Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All
1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.
2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.
5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.
CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.
2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!
Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.
Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.
Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.
Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.
Videoklip roku:
Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.
Potěšení roku:
Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.
Zhodnocení roku:
Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tree of Suffocating Souls
02. Boleskine House
03. Altar of Deceit
04. Breathing
05. Aurorae
06. Demon Pact
07. In the Sleep of Death
08. Black Snow
09. Waiting
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 10/10
Skvrn – 9,5/10
Patříte-li mezi pravidelnější čtenáře našeho skromného plátku, asi už to dávno víte, protože tohle jsem tu už v průběhu těch let psal asi tak padesátkrát, ale pro jistotu to ještě jednou zopakuji i pro nově příchozí a náhodné kolemjdoucí, ať máme čistý stůl – pokud bych měl vyjmenovat muzikanty, k nimž mám ten největší respekt, Thomas Gabriel Fischer, lídr Triptykon (a Celtic Frost a Hellhammer), by se umístil na nejvyšších pozicích. Až na naprosté výjimky (třeba jako přešlap “Cold Lake” z roku 1988) absolutně uctívám všechno, pod čím je tenhle člověk podepsaný, a jeho tvorba jednoduše patří do té nejužší a nejlukrativnější sorty toho, co můžu označit svou úplně nejoblíbenější muziku.
Je ovšem pravda, že si Fischer tuhle pozici bezesporu zaslouží, hudebně i tím, co má za sebou. Můžete se bavit s kýmkoliv o tom, jaké skupiny byly pro vývoj extrémních metalových žánrů ty zcela nejzásadnější – pokud vám dotyčný neřekne Celtic Frost, pak je to vůl, který tomu nerozumí. Naprosto vážně. Lze do toho počítat i Hellhammer, což byla (trochu nepřesně řečeno) vlastně demoéra Celtic Frost s jiným jménem, ale ať tak či onak, jen málokterá formace měla tak zásadní vliv na black, death a thrash metal; je jen málo kapel, jež by zanechaly takhle silný a ve vývoji metalu naprosto nepostradatelný odkaz, z něhož až do dnešních dnů čerpá tak obrovská část scény. A tohle není žádný subjektivní názor, takhle to prostě je a nediskutuje se o tom.
Jenže… jakkoliv mám staré počiny Celtic Frost neskutečně rád, doslova je miluju a třeba “Morbid Tales” nebo “To Mega Therion” jsou pro mě nepřekonatelné kulty, již delší dobu si pohrávám s poměrně kacířskou myšlenkou, že současná Fischerova tvorba je snad ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Těm starým počinům strašně přidává to historické hledisko a statut kultu, ale čistě po hudební stránce je to, co Fischer předvádí nyní, snad ještě mocnější. Začalo to již s “Monotheist”, poslední deskou Celtic Frost z roku 2006, což byl neuvěřitelný monument, z něhož běhá mráz po zádech, naprosto jednoznačná 10/10, protože není moc nahrávek, jež by si nejvyšší známku zasloužily víc. “Eparistera Daimones”, první album Triptykon, laťku téměř vyrovnalo; ačkoliv si u mě stojí o malinký chloupek níže, je to tak minimální rozdíl, že i zde je 10/10 naprosto na místě a i zde se jedná o natolik silnou záležitost, až to budí respekt.
A tím se po menším a hodně vágním historickém okénku plynule dostáváme k “Melana Chasmata”, druhé desce Triptykon, na niž se čekalo čtyři roky. Přesně dle očekávání novinka po všech stránkách navazuje na své předchůdce. Na první pohled i po vizuální stránce – stejně jako v případě “Eparistera Daimones” je i nyní autorem fascinující obálky samotný švýcarský velmistr Hans Rudolf Giger, jenž bohužel v nedávné době nešťastně zemřel. Nejedná se ovšem jen o přebal a další vnitřní obrazy, jejichž autorem je opětovně Giger, ale i celkový styl bookletu a grafiky obecně. Po prvním pohledu pak následuje první poslech, který odhalí, že “Melana Chasmata” pokračuje ve šlépějích “Monotheist” a “Eparistera Daimones” i hudebně…
Je to však špatně? V žádném případě ne! A ty důvody, proč to v žádném případě špatně není, jsou podle mě tři a všechny jsou vlastně svým způsobem docela jednoduché. Zaprvé, Fischer je prostě a jednoduše nezaměnitelný. Jeho charakteristické riffy už zkoušela napodobit spousta lidí, ale nikdo to prostě neumí, dokonce i na jeho coverech si většina kapel vymlátí zuby. Jeho kytara, vokál i skladatelský rukopis jsou naprostý unikát, který si prostě nelze splést ani omylem. I kdybyste mě vzbudili ve čtyři ráno, tak i v té naprosté rozespalosti Fischerův riff a typický zpěv (jeho legendární “ugh” nemá konkurenci!) poznám během pár vteřin.
Zadruhé, tahle hudební forma, jakou předvádí na “Monotheist”, “Eparistera Daimones” a nově tedy i na “Melana Chasmata”, je natolik fantastická, že by snad byla škoda se jí zříkat. Ono to samozřejmě souvisí i s tím, co padlo v předchozím odstavci, ale jednak je tenhle koktejl, který v sobě formálně míchá black, doom, death, dark a možná i trochu gothic metal, naprosto nezaměnitelný, jednak má tak neskutečnou atmosféru, že se to snad skoro ani nedá říct. Ta atmosféra je tak nádherně obskurní, že to prostě nemá obdoby – a je to také právě ona, proč si těch novějších počinů cením ještě o trochu víc než těch starých legend. Ne, že by na takovém “To Mega Therion” atmosféra nebyla, když spustí “Dawn of Megiddo”, tak to prostě člověka smete, ale tohle je ještě víc… hluboká, extrémně silná, nepopsatelná a fantaskní nálada, jakou nikdo jiný neumí.
A pak je tu ještě jedno zatřetí. I když se Fischer na svých posledních třech veledílech pohybuje v +/- jedné a té samé formě, i v jejím rámci má takový prostor pro rozmanitost, že se ani omylem nedá tvrdit, že by snad recykloval, protože se to ani náznakem neděje. Tomuhle hodně napomáhají i takové řekněme lehce experimentálnější skladby, v nichž se povolí riffy a kapela nechá naprosto maximálně vybuchnout atmosféru. Sice tyhle věci nikdy netvoří většinu stopáže, ale přesto těm deskám přidávají nezaměnitelný ráz a v každém případě způsobují beze srandy husí kůži.
A co přesně tím mám na mysli? Na “Monotheist” šlo především o naprosto geniální (!) “Drown in Ashes”, vypjatou “Obscured”, maniakální šílenost “Triptych: Totengott” a do jisté míry i působivou “A Dying God Coming into Human Flesh”. Na “Eparistera Daimones” to byl mrazivý rozjezd “In Shrouds Decayed”, klavírní intermezzo v “Myopic Empire” nebo uhrančivá a znepokojivá “My Pain” + ještě ohlušující “Shatter” na stejnojmenném souvisejícím EP. Na novince “Melana Chasmata” tohle samozřejmě nechybí a je to jenom dobře – tuto roli zde plní především vypjatá “Aurorae” plná nadpozemských kytarových melodií, zajímavě vystavěná “Demon Pact” a finální atmosféra “Waiting”. Plus zčásti by sem šla (hlavně díky využití ženského zpěvu) zařadit taktéž druhá “Boleskine House”, v níž svým kouzelným hlasem (podobně jako ve “Waiting” a na obou minulých nahrávkách) opětovně kouzlí Simone Vollenweider. Netvrdím ale, že tyto “experimentálnější” náznaky se v menší míře neprojevují i ve zbylých písních.
Deska jako celek ovšem opětovně stojí a padá především s hřmotnými riffovými skladbami, které ale atmosféru taktéž nepostrádají. Zde se jedná o úvodní nářez “Tree of Suffocating Souls”, dusivou “Altar of Deceit”, “Breathing” a “In the Sleep of Death”. Speciálně bych se zastavil u těch druhých dvou. “Breathing” mě totiž svým způsobem rovněž překvapila a také hodně mile potěšila – v druhé polovině totiž Triptykon najednou dupnou na plyn a zničehonic začnou na chvíli znít jako staří dobří Celtic Frost z 80. let. Naprostá paráda a zároveň jeden z momentů, které si při poslechu nepokrytě užívám… když tedy pominu fakt, že si vlastně nepokrytě užívám celé album od začátku do konce. “In the Sleep of Death” bych pak vypíchnul především proto, že je z mého subjektivního pohledu z této čtveřice asi nejpůsobivější a moje nejoblíbenější (třeba pasáž ve třech čtvrtinách je prostě… ugh), ačkoliv tím samozřejmě nijak nechci snižovat kvality “Tree of Suffocating Souls” a “Altar of Deceit”, protože i to jsou šlehy, za něž by dal člověk pomalu ruku do ohně.
A pak je tu ještě jeden druh skladeb – a na každé nahrávce je taková vždycky jedna. Je to dlouhý masivní opus, jenž nad zbytkem desky ční jak monument, ačkoliv je ten zbytek sám o sobě rovněž naprosto fantastický. Začalo to s “Triptych: Synagoga Satanae” na “Monotheist”, pokračovalo s kolosální dvacetiminutovou náloží “The Prolonging” na “Eparistera Daimones” a nyní pokračuje dále s “Black Snow”. Jakkoliv je všechno okolo naprostá bomba, před níž se musí většina ostatní hudby jen s respektem poklonit, právě tenhle více jak dvanáctiminutový kus tomu všemu nasazuje korunu. Po hudební stránce má blíže ke druhé zmiňované kategorii, ale je ještě uhrančivější a obskurnější, přestože se může zdát, že víc už to snad nejde.
Ačkoliv tu celou dobu vychvaluji Thomase Gabriela Fischera, samozřejmě by bylo nefér zapomenout i na ostatní členy Triptykon, jejichž příspěvek se do celkové podoby hudby taktéž velkou měrou promítá a právě ten tvoří největší rozdíl mezi současnými Triptykon a předchozími Celtic Frost. Naprosto ničivá je klasicky mocná baskytara Vanjy Slajh, která svou hrou ponižuje drtivou většinu ostatních baskytaristů na scéně. Nehraje sice nějaké extrémně krkolomné finesy a technické parádičky, ale… ty její čtyři struny prostě duní tak neskutečným způsobem, že to nemá konkurenci. Kytarista V. Santura z pozice koproducenta a zvukaře hodně promlouvá do soundu, ale nezaměnitelnou součástí muziky se stal třeba i jeho black metalový řev, s nímž tentokrát dostal nejvíce prostoru hlavně v úvodní “Tree of Suffocating Souls”. Do kompletního výčtu již chybí pouze bubeník Norman Lonhard, jenž svou výtečnou a nápaditou hrou jasně dokazuje, proč si Fischer vybral do Triptykon právě jeho. Když ještě hrával v dnes již nefunkčních Fear My Thoughts, tak mi nepřipadalo, že by hrál tak bombasticky (což bylo do jisté míry jistě i dáno zdaleka ne tak dobrou hudbou), ale tady se do toho umí vážně upřít (a tím nutně nemyslím co do rychlosti).
Znamená to tedy, že je “Melana Chasmata” v podstatě dokonalá deska? Svým způsobem vlastně je, protože prostě na ní nevidím vůbec nic, co by se jí dalo vytknout… tohle je pro mě jednoduše metal v té nejlepší možné podobě, jaká jen může být. Důvod, proč nedávám úplně plné hodnocení, tak ani nevězí v samotném albu, ale v jeho předchůdcích. “Monotheist” byl naprostý strop, zhudebnělá dokonalost… víc už to prostě nejde. “Eparistera Daimones” se dokázalo téměř vyrovnat a ten rozdíl tam byl naprosto minimální, téměř žádný, stále to byla fantazie. “Melana Chasmata” je rovněž naprosto fenomenální, uhrančivá, unikátní a neopakovatelná záležitost, ale oproti oběma předchůdcům je o malinký, titěrný stupínek níže.
Tohle je jediný důvod, proč hodnocení nemám žlutou barvou, abych to nějak promítl, ačkoliv si říkám, že 9,5 bodu je pro “Melana Chasmata” vlastně málo… je to spíš tak na 9,9/10. Ale upřímně, na to vlastně sere pes, protože to číslo je tam beztak jen na ozdobu a hlavní je text samotné recenze – a v jeho rámci vám zcela upřímně říkám, že “Melana Chasmata” je síla jako svině, 99 % metalové scény tomu albu kouká zdálky na záda a na 99 % o tomhle opusu budu na konci roku psát ještě jednou, až budu sestavovat žebříček pěti nejlepších nahrávek. Pravděpodobnost, že by letos vyšla lepší metalová deska, je totiž mizivá a aktuálně vím jen o jednom jediném adeptovi, který by se o to teoreticky mohl pokusit…
Další názory:
Ten příběh známe snad všichni. Poté, co dal Thomas Gabriel Fischer sbohem svým legendárním Celtic Frost, přišel na svět snad s ještě démoničtějším dítkem Triptykon, jehož druhým albem “Melana Chasmata” nyní ničí sluchovody svých přívrženců. Nebudu dlouho kecat o tom, jak se pro mne album okamžitě po svém ohlášení stalo jedním z nejočekávanějších počinů v letošním roce, takže se hned vrhnu na zodpovězení otázky, jestli “Melana Chasmata” dokázalo alespoň vyrovnat laťku geniálního, čtyři roky starého debutu. Za mě rozhodně ano. Neříkám, že se Triptykon podařilo “Eparistera Daimones” s lehkostí překonat, nicméně si vážně cením toho, že neklesli pod velmi vysoce nastavenou laťku a výsledkem je víc než hodina zničujícího materiálu, kterému jsem propadl hned při prvním poslechu. Od chvíle, co Fischer procedí první lyrickou linku “Speak to me, my master…” v úvodní palbě “Tree of Suffocating Souls”, až po závěrečnou poklidně hypnotickou “Waiting” s nádherným ženským vokálem, mě nenapadá jediný slabý moment, u něhož bych si říkal, že tady něco nehraje. A přesně tak jsem to očekával. Stejně jako minule je i “Melana Chasmata” tvořeno nejen výbušnější částí Fischerovy tvorby, jíž zastupuje už zmíněný otvírák, zahuštěná “Altar of Deceit”, nebo agresivní šlupka “Breathing”, ale i co do atmosféry velmi vydatnými kusy typu “Boleskine House”, “Aurorae” nebo “Waiting”. I když, tíživá atmosféra plně prostupuje i těmi kytarovějšími kousky, takže je zbytečné je dělit na nějaké skupiny, protože “Melana Chasmata” mluví hlavně jako celek, jemuž v mých očích vévodí dusivá “Black Snow”. Album roku? Dost možná. Rád bych se nechal vyvézt z omylu, protože takto dokonalých alb není nikdy dost. Bravo, Fischere. Kaša
Já na rozdíl od kolegů poslední zásek Celtic Frost a prvotinu Triptykon trestuhodně neznám. A tak jsem ani nevěděl, co se z “Melana Chasmata” vyklube. Čím se novinka od svých ceněných předchůdců (teď mám na mysli ty vlivné kulty staré pětadvacet let) jednoznačně liší, je zvuk, ze kterého jsem absolutně na větvi. Úchvatně plný, organický, ale zároveň hodně nasraný sound, který na mě vylézá už z první písně, slibuje skvělý posluchačský zážitek. Aby taky ne, skladatelsky i hráčsky je “Melana Chasmata” na té nejvyšší úrovni. Ať se snažím sebevíc, nějaké slabší místečko nenacházím. A je úplně jedno, jestli se bavíme zrovna o rychlejší náserech, jako jsou “Tree of Suffocating Souls” či naprosto dokonalé smršti “Breathing”, nebo o klidnějších skladbách podpořených skvělými ženskými vokály v “Boleskine House” a poslední “Waiting”. Ani nevím, komu bych “Melana Chasmata” doporučil, protože tohle se musí líbit snad každému milovníkovi tvrdé hudby. Velká spokojenost, jen s tím rozdílem, že někteří skáčou nadšením ještě o půl metru výš než já. Skvrn
Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku “Melana Chasmata”, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost… i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou “Явь”, pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa…
H.:
Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu – Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic – některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba “To Mega Therion” je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy “Monotheist” od Celtic Frost a “Eparistera Daimones” od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně… přesně to stejné očekávám taktéž od “Melana Chasmata”. Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku…
Ježura:
Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších – zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku “Freiheit” až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich “Space Police – Defenders of the Crown” bude fakt zážitek, o tom nepochybuji…
Kaša:
Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu “Eparistera Daimones”, snad vysvětluje fakt, proč je pro mne “Melana Chasmata” jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!
nK_!:
Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé “Global Flatline” bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!
Atreides:
Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším – ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem “I Döden” – přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. “I Shall Die Here” od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně – bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip – a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.
Zajus:
Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem “Dwellings”. Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude “Earth Diver” v podstatě novým objevením Cormorant – a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy “ujížděl” na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin “Shadows of the Dying Sun” a já zde musím být opět mírně skeptický – vždyť kromě povedeného “Across the Dark” od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.
Skvrn:
Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té “neznámé”, nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak “Monotheist” od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”, což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí (“The Tunnels” a “The Purging” se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti – určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.
Thy Mirra:
Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich “Eternal Enemies”, pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou “Our Endless War”, kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem “Явь“. Jejich “Слово” jsem jaksi vynechal, ale “Гой, Роде, Гой!” je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.
Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…
Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.
H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.
Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…
H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.
Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…
H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…
Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.
H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.
Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.
H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.
Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.
H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).
Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.
Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…
H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…
Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…
H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…
Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader
H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…
H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.
H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!
H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.
H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).
H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.
Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.
H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).
Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…
H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…
H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.
Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”…
H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.
Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!
H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.
Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”
H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!
Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…
H.: U Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.
Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.
H.:Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).
Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…
H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.
H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).
H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):
Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…
H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…
Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…
H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!
H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).
Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!
H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!
H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.
H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.
H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.
Zhodnocení:
H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.
H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!
H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!
H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.
H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.
H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!
H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!
1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.
2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.
3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.
CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.
Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!
Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).
Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 26.10.2010 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]
Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.
Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.
Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.
Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.
Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.
Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.
Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno Culto z Darkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.
Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.
Země: Švýcarsko Žánr: black / death / doom / gothic metal Datum vydání: 23.3.2010 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging
Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.
Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…
„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.
„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.
Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.
Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.
Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“ z „Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.
Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.
P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!
Earthworm:
Unleashed – As Yggdrasil Trembles
Index očekávání: 8/10
Seda:
Dark Tranquillity – We Are the Void
Index očekávání: 7/10
Údajně jde hudební průmysl už nějaký ten pátek pod kytky. Hahaha, to jsou mi ale nemístné žvásty. Do kytek jdou možná tak nenasytná hudební vydavatelství, naopak hudebníci se činí měsíc od měsíce víc a víc, což potvrzuje i náš eintopf, kde tentokrát zcela chybí výmluvy typu “není nic, nač bych se těšil” či obligátní “slunce mi svítí do očí” a místo toho se bezhlavě doporučuje, doporučuje a ještě pětkrát doporučuje. Tak jakápak cesta pod kytky?
Corey(8):
Burzum je kult. Promiňte, znovu a pořádně – Burzum je kvlt! Nechme stranou otázku, kolik fanoušků se na dítko Varga Vikernese nabalilo díky jeho nezpochybnitelným hudebním kvalitám a kolik jich Burzum začalo poslouchat až poté, co zjistili, že hlavní mozek této legendy je tak trochu magor, který z dlouhé chvíle (ok, tak tomu říkejme třeba vnitřní přesvědčení) vypaluje kostely, bodá do lidí a přemítá o potlačení všeho nebílého na této planetě. V případě Burzum je, víc než u čehokoliv jiného, nutné oprostit se od všech vnějších vlivů a jednoduše zanořit svou mysl do úžasně sugestivního mlžného oparu, který kolem sebe hudba Burzum vytváří. Zima ve své nejčistší podobě, norské lesy prosvíceny ospalými slunečními paprsky (obal desky “Belus” hovoří za vše), to jsou Burzum, přátelé. Zhmotněný sever se vším, co k němu patří. Pokud hledáte někoho, kdo vás provede vlčí krajinou, aniž byste museli opustit pohodlí domova, jste na správné adrese! Varg se vrátil!
H.:
Já vím, že už je to trapné, jak se pořád opakuji, ale i v březnu jsem měl obrovský problém vybrat jen jednu desku. Tentokrát to však bylo dilema absolutní – Burzum vs. Celtic Frost (respektive Triptykon, které považuji za duchovního pokračovatele Celtic Frost, i když tam nehraje Martin Eric Ain), oldschool vs. oldschool, jedna z nejoblíbenějších kapel vs. druhá z nejoblíbenějších kapel. Jak vám už jistě došlo při pohledu na shluk písmenek napravo od mého jména, rozhodnout jsem se prostě nedokázal. Snad mě šéfík nezabije, že mu porušuji pravidla, ale nemůžu jinak – tady je to prostě nerozhodně: Burzum a Triptykon.
Earthworm:
Ach… stejně jako únor mi březen moc nenabídl, ale už to je přeci jenom lepší. Ne, že by to nebyl plodný měsíc, to já jsem jen tak rozmazlené prase :) Každopádně mě zaujalo jméno Unleashed, jejich poslední počin “Hammer Battalion” (2008) mi projel hlavou hodněkrát a byl to prostě nářez. Fanoušci death metalu, doufám že půjdete stejnou cestou a vybodnete se na H.-ovo Buznum (smích).
Seda:
Pokud máte rádi melodický death metal, měli by Dark Tranquillity pro vás být povinnost. “We Are the Void” bude už deváté studiové album. Pro mě určitě bude nejzajímavější to, jak deska obstojí a jestli přinese něco nového do tohoto žánru. Uvidíme, jestli Dark Tranquillity už vytváří novinky jen z “povinnosti”, nebo stále mají co nabídnout. “We Are the Void” vychází v Evropě pokaždé jinak, v rodné domovině je již dostupné od 24. února a 1. března se jej dočkáme ve Spojeném království, Francii a podobně. Vybral jsem toto datum, aby pasovalo do eintopfu :)
