Archiv štítku: experimental

Reporty

Satan, 202project, Slavery

1 komentář
Satan, 202project poster
Datum: 22.5.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: 202project, Satan, Slavery, Uncle Grasha’s Flying Circus, Voluptas

Ačkoliv na undergroundové akce chodím už nějaký ten pátek, pořád jsem tak naivní, že vždycky přijdu na ohlášený začátek, přestože vím, že skutečně málokdy se stane, že se v ohlášenou hodinu vážně začne. I v pátek 22. května jsem do libeňského klubu Exit-Us dorazil na osmou hodinu, kdy měla hudební produkce začít… samozřejmě nezačala.

Sekera nakonec narostla na téměř hodinu a půl, takže až těsně před půl devátou se začalo něco pořádného dít, přičemž to něco byli uctívači rumu Voluptas, kteří sice ještě nic nevydali, ale podzemními koncerty zodpovědně brázdí již nějakou dobu. Zrovna tenhle večer by však klidně mohli podat životní výkon a bylo by jim to houby platné, jelikož opětovně promluvil největší strašák akcí v tomhle klubu – naprosto příšerný zvuk. Ten nechutně kolísal, pískalo to tam, chvíli všechno přehlučovaly bicí a zpěv, chvíli zas byla pomalu slyšet jen baskytara, kytary byly po celou dobu někde vzadu jen jako nečitelná hluková koule… teda, jedna kytara, protože ta druhá nebyla vůbec slyšet za celý koncert. O to víc paradoxní bylo, když někteří členové Voluptas po chvíli slezli z pódia dolů, protože se tu slyšeli líp než na pódiu, takže tam to byl asi ještě větší čurbes. Za všechno mluví fakt, že když pražská čtveřice dohrála, hned několikrát od jednotlivých členů zaznělo cosi v tom smyslu, že „v tomhle klubu už hrát nechci“. Víc než koncert to připomínalo ne úplně povedenou veřejnou zkoušku, protože ani samotní muzikanti se nijak nepřetrhli, ale tomu se zase nejde divit, když vaše snažení sleduje sotva pár lidí a poslouchat se to nedá.

O ždibíček lepší, ale jinak pořád fakt dost špatný sound dostala i následující úderka Slavery. V jejich případě to ale bolelo méně, protože Slavery produkují docela brajgl sám o sobě – je to nasraná kombinace crustu, punku, fastcoru a podobných srand. A i když kytary zněly furt hnusně a během setu také došlo k několika evidentním nedorozuměním mezi bubeníkem (který byl jako jediný na pódiu, zbytek skupiny hrál už u lidí) a zbytkem, zas takový problém to nebyl, protože v těchto stylech beztak znějí všechny songy jako jeden a všechno to jsou tak minutu až dvě dlouhé vypalovačky. Jak už tomu ale u podobných záležitostí bývá, ani Slavery nepostrádali vysoké nasazení, takže dojem byl nakonec dobrý. Spustil se první kotlík, set ubíhal hodně rychle (což při takhle rychlé muzice není nic překvapivého) a stejně jako u Voluptas bylo po půl hodince vymalováno.

Na rozdíl od Voluptas se Slavery také stylově mnohem více hodili k hlavnímu jménu večera, které přišlo na řadu hned vzápětí – francouzský svinčík Satan. Žabožrouti se už přesunuli z pódia na plochu kompletně včetně bicí soupravy a začali prát do nepočetného davu (trochu nadnesené pojmenování) extrémní nálož crustu, powerviolence, grindu, punku a podobných záležitostí. A v jejich podání byla tahle směs tak nařachaná, že i Slavery proti tomu zněli vcelku pohodově. Jakkoliv jsou totiž Satan hodně brutální bordel i z alb, živě to bylo ještě mnohem víc a Francouzi drtili čistokrevné agresivní zvěrstvo. Speciální zmínku za výborné výkony zaslouží zpěvák Léo Vittoz, jenž neustále poskakoval a vřískal jak ďábel, a především bubeník Frédéric Juge, protože… ty vole, to bylo skoro neuvěřitelné, jak on tam tu soupravu žhavil, to byl beze srandy pomalu výkon vrcholového sportovce. To byste jen na poslech klidně řekli, že to je tak rychlé, že to musí být automat, ale on to tam vážně zahrál. A pak se divte, že když za bicími sedí takové zvíře, tak to je živě takovýhle chlívek.

I když návštěvníků bylo málo, lidi neváhali se Satanovi odvděčit alespoň řádně zběsilým kotlíkem, který jel takřka celou dobu, co Francouzi drtili své nástroje v opětovně minutových šlehách. Léo Vittoz si dokonce i při takhle malém počtu fandů mohl během setu hned několikrát užít stage diving, čemuž se nijak zvlášť nebránil. A vlastně ještě jednou jinou věcí kromě kotle se lidi kapele za skvělé vystoupení (a že fakt bylo fakt skvělé) odvděčili – zatímco v první části večera jsem si nevšiml, že by stánek s merchem kohokoliv nějak zvlášť zajímal, po setu Satan vzal merch útokem nezanedbatelný počet zájemců o trika a elpíčka letošní fošny „L’odeur du sang“.

Hlavní chod byl už sice za námi, ale večer u konce ještě nebyl, protože turné jedou dvě francouzské kapely, přičemž ta druhá je oproti Satan hudebně úplně, ale úplně jinde. Jednočlenný projekt s názvem 202project se totiž pohybuje v hájemství atmosférického experimentu a elektroniky s kytarou. JP Marsal hrál sám, takže mu doprovod samozřejmě dělal notebook, z něhož jely veškeré elektronické spodky, a samotný muzikant se věnoval jen vokálu a kytaře, přičemž její zvuk nepřekvapivě značně upravoval pomocí efektů a loopů. Výsledek byl ovšem skutečně excelentní… agresi vystřídala přemýšlivost, kotel uvolnil místo tanci v transu, nasranost byla ta tam a namísto ní klubem prostoupila psychedelie. Byla trochu škoda, že set 202project už skoro nikoho nezajímal, protože v sále bylo maximálně tak deset lidí, a to včetně samotného JP Marsala a tří členů Satan, ale vaše smůla, protože – a zvláště v kontrastu se zběsilým Satanem – to byla výtečná tečka a pro mě osobně suverénně nejsilnější zážitek večera. Jestli budu mít ještě někdy možnost vidět 202project znovu, tak nebudu váhat ani na chvíli.

Po konci 202project jsem se vytratil pryč, protože už přece jen byla docela pokročilá hodina. Tím pádem jsem již neviděl úplně závěrečné číslo večera – o afterparty se totiž postaraly noisové jeptišky Uncle Grasha’s Flying Circus.

Lidí na akci bylo docela málo – platících návštěvníků přišlo lehce nad dvacet (rozuměj 21), ale abych byl úplně upřímný, trochu jsem se bál, že by jich mohlo přijít ještě méně. Nicméně, slabé návštěvnosti navzdory, z mého pohledu šlo o výbornou akci, která byla lepší, než jsem popravdě řečeno doufal. Hlavně Satan a 202project byli hodně super, takže já si nestěžuju a byl jsem spokojen.

Reporty

Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

1 komentář
Dälek, Five Secons to Leave, Kyklos Galaktikos
Datum: 11.5.2015
Místo: Praha, Podnik
Účinkující: Dälek, Five Seconds to Leave, Kyklos Galaktikos

První pohled (Atreides):

Asi jste si všimli, že zatímco kolega H. poslední dobou zvesela solí jeden report za druhým, já poněkud suším hubu. To je dáno několika standardními faktory (prachy, práce, …), které nehodlám hlouběji rozebírat. Spíše se soustředím na událost, která utnula období kulturního sucha takovým způsobem, že naprosto s přehledem zaplnila šílenou díru zející do prázdna od poslední akce.

Dälek se měl původně České republice vyhnout a z koncertu v Drážďanech pokračovat rovnou do Vídně. Nicméně zdejší kluci a holky si všimli jednoho volného dne, který by se dal zneužít pro koncert v matičce stověžaté – slovo dalo slovo a jedna z největších ikon industriálního hip-hopu si v Podniku dala dostaveníčko s (nejen) pražským publikem. Vedle něj se ukázali i jindřichohradečtí sludgeři Five Seconds to Leave a další industriálně hip-hopová trojice skrývající se za názvem Kyklos Galaktikos. A asi nepřekvapí, že když se v domácím prostředí představil takový nášup, nechyběla u toho polovina naší redakce.

Při příchodu do Podniku to uvnitř zeje prázdnotou. Většina přítomného osazenstva prolévá hrdla před vchodem a vzhledem k příjemnému počasí není důvod se nepřidat. Nicméně dovnitř se nikdo nehrne, ani když už se má začít hrát, takže první Kyklos Galaktikos začínají zhruba o dvacet minut později. O kapele jsem před koncertem slyšel prvně, a tak jsem trochu zvědavý, co je vlastně zač. Ze snažení dvou pánů a jedné slečny toho nakonec vidím a slyším dost málo na to, abych si o jejich tvorbě udělal ucelenější. Dojmy však mám i z toho mála smíšené, neboť nepříliš záživný úvod a nijak valný zvuk mě nijak nedrží u pódia, a tak jdu opět krafat ven. Při výletu na bar o něco později mám pocit, že jsem svědkem poněkud osekané a zprzněné verze WWW. Závěr setu je už ovšem dost solidní a narušené beaty s bezpočtem ozvěn, které se v prostoru zjevují v podstatě odnikud, zní velmi dobře. Nicméně všechny tři momenty jsou pouze fragmenty celku, z nichž nelze mnoho vyvodit, takže snad někdy příště. Nebo z desky.

Druzí nastoupili Five Seconds to Leave, na které jsem byl naopak tuze zvědavý, protože o tuhle skvadru sice při domácím poslechu nezakopnu, jak je rok dlouhý, o to raději si však zajdu na jejich koncert. Tentokrát se dle slov promotéra vytasili s novým setem, nicméně mám takový dojem (ale opravdu jen dojem), že něco málo jsem z něj zaslechl již před rokem, když hráli na Gram Bazaaru na Náplavce, protože do mikrofonu se řvalo už tam. První hrábnutí do strun rve uši, po celý set je v zvuk v první brázdě jako na houpačce. Buď řeže uši, nebo drtí kosti. To první je ale přece jen bolestivější, takže odkládám připravené dlahy a trpce lituji, že raději nevzal špunty. Trio z Jindřichova Hradce však opět sází riffy na výbornou a s přehledem nutí mou krční páteř k úctyhodným výkonům. Od lehčích poloh předchozích setů narostli, snad i díky zvuku, do těžkotonážních rozměrů a současná podoba, v níž perfektně vynikají brutální hrátky s hlukem, se ukazuje být ideální přípravkou před hlavním chodem. Příště lepší prostor, kde to bude více drtit a méně řezat, a bude to skvělé.

Z pódia mizí všechny serepetičky, které na něm byly na začátku. Zbývají jen dva pulty, jeden plný elektroniky, druhý s DJským pultem. Na Dälek se čeká dost dlouho, zpoždění asi ještě o něco narůstá, ale čas v ten moment neřeším, protože jakmile se za pultem objevuje DJ rEK a rozjíždí set, něco jako časový rozměr přestává existovat. Brzo dochází i zbytek trojice a úvodní „Spiritual Healing“ mě vrací dobře několik let nazpátek, kdy jsem prvně čichnul k „From Filthy Tongues of Gods and Griots“ a nestačil zírat. Před koncertem mě trochu mrzelo, že tentokrát to nebude s Octopusem, nicméně dvojice rEK – Mike Swarmbots si s ním v ničem nezadá a se suverénní dikcí MC däleka v čele rozjíždí neskutečný bordel.

Následují hlavně starší věci. Při „Asylum (Abandoned Underclass)“ a „Speak Volumes“ se publikum začíná přibližovat bodu varu. Někam se do toho přimíchá „Street Diction“ z poslední řadovky „Gutter Tactics“. Les klátících se rukou či sem tam poletující vlasy jsou jen předzvěstí pekla. Jakmile dojde na geniální trojblok „Culture for Dolars“, „Eyes to From Shadows“ a „Ever Somber“, masivní beaty otřásají sálem a hlukové stěny strouhají z lidské schránky vrstvu za vrstvou, dokud se nedostanou až na samou dřeň. Padají veškeré zábrany, refrény se po paměti řvou od plic a první řady se mění v neutuchající mosh pit, jaký jsem už dlouho nezažil. Dälek sám je z toho tak perplex, že si to prostě musí natočit a nasdílet a je vidět, že si to náramně užívá. Směrem k závěru večera se hraje hlavně z novější tvorby, kterou už nemám tolik v malíku, ale myslím, že se v závěru objevila ještě stařičká „Hold Tight“. Ruku do ohně za to však nedám. Zato se určitě objevuje novinka „Masked Laughter (Nothing’s Left)“, jejíž studiová verze je možná klidná a minimalistická, živě to však je energická bomba.

Bouřlivý aplaus po odchodu z podia dává tušit, že čekání na přídavek nebude dlouhé, což se záhy potvrzuje. Rozjíždí se kratičká „2012 (The Pillage)“ a především pak výborný hlukový chill v podobě „Classical Homicide“. Netřeba příliš zdůrazňovat, že v živém podání to je, stejně jako nová skladba, naprostá zběsilost, která už večer definitivně uzavírá. rEK ještě rozjíždí svou afterparty, na tu už ale nenacházím sil. Nezbývá než smeknout, protože takový náser jsem ani trochu nečekal a dostal jsem do těla takovým způsobem, že jsem se z toho vzpamatovával většinu následujícího dne. Možná by se dalo namítat, že výšky mohly být trochu čitelnější, nicméně alespoň z prvních řad bylo vše slyšet víc než dobře – dälekův přednes, hutné beaty i většinu ruchů a noisových stěn. Zkrátka splněný sen, který bych si bez váhání zopakoval.

Druhý pohled (Ježura):

Dälek jsou pro řadu lidí ikonou nemainstreamového hip-hopu a jejich existenci a status registruji prakticky od chvíle, kdy jsem se začal zajímat i o jiné než metalové žánry, tedy už pěkných pár let. Jak už to tak ale bývá, za celou tu dobu zůstalo jen u toho registrování, vždycky toho bylo k poslechu až moc na to, aby člověk tahal na světlo jména, o kterých si kdysi řekl, že by je měl zkusit, a tak se tím definitivním impulsem stal až koncert, který se původně ani neměl uskutečnit a o kterém jsem se dozvěděl vlastně úplně náhodou. A jakkoli to byl z mé strany vlastně dost nejistý podnik, nakonec dopadl více než dobře.

O existenci obou domácích předkapel jsem se dozvěděl až díky tomuto koncertu, žádná přehnaná očekávání jsem tak nechoval ani ke Kyklos Galaktikos, ani k Five Seconds to Leave, byť víra v soudnost pořadatelů mě chlácholila alespoň tím, že se zřejmě nedočkám žádné vyložené hovadiny. Tahle víra se nakonec ukázala jako opodstatněná, i když minimálně v prvním případě to rozhodně nebylo nijak jednoznačné. Kyklos Galaktikos se mi totiž střídavě líbili hodně a naopak vůbec. Čitelnější pasáže vyšperkované působivě prezentovanými texty sice opravdu připomínaly tvorbu WWW náladou, provedením a vlastně úplně vším, jenže zaprvé to čistý obšleh určitě nebyl a zadruhé – i kdyby ano, tak poměrně solidně provedený, protože to prostě fungovalo a dovedlo si mě to získat. Bohužel pro mě se větší část setu Kyklos Galaktikos nesla v duchu čehosi, co asi ani nedokážu rozumně popsat, protože si popravdě už ani moc nepamatuji, jak to znělo – zkrátka taková obtížně uchopitelná random směska elektronických ruchů a rytmů, kterou jsem prostě nepobral. Celkově vzato mě však Kyklos Galktikos i tak relativně zaujali, a i když si je doma dost určitě nepustím, minimálně naživo jsem ochoten jim ještě šanci, dvě dát. Třeba si to příště sedne lépe.

Jestli jsem byl z výkonu Kyklos Galaktikos rozpačitý, Five Seconds to Leave mi náladu spravili. Bahnitý sludge v jejich podání měl koule od samého začátku, kdy to bylo spíše monotónní trápení kytar doprovázené řevem a značným noisovým odérem, až do konce, kdy už šlo o regulérní riffovou přehlídku, z níž táhl jih USA opravdu vydatně. Nápor na posluchače byl parádní od počátku, ale jak se postupně zvyšovala čitelnost, následovala ji i chytlavost, a Five Seconds to Leave se tak postupně prokousali až do fáze, kdy šlo o regulérně hitovou záležitost, aniž by tím vystoupení jakkoli utrpělo. Těžko se tedy divit, že v závěru pánům velmi hlasitě aplaudoval solidně naplněný Podnik a dokonce došlo i na přídavek, který se jevil být opravdu spontánním. Tohle byla vážně solidní záležitost a na seznam domácích koncertních pecek si připisuji další jméno.

Dá se říct, že hip-hop mám opravdu rád, i když seznam mých oblíbených interpretů není nijak dlouhý a seznam koncertů, které jsem navštívil, je ještě mnohem kratší – doposud tak tomu druhému dominoval Sage Francis, který před půl rokem v tom samém Podniku předvedl opravdu výtečný výkon. Těžko říct, jestli to tentokrát bylo živým DJským jištěním, charakterem samotné hudby nebo výkonem všech protagonisů tria Dälek, ale tohle byla prostě mrda, kterou čistě pocitově musím zařadit i nad vystoupení plešatého tlouštíka z Providence. Nervózní noisové beaty nasadily parádní atmosféru a MC dälek pak svou perfektní dikcí do lidí bušil jak kladivem. Ohromný nápor, naléhavost, flow jak z jiného světa – to se pak není čemu divit, když říkám, že to byla vážně velká paráda, která musela sebrat snad všechny přítomné. A nejlepší na tom je, že to fugovalo, i když Dälek sáhli po několika klidnějších kusech, čímž se podařilo zamezit monotónnosti a přitom neubrat na působivosti.

Na lidi to zřejmě působilo dost podobně jako na mě a vedle masivní odezvy v podstatě od začátku probíhal v prvních řadách správný bordel. V tomto ohledu vynikla zejména druhá polovina, kdy se bordel přetvořil v regulérní mosh pit, a nářezem se tak dalo nazvat jak dění na pódiu, tak pod ním. A samotný MC Dälek si toho byl zjevně moc dobře vědom, protože hlášky o tom, jak tohle měl být den volna a podobné, zněly velice upřímně.

Abych to zkrátil, Dälek zkrátka rozjeli show, na které nebylo špatně vůbec nic a naopak zafungovala lépe, než jsem si vůbec troufl doufat. Nátěr to byl takový, že by Dälek mohli rozdávat školení velkému procentu rock/metalových kapel, a já jsem zatraceně rád, že jsem se rozhoupal k návštěvě téhle akce. Teď jsem totiž bohatší o jeden výtečný hudební zážitek, dvě oblíbené kapely a o spoustu muziky k naposlouchávání, což je rozhodně vynikající výsledek.

Minirecenze

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Komentáře: 3
Abysmal Grief / Runes Order - Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / atmospheric / experimental
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Italian Doom Metal Records

Odkazy Abysmal Grief:
web

Odkazy Runes Order:
facebook

K recenzi poskytl:
Italian Doom Metal Records

Prvním účastníkem splitu, o němž si dnes budeme povídat, jsou okultní Italové Abysmal Grief, kteří fungují již pěknou řádku let, přestože na svém kontě mají doposud pouze tři dlouhohrající alba (poslední „Feretri“ vyšlo v únoru 2013). Ve své obvyklé tvorbě předvádějí poměrně dřevní, okultními klávesami podepřený doom metal, nicméně na téhle nahrávce, na niž přispěli pozitivně pojmenovanou skladbou „Hymn of the Afterlife“, se představují v docela jiném světle. Snad pod vlivem druhých kolegů, k nimž se ještě dostaneme níže, se totiž Abysmal Grief v tomto téměř čtvrthodinovém opusu pohybují v mnohem experimentálnější rovině.

Na „Hymn of the Afterlife“ mají Abysmal Grief blíže spíš k jakémusi dronu a podobným záležitostem. Po temném intru postaveném především na klávesových nástrojích hodí Italové své posluchače do neutěšeného pomalého bahna, jemuž vládnou především mohutné údery bicích, mohutná baskytara a působivé sbory. Tu a tam se pak přidávají další zvuky a pazvuky, v pozadí opětovně promlouvají klávesy nebo velmi nenápadná kytara, jejíž role je však spíše minoritní. V tomto monotónním a neměnném duchu Abysmal Grief vedou „Hymn of the Afterlife“ v celé její délce až do úplného závěru, přesto jim to však funguje naprosto bravurně a dokážou posluchače chytit pod krkem a nepustit jej.

Jenže jakkoliv je „Hymn of the Afterlife“ skvělou skladbou (vážně), to skutečně hlavní, proč tomuto splitu věnovat pozornost, přichází až vzápětí v podobě osmnáctiminutové kompozice „Snuff the Nun“ od Runes Order. Abych pravdu řekl, tato dark ambientní záležitost, jež pochází rovněž z Itálie, pro mě byla až do nynějška absolutní neznámou, nicméně potom, co jsem si ze „Snuff the Nun“ opravdu sednul na prdel, si na další tvorbu posvítím hodně rychle.

Runes Order totiž vytvořili skutečně fantastickou skladbu, která je rozdělena do celkem pěti aktů, nicméně dark ambientní atmosféra je dechberoucí po celou dobu a zejména v třetí a čtvrté části „The Witch Nun“ a „Electroshock Torture“ jsem beze srandy sbíral čelist pod stolem. Především ty klávesy jsou neskutečně působivé, a ačkoliv se jedná vlastně o formálně jednoduché melodie, ta atmosféra je tak hypnotická, že to snad ani nejde říct. Runes Order jsou tedy jasným vítězem – navzdory faktu, že i příspěvek Abysmal Grief je výtečný. „Snuff the Nun“ je akorát bez přehánění fenomenální.

Nikdy jsem se netajil tím, že splity a obecně neřadové nosiče příliš nemusím a muziku nejradši dávkuji po dlouhohrajících deskách. Tím pádem je docela nepřekvapivé, že jsem si za svůj život cíleně koupil jen opravdu malý počet split alb… buďte si však jistí, že „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“ se do téhle elitní sorty hodně rychle zařadí, poněvadž i přes nedlouhohrající formát je tohle kus excelentní muziky, a to od obou přítomných formací. Není co řešit – velké doporučení, tohle rozhodně stojí za slyšení!

Reporty

Kayo Dot, ?Alos, Botanist

1 komentář
Kayo Dot, ?Alos, Botanist
Datum: 16.4.2015
Místo: Praha, Vila Štvanice
Účinkující: ?Alos, Botanist, Kayo Dot, Nod Nod

První pohled (H.):

Jsou koncerty, na něž se člověk těší už dlouhou dobu dopředu, a zrovna tenhle mezi ně dozajista patřil. Společné turné avantgardních Kayo Dot a herbálních black metalistů Botanist by bylo vysoce zajímavé samo o sobě, ale když se k němu v Praze připojil ještě experimentální projekt ?Alos z Itálie a našinci Nod Nod, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí kytarové scéně v poslední době urodilo, nepřipadala neúčast v úvahu – a zjevně jsem nebyl sám, kdo to viděl podobně, jelikož cedule u vstupu hovořila jasně: “sold out”. 16. duben se přiblížil dřív, než se člověk nadál, a tak nezbývalo nic jiného, než se vypravit do vily na ostrově Štvanice, v jejíchž útrobách se akce odehrávala.

Hádám, že zasvěcené komentáře na téma pokecu se známými a pití piva před koncertem vás nezajímají, tak se vrhněme rovnou na muziku. První nastoupili Nod Nod, kteří však i přes silnou a netradiční zahraniční konkurenci ani náhodou nebyli jen do počtu a jasně ukázali, že česká předkapela vážně nemusí být pouhou kulisou k popíjení piva před hlavními hudebními chody. Jejich alternativní sludge metal totiž v živém podání fungoval s ještě větší silou než na skvělém eponymním debutu z loňského roku. Přemýšlivější pasáže se bezchybně lámaly do intenzivních mohutných riffů a vrcholných (byť relativně vzácných) agresivnějších pasáží s extrémním vokálem, všechno fungovalo na jedničku, atmosféra se takřka ihned od začátku dala krájet, výkony všech muzikantů perfektní a soustředěné. Rozjezd akce ve velkém stylu.

Já osobně jsem byl z celého večera možná nejzvědavější na druhé účinkující, jimiž byli Botanist. Flórou nasáklý black metal, navíc ještě bez elektrických kytar, není něco, co by člověk potkával na každém rohu, natožpak na koncertech, a abych vlastně úplně upřímný, když jsem na Botanist svého času poprvé narazil v době vydání desky “III: Doom in Bloom”, nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu mít příležitost vidět tuhle záležitost živě. Nicméně stalo se a pětice rostlinných mnichů, kteří kromě bicích a baskytary disponovali rovněž dvěma dulcimery a flašinetem, se skutečně dostavila. A podobně, jako jsou Botanist (v dobrém slova smyslu) divní z alba, divní byli i živě, přesto (nebo snad právě proto?) mě to však tuze bavilo. Co si budeme povídat, už jen pohled na oba dulcimeristy, kteří na své nástroje naprosto doslova hoblovali takovým způsobem, že si o tom kterýkoliv kytarový tvrďák může nechat jen zdát, byl prostě k nezaplacení. K tomu už stačí jen přidat naprosto fanatický výraz mistra flašinetáře při vřískání do mikrofonu, aby v kombinaci s muzikou nebyl žádný prostor pro nudu.

Možná mi to nebudete věřit, ale přesto všechno nebyli Botanist tím nejdivnějším účinkujícím večera, jelikož tento titul si pro sebe nakonec hravě uzmula italská čarodějnice Stefania Pedretti v rámci svého jednočlenného projektu ?Alos. A když říkám čarodějnice, myslím to fakt doslova, protože ta ženská byla tuze ošklivá, což ještě podtrhla malováním na ksichtě a dredy tak dlouhými, že s nimi zametala podlahu. Jenže i vzhled byl vedlejší proti tomu, co se začalo linout z reproduktorů – temná kombinace kytarového hnusu, dark ambientu, zvukového experimentu a rituálu měla živě zvláštní sílu, ať už Stefania držela v ruce kytaru a do mikrofonu zvracela neskutečně záhrobním murmurem, nebo když kytaru odložila a začala dupat po podlaze, napojovat dráty na hlasivky či v kleče cinkat zvonečky a pomocí krabiček pouštět z beden hluk. Možná celá performance mohla být o kousek kratší, ale jinak to byla další velmi zajímavá záležitost, byť v konečném součtu bych ?Alos zařadil nejspíš až na poslední místo v pomyslné bilanci večera.

Naopak finále celé akce v podání Kayo Dot by patřilo na první místo, přestože vůbec poprvé na akci bylo na místě mít výtky ke zvuku. Kytara totiž byla poměrně řezavá a trochu přeřvaná, čímž utrpěly klávesy a především saxofon, který byl takřka neslyšitelný. Jenže i přesto si Kayo Dot dokázali publikum podmanit, jakkoliv vlastně “jen” hráli. Jenže předváděli skutečně virtuózní výkon, zejména kytarista Ron Varod a zpěvák/baskytarista Toby Driver, jehož vokál byl doslova famózní. Kayo Dot jednoduše hráli Koncert s velkým K, jehož jedinou nedokonalostí kromě zvuku bylo to, že utekl strašně rychle. Ve tři čtvrtě jednu ráno však dozněly poslední tóny přídavku “Spirit Photography”, s nímž skončila i celá akce.

Skoro by se dalo říct, že to byl téměř dokonalý večer. Čtyři rovnocenně kvalitní formace se zajímavou muzikou předvedly čtyři skvělá vystoupení s dobrým zvukem (až na zmiňované věci u Kayo Dot, které se však nakonec daly přežít) a v pěkném a netradičním prostoru. Pivo bylo dobré (na akci bylo dokonce i nějaké domácí uvařené jen pro tento večer, ale to bylo okamžitě fuč, takže jsem ho nestačil ochutnat) a merch bohatý. I přes kapacitu využitou do posledního lístku se ve vile dalo stále pohodlně hýbat, což bylo také velmi příjemné. Ve zkratce to prostě bylo po všech stránkách super, a pokud byl někdo z přítomných i tak nespokojen, těžko říct, co víc by mohl chtít.

Druhý pohled (Skvrn):

Nechci být za kulturního barbara, ale Štvanici jsem měl doposud spojenou pouze s rozpadlým hokejovým stánkem a tenisovými kurty, jimž se daří o poznání lépe. Ne, že bych je před koncertem zvědavostí obcházel, ale zcela nekompromisně řečeno – kurty na rozdíl od zimáku stále stojí. Mnohem zajímavější objekt se nalézá na úplně opačné straně pražského ostrova – zdejší vila, která se i přes nepřízně živelných pohrom dodnes skví v plné kráse a dočkat se tak mohla exkluzivní návštěvy. Ano, exkluzivní, to je ten pravý přívlastek charakterizující tento večer. Už samotné místo slibuje něco, na co se nechodí každý druhý den. Samotná soupiska však nevšednost ještě důrazněji akcentuje, neb Kayo Dot a Botanist nejsou nejpilněji koncertujícími spolky, což se týká i táborských Nod Nod. Vyloženou perličkou line-upu byla italská umělkyně ?Alos, která mimořádnost akce stvrdila dvojitým podtržením. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, od téhle akce jsem čekal velké věci. A jak to dopadlo s jejich naplněním?

Začít se mělo v 19:40, což pro čtyři plnohodnotnou dobu hrající kapely není dvakrát brzy. Akce ale naštěstí začala tak, jak pořadatel garantoval, a skončit ještě před půlnocí se nezdálo být nedosažitelným. Na místo jsem měl v plánu dorazit s nějakým tím předstihem. Avšak bloudění tunely na Vltavské mě zaměstnalo natolik, že z toho bylo jen nějakých deset minut. Předkrm v podobě naturalistického obrazu krabicákového strádání do samotného koncertu atmosféricky příliš nezapadl, tudíž příště dle rad pořadatelů fakt raději přes Florenc. Štvanickou vilu nebylo těžké přehlédnout, neb se jednalo o to nejstarší v dohledném okolí a k záměně tak nemohlo dojít. Samotné místo bylo v době mého příchodu již solidně zaplněné a podpořilo mé náznaky o silné sestavě, z níž není radno cokoliv vynechat. Útulný interiér je pro kulturní akce jako stvořený, a ačkoliv bylo vyprodáno, něco přes stovku lidí se sem vměstnalo bez větších problémů.

S drobným zpožděním se cosi začalo dít na pódiu, a načase tak bylo zbystřit – Nod Nod se ujali slova. Je jasné, že většina lidí zašla na dvojici headlinerů, o tom nemusíme diskutovat, nicméně Nod Nod jsem vážně nestavil do role pouhopouhého předskokana. A podobně to viděl i zbytek obecenstva, jež se sešlo v opravdu pěknému počtu. Naději vzbuzoval už jen plánovaný hrací čas, jejž pětice vyfasovala. Za nějakých 45 minut stihli Nod Nod říct veskrze všechno, co mají ve svém repertoáru. To jsou ale jen strohá fakta, která v konkurenci samotného představení nemají šanci obstát. V divy, jež Nod Nod předvedli, jsem ani ve snu nedoufal a již po nějakém druhém songu po mě lezla regulérní husina. Tomuhle vážně není co vytknout, nevyjímaje zvuk, který byl pro Nod Nod a vlastně i celý večer prvotřídně ošetřen. Skvělý začátek, laťka je pro další nastavena pekelně vysoko.

Botanist, kteří na řadu přišli po české naději, jsem stavěl do pozice mírného favorita. Ne, že bych Otreborův projekt vyloženě adoroval, ale co si budeme povídat, black metal bez jediné klasické kytary člověk nevidí každý den. S tím se samozřejmě pojila i jistá rizika, především co se zvuku týče. Nemyslím si, že hammered dulcimer, jehož českého ekvivalentu jsem se nedopátral, je nástrojem dvakrát běžným, a bylo by tak snad i omluvitelné, kdyby to alespoň z počátku zvukově skřípalo. Jenže opak byl pravdou. Po chvíli, co spustilo intro v podobě ptačího štěbetání, si ohledně nazvučení nebylo nač stěžovat. Slyšet bylo vše naprosto krystalicky, včetně těch záhadných skříněk, které bych nezasvěcenému přirovnal k miniaturnímu cimbálu.

Velký prostor dostala novinka “VI: Flora”, z níž zazněly například “Stargazer” či “Callistemon”. Z ptačího intra se nakonec stalo intermezzo, jež vyplňovalo prostor mezi jednotlivými skladbami. Botanist svůj set zahráli, jako by na pódiu stáli odjakživa, a po nějaké nevyhranosti, jíž jsem se trochu obával, nebylo ani památky. Měl bych ale dvě drobnosti. Tou první jsou taneční kreace jednoho z cimbálistů, které z jinak vážné atmosféry bohužel výrazně ukusovaly. Druhou maličkostí je Otreborův projev mezi skladbami. Věc je to ryze subjektivní, ale nemohu si pomoci, k vystoupení by se mnohem více šiklo klasické mluvené slovo namísto agresivního řevu, jenž paradoxně působil mnohem bestiálněji než v samotné hudbě. Jinak ale spokojenost.

Slibované neznámo přišlo s příchodem italské umělkyně ?Alos. Jestli někoho na první pohled neupoutala právě ona, tak kdo jiný? Vizáží tajemné ježibaby s dredy až na zem si mě ovšem Italka nezískala. Ne, že by její vzhled působil výrazně směšně, k čemuž v obdobných případech může lehce dojít, ale tohle mi zkrátka nic neřeklo. Ale to všechno je věc druhořadá, na Štvanici se přišlo přece za muzikou. Bohužel, v případě ?Alos je úplně jedno, jestli se zrovna bavíme o muzice či vizuálu, neboť pro hudbu platilo totéž. Italská umělkyně si mě vážně nezískala a tentokrát si myslím, že ani nešlo o můj ryze subjektivní dojem. Za celou dobu jsem nepostřehl náznak výraznější gradace, za což bych byl v muzice tohoto ranku rád. Povětšinou jsem tak jen zíral na to, co se na pódiu odehrává fyzicky. Atmosféru navíc kazila blízkost baru, jehož hluk rušil tišší pasáže. Bylo evidentní, že samotná aktérka je ve svém živlu a vlastní muzice se do posledního tónu oddává, jen se naše pocitové cesty pohybovaly po diametrálně odlišných trasách. Vystoupení skončilo a já odcházeje věděl, že co se světa ?Alos týče, je to bohužel poprvé a naposledy.

Setlist Kayo Dot:
01. And He Built Him a Boat
02. Zlida Caosgi (To Water the Earth)
03. The Mortality of Doves
04. Offramp Cycle, Pattern 22
05. [new song]
06. Library Subterranean
07. The Assassination of Adam
08. [new song]
09. Passing the River
– – – – –
10. Spirit Photography

Pozitivnější optikou ?Alos posloužila jako bezvadné uklidnění před temperamentem Kayo Dot. Z dramaturgického hlediska tedy vlastně vše v pořádku, ne? S vážným výrazem ve tváři trocha uklidnění opravdu bodla, neboť američtí jazz metalisté předvedli bezpochyby nejživější vystoupení celého večera. Kayo Dot na pódiu působili dojmem zkušených pardálů a svůj set odehráli s obdivuhodnou bravurou. Měrou vrchovatou se hrálo z poslední řadovky “Coffins on Io”, což mi již tak dobrou náladu zvedlo ještě o nějaký stupínek výš. Důvody k tomu byly hned dva. Jednak mám tuhle bezvadnou věc pečlivě nestudovanou, druhak si s již nepatrně horšími zvukovými podmínkami tato deska poradila nejlépe. Nejvíc totiž trpěl saxofon, jenž ale na “Coffins on Io” výrazně zastoupen není. Místo, kde saxík Daniela Meanse dostatečně vynikl, se skrývalo až na uklidňujícím konci v režii dechberoucí “Spirit Photography”, což byl ten nejlepší konec, který si kdo mohl přát.

Je pár minut před jednou ranní a zbývá čas na drobnou rekapitulaci. Absolutorium zaslouží Heartnoize Promotion, kteří ze sestavy vyždímali naprosté maximum. Víc prostě udělat nešlo. A kapely? Kromě ?Alos, jíž se překvapit nepodařilo, zbylý trojlístek předvedl prvotřídní výstupy, z nichž nakonec subjektivně vyhráli hned první Nod Nod. Kdo si toho večera nepospíšil, vážně prohloupil.

Reporty

Lydia Ainsworth, To

Napsat komentář
Lydia Ainsworth
Datum: 9.2.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Lydia Ainsworth, To

Deska “Right from Real” patří na poli chytrého popu, respektive – vyhovuje-li vám tohle pojmenování více – experimentálního popu k těm nejzajímavějším počinům loňského roku. Je pravda, že muzika kanadské zpěvačky Lydii Ainsworth asi není úplně pro každého a hlavně její jemný a přesto pronikavý (ačkoliv se to tak nemusí zdát, není to protimluv) hlas a neustálé “uh-uh” vám musí sednout, abyste si to užili. Jakmile se tak ovšem stane, je o zábavu na delší dobu postaráno – a vzhledem k tomu, že v mém případě se tak stalo, bylo jasné, že když se Lydia vydala na své první evropské turné, v jehož rámci nechyběla ani pražská zastávka, tak se na té pražské zastávce také zastavím…

Během zvukové zkoušky to znělo docela strašidelně a Lydia měla větší volume než industriální Author & Punisher na témže místě minulý týden, takže už jsem si pomalu začínal myslet, že to bude poprvé, co na strahovské Sedmičce uslyším neposlouchatelný sound, ale nakonec bylo přece jen zdárně nazvučeno, hlavní protagonistka i oba její doprovodní muzikanti řekli, že jsou spokojeni, a na pódium pustili domácí předkapelu…

I když, předkapela je hodně nadnesené slovo, jelikož za projektem s názvem To stojí jedna potetovaná slečna s kytarou. Jak už asi přímo z nástrojového obsazení plyne, samotná hudba byla stejně minimalistická jako jméno projektu. Což samozřejmě nemusí být špatně a vlastně to špatně ani nebylo, jelikož nakonec šlo o poměrně příjemnou záležitost. Netvrdím, že to bylo dokonalé, to jistě nebylo… asi není zrovna nejlepší po prvních dvou akordech úvodní písničky hned zastavit se slovy “pardon, mám špatně naladěnou kytaru”. Dále mi přišlo, že v trochu rychlejších momentech (samozřejmě relativně rychlejších v rámci jakýchsi lo-fi mezí, fakt žádné death metalové výjezdy), kdy slečna hrála trsátkem, to znělo trochu nelibozvučně, ale nevím, zdali to bylo dáno zvukem nebo skutečně samotnou hrou. Na druhou stranu, ty nejklidnější chvilky byly hodně dobré a hlavně pěvecky to bylo skutečně výborné, tudíž mě to ve výsledku docela bavilo a kladné dojmy rozhodně převážily. Konec navíc přišel tak akorát v tom nejlepším, aby vystoupení nepůsobilo natahovaně (s takovýmhle minimalismem asi přece jen nejde hrát hodinu), takže nemám problém mluvit o spokojenosti, přestože jsem až do toho večera neměl o existenci To ponětí.

Hlavní účinkující večera se nakonec představili ve tříčlenné sestavě bicí, cello a samotná Lydia Ainsworth na klávesách a zpěvu a samozřejmě i v tomto případě se pokračovalo ve spíše minimalističtějším duchu. Komorní hudba však v komorním prostředí Sedmičky a při trochu komorní návštěvnosti (prázdno sice nebylo, ale plno také ani zdaleka ne) fungovala naprosto bravurně. Nebyla to žádná show v tom smyslu, že by se na pódiu děly nějaké kejkle, ale samotná hudba a soustředěný a procítěný výkon všech tří zúčastněných byly naprosto dostačující k tomu, aby šlo hovořit o skutečně skvělém koncertě. Popravdě mě to bavilo takovým způsobem, že mi přišlo, že sotva Lydia přišla na pódium, už byl konec. Ona je pravda, že to trvalo odhadem lehce přes půl hodinky, ale i tak to bylo spíš jak deset minut, což je vždycky známka povedeného vystoupení.

I když jinde asi Lydia Ainsworth nejspíš hraje pro trochu početnější publikum, rozhodně mi nepřišlo, že by byl koncert ze strany hudebníků jakkoliv krácen… i skromné díky všem přítomným za to, že přišli, znělo upřímně a ne jako povinnost, aby se neřeklo. Jednoduše řečeno, celé to působilo velice sympatickým a uvolněným dojmem. K tomu už stačilo přidat výtečné písničky jako třeba “Malachite”, “White Shadows”, “Moonstone” nebo “PSI”, aby šlo prohlásit, že – jakkoliv říkat tohle v reportech je prostě klišé – kdo nebyl, ten hodně prohloupil, jelikož to byl prostě nádherný popový koncert.

Recenze

Scott Walker / Sunn O))) – Soused

Komentáře: 3
Scott Walker / Sunn O))) - Soused
Země: USA
Žánr: experimental / drone / avantgarde
Datum vydání: 15.10.2014
Label: 4AD

Tracklist:
01. Brando
02. Herod 2014
03. Bull
04. Fetish
05. Lullaby

Odkazy Sunn O))):
web / bandcamp

Odkazy Scott Walker:
web

Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku “Terrestrials”, která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin – tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.

Nicméně na tom v zásadě nijak zvlášť nezáleží, protože “Soused” na to jde vlastně docela na rovinu a velkou část ze svých kontur vám spolu s pár detaily na férovku odhalí již v první skladbě. Chaotický zvonivý pohádkový úvod podtržený Walkerovým, takřka operním zpěvem velmi rychle změní barvy a z prosvětlených zítřků se během několika chvil stává černé nebe. Občas z oblak zašlehne blesk. V popředí je charakteristický, deklamující vokál, všude kolem tíživý, dronem nasáklý vzduch, jenž se plní napětím. Na pár okamžiků vysvitne slunce. Pak již opět jen šero a dusivá atmosféra. S další skladbou se na situaci příliš mnoho nemění – pouze se rozšiřuje seznam použitých hluků. Občasné zášlehy bicích zcela ustupují, namísto toho sílí monotónní nátlak, jenž v polovině skladby “Herod 2014” vrcholí.

Možná bych měl dát slovo skladba v souvislosti s tímhle počinem do uvozovek, protože nic takového “Soused” ve své podstatě nezná – alespoň pokud se budeme bavit o tradičním pojetí skladby, jak ji můžete znát z alb “běžných” kapel. Jednotlivé stopy na sebe velmi úzce navazují a tvoří jeden celek. Jednolitou, rozsáhlou plochu, kterou vás postupně provádí. Je tvořena mazlavými, hluboce podladěnými kytarami dronového dua. Z ní vystupuje všechno ostatní: bicí, syntetizátory, příležitostné excesy kytar. Walkerův majestátní vokál, jenž celou záležitost posouvá do další roviny a monument všudypřítomného neznáma a nejistotu ještě víc umocňuje. Vzhledem k tomu zamrzí, že strach z toho, co bude následovat, není během nejvypjatějších momentů ještě o něco intenzivnější a brutálnější k posluchači. “Soused” to však dokáže vynahradit servírováním strachu a schizofrenní atmosféry po celou dobu poslechu.

Jedním z příkladů budiž “Bull”. V první půli jste válcováni kytarami, vokálem, bubny. Šíleným jekotem. Nicméně ten největší očistec přichází až po pominutí vrcholu, v tom naprostém ničem, v dronové kytaře a občasném ruchu. Umění naservírovat tařka nerušené ticho a klid dosahuje maxima. Ta velká, prázdná bublina, do které si můžete dosadit co chcete, veškeré svoje zla, výčitky a noční můry, je ohromná a platí pro album jako celek, nejen pro “Bull”. Zároveň zde významně figuruje schopnost postavit ticho do přímého kontrastu s hlukem, který není nahodilý, ale naopak hluboce promyšlený. Z toho těží následující “Fetish”, jež vás spolehlivě hned zkraje vytrhne cirkulárkou a surovým mlácením kovu o kov. Chvíli vás nechá vycukat, pak vám nervovou soustavu rozvěsí po všech možných syntetizátorech a naváže jediným riffem (operativně tomu říkejme riff) na albu. V tom jediném okamžiku se kompozice nějak blíží tradiční skladbě – rytmus, kytara, zpěv. Ovšem značně zvrhlé skladbě. Skutečně, fetiš v pravém slova smyslu.

Dílo uzavírá ukolébavka mentálně chorých. Ani v poslední části nedostanete vydechnout, na prostor ke vzpamatování vám poskytne až samotný konec. Nic víc, nic míň. “Soused” je nejtěžším deliriem a připomíná naprosto nezřízenou kocovinu večera, na který si ani v nejmenším nepamatujete. Ponoříte-li se do něj (pokud se vám to povede, protože tohle dílo svůj obsah zadarmo nevydá), zapíše se do vás, ať se vám to líbí nebo ne. I přesto, že se na něm fakticky neděje až tak moc, ve vaší hlavě způsobí dění naprosto zásadní.

Reporty

Paprsky inženýra Garina, Eine Stunde Merzbauten

Napsat komentář
Paprsky inzenyra Garina Praha 2015 poster
Datum: 23.1.2015
Místo: Praha, KC Kaštan
Účinkující: Eine Stunde Merzbauten, Paprsky inženýra Garina

V pátek 23. ledna se v Praze 6 odehrál menší industriálně-hlukový večírek, který ovšem nakonec nebyl tak malý, jak jsem předpokládal. Ne snad, že by se v domu U Kaštanu sešly stovky lidí, ale vzhledem k poměrně malým prostorům bylo dost plno a dostat se k baru pro pivo byl v některých momentech docela těžký úkol. Nicméně na koncertech samozřejmě není nejdůležitější to, co se děje na baru, nýbrž to, co se děje v sále a na pódiu. Večer nabízel celkem dvě jména – domácí industriální veličinu Paprsky inženýra Garina a hlukový revival band Eine Stunde Merzbauten, který se sice tváří jako docela nové jméno, ale všichni zasvěcení vědí, že vznik téhle chásky nemá na triku nikdo jiný než Radek z Napalmed, což je (vlastně byla) zase noisová domácí veličina.

Jako první byly na svůj výstup nachystány Paprsky inženýra Garina, avšak ještě předtím, než k tomu došlo, proběhlo čtení básní, jemuž dělali podmaz dva členové Paprsků. Nevím, jestli má vůbec cenu, abych to nějak hodnotil, jelikož asi nemám dostatečné vzdělání (nebo cokoliv jiného, co je na to potřeba), abych hodnotil poezii… což ale vlastně nemám ani hudby, tak je to asi jedno. Tak či onak, nemůžu tvrdit, že bych v tom vodopádu metafor takhle z voleje a bez času se zamyslet viděl nějaký hlubší smysl, ale na druhou stranu zase nejde tvrdit, že by to byla nuda. Tomu napomáhalo i to, že ono čtení netrvalo moc dlouho a po třech nebo čtyřech (už si nevzpomínám přesně) kouscích byl úvodnímu výstupu konec.

Už během poslední básně na pódium nastoupily Paprsky inženýra Garina, přednašeč se přesunul do publika a čtení plynule přišlo ve vystoupení, které – vzpomínám-li si správně – začalo hutnou skladbou “Nepokoje”. Dál už jsem ale – snad jedině s výjimkou “Na čí?”, kterou fakt nejde nepoznat – jednotlivé písničky příliš nevnímal, protože co si budeme povídat, na koncerty Paprsků inženýra Garina člověk nechodí proto, aby si poslechnul nějaké oblíbené hitovky. Jejich koncerty jsou spíš o celkové atmosféře toho industriálního randálu všech přítomných plechů a barelů, kde je vizuální zážitek na stejné úrovni jako jeho audio kolega.

Ono pro někoho, kdo Paprsky inženýra Garina ještě neviděl a jde na ně poprvé, musí být docela sranda už jen pohled na pódium, kde kromě bicích, dvou kytar, baskytary a vokálu nechybělo ani několik sudů a barelů a spousta různých plechů, do nichž v některých momentech třískalo skoro všechno, co mělo ruce, aby později nastoupilo i kladivo nebo úhlové brusky, které při vůni páleného plechu zasypávaly pódium i přední řady lidí sprchou jisker. A aby toho náhodou nebylo málo, při (tuším) třetí skladbě se na poměrně malé pódium vměstnal desátý muzikant, který do industriální kakofonie přidal saxofon. Všechny monotónní rytmické plochy podporované deklamujícím vokálem i těch několik melodičtějších momentů fungovaly na výbornou, psychedelická atmosféra se dala krájet, muzikantské nasazení z toho sálalo (kecy, že bouchání rourou o plech není muzika, si schovejte pro svoji babičku!) a proti tomu všemu už byla černobílá projekce jen takovým bezvýznamným bonusem, který člověk stejně pomalu ani nestačil vnímat. Hodina uběhla jako nic, přesto během ní Paprsky inženýra Garina stihly svojí intenzitou s přehledem ponížit všechny black metalové skřety, na jejichž koncertě jsem byl předchozí den.

Co si budeme povídat, celý večer byl především o Paprscích inženýra Garina – ty byly skvělé a po konci jejich vystoupení by mohl člověk s klidem odejít dostatečně intelektuálně nasycen (pozor, tohle nebyla ironie!), protože už viděl to stěžejní. Přesto jsem samozřejmě zůstal, jelikož jsem byl zvědavý i na Eine Stunde Merzbauten, byť moc dalších takových nebylo a zatímco během Paprsků inženýra Garina byla v sálu hlava na hlavě, během setu Eine Stunde Merzbauten zůstala většina těch hlav na baru. A i mnozí z těch, kdo třeba přišli ze zvědavosti z vedlejší místnosti nakouknout, docela rychle utekli…

Samotné Paprsky inženýra Garina nejsou úplně lehká hudba a jistě to není pro každého, přesto když to posloucháte, jsou to stále písničky s nějakou strukturou a vývojem. Eine Stunde Merzbauten je ovšem úplně jiný level, pojem “skladba” v jejich slovníku nenajdete a jejich performance je nemilosrdným noisovým terorem, přičemž ten teror je myšlen v podstatě doslova. Čtyřčlenná sestava ve složení vokál, vokál, banjo (jo, fakt banjo!), pult+vokál a velká spousta krabiček a efektů se s ničím a nikým nesrala a ze zvukovky plynule přešla do absolutního marastu. Stěna hluku neměla ani začátek, pomalu ani konec ne a místa k odpočinku neměla určitě. Eine Stunde Merzbauten jeli totální výplach a ani na vteřinu v něm nepolevili… inu, není divu, že před tímhle náletem lomozu nejeden člověk utekl. Snad jen banjo-master na svůj nástroj drnkal se stoickým klidem, jeho kolegové však do svých mikrofonů řvali s viditelným nasazením… Radek se většinou věnoval spíš čudlíkům, ale občas si i on vzal do ruky krabičky a začal do ní vřeštět, což navíc často doprovázel skákáním na své dva spoluřvouny.

Upřímně by mě zajímalo, jestli to mají pánové alespoň částečně nějak sehrané, anebo Eine Stunde Merzbauten předváděli čistou hudební improvizaci, ale spíš to vypadalo možnost číslo dva – s tím, že jediná domluvená věc je signál pro konec. Signál přišel po nějaké půlhodince a takřka ze vteřiny na vteřinu přešel absolutní zvukový brajgl do naprostého ticha. Dál už zbývalo jen zatleskat, proboxovat se na bar vrátit sklenici od piva a vydat se na cestu domů…

Recenze

Manes – Be All End All

Komentáře: 5
Manes - Be All End All
Země: Norsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Ars Moriendi (The Lower Crown)
03. A Safe Place in the Unsafe
04. Blanket of Ashes
05. Broken Fire
06. Free as in Free to Leave
07. Name the Serpent
08. The Nature and Function of Sacrifice
09. Turn the Streams

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení Cernunnus–Sargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu “Kollapse“, nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) – Torstein Parelius – Eivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.

Takřka vymodlená nová deska “Be All End All” přichází po dlouhých sedmi letech od posledního výraznějšího zářezu, trip-hopově laděné “How the World Came to an End”. Jedinými výraznějšími počiny jsou kompilace – šestnáctidílný set dříve nevydaného materiálu z roku 2011 a “Teeth, Toes and Other Trinkets” vydaná zkraje loňského roku. Zpočátku jsem sám tak trochu nevěděl, jak k ní přistupovat. Očekávání jsem pro jistotu nechal zcela stranou, protože očekávat něco konkrétního v případě Manes, to je skoro stejně naivní jako očekávat ženu v řadách thajských masérek či ještě levnějších povolání. S čím by zhruba mohli přijít, o tom jsem si částečně udělal obrázek právě na kompilaci “Teeth, Toes and Other Trinkets”, kde se objevila nová píseň “Blanket of Ashes”. Nicméně obraz tohoto jednoho střípku, navíc zcela vytrženého z kontextu, o moc víc nevylepšil ani poslech na Brutal Assaultu. Ten sice ukázal, že na první poslech to špatné není ani omylem, nicméně proniknutí do celé desky bude nutností – a to se mi s prvním domácím poslechem jen potvrdilo.

Co jsem našel? Na první pohled především klidnější tvář Manes než na předešlém “How the World Came to an End”. Dalo by se říct, že konzervativnější. Tam, kde na mě předchozí počin působí trochu jako skok rovnýma nohama směrem vpřed a nabízí občas až protichůdné nálady, tam je jeho nástupce poněkud opatrnější, možná i střídmější. Přistupuje k posluchači volněji, netlačí na něj. Naléhavost je ta tam. Namísto toho se setkáte spíše s oscilací mezi minimalistickou elektronikou a kytarovými polohami, mezi přímočarostí a experimentem. Poměr těchto dvou vlastností v jednotlivých skladbách je pro desku zcela esenciální.

Vystihnout, co přesně vám Manes servírují na “Be All End All”, je snad ještě nemožnější než obvykle, protože odpadly poměrně jasné trip-hopové kontury sedm let staré tvorby. Vcelku pochopitelně zůstává rukopis – aby ne, když skladby začaly vznikat už před velmi, opravdu velmi dlouhou dobou, snad někdy mezi “Vilosophe” a “How the World Came to an End”. Manes prostě poznáte, i kdyby to měla být první věc, kterou uslyšíte po dvou letech v komatu. Stejně tak je jasně zřetelná i lehkost, s jakou svoji tvorbu prezentují a svojí nápaditostí popouští otěže fantasie jiným. I přesto jsem však postupem času nabyl dojmu, že je novinka na úkor ucelenosti příliš jednolitá až monotónní. V paměti mi zůstala hlavně již dříve známá “Blanket of Ashes”, silně kytarová “Name the Serpent” a příjemně vypjatá “Broken Fire”, ale zbytek skladeb se mi poněkud sléval v jeden celek.

Vyčerpávající poslech zkrátka způsobil, že se mi nahrávka poněkud přejedla a já získal dojem, že jsem se jí dostal pod kůži snad až příliš. Nicméně pořád ve mně hlodalo vědomí, že v těch 40 minutách vězí něco víc – co se ukáže buď s odstupem, anebo třeba vůbec a ukáže se, že má intuice byla zase jednou vedle. A tak jsem “Be All End All” odložil na zhruba měsíc, abych se k ní později pomalu vrátil – a vyplatilo se. Protože tam, kde jsem dřív viděl celé plochy, se nyní rýsovaly hlubší detaily. Skladby, které byly dobré, ale poněkud ploché, jako “Ars Moriendi (The Lower Crown)”, “The Nature and Function of Sacrifice” nebo nádherná “A Safe Place in the Unsafe” získaly zcela nový rozměr. Skoro, jako bych poslouchal docela jinou desku.

Zůstala melancholická nálada, to ano, stejně jako jemná atmosféra zabíhající často až do éterična – převážně díky úchvatnému vokálu Asgeira Hatlena, ale zároveň i díky celkovému charakteru hudby samotné. Uvědomění, že “Be All End All” je svým charakterem mnohem osobnější a intimnější než jakákoliv deska, kterou Manes doposud vydali, ukázalo nové možnosti, jak na album pohlížet. Víc než co jiného mi připomíná osobní zpověď, vysvlečení své duše do naha a prokrájení se až na dřeň sebe sama – čemuž by odpovídal i mírně obskurní artwork. Všudypřítomná jemně hořká příchuť toho budiž důkazem. Manes nahráli nádherné pohlazení – a to nejen navenek, ale i uvnitř. Nepopírám, že obé je dost o osobním vkusu a zejména ve druhém případě i o tom, co pro vás jejich tvorba znamená. Pokud se ale s “Be All End All” dokážete vnitřně ztotožnit, byť by to nebylo hned, není co řešit.

Další názory:

Začnu trochu škarohlídsky mouchami. Tedy mouchami, na “Be All End All” mi do noty nehraje jedna jediná věc. Pominu-li teď debutové “Under ein blodraud maane”, které je žánrově trochu jinde, melancholické “Vilosophe” i rozdováděné “How the World Came to an End” jsou alba s naprosto unikátní tváří a právě v tom vězí ten zakopaný pes. “Be All End All” totiž dřepí někde mezi těmito skvosty a z každého si bere to potřebné. Z “Vilosophe” to jsou chmurné nálady a čas od času minimalističtější charakter, z “How the World Came to an End” zase přímočarost, která je na novince rovněž zastoupena. Což o to, špatně na tom vlastně nic moc není, jen ona jedinečnost, kterou si pokaždé spojím s předešlými řadovkami, zde neexistuje v takové míře. To bychom měli a teď už jen chválu, dobrá? Manes především zůstávají (i přes mírnou stagnaci v rámci své diskografie) nadále velmi originální a rozeznatelní, to zaprvé. Druhým hlediskem jest samotný obsah, jehož skladatelská složka je na velmi vysoké úrovni, a z této stránky bychom o “Be All End All” mohli mluvit jako o nejvyspělejším počinu kapely. Skvělé momenty, ty ve “Free as in Free to Leave” a “Turn the Streams” především, a hlavně bezvadně zvládnutá stopáž, jsou ty nejpádnější důvody, proč nad mouchami přimhouřit oko a Manes opět pochválit. Já to tedy udělám moc rád.
Skvrn

Minirecenze

Joan of Arse – I’m Fucked

Napsat komentář
Joan of Arse - I'm Fucked
Země: Velká Británie
Žánr: experimental / noise rock
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pokud vám škatulka, kterou jsem napsal do hlavičky této minirecenze, připadá na první pohled lákavá, tak… no, radši si nechte zajít chuť. Mně by sice za normálních okolností něco takového taky znělo slibně, ale jen v případě, že bych Joan of Arse předtím neslyšel…

U některých skupin už na první pohled vidíte, že se asi nebudou brát úplně vážně… tedy, alespoň předpokládám, že se kapela, která sama sebe pojmenuje “Johanka z prdele” a svému EP vetkne romantický název “I’m Fucked”, nebere smrtelně vážně. Jestli bere, tak je to ještě větší fail. Každopádně, ani nadhled nebo něco takového není omluvou k tomu, aby hudba mohla být úplná kravina.

Navíc ta výše napsaná škatulka ani není přesná, protože hudebně se k ní blíží jen dva songy “I’m Fucked” a “Joan of Arse”, které jsou oba takový zahuhlaný a krutě nudný rockový bordel, jemuž korunu nasazují pošukané klávesy. Další dva songy jsou pak takové… já ani nevím co. V “Elisabeth the Fist” není celou nic jiného než takřka neslyšitelná elektronická melodie bez jakékoliv změny a občas baskytara… taky bez jakékoliv změny. “Got No Time for Them Approximate Blues” je něco podobného, akorát je to víc nahlas, nedá se tomu říkat melodie a je to bez té basy.

“I’m Fucked” je tedy docela kravina, která nedrží pohromadě stylově ani náladově. A aby toho náhodou nebylo málo, tak je to dost velká nuda, ačkoliv to celé trvá jen 13 minut. Po několika posleších jsem totiž zjistil, že pomalu ani nevím, jak znějí druhé dva tracky, jelikož po brutální zívačce “Elisabeth the Fist” už jsem nebyl schopen vnímat dál.

Řeknu to asi takhle – nepouštějte si to. Rozhodně o nic nepřijdete, když “I’m Fucked” neuslyšíte, možná spíš naopak – váš život bude bez Joan of Arse šťastnější.

Recenze

Conjuro nuclear – Conjuro nuclear

Napsat komentář
Conjuro nuclear - Conjuro nuclear
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 1.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Conjuro nuclear
02. Oscura lisergia
03. Atomización
04. Divinorum
05. Intoxicación
06. Visiones tóxicas
07. Coros radiactivos
08. Bosque de cráneos
09. Desechos tóxicos
10. Ecos de la noche
11. Sólo para locos

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poslední dobou to může vypadat, jako kdyby se mi skoro nic nelíbilo a drtivá většina alb pro mě byly blbosti, takže všemu dávám špatné známky. Není tomu tak, opravdu se jedná jen o to, že většina desek, jež v dnešní době vycházejí, jsou průměrné a těch nadprůměrných je zhruba stejný počet jako těch podprůměrných. Stále se však nějaký ten nadprůměr najde a některý je dokonce tak nadprůměrný, až je vlastně skvělý. Že nevěříte? Nevadí, pohodlně se usaďte a poslouchejte, protože dnes si o jedné takové desce povíme…

Conjuro nuclear je jednočlenný projekt ze španělské Barcelony, který v loňském roce vydal svou první desku “Luna llena y radiación” (tu jsem neslyšel) a na ni letos navázal druhým, tentokrát bezejmenným albem (to už jsem logicky slyšel, jinak bych to nemohl recenzovat). To je z obecné omáčky vlastně vše, protože nic moc víc tu k povídání není. Tedy, vlastně bychom ještě mohli zmínit, že onen jeden muzikant, jenž za Conjuro nuclear stojí, si říká Emesis a že aktuálně recenzované album vyšlo v duchu undergroundu pouze na kazetě.

Říkáte si, že jsem ještě na něco zapomněl? Nebojte, nezapomněl, ještě pořád nejsem takový tupec, abych nevěděl o tom, že jsem neřekl, co za žánr by měl vlastně člověk od Conjuro nuclear očekávat. Udělal jsem to zcela záměrně, protože to je trochu složitější a zaslouží si to vlastní odstavec. Jak už asi tušíte, užijí zejména ti, kteří se vyžívají v nadměrném počtu různých škatulek. Co vše je tedy na “Conjuro nuclear” ke slyšení? Vezmeme-li to trochu zhruba, tak black metal, crust, punk, ambient nebo darkwave… že vám to zní trochu prapodivně? Aby taky ne, kdo to kdy slyšel… punk a darkwave v jedné větě. To však ještě, holenkové, netušíte, že to pořád není všechno. Celý tenhle koktejl totiž musíte navrch zalít jednak špinavým soundem (což ostatně nepřímo vyplývá třeba z toho crustu) a především obrovskou dávkou totálně pošukaných melodií (které jsou možná tím stěžejním na celém materiálu).

Já vím, že když ty škatule takhle napráskám bez ladu a skladbu, tak to asi nezní moc vábně. Ono co si budeme povídat, některé z těch věcí moc dohromady na první pohled ani nejdou. Jenže i když přesnější pojmenování než ta výše řečená byste asi nevymysleli, “Conjuro nuclear” nezní jako něco, co si pod těmito žánry normálně představíte. Jakkoliv to všechno vypadá jako kravina (ono aby ne, když to říkám jak blbec), ta muzika ve výsledku fakt funguje (dokonce výborně), zní dost přirozeně a vůbec vám nepřijde, že by tam bylo něco nepatřičného. Jasně, pořád to zní fakt hodně divně, ale to je právě klad!

Všechno tohle má ovšem jeden velmi důležitý důsledek. Vlastně jsem to takhle retardovaně popisoval jen proto, aby bylo opravdu vidět to, co chci nyní říct. Kdybych totiž prostě řekl, že Conjuro nuclear zní opravdu originálně, vypadalo by to jak plácnutí do větru, ale jak jste sami viděli výše, nějak “exaktně” to prostě popsat nejde, a když se o to pokusíte, tak se vám to jednak nepovede, jednak budete vypadat jak volové, protože se v tom za chvíli začnete zamotávat. Ale ne, vážně, nedělám si srandu – Conjuro nuclear zní skutečně hodně svojsky a neotřele. Celé je to strašně divné a netradiční a špatně se to popisuje, což je pro recenzenta vždycky to nejhorší, ale pro posluchače je to naopak to nejlepší! Tohle je totiž přesně to, co přece v hudbě hledáme – neuchopitelnost, vlastní ksicht, originalita.

Ono to asi zní až moc dobře, možná až neuvěřitelně, že nějaký úplně neznámý projekt ze španělského undergroundu přijde s hudební formou, která zní originálně, ale já to myslím vážně – skutečně si nevzpomínám, že bych někdy slyšel skupinu, jež by se svým zvukem blížila Conjuro nuclear. Ve své podstatě samotné ty ingredience nejsou nic zas tak extra neviděného (ostatně… punk, crust… co jde kurva vymyslet originálního na punku?), ale způsob, jakým tenhle Španěl se všemi těmi žánry pracuje a jakým je míchá, dává dohromady něco, co se opravdu neslyší na každém rohu.

Jasně, rozhodně netvrdím, že to bude muzika pro každého, opravdu je to divné, ale to tak nějak plyne už z té originality, protože do dnešního dne již vzniklo takové množství hudby, že prostě musíte být divní, abyste byli sví. Jakmile tomu ale propadnete, tak se toho prostě nezbavíte… vím, o čem mluvím, protože já osobně Conjuro nuclear nemůžu přestat poslouchat. A přitom to vůbec nechápu, protože svým způsobem je to strašně primitivní… ale i tak je to bez legrace jedno z nejlepších alb, co jsem letos slyšel.