Legendární thrash metalisté Anthrax se v roce 2011 s velkou pompou vrátili na scénu, když vydali ceněné album “Worship Music”, a protože je nutné železo kout, dokud je pěkně žhavé, tak si pro své příznivce přichystali neřadový počin “Anthems”, který, jak už název okatě napovídá, obsahuje samé hymny. Ovšem ne ty původní, pod nimiž by byli podepsáni Scott Ian a jeho parta, ale jedná se o soubor převzatých verzí nesmrtelných klasik z let sedmdesátých a osmdesátých, takže řekněme písní, na kterých borci vyrostli.
Kolekce předělávek obecně není vůbec špatný nápad, ale způsob, jakým se k tomu postavili Anthrax, je z říše těch zbytečných pokusů. Výběr není zlý, ba naopak, hodně dobrý a originály klasik z dílny Rush, AC/DC či Journey mám hodně rád. Bohužel, verze od Anthrax znějí s malými rozdíly takřka stejně, a kdybych zavřel oči, tak třeba v případě “Smokin'” od Boston nebo “Keep on Runnin'” od Journey bych rozdíl (samozřejmě s výjimkou moderního zvuku) hledal horko těžko. Anthrax tak trochu rezignovali a rozhodli se, že nějaká vlastní vsuvka či posun skladby do svého hudebního stylu je zbytečný. Výsledek tak ale bohužel působí, jako kdyby své oblíbené skladby přehrál nějaký tuctový cover band, přičemž jeho největší tahák je zpěvák, v tomto případě Joey Belladona, který dokazuje, že hranice thrash metalu jsou mu malé a vůbec by se neztratil v nějaké glam rockové partičce. Výsledný dojem pak nenapraví ani “Crawl” z poslední desky, která se na “Anthems” objevila jak v originální, tak upravené verzi.
Těžko pro takové album hledám nějaké opodstatnění, takže snad pochopíte, že pro mě představuje zbytečný počin, který nemá trvanlivost delší než jednoho poslechu. Radši si počkám na novou studiovku, na níž by pánově měli obhájit znovuzískané pozice, jinak o mé dosavadní loajalitě můžou začít pochybovat.
Druhý pohled (nK_!):
Anthrax si volný čas mezi vydáváním studiových desek vždy rádi krátili natáčením všelikých épéček a nejinak je tomu i rok a půl od vydání zatím poslední řadovky “Worship Music”. Tentokrát došlo na rekonstrukci několika prastarých rockových hitů, o které se postaraly kapely, na kterých jednotliví členové současného Anthrax vyrůstali (a že je to už nějaký ten čásek). Bylo na co se těšit?
Abychom si vše hnedka ze začátku ujasnili – Anthrax nepřevedli nic do nově střiženého nebo snad originálně pojatého kabátku. Vůbec ne. Prostě vzali přelomové klasiky, do puntíku je replikovali a doplnili o mohutný vokál Joeyho Belladonny, který má u mě odedneška vyhrazenu speciální škatulku “flexibilní zpěvák”, protože dokazuje, že nevyniká pouze v thrashových vypalovačkách, ale klidně by si mohl z fleku střihnout i účinkování v některé heavíkové kapele. Většina coverů je tedy od originálu k nerozeznání, ale podle mého tady není vůbec nic na škodu. Vypiplaný moderní zvuk a precizní přepracování legendám docela sluší a nějak takhle bych si je dokázal představit, kdyby neměly poprvé vycházet před těmi dvaceti nebo třiceti lety, ale až letos. Především “Anthem” od veleznámých Rush nebo “Smokin'” původně od Boston stojí za to. “T.N.T.” nemůže samozřejmě chybět a ani zklamat. Kolekci doplňuje původní Anthrax song “Crawl”, který známe již z “Worship Music” a který se vyskytuje hned ve dvou kusech – klasika a remix. Bez toho bych se klidně obešel, protože mezi oběma verzemi je prachminimální rozdíl.
Jak tedy s “Anthems” naložit? Máte-li rádi prehistorickou klasiku a toužíte opět zavzpomínat na staré dobré časy, není co řešit a můžete mazat do obchodu. Někomu by mohla trochu vadit minimální inovativnost a spíše obyčejníčkové pojetí, ale mám pocit, že Anthrax se na novém EP vyřádili a vy se budete při poslechu bavit minimálně stejně dobře jako oni při nahrávání.
Země: USA Žánr: grunge / heavy metal Datum vydání: 28.5.2013 Label: Capitol Records
Tracklist:
01. Hollow
02. Pretty Done
03. Stone
04. Voices
05. The Devil Put Dinosaurs Here
06. Lab Monkey
07. Low Ceiling
08. Breath on a Window
09. Scalpel
10. Phantom Limb
11. Hung on a Hook
12. Choke
Stejně pomalu jako na dinosauří novince plyne úvodní pecka “Hollow” bychom mohli začít mluvit o Alice in Chains jako o melancholické stálici a jistotě, která v současné fazóně jen tak nezklame. Jako se v devadesátých letech řadili k předním představitelům zachmuřelého grunge, tak bychom o nich mohli v aktuální dekádě mluvit jako o nositelích svého vlastního odkazu, který ovšem Jerry Cantrell posunul do zemitější a dobově zajímavější polohy, se kterou Alenka v řetězech zazářila před třemi lety svým návratovým albem “Black Gives Way to Blue”, na němž v čele s novým zpěvákem Williamem DuVallem ukázala, že není všem dnům konec a že i kapela, která se musela vzpamatovat z vlastní klinické smrti způsobené úmrtím původního frontmana Laynea Staleyho, je v plné síle a při chuti.
“The Devil Put Dinosaurs Here” vznikalo opět pod taktovkou producenta Nicka Raskulinecze a opět se jedná o velice solidní práci, přestože od minula ubylo takový těch opravdu nadupaných momentů, jako byla parádní hitovka “Check My Brain” nebo zatěžkaná “A Looking in View”, o nichž můžu s klidným srdcem hovořit jako o top momentech v rámci celé kariéry Alice in Chains, nejen v rámci minulé řadovky. Možná jsem jedním z mála, ale aktuální podoba Cantrellovy bandy je mi bližší a vlastně i hudebně zajímavější než grungeové klasiky, se kterými se vytasili v letech devadesátých. Ne, že bych tyto desky považoval za nějaký póvl, ale beru je jako alba poplatná své době, která mi, až na pár momentů, v součastné době nic moc neříkají a k nimž ani nemám potřebu se vracet, což vlastně platí na celou tuto scénu s výjimkou Nirvany.
Jako pověstné první dvě vlaštovky byly vypuštěny do světa singlové “Hollow” a “Stone”. K oběma vznikl videoklip a nabízela by se tak asociace k singlové “Check My Brain”, ovšem do ní jim chybí vzletný refrén a nenásilně úderný a jednoduchý riff. Takhle přímočaré a přitom promyšlené písně se nedaří každý den, čímž ale netvrdím, že jsou to skladby špatné. Obě svým způsobem typicky reprezentují “The Devil Put Dinousaurs Here”, a to i přestože jsou obě jiné. “Hollow” zastupuje pomalé, na první poslech nenápadné skladby, které však překvapí skvělou zpěvnou vokální linkou, jejímž gró je poznávací znamení kapely, a sice harmonizace vokálů DuValla a Cantrella. Samozřejmě musím zmínit nápaditou kytaru, jejímiž linkami se zejména v druhé polovině skladby nešetří. “Stone” je oproti ní jednodušší, přímočařejší, ale hlavně zemitější skladbou, která neochvějně stojí na typicky valivém sabbathovském riffu. A ta basa v úvodu… no paráda. Opět se připravte na melodický zpěv Jerryho Cantrella, jenž si pro sebe v některých skladbách uzobává čím dál víc prostoru, což není výtka proti němu samotnému, ale DuVallova barva hlasu je mi příjemnější. Až si budu chtít poslechnout Cantrella v plné síle, tak si pustím sólovku “Degradation Trip”. Toto je samozřejmě pouze můj pocit a na druhou stranu chápu, že zdvojenost vokálů byla vždy poznávacím znamením téhle party, navíc, ne každé kapele se poštěstí mít v sestavě dva takové hlasy, tak proč toho ostatně nevyužít, takže už radši mlčím.
Prvním klasickým hitem na dinosaurovi by mohla být “Voices”, která je provzdušněná akustickou kytarou a celá je cítit takovým tím klasickým rádiovým odérem, který poznáte už na míle daleko díky přehledně oddělenému prostoru pro sloky a refrény, které se pravidelně prostřídají. V podobném duchu se kapela vrátí ještě v “Scalpel” a “Choke”, které taky nejsou špatné a příjemně čistí jinak plíživou atmosféru celého alba. Nic proti nim, ale psychedelickým popraškem ozdobená “The Devil Put Dinousaurs Here” mě baví mnohem víc. Nejenže je oproti všem dosavadním skladbám detailněji rozpracovaná a rozmáchlejší, ale poprvé mám pocit, že píseň z novinky někam plyne a spěje ke svému vyvrcholení, což mi zejména u úvodních dvou kusů chybí. Ale to jsem si říkal už u “Black Gives Way to Blue” akorát, že tam to bylo nějak líp zamaskováno a došlo mi to až s odstupem času.
O skladatelskou stránku se klasicky postaral v drtivě většině případů hlavní mozek Jerry Cantrell osobně a bez pomoci svých kumpánů, za což mu posílám své uznání, že i po tolika letech evidentně netrpí syndromem vyhoření a nerecykluje sám sebe, ale možná by příště mohl k sobě víc pustit Williama DuValla, který se skladatelsky spolupodílel na nejdelším článku aktuálního řetězu, čili “Phantom Limb”, což je bez přehánění jedna z nejlepších skladeb, která se bez problémů dotáhne i na mnou vyzdvihovanou “A Looking in View” z desky předešlé. Má v sobě hodně nervní atmosféry ze starších desek, ale přitom stále hodně čerpá z heavy metalové historie. Úvodní kytarový riff nemá chybu a Cantrellovi jsem ho sežral i s navijákem, DuVallovo kytarové sólo jakbysmet. Vokály si zde spravedlivě rozdělila již mnohokrát vzpomínaná ústřední dvojice a záda jim jistí (i mnou) opomíjení Mike Inez a Sean Kinney, kteří jsou tak nenápadní a celku prospěšní, že se to jen tak nevidí. Pokud se některý z nich nedostane víc do popředí jako Inez v úvodu “Stone”, tak za vokálními harmoniemi a riffy je lze velice lehce přeslechnout, což je škoda, protože oba jsou to hudebníci světové extratřídy.
Možná by se slušelo výsledné podobě desky trošku skrouhnout stopáž, která se tentokrát natáhla až na vražedných sedmdesát minut, jež papírově vypadají opravdu nechutně, ale musím říct, že když jsem nad tím i po mnoha posleších přemýšlel, tak mě stejně nenapadaly skladby, které jsou nadbytečné a díky jejichž eliminaci by se “The Devil Put Dinosaurs Here” dostalo pod slušných padesát, pětapadesát minut. Navíc, neměl jsem žádné problémy album otočit na jeden zátah i dvakrát po sobě, takže přestože ano, je dlouhé, ale i tak se příjemně poslouchá. Minimalistický a přesto propracovaný sound na tom má taky svůj podíl. Alice in Chains mají stále co říct, o tom není pochyb. I když se nejedná o tak rezolutní prohlášení, jako bylo “Black Gives Way to Blue”, ke kterému novince přeci jen chybí takový ten glanc a šmrnc, tak se určitě nebojte, že by šlo o slabý výkřik do tmy, na to jsou Alice in Chains příliš velcí profíci, aby něco takového dopustili.
Další názory:
To mě novinka baví o něco víc než “Black Gives Way to Blue”, které mě zas tolik nevzalo. Sice souhlasím s kolegou v tom, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje vyložené pecky, které by na první poslech čněly vysoko nad zbytek, a také souhlasím s tím, že se minule jednalo o “Check My Brain” a především “A Looking in View”, nicméně jako celek mě nejnovější album Alice in Chains oslovuje o poznání více. Hlavní roli v tom asi bude hrát fakt, že “The Devil Put Dinosaurs Here” neobsahuje žádné songy, u nichž bych si říkal, že by bylo lepší je vypustit, snad možná jen bez “Hung on a Hook” bych se obešel, ale jinak tam má všechno svoje pevné místo. I z tohoto důvodu se jen těžko volí nějaký vrchol, protože jej snad při každém poslechu vidím v jiné skladbě, ale obecně mě strašně baví titulní opus “The Devil Put Dinosaurs Here”, který – jak podotkl již kolega – má lehký psychedelický nádech, což Alice in Chains náramně sluší. Svěžím dojmem působí i “Breath on a Window”, především trochu svižnější začátku, stejně tak se mi velice líbí “Phantom Limb”. Možná ale ten úplně největší vrchol přichází až v samotném závěru v podobě úžasné “Choke”, která snad nemá chybu. Jednoduše parádní deska. H.
Země: USA Žánr: alternative / hard rock Datum vydání: 3.6.2013 Label: Matador Records / Rekords Rekords
Tracklist:
01. Keep Your Eyes Peeled
02. I Sat by the Ocean
03. The Vampyre of Time and Memory
04. If I Had a Tail
05. My God Is the Sun
06. Kalopsia
07. Fairweather Friends
08. Smooth Sailing
09. I Appear Missing
10. …Like Clockwork
Queens of the Stone Age vzniknuvší jakožto pohrobci jižanských Kyuss se velmi rychle dokázali vymanit ze stínu, který po sobě tato legendární parta na scéně zanechala, za což jim patří mé uznání, protože vzhledem k její stylotvornosti to nebylo určitě jednoduché. Přestože jsou v jejich hudebních projevech některé nosné atributy podobné, je to právě sebranka kolem Joshe Hommea, která na bedrech “…Like Clockwork” dřímá pouštní rock a jako třešničku na dortu k němu míchá trošku alternativy, trošku psychedelie, blues a samozřejmě rock ‘n’ rollu. Velice funkční kombinace, která s menšími obměnami funguje již na šestém albu. Pravda, někdy líp, někdy hůř, a protože minule mi to moc nešmakovalo, vkládal jsem z několika důvodů velké naděje právě do aktuálního počinu kalifornské formace.
Teď ty důvody, proč jsem od novinky čekal velké věci. Od šestileté tvůrčí pauzy jsem si sliboval ucelenější a kvalitnější zážitek, než jaký mi přineslo slabší “Era Vulgaris”, na kterém se sice experimentovalo, proti tomu nelze nic namítat, ale jako celek deska pokulhávala. S “…Like Clockwork” je na tom kapela lépe, ale na druhou stranu nutno dodat, že už na tom byla v minulosti mnohem lépe. Od opětovného spojení sil s Davem Grohlem jsem zase očekával trošku živelnosti, která mi na posledních dvou albech chyběla. Ne, že by snad Joey Castillo byl nějaký nudný břídil, ale při vzpomínkách na “Songs for the Deaf” a Grohlovu fantastickou hru mi doteď tuhne krev v žilách. Zde se mé tužby bohužel nevyplnily, protože Grohl si zabouchal pouze v polovině skladeb (tu druhou ještě obstaral Castillo) a navíc, jejich stavba mu nedovolila se nějak výrazněji projevit, jako tomu bylo před jedenácti lety v případě první společné práce. Dalším navrátivším ztraceným synem a kapitolou samou o sobě je Nick Oliveri, který byl z kapely po třetím albu odejit a jehož syrový vokál mi doteď v kapele schází. Těšil jsem se na vypalovačku ve stylu “You Think I Ain’t Worth a Dollar, But I Feel Like a Millionaire”, ale Oliveri si střihl pouze doprovodné vokály ve dvou skladbách a upřímně řečeno, kdyby mi někdo neřekl, že se na albu objevil, tak bych jej ani nezaregistroval. Totéž by se dalo říct o spoustě hostovaček napříč čelou historií kapely, ale zrovna zde mě zanedbatelný prostor, který byl Oliverimu svěřen, zklamal. Přestože mi Queens of the Stone Age má výše uvedená očekávání a přání novinkou znegovali, nemůžu říct, že by se “…Life Clockwork” nepovedlo, naopak, jen je zase trošku jiné.
Jak jiné? No hlavně se nikam nespěchá. Připravte se, že pokud jste si na Queens of the Stone Age oblíbili svižnější singlové věci “No One Knows” nebo “Little Sister”, tak nyní budete zcela určitě zklamáni. Úvodní “Keep Your Eyes Peeled” budiž toho jasným důkazem. Pomalé tempo, nezaměnitelný vokál Joshe Hommea a zastřená kytara spolu s opatrnou rytmikou představuje Queens of the Stone Age i z trošku jiného úhlu. Pár takových skladeb už se v minulosti objevilo, ale vždy na mě působily spíš jako intra navazující atmosféru regulérním skladám, nyní už není pochyb, že “Keep Your Eyes Peeled” je plnohodnotná píseň. Po jejím poslechu mi Queens of the Stone Age přišli tak nějak klidnější a dospělejší, přičemž takto bychom mohli počastovat celé novinkové album. “I Sat by the Ocean” je spolu s “My God Is the Sun” nejpřístupnější píseň na desce a zuby nehty se drží melodických nápadů, které jsou však podepřeny kytarou z vyprahlé pouště. I když jsem právě takovéto přímočaré skladby na novince očekával a těšil jsem se na ně, je pravda, že nyní jsou pro mě zastíněny mnohem zajímavějšími kousky jako úvodní “Keep Your Eyes Peeled”, proměnlivá “Kalopsia”, melancholická, ale stále melodická “I Appear Missing” či “Fairweather Friends”, v níž se vokálně vystřídají Mark Lanagan, Nick Oliveri, Trent Reznor a samotný Sir Elton John. Bohužel i pro ostatní persóny platí výše uvedené, a sice že mohly dostat trošku víc prostoru, ale budiž, když to tak lídr Homme chtěl…
Velkým překvapením pro mě byla dvojice balad “The Vampyre of Time and Memory” a titulka “…Like Clockwork”, v níž se jako v jediné představil nový bubeník Jon Theodore (ex-The Mars Volta). Ne, že by Homme v minulosti nesložil baladu, ale nikdy nebyly takto upřímné a uvěřitelné, že bych neměl chuť je přeskočit a z konečného výlisku alba vypustit. V obou případech jsem si vychutnával každý jejich tón, a to tak, že prvně uvedenou bych zařadil mezi top momenty celé desky. Svou tklivou atmosférou si mě opravdu získala.
Vlastně není nutné nějak dál vytahovat jednotlivé momenty, protože “…Like Clockwork” funguje hlavně jako celek. Netvrdím, že je tak vyrovnané a převratné, jako byly svého času klasiky “Rated R” a “Songs for the Deaf”, ale jako uklidněnější, starší a vyspělejší verze těchto alb novinka celkem s přehledem funguje. Po prvotních rozpacích, které byly jednoduše způsobeny tím, že jsem očekával diametrálně odlišné album, jsem si po chvíli zvykl a přišel novince na chuť. Po dlouhé době opět skvělé grafické zpracování v drakulovském stylu, silné písně s výrazným hitovým potenciálem, jenž možná není tak nápadný, jako tomu bylo na “Lullabies to Paralyze”, ale to by nemělo činit z šesté řadovky pouštních bardů neposlouchatelnou záležitost pouze pro skalní fanoušky. Příjemný počin.
Jsou to již více než dva měsíce ode dne, kdy jsem poprvé slyšel album “Woman” a s ním i duo Rhye. A za tu dobu jsem si k němu vytvořil velice specifický vztah. “Woman” totiž vytváří velmi intimní, mnohdy až erotickou atmosféru. Ne však ve smyslu dnešního popu. Vystihuje to již jeho název, který proti velmi oblíbenému výrazu “bitch” nasazuje slovo zdánlivě obyčejnější – “woman”. Rhye této myšlence podrobili svou kompletní prezentaci. Vše od hudby a textů po videoklipy a obal alba vytváří dojem ženy jako křehké a obdivuhodné bytosti.
Většina hudby kterou poslouchám, je nějakým způsobem náročná. Rhye ovšem stojí v naprosté opozici. “Woman” je album tiché, na první pohled nenápadné a jako celek takřka relaxační. Sofistikovaná hudba stojí na pozadí výborného zpěvu. Jemný (chtělo by se říci slabý, nebýt negativního zabarvení onoho slova), možná také poněkud zastřený, ne však dětsky pisklavý či jinak vysoko položený vokál, tvoří zásadní příspěvek ke zmíněné atmosféře alba. Hudebně se všech deset krátkých skladeb elegantně pohybuje na hranici elektroniky a živých nástrojů (kytary, případně saxofon a smyčce), kde ona elektronika spíše stmeluje jednotlivé prvky dohromady. Rytmiku ve většině skladeb skvěle ovládá baskytara, jindy o ní rozhoduje jednoduchá počítačová smyčka. Kompozičně je přinejmenším první polovina desky zvládnuta na jedničku, velká zkušenost autorů v daném žánru nese své ovoce, všechny skladby jsou napsané dost dobře na to, aby posluchače nezačaly v žádném okamžiku nudit. Přesto se však nemůžu zbavit dojmu, že ke konci album slábne a že dva největší hity vyčerpá již po prvních dvou stopách.
Po všech zmíněných skutečnostech a dvou měsících poslouchání na mě tak čekal pořádný šok při zjištění, že majitelem onoho jemného hlasu je Mike Milosh, jehož jméno jasně napovídá krutou pravdu – je to chlap. To pochopitelně vyvolává poněkud rozpačité pocity ohledně intimnosti desky, ovšem na její kvalitě to zhola nic nemění.
Post-hardcore, sludge, doom, ambient, metal, uhrančivá atmosféra, obrovská síla – to všechno a ještě mnohem víc jsou Neurosis. Tihle Američané bezesporu patří mezi těch nemnoho skupin, jejichž počínání lze s klidným srdcem označit jako unikátní a výjimečné. A jako takoví jsou sami o sobě vždy obrovským lákadlem, má-li dojít k jejich klubovému koncertu, ať už s jejich živou produkcí člověk v minulosti tu čest měl, nebo ne. Nicméně jak se ukázalo v případě pražského vystoupení, očekávání může být ještě vyšší, přivezou-li s sebou Neurosis tak lákavý support, jakým jsou Terra Tenebrosa. Mluvit o tom, jak moc zásadní a jak moc fenomenální jsou Neurosis, by asi bylo nošením dříví do lesa, avšak co se týče Terra Tenebrosa… já osobně tyhle Švédy považuji za jednu z nejzajímavějších formací avantgardního black metalu posledních let a obě jejich desky – tedy “The Tunnels” i “The Purging” – chovám v obrovské oblibě, jelikož i jejich muzika je svým způsobem hodně ojedinělá a ne úplně tradiční, navíc taktéž velmi působivá, což jsou přesně věci, které já osobně v hudbě vyhledávám. Tím pádem pro mě osobně – a věřím, že jsem zcela jistě nebyl sám – nebyla Terra Tenebrosa pouhopouhým supportem na ozdobu, ale další důvod, proč své kroky 1. července nasměrovat do pražské Lucerny. Pojďme na to…
Lucerna Music Bar rozhodně zdaleka není ten nejmenší klub, ale jako místo konání byl zvolen naprosto střízlivě. V dnešní době přesycené koncerty, obzvláště v přežrané Praze, si člověk návštěvností jistý být ani u zdánlivé sázky na jistotu, avšak Neurosis prostor dokázat naplnili, což bylo člověku jasné hned při příchodu přesně na osmou hodinu, na níž plakáty hlásaly začátek akce, kdy se řada u vchodu táhla až ven do ulice. Zaplněno tedy bylo naprosto důstojně a soudě dle reakcí publika v pozdější fázi večera, kdy už na pódiu stáli a hráli Neurosis, všichni z přítomných si byli vědomi, na co a proč jdou.
Jako první ovšem nastoupila samozřejmě Terra Tenebrosa – čtyři bezejmenní zahalení instrumentalisté vypadali spíše jako mumie, pouze zpěvák The Cuckoo měl na sobě svou typickou masku. Přesto se ani náznakem nejednalo o nějaké laciné divadlo, protože show Terra Tenebrosa – dá-li se to tak tedy vůbec nazvat – byla veskrze minimalistická, v podstatě postavena pouze na několika úsporných gestech vokalisty. Členem, který na sebe strhával největší pozornost, byl paradoxně bubeník, jenž se hraní zhostil s obdivuhodnou vervou a podle všeho si dal onoho večera za cíl svůj nástroj roztřískat na kousky, což se mu sice nakonec nepovedlo, ale daleko od toho nebyl. Zbytek dojmu z pódiové prezentace pak dodělaly husté proudy mlhy a někdy až epileptická světla, jenže dojem, který zanechával v mlze zahalený obrys masky The Cuckoo oproti šíleně blikajícímu světlu, byl natolik uhrančivý, že to kapele stačilo na to, aby mohla uhranout. Zatímco u většiny skupin, které na pódiu nosí masky, to spíše odvádí pozornost od samotné hudby (a někdy je ta hudební produkce natolik slabá, že to může být vlastně i záměr – nějaké příklady zná jistě každý z nás), u Terra Tenebrosa naopak ona anonymita skrytá pod beztvarými tvářemi dávala plně vyniknout samotné hudbě.
Jestli jsem se něčeho ohledně vystoupení Terra Tenebrosa obával, pak to byl zvuk, protože hudba téhle skupiny je zejména v těch rychlých momentech poměrně chaotická a díky nepovedenému soundu by se snadno mohla slít v nicneříkající hlukovou kouli. To se naštěstí nestalo a snad až na mírně zatopený vokál, což však mohlo být dost dobře dáno i mojí pozicí, nebylo zvuku co vytýkat, tudíž Švédům nestálo nic v cestě k tomu, aby předvedli excelentní koncert, v němž některé skladby naprosto zabíjely, obzvláště “Black Pearl in a Crystalline Shell” byla v živém podání neskutečná. Jedinou chybou vystoupení Terra Tenebrosa tak bylo pouze půl hodinové trvání – takových 20 minut navrch bych s radostí snesl, zvlášť když vystupovaly jen dvě skupiny. Nedá se však nic dělat, na řadu přicházej mocní Neurosis…
Neurosis na svých koncertech po dlouhé roky využívali projekci, ale to se v nedávné době změnilo, protože – snad ve snaze ohlodat svá vystoupení až na dřeň – od ní kapela upustila. Prezentace Neurosis byla v porovnání Terra Tenebrosa diametrálně odlišná – přestože ani o Švédech se v žádném případě nedalo tvrdit, že by předváděli divadélko, s porovnání s Neurosis to mohlo na první pohled působit jako velká show. Američané však nepotřebovali, žádné plachty, žádnou projekci, rekvizity, dokonce v podstatě ani světla, protože v mnoha momentech vystoupení bylo v sále plně rozsvíceno, jednoduše nic – jen kapela a její hudba. Jestli to stačilo, ptáte se? Naprosto bohatě a ještě víc.
Jak Neurosis ukázali, jejich těžkotonážní muzika nemá sebemenší potřebu se za cokoliv schovávat, aby byl zážitek z koncertu nesmírně působivý. A přitom recept byl zdánlivě jednoduchý – ačkoliv pro jeho zdánlivou jednoduchost jej málokdo dokáže na koncertech aplikovat a takřka nikdo to nedokáže v takové míře jako Neurosis. Stačilo jim jen hrát, nic víc, ale ani nic míň. Jenže když se nástrojů chopí skupina jako Neurosis, je to naprosto jiná liga, než když to zkusí kdokoliv jiný. Neuvěřitelné nasazení, absolutní oddanost své hudbě, na všech pěti členech bylo vidět, jak každý jeden tón, každý riff, každý úder bicích prožívají s maximální vervou, jak byl každý pohyb procítěný. To je něco, co se vidí málokdy, v takové míře snad nikde jinde. Opravdu nemám ve zvyku se uchylovat podobným na první pohled klišovitým přirovnáním, ale u Neurosis prostě nejde říct jiného, než že z každé vteřiny jejich vystoupení bylo cítit, jak svou hudbou žijí a dýchají. To je něco, co vám v rozhovorech bude tvrdit každá druhá kapela, ale téměř u nikoho tomu tak opravdu je… Neurosis o tom nekecají, protože to nemají zapotřebí, za Neurosis dostatečně výmluvně hovoří jejich koncerty a jejich výkon v naprosto maximálním nasazení. Mnoho kompozic skupiny postupně narůstá a graduje až do ohlušujících závěrů – a právě v nich se ono nasazení ukazovalo nejzřetelněji, jelikož odevzdanější výkon už asi předvést nešlo. A také po každém takovém závěru byli Neurosis odměněni hromovým potleskem. Jak je ovšem u těchto Američanů zvykem, nedocházelo k žádné komunikaci mezi jednotlivými skladbami, žádné vítání fanoušků nebo laciné děkovačky – sugestivní výkon byl totiž nejenže dostatečným, ale i mnohem větším poděkováním všem, kteří cestu na jejich vystoupení vážili.
Setlist Neurosis:
01. My Heart for Deliverance
02. At the End of the Road
03. Times of Grace
04. Distill (Watching the Swarm)
05. At the Well
06. The Tide
07. We All Rage in Gold
08. Bleeding the Pigs
09. Locust Star
Fantastický, až v podstatě křišťálový byl rovněž zvuk. I díky tomu hudba Neurosis – sama o sobě už dost uhrančivá – naplno vynikla, ať už v meditativnějších pasážích, nebo v těch agresivnějších. Každé hrábnutí do strun působilo na 100 %, každý riff neskutečně drtil – a tak těžké riffy jako Neurosis neumí snad nikdo jiný na světě. Avšak i přesto, že je hudba skupiny i přes svou zatěžkanost až introvertní záležitostí, živě fungovala fantasticky v případě jakékoliv skladby, kterou Neurosis předvedli. Nicméně i tak bych si dovolil – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat dojem z ostatních písní – vyzdvihnout uhrančivou “Bleeding the Pigs”, jež zněla živě jak z jiného světa, drtivou “Distill (Watching the Swarm)” a nakonec “At the Well”, jejíž mocný závěr byl neskutečně zničující.
Večer nabídl dva diametrálně odlišné koncerty, které však byly v obou případech obrovsky intenzivní a fungovaly spolu víc, než by se mohlo zdát. Ať už šlo ale o hypnotické Terra Tenebrosa nebo syrový nářez od Neurosis, pokaždé to byl dostatečně silný zážitek na to, abych neměl sebemenší problém s tím prohlásit to za excelentní večer. I když je to asi to největší klišé, jaké lze v závěru reportu napsat, zde nelze jinak – kdo chtěl jet a nejel, může jenom litovat.
Na úplný závěr ještě poznámky o samotném průběhu. Velmi si cením toho, že u vstupu visela nepřehlédnutelná cedule, že se jedná nekuřácký koncert a že tomu tak opravdu bylo, a upřímně by se mi velmi líbilo, kdyby to tak bylo všude. Jistě se najdou lidé, hlavně asi ti, kteří jsou kuřáci, co se mnou nebudou souhlasit, ale třeba mně osobně to moc radost nedělá a zejména v malých klubech je pak vždycky nedýchatelno, takže mi situace na koncertě Neurosis maximálně vyhovovala. Další zajímavou věcí (v tom dobrém slova smyslu) bylo všude rozvěšené přání kapely, aby se fotografové necpali dopředu a nechali první řadu fanouškům – i z toho je poznat, že ačkoliv Neurosis během samotného vystoupení nijak nekomunikují, svých příznivců si váží.
Druhý pohled (Atreides):
Když jsem se domáknul, že v Praze mají hrát Neurosis, říkal jsem si, že nejde nejít a nepochybně půjde o ultimátní zážitek. Když ale oznámili i support v podobě Terra Tenebrosa (ačkoliv mluvit o supportu je v tomto případě maličko zcestné), říkal jsem si, že z toho bude koncert roku. A pokud vystoupení tohoto dua už nic nepřekoná, nejspíš tomu tak i zůstane. Vystoupení Černé země se obešlo bez jakýchkoliv velkolepých efektů, jejich minimalistická produkce byla velkolepá sama o sobě. Střídmost vystupování byla ve spojení s našlápnutým avantgardně-industriálním black metalem a minimalistickým, mírně obskurním divadlem, dokonalým kombem. Sic bylo vystoupení poměrně krátké, o to bylo intenzivnější, k čemuž kapela přispěla tím, že vybrala jen ty nejenergičtější kousky z obou alb, a obzvláště závěrečná titulka poslední desky “The Purging” byla pekelnost neskutečná. Pohlcující a neopakovatelné.
Pokud jsem napsal, že black metal v podání Terra Tenebrosa byl pohlcující, pak sám nevím, jakými superlativy bych měl vyzdvihnout vystoupení amerických Neurosis. Jejich set vám ale přiblížím z trochu jiného konce: byl našlapaný, nařvaný, kulervoucí, a to vše přinejmenším ve třetí mocnině, ale byl také civilní, svým způsobem neskutečně skromný, přestože vás kombinace sludge a doomu bez okolků zašlapala hluboko do země, aniž by ji to jakkoliv trápilo. Oproti předchozímu vystoupení hráli Neurosis o poznání déle, zhruba hodinu a půl, a nakonec toho bylo tak akorát. Nevím, jestli bych snesl přídavek, ale nejspíš bych protestoval, kdyby byl set o nějaký ten song, dva kratší. Neurosis z vás prostě dokáží vysát veškerou energii do posledního kouska a k tomu vyhmátnout ten pravý moment, ve kterém vás pak o samotě zanechají v euforicky-neurotických stavech někde na nejzažší periferii vaší mysli. Stejně jako Terra Tenebrosa se i Neurosis obešli zcela beze slov, jediným kontaktem s publikem byla mimika, gesta a neskutečné hudební nasazení, které bylo po právu opláceno bouřlivým aplausem. Nakonec bych chtěl vyzdvihnout i organizaci vystoupení, ačkoliv se nástroje měnily mnohokrát, ke zbytečným prostojům nedocházelo a dramaturgii setu hodnotím na výbornou. Kolem a kolem dokola, těžko vybrat zlatý hřeb večera, protože jím byl celý koncert obou kapel, bez výjimky. Na tenhle zážitek budu ještě setsakra dlouho vzpomínat.
Abych byl upřímný, tak mi nikdy nebylo úplně jasné, jak se Coheed and Cambria dostali do takové pozice, v jaké aktuálně jsou. Jejich nejopěvovanější album “Good Apollo, I’m Burgning Star IV”, jež se nakonec natáhlo na dva díly, mi přijde strašně slabé, a přestože se na něm najde pár zajímavých chvil, o nichž bych mohl mluvit jako o nosných nápadech a momentech překvapení, tak téměř všechny jejich řadovky mi vždy pokazil projev zpěváka Claudia Sancheze, jehož zpěv ve vyšších polohách je mi vyloženě proti srsti.
Na tomto mém postoji se toho moc nemění ani po letošním pokračování loňského, pro mě prvního poslouchatelného alba “The Afterman: Ascension”. Novinka “The Afterman: Descension” sice není taková bomba, jak všude kolem slyším, ale objektivně musím uznat, že tak špatné jako zmíněné “Good Apollo, I’m Burning Star IV”, to zase není. Vlastně taková moderní kombinace alternativního rocku a progresivního metalu, která neurazí. Na posledních dvou albech kapely je pro mě tím nejzajímavějším kompoziční rozmanitost. Deska jako celek je dost melodická a skladby samotné pomalu směřují k jedinému momentu, kterým je refrén. Písně jako “Iron Fist”, což je minimalistická balada, nebo “Dark Side of Me” by neměly být proti srsti ani širšímu posluchačskému spektru. Já jsem si však nejvíc oblíbil “Gravity’s Union”, která v sobě spájí prvky post-hardcoru s progresivním rockem, a především rádiovou hitovku “Away We Go”, jež se mi rychle zažrala do paměti.
Abych to shrnul, tak novinka zcela určitě není album, ke kterému se budu v budoucnu pravidelně vracet, ale pro fanouška neznalého progresivní rock/metalu to je možný odrazový můstek, od něhož má šanci se dostat ke skutečným klenotům. Díky všudypřítomným melodiím je “The Afterman: Descension” snadno stravitelným albem, o němž se ale nedá říct, že by bylo prvoplánově podbízivé a vlezlé, takže za to palec nahoru.
Datum: 24.6.2013 Místo: Praha, Synot Tip Arena Účinkující: Bon Jovi, Support Lesbiens
Pondělní deštivé odpoledne přivítalo po dvaceti letech se do Česka navrátivší rockové velikány Bon Jovi. Natěšenost byla veliká a atmosféra pár minut před začátkem vystoupení by se dala krájet. K Synot Tip Aréně (nebo prostě do Edenu) jsme dorazili před pátou hodinou, kdy byla tato oficiálně otevřena. Neuvěřitelné množství fanoušků proudících na stadion dávalo již předem jasně najevo, že tohle bude něco velkého. Ale opravdu bylo?
Přesně v šest hodin nastupuje na scénu česká předkapela Support Lesbiens, kterou snad čtenářům netřeba představovat. Jednalo se o jejich teprve druhé vystoupení s novou sestavou, která zní… nu, zajímavě. V půlhodinovém setíku zaznělo několik prastarých hitů typu “Sweet Little Something” a proběhlo pár pokusů o rozezpívání publika, které tedy nebyly úplně úspěšné. Myslím, že Bon Jovi by si zasloužili lepšího předskokana, protože jediné, co se znovuobnoveným Support Lesbiens podařilo, bylo vyvolat na tvářích okolostojících rozpačité úsměvy. Některé věci by měly prostě zůstat zakopané.
Krátce po sedmé přicházejí toužebně očekávaní Bon Jovi. Nejprve se pár slovy pokusím popsat samotné pódium, které bylo samozřejmě náležitě monumentální (aby ne, když jej přes 250 lidí stavělo čtyři dny). Úplně nahoře a po stranách se nacházela promítací plocha, na kterou se během koncertu snažilo několik kamer zachytit to nejzajímavější, co se na pódiu děje. Což bylo potřeba, protože už z předních řad běžného stání jsme na pódiu viděli pobíhat jen nějaké malé postavičky. Největší prostor však pro sebe urvala replika masky klasického amerického bouráku (což měl být údajně Cadillac, ale nakonec se prý jedná o Buick), pod kterým vlastně celá show probíhala a jehož světlomety fungovaly coby navozovač správné rockové atmosféry. Samotní hudebníci za sebou potom měli nesčetně maličkých obrazovek, které však nebyly nějak extra využívány.
Setlist Bon Jovi:
01. That’s What the Water Made Me
02. You Give Love a Bad Name
03. Raise Your Hands
04. Lost Highway
05. The Radio Saved My Life Tonight
06. It’s My Life
07. Because We Can
08. What About Now
09. We Got It Goin’ On
10. Keep the Faith
11. (You Want to) Make a Memory
12. In These Arms
13. Captain Crash & the Beauty Queen from Mars
14. We Weren’t Born to Follow
15. Who Says You Can’t Go Home
16. I’ll Sleep When I’m Dead
17. Bad Medicine
– – – – –
18. Love’s the Only Rule
19. Wanted Dead or Alive
20. I’m with You
21. These Days
22. Livin’ on a Prayer
– – – – –
23. This Ain’t a Love Song
Bon Jovi zahráli spíše pomalejší set, což mě a mé souputníky maličko zklamalo, poněvadž jsme čekali trochu více rocku než rádiového popíku. Ve skutečnosti se jednalo o ten typ zábavy, na kterou jednou za půl roku vezmete svou drahou přítelkyni, pomalu si zaploužíte, dvě písničky zaskáčete a odcházíte spokojeni domů. Vzhledem k tomu, že svou lepší polovičku jsem nechal doma a okolo byla jen hromada fakt hnusných chlapů (bez urážky), na mě tohle fakt nezabíralo. Když už přišla nějaká písnička, která je obvykle “od podlahy”, vyzněla díky poměrně špatnému a zanikajícímu zvuku (a to jsme stáli zhruba uprostřed před zvukaři) také prazvláštně pomalu a sterilně. Snad až na “It’s My Life”, ta byla zahrána výborně. Zásadních hitů kapela obecně moc nepředstavila a soustředila se hlavně na pomalé slintáky poslední dekády. Třeba absence kultovní “Runaway” silně zamrzela. Při akustické rozehře “Livin’ on a Prayer” (kterou moc lidí v této úpravě evidentně nepoznalo) jsem skoro vyzvracel nedělní oběd, ale naštěstí začala poté znovu od začátku a v klasickém střihu. “We Weren’t Born to Follow”, na kterou jsem se dost těšil, byla živě prostě příšerná. Pro příště si tohle vše raději pustím doma z cédéčka, děkuji.
Celý koncert mi přišlo, že mají všichni hudebníci přesně nalajnováno, kam se mají během setu dívat, jak stát a hlavně jakým způsobem se tvářit, aby to vypadalo dobře na kameru. Valnou část setu se na pódiu vůbec nic nedělo, což je při jeho monstrózních rozměrech poměrně škoda. Jediný sám velký Jon Bon Jovi se občas, aby se neřeklo, trochu hnul a přešel z jedné strany pódia na druhou. Sem tam se na někoho usmál skrze falešné zuby nebo ukázal do davu, ale víc nic. Publikum mu však žralo každé slovo, když už ze sebe tedy nějaké dostal (mimochodem, viděl jsem hromady různých zahraničních produkcí, ale zrovna u kapely formátu Bon Jovi bych nečekal, že frontmanovi nerozumím, protože napůl huhlá a napůl nemůže přes zářivý úsměv artikulovat). Během večera se na pravé tribuně dokonce ukázalo velké červené srdce poskládané diváky z jednotlivých barevných papírů a obecně byla odezva publika pozitivní, i když ke konci téměř dvouapůlhodinové jízdy, která byla ještě náležitě promočená od neustávajícího deště, již trochu pokulhávala.
Myslím si, že Bon Jovi se v Praze po tak dlouhé době mohli vytáhnout o dost víc a ne jen přijet s hromadou pozlátek, párkrát se pochlubit falešným chrupem a prostě si odehrát to svoje, aby bylo hotovo a mohlo se frčet dál. Příště si za ty peníze pořídím raději něco, co má duši.
Země: USA Žánr: mathcore Datum vydání: 14.5.2013 Label: Party Smasher, Inc.
Tracklist:
01. Prancer
02. When I Lost My Bet
03. One of Us Is the Killer
04. Hero of the Soviet Union
05. Nothing’s Funny
06. Understanding Decay
07. Paranoia Shields
08. CH 375 268 277 ARS
09. Magic That I Held You Prisoner
10. Crossburner
11. The Threat Posed by Nuclear Weapons
Máme tady další plán útěku Johna Dillingera. Pro někoho přeceňovaná kapela, pro jiné mathcore bohové, kteří tento styl dokázali posunout do sfér posluchačské přístupnosti při ponechání komplexnosti a notné dávky agresivity. Minimálně za tento přístup je uznávám i já, protože je to právě tahle parta, přes kterou jsem k tomuto stylu v době vydání “Miss Machine” tak trochu přičichl. Téměř s každým dalším albem se The Dillinger Escape Plan posouvají směrem k (myšleno s troškou nadsázky) mainstreamovému metalu a protože já osobně proti tomuto vývoji nic nemám a minulá deska “Option Paralysis” mě na dlouhou dobu zabavila, byl jsem zvědavý, kam až jsou v tomto ohledu schopni zajít. Melodie jsou tentokrát prostoupeny drtivou většinou skladeb, takže zde The Dillinger Escape Plan následují svůj dosavadní vývoj.
Na první poslech se od minula nic nezměnilo a “One of Us Is the Killer” opět překypuje kytarovou ekvilibristikou Bena Weinmana a nervním vokálem Grega Puciata, který se toho nebojí a stále častěji se pouští do melodických nápěvů ve stylu Mikea Pattona, jenž je s historií kapely spjat prostřednictvím jednoho EP. Album od alba se Greg zlepšuje a za ta léta se z něj stala jedna z nejvýraznějších pěveckých osobností tvrdě metalové scény a tak nějak se divím, že se ještě neodhodlal k sólovému albu, na kterém by mohl ukázat všechny své schopnosti v plné kráse. Možná to vyznívá, že zbylí dva členové Liam Wilson a Billy Rymer hrají v porovnání s ústřední dvojicí druhé housle, ale rozhodně tomu tak není a buďte si jistí, že takhle namakanou rytmickou sestavu si může každý kapelmajstr jenom přát, protože jejich souhra je doslova dokonalá. Těžko vybírat skladbu, ve které je to nejvíc znát, ale na novince se přímo nabízí instrumentálka s podivným názvem “CH 375 268 277 ARS”, jež sice není tak krkolomně udivující jako některé jiné pasáže a drží se více v mezích klasických postupů, ale na čistě instrumentální kousek je to slušná práce, která nepůsobí zbytečně a na desce má své pevné místo.
Jak je pro “Dillingery” dobrým zvykem, začíná “One of Us Is the Killer” pořádně zostra. Úvodní “Prancer” si nic nezadá s takovými šlágry jako “Fix Your Face” či “Panasonic Youth”, ke kterým má dost blízko i svou kompoziční stránkou. Pekelně nasraný Puciato jede na plné obrátky a kapela mu s na kost ohlodaným mathcorem zdatně sekunduje. Právě v těchto momentech byli The Dillinger Escape Plan vždy nejsilnější a singlová “When I Lost My Bet” tak pokračujte v obdobném rytmu, který je v tomto případě víc proměnlivý a plný zvratů. Kdo s poslechem přečkal tyto první dvě skladby, tak by dál neměl mít problém, protože ty zbylé už zdánlivě nejsou tak agresivní a mnohem častěji než kdy v minulosti se vokálními melodiemi nešetří. Titulní píseň je další z řady pop-mathcore pokusů, které můžu, a tento song jsem si hned zařadil k hitovce “Black Bubblegum”. Greg Puciato se konečně protáhne i do závratných výšek a nebýt agresivního spodku při refrénu, tak bych měl místy pocit, že poslouchám The Mars Volta s Mikem Pattonem u mikrofonu.
Kapela si možná těmito skladbami štve řadu pravověrných proti sobě, ale já jsem za tyto oddychové momenty upřímně rád, protože deska je díky nim mnohem barvitější a nejedná se tak o čtyřicet minut technické rubanice, která vás ze svých spárů ani na chvilku nepustí, ale časem se prostě oposlouchá. Totéž, co bylo vyřčeno o titulní písni, platí i pro “Nothing’s Funny” s éterickým refrénem, i když kytary jsou v ní slyšet o malinko víc. “Paranoia Shields” láká na vzletné melodické výstupy a pomalejší “Crossburner” s dunivou basou mě zaujala trip-hopovými momenty. Jako protiklad k “The Threat Posed by Nuclear Weapons” nebo punkové “Magic That I Held You Prisoner” jsou zmíněné kousky vážně skvělé a nahrávku obohacují, nikoli brzdí, jak by se mohlo zdát. Jako celek nemá novinka slabšího místa a nenapadá mě nic, co by se mu dalo vytknout. Každá skladba je jiná, ale každá v sobě skrývá zajímavý moment, pro kterou si ji můžete hravě zapamatovat a hlavně se k ní stále vracet.
Vypadá to, že The Dillinger Escape Plan našli dokonalou rovnováhu mezi kompoziční přístupností a svým nesmlouvavým mathcore metalem, protože oba tyto prvky jejich tvorby se jim podařilo na “One of Us Is the Killer” spojit dohromady v jeden funkční celek. Ne, že by se jim to na minulých albech do jisté míry nedařilo, ale nikdy ne takto plynule a nenuceně jako nyní. S klidným srdcem můžu říct, že nepřekonatelný monolit “Miss Machine” byl v mém osobním žebříčku zdolán. Přestože jsou obě alba těžko srovnatelná, protože obě jsou jiná a svým způsobem jedinečná, tak je to právě aktuální počin, který mi připadá jako dokonalá podoba těchto zámořských šílenců. “One of Us Is the Killer” je jedna z těch desek, o kterých se toho dá napsat dost, a přesto není tak úplně možné poodkrýt všechny její vrstvy. Skvělé album, které si zaslouží pozornost.
Druhý pohled (Zajus):
Na hudební scéně existuje mnoho kapel, které přišly s něčím novým a vzápětí daly vzniknout desítkám více či méně dobrým klonům. V lepším případě si jako originál získaly většinu pozornosti, v horším samy zanikly v záplavě konkurence. Jednou z kapel, která před lety přišla s něčím novým a neokoukaným, jsou i The Dillinger Escape Plan. Ani po čtrnácti letech od debutu však nevidím nikoho, kdo by dokázal alespoň trošku důstojně navázat na jejich zvuk. Kombinace šílenosti, technické preciznosti, chytlavých melodií a charismatického zpěváka jednoduše není jednoduché dosáhnout.
„Dillingerům“ tak stačilo udělat poměrně málo, aby jejich páté album bylo velmi dobré. Zejména potřebovali neměnit celkové vyznění hudby, pouze se po krůčcích posouvat k melodičtějším linkám a méně zašmodrchaným kytarovým spletencům. A to je přesně krok, který na “One of Us Is the Killer” provedli. Při poslechu předchozího alba “Option Paralysis” jsem měl obavu, zda recept kapely nezačíná být ohraný. Novinka však ukazuje, že stále je ještě z čeho čerpat. “One of Us Is the Killer” je plné skvělých nápadů, drží mnohem lépe pohromadě a v podstatě se o něm dá prohlásit, že co skladba, to klenot. Progrese v jeho podobě je nenápadná, proto se může zdát, že The Dillinger Escape Plan stojí na místě, ovšem drobné změny nalezneme prakticky všude.
“One of Us Is the Killer” bych se nebál prohlásit za nejlepší album kapely od dob “Miss Machine”, ačkoliv konkurence v podobě “Ire Works” je hodně silná. Jinými slovy – další výborné album od nesmírně talentované kapely.
Datum: 20.6.2013 Místo: Praha, Lucerna Účinkující: Stone Sour, Karnivool
K pražské Lucerně se nám tentokrát podařilo dorazit včas a hnedka na úvod jsme byli přivítáni zhruba padesátimetrovou frontou, která v několika následujících desítkách minut nabyla na délce a velikosti ještě asi dvojnásobně. Po otevření sálu naštěstí vše odsýpalo rychle a přes hodně povrchní osobní kontrolu jsme se během chvilky dostali těsně před pódium, kde následovalo circa třičtvrtěhodinové čekání na předkapelu, o které jsem do poslední chvíle absolutně netušil, že existuje.
Jednalo se o australské progresivní rockery Karnivool a musím říci, že mě snad nikdy žádný předskokan nezaujal více než tento čtvrteční večer oni. Výborný zvuk, poctivá show a parádní hlasové výkony zpěváka Iana Kennyho mě přesvědčily o tom, že dokonce může existovat předprogram, který stojí za to si vystát a ne se jen znuděně rozhlížet po okolostojících děvčatech. Podle toho, co jsem potom doma zjišťoval, je sama kapela docela známá a oblíbená, a tak se i trochu stydím, že jsem o ní nezaslechl dříve.
Chvilková přestavba pódia a už na scénu přichází toužebně očekávaní Stone Sour. Nemá smysl obcházet horkou kaši a rovnou se přiznám, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem kdy měl tu čest zúčastnit se. Energie šířená kapelou se rozlévala na všechny strany a téměř vyprodaná Lucerna oplácela nazpět stejnou měrou. Byl jsem až překvapen, jak čeští fanoušci dokonale znají většinu textů a jsou ochotni s kapelou vše přezpívávat, neúnavně skákat a vesele tančit. Nutno podotknout, že jsem v tom nebyl sám a frontman Corey Taylor nestačil valit oči. Zaznělo mnoho klasických kousků typu “Made of Scars”, “Get Inside”, “Hell & Consequences” či “30-30/150” a spoustu prostoru dostaly i novější věci z aktuálního dvojalba. Takový úvod v podobě “Gone Sovereign” a těsně následující “Absolute Zero” měl vážně šťávu a publikum správně navnadil. Dostalo se i na cover verzi písně “Children of the Grave” od veleznámých Black Sabbath, ale jednalo se snad o jedinou věc, u které se fanoušci tvářili nejistě a příliš se neúčastnili. Holt klasika, no.
Někdy po polovině hrací doby vytáhl Corey ze zákulisí akustickou kytaru a přišel blok pomalejších songů, ze kterých měla valná část zúčastněných strach, protože dle jejich názoru se podobné “oplodňováky” do setlistu nehodí a raději by celé představení v rychlejším tempu. Za sebe mohu říci, že jsem po té asi hodinové skákanici v pouštním hicu celkem ocenil, že se zpomalilo a všichni si mohli alespoň na chvilku vydechnout. Navíc takovou “Bother” zpíval úplně celý sál takovým způsobem, až to Coreymu vehnalo do očí slzy. On se obecně zpěvák celý koncert tvářil nadmíru spokojeně a bylo vidět, že tak silnou odezvu z naší neznámé zemičky asi nečekal. Vůbec poprvé mám pocit, že kapela z Česka odjížděla nadšena a doufám, že ji to také donutí se brzy vrátit.
Setlist Warpaint:
01. Gone Sovereign
02. Absolute Zero
03. Mission Statement
04. Made of Scars
05. Do Me a Favor
06. RU486
07. Children of the Grave [Black Sabbath cover]
08. Say You’ll Haunt Me
09. Nutshell [Alice in Chains cover]
10. Bother
11. Through Glass
12. The Travelers, Pt. 2
13. Last of the Real
– – – – –
14. Hell & Consequences
15. Get Inside
16. 30/30-150
Výkon kapely si také zaslouží pozitivní reakci, o tom vůbec žádná. Kytarista Josh Rand se ukázal v ležérní bílé košili s černým motýlkem a naprosto punkovou červenou kytarou s černými puntíky. “Beruška” úžasně kontrastovala s ostatními členy uskupení, kteří samozřejmě všichni vypadají jako správní vyvrhelové, a pokud nejsou od shora dolů potetovaní, tak alespoň pořádně zarostlí a hlavou mávající. Coreyho triko s nápisem Turbonegro bylo také za palec nahoru. Krom hlavního kytaristy, Jima Roota, který se občas tvářil velmi znuděně, si Stone Sour celý set maximálně užívali a bylo vidět, že hrají především pro lidi a pro radost. Nějakou dobu po konci představení (to už jsme byli na cestě k domovu) bylo prý možné se s každým z hudebníků vyfotografovat, pokecat si a nechat cokoliv podepsat. Vše bez problémů a hrozně v pohodě. Která větší kapela tohle dokáže nabídnout?
Nakonec nutných pár slov k prostorám, organizaci a spoluúčastníkům. Téměř nevětraná Lucerna dokáže během takového rockového koncertu vytvořit doslova peklo na zemi. Pot stříkal do všech stran a těsně po skončení produkce jsem byl nucen si vyždímat triko, jinak bych si při cestě zpět metrem koledoval o slušný zápal plic. Místy jsem se cítil, jako bych skočil do kotle vařící vody a neměl se z něj jak dostat. Naštěstí jsou však organizátoři zkušení harcovníci a do předních řad dodávali v pravidelných intervalech čerstvou vodu pro případ, že by se někdo chtěl osvěžit či vzkřísit nějakého padlého spolubojovníka. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, nebýt idiotů, kteří kelímky převraceli nebo vylévali za sebe. Maximální sobeckost a totální ignorance, víc se o tom říci nedá. Čtvrtek v Lucerně byl zajímavý také tím, že jsem pil své asi nejvíc funny pivo v životě. Čtyřicet korun za lahvovou desítku přelitou do plastového kelímku už je vážně bestiální zvrhlost.
Půl roku od zakoupení lístků na fenomenální Kiss utekl jako voda a v pátek krátce po poledni se autem vydáváme do naší prastaré matičky Prahy vstříc velkému hudebnímu zážitku. Plán byl jasný a zřejmý – dorazit na šestou hodinu před O2 Arenu a zaujmout ve frontě dobrá místa. Nakonec jsme ale byli stěží schopni dostat se k hale po sedmé hodině, protože cesta hlavním městem byla tradičně brutálně ucpaná a dvě hodiny popojíždění v koloně nám v tom vedru na náladě také nepřidaly. Fronta u vstupu byla též nekonečná a důkladná prohlídka každého z návštěvníků ji vážně neurychlila. Možná, že otevřít příště více vchodů by byl dobrý nápad, protože v osm hodin, kdy měl koncert oficiálně začít, nebyl prostor uvnitř ani zdaleka celý zaplněný. Někteří z Kiss Army přišli tradičně nalíčeni coby sví idolové (někdo lépe, někdo hůře) a obecně bylo celý koncert obecenstvo nadšeno a bezmezně hltalo každou vteřinu vystoupení. Trochu mě tedy zklamalo, že na naše skandování “Kiss, Kiss!” těsně před přídavkem se skoro nikdo nechytal.
Krátce po osmé hodině vystartovala pro mě neznámá česko-německá předkapela jménem Bitch & Chips. Jejich glamrockové vystoupení asi nikoho ze židle nezvedlo, ale nehráli špatně a coby předskokani poměrně obstáli. Místy byla vidět mírná nervozita, protože si dovedu docela dobře představit, že kapela ještě nikdy nehrála před takovým obrovským množstvím lidí, jaké se v O2 Areně sešlo. Frontman místy trošku zápasil s mikrofonem a nejsem si úplně jist, zda se jednalo o technickou závadu, trému či nedostatečný hlasový rozsah. A poslední informace trochu mimo mísu – do poslední chvíle jsem si nebyl jist, jakého jsou někteří členové bandu pohlaví, takže se jim ten glam asi docela daří.
Ihned po konci setu Bitch & Chips se technici jali upravovat pódium pro příchod slovutných headlinerů. Celá scéna byla přikryta černou plachtou s nápisem Kiss a my byli odsouzeni k dalšímu čekání, které trvalo o maličko déle, než by bylo záhodno, ale výsledek stál za to a předčil veškerá možná očekávání. Nejprve bylo vidět několik live záběrů na přicházející skupinu promítaných na postranních obrazovkách. Po ohlušující startovní frázi “You wanted the best, you got the best! The hottest band in the world – KISS!” zástěna spadla a kapela se začala na pódium snášet na obrovské mechanické konstrukci připomínající velkého pavouka. To vše podpořené ohnivými efekty a začátkem písně “Psycho Circus”, kterou kapela svůj velký set rozjela. Co vám tady budu povídat, byl jsem v sedmém nebi. Následovala smršť parádních kousků jako “Shout It Out Loud”, “I Love It Loud”, “Deuce” nebo třeba “Lick It Up”. Na své si přišli jak staré páky, tak i mladší posluchači, protože se dostalo i na pár novinek z posledních dvou alb, ale mám pocit, že v porovnání se starými klasikami nemají takový tah na bránu a osobně bych je z playlistu vyřadil. Hlavně “Hell or Hallelujah” jsem si živě představoval trochu lepší, ale co už…
Setlist Kiss:
01. Psycho Circus
02. Shout It Out Loud
03. Let Me Go, Rock ‘N’ Roll
04. I Love It Loud
05. Hell or Hallelujah
06. War Machine
07. Heaven’s on Fire
08. Deuce
09. Say Yeah
10. Shock Me
11. Outta This World
12. God of Thunder
13. Lick It Up
14. Love Gun
15. Rock and Roll All Nite
– – – – –
16. Detroit Rock City
17. I Was Made for Lovin’ You
18. Black Diamond
Co bylo ale na celém koncertu Kiss nejlepší – technická kvalita vystoupení a jeho oslnivá spektakulárnost. Zvuk byl samosebou na perfektní úrovni, to by snad ani jinak nešlo. Obrovská obrazovka za zády kapely, kam bylo promítáno několik kamer zabírajících celý koncert, umožňovala opravdu každému v hale dokonalý přehled o show. Každou chvíli se na pódiu něco dělo – tuhle ohňostroj, tam ohýnek, tady pohyblivá plošinka. Během songu “War Machine” plival Gene Simmons oheň, poté ve svém děsivém basovém sólu zvracel krev a při “God of Thunder” se nechal vyzvednout vysoko na železnou konstrukci, odkud odehrál většinu písně. Mimochodem jazyk má fakt dlouhý a umí se s ním pořádně ohánět (bez dvojsmyslů). Paul Stanley je správný rocker tělem i duší a jako takový často komunikoval s fanoušky a nebo si prostě jen lehl na pódium a hrál. V průběhu “Love Gun” byl letecky přemístěn po visuté hrazdě na místo až někam ke zvukařům, kde bylo vystavěno takové minipódium, odkud na něj byl odevšad výborný výhled. Sólo kytaristy Tommyho Thayera a bubeníka Erica Singera také stálo za to – oba byli vyzvednuti do výše nad pódium a společně jamovali. Ke konci došlo i na klasické roztřískání kytary, ke kterému se Paul nechal publikem přirozeně vyburcovat. Zavírací “Rock and Roll All Nite” přinesla hromady rozprášených konfetů a přídavková “Black Diamond” zase skvělé nasvícení a pavoučí nohy ve tvaru drahého kamene. Nezapomenutelný zážitek.
Kiss předvedli, že i přes pokročilý věk jsou schopni vyprodávat stadiony a přinášet fanouškům výbornou show, u které se vůbec nedivím, že kdysi před čtyřiceti lety šíleně šokovala. Dnes už je možné zahlédnout leccos, ale páteční koncert mě přesvědčil o tom, že legendy prostě neumírají. Takže příští týden Bon Jovi!
