Archiv štítku: black metal

Twilight – Trident Death Rattle

Twilight - Trident Death Rattle

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Ascension Monuments Media

Hrací doba: 18:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

„Trident Death Rattle“ vyšlo letos v dubnu bez nějakého většího povyku. Což se mi zdá jako škoda, poněvadž Twilight byli skvělou kapelou, jejíž zajímavost nepramenila pouze z mimořádné „all-star¨“ sestavy (formací prošly těžké váhy zámořského (nejen) metalu jako Wrest, Imperial, Sanford Parker, Thurston Moore, Blake Judd, Malefic, Stavros Giannopoulos nebo Aaron Turner), nýbrž primárně ze skvělé muziky. Kdo zná desky jako „Monument to Time End“ nebo „III: Beneath Trident‘s Tomb“, jistě potvrdí, že tu nepindám nesmysly.

U takové skupiny tedy docela potěší i vydání „zbytků“ z nahrávacího procesu posledního alba, čímž „Trident Death Rattle“ přesně je. Twilight se rozpadli v roce 2014 a jejich třetí dlouhohrající počin „III: Beneath Trident’s Tomb“ již tehdy vlastně vycházel posmrtně. Během jeho natáčení, které probíhalo v roce 2012, ovšem zjevně vznikly i skladby navíc, které se svého vydání dočkali až letos, čtyři roky poté, co se na svět dostalo „III: Beneath Trident’s Tomb“.

Představa šuplíkového materiálu nikdy nevzbuzuje příliš velké naděje, protože většinou to má svůj důvod, proč dané songy v šuplíku skončily. „Trident Death Rattle“ naštěstí není ten případ, kdy by se jednalo o béčkovou záležitost, bez jejíž znalosti by se posluchač obešel. Tady bych se naopak nebál prohlásit, že je dobře, že se „This Road South“, „Weathered Flame“ a „No Consequence“ nakonec dostaly na veřejnost, protože všechny tři písničky docela s jistotou potvrzují, proč jsou Twilight v určitých kruzích tak ceněným projektem.

Naprosto stručně bych řekl, že pokud hledáte USBM vysoké kvality, pak poslechem „Trident Death Rattle“ neprohloupíte. A klidně si dovolím nadhodit, že tohle EP by vás v takovém ohledu mělo uspokojit víc než třeba letošní minialbum „Resilient“ od Nachtmystium, kteří jsou ostatně prostřednictvím Judda i několika bývalých členů (Parker, Imperial) s Twilight personálně propojeni.

Trojice přítomných songů je, možná náhodou, seřazena sestupně dle rychlosti. „This Road South“ je z EP nejrychlejší, druhá „Weathered Flame“ Twilight představí ve středním tempu a finální „No Consequence“, v níž jen tak mimochodem hostuje Scott Judd, strýc Blakea Judda, je  nejpomalejší a vlastně i nejsugestivnější. Právě poslední zmiňovaná písnička mi přijde nejlepší. „Trident Death Rattle“ přece jenom průběžně poslouchám už delší dobu a první dvě stopy se po nějakém času trochu ohrály, ale „No Consequence“ pořád drží a navíc se v ní nejúčinněji pracuje s atmosférou, čehož si vždycky cením.

Jako celek nicméně „Trident Death Rattle“ považuji za povedený počin a jsem docela rád, že vyšlo. Twilight mi přišlo docela škoda, tak mě tohle EP potěšilo – jednak tím, že se vůbec objevilo, jednak a především tím, že tam je pořád ta laťka.


Misotheist – Misotheist

Misotheist - Misotheist

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Carriers of Captivity
02. Beast and Soil
03. Blood of Rats

Hrací doba: 33:24

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Může se zdát, že Norsko postupem času vyklidilo pozice na poli black metalu. Kdysi vůdčí krajina, která se stala synonymem pro to „pravé“ pojetí žánru, odkud pochází množství stylových legend, už dávno není tak dominantní, jak zdánlivě kdysi byla. To nicméně neznamená, že by zde už vůbec nevznikal zajímavý black metal, nepřicházely nové formace a nenatáčely se zajímavé desky.

Mnoho nadějí se asi vkládalo do formací jako Mare či One Tail, One Head, jejichž letošní debuty ovšem nebyly ani zdaleka tak uzemňující, jak bych si představoval. Prázdné místo však pro mě vyplnil úplně jiný projekt, o němž až doposud slyšet nebylo, shodou náhod rovněž vydávají u Terratur Possessions.

S výjimkou původu není o Misotheist prakticky nic známo. Vzhledem k tomu, jaký důraz Terratur Possessions kladou na to, aby všem dali vědět, že „With nothing from the past to reference, with no egos up front and center, and with no previous bands to name drop, Misotheist has only the music to showcase – which speaks for itself.“, vůbec bych se nedivil, kdyby za tím stáli nějací staří známí. Aktuálně však jejich jména známá nejsou, ale tak ať… Je pravda, že takhle se opravdu asi věnuje víc pozornosti samotné hudbě, což nakonec vůbec není od věci…

Bezejmenný debut se mi zalíbil prakticky hned s prvním poslechem a ani další dostaveníčka mu na poutavosti příliš neubrala. Spíš naopak ještě nechaly vykvést určité kvality, které z prvního dojmu typicky ani nelze odhalit. A i po větším počtu poslechu mě ochota „Misotheist“ poslouchat neopustila, což je samozřejmě dobré znamení. Snad v tom má prsty i skutečnost, že všechny tři přítomné skladby hravě přesahují desetiminutovou hranici, takže se nejedná o žádné přímočaré kusy, nýbrž o rozlehlejší kompozice s větším množstvím různých zákoutí.

Baví mě přidušený sound, jenž živí blackmetalovou auru. Přesto je v něm slyšet vše potřebné. Hudba Misotheist stojí zejména na riffech, ale najdou se i pasáže s využitím střídmých, leč účelných melodií, které dokážou píseň obohatit. Jako příklad mohu zmínit hned první „Carriers of Captivity“, která se v poslední minutě vytasí s působivým motivem, díky němuž desetiminutová skladba skvěle vygraduje. Ne náhodou se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších momentů na albu. Naštěstí ale nezůstává osamocen. Najdou se sice i méně strhující chvíle, třeba v jistých pasážích „Blood of Rats“ to zas taková sláva není, nicméně obecný dojem z nahrávky zůstává velmi dobrý.

Pozadu nezůstává ani atmosféra, s níž Misotheist pracují zkušeně. Nejedná se o vyloženě atmo-záležitost, ale i tak se Norům nedá upřít, že deska má určitou jednotící náladu, která není vůbec špatná a v těch nejlepších momentech je koncentrovaná dost zhusta. Což je dost fajn.

Zcela určitě se nejedná o nějak výjimečnou nahrávku nebo album, z něhož byste se měli posadit na zadek. Misotheist však natočili poctivou žánrovou práci, která si nehraje na něco, čím není, nežene se do zbytečných extrémů a ani se nesnaží o experimenty. Se standardním blackmetalovým výrazivem ovšem pracuje na dobré úrovni, nechybí ani skladatelský um a další sympatické věci, výsledkem čehož je deska, jež by fanouškům mohla zachutnat. Mě to baví a myslím, že za pokus to určitě stojí.


Kły – Szczerzenie

Kly - Szczerzenie

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Bliże
02. Wypełni
03. Jeżeli
04. Pogranicze
05. Kłysica
06. Dale

Hrací doba: 49:19

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Pagan Records

Zdá se, že přísun kvalitního black metalu z Polska jen tak nepřestane. Nejsem s to spočítat, kolik debutujících polských blackmetalových formací jsme si zde již představili – byly jich mraky. A jsem si naprosto jistý, že ani s dnešní recenzí se účet neuzavře. Podivuhodné na tom není to, že většinu z těchto článků jsem tu vyplodil já, nýbrž to, že větší polovinu (haha) z toho objemu, jenž prošel skrzeva moje kritické síto, jsem nakonec musel pochválit. Samozřejmě, vzpomínám si i na pár případů, kdy to zas až tak úžasně nedopadlo a diskutoval jsem i o negativech, nicméně z obecného hlediska tu mají polské skupiny velmi příznivou bilanci. A ani Kły jim ji nepokazí.

Mnoho informací o Kły dohledat nejde. Celkový obraz si tedy musíme utvářet ze střípků, které se tu a tam po internetu (anebo v průvodních materiálech k promo kopii… nejsme kurva ve škole, abych nemohl používat taháky!) povalují. Historie Kły se táhne až do druhé poloviny devadesátých let, vznik se datuje k roku 1997. Což jsou více jak dvě dekády. Nicméně to bylo až loni, přesně po dvaceti letech existence, kdy Kły pustili do světa svou první nahrávku vůbec. Šlo o demosnímek „Taran-Gai“. Ten jsem ovšem neslyšel a o kapele se dozvěděl až letos, kdy se u Pagan Records objevil dlouhohrající debut „Szczerzenie“, jejž bych vám nyní chtěl představit. Víc se s povídáním o samotné skupině nemá smysl zdržovat, poněvadž víc informací stejně není k sehnání. Nějaká sestava? Fotky? Webové stránky? Nevedeme…

V Polsku se průběhu posledních dejme tomu deseti let utvořila jakási pomyslná vlna blackmetalových skupin, o níž se příliš nemluví jako o nějakém jednotném hnutí či proudu, jako se třeba hovořilo o islandském black metalu nebo francouzském black metalu. Přesto tam já osobně něco takového cítím. Tyhle kapely mají určitý společný feeling, zvláštní pošmournou atmosféru (zde se přímo nabízí poukázat na obálku „Szczerzenie“), cit pro zhudebnění introvertních emocí ve skladatelsky vytříbených skladbách i ochotu se v detailech povznést nad blackmetalové puritánství a vdechnout žánru větší či menší míru experimentu, a přitom si jsou navzájem podobné pouze v jistých obecných znacích a abstraktních dojmech. Což je samozřejmě ta lepší varianta, protože to posluchači otvírá hromadu možností poslechu, větší než kdyby to všechno znělo stejně.

Kły do téhle pomyslné vlny také spadají a podobně jako další kolegové typu Furia, Odraza, Morowe, Cień, Mord‘A‘Stigmata, Licho, Biesy, Entropia, Eerie nebo Thaw – abychom zde jmenovali alespoň některé – dokážou naservírovat black metal s vlastním ksichtem a ve vysoké kvalitě. „Szczerzenie“ určitě není striktně blackmetalové album, byť právě černý kov bez debat tvoří základní gró desky, ale právě ten feeling určitého přesahu a nesvázanosti ortodoxními vzorci tomu dodává tak lákavou příchuť.

V konečném důsledku má nicméně hlavní slovo podmanivá skladba a silná náladotvornost. Vše ostatní jsou do určité míry jen tlachy okolo, které se tu povalují vesměs jen kvůli tomu, aby ve vás vzbudili pocit, že „Szczerzenie“ byste měli chtít slyšet. To protože byste opravdu měli, máte-li rádi výše jmenované spolky a ostatně i chytře pojatou blackmetalovou modernu obecně.

„Szczerzenie“ je možná na první pohled trochu nenápadná deska. Moc se toho o ní nenamluvilo a dovolil bych si tvrdit, že se o ní ani moc neví. Doufám ale, že si tu nemusíme zdlouhavě povídat o tom, jak kvalita a popularita nejsou veličiny, které by navzájem byly přímo úměrné. Kły určitě stojí za to slyšet a znát a „Szczerzenie“ je albem, které stojí za to mít ve sbírce.


Solar Temple – Fertile Descent

Solar Temple - Fertile Descent

Země: Nizozemsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Eisenwald / Haeresis Noviomagi

Tracklist:
01. Those Who Dwell in the Spiral Dark
02. White Jaw

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Carcosa PR

Atmosférická odnož black metalu mě v letošním roce nijak zásadně neobohacovala. Zas tolik prostoru jsem jí ve svém přehrávači nenechal a z toho mála, co jsem slyšel, mě prakticky nic nezaujalo nějakým větším způsobem, abych na to musel se slzou v oku vzpomínat nebo se k tomu albu dokonce pravidelně zpětně vracet. Což říkám i s vědomím toho, že letos vyšlo „Їм часто сниться капіж“ od ukrajinských Drudkh, což je jinak kapela, jejíž tvorbu mám vcelku rád. Sice to bylo pořád relativně fajn, ale v rámci diskografie šlo ale o jeden z těch slabších kousků. Což vlastně ilustruje celou letošní mizérii na poli atmospheric black metalu – pár desek bylo poměrně dobrých, tak nějak v pohodě, ale nic opravdu skvělého, kvůli čemu bych musel psát dopisy domů.

Tím pádem mohu bez větších obav z toho, že bych snad mohl kecat, prohlásit, že „Fertile Descent“ od nizozemských Solar Temple je doposud tím nejpoutavějším atmo-blackem, jejž jsem v roce 2018 slyšel. Což nemusí nutně znamenat, že je to nahrávka nadpozemských kvalit, jejíž obsah vás vystřelí do vesmíru. Ani nemůžu zaručit, že toto tvrzení nebudu v budoucnu rozporovat, protože jsem si stoprocentně jistý, že ne všechna subžánrová alba aktuálního roku jsem slyšel, dokonce mám ještě pár kousků k poslechu v záloze, tudíž je možné, že si zanedlouho budu sypat popel na hlavu i pohlaví, jak jsem tehdy (tedy dnes) netušil, ale právě teď to takhle vidím… teda slyším…

Co jsou tedy ti Solar Temple vlastně zač? Jedná se o nizozemskou dvojici, již tvoří zpěvák a kytarista Omar K. (Iskandr, Turia) a bubeník Mink Koops (Fluisteraars), kteří se již dříve potkali v nepříliš známém projektu Galg. Co se Solar Temple týče, loni vydali u Fallen Empire Records / Haeresis Noviomagi kazetový demosnímek „Rays of Brilliance“, který nebyl vůbec špatný, spíš naopak. Jedna patnáctiminutová píseň a příkladný smysl pro náladotvornost – i to někdy může stačit ke štěstí.

Řekl bych, že „Rays of Brilliance“ mě bavilo ještě víc než „Fertile Descent“, což je, zdá se mi, takový běžný jev, že mě demosnímky oslovují více než následné dlouhohrající desky. V tomto případě mi ovšem nejde ani tak o větší syrovost a špínu, jako spíš čistě o skutečnost, že „Rays of Brilliance“ bylo hypnotičtější.

Samo o sobě je nicméně „Fertile Descent“ stále dobrým albem, na němž je cítit, že Solar Temple mají všech pět pohromadě a dokážou složit poutavý kus muziky. Důkazem toho může být závěrečná třetina „Those Who Dwell in the Spiral Dark“ anebo první třetina „White Jaw“ vrcholící v nečekaně chytlavé, leč dost povedené pasáži. Najdou se sice i slabší místečka, ale naštěstí se mi nikdy nestalo, že by mě nějaký moment obtěžoval a chtěl bych se ho zbavit. Přinejmenším solidní laťka kvality se drží po celou hrací dobu a i vzhledem k rozumným 36 minutám času tu před sebou máme nahrávku, jejíž poslech ubíhá nanejvýš příjemně.

Vím, že „Fertile Descent“ není žádným milníkem ani fantastickou deskou, vždyť nic takového ani netvrdím, avšak nějakým způsobem je mi muzika Solar Temple sympatická. Což ale primárně plyne z toho, že to má nějakou kvalitu a že mě to na poslech baví. Příznivcům subžánru rád doporučím.


The Last Seed – Hellboy

The Last Seed - Hellboy

Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2018
Label: Nihilistische KlangKunst

Hrací doba: 42:37

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

The Last Seed je další nepříliš známé jméno na blackmetalové scéně, které sotva započalo svou dráhu na poli královského metalového žánru, který ovšem v rukou fušerů může dopadnout žalostně. Jak už tomu tak bývá, možnosti se nabízejí dvě – buď se jedná o nový projekt muzikantů, kteří se již okolo hudby motají nějakou dobu a mají z minulosti na kontě účast v jiných kapelách, anebo jde o úplně novou formaci.

V případě The Last Seed mám co do činění s první jmenovanou možností. Skupinu tvoří dva hudebníci, kteří se dříve angažovali ve skupinách jako Kerker, Todeskult (v těchto obou dokonce oba společně) nebo Trauer. Ve všech případech jde o nepříliš známá jména, která po sobě zanechala vždy dvě alba, a poté se nad nimi zavřela voda. Rovněž se povětšinou jedná o kapely motající se okolo německého labelu Nihilistische KlangKunst, pod jehož křídly – asi nepřekvapivě – vyšel také debut The Last Seed s názvem „Hellboy“.

Chtěl jsem napsat něco o tom, že schválně, jestli tentokrát The Last Seed vydrží déle jak dvě desky, ale když tak o tom přemýšlím, bude mi naprosto volné, jestli tahle kapela zdechne po dvou albech, po třech, za deset let anebo třeba zítra. To máte tak… zmiňované dřívější projekty nemám naposlouchané nijak zásadně, ale letmo jsem to slyšel a nikdy mi to nepřišlo jako něco zvláštního, spíš takový průměr. Možná hraný s věrností vůči black metalu, nicméně bez schopností tento skladatelsky povznést na něco magického, jak se to daří vůdčím (hudebně, nikoliv věhlasem) formacím žánru. Podobné pocity mám jen tak mimochodem z portfolia Nihilistische KlangKunst obecně, protože jsem snad ještě neslyšel jimi vydanou fošnu, která by se mi skutečně a upřímně líbila.

Pokud jste z předešlého odstavce dostali dojem, že i v případě The Last Seed se bavíme o vesměs průměrném materiálu, pak je tento dojem jednoznačně správný. Němci sice tu a tam přijdou s nějakým slušným riffem nebo solidní pasáží – jmenovat mohu třeba příjemný devadesátkový feeling v „Cast Off the Shroud“ nebo atmosférické finále „Conquer Your Winter Spell“ – ale vesměs se jedná jen o detaily, nepodstatné střípky, které se v nepříliš zajímavém celku rozpustí.

Skoro mám pocit, že těch několik posluchačsky lákavějších momentů vzniklo jakoby „náhodou“, protože z „Hellboy“ jakožto celku jinak není cítit nějaká hlubší hudební vize, vlastní ksicht, charisma nebo výraznější skladatelský talent. Výsledkem je tedy obyčejný lehce zapomenutelný průměr, s nímž nemá smysl se příliš zabývat. Přesně ten druh desky, u níž už hodinu po dohrání zapomenete, jak vlastně zněla.


In Twilight’s Embrace – Lawa

In Twilight's Embrace - Lawa

Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.11.2018
Label: selfrelease / Left Hand Sounds

Tracklist:
01. Zaklęcie
02. Dziś wzywają mnie podziemia
03. Krew
04. Pełen czerni
05. Ile trwa czas
06. Żywi nieumarli

Hrací doba: 29:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Poláci In Twilight‘s Embrace hrají už nějakých patnáct let, což není zas tak málo, ale jejich starší tvorbu jsem okázale ignoroval. A jak se tak dívám na kolonku žánru na Metal-Archives, kde se uvádí „melodic death metal / metalcore (early)“, asi tuším, že by to stejně nebylo nic pro mě. Kapelu jsem začal trochu poslouchat až s příchodem třetího alba „The Grim Muse“ (2015) a na něj navazujícím EP „Trembling“ (2016). Obě nahrávky nabídly vcelku povedený death metal, jehož poslech mě vlastně relativně bavil, nicméně nešlo o nic zásadního, abych se k tomu musel vracet i zpětně, a v záplavě obdobně laděných formací z Polska se to nakonec trochu ztratilo.

In Twilight‘s Embrace se loni opět připomněli se čtvrtým dlouhohrajícím počinem „Vanitas“, který jsem nijak zásadně neposlouchal. V době jeho vydání jsem na něco takového neměl úplně náladu, tak jsem to nechal plavat s tím, že o nic zásadního snad nepřijdu. Ačkoliv musím uznat, že jeho divný obal se mi fakt líbí. Počin jsem si poslechnul až zpětně nyní po setkání s novinkou „Lawa“.

In Twilight‘s Embrace každopádně na nic moc nečekají a letos už čtvrtý rok v řadě přicházejí s novým materiálem. Páté album „Lawa“ jsem si původně pustil jen tak z nudy v práci a prvotní poslech mě zaujal dost na to, abych se rozhodl nahrávce věnovat o trochu větší pozornost. Předně mě překvapilo, s jakým zvukem In Twilight‘s Embrace vůbec přišli. U Poláků totiž došlo k dalšímu žánrovému posunu, jelikož po deathmetalovém ladění „The Grim Muse“ a „Trembling“ už nejsou ani památky.

Skupina se totiž vydala do blackmetalových vod, a jak jsem při už zmiňovaném zpětném poslechu „Vanitas“ zjistil, In Twilight‘s Embrace tento přerod načali už loni. Ve srovnání s „Vanitas“ mi ovšem „Lawa“ přijde o něco životaschopnější, skladatelsky jistější a tím pádem i ve finále posluchačsky zajímavější. „Lawa“ přesvědčivěji pracuje s atmosférou a působí dojmem tématicky sevřeného dílka s nějakou myšlenkou. Jímž dle všeho i je, jelikož In Twilight‘s Embrace se pro album nechali inspirovat dramatem „Dziady“ polského básníka Adama Mickiewicze (1798–1855) a také jeho filmovou adaptací „Lawa: Opowiesc o ‚Dziadach‘ Adama Mickiewicza“ z roku 1989. S tím souvisí i přechod k polštině, což rovněž cením.

Podobnost s dřívější tvorbou (myšleno z toho deathmetalového období) lze vysledovat v tom, jak In Twilight‘s Embrace dokážou pracovat s kvalitními melodiemi a jejich zapuštěním do metalového základu. Z toho plyne i množství velmi povedených pasáží, na něž „Lawa“ naštěstí skoupá není. Najdou se sice i slabší chvilky – například se mi brutálně oposlouchal „zaříkávací“ začátek úvodní „Zaklęcie“ a sem tam bych si dokázal představit i lepší riff v nějaké dílčí pasáži dalších skladeb – ale nepřekračuje to únosnou míru. Ve výsledku si z desky vybavuji spíše to lepší – a že některé konkrétní momenty snesou i dost přísná měřítka – z čehož vyplývá i celkový pozitivní dojem.

Ještě před několika málo lety měli In Twilight‘s Embrace nejblíž k sortě kapel jako Kult mogił, Embrional, Northern Plague, s přivřenýma očima i třeba Hate; jejich letošní počin bych však doporučil spíš posluchačům skupin typu Furia, Mord‘A‘Stigmata, Odraza nebo Morowe. Což myslím jako pochvalu. Prozatím asi nejlepší deska In Twilight‘s Embrace.


Oltretomba – L’ouverture des fosses

Oltretomba - L'ouverture des fosses

Země: Dánsko
Žánr: psychedelic black / doom metal
Datum vydání: 28.6.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Des experiences cruelles
02. Thoth
03. Le texte des pyramides
04. Requiem pour grand duc
05. Ablation de la boîte cranniene
06. L’ouverture des fosses

Hrací doba: 33:16

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Labelů jako Caligari Records si osobně opravdu cením. Nejenže je tahle zámořská firmička pojmenovaná podle jednoho z nejlepších snímků všech dob, „Kabinetu doktora Caligariho“, ale i její přístup k hudbě a filozofie jsou mi skrz naskrz sympatické. Vydává kapely, které nikdo nezná a neposlouchá, na audiokazetách, které už si dneska nikdo nekupuje. Záležitost pro pár věrných, kteří jsou kompatibilní s obskurním vkusem majitele Caligari Records. Ne všechno, co zde vyjde, mi sice bez výhrad šmakuje, obzvláště nahrávky stylem směřující k death metalu mě zas až tak neberou, ale některé kousky jsou fakt kurevsky dobré, leckdy i nevšední a v tom nejlepším možném slova smyslu divné. Dnes si právě jednu takovou představíme.

Oltretomba pocházejí z Dánska a na rozdíl od většiny kapel vydávajících u Caligari už mají něco za sebou a nepřicházejí se svým prvním demáčem. Skandinávské trio již v roce 2016 vydalo dlouhohrající debut „Zenker“, který jsem doposud neslyšel, ale pište si, že se na něj po zkušenost s letošní novinkou určitě podívám. Aktuální počin „L’ouverture des fosses“ mě totiž baví opravdu mocně a hned takhle z fleku vám můžu říct, že byste jej měli slyšet. Tohle je totiž deska, jakou by si žádný z příznivců podivné, pochmurné a zároveň podmanivé hudby neměl nechat ujít.

Formálně bychom styl „L’ouverture des fosses“ mohli nazvat kombinací black a doom metalu, nicméně vězte, že Oltretomba neznějí tak, jak byste si dle takového pojmenování asi představovali. Svou strukturou většina skladeb nechá vzpomenout spíš na krautrockové zkouřenosti, aniž by papírově s tímto žánrem měla muzika skupiny něco společného. Stejně tak bych se vůbec nehádal, kdyby mi někdo tvrdil, že na „L’ouverture des fosses“ slyší dronové elementy, a najít si v tom ambientní vlivy také není až takový problém, podobně se kdesi ve spodních vrstvách ozývají zvuky, u nichž si skoro nemůžete být jistí, zdali se jedná o elektroniku nebo „jen“ zprasenou baskytaru. Sázím na to druhé, ale ve výsledku je to jedno – hlavně že to zní tak dobře!

Bylo by zavádějící tvrdit, že je to celé zabalené v blackmetalovém hávu, protože takhle standardní blackmetalový potažmo ani metalový sound nevypadá, ale určitě to má v sobě kus blackmetalové esence a elitářského nihilismu. Což je v kombinaci s notnou dávkou psychedelického feelingu dost lákavá kombinace. Opravdu silně lákavá. Atmosféra maká neskutečným způsobem, dokáže to pohltit a nepustit. V náručí „L’ouverture des fosses“ jsem našel onen pověstný stav, kdy je člověk takřka zhypnotizován hudbou a nedokáže vnímat prakticky nic jiného sdělení toho, co právě poslouchá. A to je věc, kterou rozhodně nepotkávám na každém rohu. O to víc si pak ale takových desek cením.

Oltretomba

Vzpomínám si, že když jsem „L’ouverture des fosses“ poslouchal poprvé, hned úvodní „Des experiences cruelles“ mě zaujala a říkal jsem si, že tohle by mohlo být sakra dobré. Jen těžko jsem v té době mohl tušit, že první skladba je sice dobrá, ale po ní následují ještě mnohem větší palby. „Thoth“, „Le texte des pyramides“ anebo titulní song na závěr jsou naprosté majstrštyky, ačkoliv každý z nich je trochu jiný a v rámci alba výjimečný. „Ablation de la boîte cranniene“ je rovněž výtečná a čistě ambientní „Requiem pour grand duc“ vlastně jakbysmet. Popravdě řečeno, nenacházím prakticky žádná slabá místa.

Nebudu vám lhát, vážení. „L’ouverture des fosses“ je jedno z nejlepších alb, jaká jsem v roce 2018 slyšel. Doufal jsem, že Oltretomba budou zajímaví, ale nečekal jsem, že bych u nich našel skutečný klenot. O to víc je ovšem jeho objev cennější. Tohle prostě chceš slyšet, bez keců.


Kroda – Selbstwelt

Kroda - Selbstwelt

Země: Ukrajina
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Selbstwelt I: Credo
02. Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності
03. Selbstwelt III: Довгий-довгий самотній шлях
04. Selbstwelt IV: За гранню буття і небуття
05. Selbstwelt V: Egodeath
06. Selbstwelt VI: Земля самості
07. Selbstwelt VII: Nordlandschaften
08. Like Some Snow-White Marble Eyes [Summoning cover]

Hrací doba: 47:30

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Ukrajinská pagan-blackmetalová veličina Kroda patří k těm skupinám, které jsem svého času míval docela rád, ale postupně mě tak trochu přestaly zajímat. V tomto případě nemůžu tvrdit, že by se mi jejich tvorba vyloženě znechutila nebo že bych na ně z nějakého malicherného důvodu zanevřel, spíš jsem prostě a jednoduše ztratil zájem a motivaci tu muziku poslouchat i nadále.

Jestli na nějaká alba Kroda vzpomínám v dobrém, jsou to určitě první tři dlouhohrající nahrávky „Поплач мені, річко…“ (2004), „До небокраю життя…“ (2005) a „Похорон сонця“ (2007). Poté došlo k tehdy hojně diskutovanému odchodu Viterzgira, jednoho ze dvou tahounů, který si založil novou kapelu Viter. Ta mě na rozdíl od mnohých nesere – ípko „Джерело“ a kolaborace „Diva Ruzha“ jsou dobré, deska „Springtime“ mě taky neuráží, i když tu bych už dnes asi nechtěl poslouchat.

Krodu tedy od této chvíle táhnul dál sám Eisenslav, a i když proti jeho snažení nemůžu nic říct, už se mi to nechtělo nějak intenzivně poslouchat. Ještě čtvrté album „Schwarzpfad“ (2011) bylo relativně fajn, ale následující dvojici „GinnungaGap-GinnungaGaldr-GinnungaKaos“ a „Навій схрон“ (druhé jmenované není metal) z roku 2015 jsem věnoval jen minimum pozornosti.

Dnes máme rok 2018. Od odchodu Viterzgira uběhlo osm let, od vydání první desky bez něj sedm. V téhle době vyšla celkově již osmá řadovka „Selbstwelt“, se kterou jsem se rozhodl podrobněji zjistit, jak na tom Kroda aktuálně je.

Nepřekvapivě jsem zjistil, že co do žánru a stylu se příliš nezměnilo. Black metal s pohanskou atmosférou, delší skladby, dost pasáží s využitím kláves a folklórních nástrojů. Nic proti tomu, nebudeme přece nějaké kapele vyčítat, že se drží svého soundu, nepřesáhne-li to únosnou mez a nesklouzne-li to k sebevykradačství. Takový pocit ze „Selbstwelt“ nemám, ačkoliv může být ovlivněn i tím, že Krodu neposlouchám nijak zásadně často, jak už ostatně proběhlo výše.

Důležité nicméně je si držet nastavenou laťku kvality a zde už se začínají objevovat první trhliny. „Selbstwelt“ není blbé album, najde se na něm i několik povedených chvilek. Přijde mi ovšem, že jejich hustota je trochu menší, než bych si u bezmála padesátiminutové desky představoval. A naopak se najdou i slabší momenty. Třeba hned první regulérní song „Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності“ může posloužit jako ukázka, že „Selbstwelt“ rozhodně není stoprocentní po celou dobu. Dokonce ani pasáž s cellem, které mám normálně v metalové hudbě dost rád, mě nijak zásadně nevytrhla.

Kroda

Jako největší kámen úrazu mi ovšem přijde, že „Selbstwelt“ pokulhává i v celkové atmosféře. Tu když se podaří vytvořit, jsem ochoten odpouštět i ne tak přesvědčivé dílčí prvky. Novinka Krody mě ale nijak zvlášť nedokáže strhnout, její náladotvornost mi přijde poměrně slabá, což je citelná změna oproti starým počinům, díky nimž jsem si Krodu kdysi oblíbil. Když si pustím třeba „Похорон сонця“, ten rozdíl tam je skutečně znát. „Selbstwelt“ je oproti tomu nahrávkou, která neurazí, ale ani nenadchne. Člověk po poslechu nezatouží si ji koupit a zařadit do sbírky, spíš na ni brzy zapomene.

Je pravda, že u začínající formace by možná bylo hodnocení smířlivější a dojmy pozitivnější, avšak u veličiny jako Kroda mi deska jako „Selbstwelt“ přijde trochu málo. Takový pocit jsem z ní měl prakticky od prvního poslechu a mám jej i teď, kdy jsem albu těch poslechů věnoval větší množství. Problém netkví v tom, že by snad nahrávka potřebovala uzrát. Problém tkví jednoduše v tom, že „Selbstwelt“ není prostě až tak dobré.


Zhrine, Ulsect

Zhrine, Ulsect

Datum: 11.12.2018
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Ulsect, Zhrine

V klubu Underdogs’ jsem byl vůbec poprvé a musím říct, že je to teda pořádnej punk. Malé dobrodružství začalo už samotným hledáním klubu, kdy jsem to nejprve přešel, pak zkoušel brát za jiné dveře, až jsem nakonec odevzdal svůj osud do rukou neznámého kolemjdoucího, který vypadal, že se na koncert vydal také. Před nijak označenými dveřmi jsme se poté ve skupince pár jedinců shodli na tom, že toto asi bude ono, a hned po jejich otevření nám byla poskytnuta další nápověda, že máme jít úplně dolů. S každým schodem se stále více zintenzivňoval závan sava a z vchodu se linul dým. Sláva, jsme tu správně.

Ve stejném duchu je i celý interiér, ale má to svoje kouzlo. Malý prostor byl nakonec tak akorát, nebylo zde vydýcháno, v nehlídané šatně se nic neztratilo, akorát čepované pivo za moc nestálo. Hlavně jsem se zprvu obával, jaký zde bude zvuk, ale už s první kapelou se ukázalo, že starosti nejsou namístě, protože ozvučené to bylo parádně, což je u stylů, kterým se věnují Ulsect a Zhrine, velice podstatné. Kromě atmosférických prvků je spojuje taky shodný počet dosud vydaných elpíček, tedy pouhé jedno. Setlisty tak byly předem víceméně jasné.

Prvními vystupujícími byli Ulsect. Tuhle nizozemskou partičku moc naposlouchanou nemám, ale těšil jsem se na neotřelý technický death metal. V průběhu hraní jsem si ale říkal, jestli mi to vůbec ten death metal připomíná. Oproti studiovému projevu mi to zde přišlo daleko více djentové až corové, tvrdé pasáže na mě takřka vůbec nefungovaly, zpěv Dennise Maasa mě taky moc nebral, takže jsem vlastně ocenil jenom ty klidné, atmosferické vyhrávky, které měly něco do sebe, a nebylo jich pomálu. Ale na rovinu, co je to za death metal, když se mnou nic nedělají vyšší kvalty? Zkrátka tenhle moderní háv mi nějak nesedl a Ulsect pro mě byli zklamáním.

Sranda ale byly všechny ty čmoudy, díky nimž člověk občas ani neviděl, kdo stojí vedle něj či kudy se jde na bar. Díky osvícení byli vidět jen siluety postav, což vhodně přihrávalo právě těm klidnějším pasážím. Ve stejném pódiovém nastavení hráli také následující Zhrine, od kterých jsem nečekal nic míň, než že mi spraví chuť.

Už s nástupem úvodního fláku bylo jasné, že tohle bude úplně jiná liga, a taky že byla. Až mě děsilo, jak moc byl ten rozdíl mezi Ulsect a Zhrine znatelný. „Unortheta“ je skvělá deska, avšak takhle naživo byla její síla ještě uhrančivější. Nejvíc mě oslovila práce bubeníka Gíslasona, strojově přesná, přičemž nepostrádající živočišnost. Zajímavý pohled byl také na basu Sigurðssona a smyčcovou práci kytaristy, zpěváka Steingrímssona, jež velice vkusně protínala misantropickou náladu black/deathových výpadů. Věc spíš pro efekt, ale funguje to. Jak už jsem napsal výše, i zvukově bylo vše v pořádku, takže nic nebránilo tomu, aby Zhrine naplno vynikli, což se jim také podařilo. Stejně se mi líbí, jak se z tak fádního death metalu, který hráli ještě jako Gone Postal, dokázali přetavit v tak přesvědčivé seskupení, jakým je Zhrine.

Počáteční zklamání Ulsect bylo zažehnáno a koncert Zhrine se mi určitě napevno vryje do paměti. Moderně pojatý black metal mi je rozhodně více pochuti než moderně pojatý death metal, což se této noci bezpodmínečně potvrdilo. Navíc už si nemusím vyčítat, že jsem Zhrine nezastihl na Brutal Assaultu, hehe.


Helrunar – Vanitas Vanitatvm

Helrunar - Vanitas Vanitatvm

Země: Německo
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Es ist ein sterbend Liecht
02. Saturnus
03. Lotophagoi
04. Blutmond
05. Da brachen aus böse Blattern, am Menschen und am Vieh
06. Vanitas Vanitatvm
07. In Eis und Nacht
08. Nachzehrer
09. Als die Welt zur Nacht sich wandt
10. Necropolis
11. Der Tag an dem das Meer seine Toten freigibt

Hrací doba: 62:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Helrunar jsou kapelou, kterou jsem kdysi vcelku poslouchal, ale postupem času mě zájem o její muziku dočista opustil. Pamatuju si, že dvojalbum „Sól I: Der Dorn im Nebel“ / „Sól II: Zweige der Erinnerung“ jsem v době jeho vydání protáčel dost zodpovědně a strašně se mi to líbilo. Na předcházející, celkově druhou dlouhohrající desku „Baldr ok íss“ z roku 2007 rovněž nemám negativní vzpomínky.

Po dvojalbu „Sól“ se ovšem Helrunar odmlčeli na čtyři roky a mě nějak opustila chuť se o ně nadále zajímat a hlavně je dále poslouchat. Ať už by se mělo jednat o novou muziku anebo o opakování již existujících počinů. Rozhodně to nebylo z trucu, že by snad čtyři sezóny nevydali řadovku, prostě se mi tenhle druh pohanského germánského black metalu trochu zprotivil. Respektive, abych se vyjádřil přesně, zrovna tuhle blackmetalovou odnož jsem nikdy neměl zrovna v lásce (hodně diplomaticky řečeno), ale bylo pár jmen, která jsem byl ochoten tolerovat, a ještě o něco méně jmen, které jsem byl ochoten poslouchat, mezi něž dočasně patřili právě i Helrunar. Za nějakou dobu mě nicméně přestali bavit i oni. Což nemusí být nutně chyba, říkejme tomu třeba přirozený průběh věcí.

Každopádně, čtvrté řadové album „Niederkunfft“ z roku 2015 jsem tiše odignoroval. Jeho vydání jsem zachytil, s vlastním poslechem jsem se však neráčil obtěžovat. Další tři roky uběhly jako velká voda a Helrunar se opět přihlásili o slovo s pátým velkým počinem „Vanitas Vanitatvm“. I v jeho případě mohu upřímně prohlásit, že mě to nijak zásadně nezajímalo. Hnula se ale ve mně taková ta pisálkovská potřeba referovat světu, tudíž jsem se rozhodl to v rámci osvěty kousnout a zjistit, zdali jsem Helrunar čistě náhodou nekřivdil. Nyní hodlám prezentovat výsledky svého bádání.

V zásadě zní „Vanitas Vanitatvm“ tak, jak jsem dopředu představoval. Což nemusí značit nic špatného, ani nic dobrého, jde o neutrální sdělení… ale ve skutečnosti je v tom obsaženo trochu od obojího. Tou dobrou zprávou je, že se mi potvrdilo, jak mám Helrunar v paměti uložené. Ačkoliv už jsem ztratil potřebu jejich tvorbu intenzivně poslouchat, pořád jsem si je pamatoval jako ty důstojnější představitele toho, co jsem výše nazval pohanským germánským black metalem. To pořád platí.

Drtivá většina těch pagan-blackových z Německa má takový zvláštní zvuk, díky němuž si je lze prakticky okamžitě zařadit do téhle sorty. Jako kdyby i do jejich black metalu pronikl kousek takového toho bavorského jódlujícího kýče. V drtivé většině případů jde o něco, co mě dost epicky nasírá, a poslouchat to dobrovolně se mi vyloženě příčí. Jen málo skupin umí tenhle německý sound podat takovým způsobem, aby to bylo alespoň snesitelné. Helrunar k nim naštěstí patří, což je plus pro ně. Tenhle samotný zvuk je nicméně sám o sobě příliš velkým mínusem. Riffy a pasáže, kdy lze tyto postupy vycítit, patří k nejhorším momentům „Vanitas Vanitatvm“.

Helrunar

Určitý pokles cítím i v těch atmosféričtějších momentech a atmosféře obecně. Vzpomínám si, že dvojalbum „Sól“ bylo v tomhle ohledu docela dobré a umělo přijít s kvalitními nápady. Že nejde o vzpomínky zkreslené případnou nostalgií, jsem se přesvědčil i nyní, když jsem kousek počinu poslouchal. „Vanitas Vanitatvm“ v tomhle ztrácí, někdy dokonce i regulérně nudí – třeba v osmiminutové „Nachzehrer“. Ta měla být se svým pomalým tempem, stavbou a delší stopáží asi pořádným atmosférickým opusem, ale ve finále je spíš zbytečná a nezáživná. Zdaleka to ale není jediný moment, kdy mě napadlo, že by nahrávce prospělo nějaké ukrácení hrací doby, protože na 62 minut tam nacházím méně zábavného, než bych očekával.

Navzdory neduhům ovšem nelze Helrunar upírat i určité kvality. Pořád si stojím za tím, že v rámci daného specificikého subžánru zrovna tahle kapela patří k tomu sympatičtějšímu. Kritika neměla dokázat, že „Vanitas Vanitatvm“ je album bez úrovně a patří mezi hnůj. Měla poukázat jen na to, že obecně „Vanitas Vanitatvm“ není žádný velký zázrak, nýbrž hodně dobře odehraný průměr s pár výstřelky do nadprůměru v dílčích momentech.