Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 22.4.1996 Label: Cacophonous Records
Tracklist:
01. Ebony Dressed for Sunset
02. The Forest Whispers My Name
03. Queen of Winter, Throned
04. Nocturnal Supremacy
05. She Mourns a Lengthening Shadow
06. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
Cradle of Filth na počátku kariéry provázely trable s nahrávacími společnostmi. Po krachu Tombstone Records museli zazdít svou první řadovku „Goetia“. Svůj skutečný debut „The Principle of Evil Made Flesh“ tedy vydali na značce Cacophonous Records, ale ani tahle spolupráce nedopadla dle představ.
Cradle of Filth začali label vinit z nedodržování smlouvy a objevily se i spory o finance. V roce 1995 se obě strany sešly u soudu a nakonec došlo k dohodě, že kapela dodá ještě jeden počin a pak si může jít po svých. V té době již měli Cradle o Filth rozpracovanou druhou desku „Dusk and Her Embrace“. Dani Filth se později nechal slyšet, že nešlo o hotovou verzi, ale spíš demo nahrávky. Tahle verze alba každopádně zůstala z právních důvodů na dlouhou dobu zapomenuta a vyšla až v roce 2016 pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“. Skupina materiál později nahrála znovu pro svou novou firmu Music for Nations.
Aby se ale Cradle of Filth vymotali z povinností vůči Cacophonous, tak narychlo složili a nahráli minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Mimoto se zde poprvé představuje nová sestava kapely – z té dřívější, která natočila i zmiňovanou původní verzi „Dusk and Her Embrace“, zbyl jen zpěvák Dani Filth, baskytarista Robin Graves a bubeník Nicholas Barker. Mimo jiné se zde také poprvé objevuje zpěvačka Sarah Jezebel Deva, která sice nikdy nebyla oficiální členkou Cradle of Filth, ale s formací dlouhé roky vystupovala živě a jako host zazpívala na množství nahrávek. V téhle roli jen tak mimochodem vystřídala Andreu Meyer z Aghast, Nebelhexë a Hagalaz’ Runedance, která se postarala o dámské vokály na debutu.
Trochu paradoxní je, že navzdory okolnostem a nahrání z povinnosti dopadlo „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ mnohem lépe než „The Principle of Evil Made Flesh“. EP Cradle of Filth poprvé ukazuje jako formaci, která svého času měla specifickou auru a nějakou kreativitu, což se o nich nyní podle mého skromného názoru nedá tvrdit už nějaký ten pátek.
„V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ již každopádně pracuje s charakteristickým soundem i atmosférou Cradle of Filth z devadesátých let. Zároveň také potvrzuje, že právě v téhle éře měla parta okolo Daniho Špíny nápady a dokázala tvořit poměrně zajímavou muziku.
Úvodní „Ebony Dressed for Sunset“ to ještě úplně nenaznačuje. Zní ok, ale nic extra a společně s nudnou instrumentálkou „She Mourns a Lengthening Shadow“ patří k největším slabinám „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Zbytek je na tom naštěstí lépe.
Nově nahraná verze „The Forest Whispers My Name“, původně z „The Principle of Evil Made Flesh“, se tady vyvedla o dost lépe a s dnes už charakteristickou fazónou Cradle of Filth rozkvetla. Výpravná pasáž okolo tří minut sice na téhle verzi nevyzní s takovou silou, ale oproti podobě z debutu se pořád jedná o krok nahoru. Vrcholný kus pak následuje vzápětí.
Citát z klasického Universalovského hororu „The Wolf Man“ z roku 1941 otevře klasiku „Queen of Winter, Throned“, aby jej hned vzápětí vystřídala citace z „Draculy“. Skladba každopádně na ploše deseti minut jasně ukazuje, že Cradle of Filth i navzdory některým posměšným názorům žánrových puristů dokázali stvořit i povedenou muziku. Asi se dá říct, že jestli má nějak znít melodický black metal s gotickou náladou, mělo by to být cca takhle.
Další songy „Nocturnal Supremacy“ a „The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)“ pokračují v nastavené laťce. Vrchol je sice bez debat, ale i tady se daří držet poměrně dobrou atmosféru a najdou se povedené momenty. Netvrdím, že jde o něco, co bych potřeboval poslouchat neustále, ale myslím, že zkoušku časem tyhle songy i „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jako celek přežily se ctí. Celkově vzato první kvalitní nahrávka z dílny Cradle of Filth. To hlavní následovalo hned vzápětí…
Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: březen 1994 Label: Cacophonous Records
Tracklist:
01. Darkness Our Bride (Jugular Wedding)
02. The Principle of Evil Made Flesh
03. The Forest Whispers My Name
04. Iscariot
05. The Black Goddess Rises
06. One Final Graven Kiss
07. A Crescendo of Passion Bleeding
08. To Eve the Art of Witchcraft
09. Of Mist and Midnight Skies
10. In Secret Love We Drown
11. A Dream of Wolves in the Snow
12. Summer Dying Fast
13. Imperium Tenebrarum
Rozepisovat se tu o tom, že Cradle of Filth jsou dnes velkou metalovou kapelou, by samozřejmě bylo opakováním něčeho, co všichni dávno víte i beze mě. O kvalitách jejich hudby a prezentace lze samozřejmě debatovat dlouho. O jejich oblibě zřejmě ne, ať už si o její zaslouženosti myslíte cokoliv.
O to humornější a zároveň i zajímavější může být, když se podíváme na to, jak Cradle of Filth začínali. Tedy – ne snad, že by současní Cradle of Filth nedokázali být humorní. U některých fotek se regulérně třískám smíchy, ale myslel jsem to teď trochu jinak…
Asi není žádným tajemstvím, že Cradle of Filth začali na úsvitu devadesátých let jako deathmetalová kapela. Tuhle éru reprezentují demosnímky „Invoking the Unclean“ (1992), „Orgiastic Pleasures Foul“ (1992) a „Total Fucking Darkness“ (1993), které vlastně za moc nestojí. Druhé jmenované má vtipný lesbický obal, na němž si můžete povšimnout tekutiny ladně odkapávající z pičiska, ale jinak nic moc. Největšího věhlasu se každopádně dostalo „Total Fucking Darkness“, které ostatně v roce 2014 vyšlo v poctivé reedici. Také na něm lze vzdáleně slyšet první zárodky toho, na čem se Cradle of Filth později „udělali“.
Mezi „Orgiastic Pleasures Foul“ a „Total Fucking Darkness“Cradle of Filth natočili svůj dlouhohrající debut „Goetia“, k jehož vydání ovšem nedošlo. Desku měl pustit do světa label Tombstone Records, ale ten zkrachoval a skupina neměla prostředky na to, aby svoje songy vykoupila. Z alba se dodnes dochoval jediný song „Spattered in Faeces“, jejž Cradle of Filth vydali na už zmiňované reedici „Total Fucking Darkness“.
Cradle of Filth následně podepsali nový kontrakt s Cacophonous Records, pod jejichž značkou konečně vydali první řadovku „The Principle of Evil Made Flesh“. Ta z dnešního pohledu jen zhruba načrtává zvuk, s nímž kapela prorazila později, a oproti mladší tvorbě je na první poslech syrovější a neučesanější.
Ani nevím, kolikrát jsem během let četl na internetu rádoby zasvěcené diskuze, zdali Cradle of Filth hrají black metal. Podle mě je odpověď velmi jednoduchá a úplně nechápu, že se o tom vůbec vedou spory – čistý black metal nehráli nikdy, o jeho klávesových variantách se dá v určitých částech diskografie hovořit. Dá se nicméně říct, že asi panuje shoda na tom, že právě „The Principle of Evil Made Flesh“ má ke standardní podobě black metalu z celé tvorby Cradle of Filth nejblíže. To se nejspíš nedá moc rozporovat, ale osobně si nemyslím, že by tady Britové předváděli nějaké blackmetalové orgie.
V některých riffech lze dost jasně slyšet dozvuky dřívějšího deathmetalového zvuku a naopak najdeme dost momentů napovídajících budoucí zálibu Cradle of Filth v gotické estetice a atmosféře (ne nutně ve smyslu gothic rocku). Nejnápadnější jsou samozřejmě klávesové instrumentálky, s nimiž kapela s oblibou pracovala i na pozdějších albech. Klávesové elementy a nesmělé náznaky pozdější typické nálady Cradle of Filth ale můžeme slyšet i v dalších stopách. Vlastně moc nenajdete song, v němž by se nějaký dotek kláves vůbec nevyskytoval. Spousta skladeb třeba poctivě dodržuje recept tvrdšího rozjezdu a následného překlopení do mírnější části s klávesami v druhé polovině případně závěru.
Tak či onak, „The Principle of Evil Made Flesh“ mi jako nějak zvlášť dobré album nepřijde. Ve své době se sice dočkalo poměrně kladného ohlasu, ale osobně si myslím, že kdyby nešlo o prvotinu později známé kapely, dneska by si na takové album už nikdo nevzpomněl. Na jednu stranu se tohle prohlášení může zdát pravidelnému čtenáři divné, protože typicky upřednostňuji syrovější produkci oproti té takzvaně „lepší“, což „The Principle of Evil Made Flesh“ technicky vzato v porovnání s následující tvorbou Cradle of Filth splňuje do puntíku, ale špinavější sound není všechno.
Aby těch paradoxů nebylo málo, ty nejznámější songy z „The Principle of Evil Made Flesh“ mi přijdou nejslabší (musím ale dodat, že „nejznámější“ měřím čistě podle svého pocitu). Titulní flák, „The Black Goddess Rises“ (jediná věc převzatá z dema „Total Fucking Darkness“) nebo „Summer Dying Fast“ mi nepřijdou ničím zvláštní. Výjimkou budiž snad jedině „The Forest Whispers My Name“, byť i u ní platí, že její novější verze z EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ zní o něco lépe respektive víc „krejdlovsky“.
Jestli je album někde použitelné, tak ve svém středu, kde se nachází trojice nejrozumnějších písní „A Crescendo of Passon Bleeding“, „To Eve the Art of Witchcraft“ a „Of Mist and Midnight Skies“. První dvě dokážou nabídnout nějaký slušný nápad (pasáž ve středu „To Eve the Art of Witchcraft“ bych považoval za vrchol nahrávky) a ta třetí asi nejznatelněji napovídá, co se s Cradle of Filth bude dít dál.
Pro pořádek ještě můžeme zmínit, že podstatnou část skladeb kapela později nahrála znova pro jiné počiny. O verzi „The Forest Whispers My Name“ z „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jsem se už zmiňoval. „The Principle of Evil Made Flesh“, „The Black Goddess Rises“ a „Summer Dying Fast“ se potom v nových verzích objevily na EP „Bitter Suites to Succubi“ z roku 2001.
Tak jako tak, z mého pohledu není „The Principle of Evil Made Flesh“ nic extra a myslím si, že se album zbytečně nadhodnocuje kvůli tomu, že se jedná o prvotinu později známé kapely. Že tam lze, obzvlášť při retrospektivním pohledu, slyšet nějaký potenciál a že jej Cradle of Filth později dokázali rozvinout, je jedna věc. Kvalita samotné nahrávka druhá.
Pro dnešek se pokusím splatit jeden ze svých nejstarších dluhů vůči loňskému roku. Ono by se to neposralo, kdybychom zde recenzi na druhou desku britského projektu Decoherence neměli, obzvlášť když debutu „Ekpyrosis“ z roku 2019 jsme se zde věnovali, takže kapela by úplně zkrátka nepřišla ani tak. Na druhé straně, počínání Decoherence mi je sympatické a „Unitarity“ je podle mě dobrá nahrávka, takže svůj díl prostoru si zde zaslouží.
Tím jsem vlastně hned zkraje propálil, jak o „Unitarity“ smýšlím, ale snad to nevadí. Máte-li to rádi stručně, tak svoje už vlastně víte. Jenom vám k tomu dodám, že „Unitarity“, potažmo Decoherence kompletně, by vás mělo zajímat v případě, že holdujete „sci-fi“ black metalu s chladnou kosmickou atmosférou a lehkým industriálním feelingem. Za takové konstelace hvězd (jak příhodné!) by se vám tohle mohlo líbit. Další pindy pro trpělivější a/nebo náročnější čtenáře následují.
Ve svém základním směřování „Unitarity“ dle očekávání pokračuje ve stylu zadefinovaném na „Ekpyrosis“, v tomto ohledu se žádné velké překvapení nebo stylové kotrmelce neudály. Jisté dílčí rozdíly však patrné jsou. „Unitarity“ se minimálně posunulo v produkci, která oproti „Ekpyrosis“ působí méně mechanicky, naopak mi přijde plnější a v jistém ohledu snad i přístupnější. V tomhle případě ovšem sdělení berte bez známky pejorativnosti, jelikož „Unitarity“ stále zní patřičně vzhledem ke konceptu a náladě hudby Decoherence.
S tím souvisí i můj druhý poznatek, a sice že materiál na „Unitarity“ se mi zdá o něco učesanější a obsahuje méně vyhrocenějších pasáží. Pravděpodobně ty věci budou souviset a můžeme se pohádat, jestli se zvuk uzpůsobil skladatelské stránce, anebo tyto aspekty Decoherence vystoupily do popředí díky zvuku. Ve finále je to každopádně putna, poněvadž výsledný dojem z alba je to, oč tu celou dobu běží, a v tomto ohledu „Unitarity“ rozhodně neselhává.
Jako příklad tendencí zmiňovaných v předešlém odstavci mohu ukázat třeba na druhou píseň „Equilibrium Unreached“, kde se Decoherence díky vzletným melodiím vydávají až ke hranici post-black metalu. Ani zde ovšem deska ani náznakem nesklouzává ke kýči, ve skutečnosti tam to sólování fakt sedne a baví mě to. Třeba „Metastable Phase Transition“ zase nabízí dost klidnějších a odpočinkovějších pasáží. Ani ty nicméně nenarušují celkovou atmosféru alba, která sice díky četným odbočkám v podobném duchu není tak misantropická jako u „Ekpyrosis“, ale pořád je dost silná na to, aby „Unitarity“ platilo za výborné album.
Tohle všechno dohromady zapříčiňuje i to, že druhá řadovka mnohem pohodlněji leze do ucha a snáze se naposlouchává. U „Ekpyrosis“ jsem musel to kouzlo chvíli hledat, zčásti i proto, že jsem dopředu díky reklamním frázičkám labelu čekal něco trochu jiného, což se v případě „Unitarity“ logicky stát nemohlo, protože už jsem zhruba tušil, o čem nahrávka bude.
Každopádně, nastíněný posun si Decoherence bez zaváhání obhájili a i navzdory jistému zvolnění se cestě vytyčené nezpronevěřili. Naopak lze ocenit, že Britové nestojí na místě a pokusili se dát „Unitarity“ v rámci nastavených mantinelů svůj vlastní odstín oproti „Ekpyrosis“. Za mě se to určitě povedlo. Paráda.
Země: Velká Británie Žánr: deathgrind Datum vydání: 18.9.2020 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Fuck the Factoid
02. Backlash Just Because
03. That Curse of Being in Thrall
04. Contagion
05. Joie de ne pas vivre
06. Invigorating Clutch
07. Zero Gravitas Chamber
08. Fluxing of the Muscle
09. Amoral
10. Throes of Joy in the Jaws of Defeatism
11. Acting in Gouged Faith
12. A Bellyful of Salt and Spleen
Napalm Death jsou klasici jak hovado. Jejich stylotvorné začátky si po právu užívají legendární status a ani s jejich pozdější tvorbou to není špatné. A tím myslím, že to není vůbec špatné, naopak, je to výborné. Napalm Death jsou jednou z mála kapel, která i po čtyřiceti letech fungování vydává řežby plnohodnotně srovnatelné s tím nejzásadnějším z jejich diskografie. Navíc naživo to ještě důrazně stvrzují.
Alba „Scum“ a „From Enslavement to Obliteration“ má asi každý zapamatovaná jako strop a absolutní grindcorové povinnosti, ale i když začali Napalm Death v devadesátkách drhnout více do death metalu, vůbec nic ze svého kouzla a charakteristického zvuku neztratili. V případě pozdních desek z tohoto období se už dá mluvit o kvalitativním úpadku, protože třeba „Inside the Torn Apart“ rozhodně není tou plackou, kterou bych si při zašramocení k Napalm Death vybral a pustil, ale s příchodem nového tisíciletí nabrali druhý dech. Právě tehdy se přiblížili zpět k původnímu výrazivu, tedy grindcoru, a od té doby prostě ze své formy neslevují. Dle mého soudu ji s každou další deskou ještě vylepšují.
Nejnovější nahrávka „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ do tohoto trendu naprosto zapadá. Spolu s posledními „Utilitarian“ a „Apex Predator – Easy Meat“ tvoří jakousi pomyslnou trilogii. Ne snad, že by nějak přímo souvisely, ale tak nějak k sobě náleží. Dohromady mě baví víc než desky z předchozího desetiletí. Nemít nostalgickou slabost pro klasické řadovky Napalm Death, tak bych klidně mohl zařadit ty poslední včetně „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ po jejich bok. To je prostě něco, co nemá mezi letitými formacemi obdoby.
Občas se namítá, že Napalm Death přeci hrají pořád to samé. To je ovšem taková otřepaná fráze, která se ráda používá na spoustu kapel. Ano, logicky hrají stále grindcore či chcete-li, nyní spíše deathgrind. Při poslechu je ale naprosto zjevné, že jejich zvuk se neustále proměňuje, a to i díky tomu, že se nebojí ho svoji invencí dobrovolně narušovat dalšími vlivy. Napalm Death, i přes těch spoustu let fungování, znějí jako současná skupina a ne žádná zabedněná staroškolská uctívačka starých mravů a pořádků. Už s „Enemy of the Music Business“ se jim podařilo svůj styl transformovat pro novou dobu a na tom staví dodnes.
Jak ukazuje i „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“, hudba Napalm Death je stále vysoce agresivní, ale postupy jako třeba v úvodní „Fuck the Factoid“ dokáží navodit nálady, jaké jsou pro běžný grindcore naprosto netypické. V „Backlash Just Because“ dochází i na chaotičtější čísla, avšak její výrazná, ospalá kytarová vyhrávka pokukuje až po motivech podobným dnešním velikánům disonance a hloubavých atmosfér, ať už jsou to Converge nebo Ulcerate. Pro fanoušky tradičních masakrů a drtících riffů tu jsou kusy jako „That Curse of Being in Thrall“, „Contagion“, „Zero Gravitas Chamber“ nebo „Acting in Gouged Faith“, ale i ty v sobě mají výpravný přesah nynějším Napalm Death tak vlastní.
Že mají Napalm Death stále smysl pro zkoušení nových věcí a nebojí se experimentů, je jasné i z „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“. „Joie de ne pas vivre“ je podivnost, v níž ani nehrají kytary a jejíž mrazivost nepříjemně sevře a skvěle tak připraví půdu pro následující, geniální post-punkovou záležitost „Invigorating Clutch“, vrchol nové desky. Napalm Death se toho v posledních letech zkrátka nebojí, a tohle je důkazem. Opět se uchylují zcela pryč od grindcoru a servírují punkový industrial, nebo co vlastně. A to není všechno, kromě dusajícího závěru „A Bellyful of Salt and Spleen“ je tu ještě stopa „Amoral“, která tomuhle rozpoložení přidává hitovou fazónu připomínající situaci Ala Jourgensena zpívajícího v Killing Joke.
Jsou tu i momenty, kdy se skladby nebojí sáhnout po groovech podobným éře „Fear, Emptiness, Despair“, nejvýrazněji ve „Fluxing of the Muscle“ nebo ke konci „Backlash Just Because“. Tím „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ stíhá obejmout tak nějak všechny polohy Napalm Death, ačkoliv tu úplně prapůvodní asi nejde už úplně vystihnout. Do jisté míry také kvůli nynějšímu profi zvonivému zvuku, jejž by mimochodem neuškodilo už po tolika nahrávkách trochu obměnit. Špínu „Špíny“ už nelze čekat. Napalm Death dospěli, a to s grácií.
Dojem z „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ je rozhodně pozitivní. Podle očekávání se jedná o další velice zdařilou nahrávku Napalm Death, která opět dává jejich příznačnému grindcoru zajímavý a hlavně zdařilý přesah. Napalm Death pokračují v krasojízdě a do své páté dekády vstoupili bez jediného zaváhání.
Už mnohokráte se ukázalo, že vysoká očekávání bývají předzvěstí velkého zklamání, přesto je člověk nepoučitelný a pořád se na něco těší a doufá, že daný film, album nebo cokoliv jiného naplní jeho představy, které jsou buď moc vysoké anebo moc jinde. Jistě ten pocit všichni znáte, takže asi víte, o čem hovořím. Pro mě osobně se takovým zklamáním stal i snímek „Annihilation“.
„Annihilation“ patří k těm filmům, které vznikly na základě knižní předlohy – tu v tomto případě sepsal Jeff VanderMeer. Osobně jsem ji nečetl, přesto jsem byl na filmové zpracování dost zvědavý a těšil jsem se na zajímavé science fiction. Na sci-fi, které namísto epických soubojů s lasery a cestování vesmírem na roztodivné planety nabídne chytrý scénář a nějakou hloubku. „Annihilation“ se sice snaží být přesně takové, ale nemohu se zbavit dojmu, že zůstalo jen u té snahy.
Základní dějová osa „Annihilation“ se tváří slibně. Ostatně to byla právě ona, kdo může za má očekávání. Na pobřeží spadl neznámý objekt a utvořil okolo sebe zvláštní světelnou stěnu. Do jejího nitra bylo vysláno už několik výprav – lidé, zvířata, stroje – ale nikdo a nic se doposud nevrátilo.
Hlavní postavou filmu je Lena, vysokoškolská přednášející a bývalá vojačka, jejíž manžel Kane, také voják, před rokem odešel na misi (hádejte kam) a od té doby je nezvěstný. Zničehonic se ovšem vrátí domů, ale chová se trochu divně a Lena z něj nedokáže vyrazit sebemenší vysvětlení toho, kde byl poslední rok a co dělal. Než bys řekl švec, manželovi se přitíží, jenže než dojedou do nemocnice, po cestě sanitku přepadne komando.
Lena se probírá až v komplexu na okraji záře, jejíž existence zůstává držena pod pokličkou, takže veřejnost o ní neví. Zde se dozví, že Kane je doposud jediný, kdo se vrátil. Jakožto bioložka s vojenským výcvikem se přidá k (teď už) pětičlenné výpravě vědkyň, která jako další směřuje dovnitř, aby se pokusila přijít na to, co je tento fenomén vlastně zač.
Scény uvnitř samotné záře jsou vlastně hodně fajn. Místní prostředí je snově nasvícené a má tím pádem zvláštní atmosféru. Objevování nového světa uvnitř, v němž se pomalu mění DNA všech organických věcí, mě bavilo. Osobně bych si sice nechal líbit ještě víc momentů s hororovým nádechem, ačkoliv přinejmenším k prvnímu útoku zmutovaného medvěda by šlo mít nějaké výhrady. Bohužel jde jen o část filmu, protože průzkum vnitřku záře je prokládán množstvím otravných vztahových flashbacků, u nichž jsem se málem ukousal nudou.
Stejně tak by se mi líbilo, kdyby se jednotlivé účastnice výpravy chovaly trochu chytřeji, protože se z nich dost brzo stane houf vyklepaných slepic, které odmítají používat mozek. Aby toho nebylo málo, nakonec se dozvíme, že prakticky žádná z nich, s výjimkou hlavní hrdinky, vlastně ani nemá motivaci nebo důvod se vrátit do „normálního“ světa, takže tu vlastně chtějí chcípnout. Když nějakou sežere zmiňovaný zmutovaný medvěd, tak to beru, ale když další zajde za roh a prostě zmizí nebo se z ní stane strom nebo co, tak už to začíná trochu zavánět.
Postupnou vylučovací metodou nakonec zbude pouze jedna – samozřejmě nemusím říkat jaká, jelikož sám film vám to prozradí prakticky hned v prvních vteřinách – a konečně má dojít na očekávané finále a rozuzlení. Ale to mi nakonec přišlo až vtipně triviální a značně neuspokojivé. Což nakonec vystihuje i celý snímek, jenž se snaží působit strašně chytře, promyšleně a hluboce, ale ve své podstatě je vlastně – obyčejný a nijaký.
Nevím, jak moc v tomto ohledu pomohla či nepomohla knižní předloha, ale když budu brát čistě samotný film, připadá mi jako promarněná příležitost. Z něčeho, co mělo být omračující sci-fi, se nakonec vyklubala jednoduchá jednohubka o výletě pěti buchet do světélkujícího lesíka. Nepochybně existují i mnohem horší filmy, ale „Annihilation“ velmi škodí pachuť velkého zklamání.
Země: Velká Británie Žánr: post-punk Datum vydání: 25.9.2020 Label: Partisan Records
Tracklist:
01. War
02. Grounds
03. Mr. Motivator
04. Anxiety
05. Kill Them With Kindness
06. Model Village
07. Ne touche pas moi
08. Carcinogenic
09. Reigns
10. The Lover
11. A Hymn
12. Danke
Když jsem zde psal v roce 2018 o Idles poprvé, ani v nejmenším mě nenapadlo, že by se už o necelé dva roky později mohli se svou novou deskou nacházet na vrcholu britského žebříčku prodejnosti. Přesně to se ale přihodilo jejich aktuální nahrávce „Ultra Mono“. Humbuk kolem nich panuje už od dob prvotiny „Brutalism“, a jak vidno, stále sílí. Nedá se říct, že by to bylo nezaslouženě a navíc se to netýká pouze Idles. Britské ostrovy v posledních letech zažívají díky kapelám jako Algiers, black midi, Fontaines D.C., The Murder Capital, Girl Band, Savages, Shame nebo Squid znovuobjevení post-punku. Těžko v tuto chvíli říct, jestli to znamená další významnou ostrovní vlnu, ale některá z těchto jmen určitě stojí za pozornost. K těm nejvýraznějším a troufám si tvrdit také nejlepším patří Idles.
Dobití britské hitparády nepřišlo zničehonic. Idles fungují už od roku 2009, avšak k prvnímu albu se dostali až o osm let později. Prvotině „Brutalism“ předcházela dvě EPčka „Welcome“ a „Meat“, která představovala Idles v ještě daleko jemnějším a více indie orientovaném vyznění. Až vydání „Brutalism“ všechno změnilo. Ve zkratce – zasněnost předešlé tvorby nahradila hardcorová agresivita. Idles jsou na své první dlouhohrající desce nasraní, hlasití a nebývale autentičtí, čímž si ihned získali spoustu příznivců.
S následujícím albem „Joy as an Act of Resistance“ vyrukovali Idles ale zase s něčím trochu jiným. V některých skladbách sice navazují na svého studiového předchůdce, avšak ve většině se ubírají do zcela nových směrů, což z této kolekce činí daleko rozmanitější záležitost, než jakou bylo „Brutalism“. Takřka všechny skladby po nemnoha protočeních začínají růst ve svébytné momenty, což ostatně potvrdily úspěšné singly, a navíc drží skvěle i pohromadě. Hudební nápaditost a lehkost, s jakou se dá ztotožnit s textovou náplní „Joy as an Act of Resistance“, znatelně napomohly tomu, že „Ultra Mono“ bylo sledovanou událostí a hned v první týden vydání se vyšouplo do čela britského žebříčku.
Očekávání tak byla veliká, až to mohlo připomínat jakousi punkovou obdobu příběhu třetí desky „Be Here Now“ od Oasis. A vlastně je ten osud „Ultra Mono“ docela podobný, protože i tahle nahrávka, přestože rovněž opanovala žebříček, je pro mnoho lidí nakonec zklamáním. Idles totiž nepřekvapivě opět trochu uskočili. „Brutalism“ je výplach a hukot, „Joy as an Act of Resistance“ je ambiciózní výpovědí doby a „Ultra Mono“ je minimalismus pro ty nejvěrnější.
Idles jsou na „Ultra Mono“ doslovnější než kdy předtím. Sloganovitost textů jim byla vždycky vlastní stejně jako míchání politických názorů s popkulturními odkazy nebo otevřené zpovědi zpěváka Joea Talbota ze svého života. Na novince se však Idles nebojí tohle všechno osekat na úplné minimum, takže si vystačí třeba s refrénem jako „THIS MEANS WAS – ANTI-WAR!“ Je v podstatě jedno, o jakou válku se má jednat, ať už osobní nebo celosvětovou, prostě to jasně říká, že to stojí za hovno. Žádné skrývání a jinotaje, prostě punk napřímo. Podobným stylem se zaryjí do hlavy i ostatní slogany jako „I AM I – UNIFY“ nebo nutně opakované „CONSENT!“ V přednesu samozřejmě zůstává Talbotova dikce a důraz na určitá slova po vzoru Johnnyho Rottena nebo Liama Gallaghera, což jen tak neomrzí.
Stručnost a snaha vytěžit z minima maximum provází „Ultra Mono“ i po stránce hudební. U Idles je už dobrým zvykem, že základ tvoří bicí a basa. Ty postupně doplňuje zpěv a někde úplně vzadu mají svoje místo kytary. To je na rockovou kapelu docela nestandardní, takže kdo vyhledává nosné kytarové riffy, ten tady snadno narazí. Idles zkrátka raději sázejí na pevnou rytmiku. V případě „Ultra Mono“ však i tohle odrbali až na kost, čímž dost zářezů dostává až garážovou jednoduchost. Ať si říká Talbot třeba tisíckrát, že Idles nejsou žádnej zkurvenej punk, ale „Ne touche pas moi“ je nejvíc nejjasnější punkovou věcí a kytary v „Model Village“ drhnou jak MC5 nebo New York Dolls. Minimalismus po vzoru proto-punku. Tohle směřování jsem od Idles nečekal, ale přijde mi to super a sedí jim to.
Zásadnější novinkou v repertoáru Idles je ovšem něco jiného. Na „Ultra Mono“ se totiž nacházejí i skladby, které se vymykají jejich zajetým postupům. Takovou je zejména druhá stopa „Grounds“. Ta stojí na až hip-hopovém a lehce elektronickém instrumentálním podkladu a není v tom jediná. Podobně netradičně zní i ospalá „The Lover“ a závěrečná „Danke“. Opět je to nástrojově velice stručné, nepřeplácané, a tím pádem to souzní s typickým výrazivem Idles. Přesto mě ale právě tyto tři skladby spolu s „Carcinogenic“ baví z celé desky nejméně, ale něco do sebe to uznávám má.
Zbytek stopáže „Ultra Mono“ už ničím podobným nepřekvapí. Jsem rád, že jsou stále přítomny noiserockové vlivy, ostatně v několika skladbách zde hostuje David Yow z The Jesus Lizard či improvizátor Colin Webster. Kromě skřípajících kytar atmosféře dost vypomáhá i samotná produkce a její efekty. Zajímavý je hned otvírák „War“, jehož kytary připomínají letecké nálety a bicí explodující nálože. Doslova hlučný je pak refrén „Reigns“, který je úmyslně přeřvaný, a to citelně. Nejprve jsem myslel, že mi nějak blbne zesilovač, ale kdepak, takhle to má skutečně být. Tyhle efekty mě tu baví, stejně jako celkový zvuk desky. Zní trochu mechanicky a plechově, myšleno v dobrém slova smyslu. Důležité je, že má svůj ksicht. Z dosavadních nahrávek Idles se mi zvuk na „Ultra Mono“ líbí nejvíce.
Oproti svým předchůdcům však „Ultra Mono“ ztrácí v jednom, a to nevýraznosti skladeb. Co víc, klasicky znějící písně jako „Mr. Motivator“, „Anxiety“, „Kill Them with Kindness“ nebo „Reigns“, které se nesou právě v onom stylu – přešlapující bicí, bublající basa a drobné vyhrávky na kytary, tedy poznávacím znamení Idles – si jsou strašně podobné. Něco takového se Idles v minulosti nestávalo. Ačkoliv se mi vyjmenované líbí, netřeba skrývat, že zkrátka nejsou tak silné jako to nejlepší z „Brutalism“ nebo „Joy as an Act of Resistance“. Takové zářezy tu prostě nejsou, a to je hlavní slabinou „Ultra Mono“. Při jakémkoliv porovnávání s minulou řadovou tvorbou novinka prohrává, snad tedy jen s výjimkou zvuku. Asi by se dalo říci, že si Idles dali svými předchozími nahrávkami laťku moc vysoko.
„Ultra Mono“ ovšem vypadá, že snad ani nemělo ambice jako třeba „Joy as an Act of Resistance“. Proto ten minimalismus, jednoduchost, stručnost v textech a pokukování po punkových kořenech. Proto jsem psal, že je to album pro ty nejvěrnější. Já si ho užívám a našel jsem si tu své oblíbence – „War“, „Anxiety“, „Model Village“, „Ne touche pas moi“ i zprvu zapadlou, avšak posléze velice působivou „A Hymn“. To všechno jsou výborné pecky, přestože v sobě nemají tu velikost „Colossus“, „Never Fight a Man with a Perm“ nebo „Mother“. Podobným hitem byl asi zamýšlený „Mr. Motivator“, avšak s tou chytlavostí se to tu přehnalo až na samotnou hranici vlezlosti. Jiný moment jasného hitu tu ale není, nicméně mně to nevadí.
Třetí řadová nahrávka Idles je u mě třetí v pořadí i co se seřazení podle oblíbenosti týče. „Ultra Mono“ vypadá v dosavadní diskografii Idles trochu zapadle. Není to adrenalinová šleha jako „Brutalism“, ani nemá velikost a přesah „Joy as an Act of Resistance“. Působí dost obyčejně, nemá jasné hity a možná vyžaduje více trpělivosti. Svoji kvalitu však bezesporu má. Obsahuje skvělé skladby, nabízí nové nápady a povšechný dojem je pozitivní. Nějaké zklamání rozhodně necítím. Sice si minulé řadovky pustím asi raději, ale i k „Ultra Mono“ se rád vracím a budu vracet.
Země: Velká Británie Rok vydání: 2020 Žánr: werewolf horror
Originální název: A Werewolf in England
Režie: Charlie Steeds Hrají: Reece Connolly, Tim Cartwright, Natalie Martins
Hrací doba: 84 min
(Budou spoilery.)
V loňském roce jsem měl tu čest s několika vlkodlačími horory, ale typicky jsem odcházel spíš zklamaný. Buď měly potenciál, jejž se nepodařilo naplnit („The Wolf of Snow Hollow“), anebo šlo o čistokrevnou blbost („I Am Lisa“). Nejlépe pro mě dopadl paradoxně ten zcela jasně nejlevnější a dle standardních měřítek nejhloupější. Nicméně já jsem nikdy neměl potřebu se řídit dle standardních měřítek a béčkovou zábavu považuji za tu nejlepší možnou zábavu. A vůbec se za to nestydím!
Jak už tomu v podobných případech běžně bývá, objektivně vzato je „A Werewolf in England“ strašná blbost. Ale právě v tom tkví to kouzlo i krása. Tenhle biják toho sice na rozpočtu moc nepobral a obecně má hromadu nedostatků, ale svou levnost a své problémy vyvažuje nadhledem a nadšením. Obojí se navíc výsledku dostává v míře vrchovaté, takže o zábavu bude postaráno.
Hned font během úvodních titulků ukáže, že „A Werewolf in England“ možná vyšlo v roce 2020, ale srdcem patří do minulosti a vzdává hold hororům od Hammeru. Tomu ostatně odpovídá i stylizace, zasazení do minulosti i práce s klasickými atributy žánru. Jak už ale padlo, přidává k tomu i nadhled a béčkovou vynalézavost. Vezměte si třeba plakát – ten se skutečnou podobou „A Werewolf in England“ nemá vlastně nic společného, protože Londýn tenhle biják neviděl ani zdálky.
Každopádně, hlavními protagonisty jsou Archie Whittock a Horrace Raycraft. Prvního čeká poprava za vraždu a druhý se jakožto orgán stará o jeho převoz k soudu. Na noc se společně s kočím uchýlí do hostince The Three Claws a ráno hodlají pokračovat v cestě. Noc ale bude mnohem delší a krvavější, než si představovali. Nebudeme to zdržovat – pajzl vezme útokem trojice vlkodlaků. Jako večeře jim dále může posloužit dvojice místních holek, další hosté v podobě kněze a ochlasty a svou roli v celé story sehrají i trochu divní majitelé ubytovacího zařízení.
Na to, že se film jmenuje „A Werewolf in England“ a je to taková bejkárna, tak si vlkodlaci dávají dost načas a objeví se až ve druhé polovině bijáku. Neznamená to ale nutně, že byste se v té první měli nudit. Už zde totiž dojde na nějaké ty rozčtvrcené lidi nebo vytříbený humor typu kopání do koulí, polévání lidí bažantem plným chcánek a tak dále. Jednoduše labužnická záležitost. Místy se ovšem „A Werewolf in England“ snaží být „over the top“ až příliš křečovitě. Například dojde na bitku na úzké chodbě, kde jsou k dispozici nože, sekera a pistole, a přesto všichni máchají a střílejí úplně mimo a chovají se jak naprostí vymaštěnci, díky čemuž pak scéna působí zbytečně natahovaně (protože kdyby někdo uměl střílet, tak by měl vyřešeno za půl minuty, že jo).
No, po dalším nákladu nějakého kecání konečně přijdou na řadu vlkodlaci a hned se uvedou na scénu vytrhnutou páteří. Samotné masky se docela povedly. Jistě, na první pohled lze poznat, že je to chlápek nacpaný v latexovém obleku, ale nevadí. Horší mi přijde, že vlkodlaci vypadají mnohem víc cool na fotkách než v samotném filmu. Jakmile se totiž začnou pohybovat… no, chodí jak namrdaní kačeři a když stojí na místě, tak se divně pohupují.
Což ale neznamená, že by s nimi nebyla sranda. „A Werewolf in England“ se jako správný laciný brak nebojí krve a nejen jí. Jestli jste někdy toužili v nějakém bijáku vidět, jak vlkodlak někomu posere hlavu, tak právě „A Werewolf in England“ vám tohle specifické přání splní. Vlkodlačí průjem jsem od toho fakt nečekal, ale o to víc jsem si pak z toho odjebal dekel smíchem, takže můžu vřele doporučit! Už jen kvůli tomuhle stojí film za vidění.
Těch různých vtípků se ovšem v „A Werewolf in England“ najde ještě víc. Například se do toho podařilo nacpat i menší parodii na „The Addams Family“. Nemůžu vám ale lhát – vlkodlačí průjem už nic nepřekoná.
„A Werewolf in England“ mě každopádně potěšil. Určitě se nejedná o skutečně dobrý snímek, ale prahnete-li po přepáleném brakovém nářezu, tak tenhle kousek rozhodně hrdě poslouží. Kdyby tohle někdo natočil v osmdesátkách, tak se to dneska uctívá jako kultovní perla.
Země: Velká Británie Žánr: ambient / experimental Datum vydání: 16.10.2020 Label: Trepanation Recordings
Tracklist:
01. Day 1 (You Have No Enemy)
02. Day 2 (Can You Hear)
03. Day 3 (You Diminish Me)
04. Day 4 (I Am Digressing)
05. Day 5 (Zero)
06. Day 6 (And Then It Stops)
07. Day 7 (The Birds Sing)
08. Day 8 (Still Be)
09. Day 9 (The Sun Did Rise)
10. Next
Moonlow je nový projekt britského muzikanta Duncana Evanse, i když v rámci téhle kapely si říká Dust. Jestli si jej budete odněkud pamatovat, pravděpodobně to bude díky jeho působení u A Forest of Stars, kde vystupoval pod jménem Henry Hyde Bronsdon a podílel se na deskách „A Shadowplay for Yesterdays“ (2012) a „Beware the Sword You Cannot See“ (2015).
Zachytit jste ale mohli i skupinu Electric Mud Generator, v níž nakonec působil vedle dalších členů A Forest of Stars, anebo jste si mohli všimnout jeho sólové tvorby. V jejím rámci Duncan prozatím vydal dvě alba „Lodestone“ (2013) a „Prayers for an Absentee“ (2018), která vyslali do světa Auerbach Tonträger, tedy neofolkový sublabel Prophecy Productions.
Určitě se dá říct, že v rámci MoonlowDuncan Evans zkouší zase něco nového, co doposud vůbec nedělal. Svoje napovídá už popis muziky na debutové desce „Who Are You?“, který zní: apocalyptic noise poetry. Zní-li vám to jako něco trochu experimentálnějšího, pak to odhadujete správně. Stejně tak lze bezpečně říct, že „Who Are You?“ rozhodně není taková pohodovka, jakou bylo třeba akustické a vesměs folkové „Lodestone“. Alespoň tedy v některých konkrétních skladbách, které na desce nejvíc řvou, ale právě těch si pravděpodobně všimnete nejvíc.
Hlučnějších kompozic se ale na „Who Are You?“ příliš nenachází. Do uší určitě praští „Day 4 (I Am Digressing)“ s poněkud nepříjemným motivem, ale tentokrát ne v tom dobrém slova smyslu. Naopak podobně stavěná linka v „Day 7 (The Birds Sing)“ se povedla a vzdáleně může připomenout třeba Swans v o hodně tišším podání.
Mimo hudby ale na „Who Are You?“ hraje zásadní roli také procítěný recitační přednes. Ten v zásadě není špatně, ale místy se mi zdá, že tlačí na pilu až moc a skoro až přehrává. Asi nejvíc na mě tímhle způsobem působí „Day 6 (And Then It Stops)“. Hned v druhém sledu pak určitě musím dodat ještě jeden postřeh, a sice že díky dané stylizaci a nakonec i díky hudební stránce se z „Who Are You?“ fakt echtovně táhne vliv Current 93. David Tibet je ale jenom jeden, víš jak.
Každopádně, většina „Who Are You?“ se vyladila spíš do minimalistického ambientu, který ale není vůbec špatný. Vlastně abych řekl pravdu, prvotina Moonlow mě nejvíc oslovuje právě v těch písních, které se striktně drží úsporných vyjadřovacích prostředků. Jmenovitě tedy „Day 2 (Can You Hear)“, „Day 3 (You Diminish Me)“ a „Day 5 (Zero)“. I ony ale mají své rozpoznatelné motivy, takže si nepředstavujte šumivé skoro-ticho, pořád se bavíme o skladbách.
Z celkového nastavení „Who Are You?“ trochu vystupují poslední dvě stopy. „Day 9 (The Sun Did Rise)“ se mi taky líbí a dopředu ji táhnou vintage klapky se zvukem jak od psychedelických formací z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Mysli třeba na věci jako opus magnum Iron Butterfly. V menší míře lze tohle cítit i v „Day 2 (Can You Hear)“, ale „Day 9 (The Sun Did Rise)“ už se fakt nezapře.
Poslední „Next“ pak ladění „Who Are You?“ opouští úplně, což ostatně naznačuje i skutečnost, že jako jediná nedodržuje jinak konzistentní pojmenování jednotlivých stop. Akustika, písničkovost a zpěv připomenou spíš „Lodestone“. Za mě osobně trochu zbytečný dovětek , klidně nahrávka mohla skončit s „Day 9 (The Sun Did Rise)“.
Celkově vzato však „Who Are You?“ považuju za poměrně zajímavou desku. Odpustil bych si „Next“ a na chuť jsem nepřišel ani „Day 4 (I Am Digressing)“, ale zbytek se s klidem pohybuje mezi fajn až dobrý a vážnější výhrady už se objevují jen v lokálních momentech, typicky podání nějakého konkrétního verše. Navzdory zmíněným detailům mi ale debut Moonlow přijde výrazně lepší a poutavější než třeba „Prayers for an Absentee“. Na druhou stranu, nemám pocit, že by mě to k „Who Are You?“ mělo táhnout i v budoucnu.
Maisie Williams se proslavila díky seriálu „Game of Thrones“. Jeho zakončení sice vzbudilo značně rozporuplné reakce, přesto asi nelze rozporovat, že se jednalo o jednu z největších televizních událostí vůbec. Já osobně patřím k hrstce vyvolených, kteří ze seriálu neviděli ani minutu, a vím o tom jen to, co jsem se dozvěděl v memečkách na infernetu, haha.
Každopádně zpátky k Maisie Williams. Přijde mi, že si holka po skončení seriálu neumí zrovna vybírat role a většinou paběrkuje v nevýrazných počinech. V roce 2020 se pokusila hned dvakrát vkročit do hororového žánru. V prvním případě se jednalo o dlouho odkládané „The New Mutants“, což byla plytká píčovina, za niž bych se já osobně styděl, kdybych se na ní jakkoliv podílel. Hele, já se skoro stydím i za to, že jsem to vůbec viděl.
Ve druhém případě jde o malý britský home invasion „The Owners“, jehož hodnocení na všech filmových databázích bývá nižší než u „The New Mutants“, ale tomu nevěřte, protože na „The Owners“ se dá koukat o něco víc. Čímž ale neříkám, že se tu budeme bavit o nějaké skryté perle. Pořád to je průměr jak bič.
Ocitáme se někde na anglickém venkově, kde se místní sígr, jeho kámoš-hajzl z města a místní lůzr chystají vykrást barák postaršího doktora a jeho manželky. Lůzrova máma tu dělá uklízečku a synkovi vykecala, že staroušci mají v domě trezor. Trojice amatérských gangsterů počká, až se vilka vyprázdní, a vezmou ji útokem. Jenže ouha, připlete se do toho ještě sígrova holka (aktuálně těhotná, aby toho náhodou nebylo málo), a co hůř, až na místě frajeři zjistí, že jde o masivní oldschool trezor, jejž nikdo neumí otevřít. Jenže víš jak, když už se těšíš na pořádný lup, tak se ti nechce odcházet s prázdnou. Padne tedy zásadní rozhodnutí – počkat v baráku, až se jeho majitelé vrátí, a pak z nich vytřískat kombinaci k trezoru.
Myslím, že neprozradím nic zásadního, když vykecám, že staroušci nehodlají vydat svůj poklad zadarmo a že se nakonec ukážou být mnohem houževnatější a hlavně nebezpečnější, než si čtveřice lupičů malovala. Film totiž k tomu poskytuje hromadu nápověd, které lze jen těžko nevnímat, a taky to trochu naznačuje samotný titul „The Owners“.
I proto mi přijde trochu škoda, jakým způsobem se „The Owners“ odvíjí. Rozjezd se mi zdál dost fajn. Když se doktor s manželkou vrátí domů a snímek se drží v čistokrevné home invasion rovině, nastává předčasný vrchol. Scéna konfrontace ve sklepě a snaha vytáhnout z dědy (hraje jej veterán Sylvester McCoy – můžete znát z „Doctor Who“ nebo trilogie „The Hobbit“) kombinaci k trezoru. Situace se vyhrotí, ukáže se, kdo je magor a kdo se z toho posere. Až sem dobrý, ale film si v téhle chvíli zabije nejzajímavější a nejzábavnější figuru (toho největšího vypatlance) a upadne do hluché pasáže.
Což o to, chvíli by se tímhle způsobem (ticho před další bouří) fungovat dalo, ale to, že se nakonec karty obrátí a z důchodců se stanou tyrani a z původních tyranů oběti, bylo jasné jak facka. Proto mi trochu vadilo, že „The Owners“ ze mě dělalo debila a snažilo se strašně dlouho tvářit, že se nic moc neděje, jen naznačuje. Následné odhalení karet tím pádem nemá žádný velký účinek, protože o něm divák ví dlouho dopředu. Závěrečné zúčtování taky nijak nenadchne a závěrečná pointa (co se ukrývá v trezoru) neohromí, i když v obou případech je na vině spíš vlastní podání než samotná myšlenka.
Osobně by se mi líbilo, kdyby „The Owners“ tak dlouho nechodilo kolem horké kaše a spustilo třetí dějství s obrácenými rolemi dříve a také kdyby v něm výrazně víc přitlačilo na pilu. Naopak ubrat se mělo na přehnanosti tlouštíka. Sice rozumím tomu, že ho situace semlela a že se sesypal z toho, co způsobil (právě on řekl ostatním o trezoru a vloupačku inicioval), ale to, co předváděl ve druhé polovině filmu, byla čistá lobotomie.
„The Owners“ tedy aspirovalo na slušnou svižnou žánrovku, ale dobře rozehraný snímek položila jeho druhá polovina, která zůstala daleko za svým potenciálem. Ve finále se tedy nejedná o nic lepšího než slabý průměr.
Země: Velká Británie Rok vydání: 2020 Žánr: zombie horror
Originální název: Patients of a Saint
Režie: Russell Owen Hrají: Jess Chanliau, Meg Alexandra, Gabz Barker, Kate Bell
Hrací doba: 106 min
(Budou velké spoilery.)
Zombie horor je dost oblíbená a tvůrci hojně vyhledávaná disciplína. Každý rok se pár nových kousků urodí a k letošní úrodě mimo jiné přispěl britský biják „Patients of a Saint“. Prozradím vám to hned a na rovinu – kdyby si to přispívání všichni zúčastnění nechali od cesty a šli radši na pivo, udělali by pravděpodobně lépe.
„Patients of a Saint“ je fakt hutný blábol. Film postrádá napětí, akci i gore, všechny postavy jsou prudce nesympatické, vlastně se tam většinu času děje úplně hovno, a navrch to ani není humorně blbé. Nejhorší mi na tom všem ale přijde jiná věc – že se „Patients of a Saint“ bere tak šíleně vážně. Celé se to tváří důležitě jak hovno v míse a budí to dojem, že všichni zainteresovaní byli upřímně přesvědčení, že natáčejí seriózní zombie horor, který má co sdělit.
Bolí to o to víc, že „Patients of a Saint“ podle mého názoru nějaký potenciál skutečně mělo. Netvrdím, že šlo z daného námětu vykutat zlato a hororovou perlu, ale jsem přesvědčen, že prostor na vytvoření dobře udělané žánrovky se tam určitě nacházel. Akorát škoda, že si jej nevšimli ani režisér, ani scénárista.
Věci se mají asi následovně: představte si odlehlý ostrov, na němž se nachází pěkně ostrá věznice s mužským i ženským křídlem. Na některých vězních se provádějí lékařské pokusy, podávají se jim experimentální léky. Hádám, že nemusím dodávat, co z těchto pokusů vzejde.
Filmem nás provází fakt drsná bývalá mariňačka, kterou do vězení zavřeli samozřejmě neprávem a která nepostrádá obligátní traumičku. Svou účast na pokusech odmítne a radši si ponechá trest smrti, jemuž by se po souhlasu s účastí mohla vyhnout, ale jakmile se po chodbách věznice rozeběhnou zombíci, pere se o život jak o život (haha).
Kromě ní se tam objevuje ještě třeba sériová vražedkyně, která je strašně hustá, strašně černá a strašně tlustá a všichni jí říkají Řeznice, černá feťačka s dredy, která se nakonec musí obětovat pro ostatní, blbá blondýna, zakřiknutý doktůrek, dozorce-hajzl, svinská ředitelka věznice… a nějací další zoufalci, co tam jsou jen od toho, aby někdy v průběhu snímku zdechli. Typicky všichni bílí chlapi a/nebo autority jsou buď svině nebo neschopní blbci, zatímco místní barevná galérka má vypracovaný cit pro morálku a vždycky ví, co by se mělo udělat. Vedle toho se tam občas mihne i nějaký zombík, ale občas to vypadá, že se objevil spíš omylem.
Tohle je spíš ale jenom úsměvné. „Patients of a Saint“ má zásadnější problémy. Scénář se například vůbec neobtěžuje se cokoliv vysvětlovat. Večer je všechno v pohodě a pak najednou jeb ho – po celé věznici zničehonic nic běhá armáda nemrtvých. Kde se takhle náhle vzali, to nikdo neřeší. Jakože fakt. Z nějakého důvodu žádná postava pomalu ani nemrkne překvapením, že vězení najednou zamořila hromada nemrtvých parchantů s chutí na lidské maso, všichni jsou s tímhle fakt naprosto v cajku a rovnou se začnou zachraňovat… teda, běhat po povětšinou prázdných chodbách, případně se zavřou v nějaké místnosti a rádoby chytře kecají.
Celou dobu jsem měl pocit, jako kdyby postavy ve filmu věděly mnohem víc než divák, ale ne takovým tím žádoucím způsobem, že by to snad bylo chytře napsané. Spíš takovým tím způsobem, jako když se při psaní scénáře nepřemýšlí. O to vtipnější nicméně je, že stejně dokážete s neomylnou přesností odhadovat, co se stane vzápětí, protože „Patients of a Saint“ naprosto spolehlivě a pečlivě vymetá veškerá myslitelná klišé zombie filmů.
Aby to bylo dokonalé, nezapomeňte k tomu připočítat tklivé vzpomínání hlavní vojandy na maminku a neuvěřitelně trapný závěr, jenž celému tomu zoufalství nasadí korunu. Osobně mám rád, když bijáky končí špatně, protože se to moc často neděje. Nepamatuji si ale případ, že by nějaký film skončil jakože špatně, a přesto mě to tak mocně nasralo. Lze v tom nicméně vidět třešničku nekvality na diletantském celku.
Stručně řečeno, „Patients of a Saint“ je regulérní zoufalost, ačkoliv řemeslně obstojně udělaná. Obsahově se nicméně jedná o kardinální píčovinu, která selhává snad ve všech ohledech, a navíc ještě nudí… zkurveně nudí. Kdyby se tam objevilo alespoň nějaké ucházející gore a potahalo se pár střev, ale ani na to se tvůrci nezmohli, což ale jenom potvrzuje, o jak bezpohlavní a nijakou hloupost jde.
