičemž jeden, Hospital Productions, dokonce sám vlastní. Dovolím si však tvrdit, že jeho nejznámějším působištěm je (asi společně s Vatican Shadow) právě ten projekt, v jehož rámci vystupuje jako Prurient a skrze nějž pouští do světa již drahně let zběsilosti ze žánrů jako noise, industrial nebo power electronics.

Od konce 90. let, kdy se jméno tohoto projektu zjevilo poprvé, si Prurient dokázal vybudovat neotřesitelnou pozici na noisové scéně – myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že v celosvětovém měřítku jde o jednoho z nejznámějších hlukařů. Udržet si ovšem nějaký podrobnější přehled o tom, co všechno pod hlavičkou Prurient vyšlo, anebo to snad mít dokonce vše naposloucháno, to je docela těžký úkol. Jak už tomu tak na hlukové scéně bývá, kadence nahrávek je vysoká a jejich množství se počítá na desítky.

Nebudu vás nijak lakovat – já osobně odborník na tvorbu Prurient rozhodně nejsem a z celé té masy počinů jsem jich slyšel jen pár, víceméně náhodně vybraných. Nicméně to, co jsem slyšel, se mi povětšinou líbilo a kupříkladu na takové „Cocaine Death“ z roku 2008 vzpomínám jako na kvalitní hlukařinu… sice říznutou industrialem a dark ambientem, ale pořád po čertech dobrou. Přesto nové nahrávky Prurient nijak zvlášť aktivně nevyhledávám a vlastně poslouchám jen to, co se mi omylem dostane pod ruku. A po nějaké době odloučení letos nastalo opětovné shledání s muzikou tohoto chlapíka, když se mi pod ruku dostal jeho nejnovější výtvor s názvem „Frozen Niagara Falls“…

Upřímně se však musím přiznat, že jsem měl před „Frozen Niagara Falls“ docela respekt. Noise rozhodně není lehká muzika, já si dokonce myslím, že takový ten skutečně harsh noise, který je jenom o nervydrásajících proudech naprostého bordelu, je tou snad nejextrémnější hudební formou, jakou jen lze produkovat, protože proti tomu jsou i extrémní metalové smečky jen taková srandička. Tím chci naznačit, že je leckdy výkon si noisovou desku poslechnout. Jenže „Frozen Niagara Falls“ není jedna deska – je to rovnou dvojalbum. A to už je sakra výzva.

Jakkoliv jsem se tedy do „Frozen Niagara Falls“ pustil s jistou dávkou nedůvěry, nakonec musím zpětně uznat, že obavy na místě rozhodně nebyly. Popravdě jsem byl až překvapen, že není vůbec žádný problém sjet obě části na jeden zátah, přestože to v součtu dělá lehce přes 90 minut lomozu a industriálních pazvuků. Jenže ono to ve velké míře jistě bude dáno i tím, že Prurient není čistokrevný brajgl, který se hodí pouze k propláchnutí mozku. Jeho tvorba je totiž – na rozdíl od mnohého jiného noisu, u něhož je hudebnost spíš na debatu a především na subjektivní posouzení – skutečná hudba, která dává smysl.

Samozřejmě, i na „Frozen Niagara Falls“ si člověk užije dost skřípení a uši-rvoucího bordelu, jako se tomu děje třeba v „A Sorrow with a Braid“, „Traditional Snowfall“ či „Poinsettia Pills“ z prvního disku nebo ve „Falling Mask“ a „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ z disku druhého. Zároveň s tím však Prurient hodně experimentuje a nechává do svojí muziky proniknout i množství dalších vlivů, ať už z industrialu a ambientu nebo i dalších příbuzných žánrů. A navíc – navzdory tomu, že se to v těchto žánrech běžně nenosí – dokáže Prurient stvořit i skutečně silné pasáže, které vám v hlavě uvíznou. V jednu chvíli tak „Frozen Niagara Falls“ může hlukově lomozit a za chvíli člověku nabídnout uhrančivý rytmický buchar v podání „Dragonflies to Sew You Up“.

„Dragonflies to Sew You Up“ však může posloužit i jako nádherný příklad toho, že Prurient umí skvěle pracovat také s výraznými kontrasty. Tuhle konkrétní skladbu tvoří již zmiňované industriální třískání a rovněž zběsilé vokální vřískání, ale na jejich pozadí souběžně plyne i skoro až jemná, hypnotická melodie. Výsledek je pak vážně působivý.

Ona práce s kontrasty a experimentování s přesahy mimo hluk a mimo jemu příbuzné styly však na „Frozen Niagara Falls“ zachází mnohem dále. Na desce totiž potkáte i množství živých nástrojů, díky nimž má nahrávka skutečně duši – a to je něco, co nelze tvrdit o každém noisovém albu (a to říkám jako někdo, kdo má tento diplomaticky řečeno specifický žánr poměrně v oblibě). Sluší se dodat, že o nahrání těchto nástrojů se nepostaral Fernow osobně, ale další hudebníci – „Frozen Niagara Falls“ totiž nestvořil pouze on sám. Na hudbě a textech se včetně něj podílelo celkem pět lidí.

Ono využívání živých nástrojů však zachází tak daleko, že se na „Frozen Niagara Falls“ nacházejí i momenty a nálady, jaké byste od industrial / noisové desky rozhodně nečekali. Už třeba taková „Greenpoint“ začíná něžnou akustickou kytarou, z níž posléze píseň graduje do další nálože industrialu, ale to není ještě nic proti tomu, co se nachází v „Christ Among the Broken Glass“. V tomto více jak jedenáctiminutovém opusu, jenž celé dvojalbum uzavírá, se totiž Prurient vydává až někam na hranice neofolku. A jakkoliv vám to může na takové nahrávce nepatřičně, zapadá to do sebe naprosto přirozeně a dává to smysl – což je jen tak mimochodem jedna z největších předností „Frozen Niagara Falls“.

Nakonec se ještě nabízí otázka, zdali je nějaký podstatný rozdíl mezi oběma polovinami desky, nebo jde pouze o proud písní, jichž se urodilo tolik, že se na jeden disk nevešly. Vlastně jsou pravdivé obě možnosti – „Frozen Niagara Falls“ je monolitický celek, obě jeho části zcela jednoznačně patří k sobě (dokonce bych až řekl, že jedna bez druhé je neúplná) a je znát, že se jedná o jeden souvislý počin. I přesto – a to aniž bych si protiřečil – bych řekl, že čistě pocitově mi přijde, že první disk je o něco víc industriální, zatímco druhá půle „Frozen Niagara Falls“ sází o kousek víc na atmosféru. Zpočátku se mi zdálo, že první disk je o něco silnější, ale postupem času jsem tento dojem musel přehodnotit, jelikož i druhé CD je skvělé a nabízí spoustu skvělých pasáží. Ve výsledku jsou tedy pro mě oba disky svou kvalitou vyrovnané a oba mě baví, byť každý trošku jiným způsobem.

Tak či onak, „Frozen Niagara Falls“ je rozhodně excelentní deska – vlastně bych se nebál říct, že se jedná o regulérní noise / industriální majstrštyk. Nicméně nezastírám, že tím, co albu obrovskou měrou přidává na síle, jsou právě přesahy do dalších stylů, což je ve své podstatě ohromný paradox. Ale na druhou stranu – proč se v tom vrtat, když je „Frozen Niagara Falls“ tak skvělé…

Prurient

Druhý pohled (Skvrn):

Hodně dlouho jsem před sebou neměl tak složitou nahrávku jako „Frozen Niagara Falls“, přiznávám. Její komplikovanost ještě navíc dokáže posluchače atakovat komplexně ze všech úhlů. Zepředu, pěkně na férovku, zasazuje nemilosrdné údery smrtící koktejl noisu, industrialu a ambientu, ze stran útočí obtížná zapamatovatelnost způsobená rozmáchlostí kompozic a vzadu se jen pro jistotu, kdyby to náhodou nestačilo, dychtivě plíží stín zvaný 90minutová stopáž.

Co do obsahu to však nejsou vražedné disharmonie a ubíjející intenzita, které „Frozen Niagara Falls“ vévodí. Většina hrací doby je totiž plně odevzdána klidnějším pasážím. Druhý stupeň klidného adjektiva však nepoužívám náhodou, neb i onen předpokládaný relax je mnohdy znásilňován všemožnými šumy, zvuky i pazvuky. A právě tato poloha Prurient mi vyhovuje nejvíc. Není tak divu, že k mým favoritům řadím „Cocaine Daughter“, „Every Relationship Earthrise“ či „Christ Among the Broken Glass“. Nejsilnější okamžiky ale nalézám ještě trochu jinde, a sice na začátku a konci prvního disku. Výtečná dvojice „Poinsettia Pills“, „Shoulders of Summerstones“ pak budiž samotným vrcholem celého dvoudiskového snažení. Ty největší nosiové zabijárny mě sice většinou samy o sobě nedostaly, ale i ony mají svou nezanedbatelnou roli – poskytují výživné podhoubí oněm klidům neklidům, které si pak člověk vychutná ještě mnohem lépe.

„Frozen Niagara Falls“ je vůbec deska kontrastů. V pozadí klid, vepředu noisové peklo. O dokumentaci se skvěle stará třeba úplný konec celého dvoualba. „Frozen Niagara Falls (Portion Two)“ a „Christ Among the Broken Glass“, hluk a ticho, černá a bílá. Kontrasty ostatně čarují i se mnou. Někdy já „Frozen Niagara Falls“ tuze rád, tuhle ho zas nechci ani vidět. Samotná deska ovšem dělá to, co má v popisu práce – trýzní. Dělá to přesvědčivě a s využitím několika prostředků. I přes jistou nekomfortnost, která je pro mé denní užívání už hodně na hraně, jsem si jist, že příští Prurient si ujít nenechám. A kdyby byl na úkor rozmáchlosti celistvější, vůbec bych se nezlobil.

Recenze

Sigihl – Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)

Napsat komentář
Sigihl - Trauermärsche (and a Tango Upon the World's Grave)
Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Daymare
02. Non credo quia absurdum est
03. Christ-off Waltz
04. The Rite of Pain
05. Tango Catholico (REPENT!)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions / Arachnophobia Records

Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.

Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.

Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.

Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).

Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.

Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.

Sigihl

Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.

Recenze

Colin Stetson & Sarah Neufeld – Never Were the Way She Was

Komentáře: 5
Colin Stetson & Sarah Neufeld - Never Were the Way She Was
Země: USA / Kanada
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.4.2015
Label: Constellation Records

Tracklist:
01. The Sun Roars into View
02. Won’t Be a Thing to Become
03. In the Vespers
04. And Still They Move
05. With the Dark Hug of Time
06. The Rest of Us
07. Never Were the Way She Was
08. Flight

Odkazy Colin Stetson:
web / facebook / twitter / bandcamp

Odkazy Sarah Neufeld:
web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Kolaborace jsou pro mě jednou z nejzajímavějších hudebních forem. Zejména když na jednu desku svedou umělce, jejichž tvorba pokrývá docela odlišné konce hudebního spektra. Na kolaboracích je také vidět, který ze zúčastněných autorů více prosadil svou vizi, neboť málokdy vznikne album, na kterém je slyšet podíl všech jeho tvůrců stejnou měrou (byť nepochybně existují výjimky). „Never Were the Way She Was“ ale ukazuje, že i když jeden z hudebníků převažuje, může přínos toho druhého být naprosto nedocenitelný.

Colin Stetson je saxofonista (a klarinetista, flétnista a lesní rohista), který se poprvé pod svým jménem úspěšně ukázal světu trilogií „New History Warfare“. Technika cirkulárního dechu, kterou ve své hudbě používá, zaručuje dosti unikátní zvuk a Stetsonovi při živém hraní dodává poněkud srandovní vizáž, možná i díky čemuž povědomí o něm rychle roste. To jméno Sarah Neufeld mi bylo donedávna neznámé, neboť sólově tato slečna právě chystá teprve druhou desku. Kanadská houslistka se však výrazně zapsala do historie Arcade Fire, na jejichž albech se podílela dvakrát jako členka a dvakrát jako hostující hudebnice. Právě v Arcade Fire se setkala se Stetsonem (který má mimochodem bohatou zkušenosti s hostováním, zahrnující kromě Arcade Fire třeba legendárního Toma Waitse či rostoucí Bon Iver), z čehož po mnoha letech vyrašila spolupráce ve formě dnes recenzované desky.

„Never Were the Way She Was“ je ponejvíce poznamenána Stetsonovým unikátním zvukem, a tak pokud jste někdy slyšeli třeba jeden z dílů jeho trilogie, budete se na novince cítit jako doma. Jestli jste se ovšem, podobně jako já, na Stetsonových sólových počinech potýkali s přílišnou jednotvárností a obtížnou uchopitelností skladeb postavených bez výrazných momentů na jednom nástroji, pak vás potěším. Právě zde totiž do věci vstupuje Sarah Neufeld, která Stetsonově těžkotonážní bezcitnosti dodává tolik potřebnou kultivovanost. „Never Were the Way She Was“ je lepší, zábavnější a přesto stále hlubokomyslnou verzí „New History Warfare“, mohu-li to podat jednoduše.

A jak to vlastně zní? Praxe se liší skladbu od skladby, ale pěkný obrázek si lze udělat již z přiloženého videoklipu k písni „The Rest of Us“. Stetson udává rytmus, z něhož občas ujede na pár vteřin do zvláštních tónin, na které je si nutno zvykat. Neufeld je vlastně všude kolem, vyplňuje Stetsonovy rytmy souvislejšími melodiemi či častěji vytváří beztvarý ambientní podklad.

Když náhodně proskáčete desku, s největší pravděpodobnější to budou housle Sarah Neufeld, na které narazíte. Přitom mám i po mnohých posleších tendenci vzpomínat jen na ty momenty, do kterých se výrazně zapsal Stetson. Je to trošku nefér, neboť Neufeld tak pocitově odvádí mnohem menší díl práce, než jak je tomu ve skutečnosti. V „The Rest of Us“ je příspěvek obou hudebníků takřka shodný, ovšem specifičnost Stetsonovy hry válcuje méně nápadnou (ale důležitou) roli Neufeld. Někdy je Neufeld ještě méně výrazná („The Sun Roars into View“, „In the Vespers“), jindy pro změnu skladbám dominuje („And Still They Move“, „Never Were the Way She Was“). Bohužel jsou i přes nesporně vyrovnanou kvalitu „Stetsonovy“ písně výraznější a tudíž zapamatovatelnější.

Pestrá je kaskáda nálad, kterou duo vytváří. Od hloubavé melancholie ve „Won’t Be a Thing to Become“, přes tichý zmar ve skladbě titulní až po podobně neveselé drama ve „With the Dark Hug of Time“ jsou však emoce hlavním produktem spojení Stetsona a Neufeld. Někdy si až říkám, jak dokáží vytvořit tak silnou a hutnou atmosféru jen s pomocí dvou nástrojů. Přitom nelze oponovat známým tvrzením, že v jednoduchosti je síla – „Never Were the Way She Was“ je leccos, ale jednoduché určitě není. Je však výkladní skříní oslavující hledání nových cest. Stetson samotný z mého pohledu nalezl nový směr, který by sám o sobě možná zůstal poněkud neotesaný a zapomenutý. Až příspěvek Neufeld pomohl v nalezení jeho pravého smyslu. Výsledkem je dosud nejpříjemnější překvapení roku.

Druhý pohled (H.):

Popravdě řečeno, původně jsem vůbec neměl v plánu „Never Were the Way She Was“ poslouchat. Vlastně abych to řekl úplně upřímně, není to zas tak dlouho, co jsem vůbec netušil, kdo to je Colin Stetson nebo Sarah Neufeld a o existenci těchto dvou lidí jsem neměl sebemenší tušení. Když mi kolega Zajus před nějakým časem hlásil, že by si na něco takového rád napsal recenzi, tak jsem mu na to kývnul, aniž bych se obtěžoval si cokoliv zjišťovat, co to je zač, a kdyby si ze mě náhodou dělal prdel a mluvil o prodavačích párků v rohlíku z hlavního nádraží, vůbec bych to nepoznal.

Když už pak byla recenze napsaná a já jsem ji pročítal, zrovna mi nic nehrálo, tak jsem z lenosti (ano, občas může být člověk dokonce tak líný, že se mu nechce si vybírat, co dalšího si pustit!) kliknul na přiložený videoklip. „The Rest of Us“ ani nestačilo dohrát, abych už věděl, že tu desku chci slyšet celou. Nicméně už jen tento fakt – že „Never Were the Way She Was“ dokáže takhle z fleku zaujmout a poměrně záhy i pohltit člověka, jenž ještě chvíli předtím neměl jakoukoliv představu, oč půjde nebo ci očekávat – dokazuje, o jak silnou nahrávku se jedná.

Ve své podstatě to ovšem není zas až tak divné, že „Never Were the Way She Was“ dokáže oslovit posluchače obskurní hudby, protože navzdory nástrojovému obsazení ta deska disponuje poměrně temným soundem. Až jsem se tomu místy docela i divil, jak moc se nahrávka, na níž se vlastně vyskytuje jen saxofon, klarinet, housle a špetka beztextového vokálu, jenž působí spíš jen jako další nástroj, může svým feelingem blížit žánrům jako třeba dark ambient.

Na rozdíl od kolegy však nemám potřebu nějak zvlášť rozlišovat, kdo z obou zúčastněných hraje v té či oné písni víc, ani k tomu vlastně nemám jakýkoliv důvod. Stejně tak mi jednotlivě skladby ve svých náladách nepřijdou zas tak odlišné a pestré (což nemyslím v pejorativním slova smyslu, možná spíš naopak). Já se totiž vždycky při poslechu propadnu do té hloubky, již v sobě „Never Were the Way She Was“ skrývá, a z hypnózy se proberu až poté, co dozní poslední tóny alba – a přesně tak mi to vyhovuje, protože nahrávky, jež jsou natolik dobré, že dokážou tohle, mám nejradši a právě takové jsou z mého pohledu ty nejsilnější.

Pokud v hudbě hledáte spíše ty abstraktní věci jako uhrančivost atmosféry či hloubku sdělení a žánrové pozadí nebo použité nástroje jsou spíše druhotné záležitosti, pak s poslechem rozhodně neváhejte, protože „Never Were the Way She Was“ za to skutečně stojí. Jednoduše – excelentní deska.