Položme si jednoduchou otázku – je lepší poslouchat průměrné skupiny, kterých je všude hromada a jejichž tvorba se nijak zásadně neliší od bezpočtu jim podobných, anebo je lepší věnovat svůj čas interpretům, jejichž produkce je něčím zvláštní a vybočuje z dávno okoukaných standardů? Věřím tomu, že jsme si v duchu odpověděli všichni stejně a že ta odpověď je natolik zřejmá, že snad ani není nutné ji vyslovovat. Mohu vám však říct, že pokud jste si odpověděli stejně jako já, pak Rïcïnn je projektem, na nějž byste svou pozornost měli zaměřit. Jak už tomu tak bývá u věcí, které znějí trochu po svém, není zde záruka, že se vám to bude líbit. To je riziko, s nímž je asi nutno počítat. Ale ten pokus za to rozhodně stojí.
Co jsou Rïcïnn vlastně zač? Nebo ještě lépe – co jeRïcïnn zač? Nejedná se totiž o název skupiny, nýbrž o jméno zpěvačky, jež je ústřední postavou desky „Lïan“. Tahle dáma, vlastním jménem Laure Le Prunenec, pochází z Francie a její hlas už jste zaznamenat mohli. Je součástí metalových Öxxö Xööx, objevila se i na posledních nahrávkách v ultrašíleném (v tom nejlepším slova smyslu) projektu Igorrr a ještě se podílela i na dalších vysoce zajímavých formacích Ele Ypsis a Corpo-Mente.
Rïcïnn je ovšem jejím hlavním a nejdůležitějším působištěm, což lze asi očekávat, když se tento projekt jmenuje po ní samotné. Na „Lïan“ se však podíleli i další hudebníci a asi nebude žádným velkým překvapením, když prozradím, že se jedná o lidi, s nimiž se Rïcïnn zná z výše jmenovaných skupin. Především se tedy jedná o členy Corpo-Mente a hlavní mozek Öxxö Xööx. Nicméně ti všichni nahrávce „jen“ dodávají koření, byť nesporně chutné, protože stěžejní postavou stále zůstává samotná Rïcïnn. „Lïan“ je pak debutovou nahrávkou pod jejím vlastním jménem, ale nutno dodat, že deska byla v přípravě roky.
Vzhledem k tomu, co vše má Rïcïnn za sebou (a že z oněch výše zmiňovaných formací, na nichž se podílela, stojí za poslech všechny) a kdo s ní na „Lïan“ spolupracoval, bylo na místě očekávat docela dost i navzdory debutovému statusu. A je vysoce potěšující, že tato očekávání byla, přinejmenším tedy v mém případě, nejen naplněna, ale dokonce i překonána. „Lïan“ v sobě mísí elementy vlastně všech projektů, ve kterých se Rïcïnn v minulosti objevila. Tu a tam se ozve i metalová kytara, s Igorrrem lze najít paralelu ve vysoké nadžánrovosti (byť takový ultimátní zvěřinec to není, což se dá chápat, jelikož dosáhnout šílenství úrovně Igorrra není jen tak… přesto je „Lïan“ žánrově nejednoznačné a těžce zařaditelné), na Ele Ypsis si lze vzpomenout v jemnějších momentech a pasáže připomínající Corpo-Mente se taktéž tu a tam objeví. Ale tím nekončíme, protože zpozornět by mohli i třeba příznivci interpretů jako Chaostar.
Nicméně pozor – rozhodně jsem tím nechtěl naznačit, že by „Lïan“ mělo být prachobyčejným kompilátem postupů z jiných kapel. Atmosféra Rïcïnn (nyní myšleno jakožto projektu) je přece jenom svá a svébytná, rozeznatelná od ostatních a sama o sobě také tuze zajímavá. Vedle toho je tu i cosi navrch. Například barokní prvky, které se ozývají napříč celým počinem. I to je ale jen jeden element z mnoha, přičemž mezi ty další patří třeba smyčce, akordeon, soundtrackové momenty, ambientní zvuky, již zmiňovaná kytara a dost často až nečekaně výrazná rytmika tepající v rituálním marši. Perličkou pak je, že v předposlední písni „Ohm“ se ozve i nahrávka sondy obíhající Saturn, kteroužto uvolnila NASA. A nad tím vším samozřejmě poletuje zpěv.
Extrémně vybroušená vokální stránka jistě nepřekvapí vzhledem k faktu, že Rïcïnn je především zpěvačka. Její projev je vysoce expresivní, barvitý, mnohdy se vrství více vokálních linek přes sebe a její hlas na „Lïan“ hraje bezesporu důležitou – a rovněž i poutavou! – úlohu. Je ovšem potěšující, že album i přesto není pouhopouhou vokální onanií a dovednostním cvičením na téma co všechno dokážu. I navzdory tomu, že je na hlavní protagonistku logicky kladen velký důraz, stále je její hlas přirozenou součástí celku. Nehledě také na fakt, že hned v úvodní kompozici „Uma“ ji v duetu doplní i Laurent Lunoir z Öxxö Xööx, a byť se nejedná o takové souboje hlasivek, jako když se oba předvádějí u Igorrra (což je v pořádku, „Lïan“ není o tom být nutně největší magořinou široko daleko), rozhodně je to nadmíru skvělé.
Na závěr už stačí přihodit jen prohlášení, že i co do hudební stránky je to celé složeno prostě výtečně. Skladby jsou stavěny chytře, pečlivě budované napětí se daří držet až do konce hrací doby. Najdete tu minimalističtější nervní pasáže, skoro až sakrální momenty, rituální rozjímání i vypjaté výbuchy. Neoklasika se mísí s experimentem a atmosférou, výsledkem čehož je deska, již není radno přehlížet. Není však určena fanouškům žánrů – je určena otevřeným posluchačům hledajícím sugestivní, netriviální a intelektuální umění. Patříte-li k takovým, pak nemáte nad čím váhat.
Země: Brazílie / Polsko Žánr: experimental / dark ambient Datum vydání: 23.3.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Light Is a Fuel Made of Stars
02. Duke de Dada
03. The Mindness
04. Heavy Mental Orange
05. Trauma Police
06. Maurice Unraveled
07. Bruising the Monstrous Ego of Doom
08. Dada the Dude
09. Every Time, All the Time
Před nějakou dobou jsem na internetu narazil na takový pěkný vtip, který popisoval sociální zařazení lidí dle hudebních žánrů, jaké poslouchají. Z celkem šesti úrovní byla ta první, „nejnormálnější“ vyhrazena „normálnímu plebsu“ poslouchajícímu věci jako pop nebo rock. Naopak v páté úrovni se nacházeli „outcast“ lidé s experimentální muzikou, noisem či free jazzem, zatímco šestá byla vyhrazena individuím „disattached from the social dogma“ s žánry jako harsh noise, drone nebo dark ambient. Album, o němž si dnes budeme povídat, by na tomto obrázku patřilo někam na pomezí pětky a šestky…
Nejprve si ovšem musíme říct, co a kdo se vlastně skrývá pod prapodivným názvem Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations, byť do jisté míry je sám o sobě výmluvný. Nejedná se totiž o standardní kapelu, nýbrž o kolaboraci dvou rozdílných projektů, které mají společnou zálibu ve značně experimentálních žánrech, o jejichž existenci běžní smrtelníci nemají ani tušení. V čem se ale navzájem liší hodně, to je místo původu. Zatímco Dancing Deadlips (toto jméno by vám jen tak mimochodem nemuselo být neznámé – desku „Song of the Flight“ jsme zde svého času recenzovali) pochází ze sousedního Polska, domovinou Obasquiat je pak daleká Brazílie. A jak název hlavičky tohoto sloučeného projektu naznačuje, společně se obě formace vydaly na ničím neomezovaný zvukový průzkum.
„The Mindness“ bezesporu patří k nahrávkám, jejichž poslech je výzvou, kterou nedokáže absolvovat každý. Obasquiat and Dancing Deadlips in Free Sonic Explorations totiž nabízejí hodinu a půl dlouhé (předpokládám, že přinejmenším v nějaké míře) improvizační experimentování napříč několika velice okrajovými žánry. Nicméně myslím, že bez újmy na přesnosti bychom mohli říct, že hlavním zastřešujícím stylem celého počinu je dark ambient a jeho minimalistické šumění. Minimalismus je ostatně vedle experimentu jedním z hlavních poznávacích znamení „The Mindness“, protože v tomto případě byste neměli očekávat nějaké šílené přeskakování od jednoho ke druhému, multižánrovou horskou jízdu a další zběsilosti. V tomhle případě se na to jde z druhé strany a na darkambientní „ticho“ se nabalují vlivy ve formě, jež ctí antibombastické ladění desky.
A jakéže vlivy lze tedy očekávat? Předně, vedle dark ambientu je druhým stěžejním prvkem „The Mindness“ něco, co se u podobných záležitostí zas tak moc nenosí – vokál. Samozřejmě se ale netěšte na zpěv v tom pravém slova smyslu. Spíše se připravte na zastřené vokální rozjímání, deklamaci, místy skoro až mluvené slovo, leckde primitivní zaříkávání. A na takovýto základ už jen začněte nasypávat náznaky noisu, world music, free jazzu, industrialu nebo dronu. Zajímavý je především ten ethno nádech, jenž sice neprostupuje celým albem (ono se totiž nejedná o náladově zas tak uzavřenou a monoliticky neměnnou věc), ale když se objeví, působí – v rámci nastavených minimalistických mezí – osvěžujícím dojmem. Příkladem budiž třeba druhá „Duke de Dada“.
Z minimalistického experimentu se k nějaké opravdu výrazné pasáži vystoupí jen zřídka, ale tu a tam se tak přeci jen stane. Třeba hned v úvodním, 23 minut dlouhém kolosu „Light Is a Fuel Made of Stars“, kdy po deseti minutách šumu na chvíli vypluje na povrch lahodná melodie. Další takový moment se nachází kupříkladu v předposlední „Dada the Dude“, kdy z takřka nezřetelného skoro-ticha vytryskne hlasitý syntezátor a trochu vám potýrá ušní ústrojí.
Přejděme však konečně k tomu důležitému, protože, ruku na srdce, u podobných záležitostí je vlastně podrobný popis bezpředmětný. Nikoho nezajímá, že „v 358. sekundě čtvrté skladby se ozve geniální dvouapůlvteřinové sólo na taiwanskou fujaru“ a podobně. Vím, že je to taková mantra, jakou v trochu obměněné podobě opakuji skoro v každé recenzi na takovéhle žánry, ale ono to tak je – stěžejní je ten pocit. Není až tak důležité, jak přesně to zní, ale je extrémně důležité, jak to působí. A v tomto ohledu mohu považovat „The Mindness“ povedenou desku, jelikož mě ten poslech baví. Jistě, ani náhodou to není lehká nahrávka na docenění a pochopení; samozřejmě, že to chvíli trvá, než člověk začne vidět i do koutů, a to ještě ne do všech (přece jen, 90 minut je 90 minut a experiment je experiment). Přesto všechno se dá do alba relativně lehce ponořit nechat se unést. Délka nijak nevadí, ono to uteče až nečekaně rychle.
Je pravda, že se nejedná o nějaké nekritické nadšení bez výhrad. Je zde i několik momentů, které bych si dokázal představit lepší, například se sem tam stane, že mi vokály přijdou zbytečně afektované. V rámci takhle obrovité hrací doby se však jedná o zanedbatelnou část; navíc je spousta pasáží naopak výtečných (jeden příklad za všechny – vypointované nervní finále „Heavy Mental Orange“). Celkově vzato mám z toho dobrý pocit a někde v těch spodních proudech si mě to dokázalo podchytit.
Neurosis jsou již dávno kapelou, jejíž jméno budí veliký respekt a právem si drží status legendy, která patří k základním stavebním kamenům celého hnutí post-metalu a také výrazně ovlivnila další subžánry tvrdé kytarové hudby. Nicméně, jak každý správný fanoušek ví, svět Neurosis je mnohem bohatší. Jednak to jsou aktivity Neurot Recordings, vlastní značky kapely, jednak také množství vedlejších projektů, které Neurosis obklopují a k nimž svým dílem přispívají všichni členové. Počínaje formací Tribes of Neurot, v níž se angažovala kompletní sestava Neurosis, konče třeba sólovými počiny Stevea Von Tilla či Scotta Kellyho.
No, a poslední jmenovaný je také důvodem, proč jsem úvod věnoval Neurosis, protože právě on stojí i za dnes recenzovanou skupinou. Než si ji ale představíme, zmiňme ještě jiný Kellyho vedlejšák. Před pár lety se totiž tento zpěvák a kytarista sčuchnul s dalšími vysoce zajímavými postavami alternativní tvrdé muziky, jmenovitě Mikem Williamsem (Eyehategod), Brucem Lamontem (Yakuza) a Sanfordem Parkerem (Buried at Sea, ex-Minsk, ex-Nachtmystium, ex-Twilight). Mám tím samozřejmě na mysli Corrections House, kteří už dnes mají na kontě dvě výborné desky.
A proč že o tom mluvím? Inu, jednoduše proto, že v rámci zbrusu nového projektu Mirrors for Psychic Warfare pokračuje spolupráce Scotta Kellyho a Sanforda Parkera. Těm zjevně společné působení v Corrections House nestačilo, a tak se pustili do další, ještě experimentálnější tvorby. A výsledkem těchto snah je právě hlavní předmět naší recenze – bezejmenná debutová deska Mirrors for Psychic Warfare.
Stačí jen trocha představivosti a je možné u Mirrors for Psychic Warfare vidět paralely (nejen) s Corrections House. Nová formace již však definitivně rezignuje na cokoliv společného s metalem. Neříkám, že rezignuje na kytaru, jejíž záchvěvy se zde rozhodně objevují. Nicméně řečí hudebních žánrů se zde bavíme o dronu, industrialu, místy dokonce soft noisu. Že řečí žánrů nehovoříte? Dobrá, pojďme na to řečí pocitů – stísněná klaustrofobická atmosféra, temnota, rituál.
Hned první skladba „Oracles Hex“ je silná, jak když kopne bejk. Rozjezd je pozvolný a plíživý – dronové pískání, „šumivé“ pozadí, industriálně kovový zvuk a Kellyho deklamace. Ve dvou třetinách ovšem dojme ke zlomu a Mirrors for Psychic Warfare přejdou ke zkurveně mocnému kytarovému riffu. Ten se sice táhne pomalu, ale tím větší je jeho majestát a tím spíš vás zadupe do země. Předchozí motivy písně ovšem neodezní do ztracena, onen riff se k nim vlastně jen přidá, ale graduje to až do pekla a Kelly / Parker mají posluchače okamžitě v hrsti.
Jeden ze dvou vrcholů přichází hned vzápětí v podobě bezmála čtvrthodinového monolitu „A Thorn to See“. Zejména tato kompozice byla důvodem, proč jsem výše použil slovo rituál, protože přesně takhle působí. Celou skladbou prostupuje jednoduchá, vlastně až takřka primitivní rytmická linka, jež člověka pomalu, ale jistě stahuje do hlubin. Kolem ní pak Mirrors for Psychic Warfare střádají další motivy, trpělivě budují, píseň postupně roste, atmosféra houstne, aby nakonec vše vyvrcholilo ve fenomenálním závěru.
„CNN WTZ“ a „I‘ll Try You All“ působí po „A Thorn to See“ skoro až méně záživně, než ve skutečnosti jsou, protože obecně vzato jsou vlastně pořád výtečné. V obou případech se jedná o ortodoxně arytmické kusy stojící čistě na dronové kytaře a industriálních mašinkách, které se postupně (opět se graduje jak svině!) odhodlají i trochu zahlučit. Něco podobného vlastně předvádí i finální „43“, akorát je v tom ještě působivější a dotahuje tento model k dokonalosti. Navíc se vymyká čitelným klávesovým motivem, jenž (zase) prostupuje celým songem. Oč minimalističtější je rozjezd, o to víc pak „43“ vyvrcholí – tentokrát ani není třeba kompozici lámat do kombinace kytarového riffu a hluku, protože stačí jen onu melodii nechat narůstat a sílit a přidat k ní chorobný skřek. Nicméně je to natolik sugestivní, že právě tuhle věc považuju za onen druhý vrchol po „A Thorn to See“.
V průběhu recenze hned několikrát zaznělo slovo „gradace“. Nebylo to náhodou, jelikož přesně tohle je jednou z největších zbraní desky. Kelly a Parker dokážou ve všech pěti případech písničky dotáhnout do odzbrojujícího finále, s nímž tomu vždy nasadí onu pověstnou třešničku na dortu, která z toho dělá o dost víc než jen další random drone / industrial album. Vyjadřovací prostředky a postup jsou vždy podobné, a přesto pokaždé trochu jiné, díky čemuž je každá z pěti skladeb svébytná a nesplývá se zbytkem, což pro nahrávky tohoto typu rovněž nebývá pravidlem.
Jinými slovy, debutu Mirrors for Psychic Warfare mohu vytknout jen máloco, v podstatě skoro nic. Jistě očekávání vzhledem k sestavě nebyla malá, neboť Scott Kelly a Sanford Parker jsou esa, která za sebou mají mnoho hodin excelentní muziky, o tom žádná, ale i tak jsem nečekal, že tahle deska bude až tak dobrá. Myslím, že snad ani není nutné mírnit nadšení – tohle je prostě zasraně skvělé, je to sugestivní, uhrančivé, mocné. Neváhejte, poslouchejte.
Jméno The Poisoned Glass se vynořilo zdánlivě zničehonic a zdánlivě odnikud, ale okamžitě si na alternativní scéně získalo ne úplně malou pozornost. Relativně se o tom mluví, ani nestačilo vyjít první album a formace už jela evropské turné, v jehož rámci si zahrála i na slovutném festivalu Roadburn. Odpověď na otázku, jak je tohle možné, by mohla být poměrně jednoduchá – sestava.
V The Poisoned Glass se totiž bezesporu nacházejí lidé, jejichž některá bývalá působiště se v jistých kruzích těší kultovnímu statusu. G. Stuart Dahlquist a Edgy 59 totiž hrávali v Burning Witch, což možná není vyložená prvoligová legenda nebo ta úplně nejvíc zásadní záležitost svého stylu, ale mnozí na jejich muziku dodnes přísahají a jistého respektu tahle formace jistě dosáhla. V portfoliu těchto dvou chlapíků ovšem najdeme i další kapely, zejména působiště Dahlquista jsou zajímavá, jelikož mezi ně patří Asva či Goatsnake; nehledě na fakt, že se mihl i v Sunn O))).
Na druhou stranu, pro mě osobně to až zas takové kulty nejsou (jestli něco uctívám, tak je to leda Thorr’s Hammer, tedy předchůdce Burning Witch, v němž ovšem Dahlquist ani Edgy 59 nepůsobili), tudíž jsem ten vznik The Poisoned Glass nijak extrémně neprožíval a na debut „10 Swords“ jsem se netřásl jak malý fracek na dárky pod stromečkem. Nicméně jsem ani neměl důvodu potenciálně zajímavou nahrávku cíleně ignorovat, takže když se mi dostala do rukou, proč si ji nepustit…
The Poisoned Glass sami sebe prohlašují za orchestral doom, což je škatulka, již po poslechu „10 Swords“ do jisté míry dokážu pochopit, ale stejně mi přijde trochu na pytel a radši bych se jí vyvaroval. Minimálně to orchestral je diskutabilní, protože příliš orchestrální to teda není, byť jsou jedním ze stěžejních nástrojů The Poisoned Glass varhany. Stejně tak pod nálepkou doom nám asi všem naskočí doom metal, a i když pomalé „10 Swords“ jistojistě je, metalu v tom nenajdete ani zbla. Být to na mně, tak tomu prostě říkám drone / experimental a je vymalováno.
Tak či onak, hlavním znakem a projevem The Poisoned Glass je minimalismus. Vedle již zmiňovaných varhan je dalším důležitým nástrojem desky baskytara (což se dalo očekávat – Dahlquist byl vždy především basák). A o tom to vlastně celé je. Sem tam lehká vazbička, trochu minimalistické elektroniky, výjimečně rytmický úder. Nad to vše pak tu a tam vylézá Edgyho vokál, který zvládne jak rituálně působící přednes, tak i jedovatý jekot, který ovšem bývá trochu přidušený, snad aby obecně minimalistickou hudbu nerozbíjel agresí. Spíš než na zapamatovatelné nápady se hraje na jednolitou atmosféru, víc než jednotlivým linkám dávají The Poisoned Glass přednost samotným zvukům.
Musím se přiznat, že když to tak po sobě čtu, „10 Swords“ mi z takového popisu vyznívá jako hodně zajímavé album, jemuž bude vládnout temná klaustrofobická atmosféra a které bude nabízet sugestivní posluchačský zážitek. Vlastně přesně tohle jsem od debutu The Poisoned Glass také chtěl. Ale přesto všechno nemůžu být nadšený a nemůžu „10 Swords“ vynášet do nebes. Vážně jsem se o to snažil a chtěl jsem, aby se mi to líbilo, ale ten výsledek mě i navzdory jistým formálním kvalitám, jež tomu rozhodně neupírám, nechává docela chladným.
To je vlastně taková bolístka podobně abstraktní muziky obecně. Tady není nic, čím by vás to zaujalo kromě jakéhosi neurčitého pocitu, do něhož se ta deska musí trefit a jakýmsi způsobem zarezonovat. Když se to podaří, o to působivější věci to pak jsou; takové nahrávky pak člověku vydrží tak dlouho, že se s tím odpočinkové poslechy chytlavých kapel nedají srovnávat. Jen se mi to u „10 Swords“ nestalo. Tím pádem je to pro mě docela nuda (ono jinak se tam toho zas tolik neděje, to si nebudeme nalhávat), v níž výjimečně probleskne nějaký zajímavý motiv (především varhanní, občas i vokální), ale jako celek mě The Poisoned Glass docela minuli.
Možná, že si tím zničím pečlivě budovanou auru elitářského intelektuála (to byl vtip), ale přijde mi poněkud ustřelené něčemu tleskat jen proto, že to má experimentální nálepku a hraje v tom člověk, co se kdysi mihl v Sunn O))). Svým způsobem asi dokážu pochopit, když to někdo bude žrát, ale já už si to nikdy nepustím. Dneska holt budu za toho vymaštěného burana, který nechápe alternativní umění. Jdu si vypláchnout držku desítkou a pustit Hrobku s Pitvou, tak nazdar…
Čím víc člověk stárne a čím víc toho slyšel, tím větší bývá nechuť vyhledávat nové kapely nebo je dokonce zařazovat mezi své největší oblíbence. Třeba si i něco nového poslechne, ale v momentě, když už slyšel tisíce desek a máloco jej překvapí, se nakonec stejně vrátí k tomu, že si vystačí se svou už dávno definovanou enklávou takzvaných srdcovek a dalších oblíbenců. Vkus zatuhne jak beton, stane se neprostupným monolitem a uzavřenou elitní společností, jež do svých řad nechce pouštět žádné novice. To není nutně špatně, spíš je to přirozený proces, a i když já sám ještě nejsem nějaká stařešina a takové to objevování má pro mě stále jisté kouzlo, už to také začínám pociťovat. Důkazem budiž třeba to, že jen málokterý objev je natolik dobrý a natolik překvapující, aby se ona elitní společnost chtě nechtě musela rozšířit o dalšího člena.
Výjimka však potvrzuje pravidlo a tu a tam se prostě objeví něco nového, po čem vám spadne čelist pod stůl a vy nemáte jinou možnost než hluboce pokleknout a být vděční za možnost poslouchat něco tak dobrého. Pro mě se takovouto výjimkou stal španělský projekt Conjuro nuclear, který se mi na mailu odnikud vynořil v roce 2014 a s esem v rukávu v podobě momentu překvapení mi dočista a dokonale uhranul.
Ani vám jméno Conjuro nuclear nemusí být neznámé, čtete-li náš plátek již nějakou dobu. Už dvakrát jsem tu v recenzích pěl chvalozpěvy na to, jak je tahle zfetovaná black metalu, darkwave a punku fenomenální, a už dvakrát se Emesis, tedy jediný člen stojící za tímhle projektem, dostal do mé osobní nejvyšší a nejlepší pětice hudebních zážitků za daný rok. Vysoká kadence nahrávek ovšem pokračuje i nadále, a tak pouhého tři čtvrtě roku po předchozím okultním opusu „Reacciones paganas“ je Conjuro nuclear zpátky s celkově čtvrtou dlouhohrající deskou. A řeknu vám jediné – když „♄“ poslouchám, vše nasvědčuje tomu, že se podaří to puntíku naplnit pořekadlo do třetice všeho dobrého a že Emesis dokáže něco, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo za celou dobu, co náš web funguje a co píšeme závěrečná shrnutí hudební sezóny. Totiž tři roky po sobě být v mé osobní top5. Bez keců, dámy a pánové – „Luna llena y radiación“, „Conjuro nuclear“ i „Reacciones paganas“ jsou všechno dechberoucí alba a „♄“ tuto sérii prodlužuje o další jeden kus.
Když jsem svého času psal recenzi na „Reacciones paganas“, tak jsem té nahrávce vytknul vlastně jedinou věc, a sice že oproti svým předchůdcům nenabízí žádný velký posun – ačkoliv jsem vzápětí ihned dodal, že mi to nijak nevadí, což je pravda, neboť i přesto šlo stále o naprostou bombu. „♄“ (ten název se mi jen tak mimochodem fakt líbí – ladí s mojí přezdívkou, haha!) ovšem jistý přináší. Ani ne tak co do soundu Conjuro nuclear, jako spíš co do formátu desky, ale i to je dost. Emesis zcela nepochybně čerpá také z punku, což se mimo jiné projevovalo i délkou písní. Ty byly vždycky relativně kratší a na „Reacciones paganas“ a „Conjuro nuclear“ se skoro všechny pohodlně vešly do čtyř minut. Pokud mě paměť nešálí, tak doposud nejdelším kusem byla šestiminutová „Mazmorras del subsuelo“ z „Luna llena y radiación“.
No, a jak správně tušíte na „♄“ si Emesis vyšlápl i na delší kompozice. Důležité je to „i“, jelikož ne všechny skladby na novince jsou tak dlouhé, nicméně i přesto nelze nevidět, že páteř nahrávky tvoří trojice „Oscura noche de Saturno“ (sedm a půl minuty), „Magia, tristeza y locura“ (osm minut) a především „Las sombras de Cimeria“, jejíž stopáž se vyšplhala na dvanáct minut. Tenhle krok rozhodně kvituji, protože už posledně mě napadlo, že by Conjuro nuclear mohly slušet delší věc a strukturovanější věci, což výsledek jen potvrzuje. Ta muzika se vlastně nese v onom typickém nezaměnitelném duchu, kvůli němuž jsem si tenhle projekt tak oblíbil, akorát navíc přidává gradaci a vývoj v rámci jedné kompozice, neboť tentokrát je na to prostor. A jak se ukazuje – není to málo.
Krásně je to slyšet třeba na „Magia, tristeza y locura“, jejíž první půle je zastřenější, pomalu narůstá, aby se posléze přidaly typicky úchylné melodie a song se zvrhl v hybnější punkově blackmetalovou pasáž s atmosférickými klávesami. A když se poté opětovně vrátí i kytarové kvílení, tak to prostě nemá chybu. Naprostá šleha je ovšem zmiňovaná dvanáctiminutovka „Las sombras de Cimeria“, na níž je naprosto zřejmé, proč lze Conjuro nuclear už nyní považovat za tak ojedinělou formaci. V jedné pasáži se třeba ozvou naprosto pošukané skoro až veselé melodie, jaké by prošly jen u málokoho, ale tady to je stále nádherně zvrácené a žeru to i s navijákem.
Vedle toho se na „♄“ nacházejí i kratší písně, které jsou s výjimkou „Pvtrefactio (Ecce homo)“, do níž promlouvá i kytara, jen atmosférické klávesovky… no, prý „jen“. Třeba taková „Signo de Capricornio“ je vysloveně nádherná a v žádném případě se nejedná o vycpávky na natažení stopáže. Kromě základní desky o sedmi skladbách (z nichž ta poslední, dohra „VII – Sol Sanctum [☉]“, je předělávkou z jedné Nintendo videohry) se v archivu digitální verze nachází ještě nealbová perlička v podobě midi verzí čtyř písní – těch tří dlouhých a právě „Signo de Capricornio“. A právě na nich se ukazuje, jak silný materiál Emesis vlastně tvoří, protože i v těch osmibitovkách to má takovou atmosféru, že mohou všichni okolo jen závidět.
Navíc se sluší zmínit ještě jednu věc. Stejně jako u předchozích alb, i „♄“ je zcela zjevně vybaveno zajímavou myšlenkovou náplní dotýkající se oborů alchymie či astrologie. Vůbec poprvé dal Emesis k dispozici i oficiální anglické překlady textů (v případě minulého „Reacciones paganas“ byly zveřejněny alespoň španělské texty bez překladů, u starších ani to ne), takže tentokrát je konečně možnost se do nahrávky ponořit skutečně naplno. Ale k tomu jsem se doposud ještě nedostal, takže tuhle stránku „♄“ ještě nemohu posoudit; zatím si jen užívám muziku, která je bezesporu úžasná a stojí za pozornost i tehdy, pokud není studium textů vaší zálibou. Pro mě osobně je tohle jedna z nejsilnějších věcí, co jsem letos prozatím slyšel, a jak už padlo, i jeden z horkých favoritů na vrchol aktuální hudební sezóny.
Asi neexistuje ustálený hudební styl, jenž by postrádal interprety, co s jeho kořeny nakládají poněkud svébytně. Magoři a géniové, kteří si s radostí vypůjčují ze žánrů zdánlivě nesouvisejících, posouvají hranice a oslovují posluchače napříč všemi druhy muziky. Američtí Dälek se takto profilují už někdy od konce 90. let se svým unikátním hip-hopem prolnutým vlivy industriální, hlukové či alternativní rockové hudby. A pokud bych měl vybrat nějakou známější extrémně metalovou kapelu, která má co se týče přístupu ke svému mateřskému stylu k Dälek blízko, byli by to Francouzi Blut Aus Nord. Není divu, že obě kapely spolu chtějí někdy společně tvořit, hehe.
Nové album Dälek bylo očekáváno s docela velkým napětím. Po vydání slušného alba „Gutter Tactics“ si kapela dala na pár let pauzu, během které Dälek opustil dlouholetý spolutvůrce Oktopus. Loni k sobě MC Dälek opětovně přizval bývalého člena DJ rEka a nově také Mikea Mantecu z Destructo Swarmbots, s nimiž objel všechna možná koncertní pódia, a oznámil, že pod proslulým kanadským labelem Profound Lore vyjde nové EP, z něhož se nakonec vyklubal regulérní full-length, „Asphalt for Eden“.
S novinkou jsem měl tu čest strávit několik posledních týdnů, ale na rovinu, ani jeden z poslechů nenabídnul takové hudební či pocitové uspokojení jako kterýkoliv dřívější titul Dälek. Pánové svou unikátní identitu neztratili, to ani náhodou. Od prvních sekund na bubínky zatlačí typický kapelní sound, hutné beaty a zasněný podklad, který hrozí, že s každou vteřinou vybouchne do hlukové smrti. Ovšem hned zpočátku první skladby (po 22 sekundách) mě zarazilo zařazení refrénu (jenž poté zazněl ještě čtyřikrát), což na mě působilo, jako by Dälek chtěli za pomocí svého obvyklého výraziva vytvořit song do rádia. Chci snad tímto obvinit interpreta ze zaprodanosti? Můžu se o to pokusit! „Asphalt for Eden“ totiž nenabízí žádný pověstný extrém. Žádný hlukový nápor jak v „Spiritual Heaving“, žádné monotónní týraní duše „Images of .44 Casings” či nokturno „Eyes to Form Shadows“ a už vůbec ne mindfuck à la „Armed with Krylon“. Myslím si totiž, že na „Asphalt for Eden“ není žádný doopravdy striktní song. Kdybych z předchozí „Gutter Tactics“ vyházel těch pár výjimečných songů, asi by mi zůstala deska někde na úrovni té nové. A kdybych byl fakt škodolibý rýpal, tak Dälek nařknu i z vykrádání sebe sama, protože jeden chytlavější motiv za půlkou „Control“ mi až příliš evokuje „2012 (The Pillage)“.
Skutečnost naštěstí není tak mizerná. I když Dälek nesplnili mé představy o nekompromisním, progresivním umění, tak něco „Asphalt for Eden“ přiznat přeci jen jde. Pokud bylo cílem vytvořit desku s typickým soundem Dälek, jež bude hip-hopovější a přístupnější, tak si myslím, že kapela uspěla. Přeci jen mám pocit, že pár nových posluchačů o ně díky Profound Lore a jejich intenzivní promotion zakopne. A co je hlavní, až na pár výše uvedených problémů, které s deskou mám, není „Asphalt for Eden“ hloupá, podbízivá lacinost. Strávit těch 40 minut hrací doby se sluchátky na uších není marná zábava a v podmazu je i pár detailů, které posluchače přinutí se vrátit zpátky. A MC Dälek má za mikrákem rovněž dobrou formu. Jistě nebudu sám, kdo rap v Dälek považoval za druhořadý vedle instra, ale zde je samotný přednes výraznější a silnější než kdy dřív. Ale jak je vidno z dřívějších řádků, mně jde přeci jen o něco jiného. Možná kdyby ony společensky uvědomělé texty nešly zcela mimo mě, „Asphalt for Eden“ bych docenil více.
Nové album nabízí pohodový, uvolněný poslech, který stojí na dobrém základě. Starší desky ale pro mě prostě nabízejí více. Je možné, že když dostanu někdy pořádný šmak na Dälek, tak si pustím i „Guaranteed Struggle“ nebo „It Just Is“ (imho asi nejlepší skladby na albu), ale pochybuji, že bych sjel desku celou. Na to je „pohodová“ až příliš.
Druhý pohled (Atreides):
Klenot industriálního hip-hopu, a jedno z uskupení, které mě (spolu se jmény jako Astronautalis či Sage Francis) přivedlo k hip-hopu a rapu obecně. Pestrý experimentální bizár podpořený vražednou lyrikou „From Filthy Tongue of Gods and Griots“ si mě získala stejně jako beznadějnost a industriální brutalita z „Absence“, nicméně pozdější tvorba už mě tak výrazně nezasáhla. I přesto jsem se ale na novou desku docela těšil, jakkoliv v tom těšení byl stín nejistoty, když už v kapele nefunguje Oktopus, jenž se odstěhoval do Berlína.
Popravdě ani netuším, co jsem čekal po sedmi letech od „Gutter Tactics“, které mě navíc kdovíjak neoslovilo (jestli proto, že jsem mu dal málo času, nebo proto, že až tak moc zase nenabízí, těžko říct). „Asphalt for Eden“ mě ale překvapilo v tom smyslu, že Dälek docela uhnuli od brodění se bahnem nejzapadlejších ulic a lidských osudů a namísto toho se vydali na noční toulky vylidněným městem. Náladou někde mezi skladbami „Ever Somber“, „Classical Homicide“, „Opiate the Masses“ nebo „Forever Close My Eyes“ (tam vážně jen náladou, protože nic podobného už Dälek nikdy nenahráli) nahrává do karet nočním procházkám ztichlými bulváry či rozjímání nad drogou dle výběru.
Nejsou to ti samí Dälek, kteří deset a víc let zpátky dělali z mozků fašírku pro prasata, protože jejich beaty nasáklé hlukem zabíjely se strojově přesnou kadencí koncentračního tábora. Jak by taky mohli být, když se na hudbě spolu s MC Dälekem podílí i DJ rEK a Mike Manteca. Jejich dílo, stejně jako předešlé desky, nepostrádá hloubku ani silnou atmosféru. Ambientní plochy se potkávají s beaty na éterických plochách, přičemž někde v pozadí se ozývá hluk trýzněných kytar a z hlubin pronikají vrstvy šumu, hluku. Namísto bezhlavé potřeby zničit samou podstatu člověka utopením v těch nejhorších svinstvech, jaké kdy z jeho společenství vzešly, se „Asphalt for Eden“ minimálně v rovině hudební zaobírá spíš tématem prázdnoty a osamění. Přitažlivými dálkami, kam až se mysl může zatoulat a zase se vrátit zpět.
Trochu to na mě působí dojmem, jako kdyby Dälek vyvětrali sklep plný toho nejhoršího hnusu, jaký si umíte představit, který od jeho vzniku nikdy nikdo nevyvětral, vymyli ho dezinfekcí a to, co přežilo, nakonec vzali za své a zasadili do nového kontextu. A nutno říct, že mě jejich nový přístup vlastně i baví, byť docela jiným způsobem, než bych od tohoto tělesa kdy čekal.
Třetí pohled (Skvrn):
Můžeme se tvářit jakoby nic, chodit kolem horké kaše a říkat si, že „Asphalt for Eden“ je jen další řadovkou Dälek, jenomže sedmiletá pauza od předcházejícího „Gutter Tactics“ a změny v sestavě dělají své, ne že ne. Při pohledu zpět navíc vidím unikátní sound, parádní desky, tudíž co jiného chtít než neméně skvělý návrat?
Když jsem slyšel „Asphalt for Eden“ poprvé, říkal jsem si cosi o běhu na dlouhou trať. V souvislosti s Dälek vlastně nejde o žádné překvapení, stačí zavzpomínat na poslechy předchozích nahrávek. Nicméně zatímco v případě „Absence“ či „Abandoned Language“ jsem o postupném vykvétání neměl pochyb, s letošní deskou se to mělo jinak. Jméno Dälek mi již nebylo neznámé a k „Asphalt for Eden“ jsem nevyhnutelně přistupoval kritičtěji než k jeho předchůdcům.
Jak jsem naznačil, během úvodních bojů, přibližně prvních tří poslechů, jsem nebyl s to přijít novince na chuť. Nešlo to. Problémy jsem měl především s klidnějšími pasážemi, které si tak nějak plynuly, a když už se zdálo, že by mohly odkrýt svou sílu, zakročil vše přebíjející industriální náklad jménem „Critical“. Plynoucí čas ale začal s tóny nových Dälek hýbat a dokonce se jim rozhodl i přát. Promluvila ke mně především snovost a jakási náznakovost. Krásy začaly odhalovat pomaleji plynoucí atmosférické kusy jako „Guaranteed Struggle“ nebo nečistými zvuky noisu nejnarušovanější, přesto svým způsobem uklidňující „6dB“. Do toho vždycky vlítl klasický dälekovský hit „Critical“. Z jedné strany nepřirozený narušovatel, z té druhé parádní skladba, jež se od Dälek tak trochu čeká. A nejlepší písně? Těžko určovat, snad jen vyjma doteď neoblíbené „Shattered“ vyrovnanost sama.
Jediné, co mi na „Asphalt for Eden“ chybí, je jasnější identita. Nejsem schopen si vymezit, jací noví Dälek vlastně jsou. Vsadili na jistotu a čerpají z minulosti, ve většině momentů jsou spíše klidní a snoví, ale po stmelující atmosféře nejdou celou dobu. Jistě za to může i střízlivá stopáž, na které je jakýkoliv úkrok markantnější. Tak jako tak, „Asphalt for Eden“ neustále roste, i teď, a odkrývá další povedené momenty, jichž je bezpočet. K tomu nejlepšímu, co Dälek vydali, sice „Asphalt for Eden“ z proklamovaných důvodů nepatří, nicméně o velmi zdařilou práci a důstojný přírůstek do diskografie jde naprosto jednoznačně.
Jeden z největších šílenců české hudební (?) scény opět útočí. Jistě, je tu i pár dalších hlukařů, ale asi jen těžko najdete někoho, kdo by v přístupu dokázal trumfnout Radka Kopela, krále domácího noisu, jenž terorizuje posluchače a v neposlední řadě i nebohé recenzenty (není problém si pomocí mistra Googla dohledat nejednu opravdu vtipnou recenzi, kde je vidět, že autor vůbec netušil, která bije) pravidelnou dávkou antihudebního überpekla již od 90. let. Nicméně, král je mrtev, ať žije král. V momentě skonu Napalmed, suverénně nejkultovnějšího jména, jaké kdy Česká republika dala hlukovému světu, se zrodil a odkaz převzal nový projekt, jehož smyslem života je opět skřípění, lomození, pískání, hluk a nezřízená improvizace. Zprzněním jmen Einstürzende Neubauten a Merzbow tak vznikli – Eine Stunde Merzbauten.
A jak vidno, Eine Stunde Merzbauten se mají čile k světu a od svého vzniku v roce 2014 servírují již čtvrtou penetraci ušních bubínků kovovými pazvuky. Svou historii projekt načal deskou „7305“ a loňský rok se nesl ve znamení dvou splitek. Letos se však Kopel a jeho industriální družina vracejí pod pseudonymem ExSxMx opět s plnohodnotným materiálem, jehož hrací doba činí strašidelných 80 minut. Ale tak zrovna u noisu na těch stopážích zas tak nezáleží… buď to někdo nedá ani pět minut, anebo mu ta osmdesátka problém nedělá, nic moc mezi tím asi není.
Středobodem nové desky je jistojistě mamutí kompozice (dá-li se to vůbec kompozicí nazvat… dost pochybuju, že to někdo komponoval, haha!) „Elementary School Mamlases“. Ta dosahuje skutečně respektuhodné délky 43 minut, což se tváří jako kurevská výzva. O to víc mě překvapilo, že tentokrát se to poslouchá – no, vlastně vcelku v pohodě. Tak nevím, jestli už jsem za ty roky fakt tak otrlý dobytek, anebo nám Radek (a.k.a. RaK a.k.a. Uspá Watch a.k.a. ElektRachot a.k.a. ElektRandall a.k.a. ElektRek) měkne.
Ne, teď už vážně. Pro obyčejného smrtelníka je to samozřejmě pořád smrt a ani nemusíte být na úrovni, kdy žerete produkci Jarka Šimka, abyste po poslechu „Elementary School Mamlases“ začali krvácet z uší, nosu, očí jakož i prdele a pohlavních orgánů. Na druhou stranu, jak v rámci tvorby Napalmed, tak i na „7305“ už vznikla mnohem větší hluková zla… ale na třetí stranu, tím spíš má tohle blíž k opravdové hudbě. Ale ani „hudebnost“ (haha!), ani větší „stravitelnost“ (hahaha!) nemyslím nijak ve zlém, pořád je to nálož jako sviňa – ale lze si to užít, vyžívá-li se člověk v takovém zvěrstvu.
Spíš než čistokrevný hlukový atak je „Elementary School Mamlases“ freejazzovou saxofonovou masturbací, pod níž Kopel přikládá industriálním skřípotem. Ale pozor, zas tak převratná věc to v rámci Radkovy muziky není a už z éry Napalmed existují počiny, s nimiž jde nalézt paralely – stačí vzpomenout třeba „Noisax Jazzostrial Fractamental“. Ale zpátky k „E.S.M.“. Až po více jak půlhodině nezřízené avantgardy se konečně spustí řádný hlukový hell, jenž celou experimentální suitu vygraduje (skutečně ano!). Tohle bych povinně pouštěl všem hipsterům, aby konečně slyšeli, jak zní alternativa – ze srand typu „Elementary School Mamlases“ by se jim oholily vousy a Club-Mate by zkyslo!
Jmenovaný kolos je sice skutečně kolosální, avšak stále tvoří „jen“ cca dobrou polovinu celkové stopáže „E.S.M.“. Zbylé skladby sice nedosahují tak monumentálních délek, ale i přesto se nesou v obdobném duchu jako 40minutový monolit. Noise tu sice je, ale o něco větší roli tentokráte hraje industrial až drone. A stejně jako v „Elementary School Mamlases“, i do ostatních tracků promlouvají další hostující nástroje. V „Echte Schlechte Madhausen“ je to opětovně saxofon, zatímco v úvodním hitu „Evu svrbí míca“ (tuze roztomilý název) a „Emen Stahl Moon“ to jsou – housle. I takový nástroj zní na „E.S.M.“ povětšinou tak experimentálně, jako by na to nehrál člověk smyčcem, ale spíš Satan svým žaludem, nicméně vedle toho se zde v několika vzácných momentech vyskytuje věc vskutku nevídaná, neslýchaná. Považte sami, lidičky, asi ve dvou (nejspíš slabších) chvilkách zde lze zaslechnout i náznak melodie! Poslední položku pak tvoří skrytý song „Electro Save Mode“ (na CD součástí stopy „Echte Schlechte Madhausen“), což je cca čtyřminutové pištivé týrání synťáku.
V jednu chvíli jsem použil pojem „stravitelnost“ – to je, tvrzení o těch asi dvou několikavteřinových melodií navzdory, samozřejmě nutno brát s velkou nadsázkou. Spíše to bylo myšleno tak, že „E.S.M.“ není taková ta masa nejextrémnějšího hluku. Jak již padlo, novinka je víc industrial a drone s freejazzovou příchutí a onen echt noise tam je až tak v závěsu. Což jednak nemusí být (a není) špatně, druhak je to furt šílenost až za roh, kterou zmáknou jen chrabří jedinci. A tak to má samozřejmě být, toto není muzika pro vyměklé moče.
Nebudeme si nic nalhávat, recenze na Napalmed / Eine Stunde Merzbauten / skoro i noise obecně jsou vlastně jen dvojího typu. Půlka lidí vůbec nemá šajnu, co to kurva je, a vyplodí písmenkový zvratek bez většího smyslu o tom, jak to nějak skřípe, ale poslouchat se to nedá – prostě aby nějaký text vyšel, když do redakce přišlo cédéčko. Druhá půlka lidí nechce vypadat jak zaprodanecká mrdka, co nerozumí umění a avantgardě, tak vyplodí recenzi, jak to krásně skřípe, jaký je poslech očista a jak v tom objevili smysl existence, sáhli si na dno, pohlédli do nitra lidské duše a další sračky. Já nehodlám dělat ani jedno. Poslech jsem si užil, fakt a upřímně jo, mě tyhle hlukové chlívky baví, ale nebudu vás tahat za fusekli – katarzí jsem si neprošel a regulérní poslouchání, že by se k tomu člověk vracel a vychutnával jemné nuance, vážně nehrozí. Čas od času ovšem nezaškodí dát si nějakou šílenost, takže jsem si naposlouchávání „E.S.M.“ (nebojím se to říct, vlastně zopakovat) užil, a až Eine Stunde Merzbauten pustí do světa další 80minutový opus, tak věřím tomu, že si to užiju taky. Je to málo? No to hej – není!
P. S. Nezapomeňte si všimnout, že každá skladba má iniciály – „E.S.M.“!
Země: Rumunsko Žánr: experimental / drone / ambient Datum vydání: 30.10.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Absent Abstract Above
02. An Empire Beneath Oblivion
03. Phanthasma and the Midnight Stalker
04. Ihwaz
05. A Storm Shall Take the Words Away
06. Outside the Great Circle
07. Portals
Vždycky jsem byl přesvědčen, že nějaká úvodní omáčka k recenzím prostě patří. Vím, že to mnozí považují za zbytečné zdržování, ale podle mého názoru nějaké usazení do kontextu prostě není na škodu, naopak mi skoro i přijde, že vletět na to zhurta a vyzvracet se na dvou odstavcích je snad až kontraproduktivní. Nicméně je samozřejmě jasné, že všeho má být s mírou a ona takzvaná omáčka by neměla přesahovat únosnou mez. Obecně. Jsou ovšem specifické případy, kdy je u té nahrávky tolik „vedlejších“ okolností, že se tomu člověk prostě chtě nechtě musí věnovat. „The Quest for a Morning Star“ mezi takové jistě patří, proto prosím omluvte, že dnes poměrně dost prostoru věnuji nehudebním záležitostem. Je to však nutné, abychom měli přesnou představu, oč tu běží.
První věcí, u níž je nutno se zastavit, je dozajista člověk, jehož jméno celou desku zaštiťuje. Je jím Costin Chioreanu. Tento Rumun je na metalové scéně znám především jako tvůrce obalů a grafiky, již vyrábí pod značkou Twilight 13 Media. Výčet kapel, které jeho služeb využily, je poměrně úctyhodný, a pokud bychom se měli omezit jen na ta nejznámější jména, lze zmínit formace jako Arch Enemy, Arcturus, At the Gates, Darkthrone, Demonical, Draconian, Grave, Mayhem nebo Primordial. Tento člověk je ovšem poměrně aktivní i co do hudební činnosti, ačkoliv v té si nevydobyl takové uznání jak v grafice. Přesto má na kontě množství projektů a kapel jako kytarista a aktuálně jej lze nalézt v progresivně blackmetalové formaci Bloodway, s níž loni na podzim vydal dlouhohrající debut „Mapping the Moment with the Logic of Dreams“ pod značkou italských I, Voidhanger Records.
Přesuňme se však nyní k druhé okolnosti, kvůli níž vlastně nosič s názvem „The Quest for a Morning Star“ vznikl. Jak jistě víte, v loňském roce se v rockové hudbě staly dvě tragické události, při nichž zemřelo množství lidí. Jednou z nich byl teroristický útok v Paříži, který byl mimo jiné směřován na publikum právě probíhajícího vystoupení amerických Eagles of Death Metal. Druhým pak byl požár v klubu Colectiv v rumunské Bukurešti během koncertu místní formace Goodbye to Gravity. Při tomto požáru, který se odehrál 30. října, zemřelo celkem 63 lidí (26 na místě, dalších 37 v nemocnici) a dalších cca 150 bylo zraněno.
A právě s druhou zmiňovanou událostí souvisí i vznik „The Quest for a Morning Star“ – jedná se totiž o kompilaci, již Costin Chioreanu vydal, aby získal prostředky pro oběti požáru. Zisk z prodejů této nahrávky pak putuje nadaci, která prostředky shromažďuje. Costin nejprve počin vydal sám digitálně a o něco později přibyla i fyzická edice pod záštitou Avantgarde Music (a i v jejím případě jdou výnosy na podporu obětí).
V předešlém odstavci padlo, že „The Quest for a Morning Star“ je kompilací. Další věcí, o níž si tedy musíme povědět, je to, co že je náplní této kompilace. Costin Chioreanu v průběhu let jednak uspořádal několik výstav, jimž nechyběl i hudební doprovod, a také vyrobil nějaký ten krátký film, jemuž samozřejmě nechybí soundtrack. A přesně tyto věci jsou onou náplní „The Quest for a Morning Star“. Nachází se zde celkem sedm skladeb, z nichž prvních pět pochází z výstav (celkem tří) a poslední dvě z krátkých snímků. Pro pořádek se ještě sluší dodat, že část aktuálního počinu vyšla již v roce 2013 na LP (s bonusovým DVD) pod názvem „Outside the Great Circle, Where Purgatory Ends“ v limitaci 300 kusů.
No, a pak je tu ještě jedna věc. Některé z těchto kompozic Chioreanu nevytvářel úplně sám a nějakým způsobem se na nich podíleli i další hudebníci. A i zde se jedná o velmi známá jména. V prvních třech písních lze například slyšet Rune Eriksena (Aura Noir, Twilight of the Gods, ex-Mayhem, ex-Ava Inferi), jenž sem přispěl i skladatelsky. Nejhvězdnější je však sestava šesté skladby „Outside the Great Circle“, kde se kromě hlavního protagonisty a jeho kytary objevují ještě Attila Csihar (Mayhem, Sunn O))), Tormentor, ex-Aborym), David Tibet (Current 93), Mirai Kawashima (Sigh) a Kimmo Helen (Hexvessel).
Drtivá většina jmen, ať už lidí či kapel, která až doposud padala, je nějakým způsobem spojena s metalovou scénou. Obsahem „The Quest for a Morning Star“ však žádný metal není. Muzika se pohybuje v žánrově ne úplně pevně vyhrazených mantinelech experimentálnějších stylů. Očekávejte tedy spíše avantgardněji laděnou záležitost, především drone a ambient, ale i lehké doteky industrialu či experimentálnější elektroniky.
To zní papírově ohromně zajímavě – tím spíš třeba i v kontextu toho, když v jedné skladbě necháte vokálně vyřádit taková esa jako Attila Csihar a David Tibet, jejichž zpěv je v obou případech naprosto nezaměnitelný, charakteristický a charismatický. O to víc je potěšující, že mohu konstatovat, že „The Quest for a Morning Star“ není zajímavé jen papírově, nýbrž i reálně. Je pravda, že prvotním impulzem k vydání této kolekce byly spíš dobročinné účely, ale i tehdy, pokud se na to člověk podívá čistě z hudebního hlediska, stále se jedná o pozoruhodný počin, jenž si trochu vašeho času zaslouží.
Možná takové tvrzení některé z vás mohlo zaskočit – plně bych to chápal. Vždyť všechny ty písně přece vznikly u odlišných příležitostí, z odlišných důvodů, v různých letech a byly natočeny v jiných sestavách, jejichž jediným pojítkem je osoba hlavního protagonisty. Mohlo by se zdát, že taková konstelace odsuzuje „The Quest for a Morning Star“ jen do pozice kompilačního počinu, na němž se sešly spolu nesouvisející písně. Ono to takhle ve skutečně formálně opravdu je, ale i přesto ten nosič kupodivu funguje i jako celek. Všechny přítomné skladby se totiž nesou ve víceméně obdobném stylovém i náladovém rámci, díky čemuž se žádný pocit roztříštěnosti materiálu nedostavuje. Popravdě řečeno, člověk, který by šel do poslechu „The Quest for a Morning Star“ bez znalosti všech těch okolností, jimiž jsme se výše sáhodlouze probírali, by to myslím považoval za regulérní řadovou desku a ani by jej nenapadlo přemýšlet o tom, zdali by to nemohlo být jinak.
No, a dál už toho vlastně nezbývá moc co dodat. Hádám, že u předcházejících odstavců jste přinejmenším z tónu textu vyčetli, jak je na tom „The Quest for a Morning Star“ kvalitativně. Je to skvělá záležitost a Chioreanu se v jednotlivých kompozicích představuje jako vysoce schopný skladatel i mimo metalové hranice. Hvězdní hosté nijak zvlášť nevyčnívají a nejsou tam naroubováni násilně jen pro jméno, spíše pracují pro celek a jejich příspěvky jsou pověstnými třešničkami na dortu. Měl-li bych zvolit vrchol počinu, asi bych ukázal na předposlední „Outside the Great Circle“, jejíž některé momenty jsou velmi sugestivní a která – v neposlední řadě – vyčnívá i díky účasti obou vokálních mágů, z nichž zejména David Tibet je (ostatně jako vždy) velmi působivý.
Nicméně, „The Quest for a Morning Star“ si drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání a pořád má posluchači co předávat. Jakkoliv může být účel vydání chvályhodný, ještě chvályhodnější je to, že je dobrý úmysl podpořen i výtečným obsahem. „The Quest for a Morning Star“ totiž rozhodně stojí za poslech a případnou koupi i hudebně, nejenom díky vědomí, že tím přispějete na oběti tragické události.
Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.
Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).
Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.
„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.
Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.
Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.
Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“ z „Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.
Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.
Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.
Druhý pohled (Atreides):
Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.
Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.
Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.
„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?
Třetí pohled (Onotius):
Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.
Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.
Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.
Země: Dánsko Žánr: experimental / atmospheric / drone Datum vydání: 11.1.2016 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. The Sky Is Empty
02. Ascending to the Embrace of Clouds
03. From Every Orifice of the Abyss
04. Greet the Dawn (for F)
05. Black Belly of the Beast
06. The Storm Bells Chime
Občas v recenzích dává smysl nevyzradit verdikt hned zpočátku a nejdřív se věnovat nějaké omáčce, objektivnímu popisu hudby a až následně to takříkajíc rozseknout finálním subjektivním povídáním o vlastních kvalitách alba, které tu nahrávku odsoudí do horoucích pekel, anebo pošle na hudební Olymp (anebo cokoliv mezi tím). Jindy ale zase dává smysl jít na to z druhé strany a naopak vybalit hned na začátku, jestli je ta daná deska dobrá, špatná, průměrná nebo cokoliv jiného. V případě „The Storm Bells Chime“ mi cosi říká, že bych měl zvolit ten druhý přístup a že bych měl už teď v prvním odstavci na plnou hubu zakřičet, že tahle nahrávka je bez přehánění excelentní a rozhodně stojí za slyšení.
Nicméně, zas tak jednoduché, aby šlo „The Storm Bells Chime“ doporučit každému na potkání, to také není. Ono doporučení totiž bude platit především za předpokladu, že máte v oblibě trochu experimentálnější muziku. Tohle je záležitost pro ty z vás, kdo si cení atmosféry na úkor melodiky, zapamatovatelnosti či stravitelnosti. „The Storm Bells Chime“ je album pro ty z vás, jimž v hudbě imponuje… nechci říkat přímo temnota, ale jakýsi vnitřní neklid a schopnost posluchače zasáhnout a pohltit. Pokud vám toto zní zajímavě, pak není moc co řešit – běžte poslouchat. A že jsem vám doposud neprozradil, o jaký žánr se jedná? Popravdě, je to bezpředmětné, jelikož tahle muzika je stejně natolik abstraktní, že je v tomhle případě mnohem smysluplnější popisovat pocity, nikoliv žánry (byť i o to se níže bez nároků na nějakou přesnost pokusím).
Možná, že vás trkla jedna věc. V dosavadním průběhu textu jsem vůbec nezmínil, kdože za „The Storm Bells Chime“ stojí. Nuže, pojďme to napravit nyní. Autory této desky jsou Dánové s poněkud úsporným názvem Sol. Osobně nejsem žádným kdovíjakým znalcem jejich předešlé tvorby, nicméně z toho, co jsem kdysi dávno v minulosti letmo slyšel, jsem je měl v paměti uložené jako doom metalovou skupinu. Rychloposlech ukázek z rané tvorby, která se datuje někam do období před osmi, devíti lety, ukázal, že nejsem úplný sklerotik, jelikož tehdá to doom metal extrémnějšího ražení skutečně byl.
Od té doby se ovšem Sol zjevně posunuli do docela odlišných vod, které s dřívější podobou hudby mají společné snad jen to temnější ladění a hloubku, nejsou-li snad ještě hlubší. Osobně bych si asi vystačil s tím, že bych „The Storm Bells Chime“ šoupnul do všeobjímající, leč nicneříkající škatulky experimental. Abychom však byli o něco konkrétnější, poněkud vágně lze říct, že nahrávku vyplňuje sugestivní minimalismus někde na pomezí dronu a dark ambientu, nad nímž se vznáší kytarové kvílení a v neposlední řadě taktéž nátlakový deklamační vokál. Další vrstvu pak tvoří i atmosférické klávesy, jež sice nejsou tím hlavním, co by na „The Storm Bells Chime“ upoutalo, ale rozhodně na tu desku neodmyslitelně patří, ať už v podobě zahušťování nálady, tak i v subtilních momentech, kdy hrají samy, jako se tomu děje třeba ve třetí „From Every Orifice of the Abyss“, jež stojí právě na nich a na vokálu.
Jako celek zní album velice homogenně a výše popsané je vlastně tou hlavní náplní celých 35 minut, nicméně i tak je to dost na to, aby byl výsledek skutečně působivý a, jak se říká, náladotvorný. Líbí se mi ovšem, že se nejedná o vyloženou depresivní temnotu… „The Storm Bells Chime“ je spíše potemnělé, zasmušilé. Přesně jak už jsem výše řekl, nahrávkou prostupuje takový vnitřní neklid a jakási osudovost. A to zcela jistě není málo, zvlášť když je výsledek takto koncentrovaný a uchvacující.
Musím uznat, že mě současná podoba Sol dost překvapila, ale v pozitivním slova smyslu, neboť mě osobně „The Storm Bells Chime“ opravdu vtáhlo do svých hlubin. Působivé, strhující, pohlcující – není radno minout.
