Archiv štítku: CZE

Česká republika

Behewrath – Grim Echoes of the North

24.7.2016 H. Napsat komentář

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 22:44

Odkazy:
facebook

Formací – ideálně jednočlenných – které se obrací za zlatým věkem pravověrného black metalu a i v dnešní době do světa pouštějí zašpiněné garáže, je nepřeberné množství. A přece se stále vynořují další a další projekty s tím samým záměrem. Jeden takový, Behewrath, se před nějakou dobou vyskytl i v Litomyšli a aktuálně vypustil svůj první demosnímek. Už samotný jeho název dostatečně výmluvně říká, oč zde půjde – jmenuje se totiž „Grim Echoes of the North“.

Samotný poslech žádná velká překvapení nepřinesl, protože se skutečně jedná o black metal v ortodoxně primitivní formě, jež jaksi odmítá přijmout skutečnost, že rok 1990 už je dávnou v trapu. Očekávat jakoukoliv originalitu není na místě, ale už jen z prezentace Behewrath je na první pohled patrné, že o nic takového autorovi ani nešlo, naopak je nepřehlédnutelné, že „Grim Echoes of the North“ vzniklo se zcela jasnou vizí znít co nejvíce raw. Výsledek tomu odpovídá, tudíž se posluchači mohou těšit na dvacet minut (rozdělených do čtyř stop) mrazivého riffování se zastřeným soundem – v té nejkrystaličtěji pravověrné podobě.

Předpokládejme na chvíli, že nikomu z nás nevadí fakt, že Behewrath ani náznakem nepředvádí nic, co by tu už nebylo v minulosti, a pojďme si povědět, jak si na tom „Grim Echoes of the North“ stojí v kontextu blackmetalové syrovosti. Asi to nejlepší, co demosnímek nabízí, je sound, jelikož ten je skutečně správně „grim“ a jeho zaslepená špinavost je natolik zpátečnická, až je to vlastně docela sympatické. Jistý feeling ten zvuk má, takže proč ne.

O něco slabší je to už se samotnou hudební stránkou resp. skladatelskými schopnosti. Některé riffy jsou docela povedené a daří se jim vcelku přesvědčivě navodit náladu zatuchlé kobky. Zejména v těch nejpomalejších momentech se mi to líbí – jako důkaz mohou posloužit jisté pasáže hned úvodní titulní skladby. V těch rychlejších momentech se jakákoliv atmosféra vytrácí na úkor zběsilosti, ale dejme tomu, že i s tím se dá žít. Trochu mě už ale dráždí, že některé jiné riffy jsou naopak trochu jalové a vůbec mě nebaví. V tomto ohledu vede třetí song „Towards the Valley of Nothingness“.

Největší slabina „Grim Echoes of the North“ ovšem tkví jednoznačně ve vokálu. Helvete – jak si onen jediný člen Behewrath říká – v některých momentech, byť to není často, dokáže rozehrát relativně poctivé zlo po instrumentální stránce, avšak zpěv mu příliš nejde, což dojem z demíčka značně sráží. Hudbu by šlo bez nějakých větších cavyků nazvat poctivým a snad i sympatickým průměrem, který se dobře poslouchá a není nutno jej a priori odsuzovat, ale vokál je… no, velmi špatný.

Vzato kolem a kolem se nejedná o nic výjimečného, a když to neuslyšíte, nic se nestane. Behewrath by nyní měli věnovat pozornost pouze ortodoxní vyznavači žánru, ale hádám, že právě jim má být „Grim Echoes of the North“ určeno. Jenže na druhou stranu, ani z jejich pohledu nepůjde o nic zvláštního, před čím by bylo nutno se klanět.

Rozhovory

The Corona Lantern

14.7.2016 H. Napsat komentář

Země: Česká republika
Žánr: sludge / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Igor „Iggy“ Krakhmalev, Daniela „Dahlien“ Neumanová, Tonda Smrčka, Dima Borovkov
Počet otázek: 13

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

V loňském roce nás toho v redakci na domácí metalové scéně zas tak moc nezaujalo. Jednou z čestných výjimek ovšem byli The Corona Lantern, kteří se stali velice příjemným objevem. Nejprve na sebe upozornili jarním ípkem „MMXV“ a svůj potenciál následně potvrdili podzimním dlouhohrajícím debutem „Consuming the Tempest“, jenž hned u dvou našich redaktorů zabodoval i v konečném zúčtování hudební sezóny s kódovým označením 2015. A to už byl dostatečný důvod k tomu, abychom spáchali i nějaký ten menší rozhovor. Odpovědí na naše otázky se ujali hned čtyři členové kapely…

Ahoj! První otázka bude možná trochu klišé, ale v tomhle případě mi dává smysl se na ni zeptat – jak vlastně The Corona Lantern vznikla? Spíš než o nějaké suché faktografické údaje mi jde o ty pohnutky, proč bylo nutné dát dohromady nový projekt. Přece jenom vlastně všichni hrajete i v jiných a vcelku aktivních kapelách, navíc z poměrně odlišných odnoží metalu. Jaká tedy byla motivace ke vzniku The Corona Lantern?

Iggy: The Corona Lantern vznikla mou touhou se pokusit udělat pomalejší a atmosféričtějsí hudbu, původním záměrem bylo složit pár songů ve stylu mých oblíbených Neurosis, ale nakonec se to vyvinulo úplně jinak.

Kdo byl vlastně tím prvním, v jehož hlavě se nápad na tuhle skupinu vylíhnul? A jak se následně dávala dohromady sestava kapely? Spojitost mezi členy Diligence je asi zřejmá, stejně tak není moc velký problém si domyslet, že například s Rise of Surya, kde hraje kytarista Tonda Smrčka, jste se někde během koncertování srazili, ale jak třeba do The Corona Lantern přišel bubeník Šimon, který jinak hrává ve skupinách z odlišných a o poznání jemnějších žánrů? A není to pro něj trochu nezvyk přeskočit z formací jako Akline či Sinuhet do metalu?

Iggy: Nápad na tuhle kapelu se zrodil v mé hlavě, chtěl jsem udělat hudbu odlišnou od Diligence a od kapel, kde jsem působil před tím. Začalo to tak, že jsem udělal první song „Thick Lava in My Mouth“ a pak jsem začal přemýšlet o lidech, co budou ochotní s tím songem jít se mnou do studia. První člověk, kterého jsem oslovil, byla Dahlien. Tonda se k nám přidal během nahrávání LP „Consuming the Tempest“. Co se týče bubeníka Šimona, tak nějakou dobu jsme spolu hráli v kapele Projekt c.h.u.j., což byla taková směs punku a metalu a ještě nejméně pěti jiných žánrů, takže nemá od metalu až tak daleko, jak se zdá na první pohled.

Když už jsme u těch dalších aktivit – nebude se činnost The Corona Lantern trochu mlátit s ostatními kapelami, když jich všichni dohromady máte poměrně dost? Kdo bude mít přednost, když dojde na nějakou kolizi koncertů? Do případného odehrání dvou setů za jeden večer byste šli?

Dahlien: On ten svojí set za večer pro jednoho člena kapely proběhl a to rovnou na prvním koncertě Corony. Kytarista Iggy si stihl střihnout premiérový koncert jak s TCL, tak v rámci jeho v té době čerstvého angažmá v Demimonde. Takže večerům se dvěma výstupy se nevyhýbáme, záleží, jaké jsou okolnosti, jestli je ta druhá domluvená akce v pořadí dostatečně zajímavá a jestli nám to časový harmonogram vůbec povolí. Osobě mám za sebou už dva dvojáky, první byl minulý rok s Diligence, když jsme vystupovali jeden den jak na Death Coffee festu, tak na festivalu v Trutnově. Tento rok už jsem si dvoják stihla odkroutit i s Keep on Rotting, když byla Žižkovská, na kterou jsme dostali nabídku a zároveň nechtěli pustit již domluvené hraní v Plzni na Deadly Storm. S domlouváním akce se to potom má jednoduše, když už někdo něco má na daný termín, tak je to dané. To by opravdu musela přijít nějaká velká nabídka, například možnost supportu známější zahraniční kapele. Tyhle situace ale zatím nenastávají, takže není co řešit.

Tonda: Tzv. „dvojáky“ jsou velmi ošemetná věc a prakticky stojí dvojnásobný výdej energie, což nemusí být každému plně po chuti. Naštěstí jsem zažil asi jen dva a pouze u jednoho jsem to musel na konci spláchnout třemi skleničkami koly. Holt náhlá absence cukrů dělá své. To bylo kdysi tenkrát na Marjánce, kdy jsem ještě hrál ve Vibrathörr a kvůli neznámým důvodům náš band Rise of Surya (tehdy Asynthetic) spolu se zmíněnýma „Vibroušema“ hráli hnedka po sobě. Šílenost, pokud jste na pódiu zvyklý pařit jak o život. V případě Corony je pravda pohyb o dost volnější, takže bych se dvojáku vůbec nebál. Na kolizi podle mě dojít ani nemusí, když se ví o akci předem a řeší se, jak kdo může/nemůže, takže se jedná zpravidla o namátkovou věc. Ale popravdě, dávat dvojáky si myslím není úplně šťastné řešení už kvůli dalším důvodům, ať už organizačním a dalším. Pak ten druhý dvoják byl jen s jednou kapelou, ale v různých městech, což už bych docela nerad opakoval.

Iggy: Určitě se tomu nevyhneme, ale s tím už se počítalo od začátku, snad to nebude mít až takový vliv na působení kapely.

<a href="http://thecoronalantern.bandcamp.com/album/consuming-the-tempest">Consuming the Tempest by The Corona Lantern</a>

S tím koncertováním prozatím docela šetříte. Jestli dobře počítám a jestli mi něco neuniklo, tak The Corona Lantern doteď odehrála celkem čtyři akce – třikrát Praha, jednou Jindřichův Hradec. Hodláte do budoucna koncertovat častěji, anebo to záměrně držet spíš na menším počtu akcí? A co nějaké výjezdy do zahraničí?

Dahlien: Je to tak, celkem máme za sebou všehovšudy čtyři výstupy. Šetříme s nimi z vícero důvodů. Jeden čistě faktografický je, že máme basáka, který žije a pracuje v Londýně, takže zde nemůže být osobně přítomen tak často. Určitě bychom rádi hráli o něco častěji, samozřejmě jak jen nám to bude povoleno, ale pravdou je, že zas tak moc lidí o TCL vlastně ještě neví. Jo, sice máme za sebou už jedno EP a dlouhohrající desku, ale pořádnější promo probíhá vlastně až nyní, odstartovaly ho fyzické nosiče „Consuming the Tempest“, které jsme měli u sebe až v půlce března. Chtěli bychom asi dosáhnout nějakého rozumného kompromisu, protože všichni z kapely máme časově náročné práce a své další projekty, které konzumují nemalou porci volného času.

Iggy: To se s časem uvidí, zatím nemůžeme říct nic konkrétního. Ale osobně si myslím, že The Corona Lantern je takovou kapelou, co by neměla hrát každý víkend.

Pojďme nyní k vašemu prvnímu albu „Consuming the Tempest“, které jste čerstvě vydali jako digipack CD. Proč to vlastně zpočátku vyšlo jen digitálně a fyzická edice vychází až po nějakých pěti měsících? Je digipack nějak limitovaný?

Dahlien: Digitální vydání bylo uspíšené kvůli domluvenému prvnímu koncertu, který proběhl v pátek 13. listopadu minulého roku. Chtěli jsme před akcí vypustit ven alespoň nějaké věci, nakonec to dopadlo tak, že celé album bylo na internetu den před živým hraním. Digipacky jsme nechali vyrobit v nákladu 500 kusů.

Iggy: Původně jsme neměli v plánu to vydávat fyzicky, ale díky našemu rakouskému kamarádovi jsme si to nakonec mohli dovolit.

Ještě před „Consuming the Tempest“ jste vydali ípko „MMXV“, na němž se nacházejí dva tracky, které se posléze na desce sice objevily, ale jen jako takové bonusy. Není to trochu škoda ty dva kousky takhle „schovat“ a ani je neuvést na obalu? O samostatném vydání „MMXV“ (třeba na sedmipalci) jste neuvažovali?

Dahlien: To právě měl být ten vtípek. Materiál na Consuming byl daný, vydání fyzického nosiče nebylo o předchozím EPku, proto jsme to ani nechtěli dát na obálku. Je to takový kompromis, tichý dárek pro fanoušky, zahrnout na placku i starší tvorbu. Přijde mi to jako docela šikovné řešení. Sedmipalec by byl pro nás absolutně mimo hru v této fázi, i díky tomu, že jsme ony dvě skladby hned při vypuštění dali zadarmo ke stažení.

Jak jste zatím spokojeni s odezvou na „Consuming the Tempest“? Nemyslím ani tak to, co na to posluchači a kritici říkají, protože z toho mám pocit, že se to zatím všem líbí (alespoň já jsem tedy nějaký negativní názor nikde nezaznamenal), jako spíš kvantitu ohlasů. Co jsem koukal, tak se zatím objevily jen dvě domácí recenze a pak další dvě nebo tři zmínky na nějakých zahraničních webech (byť jedním z nich byl No Clean Singing, což není zrovna malá stránka). Doufali jste, že si „Consuming the Tempest“ získá víc pozornosti, anebo to pokládáte za odpovídající v rámci možností?

Tonda: Řekl bych, že jde všechno přirozeně samo a kladné ohlasy nás nesmírně těší. Je jich potřeba si velmi vážit, ať už jde o české nebo zahraniční. Přesně v tomto momentě si uvědomíte, že to, co děláte, má svůj hlubší smysl a vaše snaha nepřichází vniveč. Děláte něco, co vás a lidi okolo baví a veškerá kladná odezva je dalším hnacím motorem pro postupné zdokonalování se. Ale to platí samozřejmě o kritice, bez ní by se těžko dalo růst. Hlavní je neusnout na vavřínech a pokračovat v tom, co vás osobně vnitřně naplňuje. Je třeba stále dál kráčet po té vytyčené cestě.

Z vizuální prezentace The Corona Lantern je patrný minimalismus, který mě dost baví. Pokládáte takovou abstraktnější elegantní strohost za poznávací znamení kapely? Předpokládám, že nějaká „epičtější“ grafika, jakou třeba děláš pro některé jiné kapely, se u The Corona Lantern asi neobjeví…

Dahlien: Za tak krátkou dobu trvání se onen minimalismus stal Coroně tak trochu vlastní. Jednou se to vyzkoušelo a sedělo to a nebyl důvod zbytečně experimentovat. Navíc, výrazivo je neomezený, takže můžeš udělat tunu minimálů a přitom bude každý vypadat úplně jinak. Když se nad tím zamyslím, tak ona muzika je výpravná a docela ilustrující i sama o sobě. Zprvu jsem prostě jen chtěla naznačit, že jde o pomalejší a náladovější muziku, ale zároveň dát najevo, že máme třeba trochu odlišný sound, zvuk je čistý a to se promítlo i do obálky. Nikdy neříkej nikdy, a pokud nějaká větší změna nastane, tak to bude mít i pádný důvod.

Dima: Minimalistická grafika obecně je ve své podstatě kontrastní. Podle mého názoru není kresba pro pomalý agresivní sludge až tak typická, jde to spíš do kontrastů. Progresivnější výbuchy se v rámci celku shodují s černou a bílou minimalistickou vizualizací. Zároveň je hvězda jedno masivní tělo, které visí nade vším, její účinek je přítomen všude. Celé to vytváří harmonii s riffy, které vychází zevnitř. Myslím, že celý koncept díla, stejně jako i samotná hudba, vytváří jakýsi dualismus, který dělá TCL ještě zajímavější.

Na druhou stranu, jak do toho minimalismu zapadá název The Corona Lantern? Jde mi především o to „Corona“ – koróna je, vágně řečeno, vnější atmosféra hvězdy, což mi naopak přijde jako něco poměrně monumentálního, co budí respekt. Jaký význam má mít jméno kapely?

Dahlien: Minimalismus v artu nemusí nutně zobrazovat jen přízemní věci, naopak je mi sympatický, že se jedná o propojení a vzniká významový a obrazový kontrast. I minimalistický věci umí budit respekt, samozřejmě záleží na úhlu pohledu, ale mám za to, že se celkovou atmosféru alba povedlo do nosiče víc než solidně vtisknout. Navíc tu přirozeně nemáš k dispozici jen přední stranu, ale i další plochy a způsob, jakým s nimi naložíš, utváří celkový dojem. Máme šestipanelový digipack s plackou uprostřed a protože je to všechno minimalisticky řešeno a texty se vešly do vnitřních stran panelů, nezbyl prostor na žádný jiný balast okolo, pouze nutný faktografický údaje a kontakty. I to dělá onu celistvost. Přesto to ale působí zvláštním způsobem pompézně, alespoň v mých očích, dost tomu pomáhá i matný povrch, a nezatavená černá. Jak se nad tím zamýšlím, tak je ten vizuál dost možná i moje nejoblíbenější práce.

Kontrast pak můžeš najít v samotném názvu kapely. Chtěla jsem nějakou žánrovku, aby z názvu bylo hned cítit, co posluchač uslyší. Souhra něčeho velkého, organického s něčím, co vytvořil člověk, co má víceméně jasný tvar a strukturu a zároveň v konečným kontextu je vlastně zanedbatelný, protože koróna jako taková nemá příliš velkou intenzitu. Něco, co je ponurý. I když i samotný význam mě posléze překvapil, když jsem zjistila, že „Corona lantern“ je vlastně název pro takový vintage pouliční lampy. Spojila jsem to pak s artem k „MMXV“, ze kterého jsem pak tu lucernu opět vzala a zkombinovala s fragmenty z „Consuming the Tempest“, aby mohl vzniknout komplexní, ale opět v rámci soutěže, minimalistický design na trika.

Šlo by obaly „MMXV“ a „Consuming the Tempest“ chápat jako takovou vizuální reprezentaci názvu The Corona Lantern? V případě EP je to vcelku zřejmé – lucerna (lantern) a za ní v pozadí hvězda a její koróna (corona). Na přebalu „Consuming the Tempest“ je viditelná hvězda a koróna v horní půlce… trojúhelníková konstrukce v dolní půlce má být opět svítilna? A proč jsou na obalu dvě hvězdy?

Dahlien: Není úplně jednoznačný, že se budu graficky motat jen v těchto objektech, v případě EP se to tak nějak nabízelo, zobrazit obě slova názvu v rámci jedné grafiky. Ale Corona jako kapela určitě bude mít v budoucnu další zajímavý témata a proto bych to ráda nechala otevřený. Nastolený styl asi nijak výrazně opouštět nebudeme, tohle se nám líbí, evokuje to tvorbu a jsme s tím spokojení, prostě to funguje. Obal „Consuming the Tempest“ je spíš intuitivní než nějak chladně vypočítavý, takže za každou čárou nemusíš hledat jediný konkrétní význam. Spíš než něco děsně promyšleného je to vlastně docela automatický a spontánní. Jela jsem podle pocitů a vjemů z přímého poslechu skladeb a vlastně tímhle to celé získá onu kompaktnost a jasnost. Najednou to vidíš a říkáš si, že kdyby to bylo vizuelně trochu jinak, tak by se vytrácela intenzita. Takže za těmi dvěma hvězdami si třeba můžeš představit dvojí význam, kontrast. Anebo si nemusíš představovat vůbec nic. Pro mě je daleko zajímavější, když si v něčem člověk může najít ne jednu, ale třeba pět různých interpretací.

Vedle toho se ještě prezentací The Corona Lantern proplétá oprátka, jež se objevuje jednak na promo fotce (která je jen tak mimochodem parádní!), na níž to trochu vypadá, jako kdybyste šli slepí na popravu, druhak i jako background na náhledech CDčka a trika. Je to jen vizuální prvek, který se hodí k muzice, anebo to má mít nějaký hlubší význam? Pokud se nemýlím, třeba sampl na začátku „Sleeping on Warm Ashes“ zní jako houpání provazu ve větru… A o zapracování oprátek do podoby živých koncertů jste neuvažovali?

Iggy: Máme v plánu naši show krok za krokem zdokonalovat, bůh ví, možná se jednou ta oprátka pódiu ukáže.

Dima: Vzezření TCL na jevišti by mělo být podobné grafice, takže co nejméně prvků, které by měly být jasné a striktní. Domnívám se, že hudba sama o sobě říká hodně a možná pokud bychom použili lana, tak už by to bylo příliš. Jinak, lano samotné odhaluje beznaděj skrytou uvnitř hudby, neschopnost naleznout cestu ven z osobních katastrof. Je to symbol řešení každodenního boje uvnitř člověka.

<a href="http://thecoronalantern.bandcamp.com/album/mmxv">MMXV by The Corona Lantern</a>

Z vašeho dosavadního fungování mám dojem, že The Corona Lantern nebude jednorázovým a jednoalbovým projektem, ale že má jít o regulérní kapelu. Tím pádem stojí za to se zeptat – jaké budou vaše další plány? Co takhle nějaký videoklip? A přemýšlíte už o novém materiálu, anebo je na to ještě brzo? Budete se snažit držet další tvorbu v nastavených mantinelech, anebo hodláte i nějakým výraznějším způsobem experimentovat? Na koncertě v Žižkostele mi místy přišlo, že by tomu klidně slušel nějaký noisový výjezd…

Tonda: Tak původně se jednalo o koncept projektu, který ani neměl v úmyslu živě vystupovat. Šlo jen o odlišnou uměleckou expresi, co bylo potřeba ventilovat ven. Ale situace vyplynula zcela jinak a Corona už se nedá onálepkovat „studiovým počinem“. S tím vším samozřejmě souvisí nadcházející cíle, kterých bychom rádi dosáhli. Prezentace videoklipem je jednoznačně pro každou kapelu nutnost, tudíž bych řekl, že vás nemine, ale otázkou je v jaké formě. Nechte se překvapit. To samé s hudebním vývojem. Coronu sice definuje pomalé tempo, temná atmosféra a drásavý projev protknutý melodikou, ale myslím, že mantinely je třeba dále rozvíjet a zkoušet i jiné možnosti. Samozřejmě v rámci svého původně nastoleného výrazu, jenž by přirozeně mohl vykrystalizovat do další zajímavé podoby.

Dahlien: Doufám, že si touto odpovědí zbytečně nenaseru do bot, ale za sebe bych ráda prozkoumala i jiné vokální polohy a výraziva, možná místy i více vrstev přes sebe, navazovat a prolínat. Do určitý míry trochu rozvinout to, co jsem v „A Ray Of Black Light Lantern“ načala.

Iggy: Jak jsem říkal, ty plány jsou hodně velké a o videoklipu se v současné době přemýšlí. Na novém materiálu už děláme, ale nechci nic víc prozrazovat.

Nuže, máme tu poslední otázku – jaké hvězdě vaše koróna patří? Je to obr, anebo trpaslík, anebo snad dokonce nějaká konkrétní? Díky za rozhovor a ať se vám daří!

Dima: TCL patří podle mého k obrovské umírající hvězdě, která hoří zevnitř a tento oheň ovlivňuje vše kolem ní. A během umírání k sobě přitahuje ještě více věcí, čímž urychluje cestu vedoucí ke zkáze. S každou vteřinou lákají její paprsky okolní hmotu, skoro jako kdyby to byla můra hledající světlo, které ji nakonec zabije. Celý proces se neděje v tichosti, naopak, s konstantním praskajícím zvukem nekonečných myšlenek, nechutných pocitů, rozbitých snů a ztracených možností.

Dahlien: Velice zjednodušeně a s nadsázkou – jsme trpaslík, co by byl rád obrem. :) Děkujeme Sicmaggot za možnost vyjádřit se a čtenářům za pozornost při čtení!

Recenze

James Cole – Orfeus

10.7.2016 H. Komentáře: 12

Země: Česká republika
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 31.5.2016
Label: Bigg Boss

Tracklist:
01. Silencio
02. Orfeus
03. Eurydice
04. Showyourface
05. Démon (feat. Ektor, Vladimir 518)
06. Getbornagain
07. Girl in a White Dress
08. Clive (feat. Oto Klempíř)
09. Gaia
10. Golden Bark
11. Porno Movie Star
12. Grace
13. Feel Me Flow
14. Wishtin

Hrací doba: 64:27

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas se říkává, že studium Filozofické fakulty mění lidi. Jasně, studium vysoké školy člověka nějakým způsobem poznamená vždycky. Nehledě na fakt, že někdo by mi tu jistě mohl vpálit slavný Lorenzův motýlí efekt – když mávnutí motýlích křídel v Brazílii prý může vyvolat tornádo v Texasu, tak je jasné, že takový zásah do života jako absolvování univerzity člověka změní. Nicméně zrovna o Fildě kolují vtipy, že z cynických parchantů, kteří se baví nad vtipy o židech a holocaustu, do roka udělá sluníčkáře (dneska je tenhle pojem populární, tak musím jít s dobou a taky ho občas použít, žejo).

Samozřejmě, vtip je vtip. Ale na každém šprochu pravdy trochu. A když se člověk podívá na současného Jamese Colea, jenž právě studuje filozofii na výše jmenované fakultě, tak se chtě nechtě vkrádá myšlenka, jestli to fakt jenom vtip. Týpek, který dělával Supercroo – co Supercroo, ani nemusíme tak daleko do minulosti, stačí se podívat jen na to, co předváděl tři roky zpátky na albu „Moby Dick“ – dnes jde do internetové televize a s image rádoby intelektuála tam káže jak Ježíš a předvádí ultimátní cvičení na téma patos na sto a jeden způsob. Ojedinělý úlet? To těžko, když i kampaň (zjevně sponzorováno Red Bullem… oukej, asi je to umění nebo tak něco) k nové desce je hned v úvodní části (na další už jsem neměl koule) po okraj natřískaná tak patetickými kecy, že třeba já se stydím sám před sebou jen za to, že na to koukám.

No, a vzhledem k tomu všemu jsem se novinky „Orfeus“ docela bál – obzvlášť v kombinaci s tím, že už předem byl avizován obrat i po hudební stránce. Jednoduše jsem se obával, že album bude stejná sračka jako výše jmenované Jamesovy kydy. Nakonec ovšem nedokážu úplně jednoznačně říct, zdali lze v případě „Orfea“ mluvit o průseru, anebo snad o trefě do černého… výsledek je jednoduše rozporuplný. Strašně moc rozporuplný. A to nemá souvislost s tím, o čem jsme se bavili výše, ale čistě jen co do hudební stránky, protože odteď už jen o ní.

Předně je nutno ocenit jednu věc. „Orfeus“ je album, na němž se James Cole skutečně vydal jinam a měl odvahu se pokusit o něco, co se od něj nečekalo. Je patrná snaha vymanit se z těsných okovů hip-hopu a vytvořit nadžánrovou desku. To je hodně těžká věc, ale když se povede, jsou to vážně parádní záležitosti. James Cole ovšem zůstal tak někde napůl cesty a ne vždy to funguje. Na jedničku makají třeba metalové kytary, jejichž oblibou se Cole nikdy netajil, naopak je známo, že metalovou muziku má rád. Není však na místě čekat vyloženě metalové skladby – kytara je používána ke gradaci experimentálně hip-hopového základu, ale ve všech případech tuto roli zvládá bravurně. Nejkřiklavějším příkladem budiž titulní „Orfeus“, v níž mát kytarový nástup v refrénu takovou sílu, že je na jeden z vrcholů nahrávky okamžitě zaděláno. Podobně dobře to ovšem dopadlo i v „Silencio“ a „Showyourface“.

Na druhou stranu, „Silencio“ a „Showyourface“ odhalují i jeden z podstatných neduhů „Orfea“. První půle obou písní je v podstatě o ničem a vesměs se jedná jen o nudné čekání na příchod kytary. Minimálně v případě úvodní „Silencio“ bych se vůbec nedivil tomu, pokud by bylo záměrem ukolébat posluchače a pak jej přikovat, jenže tři a půl minuty ničeho jsou prostě moc. Onen zmiňovaný neduh pak tkví především v tom, že se James Cole v některých pasážích desky prostě točí v kruhu a utápí se v nezáživném rádoby experimentování, které však bude působit experimentálně leda tak na průměrného posluchače hip-hopu, jenž nevidí za hranice svého základního žánru, ale zkušenějšího posluchače, na nějž „Orfeus“ dle všeho míří spíš, to na zadek neposadí, má-li za sebou průzkumy skutečně avantgardních stylů.

Abychom se ale nezamotali do podobného blekotání jako samotný James Cole v DVTV, pojďme na to konkrétně. Některé tracky jsou nuda jako svině, tak si na ně ukažme – „Getbornagain“, kýčovitá „Girl in a White Dress“ (suverénně nejhorší věc na fošně, hejt!), přiteplená „Gaia“ (pár solidních motivů to nezachrání), „Wishtin“. Třeba v těch posledních dvou je patrná právě ta snaha o nadžánrovost, protože s hip-hopem už to má společného máloco, nicméně se mi zdá, že zde ještě není tolik zkušeností s podobnými věcmi, aby z toho nelezla rozplizlá břečka.

Pak jsou tu songy, které nejsou tak extrémně nudné, ale pořád jim něco schází a do dokonalosti mají daleko. Do téhle kategorie spadá třebas „Démon“, kde se na featech objevují Ektor a Vladimir 518 – v obou případech výkony ujdou, ale žádný zázrak (hlavně Vladimir na své poměry spíš průměrný, umí i lépe… ale není to překvapení, na featech bývá často trochu slabší). Akorát ten trochu blbý refrén tenhle kousek sráží, což je škoda, protože jinak to nezní zle a i přímočařejší beat je v rámci alba osvěžující (byť je pravda, že na první poslech se mi ten song nelíbil vůbec). Obdobně mají mouchy i „Golden Bark“, „Grace“ a „Feel Me Flow“, v nichž mě možná trochu paradoxně nejvíce dráždí samotný James Cole. Je sice chvályhodné, že se pokouší experimentovat i hlasově a zkoušet něco nového, schopnosti na to jistě má, ale zrovna zde mi to tedy nesedí ani za mák. Vlastně bych obecně řekl, že když se pustí do zpěvu (a tím myslím skutečně zpěv, nikoliv rap nebo cokoliv jiného), občas působí až příliš afektovaně.

Dále bych do téhle sorty rozporuplných songů zařadil i bohémskou „Porno Movie Star“, která se do celkového ladění desky svou náladou ani textem nehodí (ačkoliv to do jisté míry platí i o „Démonovi“) a nezachrání ji ani příjemná saxofonová vsuvka (byť sama o sobě patří k nejzajímavějším pasážím alba). No, a nakonec tu je ještě „Eurydice“, jež už sice patří k tomu lepšímu, co se na nahrávce nachází, ale pořád mi tam cosi schází a několik chvilek mi neleze do uší.

Vylučovací metodou nám zbývají dvě písně, k nimž už připomínek nemám a mohu je pasovat na jasné vrcholy desky. Rozhodně jde o titulní „Orfeus“, o níž už ostatně byla řeč. Dalším pak je osmá „Clive“, v níž se daří tvořit výborné napětí a na níž je vidět i to, že zvolená cesta nemusí být špatná, protože je to složené chytře a má to nějaké charisma.

Akorát je škoda, že ty opravdu bezvýhradně povedené kusy jsou jenom dva. Většina písní „Orfea“ se zasekla někde před cílem, což je škoda, neboť potenciál v nich bezesporu je. Naopak hodně zamrzí několik regulérně vatových věcí, jejichž přítomnost je poněkud paradoxní, protože a) z celého počinu je naprosto zjevně cítit, že tomu byla věnována značná péče a úsilí; b) to má zbytečných 64 minut, které by šlo v pohodě zkrotit, kdyby zůstalo dejme tomu deset skladeb a zahodila se ta vata. No, a poslední záležitost, co mi vadí, je použitý jazyk. Volbu angličtiny pro většinu songů považuji za špatný krok a radši bych dal přednost češtině. Ale když už trvat na anglickém jazyku, tak to v něm udělat celé, ne míchat dvě řeči (čtyři písně jsou česky), protože to působí dost rušivě.

James Cole se mému pohledu na svět možná lidsky vzdálil, ale i přesto nemohu popřít, že základní myšlenka a přístup k nahrávce jsou vcelku sympatické, dokonce i chvályhodné. „Orfea“ lze ovšem brát jen jako takový prvotní nástřel, odrazový můstek a první pokus se pohnout jinam. Zvolená cesta je zajímavá a má velký potenciál, takže já osobně bych nebyl vůbec proti, pokud by pokračovala. V případě vychytání současných dětských nemocí by to totiž mohlo být skvělé. Nicméně jako ultimátní umělecký statement „Orfeus“ příliš nefunguje, protože na něco takového posluchači nabízí prostě málo.

Recenze

Panychida – Haereticalia – The Night Battles

9.7.2016 H. Komentáře: 3

Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Cursed Records

Tracklist:
01. The Wild Hunt Assembly
02. Procession of the Dead
03. The Night Consumes the Light
04. Josafat (The Gathering)
05. In Striacium
06. Hunting the Witches
07. …for I Don’t Cause the Evil
08. The Livonian Werewolf
09. Perchtenlaufen
10. Alatyrĭ [live bonus]
11. Three Pillars [live bonus]

Hrací doba: 45:34

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida / Against PR

Vzpomínám si, že když Panychida svého času vydávala svůj debut „Paganized“, takřka okamžitě se začalo mluvit o nadějné kapele. Mě osobně však to album moc nebavilo a nepřijde mi nijak zvláštní. Musím ovšem uznat, že Panychida dokázala vyzrát a v rámci následujících počinů se vypracovat do podoby, která skutečně je zajímavá. A potvrzení tohoto faktu a také vzestupného trendu jsem očekával i od jejich čtvrté řadové desky „Haereticalia – The Night Battles“.

Je rozhodně příjemné, že se Panychida vyvíjí a na každé nové fošně zní malinko jinak. Zatímco „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“ bylo hitové a přineslo nejednu regulérní hymnu, následující „Grief for an Idol“ se vydalo cestou monolitičtějšího pagan black metalu postaveného na výborné kytarové práci. Ladění „Haereticalia – The Night Battles“ je opětovně trochu jinde. A jeho vyznění je zjevně značně ovlivněno tím, že se Panychida vůbec poprvé pustila do koncepční desky.

Zejména v porovnání s povětšinou rychlejším předchůdcem je „Haereticalia – The Night Battles“ viditelně rozvážnější a nese se ve středním tempu, místy nechybí orchestrace, soundtrackový nádech ani mezihry, mezi něž patří úvodní intro „The Wild Hunt Assembly“ a „In Striacium“. A do jisté míry možná i „The Night Consumes the Light“, v níž se sice objevuje i metal, ale stále působí dojmem takového předělu (není myšleno tím způsobem, že by mělo jít o druhořadý kousek) mezi úvodní „Procession of the Dead“, což je jeden z nejvýrazněji blackmetalových tracků na albu, a epickou „Josafat (The Gathering)“.

„Josafat (The Gathering)“ je bezesporu skladbou, jež zaujme hned na první poslech – a to nejen díky tomu, že ji Panychida už před vydáním hrála živě a že byla zvolena k propagaci nahrávky prostřednictvím lyric videa. Není to náhodou, jelikož jistě patří k vrcholům „Haereticalia – The Night Battles“, k čemuž ji ostatně předurčují i výrazné orchestrace a povedená atmosféra. Jedna z těch melodických linek mě ovšem docela baví, jelikož zní, jako kdyby šlo o nepřiznanou inspiraci v soundtracku k filmu „The Last of the Mohicans“ z roku 1992. Hádám, že nejspíš půjde o náhodou, což ale nic nemění na skutečnosti, že jeden motiv je hodně podobný a i nálada je obdobná.

Dobré kusy se ale nacházejí i ve druhé části alba po již jmenovaném intermezzu „In Striacium“. Mě osobně nejvíce baví „The Livonian Werewolf“ a zajímavá je i „Hunting the Witches“, v níž vokálně vypomohl Zdeněk Nevělík z doomových Et Moriemur (kde z Panychidy hraje i kytarista Honza Vaněk, takže se nejedná o hostovačku, jež by vyloženě překvapila). Naproti tomu mě moc neoslovila „…for I Don’t Cause the Evil“, která se snaží o další epičtější čtyřminutovku, ale navzdory několika slušným nápadům mě jako celek příliš nesebrala a v porovnání s „Josafat (The Gathering)“ a jejím majestátním riffem citelně ztrácí. Nicméně se stále nejedná o nic špatného a není důvod k přeskakování, jen jsou prostě na nahrávce i lepší věci.

Vlastní „Haereticalia – The Night Battles“ končí s postupně gradovanou „Perchtenlaufen“, která je instrumentální, takže se hlavního slova ujímá sólová kytara. Já osobně tyhle veskrze melodické věci moc nežeru, tudíž je na tom pro mě obdobně jako „…for I Don’t Cause the Evil“, ale budiž. Pořád je to ale v klidu. Poněkud nadbytečné mi ale přijdou bonusy v podobě živých verzí písniček „Alatyrĭ“ (původně z alba „Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow“) a „Three Pillars“ (původně z EP „Woodland Journey“). Jejich přítomnost nechápu a nevidím k ní jediného důvodu. Vzal bych to na nějakém ípku, zatleskal bych za bezplatný download pro fandy nebo něco takového, ale rvát to na desku, tím spíš když je koncepční? Kapela to tak asi chtěla a nejspíš k tomu měla nějaký důvod, ale já na rovinu říkám, to řeším stopkou po „Perchtenlaufen“.

I navzdory dílčím výtkám je však „Haereticalia – The Night Battles“ povedenou nahrávkou, jež člověka možná na prdel neposadí, ani mu nenabídne hudební orgasmus, ale poslouchá se velmi příjemně, působí sympatickým dojmem a neztratí se ani v mezinárodní konkurenci. Nadšení na místě dle mého není, ale spokojenost s přehledem ano. „Grief for an Idol“ mě možná bavilo o něco více, ale i tak si Panychida ve své tvorbě stále udržuje dobrou úroveň.

Recenze

Mozek Krang – Teorie velkého mozku

7.7.2016 H. Komentáře: 3

Země: Česká republika
Žánr: hip-hop / horrorcore / rap
Datum vydání: 25.9.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Doba ye na píču
02. Nechceš vidět
03. Terorista
04. Otrok
05. Na dně flašky
06. Neopustíš kartel
07. Cesta k nápravě není (feat. DeSade)
08. Do píči jdem (feat. Chixan)
09. Spousta obětí
10. Nejdelší noc
11. Jako stroj
12. Zapomenout v opuštění
13. Svěrací kazajka
14. Lidská stonožka (feat. Řezník)
15. Kupuju šmejdy (feat. Chixan)
16. Smažky (feat. Dussa)
17. Zavírat oči
18. Květinový děti
19. Mrchožrouti
20. Pomsta

Hrací doba: 69:50

Odkazy:
web / facebook

Na první pohled se může zdát, že veškeré horrorcorového dění v Čechách se – obzvláště teď po neblahém konci Masových wrahů (jejichž jméno si jen tak mimochodem v dnešní recenzi ještě svou roli zahraje) – točí okolo značky ZNK, která je prostě nejvíc na očích. V reálu tu však fungují i další jména, z nichž některá jistě mají svou kvalitou. A jedna z těch zajímavějších věcí vyšla loni bez nějakého většího ohlasu. Což je škoda, protože „Teorie velkého mozku“ posledním počinům z dílny ZNK těžce nakopává kaďák a na rozdíl třeba od nedávno recenzovaného Hewitta to ani není opisování od známějších jmen.

Mozek Krang je ve své podstatě první sólová deska Kranga, jenž si ostruhy vydobyl již pod vlajkou MRZK alias Mravních zkaženců. Jejich tvorbu znám já osobně jen velmi povrchně, tudíž se radši nebudu pouštět do nějakého srovnání, nicméně je evidentní alespoň to, že zkušenosti tu jsou. A to nejen za mikrofonem, ale i za pultem. Produkce „Teorie velkého mozku“ se totiž neujal nikdo jiný než Doyem z Masových wrahů, což nějakou kvalitu přítomných beatů bezesporu zaručuje. Za zmínku stojí, že album co do inster není nijak zvlášť agresivní a jedná se spíš o pomalejší věci, řekněme přibližně na styl „Nejsem prodanej“ z poslední placky Masových wrahů.

Navzdory prvnímu odstavci by se asi slušelo zmínit, že „Teorie velkého mozku“ není čistokrevně horrorcorová deska. Jsou zde typicky žánrové historky jako třeba „Neopustíš kartel“ nebo ještě příkladněji „Lidská stonožka“. Vedle nich je tu i několik dalších textů, které možná nejsou typicky horrorcorové, ale jejich přítomnost by v tomto stylu asi nikoho nepřekvapila, což je kupříkladu hned úvodní diss na zaprodanecký hip-hop v podobě songu „Doba ye na píču“. Naproti tomu jiné texty jsou pojaty možná až nečekaně seriózně, ať už jde o nějaké osobnější tracky nebo společenskou kritiku. Není to sice přehlídka hlubokého intelektuálního rozjímání (však upřímně – kdo by si pouštěl hip-hop, když má hlad po něčem intelektuálně náročnějším), ale naštěstí nejde ani o takovou směšnou naivitu jako třeba dejme tomu u Terror Crew, jejichž ilumináty moc vážně brát nelze.

Sluší se ovšem zdůraznit, že projev samotného Kranga asi nesedne každému. Jeho rapování je totiž poměrně svojské, takže je nutno, aby si člověk tomu jeho „šišlání“ přivykl, aby jej vzal za své. A dokážu si představit, že někoho tenhle styl bude iritovat natolik, že tomu na chuť prostě nepřijde – v takovém případě pak asi nehrozí, že by si dotyčný „Teorii velkého mozku“ užil, když je to nahrávka především o Krangovi. Na druhou stranu, když to člověk stráví, tak ho to bude bavit, protože jinak je Krang hodně dobrý a některé sloky dává jak pán. A hlavně – je to opravdu rap, ne jenom rychlé (a leckdy ani to ne) mluvení, jak je tomu u jiných rádoby borečků na domácí scéně.

Dobře si na nahrávce sedly i featy, s nimiž se to nepřehání, ale když se objeví, jsou povedené a hlavně nahrávku příjemně osvěžují – a to zejména v druhé půli alba přijde k duhu. Abych ale řekl pravdu, tak nemám moc tušení, kdo to je Chixan (jako jediný ve dvou písničkách) nebo Dussa, a v souvislosti s hostováním na „Teorii velkého mozku“ jsem o nich slyšel poprvé v životě. Nicméně oba mě baví, především ten první zmiňovaný. Vedle nich se zde objevují ještě známé firmy v podobě Řezníka – ten si v „Lidské stonožce“ odvádí svůj dobrý standard – a DeSade, jehož příspěvek je parádní a už jen díky tomu patří „Cesta k nápravě není“ k vrcholům alba.

Nicméně budeme-li mluvit o těch nejpovedenějších skladbách, pak lze vlastně zmínit všech pět kousků s featy, tedy vedle obou již jmenovaných ještě „Do píči jdem“, „Kupuju šmejdy“ a „Smažky“. Dále za vypíchnutí určitě stojí i začátek alba, který nabízí trojici silných tracků „Doba ye na píču“, „Nechceš vidět“ a „Terorista“. Zejména ta poslední je výborná a s odstupem vícera poslechů bych ukázal právě na tuhle věc, pokud bych měl zvolit jen jednu nejoblíbenější píseň. Solidní úroveň si však udržují třeba i „Otrok“, „Neopustíš kartel“ nebo „Jako stroj“.

Bezchybná však „Teorie velkého mozku“ ani zdaleka není. Tím nejkřiklavějším neduhem je samozřejmě délka alba, jež dosáhla celých 70 minut. To je stopáž, která dá zabrat i v případě inteligentnější a variabilnější muziky, než jakou Krang s Doyemem nabízejí. Ještě by se to dalo omluvit, pokud by si placka držela po celou dobu laťku nastavenou těmi nejlepšími tracky zmiňovanými v předcházejícím odstavci, což se bohužel neděje. Já osobně bych se obešel hned bez několika písní. Za prostříhání by stál střed desky, kde se za sebou nachází několik ospalejších věcí, i když to se nakonec ještě dá kousnout. Úplný závěr alba už ale skutečně působí poněkud nadbytečným dojmem, nic moc neřeší a nepřináší nic zásadního. Hlavně „Zavírat oči“ a „Květinový děti“ bych si bez váhání odpustil.

Vzato kolem a kolem mě ale „Teorie velkého mozku“ pořád baví, protože ten poměr povedených tracků a vaty je přece jenom příznivý, což je dáno jednoduše tím, že ta první množina je větší. Pro leckoho by mohl být problém i s projevem samotného Kranga, jenž je docela specifický a asi ne každému sedne. Ostatně i já jsem si na to musel chvíli zvykat. Ale na druhou stranu, alespoň je rozpoznatelný a jeho rap zní trochu jinak než u všech okolo, čehož si dle mého lze cenit. Celkově vzato jsou tedy dojmy kladné.

Recenze

Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu

5.7.2016 H. Napsat komentář

Země: Česká republika
Žánr: world music / ethno / folk
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Do Návu
02. Velesu
03. Jen se rozvzpomenout
04. Jarovít
05. Na mohylách
06. Dokola
07. Chors
08. Vnuk
09. Na konci dní (Do Návu II.)

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Tomáš Kočko je člověk, jehož většina našich čtenářů nejspíš bude znát díky produkci počinů „Relic Dances“ (2004), „Osamělí“ (2006) a částečně i „Návaz“ (2011) od moravských folk/doommetalistů Silent Stream of Godless Elegy. Tenhle muzikant původem z Frýdku-Místku má ovšem na kontě i vlastní a rozhodně ne nezajímavou tvorbu, k níž aktuálně přidal novou desku „Velesu“. A právě o té si nyní na chvíli pohovoříme.

Nebudu vás tahat za fusekli – nejsem žádný vyslovený expert na to, co Tomáš Kočko se svým orchestrem nahrál v minulosti. Několik málo alb jsem však slyšel a ve všech případech se mi to v zásadě líbilo. Akorát se zde vždy vyskytovala nějaká písnička, která mě neoslovila, poněvadž byla na můj vkus až moc veselá. Taková výtka pravidelného čtenáře jistě překvapit nemůže, jelikož jsem se nikdy netajil tím, že veselou muzikou pohrdám víc než Ku-Klux-Klan pohrdá černochy. „Velesu“ v tomto ohledu ale přináší změnu…

Vůbec poprvé se zde totiž nenachází žádná skladba, jejíž přítomnost bych já osobně bez problémů oželel. A něco mi říká, že tato skutečnost bude mít jistě co do činění s tím, že na „Velesu“ si Tomáš Kočko & Orchestr prvně nepůjčovali z lidové tvorby a pustili do světa čistě autorskou desku. Je pravda, že jsem to nikdy podrobně nezkoumal, tudíž toto berte čistě jen jako domněnku, nicméně bych se vůbec nedivil tomu, pokud by ony songy, které mě na starších počinech nebavily, patřily k těm, u nichž se sahalo po folklórních motivech.

„Velesu“ ovšem nabízí kolekci velmi silných a vyrovnaných písní, mezi nimiž se nenachází jediná, již bych si s klidem odpustil. Už videoklipová a zároveň úvodní „Do Návu“ je natolik dobrá, že nezasvěcený člověk dostane zájem slyšet celou nahrávku. Popravdě řečeno, zrovna tahle skladba – jen tak mimochodem dost vhodně zvolená k propagaci desky – je natolik povedená, až jsem se trochu bál, zdali Tomáš Kočko & Orchestr dokážou udržet takhle vysokou laťku po celou dobu. Povedené folkové melodie se šlapající rockovou rytmikou, jakou jistě ocení všichni příznivci skupin jako Fejd, tenhle kousek jednoznačně předurčují k roli jakési vlajkové lodě „Velesu“ a ten danou úlohu plní na jedničku.

Naštěstí ale ani zbytek nepolevuje v kvalitě, byť se nejedná o tak jednoznačně „hitové“ věci – snad s výjimkou „Dokola“, pro někoho možná i s výjimkou „Jarovítu“. Vlastně bych i řekl, že ty nejvyšší vrcholy „Velesu“ se nacházejí až ke konci v podobě atmosférické „Chors“ a procítěného „Vnuka“. Skvěle však fungují i baladičtější a rozvážnější věci jako „Jen se rozvzpomenout“ a „Na konci dní (Do Návu II.)“. Druhá jmenovaná se ve své druhé půli jen tak mimochodem blýskne i zapojením elektrické kytary a kapela vlastně docela plynule přejde od world music / folku až někam na hranici folkem nasládlého doom metalu. Inu, při produkování Silent Stream of Godless Elegy inspirace zjevně proudila obousměrně. Každopádně jde o velmi příjemné zpestření, jež i díky svému postavení v samém finále nijak nenarušuje celkový ráz desky.

Velmi zajímavé jsou rovněž „Jarovít“ a „Na mohylách“, které obě začínají takovým trochu divným motivem, který se nejdříve netváří úplně poutavě, ale následně jej Tomáš Kočko & Orchestr výborně rozvedou. Zejména refrén druhé jmenované je úžasný a jedná se o jeden z těch momentů, na něž jsem se brzy začal během poslechu těšit. Naproti tomu v titulní „Velesu“ je přímo ukázkově slyšet jedna z největších zbraní nahrávky – zpěvy. Sám Tomáš Kočko má charisma na rozdávání a ani zbylí vokalisté, ať jde o sólové hlasy nebo sbory, za ním nijak nezaostávají (ostatně – proč myslíte, že je ten refrén „Na mohylách“ tak dobrý?), což v kombinaci s kvalitními texty (!) obzvlášť potěší.

„Velesu“ je přesně ten druh alba, při němž se člověk při poslechu jednoduše musí usmívat. Ani ne tak z toho důvodu, že by to bylo nějak veselé, protože to až na skočnější (není myšleno pejorativně) „Dokola“ nějak jednoznačně veselé není a hraje se spíše na serióznější notu, jako spíš kvůli tomu, že máte radost z toho, jak pěkná muzika to prostě je. A to je, řekl bych, dost velká pochvala.

Vlastně asi jediné, co mi i po mnoha posleších stále neleze do ucha, je jeden motiv v titulní písničce. Nicméně to je v konečném důsledku jen marginální záležitost oproti tomu, co Tomáš Kočko & Orchestr nabízejí všude okolo. Sázka čistě na vlastní materiál vyšla v případě „Velesu“ na jedničku a osobně bych se přimlouval za to, aby to tak bylo i do budoucna, protože skladatelská úroveň na to, aby šlo utáhnout celou dlouhohrající desku jen na autorských skladbách, tu bezesporu je. Jednoznačně stojí za slyšení.

Recenze

Master’s Hammer – Formulæ

22.6.2016 H. Komentáře: 3

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Den nicoty
02. Maso z kosmu
03. Votava
04. Shy Gecko
05. Arachnid
06. Všem jebne
07. Biologické hodiny
08. Phenakistoscope
09. DMT
10. Podburka
11. Jazyky
12. Durga chce pít
13. Rurální dobro
14. Ukolébavka
15. Aya

Hrací doba: 55:53

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Master’s Hammer bezesporu patří k nejvýraznějším blackmetalovým kapelám české kotliny. První dvě desky jsou – a zcela právem! – zapsány zlatým písmem v domácí žánrové kronice. Návrat na scénu s albem „Mantras“ ovšem nebyl nijak bombastický, jakkoliv by si to taková legenda snad i mohla dovolit, ale spíš takový nenápadný (což není špatně, možná právě naopak). Kultovní jméno však zafungovalo samo o sobě a pozornost si nahrávka získala. A byť byli mnozí trochu rozčarováni, já osobně jsem byl nadšen. Nadšení trvalo i okolo vydání druhého ponávratového alba „Vracejte konve na místo“… a vlastně víc než nadšení ze samotné muziky (jakkoliv ani to mi nechybělo) tím mám na mysli radost z toho, že skupina, jejíž tvorby si cením ohromně vysoko a řadím ji ke svým neoblíbenějším, opět funguje a i po tak dlouhé odmlce dokáže fungovat důstojně a smysluplně.

Od téhle doby již ale několik málo let uběhlo. Je to sedm roků, co vyšlo „Mantras“, a „Konvím“ už jsou čtyři léta. Nyní Master’s Hammer vydávají čtvrtou desku nové éry a celkově sedmou dlouhohrající za celou dobu. Ona ohromná natěšenost a nadšení z toho, že bude nová muzika, už ovšem poněkud vyprchaly. Důvod je jednoduchý – Master’s Hammer za těch několik málo let prostě zevšedněli. Po úspěchu „Vracejte konve na místo“, jemuž se dostalo jednoznačně vřelého přijetí a skoro až ovací, do toho totiž František Štorm a spol. začali šlapat ve velkém.

Následovala kopa singlů, splitek, reedicí, další album „Vagus vetus“. Do toho se ještě Štorm, jenž byl na rozdíl od Necrococka roky mimo hudbu, pustil do nového projektu Mortal Cabinet, opět vystoupil na pódium, a nakonec dokonce čerstvě došlo k hraní skladeb Mistrova kladiva živě (což se mi nezdá jako úplně šťastný nápad, když už jsme u toho, ale to sem teď asi nepatří). Jednoduše jsou Master’s Hammer hodně vidět, je o nich slyšet a postupně se (opět) stali součástí českého metalového koloritu. Nicméně se vytratila aura něčeho výjimečného, co tu není každý rok – a tenhle pocit jsem v případě prvních dvou alb po návratu měl.

Ono zevšednění Master‘s Hammer se ostatně začíná projevovat i po hudební stránce. Až nyní s odstupem těch několika málo let se ukazuje, že „Vracejte konve na místo“ bylo svým způsobem přelomovou deskou, jelikož od jejího vydání jede kapela v nastavené vlně. „Vagus vetus“ i nejnovější „Formulæ“ totiž na „Konve“ zcela jednoznačně navazují po hudební i grafické stránce. Což by samo o sobě ještě nemuselo být problémem, pokud by ta podobnost nebyla tak okatá. Je ovšem pravda, že „Formulæ“ na to trpí o něco méně než „Vagus vetus“, který, nalijme si čistého vína, působí trochu jako béčkové „Konve“ a pohromadě jej drželo pouze charisma Master‘s Hammer, jež tato kultovní formace do jisté míry pořád má.

Tím jsem vlastně řekl, že „Formulæ“ svého přímého předchůdce pokořit dokázalo. „Vagus vetus“ je s odstupem nahrávka, k níž nemá smysl se příliš vracet. Novince se, na druhou stranu, musí nechat, že několik přítomných skladeb je povedených. Osobně se mi líbí třeba „Shy Gecko“ nebo „Biologické hodiny“, zábavný je také „Arachnid“, v tomto případě i díky suprovému textu, a takové „Maso z kosmu“, „DMT“ či natlakovaná „Všem jebne“ jsou dobré hity. Občasné náznaky orientální Indie (k níž mají členové Master’s Hammer blízko, to není žádné tajemství) jsou rovněž relativně příjemné, ale ani v tomto případě se nejedná o nic nečekaného, neboť s tímhle svého času přišlo už „Mantras“.

I některé další písně obsahují kvalitní nápady a zajímavé motivy, ale nelze přehlížet skutečnost, že jisté kusy prostě nijak nevyčuhují nad nastavený pohodlný standard Master’s Hammer nové éry. Takový je třeba hned úvodní „Den nicoty“, který mě sice neirituje jako „XMZ“ na „Vagus vetus“, ale tak excelentní otvírák, jakým byl svého času „Nordfrostkrampfland“, mi jednoduše opětovně schází. Koule mi zrovna netrhá ani závěr „Formulæ“, kde pozornost znatelně polevuje (možná by neškodilo mít ta alba kratší než 55 minut) a (snad s výjimkou „Rurálního dobra“) chybí nějaké skutečně výraznější nápady jako třeba v případě zmiňovaných „Maso z kosmu“ a „DMT“.

Na druhou stranu, je pravda, že i když „Formulæ“ patří v pomyslné tabulce diskografie kapely do spodní půle (co si budeme povídat, „Ritual“, „Jilemnický okultista“, „Mantras“ i „Vracejte konve na místo“ jsou suverénně lepší… a dál už tam toho zas tolik nezbývá), stále si album uchovává nějaký punc kvality a charakteristického rukopisu. „Formulæ“ možná prohrává v porovnání s další tvorbou samotných Master’s Hammer, nicméně oproti konkurenci se jedná o nadprůměrnou práci na úrovni, jakou by mnozí jiní bez váhání vzali za svou, kdyby mohli. I navzdory tomu co, doposud padlo, jde totiž pořád o počin, jenž v žádném případě není špatný nebo vysloveně nepovedený.

I přes jistou šablonovitost je to graficky výtečné a skvěle otextované. Zvuk současných Master’s Hammer je vůči všem okolo zajímavý a vlastně snad i nezaměnitelný, bezesporu v tom je vlastní ksicht. Štorm má v pořád hrdle šmirgl a dokáže krákat tak, že jsou mu texty rozumět, čehož si rozhodně cením. Vklad Necrococka je tentokrát, zdá se mi, nevelký, ale naštěstí stále znatelný a vysoce příjemný. Hodně se mi líbí i výkon Honzy Kapáka z Avenger, jenž „Formulæ“ nabubnoval stejně jako „Vracejte konve na místo“, a výsledku to velmi prospívá, jelikož v některých písničkách hraje dost dravě, což aktuálním Master’s Hammer poměrně sluší. A v neposlední řadě, jak už nepřímo padlo, tahle kapela má stále fazónu a zvláštní atmosféru, která se sice v porovnání s původní epochou (zcela logicky) proměnila, ale pořád je svojská, krásně poťouchlá a má něco do sebe. A i ta dělá svoje. Ke cti „Formulæ“ pak slouží, že na rozdíl od „Vagus vetus“ album nefunguje jen díky ní.

„Formulæ“ rozhodně má svoje mouchy, z nichž tou největší dle mého je, že pár skladeb je dočista neviditelných a že i ty nejpovedenější nestačí na to lepší z „Mantras“ a „Vracejte konve na místo“. Navzdory tomu se ale novinka poslouchá dost příjemně. Zůstává ovšem otázkou, zdali to na jméno formátu Master’s Hammer není prostě málo. Pokud by se z posledních tří alb vyextrahovalo to nejlepší a spojilo se to v jedné nahrávce, vznikla by fenomenální deska, jež by se mohla vyrovnat i prvním dvěma arcikultům ze začátku 90. let. Na kdyby se ale nehraje a za současného stavu tam jsou nezanedbatelné rezervy.

Druhý pohled (Kaša):

Je evidentní, že Master’s Hammer jsou od svého návratu na scénu při chuti, protože přichází v relativně krátké době s další studiovou plackou. Ovšem tyto hudební žně, na jaké by si před lety nevsadil ani ten největší optimista, s sebou nejpozději na předchozím „Vagus vetus“ přinesly i pochyby. Pochyby a úvahy, jestli je tahle kadence to pravé ořechové a jestli nová alba dosahují kvalit, jež fanoušci od jména velikosti Master’s Hammer tak nějak automaticky očekávají. A abych pravdu řekl, tak s příchodem „Formulæ“ se situace nijak nemění, protože od minula je novinka bohužel zase o malý kousek horší.

Což o to, hned řada skladeb z novinky má koule, hodně povedené texty, dobrou atmosféru, ale přeci jen si myslím, že „Vracejte konve na místo“ je minimálně o třídu lepším albem, jež před lety nakoplo aktuální Master’s Hammer do hudebních sfér, které se dosud až na drobné úkroky stranou neodvážili opustit, a „Formulæ“ tak zní po „Vagus vetus“ „jen“ jako další variace na „Konve“.

Líbí se mi, že František Štorm umí navodit tu správnou, místy opravdu legendární atmosféru starých počinů („Den nicoty“ s dobrým odpichem či „Ukolébavka“), ale bohužel se na „Formulæ“ dostalo i na několik písní, jež ani skvělé texty Františka Štorma nezachrání. Za mě se jedná o slabé „Votava“, „Biologické hodiny“ a poměrně překvapivou „Rurální dobro“, na níž je ale nejzajímavější to spojení orientálního náboje a country kytary. I tak ale celkem patnáctka písní, která je na „Formulæ“ k nalezení, docela dobře uteče.

V porovnání s konkurencí (pokud se vůbec u Master’s Hammer dá o konkurenci mluvit) je „Formulæ“ samozřejmě hodně dobře poslouchatelnou záležitostí, ale přesto mi rozum říká, že totéž, jen v lepší formě, už Master’s Hammer předvedli v letech nedávných a nedokážu si představit, že bych „Formulæ“ upřednostnil na úkor „Vracejte konve na místo“.

Třetí pohled (Onotius):

Z nového alba legendárních tuzemských Master’s Hammer jsem nakonec celkem rozpačitý. Jako celek deska vlastně funguje velmi dobře, avšak přesto jsem dalek ji nějak přehnaně glorifikovat. Na jednu stranu jí nelze upřít to, že oproti svému předchůdci působí mnohem originálněji a jako celek různoroději a promyšleněji. Nechápejte mě špatně, „Vagus vetus“ mě svého času velmi bavil, byl velmi vyrovnaný a disponoval nejednou parádní melodií, avšak kvůli přímočaré struktuře většiny skladeb se nakonec velmi rychle oposlouchal. V tomhle ohledu je naopak „Formulæ“ deska mnohem různorodější s menším apelem na jednoznačně hitové refrény, ale více si váží obskurní atmosféry a všemožných žánrových odboček a detailů. Do blackmetalového zvuku jsou zde tak zakomponované prvky od elektroniky („Maso z kosmu“, „Arachnid“) přes jakési psychedelické country („Rurální dobro“) až po orientální hudební postupy („Padburka“) a ve spojitosti s brilantními texty tak první poslech působí opravdu impozantně. Franta v textech opět mistrně prezentuje barvitý vesmír své rozsáhlé fantazie a brousí od všemožných psychotropních vizí přes portrét malíře smutných čertů až po všemožné teorie o reinkarnaci brouků, a to vše tradičně opatřuje patřičnou dávkou ironie a nihilismu.

Jenomže tato vysoká formální úroveň má jedno a ne zrovna zanedbatelné ale. Co se týče samotných nápadů, nějak mi zde chybí momenty, které by mě naprosto jednoznačně přesvědčily, že tohle tu ještě nebylo. Koneckonců i u nejsilnějších kousků, za něž považuji „Maso z kosmu“, „Shy Gecko“, „Biologické hodiny“ či údernou „Durga chce pít“, se čas od času nemohu vyhnout pocitu, že některé postupy jsou mi odněkud povědomé. Ve spojitosti s některými tradičnějšími metalovými pasážemi, jež občas působí pouze jako vycpávkový doprovod pro jinak brilantní text, pak přeci jen v mých očích usvědčují kapelu z lehké skladatelské bezradnosti. Často je však forma schopna obsah neskutečně pozvednout – to především platí u countryovými slajdy zdobené skladby „Rurální dobro“, jejíž hlavní melodický postup je v podstatě neskutečné klišé, avšak atmosféra z ní přesto dělá jeden z nejvýraznějších momentů na albu. Obecně je deska celkem vyrovnaná, i když ke konci jí co se týče nápaditosti malinko dochází dech (nejslabší článek řetězu je asi „Ukolébavka“).

Navzdory zmiňovaným nešvarům mě ovšem deska jako celek stále baví. Díky kvalitním bicím partům Honzy Kapáka (jenž se též podílel na skvělém „Vracejte konve na místo“) nahrávka působí dospěleji než přímočařejší a po čase předvídatelný „Vagus vetus“, který si vystačil s rytmikou naprogramovanou. Atmosféra alba je pak co se týče diskografie Master’s Hammer celkem jedinečná. Více psychedelická, hravá, ba i moderní. Nicméně z kompozičního hlediska mám pocit, že poměr kvantita a kvalita mohl být vyladěn trochu lépe. Co se týče post-comebackové tvorby, stále u mě s přehledem vedou parádní „Konve“.

Recenze

XIII. století – Intacto

12.6.2016 Atreides Napsat komentář

Země: Česká republika
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 5.2.2016
Label: Warner Music

Tracklist:
01. Intacto
02. Hodina stínů
03. Černá věž
04. Phobia Nocturna
05. Havran
06. Nebe pod Berlínem
07. Horror Monsters
08. Nocturama
09. V slzách příštích dnů

Hrací doba: 39:31

Odkazy:
web / bandzone

První pohled (Atreides):

Pro jedny kapela s nesmyslnými texty, tuctovými riffy a angličtinou tak prkennou, že to tříská dveřmi; pro druhé geniální hudebníci, kteří se nejen na domácí scéně mohou oprávněně pyšnit kultovním statusem. Tak ať či onak, XIII. století se nedá upřít skutečnost, že jejich příchod na začátku devadesátek výrazně pomáhal formovat domácí gothic rock i gotickou scénu vůbec, a stejně tak nelze opomenout skutečnost, že v zahraničí (přinejmenším v sousedním Polsku) si vydobyli snad ještě o něco víc věhlasu než v našich luzích a hájích. Jihlavská dvojice v bratrském složení Petr a Pavel Štěpánovi si za 25 let prošla zajímavým vývojem, kdy se od goth rocku ve stylu The Sisters of Mercy z debutu „Amulet“ dostala k atmosférickým, temnějším deskám na „Nosferatu“, na přelomu tisíciletí zavítala na pole elektroniky v podobě vizionářské „Metropolis“, aby se později zase vrátila ke kovanému gothic rocku na „Dogma“.

To také bylo donedávna poslední řadovkou. „Intacto“ vyšlo po dlouhých sedmi letech, kdy kapela sice vydala dva živáky „Nocturno“ a „Live in Berlin“, které doplnila kompilací „Ritual“, nového materiálu však bylo jako šafránu. Letošní deska přišla bez výrazné mediální podpory a tak trochu jako blesk z čistého nebe. Důležitější však je otázka, jestli XIII. století i po takové době stojí za poslech, a odpověď na ni není jednoznačná. „Třináctky“ si vždy razily svoji cestu, díky čemuž si vybudovaly pro ně typický rukopis, na druhou stranu mě od kapely baví zhruba půlka diskografie, přičemž té druhé jsem z nejrůznějších důvodů nepřišel na chuť – buď mi ty nahrávky nepřišly příliš povedené nebo byly zkrátka nudné. „Intacto“ nelze vzít jako celek a šmahem jej odsoudit jako zábavné, nudné, povedené či špatné.

Z alba je cítit jak snaha o změnu kormidla trochu jinam, tak návaznost na předešlé (a mimochodem výborné) „Dogma“, které rukopis „Třináctek“ obalilo do moderního, plného zvuku – jenž se na „Intacto“ takřka nezměnil, a nahrávce tak na první poslech nasazuje tvář svého předchůdce. Album ovšem na rozdíl od něj stojí hlavně na rychlejších šlapavých skladbách, z nichž nejvíc vyniká úvodní „Hodina stínů“ (minutové intro s prominutím nebudu počítat mezi plnohodnotné skladby) a šesté „Nebe nad Berlínem“. Následující „Horror Monsters“, která by se v jistém smyslu dala chápat jako pocta fanouškům kapely, mi nicméně přijde jako zbytečná repríza „Katakomb“, hlavně díky použitým samplům, což poodhaluje skutečnost, že bezchybné to tentokrát nebude.

Nejsilnější skladba pochází navzdory zbytku z té klidnější, intimnější části alba (které od posledně poztrácelo takřka deset minut stopáže). Šestiminutový „Havran“ je zároveň i nejdelší kompozicí, jeho předností je ovšem silná melancholická atmosféra a opar tajemna, který mi na zbytku desky zkrátka chybí. Černý opeřenec tak mezi ostatními písněmi doslova ční, dost i kvůli tomu, že zbývající pomalejší písně zdaleka nedosahují takových kvalit. „Nocturama“ vyznívá na poměry XIII. století nečekaně pozitivně až vesele – snad díky klávesové melodii a zapojení akustické kytary. Atmosféry v ní ale je co by se za nehet vešlo a působí na mě spíš jako sterilní rádiovka, než aby měla osobitý výraz ve tváři… což je asi to poslední, co bych od téhle kapely kdy čekal. Baladická „Phobia Nocturna“ pak také z alba vyloženě trčí – k její smůle však nudným a utahaným obrazem variace na „Prokletí domu slunečnic“. K melancholii se vrací až závěr utopený „V slzách příštích dnů“, který se s albem loučí možná poněkud pateticky, avšak krásně, tak trochu v duchu písně „Hvězdy chtějí patřit tobě“ z „Metropolis“.

Před prvním poslechem alba jsem neočekával nic. „Třináctky“ sice pořád považuji za srdeční záležitost, nicméně doba, kdy jsem z jejich hudby seděl na zadnici, je už nenávratně pryč. I kvůli tomu jsem k albu přistupoval spíš střízlivě a před poslechem jen doufal, že se mi po sedmileté proluce nedostane zbytečného alba… což se k mému štěstí nepotvrdilo. Verdikt ale není zdaleka jednoznačný: Na jedné straně stojí řada skladeb, které možná nedosahují kvalit předchozích desek, svoji existenci si ale obhájit dokáží a docela mě baví. Na opačném břehu ovšem stojí kompozice, jež mi připadají buď unavené nebo takové nijaké – bez výrazu, bez duše, čímž album zbytečně sráží. Jako celek ale „Intacto“ rozhodně nedělá diskografii XIII. století ostudu. Ačkoliv nepřináší nic vyloženě nového a má několik slabších chvil, je důstojným přírůstkem – což je po 25 letech existence mnohdy víc, než by si člověk mohl přát. Zajímavější než hodnocení alba je ale otázka, zda je „Intacto“ přírůstkem posledním a kam bude česká gothicrocková legenda směřovat nadále.

Druhý pohled (nK_!):

„Dogma“ je s námi už dlouhých sedm let, a abych se přiznal, od novinky XIII. století jménem „Intacto“ jsem nečekal vůbec nic. Ne, že by předchozí album bylo špatné, to rozhodně ne, spíš jsem měl za to, že XIII. století v čele s Petrem Štěpánem má vrchol své tvorby už nějakou dobu za sebou.

První zveřejněné ukázky z „Intacta“ mě neoslovily a desku jsem si pustil vlastně jen z nostalgického zájmu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že „Intacto“ se jako 40minutový celek nejen dobře poslouchá a baví, ale zároveň jde o promyšlenou a skvěle aranžovanou desku, jež může směle konkurovat i starým atmosférickým nahrávkám XIII. století z 90. let.

„Intactu“ nemohu po mnoha posleších vytknout prakticky nic zásadního. Čistý zvuk, přehledné aranže, skvělý vokál Petra Štěpána, ještě lepší texty, vynikající klávesové linky a melodie na nich postavené. Prakticky žádná z písní se nedá označit za vycpávkovou nebo nedomyšlenou. Kéž by si všechny kapely uvědomily, že méně je někdy více.

Velice milé překvapení a pro mě momentálně adept na jednu z nejlepších desek letoška. Ještě nás toho čeká hodně, ale tomuhle dost věřím. Výborná práce a jsem potěšen o to víc, že XIII. století je má prastará srdcovka.

Recenze

Pačess – Trapista – Oratorium vokálně instrumentální

8.6.2016 H. Komentáře: 2

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2016
Label: Gothoom Productions

Tracklist:
01. Staroch seděl na pekelci (árie pivovarníka F. G. Bierbrauera)
02. Proudy deště ostré jak šípy (duet chuťových pohárků Bratra Zecheria a Kryštofa Bierbrauera)
03. Jak otec pravil, já vydal se do kláštera (ora et labora duet Kryštofa a otce Ioannese)
04. Kdosi je u závor, klepání jsem jakés vnímal (árie sládka Bratra Sidonia)
05. Dlouhou dobu a po právu já mistrem várečným měl být (ansámbl lstivého Vindicata, F. G. Bierbrauera a jeho syna Kryštofa)
06. Černý šat oblékám, v klášteře vystírám (finální árie Kryštofa Bierbrauera)

Hrací doba: 33:49

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Pačess

Zdeněk Vlček řečený Pačess je pro mnohé asi známý spíš jako současný kytarista brněnských veteránů Asgard. Není ovšem žádným tajemstvím, že má v portfoliu i další formace a mezi nimi i svůj sólový projekt. S tímto vydal první placku v roce 2011 pod názvem „Monte liliorum“, která byla vcelku povedená. Od té doby bylo co do sólové tvorby ticho po pěšině a Pačess svou energii věnoval především Asgard, jimž roku 2013 vyšlo CD „Eleonora: Odhalení jinotaje“ (které bylo naopak vcelku nepovedené), ale nyní, po pěti letech od prvotiny, přišel čas na druhou sólovku…

„Trapista – Oratorium vokálně instrumentální“, jak se ona druhá sólovka jmenuje, působí hned na první pohled poměrně ambiciózním dojmem… svým způsobem. Je pravda, že hned několik hostujících zpěváků bylo již na „Monte liliorum“ a že s koncepčně pojatými alby má Pačess taktéž zkušenosti už z minulosti. Nicméně v případě „Trapisty“ mi to přijde dotaženo nejdále. Grafickou stránkou počínaje, pokračuje samotným příběhem, konče třeba rozdělením rolí v příběhu jednotlivým vokalistům.

Za pozornost stojí onen příběh alba, jehož ústřední téma se zdá být typicky metalové – pivo. Ke cti Pačesse ovšem slouží, že se nejedná o nějaké vidlácké chlastání a naopak je zde viditelná snaha látku uchopit zajímavějším způsobem a v zajímavější formě, což se nakonec i podařilo. Tím spíš pak ale zamrzí booklet „Trapisty“, v němž byl sice použit vizuálně velice pěkný font, jehož podoba k náladě alba rozhodně sedí, avšak problém přichází v momentě, kdy si chce posluchač texty i číst, protože jsou díky onomu fontu čitelné jen s velkými obtížemi. No, a když už rýpu do bookletu, tak na zadní straně obalu bych si nechal víc líbit opravdu české uvozovky, to jest dole-nahoře („…“) namísto současného dole-dole („…„). Obojí je škoda, jelikož jinak je znát, že si zde někdo dal práci nejen s obsahem, ale i s formou. Jasně, někdo může říct, že třeba ty uvozovky jsou píčovinka, jenže i takové detaily utvářejí celkový dojem…

Co se ono obsahu týče, tak by se vlastně dalo říct, že je „Trapista – Oratorium vokálně instrumentální“ deskou, jež se od Pačesse dala tak trochu čekat (což nemusí být nutně špatně). Úplně stejně jako z čehokoliv dalšího, na čem se tenhle muzikant podílí, je totiž z nahrávky cítit láska ke staré metalové škole a naopak odpor k moderně. Na druhou stranu, v rámci sólové tvorby není Pačess až tak svázaný jako v případě Asgard, což je na novince jasně cítit. Třeba zmiňovaná „Eleonora: Odhalení jinotaje“ nebyla ničím jiným než zatuchlou neinvenční starobou, tuze nudným cvičením na téma oldschool agro black metalu… sorry, ale tak to je. „Trapista – Oratorium vokálně instrumentální“ je naopak deskou, jež starou školu ctí každým coulem, ale činí tak o poznání důstojněji a také „invenčněji“. Jinými slovy to je prostě starý dobrý metal, ale nemáte pocit, že to CDčko mělo vyjít před 25 lety, aby bylo aspoň trochu relevantní.

„Trapista“ nabízí „pagan“ (uvozovky záměrné!) black metal nebo také black metal s epičtějším nádechem, který nastolenému příběhu sluší. Asi nikoho nepřekvapí prohlášení, že stejně jako v případě „Monte liliorum“ je z toho cítit vliv Bathory. Leckde jsem si ovšem vzpomněl i na Master’s Hammer v období „Jilemnického okultisty“, což je reminiscence, již napovídá už styl vyprávění příběhu, které tu Štormovskou poetiku trochu připomíná. Naštěstí jsou to skutečně jen vlivy, nikoliv kopírování, protože Pačess s jejich odkazy pracuje na „Trapistovi“ rozumně a střídmě. V kombinaci s dobrou skladatelskou formou, nejedním povedeným riffem i dalšími dobrými nápady pak lze mluvit o spokojenosti.

V neposlední řadě pak „Trapistu“ hodně pozvedávají hostující vokalisté, kteří Pačessově muzice bezesporu pomáhají (na rozdíl – nemůžu si pomoct, opět si musím rýpnout – od Míry Horejska z Asgard). Někteří sice vesměs odvádějí jen svůj zavedený standard a nic navíc (třeba Morbivod), ale jiní naopak podávají bez přehánění skvělý výkon. A tím mám na mysli především Blackoshe a ještě víc především Zdeňka Černého, jehož přednes dělá ze skladby „Kdosi je u závor, klepání jsem jakés vnímal (árie sládka Bratra Sidonia)“ jednoznačný vrchol desky. Zejména poslední dvě sloky jsou vážně super, baví mě a při každém poslechu se na ně vyloženě těším. Trochu to připomíná situaci na „Monte liliorum“, kde taktéž vystupovaly dvě písničky nad ostatní jako jednoznačné vrcholy („Smutná láska rytíře Licka z Lilče“ a „Píseň o mordu“) – zde z mého pohledu tuto úlohu plní právě „Kdosi je u závor, klepání jsem jakés vnímal (árie sládka Bratra Sidonia)“.

Z dalších písní bych rád vypíchnul „Proudy deště ostré jak šípy (duet chuťových pohárků Bratra Zecheria a Kryštofa Bierbrauera)“ díky příjemně epičtějšímu nádechu a výkonu Blackoshe (ačkoliv ani Khaablus, jenž se v tomhle songu taktéž objevuje, si rozhodně nedělá ostudu). Aby to ovšem nevypadalo, že je to celé jen o zpěvu, tak po hudební stránce mohu vyzdvihnout třebas závěrečnou „Černý šat oblékám, v klášteře vystírám (finální árie Kryštofa Bierbrauera)“.

„Trapista – Oratorium vokálně instrumentální“ (ten název se mi jen tak mimochodem nějak nezdá, ta dvě slova „vokálně instrumentální“ mi přijdou jaksi redundantní… vždyť to je obsaženo už v samotném významu slova „oratorium“) je jako celek sympatickou nahrávkou, která mě baví víc, než jsem čekal. Pár drobných výhrad, minimálně v té formální stránce typu nečitelné texty, by se sice našlo, ale nejedná se o nic až tak drastického, aby to zvrátilo kladný dojem. Teď už jen doufat, že si nikdo z Antify nevšimne řádku „všude čisto, žádná špína“ v první skladbě, haha!

Reporty

Silva Nigra, Outre, Temple Desecration

7.6.2016 Metacyclosynchrotron Napsat komentář

Datum: 4.6.2015
Místo: Karviná, Hard Café
Účinkující: Silva Nigra, Outre, Temple Desecration

Je pondělí ráno, začínám psát report a stále mě bolí celý člověk. Není to kvůli sportovnímu přepětí, ani za tím nestojí bezbřehé kalení, ale něco mezi; tedy vydařený sobotní koncert, který se uskutečnil v karvinském Hard Café. V ten den, kolem osmé večer, jsem dorazil do nepříliš zaplněného klubu a vyčkával nejen první kapelu, ale také zda nedorazí více lidí. Říkal jsem si, že Outre už mají dostatečné renomé, aby přitáhli slušné publikum, případně se snad známí a fanoušci dorazí podívat na takřka domácí Silva Nigra, kteří zde představovali nové album „Světlonoš“. No, a nestalo se. Příchozí jsem si sice nepočítal, ale pochybuji (pokud nepočítám lidi z kapel), že se v klubu zastavilo víc jak 20-30 lidí. Těm, kdo o koncertu věděli, a přesto nepřišli, můžu rovnou říci jediné: Zajebali jste!

Nával na první vystupující – polské Temple Desecration – jsem opravdu nečekal. Kapela se prezentuje hnusným a obhroublým black metalem ve stylu Blasphemy či Revenge, aneb jak poté zaznělo u jednoho stolu: „To znělo, jako když mi doma mlátí pračka.“ Bubeník si nechal svůj šroťák (do kterého zas tak šíleně netřískal) vytáhnout dost vysoko, až občas překrýval kytaristu i basáka, ale stále se v té brutalitě dalo slušně orientovat. Rozeznal jsem například, že před závěrečným dvojblokem songů z EP „Communion Perished“ (včetně těch kultovních samplů), zazněla i jedna poněkud výraznější skladba, která by mohla pocházet z chystaného dlouhohrající debutu. Jinak většina setlistu stála na demu „Abhorrent Rites“. Vzhledem k nízkému počtu návštěvníků a ještě menšímu počtu nadšenců, kteří o Temple Desecration projevili skutečný zájem (počet lidí před pódiem by se v nejlepších chvílích dal spočítat na prstech jedné ruky), se nedivím, že Poláci do hry nedali nic navíc. Pro ně to byla asi něco jako veřejná zkouška, pro fanouška ok koncert, pro ostatní jen výplň před „hlavními“ kapelami.

Na další Outre se přišlo podívat více přítomných a také jsem měl pocit, že s každou skladbou jich bylo v prostoru u pódia víc. Tady se ale na pozornost čumilů opravdu moc nehrálo, Outre se uzavřeli do sebe. Nový, vlasatý zpěvák si na pódiu blouznil a potácel se. Výtečně zvládnul Stawroginovy party z desky, případně si je vkusně poupravil. Basák a textař maximálně v mezičase mezi mlácením hlavou občas vrhnul pohled do hloučku před sebou, kde už podstatně více lidí dávalo najevo, že ta muzika s nimi opravdu něco dělá. Dokonce se pravidelně rozpoutávalo „pogo“. Ale hrdinou setu Outre byl stejně zfanatizovaný bubeník. Pokud jsem zrovna neřádill, tak čumět chvíli na jeho intenzivní hru bylo nezbytné.

<a href="http://outremetal.bandcamp.com/album/ghost-chants">Ghost Chants by Outre</a>

Pokud se nepletu, Outre sjeli v pozměněném pořadí téměř celé „Ghost Chants“, s výjimkou ritualistické pátá kapitoly „Equilibrium“. Nejvíc pro mě ovšem byla čtyřka „Lament“, kterou na desce mám rád asi nejméně, ale naživo to byla taková rubačka, až hanba. Ostatně jako celý, až neuvěřitelně intenzivní a fanatizující koncert. Došlo dokonce i k vzácnému jevu, kdy se člověk natolik ponoří do vystoupení, až přestane vnímat čas. Mám tedy pocit, že set Outre byl o fous delší než samotná deska, což by znamenalo buď zařazení nějakých starších skladeb (vzhledem k hudebnímu posunu „Ghost Chants“ ne zcela pravděpodobné), anebo skladeb chystaných ze splitka s Barshasketh. Rozhodně nechyběl cover Armagedda – „Only True Believers“, který zazněl jako předposlední. Tak jako tak (pokud vám to nedošlo z předchozích řádků) OUTRE BYLI IMPOZANTNÍ.

Ve vší úctě k posledním vystupujícím Silva Nigra… Majestát a intenzitu Outre by dokázalo překonat jen máloco, ale přeci se jim podařilo něco nezanedbatelného. Na první pohled nebyl jejich set nijak odlišný od klasiky. Na pódiu jsou Silva Nigra dost statičtí, možná až příliš. Navíc si k tomu připočtěte, že vokalista Akharon už před vystoupením pajdal okolo s viditelnými obtížemi (sport je svině). Změna ovšem spočívala v setlistu, který pochopitelně sestával z nových skladeb. Soudě dle koncertu (a první poslechy desky to potvrzují) si Silva Nigra podrželi a zároveň mírně obměnili nepříjemnou atmosféru poslední desky „Bible bolestných nářků“ (ze které taky minimálně jeden song zazněl: „Vyslanec pekla“) a celkem slušně zrychlili. Tohle všechno se do koncertního prostředí otisklo opravdu výtečně. Nejednou se v nových skladbách objevovaly kruté riffy, které byly bez keců magnetizující. Nemrzela ani absence starých, klasických válů. Po strhujících Outre už tolik energie na pořádnou kalbu nezbylo, ale kotel se stále ještě spontánně rozjížděl a na Silvu se tentokrát podívali téměř všichni přítomní. Ale po cca hodince a závěru s „Infernálním sabatem transcendence“ (aneb proč si nezahrát asi nejrychlejší song v historii kapely až na závěr) a skladbou, kterou jsem neznal, byl konec.

Konečný verdikt bude jasný asi každému. Počet příchozích/platících byl prostě mizerný. Dá se pochopit, že koncert byl ohlášen na poslední chvíli a nedostalo se mu nijak intenzivní promotion, noční cestování z Karviné taky není žádná sranda, ať už jste odkudkoliv. Ale ty kapely si zasloužily víc. Nízká účast ale jejich výkon nijak neponížila a ze sebe hodnotím tento koncertní zážitek jako výborný, nejen kvůli Outre.

Od hudebních fandů pro hudební fandy