Země: Nizozemsko Žánr: psychedelic rock Datum vydání: 12.9.2019 Label: Suburban Records Tracklist: 01. Aquilo 02. Eurus 03. Auster 04. Favonius Hrací doba: 40:22 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Přijde mi, že je to teprve chvíle, co jsem zde poprvé psal o nizozemských Monomyth, ale ono to kurva letí a skoro se ani nezdá, že od vydání bezejmenného debutu uběhlo už celých šest roků. Během nich se navíc kapela nijak zvlášť neflákala, v důsledku čehož letošek přináší už čtvrtou řadovou desku „Orbis quadrantis“. A jako vždy, natěšenost byla veliká, obzvlášť když Monomyth novinku museli odložit o víc jak půlroku kvůli operaci klávesisty Petera van der Meera, která kolidovala se začátkem turné na podporu nového alba.

To máte tak. Hned na své prvotině Monomyth jednoznačně ukázali, že jejich další kroky bude záhodno sledovat. Eponymní debut mám osobně strašně rád a myslím si, že přinejmenším skladba „Loch Ness“ je prostě geniální. Druhé „Further“ bylo lehce slabší, ale i tak si Monomyth stále udrželi čistý štít. Když nic jiného, tak díky finálnímu sedmnáctiminutovému monstru „6EQUJ5“ se skupina může pochlubit další dech beroucí kompozicí. Ani třetí řadovka „Exo“ nezaváhala a nejpozději ona definitivně stvrdila, že Monomyth jsou prostě a jednoduše skvělá záležitost.

Až doposud Nizozemci nešlápli vedle a nic nenasvědčovalo tomu, že by na daném stavu věcí mělo „Orbis quadrantis“ cokoliv změnit. S dosavadní diskografií za zády a s takhle krásnou grafikou se prostě mělo jednat o sázku na jistotu, která nejenže nezklame, ale spíš nabídne další působivý psychedelický zážitek. A přesto mám trochu dojem, že Monomyth prvně lehce klopýtli a „Orbis quadrantis“ není až tak velká paráda jako předešlé věci.

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – „Orbis quadrantis“ určitě není vyloženě špatné album. Vlastně si myslím, že stále bavíme o nadprůměrné záležitosti, protože vypičovat tohle jako skutečně nepovedenou hudbu by bylo jedině pozérství a možní i vybití frustrace z případného zklamání, které při prvních posleších ve vzduchu docela visí. Nicméně, nikdo nemůže pochybovat o tom, že Monomyth to prostě mají v ruce a i na své čtvrté řadovce zvládnou vytáhnout nádherně vypointované momenty, vygradovat skladby do působivých pasáží i splétat psychedelické pavučiny prostřednictvím podmanivé rytmické sekce nebo divných klávesových efektů.

Problém vidím v tom, že se na albu nechá nalézt i nepříjemně velké množství vaty. Chápu kupříkladu myšlenku úvodní skladby „Aquilo“, ale prvních sedm a půl minuty z celkových dvanácti je vesměs o ničem, něco skutečně zajímavého se začne dít až v závěrečných čtyřech a půl minutách. Samozřejmě můžete argumentovat tím, že by rytmický nástup neměl takovou sílu, kdyby mu nepředcházelo budování očekávání, a možná budete mít i pravdu, ale vážně bylo nutné to natahovat na sedm a půl minuty? Nehledě na to, že i ta minimalistická část šla podle mě zpracovat lépe.

Navíc se nejedná o jediný prohřešek vůči posluchačskému zážitku. Třeba finální „Favonius“ mohla úplně v klidu skončit po klimaxu ve dvou třetinách (a taky si odpustit utahaný rozjezd, první téměř tři minuty opět o ničem). Sice i zde chápu tu ideu, ale myslím, že extatický závěr by „Orbis quadrantis“ ukončil uspokojivěji než další minuty poklidného a nepříliš záživného rozjímání. Osobně bych si pak odpustil i určité kytarové linky v „Eurus“.

Jak už ale padlo, o vyložený průšvih se nejedná, poněvadž deska nepochybně nabízí i velmi dobré momenty. „Auqilo“ a „Favonius“ staví na postupném gradování a trpělivém posunu k cíli, přičemž v obou případech jde o exkluzivní vyvrcholení, pokud přežijete chladnější rozjezd. „Eurus“ a „Auster“ na psychedelický rock nahlížejí z hlediska opiové monotónní rytmiky, čímž trochu připomenou pojetí „Exo“, ale minimálně druhá jmenovaná s výraznou rolí kláves je super a také moc hezky vygraduje. „Eurus“ až na zmiňované kytarové výpady nakonec také není blbá.

Určité rozčarování může plynout také z toho, že na „Orbis quadrantis“ jsou Monomyth méně „kraut“ a „space“, což trochu zamrzí po „Exo“, a na druhé straně mají místy blíž k prog rocku. Takový posun možná někdo uvítá, ale já osobně radši preferuji čistější psychedelii. Nejspíš i to se podepisuje na tom, že mé přijetí „Orbis quadrantis“ je mírně chladnější. I přesto nemohu popřít, že svoje kouzlo to stále má a že ty nejlepší pasáže jsou stále mocné. Do sbírky si to časem asi pořídím. Chcete-li však zjistit, proč jsou Monomyth tak magičtí, doporučuji nejdřív zkusit starší věci.