Základy Buer byly dle všeho položeny už pár let nazpátek, někdy v roce 2012, nicméně jsou to až poslední měsíce, kdy začalo být o kapele pořádně slyšet. Pardubická sebranka po nějaké době nečinnosti zintenzivněla koncertní aktivity, ustálila sestavu a v neposlední řadě před nedávnem vydala svůj dlouhohrající debut s názvem „Protoalbum (Nigrum ignis)“. Inu, pojďme se na ten zázrak podívat.
Pokud jste v poslední větě předchozího odstavce pocítili záchvěv posměšné ironie, je to tak správně. Věřte, že byl zamýšlený. Buer se prezentují jako pořádní drsňáci, tudíž snad není třeba brát si servítky – ostatně, ani sama kapela si je s ušima posluchačů moc nebere. Skoro se mi ani nechce prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nevyšlo, protože se jedná o tak nepovedenou nahrávku, že by to pomalu bylo i lepší, kdyby nikdy nevznikla. Hudební kvality debutu Buer jsou totiž bez přehánění žalostné…
Popravdě řečeno, těch negativ na muzice a obecně i prezentaci Buer vidím tolik, že skoro ani nevím, odkud bych měl začít a jakým směrem bych měl svůj hejt vyslat nejdříve. Obecně by snad šlo říct, že jedním z hlavních neduhů kapely je máchání se v bahně směšného klišé, které je navíc servírováno v extrémně podprůměrném podání. Buer pracují s těmi nejprovařenějšími žánrovými atributy, jimž navíc nedokážou vdechnout ani zbla přesvědčivosti. Ze všeho, co trojice aktuálně předvádí, mám dojem pózy. Okultní symboly, plivání ohně, painty, oprátky, plynové masky, prasečí hlavy, obrácené kříže, krev, kápě na některých koncertech… vše splácané na jednu hromadu zjevně bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Prostě se to tak v black metalu dělá, tak to budeme dělat taky. Nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl cokoliv z toho věřit, a naopak důvodů, proč mi to celé připadá tuze neupřímné a jen hrané, nalézám mnoho.
Co do hudební stránky jsou na tom Buer stejně špatně. Podobně jako ve vizuální prezentaci se jedná o triviální pokus o black metal, který se zaseknul na tom nejelementárnějším klišé, jaké jen lze vymyslet. Muzika je to primitivní, špatná, nudná a… prostě hloupá. Nemá to žádnou atmosféru, žádný feeling, jednoduše tam hrají úplnou mrdku, jaké se absolutně nevyplatí věnovat sebemenší pozornost. A když už se objeví jakákoliv snaha o rádoby atmosférické prvky, působí tak křečovitě, až to bolí. Aby toho náhodou nebylo málo, tak hluboce podprůměrná kytarová stránka bez jakýchkoliv solidnějších nápadů vlastně patří paradoxně ještě k tomu stravitelnějšímu, co se na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nachází. I kdyby tam nějaký potenciál náhodou byl (jakože asi spíš není), tak naprosto tragický bicí automat by jej stejně úplně zazdil. Jeho provedení je vskutku odstrašujícím příkladem, jak by se to dělat nemělo, protože výsledek se dá poslouchat jen s vypětím všech sil.
Nenechte se ovšem zmýlit, že by snad „Protoalbum (Nigrum ignis)“ selhávalo jen co do instrumentální stránky. Mám totiž co říct i ke zpěvu. Snad za jediné pozitivum lze považovat, že jsou Utgardovi dobře rozumět slova, což v žánrech s extrémními vokály zdaleka není samozřejmé. Na druhou stranu, v případě Buer to možná až tak pozitivní není, jelikož tím českému posluchači neuniknou texty, i když se jejich čtení záměrně vyhne. I lyricky je totiž „Protoalbum (Nigrum ignis)“ strašná hovadina. Působí to, jako kdyby se člověk ledva průměrného intelektu snažil napsat něco strašně temného a zároveň chytrého, nicméně výsledek je spíše k smíchu. A pokud vám přijde, že jsem předchozí větou tak trochu urazil autora textů, tak vlastně máte pravdu. Přijde vám to ode mě svinské? Mně ne… třeba se nad tím kapela zkusí zamyslet, proč má někdo důvod jí to dávat takhle sežrat, pokud se k tomuhle článku dostane.
Nicméně zpátky k vokálu, k němuž mám ještě další připomínky. Utgard totiž zvládá vesměs jen jednu základní polohu hlasu, s níž vystačí drtivou většinu času, což by asi samo o sobě nebylo úplně košer a trochu by to nudilo, ale navíc to ještě echt zabíjí tím, že i jeho frázování je na jedno brdo. V podstatě každou linku textu totiž zpívá úplně stejně. Na druhou stranu, svým zvráceným způsobem se to na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ hodí, protože to akorát podtrhuje primitivnost celého počinu.
Kdo se stále ještě necítí úplně odrazen, nechť pokračuje ve čtení dále. Buer totiž prokazují ukázkové diletantství i v dalších věcech nad rámec hudby. Fotky jsou nechtěně vtipné, při sledování videoklipů se člověk stydí za muzikanty – ani nemluvě o tom, že ve videu „Impérium“ se chlapci vůbec neobtěžovali správně načasovat obraz se zvukem. V neposlední řadě by pak Buer zasloužili mocně zlískat za znásilňování českého jazyka, protože při čtení některých jejich výplodů člověk pomalu dostane rakovinu očí. Například v biografii na Bandzonu lze nalézt perly jako „působyl“ nebo „apokalipsa“ (ne, nedělám si prdel), o srandách typu „by jste“ ve Facebookových příspěvcích, neschopnosti psát správně velká písmena či neznalosti interpunkce ani nemluvě.
Bohužel musím konstatovat, že jsem slyšel už i horší věci, což může vypadat zvláštně vzhledem k tomu, jak jsem „Protoalbum (Nigrum ignis)“ ztrhal, ale je to tak. To je ovšem dost chabý argument na obranu kapely. Úplné dno, jaké předvádějí třeba kolegové z Katarze, to ještě není, nicméně k němu Buer nemají vůbec daleko! S ohledem na ubohé kvality desky by mě zajímalo, zdali jsou sami muzikanti s výsledkem skutečně na 100 % spokojeni. Pokud ne, nabízí se otázka, proč s tím lezli ven; pokud ano, nabízí se otázka, kde hoši nechali soudnost. Právě soudnost celému jejich počínání chybí opravdu zoufale.
Myslím, že vydání takového debutu jako „Protoalbum (Nigrum ignis)“ bylo pro Buer velmi špatným krokem. Radši než patlaní barviček na ksichty a natáčení trapných klipů měli věnovat více času a energie vlastní hudební produkci, aby ji dostali aspoň na poslouchatelnou úroveň. Takováhle prvotina jim totiž spíš škodí, protože se s ní zařazují někam po bok sraček typu Degoryen či již zmiňované Katarze, tedy kapel, jejichž produkce je regulérně trapná. Nicméně zvolili si sami. Od tohohle radši ruce pryč.
Rok vydání: září 2016 Režie, kamera, scénář, střih: Martin Pohl Zvuk: Matouš Verner Produkce: Martin Kokta a Martin Pohl
Hrací doba: 38:44
Značka ZNK je spojena především s hudební tvorbou – všichni už dávno známe všechny ty kapely a muzikanty jako Sodoma Gomora, Řezník, DeSade, Terror Crew, Evil Dope, Haades, nověji i Dead Team a další. Zasvěceným však netřeba připomínat, že vedle hudby okolo ZNK víří i další projekty – grafické (Martyho frky), videoherní (dnes již pravěká série brutálních adventur Život není krásný) i filmové. A právě ta poslední jmenovaná oblast nás dnes bude zajímat.
Hlavním hybatelem za tím vším je Řezník a ani filmy nejsou výjimkou. Doposud vznikly tři – „Deprivační staniol“ (2007; ten však stojí trochu mimo svět ostatních), „Život není krásný“ (2008) a „Jehovova pomsta“ (2010) – z nichž asi nejoblíbenějším (a právem) je dle mého ten druhý jmenovaný. Jak ovšem vidno z napsaných letopočtů, Řezník se v této oblasti na pěkných pár roků odmlčel a spíše se věnoval muzice, kde co do věhlasu v mezičase poskočil o notný kus kupředu. Další snímek „Máma má raka“ byl v přípravě delší dobu a scénář prý vznikl už před čtyřmi lety, nicméně věci se začaly hýbat až loni. Tak se na to pojďme podívat.
Nový film pokračuje v estetice svých dvou předchůdců, na něž ostatně volně navazuje. Opět se tedy jedná o stejný dějový vesmír rumburského podsvětí, kam se vrací několik vedlejších postaviček jako dvojice otec / syn, Řezníkův táta v úloze teplého perverzáka nebo také Jarda Malík, tedy ústřední postava druhého snímku. Klasicky nechybí ani camea lidí, kteří se motají okolo ZNK, objeví se například Haades nebo tradičně i sám Řezník (a bez masky).
„Máma má raka“ je samozřejmě plná svérázných postaviček, které jdou od jedné absurdní situace ke druhé. Kromě absurdity budiž společným jmenovatelem sprška sprostých slov, nekorektní humor, drogy a chlast. Právě v bizarních scénkách a přisprostlých vtípcích tkví největší kouzlo Řezníkových snímků, jelikož technicky i obsahově je to jinak ultimátní amatéřina. Sice je s každým novějším snímkem znát snaha o větší filmovost a „Máma má raka“ v tomto trendu pokračuje, ale to nic nemění na skutečnosti, že je to stále na koleně dělaný počin a že je to na výsledku znát. Jinými slovy, herci nejsou herci, nýbrž ochotníci, a když mají něco zahrát, je to povětšinou toporné jak panna v posteli. Naštěstí nějakých velkých hereckých etud není zas tak třeba a film staví spíše na sypaní vulgarit, což jde všem přítomným naopak evidentně dobře.
Příběhové je to opět prostoduché. Stejně jako v předchozích případech je děj vlastně nedůležitý a slouží jen jako pojítko mezi jednotlivými scénkami. Ale pro pořádek – snímek se točí okolo opilce Kamila, jehož matka dostane rakovinu konečníku. Operace je nutná, leč drahá a hlavní hrdina aktuálně má 15 Kč. Potřebuje však sehnat rovnou 360 000 a cestou k tomu mají být ilegální zápasy za městem. Toť základní nástin. Na druhou stranu je pozitivní, že tentokrát se tvůrci pokusili alespoň o nějaký dějový zvrat a nějakou nečekanou… ne zrovna pointu, tu „Máma má raka“ fakt nemá, ale takový ten twist v závěru. I navzdory jemu je to stále dost přímočará podívaná, jež na diváka neklade žádné intelektuální nároky.
Vzhledem k tomu, kdo za tím stojí, je samozřejmě na místě zastavit se i u hudební stránky. Řezník si ve filmu nedělá reklamu na vlastní tvorbu, takže se neozve žádná Sodoma Gomora nebo něco z jeho sólovek, ale objevují se tu skladby několika interpretů, s nimiž má M. Engele přece jen nějakou spojitost. Například „Jedu do pekla“ od Vanessy (se Samirem Hauserem se potkal v projektu Mortal Cabinet), songy od Hentai Corporation (jejich členové hostovali na albech Řezníka i Sodomy Gomory plus hrají i v Undead Orchestra) nebo Záviše (hostoval na desce Sodomy Gomory).
V jádru je „Máma má raka“ počinem, který bezezbytku zapadá do světa ZNK. Pokud je vám tento odporný, pak pro vás bude film zcela jistě nekoukatelný, jednoduše je nutno vysílat na stejné vlně. Ale i v takovém případě – řekněme si to na rovinu – je to záležitost tak na jedno podívání. Pytel brambůrků a dvě piva u toho jdou otočit, ale koukat se na to znovu? To asi ne. Na druhou stranu je nutno uznat, že je „Máma má raka“ nadupanější a tlačí na pilu víc než „Jehovova pomsta“, takže je v důsledku zábavnější (a docela o dost). Na „Život není krásný“ však novinka nemá.
Země: Česká republika Žánr: industrial thrash / death metal Datum vydání: 8.8.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)
Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.
Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.
Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.
Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.
Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.
Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.
„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.
Země: Česká republika Žánr: hardcore metal Datum vydání: 4.3.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Mass of Terror
02. Red Beast
03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr]
04. Ignorance
05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček]
06. Dead Man
07. Time to Break Your Face
08. Happy
09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus]
10. One [bonus]
Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.
Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.
Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.
Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš Hajíček z Backfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.
Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.
Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.
Zdravím! Nechoďme kolem horké kaše a začneme hned zostra. V čem dle tvého mínění tkví esence skutečného black metalu?
Hails! Esence skutečnýho Black Metalu je v jeho jednoduchosti, syrovosti, chladnosti a temnotě. Člověk do toho musí jít vážně srdcem aby přenesl sračky z hlubin svojí duše do songu, protože jedině tak může onu rozkládající se hnilobnou náladu cítit i ten, kdo to potom poslouchá a cítí, že je to upřímný a neni to jen nějaká snůška sraček od někoho, kdo to vůbec tak nemyslel a nevěřil tomu co dělá na 100%. Díky upřímnosti při tvorbě, a díky daný vizi co oním songem chce člověk říct, vzniká velká část atmosféry která je v případě Black Metalu poměrně dost důležitá a zároveň vzniká i most mezi posluchačem a nahrávkou. Orchestrální prvky, přílišnej důraz na propracovanost bicích, super mega technický pasáže a zvuk teplej/čistej a uhlazenej jak stehno panny do Black Metalu v původním slova smyslu (dobře, v tý době Extrémního Heavy/Thrash Metalu) nepatří – ale je i pár kapel co by se dalo zařadit mezi vyjímky. V případě Black Metalu platí dvojnásob, že míň je někdy víc. Něco málo k filozofii tvorby skutečnýho Black Metalu píšu ještě u devátý otázky.
Jaká deska je podle tebe ztělesněním pravého black metalu? Jmenuj prosím maximálně tři nahrávky a pokus se se z otázky nevyvlíknout nějakou obyčejnou odpovědí typu „to nejde určit“, „tři je moc málo“ nebo „záleží na náladě“…
Na náladě nezáleží, já se dokážu vžít do atmosféry alba a pokud je udělaný dobře, tak i moje nálada se změní podle toho co z tý nahrávky cítim – pokud jsem tu náladu neměl už předtim… Ztělesněním pravého Black Metalu je spojení určitých prvků „The Return……“ od Bathory, „Satanic Rites“ od Hellhammeru a „I.N.R.I.“ od Sarcofaga… ale vážně, tři jsou fakt málo.
Mohl bys objasnit význam názvu Behewrath? Spíše než o slovo „wrath“, jehož význam v anglickém jazyce je vcelku zřejmý, mi jde o předponu „behe“. Má snad jít o odkaz na nějakou ze skupin jako Beherit, Behexen či Behemoth?
Nezkrácenej název Behewrathu je Beherit’s Wrath, v překladu to teda znamená Ďáblův Hněv. Mimo těch tří kapel co jsem jmenoval výše totiž vychází hodně mojí inspirace právě od Beheritu.
Aniž bych jakkoliv soudil, zdali je to dobře nebo špatně, tvá hudba je dozajista zpátečnická a jasně odkazující na již dávno zavedené žánrové postupy severské školy. Má takový regresivní přístup na dnešní scéně nějaký prostor? Proč by si měl člověk pustit Behewrath namísto syrové magie v podání kupříkladu Mare, Dark Sonority či Sortilegia?
Vzhledem k tomu jak se Black Metalová scéna vyvíjí, tak prostoru pro opravdový BM kapely ctící postupy zavedený v průběhu 80. let bude nejspíš míň a míň, ale pořád nějakej bude. To jádro z undergroundu je sice menší než bývalo, ale zároveň se pořád objevují noví lidi kteří chápou o co v Black Metalu jde a jak by se měl dělat. Jinak lidi ať si pouští cokoliv chtěj. Můžou si pustit něco jinýho mimo Behewrathu (mj.) ze dvou důvodů – buď jim prostě nesedne, nebo nevědi o čem Black Metal je a chtějí radši moderní lepenici ala Batushka. Pokud je to ten druhý případ, tak jsem jedině rád že se drží dál od hudby Behewrathu a můžou klidně táhnout do hajzlu. Ta hudba pro ně neni.
A z jiného úhlu. Black metal za víc jak třicet let urazil dlouhou cestu, True Norwegian Black Metal není jeho jediným vyústěním, a tak jsme byli svědky už mnoha žánrových fúzí a experimentů. Kde podle tebe leží hranice, kam až lze s BM vykročit, co na něj lze naroubovat atd.?
Hranice, která byla daná začátkem a kolem poloviny 80. let a v hodně, hodně ranný fázi začátku let 90., byla už dávno překročená. Vlastně by se dalo říct, že ta hranice kam by už neměl Black Metal vstupovat byla mnohými překročena už kolem roku 91, což hodně lidí pokládá za začátek zlatý éry Black Metalu. Překročení hranice a boření limitů je ale přirozenej vývoj, ať už v případě Black Metalu nebo u čehokoliv jinýho mimo hudbu. Vždycky se najde nějakej trendy idiot, co je línej si zjistit (když už nic jinýho…) byť jen podělaný základní informace o tom z čeho to vzešlo, proč tomu tak bylo a o celkovym pozadí, a instantně začne prznit žánr svýma rádoby inovativníma prvkama a hlásat, že je strůjcem třetí vlny Black Metalu… bla bla a podobný kraviny dál… Takoví lidi si zaslouží jen násilnou smrt, přirozená smrt by pro ně byla moc velkou laskavostí. Ani já nemám žádný právo kecat do toho, jak by měl Black Metal znít nebo jak by se měl dělat, vlastně na světě je už jen „pár“ takových co to právo mají, ale já aspoň nekonečně ctim kořeny a lidi, který stáli u zrodu. Do smrti jsem zavázanej všem, kteří stáli u zrodu Black Metalu, kteří za něj prolili krev a kteří bojovali a pořád bojují za to, aby zůstal v undergroundu.
„Grim Echoes of the North“ jsi vydal na CD v počtu 25 kopií, u čehož bych se rád na chvíli zastavil. První otázka zní – proč byla zvolena právě tato limitace? Není záměrné znepřístupnění nahrávky ve fyzické formě pro větší počet lidí umělou snahou o tvorbu kultu? Kolik kusů je již prodáno?
Nechci aby se CD dostalo do rukou někoho, kdo si to nezaslouží. Je jen pro lidi co se dokážou do nahrávek vžít, vnímat z nich ten chlad a temnotu a jsou pro ně tyhle elementy vším co jim na týhle zkurvený Zemi zbylo. Zároveň jsem nikdy nikde neřekl, že po nějakym čase nedám udělat další. A pokud nějaký lidi začnou vnímat omezený množství CD jako prvek kultu, tak jsou prostě jen blbý. Jinak zbývá 11 kusů.
Otázka druhá – proč byl zvolen CD formát? Nebylo by vzhledem k pravověrné hudební stylizaci vhodnější zvolit nosič, který se hodí k duchu undergroundu více než chladné CD, například audiokazetu?
Můj původní záměr byl vydat „Grim Echoes of the North“ jen na MC, ale prostě to nevyšlo. Během posledního půl roku jsem musel svůj čas soustředit na řešení životních problémů, který po jejich vyřešení byly následovány ještě většími problémy až do doby, kdy poslední problém už nemohl být větší – takže všechen čas co jsem mohl jsem věnoval tvorbě hudby a na zbytek věcí, jako hledání firmy pro zhotovení MC včetně bookletů, už ho moc nezbylo. Takže jsem se na hledání prostě vysral a udělal kompromis v podobě CD.
Otázka třetí – CD jsou podepsána tvou vlastní krví. Z jaké části těla krev pochází a jak jsi ji získal? Vzal sis na pomoc injekční jehlu, anebo jsi to bez vytáček naříznul nožem? Jakým předmětem došlo k podpisu; byl brk smočen přímo v otevřené ráně?
To neni podstatný, je to naprosto normální podpis jako každej jinej a nechci tim odvádět pozornost od hudby. Takže stručně – hrana zápěstí levé ruky, otvírací nůž a druhá strana tenkého štětce omotaná vatou a namáčená přímo v ráně.
Jsi plně a stoprocentně spokojen s tím, jak demosnímek dopadl a jak výsledný produkt zní? Zkus prosím svou odpověď formulovat s vědomím toho, že se na to tážu především kvůli vokálu, který osobně pokládám za nepříliš povedený, a kvůli třetí a čtvrté skladbě, jež mi v porovnání s úvodními dvěma kusy přijdou výrazně slabší…
Vzhledem k tomu, že mou filozofií tvorby Black Metalu je co největší upřímnost, chladnost a autentičnost zvuku, tak do vokálů ani do jiných stop po jejich nahrání nezasahuju, nepřidávám tam syntetickej reverb ani žádný podobný kraviny o co se běžně snaží v komerčním studiu. Chci aby posluchač slyšel, že to hraje člověk, že to neni jen produktem něčeho, co kdysi prolezlo skrz XY efektů a pak tu nahrávku ještě někdo několik hodin upravoval všemožně pomocí SW. Z tohohle hlediska jsem spokojenej, ale kecal bych, kdybych řekl, že jsem spokojenej s vokálama u první, titulární, skladby „Grim Echoes of the North“ (která původně měla být nahraná znovu kvůli její odlišný produkci od zbytku demo alba) a u třetí „Towards the Valley of Nothingness“.
Jeden výraznější kytarový motiv v „Towards the Valley of Nothingness“ je v podstatě totožný s dalším kytarovým motivem v „Caught by Mighty Shadows“. Byl to záměr?
Záměř to nebyl, jsou to dva téměř naprosto odlišný riffy co se týče techniky jejich hraní, jen zní podobně. U songu „Caught by Mighty Shadows“ to byl tak trochu „experiment“.
Jaké jsou tvé další plány s Behewrath? Máš v úmyslu povýšit projekt na regulérní kapelu s vícečlennou sestavou, anebo hodláš zůstat v pozici jednočlenného studiového projektu? A přemýšlíš už nad novou muzikou? Máš v šuplíku nějaké písně, jaké se na demosnímku neobjevily, anebo je čtveřice songů z „Grim Echoes of the North“ prozatím vším, co repertoár Behewrath obsahuje?
Behewrath neni kapela co si chce hrát na cirkus během vystoupení, takže nechci hrát a ani nehraju nikde naživo. To znamená, že přibrání dalších členů by nemělo žádnej smysl, naopak by to spíš uškodilo, protože obecně každej z členů chce většinou do tý hudby dát něco svýho, ale já nemám zájem o to aby mi do toho někdo kecal. Kdybych chtěl někoho přibrat do Behewrathu, tak jedině někoho kdo má stejnej pohled na tenhle posranej svět a nebojí se jednat, někoho kdo ví o čem Black Metal je, ctí kořeny a to z čeho to vzešlo. Nikdo jinej si nezaslouží aby hrál hudbu Behewrathu. Behewrath neni zasranej cirkus, neni to ani školka pro peace and love idioty.
Co se týče plánů s Behewrathem, tak ty jsou neměnný – prostě se soustředit dál na to co dělám, na hudbu, na Black Metal. Nad novou muzikou nejen že přemýšlim, ale už na ní i pomalu dělám a dávám dohromady nápady a riffy. Zatim je poměrně brzo se o tom víc rozepisovat, ale tentokrát se bude jedna o plnohodnotný full-length album, který bude mít zachovanou chladnost z demo alba „Grim Echoes of the North“, ale oproti němu bude ještě víc temnější, rituálnější a pro obyčejný lidi nechutnější. Snad nemusim zdůrazňovat, že se bude opět jednat o Black Metal ctící svoje kořeny z 80. let, takže to rozhodně nebude žádná moderní trendy sračka s vyumělkovanou křišťálově čistou produkcí… Prostě Behewrath něco chystá a lidi mimo underground by se od toho měli držet sakra dál.
Jinak k poslední části otázky – mám dva rehersal songy, který se na demo albu Grim Echoes of the North neobjevily, ale to jen z důvodu, že na něm nikdy být neměly.
Tvou hudbu lze zcela jistě považovat za projev ortodoxní formy černého kovu. Nicméně, Behewrath jakožto skupina má profil na Facebooku a YouTube a ty sám jsi na internetu hodně aktivní, tvoje profily lze dohledat na spoustě stránek – metalovým fórem počínaje, přes DeviantArt až po ČSFD. Myslíš, že internetový život a metalový underground (snad si rozumíme, že metalovým undergroundem opravdu nemyslím Behemoth) může jít ruku v ruce? Mnohé podzemní smečky odmítají internetovou prezentaci, a když už nějakou úlitbu vůči online prostředí, tak pouze vlastní web, nikoliv sociální sítě. Dle tvého názoru může v jádru tak nihilistický styl jako black metal existovat na vysloveně komerční platformě typu Facebook, aniž by ztratil svou tvář?
Hodně mojí osobní aktivity na internetu souvisí s mojí bývalou i současnou prací, ale nic z toho krom dvou příspěvků na Metalovym fóru (nebudu si kvůli nim zakládat novej účet) nemá s Behewrathem nic společnýho a nikdy to ani nezasáhne a neovlivní mou tvorbu. Mojí osobu spojenou s Behewrathem reprezentuje pouze jméno Helvete.
Kapely by se rozhodně měly vyhnout přílišnýmu používání sociálních sítí a tomu podobných. I mě to sere, ne že ne, ale na druhou stranu se třeba Facebook může používat dvěma způsoby. Buď může kapela na Facebook přidávat každý den nějakou kravinu bez jakýkoliv informační hodnoty, nebo může mít sice kapela stránku na Facebooku, ale přidá tam jeden příspěvek za 4 nebo 6 měsíců, kde se lidi můžou dočíst důležitý věci. Stejně jak jsem to popsal v tom druhym případě, tak se k tomu snažím i tak přistupovat. Behewrath nechce být nějakou podělanou sociální kapelou, ale zase se chci soustředit na tvorbu hudby a ne abych se staral o chod webu, proto teda používám bezúdržbovej Facebook. Navíc ho používám jen abych dostal k lidem ty nejdůležitější informace a proto o sobě Behewrath nemusí dát klidně rok vědět. Mnohé podzemní smečky sice odmítají být na sociálních sítích a tváří se, že díky tomu jsou naprosto kurevsky izolovaný a o to víc „misantropický“, ale zase za ně často tu prezentaci dělají labely nebo jsou hodně „fyzicky“ aktivní vrámci komunity undergroundu a ještě k tomu si hrajou na cirkus při jejich koncertech – ať mi nikdo netvrdí, že to nejsou „sociální aktivity“. Co z toho dělá Behewrath? Všechno je relativní a pokud člověk neni idiot co se chce akorát zviditelnit a podojit Black Metal, tak to nemůže mít vliv ani na vyobrazení kapely jakožto ortodoxní undergroundový BM smečky.
…mimochodem Polskej Behemoth už ve spojení s Black Metalem a undergroundem nezmiňuj. Je to příklad toho, jak idioti můžou v jejich začátcích dojit Black Metal, přitom srát na jeho kořeny a následně z toho udělat pop, kterej s BM nemá nic společnýho. Spousta lidí to ale nedokáže pochopit.
Mimochodem, na ČSFD jsi hodnotil DVD Nightwish „Showtime, Storytime“ a jejich film „Imaginaerum“ v obou případech pěti hvězdičkami, tedy nejvyšším možným hodnocením. Jsou Nightwish dostatečně true na to, aby je cenil někdo, kdo se prezentuje demosnímkem jako „Grim Echoes of the North“?
Proč by měli být Nightwish true? Kdybych měl specifikovat svůj zájem o Metal, tak bych se popsal jako redaktor co nikde nepíše. Zajímám se o to, kam obecně Metalová scéna směřuje a proto mi nedělá problém si ze zvědavosti poslechnout i jiný subžánry v rámci Metalu a posoudit je dle jejich subžánru. Stejně jako mám v plánu poslech novinky od Equilibrium a pár dalších (pokud se máme bavit o těch popovkách) – ne proto že bych je žral, ale proto abych viděl kam směřujou nebo jestli pořád dělaj stejný vykrádačky sebe sama jako doposud. Narozdíl od většiny ostatních se to nebojim přiznat.
Jako své vyznání uvádíš satanismus. Můžeš objasnit, co to v tvém případě znamená být satanistou? Být sám sebou, neuznávat autority, žít si dle vlastních pravidel… a tedy chodit v černém metalovém triku a s obráceným křížkem z Metalshopu na krku jako milión dalších metalistů? Inspiruješ se nějakými konkrétními řády, naukami, anebo si vystačíš s tím, co LaVey vykradl od lepších myslitelů?
Hned na začátek – ty srance co píše LaVey v jeho Satanský Bibli jsou občas stejný hovadiny jako píšou Křesťani ve svojí Bibli, tudiž tenhle druh Satanismu neuznávám. Pro mě a snad i pro mnoho dalších je Satanismus individuální filozofií – sice to o sobě tvrdí i LaVeyho propagační leták, ale cesty v jeho individualismu a mém individualismu se značně rozcházej. Já nemám žádný pravidla, žádný zábrany, zkrátka nic co by určovalo jak se mám chovat, co mám nebo nemám dělat nebo v co věřit. Žádný posraný desatero a podobný kraviny. Když budu chtít, tak narozdíl od “LaVeyovských Satanistů” můžu před barákem zmasakrovat dítě sekerou a nebude to proti mému vyznání, nebude to proti ničemu. Pokud bych měl to, jak svůj Satanismus vnímám k něčemu přirovnat, tak spíš vycházím z historických událostí, mytologie a hlavně svojí vlastní interpretace toho, co to je nebo není. Tam kde ostatní vidí chaos, tam já vidim řád, tam kde jiní vidí temnotu, tam já vidím potenciál, tam kde jiní vidí zlo, tam já vidím přiležitost. Všichni se bojí temnoty, zla a smrti – já naopak tyhle věci vyhledávám a uctívám, protože smrt člověka nikdy nezklamala a vždy to bude jediná věc, na kterou se člověk může spolehnout. V každém z nás to je, vždycky to tu bylo a vždycky to tu bude, jen někteří „peace and love“ idioti to v sobě potlačují, nebo si nechávají diktovat ostatními aby to v sobě potlačili. Satanismus je pro mě procitnutím, objevováním temných stránek člověka, objevováním sebe sama a uctíváním toho, co by pro lidi mělo být za dobu jejich existence na Zemi nejvíc přirozený, ale nějakým záhadným způsobem to pro většinu lidi stále přirozený neni.
Považuješ vypálení několika kostelů s nepochybnou historickou hodnotou na začátku 90. let jako akt chvályhodný, či odsouzeníhodný? A v obou případech – proč? Jak by se měl black metal stavět vůči současnému společenskému trendu hyperkorektnosti?
Ony kostely sice měly historickou hodnotu, ale zároveň Křesťani při jejich stavbě naprosto chcali na historickou a spirituální hodnotu míst kde je stavěli a na čem je staví. Samozřejmě ne všechny kostely byly postaveny na dávných, pro Pohany důležitých místech, ale to nic nemění. Křesťani za svou historii zníčili po celém světě tolik památek a kulturních odkazů, že by to nemělo být zapomenuto a naopak by lidem mělo být připomenuto, že ti kdo se tváří jako jejich spasitelé a zachránci, tak jim ve skutečnosti jen s úsměvem na tváři dávají neviditelné okovy a zaslepují je svými lžemi.
Vypálení tehdejších i současných kostelů do základů je rozhodně něco, co si zaslouží uznání a má to mojí nekonečnou podporu a souhlas. Je to cesta jak lidem otevřít oči a pomoct jim si uvědomit, kdo je ve skutečnosti jedem v jejich životech. Válka někdy ušetří víc krve nežli mír.
Co se týče vyměknutí dnešního Black Metalu a snaze některých kapel líbat zadky všude okolo sebe jen aby z toho měly nějaký výhody a byly společensky příjímány, tak s tím se už nic dělat nedá. Takový je průběh vývoje a celkově i dnešní společnosti, protože to, co bylo nekorektní v 70. až 90. letech, tak dnes je už poměrně dobře příjímáno. Ale i tak, kapely co hrajou Black Metal by si měly uvědomit, že pokud budou na koncertech hrát v teniskách a tričku z vegansky korektního materiálu, lobovat za zákaz rybolovu a podporovat krmení Africkejch dětí, tak asi zapomínají že nehrajou hippie-pop-rock. Black Metal ignoruje a naprosto chčije na trendy – jestliže je v dnešní společnosti trend hyperkorektnosti, tak by to nemělo Black Metal nijak ovlivňovat. To by měl každý z Black Metalový komunity vědět,
Poslední otázky se v našich rozhovorech nesou v uvolněnějším duchu a ani dnešek nebude výjimkou: Co si myslíš o skupině Babymetal? Díky za tvé odpovědi!
Ačkoliv jejich diskografie není nijak rozsáhlá, Terror Crew si za dobu svého fungování na domácí horrorcorové scéně dokázali vybudovat status kultu. Zdali je to oprávněné nebo ne, to ponechám na vašem vlastním uvážení. Neoddiskutovatelným faktem ovšem zůstává, že Terror Crew nějaké jméno měli, a i když byl původně počet členů větší, postupem času situace vykrystalizovala do stavu, že většina lidí má s touto skupinou spojenou především dvojici Evil Dope a Haades.
Jak ale známo, činnost Terror Crew už skončila a sólové ambice obou členů, které ventiloval nejdříve Haades v roce 2013 prostřednictvím „Duševního bankrotu“ a jeho kolega o rok později skrze „Produkt doby“, v tom moc prsty neměly. Jestli něco, tak se na postupném vyhnití Terror Crew podepsala spíš Haadesova obliba v jistém druhu látek (v červenci byl jen tak mimochodem propuštěn z léčebny a dle všeho pokračuje v práci na druhém sólu). Evil Dope se v mezičase rozhodl nezahálet, ale namísto další sólovky se dal opětovně dohromady s Mr. Nightmarem, tedy jedním z oněch původních členů Terror Crew. A výsledkem jejich spolupráce je nová formace Dead Team, pod jejíž značkou už stačila vyjít debutová deska s názvem „Nebezpečná aktivita“.
Dvojice se za svou minulost nijak nestydí a naopak na historii s Terror Crew v rámci Dead Team přímo navazuje. Ne nadarmo se ve skladbě „Satanistická sekta“ v refrénu ozývá přímo „Jsme Terror Crew, satanistická sekta / krvelační psi, démoni, nestvůry z pekla“. Odkazy na minulosti lze ovšem bez problémů vystopovat i v dalších písních jako třeba „Evil zmrdi“ (stačí jen ten název – tahle hláška už přece byla na přebalu „Blackrap“, debutu Terror Crew) nebo „Pakt“. Bohužel se ale Evil Dope a Mr. Nightmare nedokázali ani pod novým názvem zbavit některých neduhů, které jejich tvorbu trápily již za dob Terror Crew.
Kámen úrazu vidím hlavně v textech. Do jisté míry ani ne v jejich obsahu, protože ten je takový typicky žánrový, takže koho někdy horrorcore sral, Dead Team na tom nezmění zhola nic. Nějaké ty vraždičky, uctívání Satana, vychvalování sama sebe, že já jsem ten největší drsoň široko daleko a všichni ostatní jsou jen bezvýznamné mrdky, prostě normálka. V zásadě. První věc, která mě irituje, je jakýsi rozpor mezi jednotlivými tracky. Třeba v „Mass Murder Shit“, „Dead Team“ nebo „Satanistické sektě“ rapují o tom, jak vykuchají všechno živé, zabíjejí všechno, na co přijdou, pořádají atentáty na dětské domovy a podobné srandy, v „Mafiánovi“ se zase přiznávají, jak všechny okrádají a jací jsou to zločinci. Oukej, je to žánrová póza, beru to. Ale vedle toho se tu nacházejí i jakési pokusy o dejme tomu kritiku současného světa a jeho poměrů jako třeba v „Nebezpečné aktivitě“, „Válečných štváčích“, „Nesnesitelné těžkosti bytí“ nebo „Otrocích Universu“. Sorry, ale mně to prostě přijde divné, když mi někdo káže: „spíš se chovej tak, abys moh na sebe být hrdý / dělej jenom věci, co tě doopravdy baví / aby jsi prožíval jenom štěstí, a to to pravý / hlavně si, ty vole, opatruj duševní zdraví“, když o pár tracků dřív mi cpe kecy o tom, jak vyvražďuje planetu.
No, a další věc je, že s těmi texty si na některých místech prostě chtělo víc vyhrát. Některé obraty jsou vcelku zábavné, ale jinde se to jenom pseudo-rýmuje (tedy nerýmuje) a strašně toho tahá za uši. Nádherným příkladem může být refrén „Evil zmrdů“, tedy videoklipové skladby, kde se Dead Team na sebe snaží narýmovat zmrdi-drogy a Manson-utopence (!!!). Další věc je, že některé obraty se opakují, což je problém především u Pana Noční Můry. Opět jeden rým jako příklad, který se shodou náhodou také nerýmuje: Universu-verze. Ale to zdaleka není jediný příklad, protože speciálně Mr. Nightmare občas ve více písních opakuje a opakovaně roubuje na stejné rýmy tak vzácná slova, že to člověka okamžitě praští přes uši, viz třeba Azazel nebo panzerfaust. A pokud jste měli tu čest i s jeho hostovačkami u Hewitta a Heavena, tak prostě nejde neslyšet, že se ten týpek fakt opakuje.
Na druhou stranu, podobně jako u věcí od Terror Crew platí, že i navzdory veškerým neduhům, co jich jen na „Nebezpečné aktivitě“ je, se nakonec jedná o relativně zábavnou záležitost. V jádru je to buranské až za roh, je tam spousta věcí, které se tomu dají zcela právem vytýkat (co si budeme povídat, ono by šlo trochu píčovat i na flow a poněkud jednotvárný projev), ale je to sranda. Nicméně si nebudeme nic nalhávat – ve velké míře za to může především produkce. Už na fošně „Za hranicí lidskosti“ od Terror Crew se nacházely některé fakt skvělé beaty a „Nebezpečná aktivita“ v téhle tradici pokračuje.
Většiny produkce se ujal Mortem, který je tradičně dobrý. Instra, jaká dodal třeba pro tracky „Satanistická sekta“, „Dead Team“, „Mafián“, „Sérioví vrazi“, „Evil zmrdi“ nebo „Otroci Universu“, jsou rakety jak svině a dokazují, že tenhle borec prostě umí. Je pravda, že „Tartarus“, „Sickheadz“, „Váleční štváči“, „Nesnesitelná těžko bytí“ nebo „Nebezpečná aktivita“ zas až takové šlehy nejsou, ale vyloženě blbý není snad žádný. Ve třech písničkách se vrací i Czmelak, jenž má komplet na triku „Za hranicí lidskosti“. „Mass Murder Shit“ a „Pakt“ jsou v pohodě instra, ačkoliv ty nejlepší produkce ze zmiňovaného alba byly ještě jinde, ale „Tekutá modernita“ je bohužel strašná a kvůli dementní hudbě se jedná o píseň hodnou přeskakování. Pro pořádek ještě dodejme, že song „Demonia“ vyprodukoval Cetys z Alfa Sekta, která zde také hostuje. Tenhle track vyčnívá právě díky diktátu slovenské úderky, ale beatem patří k tomu obyčejnějšímu. Jo, a když už jsem to takhle otrocky vyjmenoval, tak pár scratchů dodal i Ill Rick ze Sodomy Gomory.
Vzhledem k tomu, že ani Evil Dope, ani Mr. Nightmare nemají zrovna ukázkovou vyřídilku a jejich rap není žádný kulomet, tak jim sedí, že se většina beatů nese ve středním a hutnějším tempu. Nicméně těch skladeb, kdy by si instro i rap dohromady skutečně bez výhrad sedly do nějaké harmonie a vznikla ona pověstná flow, zas tolik není. Když vezmu jen songy, k nimž nemám žádné zásadní připomínky, ani v textech nebo v čemkoliv jiném, tak dostanu seznam jen o třech položkách: „Satanistická sekta“ (suverénní vrchol!), „Dead Team“ a „Sérioví vrazi“. Takže asi tak. Ale jak už padlo, i přes jistou blbost je to až na pár vyloženě slabých věcí vlastně sranda, byť ve velké míře jen v rámci guilty pleasure (což by ovšem šlo vztáhnout na většinu horrorcoru, to už je pomalu charakteristický žánrový rys).
Ze všech projektů a kapel, v nichž Morbivod působí, jsou Quercus asi tou nejméně nápadnou formací. – pomalostí hudby i svou (ne)činností. Vlastně jsem si svého času už skoro myslel, že je skupina mrtvá a k životu se neprobere, jelikož po vydání debutového opusu „Postvorta“ z roku 2007 nastalo mnohaleté ticho. Až po sedmi rocích jej prolomila druhá deska „Sfumato“. Na třetí velké album už se ovšem takovou dobu čekat nemuselo, neboť „Heart with Bread“ přišlo jen dva roky po svém předchůdci.
Avšak i navzdory nijak zvlášť dlouhé pauze mezi „Heart with Bread“ a „Sfumato“ novinka do tvorby Quercus vnáší vcelku zásadní posun. V mezičase totiž duo Morbivod a Strastinen, které spolu dále působí i v Umbrtce, rozšířil Markko, jenž do zvuku Quercus vnesl varhany. A jak se ukazuje, byl to velmi dobrý tah, jelikož tento nástroj funerálnímu doom metalu vážně sluší a vlastně se velkou měrou podílí na atmosféře desky a na důvodech, proč jí věnovat pozornost.
Základní stavební kořeny Quercus samozřejmě zůstávají na svém místě, jak si je posluchač pamatuje již z „Postvorta“ a „Sfumato“. Mám tím samozřejmě na mysli extrémně hutné a pomalé záhrobní tempo s táhlými šnečími riffy. To jsou samozřejmě charakteristické znaky funebrálního doom metalu obecně, ale ke cti Quercus slouží, že s nimi vždy nakládali s o něco větší invencí, než je v rámci daného subžánru běžné, tudíž se nejednalo o takový ten obyčejný pohřebácký průměr.
Samozřejmě je příjemné, že tento stav věcí pokračuje i na „Heart with Bread“, akorát navíc došlo k již probíranému obohacení zvuku o varhany. A právě ty se nakonec staly hlavní hvězdou alba. Markko svým příspěvkem dodal hudbě Quercus nový rozměr a především právě díky němu nahrávka dýchá krásně majestátní atmosférou. Nikoliv přehnaně, nikoliv epickou, patetickou či nabubřelou – majestátní v tom pozitivním slova smyslu. A nutno dodat, že Quercus to v téhle poloze dost sluší. Je pravda, že i zde se nacházejí relativně dlouhé pasáže, které jsou vyplněny vcelku standardním funeraldoomovým riffováním, ale naštěstí se nejedná o nic, s čím by se nedalo žít.
Quercus však dokážou nabídnout i vyloženě poutavé momenty, důkazem čehož může být třebas hned úvodní, více jak dvacetiminutový kolos „A Canticle for the Pipe Organ“, jejž lze považovat na vrchol celé kolekce. Zejména pasáže ve středu skladby, dejme tomu od dvanácté minuty do devatenácté minuty, jsou velice dobré. Následující dvojice „Illegible Tree Name“ i „Bread and Locomotive“ si taktéž dokáže udržet vysokou laťku, byť o něco lepší mi přijde ta první jmenovaná, zatímco v té druhé je naopak několik motivů, které mi úplně nesedí. Vždy se ale jedná jen o vcelku krátké úryvky, jaké se na neskromných délkách, s nimiž Quercus pracují, hravě ztratí. Jako jediná trochu zbytečná píseň mi připadá čtvrtá „Silvery Morning“, což je s necelými sedmi minutami suverénně nejkratší kus na desce. Zde se neděje nic moc zásadního, chybí mi nějaké signifikantní pasáže a některé linky sólové kytary se mi zdají trochu kýčovité. Pokud by tu tahle písnička nebyla, deska by tím nijak neutrpěla, možná spíš naopak, protože by se dlouhá hodinová stopáž zredukovala aspoň o těch sedm minut.
Naopak vcelku zajímavá je už jen ze své podstaty finální „My Heart’s in the Highlands“, což je předělávka stejnojmenné kompozice od estonského skladatele moderní klasické hudby Arvo Pärta, v jehož případě jde o zhudebnění stejnojmenné básně od skotského básníka Roberta Burnse. Původní motiv u Quercus přebírá Markko s varhany, zatímco zbylé nástroje stále drhnou funerální tryznu, proti čemuž v zásadě nelze mnoho namítat. Přijde mi ale trošku škoda, že pokud by si to člověk nepřečetl, tak by vůbec nepoznal, že jde o cover (navíc takovýhle!), protože jinak „My Heart’s in the Highlands“ z „Heart with Bread“ nijak nevyčnívá. Ačkoliv je tedy skladba vlastně dobrá, na albu se vyjímá dobře a při poslechu nenudí, nabízí se otázka, zdali bezesporu talentovaná funeraldoomová kapela s varhaníkem v sestavě nemohla z předělávání něčeho takového vytřískat o trochu víc.
I přes některé dílčí výhrady a jednu vesměs zbytečnou píseň je ale „Heart with Bread“ stále povedenou nahrávkou. Její poslech je z hlediska celku zábavný a hlavně se jí nedá upřít skutečnost, že Quercus posouvá o kus dále, což je rozhodně pozitivní. Obecně vzato lze v případě „Heart with Bread“ bez problémů mluvit o spokojenosti.
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 23.3.2016 Label: Hexencave Productions
Tracklist:
01. Mýtit tu černou nezdařilost
02. V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl
Hrací doba: 11:58
Odkazy: –
Triumph, Genus jsou krásný příklad kapely, která si nijak nehraje na povrchní či vtíravou prezentaci, ale předkládá vždy jen hotový výsledek, jemuž nechybí úroveň. Pokud dění v místní blackmetalové scéně sledujete, tak věřím, že jste se o kvalitách kapely již přesvědčili sami, tudíž přejdu od úvodu rovnou k nejnovějšímu dvouskladbovému EP „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“. To vyšlo v březnu u slovenského labelu Hexencave na kazetě limitované počtem sta kusů.
S úvodními vteřinami „Mýtit tu černou nezdařilost“ na posluchače dýchne militantně-vznešený duch evokující švédské Arditi, do kterého J. pozvolna deklamuje své poselství světu. S nástupem již ryze blackmetalové sypačky onen epický feeling neutichá, naopak. Riffy a pestré bicí bohatě čerpají ze severského odkazu, ale jak již fanoušci Triumph, Genus sami ví, pánové s ním dovedou zacházet poměrně po svém. Bez experimentů či překvapivých zvratů, ale to není žádné mínus, když je hudba dotažena do důsledků, jak tomu v tomto případě bezpochyby je.
Avšak s druhým titulním songem, již určité problémy mám. Jedná se pochopitelně o ryze subjektivní věc, ale z nějakého důvodu mi titulní skladby všech dosavadních vydání Triumph, Genus přijdou slabší než zbytek („Jiné se dnes má mými světy rozléhat“ není špatná skladba, ale v porovnání s „Na nejhlubších lidských dnech“ doslova bledne) či doslova plané („Všehorovnost je porážkou převyšujících“ na jiných formátech často přeskakuji). Skladba „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“ počne bez okolků v tempech nejrychlejších, ale i když bych jí z objektivních hledisek vytknout nic nemohl, přesto ji považuji za nudnou. Holt není riff jako riff a v tomhle ohledu první skladba jasně dominuje. K zlepšení dojde cca za půlkou, ruku v ruce s pomalejšími tempy. Přesto mám jasno, kterou z přítomných skladeb upřednostňuji.
Takto mi pochopitelně vychází jakoby půlka vydání byla „zbytečná“, což by v rámci delší hrací doby působilo poněkud tragicky. Ale i tak si nemyslím, že se jedná o bezúčelné vydání. Uvidíme, jak se tyto skladby Triumph, Genus blýsknou v kontextu vydání na CD či LP. Co mě však přivádí k myšlence, že je něco takového snad v plánu? Fakt, že toto EP je nejchudším kazetovým titulem Triumph, Genus. Takže tedy ještě k vydání a nosiči samotnému. Zvukově to máme někde mezi dlouhohrající deskou a předchozím kazetovým EP. „Všehorovnost je porážkou převyšujících“ je na magnetofonové pásce dle mého názoru zahuhlaná až příliš, zatímco „Jiné se dnes má mými světy rozléhat“ zní perfektně čitelně, a přesto nepostrádá ono specifické kazetové zabarvení, díky němuž mám (nejen já) tenhle formát v oblibě. Grafický layout přiložené j-card mi navzdory všeobecnému vizuálnímu minimalismu Triumph, Genus připadá také slabší. Ale oním hlavním argumentem je absence textů, které byly dříve přítomny vždy, no a jak fanoušek jistě instinktivně ví, ty nejsou v rámci Triumph, Genus vůči hudbě druhořadé. Důvody mohou být samozřejmě jiné, ale přesto je jejich absence překvapivá.
Ať už je váš pocit z recenze jakýkoliv, já pouze dodám, že by si fanoušci Triumph, Genus tak jako tak neměli nový materiál kapely nechat ujít.
Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 18.5.2016 Label: The Most Wanted Records
Tracklist:
01. Ty praví ví [feat. Melody Mell]
02. Nevinná
03. Poslední slovo [feat. PEchi]
04. Jedu dál
05. Houpavá
06. Guilotine
07. Faleš [feat. Richiano, MC Pohry]
08. Cenzůra
09. Bad Boys [feat. Agro]
Hip-hop je žánr, jemuž naprosto zoufale schází větší nadhled a pokora. Samozřejmě, zrovna tyhle vlastnosti by slušely i některým dalším stylům, ale u hip-hopu je to vážně extrémní situace, když se každý noname píčus snaží rapovat (což neznamená, že skutečně rapuje) o tom, jak je největší king, jak má největší péro a jak všichni ostatní okolo jsou sračky, co umí akorát tak hovno. A kdo má takovou drzost, že se mu takováhle produkce nepozdává, tak je to jen hejtr bez života, který celé dny sedí u klávesnice a píše komentáře. Uff…
Asi je jasné, že bych o tom nemluvil, kdyby se přesně tohle v nějaké míře netýkalo i skupiny, o níž si dnes budeme povídat. S veškerou úctou, Brüx Colony z Mostu toho prozatím moc nedokázali. Loni vydali desku „Trochu jinak“, letos k ní přidali nové EP „Aperitiv“, odehráli nějaké koncerty, ale ty vole… to přece není zas tak moc, aby člověku narostlo ego až někam do píči. Vždyť ani ty lajky na Facebooku a zhlédnutí na YouTube, podle nichž mnozí samozvaní králové rapu měří úspěch, v podstatě nejsou (resp. jsou, ale není jich nijak závratně moc).
A přesto je z textů Brüx Colony cítit až přílišná povýšenost. Nic proti přiměřené drzosti nebo zdravému sebevědomí, ty jsou asi potřeba, ale v takové míře mi to v tomhle případě přijde neopodstatněné. Nicméně i v momentech, kdy Guva (zakladatel a řekl bych, že snad i hlavní postava formace) posluchači necpe do hlavy, že je „notorický MC“ a že mu „nechybí sebevědomí“, tak obsahově jsou ty texty jednoduše slabé a vlastně úplně nezajímavé. Ani nemluvě o tom, že neustálé opakování názvu kapely (snad kurva vím, co poslouchám, ne?) a slovíček jako „yeah“, „reprezent“ či „bro“ působí víc směšně než zajímavě.
Tohle všechno je trochu škoda ve světle toho, že úplně nulové a jalové schopnosti zas Brüx Colony nemají. Je pravda, že zmiňovaný Guva mě povětšinou spíš sere a s veškerou úctou si myslím, že zrovna on je nejslabším článkem, měl by rapu radši nechat a přesedlat na cvrnkání kuliček nebo tak něco (ačkoliv já si tohle myslím i o Orionovi z PSH, což mnozí jistě budou považovat za kacířství, protože to je asi největší česká rapová jakoby legenda, ale podle mě je ten chlap prostě neposlouchatelnej). Taky je pravda, že například hned úvodní song „Ty praví ví“ je stravitelný hlavně díky hostující Melody Mell, která kmenovou dvojici rapperů Guva–H4nz výrazně převyšuje. Ale zrovna to mě zas tak nepřekvapilo, protože Melody Mell na jaře vydala slibný singl „Našla jsem“, a jestli nespadne do obligátního nudného ego-rapu a bude se zlepšovat, tak se tu možná konečně objeví nějaká slušnější female MC, jež tu prozatím chybí, protože Sharlotu nebo Sharkass může brát seriózně fakt jen kokot.
Co jsem ale chtěl říct – i navzdory zmiňovaným negativům „Aperitiv“ obsahuje několik relativně pohodových písniček. Pasáže s potenciálem se najdou v „Posledním slovu“, „Faleši“ nebo „Cenzůře“. Skousnout se nakonec dá i „Houpavá“, i když její začátek je trochu demence. Ale obecně vzato ne, že by to stálo za vyližprdel od A do Z, ono to jít může, když se chce. Na druhou stranu, taková „Nevinná“ je trochu blbá (snad jen refrén ujde) a „Bad Boys“ už je nikoliv jen trochu, ale extrémně blbá, to je fakt pičovina jak mraky. Další videoklipová věc „Guilotine“ má taktéž světlejší motivy, zejména základní beat a vstupy zpěvačky Elb’ (ale to taky není novinka – už na „Trochu jinak“ jsem měl občas pocit, že některé songy drží nad vodou jen ona), zatímco rapové sloky a lámání do dubstepu jsou regulérně příšerné.
Nicméně značnou nevyrovnanost lze vlastně považovat za jednu ze základních vlastností Brüx Colony. Když člověk přistoupí na žánrová pravidla, nebude čekat světovou špičku a bude to střízlivě brát jako žánrový mainstream (stylem, nikoliv věhlasem), tak některé momenty jsou dejme tomu v pohodě, instra sama o sobě vlastně taky nejsou zlá. Naproti tomu jindy z toho čiší hloupost a nachází se to sotva na hranici poslouchatelnosti. Když člověk nechce uměle snižovat nároky, tak se prostě bavíme o nevýrazném, horším hip-hopovém (s odřenýma ušima) průměru. Což o to, on by tu ten potenciál na něco víc třeba i byl, ale tím se vracíme opět na začátek – k jeho naplnění by bylo třeba víc soudnosti, sebereflexe a pokory. A vzhledem k tomu, jak se Brüx Colony prezentují, si nejsem jistý, zdali jsou toho schopni.
Projekt Anthropoid prý sice vznikl už v roce 2011, ale já osobně jsem o jeho existenci až donedávna neměl tušení. To se změnilo až s příchodem nového, celkově třetího EP „Sběrné surovosti“, které je údajně „první vážně míněné“ a zároveň poslední.
Mohlo by se na první pohled zdát, že ono prohlášení, že jde o první vážně míněnou nahrávku, je jen nějakým specifickým smyslem pro humor, ale poté, co jsem si poslechl oba předcházející počiny „Enneagram“ (2011) a „Urbi et orbi“ (2012), s tím musím bezezbytku souhlasit. První dvě ípka jsou totiž regulérně příšerná, amatérismus z nich táhne na sto honů a… nebudeme chodit kolem horké kaše, prostě se to nedá poslouchat ani za zlaté prase a je to tak špatné, že to pomalu nelze omluvit ani statusem začínajícího muzikanta.
Nejnovější „Sběrné surovosti“ jsou oproti svým dvěma předchůdcům výrazně lepší, o celou třídu výš. Ten pokrok tam je obrovský a nepřeslechnutelný. Nicméně se i tak nabízí trochu jedovatý dodatek, že „Sběrné surovosti“ jsou suverénně tím nejlepším v rámci tvorby Anthropoid, ale z obecného hlediska se stále nejedná o žádný velký zázrak.
I přesto však lze bez obav říct, že některé pasáže „Sběrných surovostí“ již lze označit za dejme tomu zajímavé. V jistých chvílích se totiž daří tvořit hutnou náladu a nějaký nátlak, což je něco, co člověk vzhledem k žánrovému zařazení Anthropoid tak nějak očekává. Nejvýraznější je v tomto ohledu hned úvodní „V noře“, která je zároveň jednoznačným vrcholem celé nahrávky. Některé momenty skladby jsou povedené a zejména dobře vygradovaný závěr ukazuje, že nulový potenciál tu není. A z tohoto úhlu pohledu snad jde i říct, že je trochu škoda, že činnost Anthropoid končí hned po vydání prvního a jediného poslouchatelného počinu.
V následujících dvou písních se ovšem začínají projevovat i některé neduhy. Zejména ve druhém „Říjnu“ to dost hapruje. Natlakované pasáže s řevem, zejména ta v prostředku, jsou víceméně v pohodě, ale song brutálně potápějí pokusy o zpěv, které jsou špatné. Sice stále o poznání lepší než vokální pokusy na „Enneagram“ a „Urbi et orbi“, ale jinak pořád špatné. Dokud se vokál ještě nese spíše na vlně mluveného slova jako „V noře“, je to dejme tomu zajímavé a nevidím v tom problém, ale ten pseudo-zpěv je bohužel dost nepovedený. Poslední přítomná písnička „Upřímnou soustrast“ je tak na půl cesty mezi oběma předchozími – rozhodně je poslouchatelnější než „Říjen“, ale scházejí v ní výraznější momenty, jaké se nacházejí „V noře“.
Vzato kolem a kolem jsou „Sběrné surovosti“ spíš divnou nahrávkou, jež ukazuje tendence vzestupné kvality oproti dřívější tvorbě (což je pozitivní) a ukazuje, že nějaký potenciál by tu být mohl (což je pozitivní), ale obsahuje i dost nedotažeností (což není pozitivní). EP by mohlo fungovat jako nějaký odrazový můstek, na němž by se do budoucna dalo stavět, ale vzhledem k tomu, že s jeho vydáním Anthropoid končí, je to vlastně úplně jedno.
