Země: Česká republika Žánr: dark / gothic metal Datum vydání: 8.9.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Fall of the Light
02. The Testament
03. Holy One
04. Prophet of Doom
05. The Calling
06. King of Misery
07. The Minion
08. Love Is Blind
Jestli dovolíte, tentokrát začneme menší řečnickou otázkou – co si tak představíte, když na vás z nadpisu vybafne jméno Dark Angels? Abych byl upřímný, nebýt toho, že předchozí desku téhle kapely mám najetou celkem zodpovědně, tak si rozhodně nepředstavím vůbec nic lichotivého a tuhle fošnu bych si na recenzi nevzal ani za zlaté prase, protože, co si budeme povídat, klišovitější jméno si tihle budějovičtí bardi mohli vybrat jen stěží a na první dobrou to na mě působí mírně řečeno rozporuplně. Jak jsem ale už přiznal, předloňskou desku „Bittersweet Devotion“ znám, onehdá jsem ji dokonce recenzoval, a i když mě v žádném případě na pozadí neusadila a od té doby jsem si na ni ani nevzpomněl (natož abych si ji pouštěl), poslouchat to přeci jen šlo a určitou úroveň to také mělo. Pojďme si tedy popovídat o tom, jak se vybarvil její nástupce, album „Embodiment of Grief“.
Pokud si dobře vzpomínám, „Bittersweet Devotion“ by se s trochou fantazie dalo zařadit někam do hájemství gothic nebo dark metalu s mužským vokálem. Vzhledem k tomu, že „Embodiment of Grief“ na něj navázalo po pouhém roce, a pokud je mi známo, k žádnému zásadnímu personálnímu zemětřesení v kapele také nedošlo, bylo by asi naivní předpokládat, že se pánové z čistajasna vrhli na bluegrass – a vskutku. Jakkoli si netroufám obě desky přímo srovnávat (paměť je děravá a ochota se k „Bittersweet Devotion“ vracet mizivá), „Embodiment of Grief“ se nese ve velmi podobném duchu.
To je na jednu stranu docela dobře. Už jsem se zmínil o tom, že „Bittersweet Devotion“ šlo poslouchat, a aktuální počin na tom není jinak. Přístup, s jakým Dark Angels s výše zmiňovanými žánry pracují, je obecně vzato příjemný, instrumentálně jsou na tom pánové solidně, zpěvák umí zpívat docela slušně a citu pro poskládání obstojné muziky se tu také něco urodilo. Dokonce můžu bez uzardění říct, že napříč albem (když ne v každé, tak určitě ve většině skladeb) dovede až nečekaně příjemně překvapit celá řada pasáží, které se vyloženě povedly, takže v žádném případě není sporu o tom, že jsou Dark Angels schopni vymyslet solidní muziku.
Kdybych v tomhle okamžiku skončil, Dark Angels by se mohli plácat po ramenou, protože ta bilance se zatím jeví veskrze příznivě. Bohužel je tu ale ještě odvrácená strana mince, která znamená strmý návrat zpátky na zem. „Embodiment of Grief“ trpí dvěma zásadními problémy, z něhož první je nevyrovnanost. Stejně, jako jsou tu dobré momenty, je tu také celá řada nedobrých, které úporně kazí vše, co se za využití citu pro věc podařilo vybudovat. Je vážně k vzteku, když si užíváte nějakou pěknou melodickou pasáž, na níž však navazuje totálně nudné, suché, vyčpělé a melodicky naprosto divné cosi, co namísto pozitivních emocí vzbudí spíše údiv nad tím, že jsou pod tím podepsaní stejní lidé, jako pod tím dobrým materiálem. Tímhle neduhem trpí asi všechny songy a otázkou je jen to, v kterém případě se misky vah přiklonily k té či oné straně.
Nepomáhá tomu ani trochu nepochopitelné koketování s jinými žánry. Což o to, pestrost je hezká věc, v hudbě obzvlášť, ale ne v okamžiku, kdy do občas ostřejší, občas mírnější, ale jinak náladou vyrovnané nahrávky vetknete tu vyloženě death/blackový („Fall of the Light“), támhle zase rádoby doomový („Prophet of Doom“) riff a tak podobně. Působí to nepatřičně, rušivě, zejména v druhém případě to opravdu není dobré a zbytečně to nabourává celkovou poslouchatelnost nahrávky. Troufám si tvrdit, že kdyby se Dark Angels drželi toho, co umí, tedy silných melodií, a nesnažili se na ně roubovat zbytečnosti, bylo by to určitě lepší.
S tím poměrně úzce souvisí druhý ze dvojice zásadních problémů, s nimiž se „Embodiment of Grief“ potýká. Ty melodie Dark Angels vážně jdou, jak je vidět třeba na „The Calling“ nebo „King of Misery“, a tehdy to funguje dobře. Jakmile však dojde na nějakou odbočku nebo pokusu o kontrast, najednou to jde do kopru a výsledkem jsou přesně ty divnosti z minulých dvou odstavců. Nechtěl bych muzikantům křivdit, ale vidím za tím prachobyčejný skladatelský strop respektive neschopnost dát tvůrčí představě takovou formu, která by měla úroveň a zbytku pomáhala, nikoli naopak.
Na začátku jsem mluvil o tom, že se „Embodiment of Grief“ nese v duchu svého předchůdce. V závěru musím dodat, že mě to vlastně docela mrzí, protože navzdory vší slyšitelné kvalitě, talentu, soudnosti (35 minut stopáže opravdu kvituji s povděkem) a proti posledně i pocitově zajímavějším nápadům se bohužel nepodařilo eliminovat tu největší slabinu, která má za následek jediné – „Embodiment of Grief“ je ve výsledku zkrátka průměr, jehož silnější pasáže nejsou tak silné, aby vyvážily ty špatné, které alespoň pro mě v celkovém obrázku hrají asi nejvýraznějšími barvami. A to je škoda, protože – a to už se opakuji – na té desce je řada povedeného materiálu.
The Corona Lantern je zbrusu nové jméno na české scéně, za nímž ovšem nestojí úplně neznámí hudebníci. Polovinu sestavy totiž tvoří polovina sestavy death metalové kapely Diligence, jmenovitě zpěvačka Dahlien a kytarista Igor Krakhmalev, které v The Corona Lantern doplňuje na baskytaře Dimitrij Borovkov, někdejší člen další death metalové smečky smečky Sepsis, a bubeník Šimon Hajdovský, jenž má toho z celé čtveřice na triku zatím asi nejvíc, ale jako jediný mimo tvrdou muziku, protože se až doteď pohyboval spíš ve vodách popu a rocku.
Vzhledem k tomu, odkud se tři čtvrtiny sestavy The Corona Lantern rekrutují, by bylo docela logické očekávat, že půjde o další death metalovou řezničinu, jenže chyba lávky, jelikož debutové EP „MMXV“ pluje ve značně pomalejších vodách a víc než tahem na bránu či brutalitou sází spíše na atmosféru. Řečeno v jazyce hudebních škatulek, The Corona Lantern produkují sludge / doom metal.
Vzhledem ke zkušenostem přítomných muzikantů asi nikoho zvlášť nepřekvapí, že „MMXV“ nezní vůbec amatérsky. Ačkoliv se jedná o debutový kraťas, po technické stránce je to super, čistý zvuk nevyjímaje. Co je však ještě důležitější, The Corona Lantern působí vyzrálým dojmem i po hudební stránce, a přestože ta hudba v podstatě jede dle zaběhnutých žánrových standardů, je kvalitní, zábavná a především uvěřitelná.
„MMXV“ nabízí celkem dva vály o souhrnné délce 11 minut, což sice není žádný trhák, ale protože předpokládám, že má tohle EP sloužit spíše jen jako prvotní ukázka tvorby a jako upozornění, že nějako jako The Corona Lantern existuje, je to určitě v pohodě. První track „Thick Lava in My Mouth“ je kratší a nabízí nátlakovější verzi stylu než druhý song. Skladbě vládne nasraná sludgová masáž riffů, které vedle samozřejmé dunící rytmiky doplňuje i brutální řev a sice jednoduchá, leč vysoce efektní kvílivá melodie v pozadí. Recept možná zdánlivě triviální, přesto vymyšlený tak dobře, aby na něm šlo v mírných obměnách utáhnout celé čtyři minuty. Na konec gradace pomocí zahušťováním rytmiky do ohlušujícího závěru a je vymalováno.
Druhá sedmiminutovka „An Embrace Discolored“ volí hned od začátku trochu jiný přístup, byť samozřejmě i ona jede spíše v monotónnějším (to není zápor) duchu. Píseň je mnohem pomalejší, jako správný sludge / doom se táhne pomalu jak smrad, je plná typického bahenního tempa a mazlavých riffů a také zvolňujících meziher, které vždy trochu upustí plyn, aby šlo s intenzitou začít zase znovu a naplno. Zároveň je „An Embrace Discolored“ postavena ještě víc na atmosféře, tudíž je mně osobně o kousek bližší než „Thick Lava in My Mouth“, nicméně povedené jsou obě skladby.
Jak již padlo, The Corona Lantern svůj žánr vůbec nikam neposouvají a hrají jej v nejčistší možné podobě, nicméně to dělají takovým způsobem, že mě to prostě baví a nemůžu proti tomu říct křivé slovo. Jako ochutnávka tedy „MMXV“ zafungovalo, tak snad se někdy v dohledné době ukáže delší a vydatnější porce muziky.
Druhý pohled (Atreides):
Hnusem prošpikovaný sludge / doom není zrovna ten typ muziky, o který byste na domácí scéně zakopávali na každém rohu. Na rozdíl od rostoucí sludge/post-metalové scény se tu na zabahněný doom poněkud kašle. O to víc pak překvapí v podstatě cokoliv, co se z kalných bažin vynoří na světlo světa, což o The Corona Lantern platí do puntíku přesně.
Pražská čtveřice působila či stále působí v několika poměrně známých spolcích (Keep on Rotting, Diligence, Sepsis) a rozhodně není partou žabařů, takže není až tak s podivem, že na své první nahrávce předvádějí nepřehlédnutelné kvality. Přejít je bez povšimnutí ovšem nelze, sebevíc může být počin ze začátku března, příznačně nazvaný „XXMV“, krátký. Dvě skladby o přibližné stopáži 11 minut nabízí hned několik důvodů, proč si je poslechnout a především proč se u nich zaseknout alespoň na kus odpoledne, jako se to povedlo mně. Na první poslech je jasné, že The Corona Lantern mají jasnou představu toho, co chtějí hrát. Skladby jsou promyšlené, pevně sevřené. Mohutné, valivé riffy melou pomalu, ale jistě, o to víc však drtí sluchové ústrojí, podepřeny hnilobným growlem a skvělou rytmickou sekcí (ta basa!).
„XXMV“ naprosto přirozeně přechází mezi brutálními riffy a atmosférickými pasážemi, jakož i monumentálními gradacemi. A především stejně tak přirozeně buduje pohlcující atmosféru, o kterou tu jde především. Důraz na pudovost, primordialitu, mrzkost stojí v ostrém kontrastu s univerzem. První „Thick Lava in My Mouth“ rve sludgovou přímočarostí hlavy, druhá „An Embrace Discolored“ topí v prokletých vodách melancholie a zkázy. Ne, že by „XXMV“ přinášelo něco nového, stejně jako by si tu a tam čas zasloužilo lepší zvuk (kytarová linka v polovině „An Embrace Discolored“ mi přijde na poměry zbytku nechutně ukňouraná), ty jsou však samotnou hudbou degradovány na nepodstatné drobnosti. Upřímně doufám, že tohle úvodní kázání je jen rozjezd a v nejbližší době se dočkáme řadovky. Takové muziky víc a především živě!
Šestajovičtí mladíci Thrashing Machine nejsou nikterak profláklou sebrankou, od níž by posluchač čekal vyloženě zajímavé věci a jejíž jméno by nosil v hlavě automaticky, když se řekne thrash metal. Zvláště s přihlédnutím k nízkému věku jejich členů, kdy se očekává, že v prvních letech se kapely mnohdy teprve hledají, ovšem krátkohrající debutový počin z dílny Thrashing Machine, jímž se stalo pětiskladbové EP “Insight”, přináší překvapivě ucelenou formu kombinace pomalejšího, techničtěji laděného thrash metalu s moderním groove metalem a letmými výlety do rockových vod prostřednictvím poklidných instrumentálních pasáží. A musím uznat, že to nezní vůbec špatně.
Celkově modernímu nádechu nahrávky, která má k oldschoolovému ohlížení zpět do historie zatraceně daleko, pomáhá řízný sound, jenž už je sice i u nás standard, ale k takto laděné hudbě si nedokážu představit klasickou kytarovou brusku, takže palec nahoru. A ten patří i čtveřici samotné, která je pod “Insight” podepsána, protože ruku v ruce se šlapavými songy, kterým i přes relativně časté změny tempa nechybí pořádná dávka energie, dokazují, že své nástroje nedrží v rukou poprvé a občas zabrousí někam k techničtěji propracovanému thrash metalu. K tomu nejvíce svádí “Disease Called Human Mind” prostřednictvím proměnlivých kytarových temp. Zvláště pomalejší pasáž, v níž se skladba po čtyřech minutách vyvine, nemá chybu a pro krátkou vybrnkávanou melodii v páté minutě, jež uvádí kytarové sólo, platí totéž.
Pokud nepočítám závěrečnou instrumentálku “Aeon”, tak se na “Insight” sešla celkem čtveřice regulérních písní, z nichž musím vyzdvihnout především titulní “Insight”, jež se postupně zklidňuje až po závěrečnou poklidnou instrumentální pasáž, a agresivní “So Run” se zasekávanými kytarami. Ačkoli druhá jmenovaná je píseň, v níž mi příliš nesedí některé momenty z vokální linky. Možná je to dáno tou učenou angličtinou, která tahá za uši, ale jak je “So Run” instrumentálně skvělá jízda, tak z hlediska zpěvu se jedná paradoxně o slabší kus. Ovšem to je jen drobná vada na kráse, protože chytrých momentů si Thrashing Machine připravili dostatek, takže proč hledat na jejich debutu mouchy…
Čistě na základě empirického pozorování mi přijde, že death metalu je v našich končinách přehršel, avšak je jen málo skupin, o nichž lze tvrdit, že je jejich hudba opravdu kvalitní a má co nabídnout i lidem, kteří nejsou nekriticky nadšení úplně z každého alba, jemuž vévodí hrubé riffy a hluboký growling. Nicméně tak je to asi v pořádku… vlastně ne asi, určitě je to tak v pořádku. Ona ta mrška statistika se svým provařeným moudrem, že průměru je vždy nejvíce a nadprůměru je stejně jako podprůměru, skutečně funguje a tak to má být. Zároveň to však říká, že tu někde musí být i ony nadprůměrné death metalové formace – jen je objevit!
Smečka Destroying Divinity brázdí domácím podzemím již pěkných pár roků a má za sebou několik desek, přesto nikdy nebyla úplně na očích a nepatřila k těm, o nichž se všude mluví. Přesto ve své tvorbě dokázala nabízet kvalitu – mě osobně bavil debut “…Created…” z roku 2002 (byť byl z velké části tvořen materiálem z ještě o rok staršího demosnímku) a především poslední, celkově třetí deska “Dark Future” z roku 2010, s níž tehdy Destroying Divinity po šestileté pauze vystoupali na svůj dosavadní hudební vrchol. Kapela tehdy nabídla stále čistokrevný a dřevorubecký death metal, zároveň jej však vybavila skvělou chorobnou náladou, již navrch v některých skladbách okořenila výtečnými a poměrně netradičními melodiemi (vzpomínám, že v dobové recenzi jsem je přirovnával k melodiím, jimiž jsou pověstní mistři francouzského avantgardního black metalu – a ono to opravdu není daleko od pravdy).
Právě s “Dark Future” si mě Destroying Divinity definitivně získali na svou stranu, takže když v loňském roce vyšla nová, v diskografii skupiny již čtvrtá deska s názvem “Hollow Dominion”, samozřejmě jsem byl zvědavý, jaký výsledek bude. A nijak nezastírám fakt, že jsem doufal v to, že bude jihomoravská čtveřice pokračovat v duchu “Dark Future”, tedy v podobě nemocného death metalu s nějakým tím zajímavým ozvláštněním. Popravdě řečeno, vlastně jsem doufal i v to, že podobných věcí bude na novince ještě o něco víc… což se (z mého pohledu bohužel) tak úplně nestalo. Čímž však samozřejmě netvrdím, že je novinka automaticky špatná.
Na “Hollow Dominion” se Destroying Divinity vracejí k jakémusi standardnějšímu pojetí death metalu. Ten je sice stále kvalitní, jaksepatří brutální a nekompromisní, ale naneštěstí z něj nemám onen pocit hnusu, jaký mě svého času na “Dark Future” tak bavil. Nebo spíše lépe řečeno, tu a tam něco podobného probleskuje i na “Hollow Dominion”, v čemž je nejvýraznější asi pátá “Suffering Redemption”, jež nejspíš i proto patří k mým favoritům na albu. Po klidném intru Destroying Divinity nasadí správně zlou smrtící stěnu ve středním tempu a hlavně v těch valivějších momentech ji nabízí i dále v průběhu celé písně. Ono vlastně obecně celá druhá polovina “Hollow Dominion” mi přijde o něco málo silnější a třeba i finální dvojice v podobě fláků “Sinful Omens” a “Inner Slavery” se taktéž povedla, nicméně jsem na celé nahrávce nezachytil žádné vybočení z čistokrevné death metalové řezničiny, jako tomu minule bylo třeba ve skladbách jako “At War with Two Worlds” nebo “Cult”, na což jsem se těšil.
Na druhou stranu, tohle je asi tak jediná věc, jež se dá “Hollow Dominion” skutečně vytýkat – že oproti silnému “Dark Future” působí jako mírný úkrok zpátky směrem ke klasičtější žánrové podobě, která má velmi blízko hlavně k zámořské brutální škole. Pomineme-li tento fakt, pak si Destroying Divinity stále drží vysokou úroveň a i ta první půle alba, jíž jsem nepřímo ocejchoval jakožto “slabší” (uvozovky naprosto záměrné), je vlastně pořád hodně dobrá a proti válům, jakými jsou kupříkladu valivá “Burning Divine Domination” nebo vypalovačka “Scent of Death” s velmi povedenou druhou polovinou, nelze namítat vůbec nic, protože Destroying Divinity s jejich pomocí stále zabíjejí skutečně zodpovědně.
Finální resumé je tedy následující: “Hollow Dominion” je určitě dobrá deska, a jestli jsem někde výše vzbudil opačný dojem, nebyl to záměr, protože se mi výsledek určitě líbí, ačkoliv nezní stoprocentně podle mých představ – což je samozřejmě ve velké míře můj problém, o tom se nepřu. Na druhou stranu však ani nezastírám, že předchozí “Dark Future” mě bavilo o něco více. Nicméně i přes tento handicap si myslím, že “Hollow Dominion” potažmo samotní Destroying Divinity stále patří k tomu zajímavějšímu, co domácí death metalová scéna nabízí.
Jestli něco na Praze miluju, je to objevování nových, nevšedních prostor, což se v mém případě děje prostřednictvím zážitků filmových, anebo jako tomu bylo tentokrát, hudebních. O Venuši ve Švehlovce jsem do konání akce neměl ani ponětí, čemuž se v zásadě není moc čemu divit, neboť její hlavní náplní je alternativní divadlo a činohra, což jsou žánry, ve kterých se zdaleka neorientuji tak dobře jako v těch hudebních. Nicméně tentokrát divadlo vystřídala pražsko-sibiřská úderka Saiga v doprovodu dronového poutníka Sweeps04 a nováčků Rawooze, kteří byli představeni coby noise rock, což je nabídka, která se za bohůmlibých osmdesát korun nedala odmítnout.
Původně jsem měl v plánu dorazit do klubu pokud možno dřív, abych měl čas si jeho prostory, které z fotek vypadaly vskutku náramně, pořádně prohlédnout. Nicméně se tak nestalo a já byl nakonec trochu rád, že se začínalo o dobrých deset minut později, takže jsem set Rawooze tak tak stihnul od jeho začátku. Nevím, jestli bych si po jeho skončení vyčítal, že bych přišel o pár minut později, nicméně špatné to rozhodně nebylo. Trio muzikantů bylo sehrané a svůj materiál mělo v malíku, takže stonerová nálož, kterou sypalo do lidí, byla velmi solidní. Rawooze se navíc dokázali vytasit s několika slušnými páčidly nutícími nervovou soustavu minimálně poškubávat hlavou do rytmu i atmosférickými prvky. Jen si nejsem upřímně jist, kde vlastně přišli k označení noise rock, protože nějakou hlukařinu jsem zaznamenal všeho všudy jednou a zvuk kytary byl pořád docela uhlazený. Garáž to byla vpravdě slušná.
Jediným výraznějším škraloupem zůstává hrací doba. Nevím, jestli kluci pobrali, jak dlouho vlastně mají hrát, nebo prostě jen zapomněli na čas, nicméně rozpis ke mně vcelku jasně hovořil o půl hodině, nicméně původně čtvrthodinový skluz natáhli několika písněmi na dvojnásobek. Trochu škoda, tím spíš když uvážím, že po noisovém zářezu, který byl bez debat vrcholem jejich setu, šlo vystoupení pocitově dolů a z toho, co měli k dispozici, nevytěžili maximum. Dost ale výtek. Během balení strunného aparátu jsem měl dost času si prohlédnout, kde se vlastně hraje. Venuše je hodně nevšední prostor. Hala s oprýskanou omítkou, nádherným stropem a starými dveřmi má vskutku impozantní genius loci a koncert do ní sedl dokonale. Absencí pódia i atmosférou trochu připomíná Café v lese, působí ale mnohem vzletněji, vzdušněji.
Byl jsem zvědavý, jak s otevřeným sálem popasuje Sweeps04. Při našem prvním setkání mě jeho dronový trip napříč vesmírem odnesl ve vymrzlém kokpitu daleko mimo realitu a doufal jsem v obdobný zážitek. Vzhledem k tomu, jak na mě podobná hudba působí, jsem neriskoval kácení na podlahu a raději si sednul přímo před kytaristu, armádu krabiček skrývající mnohé efekty a s prvním úderem strun se jal pohroužit do vod představivosti. Ta na sebe nenechala pod vlivem hypnotického dunění dlouho čekat a vykreslila abstraktní tváře planet a hvězd na víčka. Nápad sednout si takřka přímo proti zdroji hlubokých tónů, vibrací, hluku, skřípotu a dalších ruchů se ukázal být pro pohroužení se do hudby takřka k nezaplacení. Skutečně těžko slovy (nebo jakkoliv jinak) zaznamenat, co se člověku v takových chvílích míhá myslí. Poněkud překvapující bylo zjištění, že za několik minut se kolem mě stačilo naskládat cirka deset dalších lidí a přímo přede mnou se naprosto suverénně další dva rozvalili na podlahu. Set dostal ještě hlubší meditativní nádech a Sweeps04 opět z večera vyšel jako bezkonkurečně nejsilnější zážitek.
Když se dostala ke slovu Saiga, večer už se nezadržitelně chýlil ke konci. Sibiřské psychedelické komando odpálilo svoji nálož krátce po půl desáté a ke mně dolehly známé tóny z poslední desky „Steppenlord“. Která skladba přesně to byla, si již vpravdě nepamatuji, nicméně to bylo mé poslední pojítko se známou tvorbou. Obsah tři, čtyř následujících skladeb totiž byl takřka výhradně nový materiál (jen si nejsem jist, jestli směrem k blížícímu se závěru nezazněla titulní skladba debutu) a Saiga sypala do lidí riffy a sóla s jistotou stejnojmenného poloautomatu. Pravda, vzhledem k dost netradičnímu nazvučení, v němž se bicí spoléhaly jen na svůj nativní zvuk, nevyzněla kapela až tak hutně, jak jsem si představoval, nicméně o co menší to byl náklep, tím víc bylo psychedelie.
Atmosféra se dala krájet a šamani velkoměsta měli nakročeno k solidnímu výletu do nekonečných lesů a plání, nebýt technických problémů s kytarou, což celistvost a sílu zážitku poněkud naředilo. Nepřispěl ani časový pres, jenž se neustále upomínal jako netrpělivý zákazník, takže kapela byla jako na trní. Kvůli zpoždění se o dobrých dvacet minut přetáhla policejní desátá, aby Saiga vůbec něco zahrála a nešlo se domů po dvou, třech skladbách. I přesto ale trojice odvedla za daných podmínek parádní výkon, před nímž nezbývá než smeknout, jakkoliv jsem očekával ještě trochu divočejší jízdu. Škoda ne úplně zvládnuté časové organizace, protože jinak by to byla vskutku bezchybná akce. Pro geniální symbiózu hudby a prostoru však do Venuše rád zavítám znovu.
Zakládání vedlejších projektů je věc naprosto běžná a lze na ni narazit jak mezi velkými kapelami, tak i v tom nejhlubším undergroundu. Takřka ve všech případech ovšem platí, že tyto vedlejší projekty získávají pozornost právě díky zavedenosti těch hlavních skupin “projektujících” muzikantů. Ne vždy je to ale nutným pravidlem a občas se prostě stane, že se člověk nějakou náhodou dostane nejdříve právě k tomu vedlejšímu projektu. Co nás čeká v dnešní recenzi, to je myslím zřejmé – pohádka o tom, jak byl jednou nejdřív vedlejšák.
Projekt Calvera má na svědomí Michal T. z kapely Fetch!, o jejíž existenci jsem až do nedávné vlastně vůbec netušil. Právě ona je tím hlavním Michalovým působištěm, nicméně jsem se k ní dostal právě skrze Calveru. V rámci Fetch!Michal zpívá a hraje na kytaru, v rámci Calvera však počet strun snížil z šesti na čtyři a chopil se baskytary. Možná vás napadne otázka, kdo má na svědomí ostatní nástroje, nicméně odpověď je velice prostá – nikdo. Calvera je totiž baskytara. Jenom. Tyhle dvě slova (Calvera-baskytara) jsou vlastně synonyma.
“Moje blues nemá žádnej cíl” (BBBBlues)
Nějak se mi zdá, že je v posledních letech (no, ono už je to vlastně docela dlouho) takovým nepsaným pravidlem, že má každý plnou hubu keců o tom, jak je jeho muzika novátorská, originální, jak posunuje hranice a jak tady nic takového ještě nebylo, a realita má podobu průměrné nudy, která zní skoro stejně jako všichni okolo (přičemž ti všichni samozřejmě kecají nemlich to samé). A pak se tu objeví projekt, jenž sice není úplně první na světě, kdo přišel s čistě baskytarovým konceptem, přesto lze jeho přístup bez sebemenších obav označit jako neotřelý či nevšední – a ten má na svém Bandcampu napsáno: “Onemanpičus s basou, nic novýho, všechno už tu bylo. Ukradený riffy, melodie, slova, náměty, kdo ví?” A to je docela paradoxní… možná, že už tu všechno bylo, ale zrovna tohohle tu zatím bylo tak málo, že z eponymní debutové desky Calvery rozhodně nebudete mít ten pocit, jako kdybyste poslouchali “ukradený riffy”.
Calvera je vlastně sólový projekt v úplně doslovném významu, protože celá desky stojí a padá právě na Michalově baskytaře a vokálu – což by nemělo být nic překvapujícího vzhledem k faktu, že zde vlastně nic jiného není. Pouze v “Hlíně” a “Karlovce” se ozvou bicí a v “70” a “Sakurách” zase “zvuky a pazvuky”. Jinak je celé album složeno z vrstvených baskytarových linek, čtyři struny v roli rytmiky i melodie, čtyři struny vždy a všude. Navrch zalít zajímavými texty, které možná na první pohled mohou budit dojem jednoduchosti, ale hned na ten druhý v sobě nějakou myšlenku rozhodně mají (což dnes bohužel není pravidlem), a výsledkem je nahrávka, o níž se vlastně nedá říct, že s něčím stojí a padá, protože vůbec nepadá.
“Jsem osamělej běžec na noční trati, detaily se ve tmě ztratí jako suchej strom ve zdravým lese, kdo ti tvojí lásku dneska nese?” (Noční běžec)
I přes poměrně neobvyklý hudební koncept je ale “Calvera” především písničkovou deskou, jakkoliv to může znít trochu prapodivně u alba, na němž nenajdete nic jiného než baskytaru, nicméně je to tak – a funguje to naprosto parádně! Já jsem se s tou nahrávkou poprvé setkal prostřednictvím skladeb “Hlína” a “Kafe”, které se objevily k poslechu těsně před vydáním, a na první poslech jsem si říkal, že to zní docela zajímavě, ale není to nic zvláštního, prostě takové normální písničky, abych se za víc jak hodinu přistihl, že ty dva songy už vlastně jedu podesáté za sebou a pořád chci víc. Právě v tomhle vidím tu největší sílu alba – i přes neobvyklé nástrojové obsazení je vlastně takové nenápadné a i přes svou nenápadnost je vlastně neskutečně zajímavé a ohromně trvanlivé. Zbylých sedm tracků totiž není o nic horších než “Hlína” a “Kafe” a všechny dohromady jsou tak zábavné, že i po měsíci velmi intenzivního poslechu je stále chuť poslouchat dál (experimentálně ověřeno na sobě samém). To je na vlastně nenápadné album sakra dobrý výsledek – zvláště v době, kdy se všichni bijí do prsou, jak je jejich muzika skvělá, a těm albům dochází dech někdo po dvou, třech posleších.
“Vezmi si kousek země, vezmi si kousek nebe, vezmi si kousek ze mě a pojď blíž a nestůj vzadu v rohu, ať víš, jaký to je” (Mapy Evropy)
Dobře, je pravda, že po takové době se mi už malinko oposlouchala první a poslední písnička “BBBBlues” a “Se Satanem”, nicméně i tak jsou pořád dobré a hlavně je to v době, kdy mám za sebou několik desítek poslechů. Jenže ten zbytek je pořád neuvěřitelně zábavný a samotnému se mi nechce věřit, že třeba “Nočního běžce”, “Karlovku” nebo “Mapy Evropy” si stále ohromně užívám, i když ty skladby znám vlastně úplně nazpaměť. Jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, ono to je skutečně až takhle super a třeba působivý nástup bicích v “Karlovce” mě prostě dostane úplně vždycky… stejně jako hutná “Hlína”, zadumanější kousky jako “Kafe” a “Sakury” nebo “70” o dobách, kdy Michal nosil knír za světovej mír, kdy holky byly vlasatý a trochu chlupatý a kdy jsme ještě netušili, jak můžeme bejt mnohem víc v prdeli. Jedním slovem – všechny tracky jsou obrovská paráda.
Když jsme před nedávnem psali shrnutí loňského roku, prohlásil jsem ve svém okénku něco v tom smyslu, že s výjimkou uhrančivé ostravské diskotéky v podání Schwarzprior jsem si loni z žádného alba na československé scéně na prdel nesednul. Letos je to ale jiné – rok 2015 sotva začal a já už na prdeli sedím. A to k tomu stačila vlastně jen jedna baskytara. Žádná sranda, dámy a pánové… musíte slyšet!
“Kdo nepoznal, tak chce taky, kdo to poznal, klečí strachy” (Karlovka)
Přestože šumperská čtveřice Madgod funguje již relativně dlouhou dobu (vlastně již od roku 2006, pokud budu za vznik počítat první pokusy v garáži), tak debutové album “Madgod” na sebe nechalo čekat až do konce minulého roku, kdy v listopadu spatřilo světlo světa. Když už jsem začal tou biografií, tak se sluší říct, že Madgod během své aktivní činnosti, která začala v roce 2008, prošli několika změnami v sestavě, jež se ustálila až v roce 2012 v současném čtyřčlenném složení. Dost už ale bylo nezbytných úvodních řečí, takže se pojďme podívat na jejich debutové výtvor pěkně z blízka.
Hned na první pohled mě upoutalo grafické zpracování bookletu. Ten je vyveden v černobílém provedení, jež ruku v ruce s kresbami a způsobem zobrazení textů evokuje komiks, ovšem je to jen dojem, protože žádný koncept a příběh album nesvazuje a na kotoučku tak najdete sedmičku skladeb, které bez problémů fungují jako jednotlivé kousky finální skládačky “Madgod”, jejíž hrací doba se zastavila za velmi příjemnou půlhodinkou.
Doposud nepadla zmínka o tom, co vlastně ti Madgod hrají. Sama kapela se prezentuje jako thrash/metalcorová parta, s čímž bych celkem bez námitek i souhlasil. Skladby jsou povětšinou rychlé, hodně kytarové a plné agresivních vokálů. To vše v příjemném moderním střihu. Pokud koutkem oka pokukujete po staromilské jízdě, tak ruce pryč, protože na přetřes přijdou jak rychlé kytarové hoblovačky, tak jednoduché škrkačky a tu a tam i pomalejší zatěžkané riffování. Takový ten moderní feeling dotváří i zpěvák Michael “Prchys” Prchal, který disponuje klasickým uřvaným vokálem; občas vystřídá melodičtější zpěvy, ovšem tak zle, že by se v každé skladbě střídaly dle klasického mustru agresivní sloky a andělsky melodické refrény, do toho Madgod nešli. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, i toto přijde na přetřes, ale není to pravidlem, což je jedině dobře, protože když stejnou stavbu slyší člověk pořád dokola, tak veškerý moment překvapení jde do kytek.
Tím nechci tvrdit, že by “Madgod” překypovalo progresivními a vyloženě nečekanými momenty, protože obecně vzato je to hudba stále velmi přístupná a přímočaře zaměřená, takže objevování skrytých tajemství této nahrávce nesluší, ale na druhou stranu to není záležitost jednoho poslechu, která by napodruhé neměla co říct.
“Madgod” začíná téměř tak, jak člověk očekává, což znamená nějakým masakrem, který na úvod posune všechny kosti v těle ze své přirozené pozice. Právě taková je “Between Love and Hatred” a s jistou dávkou rezervy i “Endless Suffering”, na níž mě baví jak střídání rychlých a pomalejších pasáží, tak hlavně vokální variabilita daná hned několika polohami, přičemž navrch má překvapivě líbivý zpěv, jelikož pěje tak nenásilně vtíravou melodii, že jí prostě nejde odolat. Ještě o něco víc se mi líbí zmíněná “Between Love and Hatred”, v níž se na melodie rezignovalo a představuje spíš agresivnější tvář šumperské čtveřice. Bez ztráty momentu překvapení a dosavadní variability baví i přes své jednostranně energické pojetí. Třetí “Coward” začíná na poměry zbylých skladeb nezvykle okořeněna kytarovým harmonickým vybrnkáváním, aby se zhruba po minutě kormidlo stočilo k hutnému metalovému nářezu pomalejšího střihu s death metalovými prvky. Parádní věc.
Ze zbylých čtyř písní stojí za zmínku povedená “The Ocean” s thrash metalovým odérem a závěrečná “Vengeance” s houpavým rytmem, jenž připomíná nu-metalové postupy, ovšem jen do té chvíle, než se Prchys vytasí s řevem střídající hlubší growling. Závěr této písně je oproti dosavadnímu průběhu lehce melodičtější, nicméně ty přechody nejsou nijak násilné a neuvěřitelné, takže v tomto ohledu nelze na Madgod házet špínu, protože to funguje jako celek, což je hlavní.
Myslím, že je celkem zřejmé, pro koho je “Madgod” určeno. Zcela určitě cílí na mladší posluchačstvo, ovšem činí to tak, že výsledek nepůsobí jako genericky jednoduchá hudba plné trendy momentů a prvků. Madgod si naopak berou něco málo z thrash metalu, některé momenty by se neztratily i u death metalově orientovaných formací a to vše při zachování jakéhosi vlastního ksichtu, protože jejich tvorba nezní jako laciné covery slavnějších formací a jejich postupů. Celkem příjemné překvapení si připravili tito šumperští mladíci.
Liberecká skupina V.A.R. vznikla již na konci 80. let, a z této pozice je tak možné považovat ji za jednoho z pionýrů tvrdého metalu v našich končinách, když ještě za minulého režimu prezentovala fanouškům přesně to, po čem byl hlad. Přestože se tato parta se zkratkovitým jménem, který v plném znění znamená “Vratislavický alkoholický rachot”, nikdy nedostala na stejnou úroveň jako třeba souputníci Törr či Debustrol, tak to nutně neznamená, že by jejich hudba byla méně kvalitní. Od debutového alba “Personal Destruction” z roku 1992 uplynula dlouhá doba, a přestože kapela v mezidobí fungovala, tak o sobě příliš nahlas vědět nedávala a nebýt loňského počinu “Level 6”, tak jsem vlastně neměl o její existenci ani zdání.
Novinka je věnována památce jednoho ze zakladatelů V.A.R. a kytaristy Jana “Sznega” Brtky, jenž loni zemřel, ačkoli se na tvorbě “Level 6” podílel a zúčastnil se i nahrávání. Stejně jako předchozí alba by se i následník “Za pět minut po smrti”, jež vyšlo v roce 2007, dal zařadit do thrash metalové škatulky, ačkoli toho thrashe s přibývajícími léty ubývá a v podání V.A.R. nepopírá vliv domácího bigbítu ohlodaného na kost. Žádné příkrasy (pokud pominu letmé využití kláves) a dodělávky; “Level 6” je album agresivní, explozivní a na nic si nehrající, což je na něm velmi sympatické. Přičtěte k tomu vcelku povedené texty plné agrese a skvělý zvuk z domácího studia Hacienda Miloše “Doda” Doležala a máme na stole album, které by papírově mělo zabíjet. A taky, že ano! Jednou z hlavních devíz V.A.R. je nabroušený vokál Beruna, jenž zní sebejistě jak v nižších polohách, které sluší hutným kytarovým spodkům, tak při výše položeném řevu, k němuž zase skvěle pasují řezavé kytary, jako to V.A.R. předvádějí ve “Vránami rozklován”.
Abychom si odbyli věci nepříjemné, tak hned z fleku můžu říct, že jediné, čeho se “Levelu 6” nedostává, je celková vyrovnanost. Na albu lze najít několik skvělých válů, které masakrují na míle daleko, přičemž těchto skladeb převládá, nicméně při délce 40 minut jsem měl album nejednou problém doposlouchat na jeden zátah. Skladby “Nesahej na nás”, “Jednou mě zabiješ” a částečně i “Budou cvakat železa” s překvapivými klávesami v pozadí nejsou vyloženě špatné, ale postrádají spád a při jejich poslechu jsem postrádal energii, jíž jiné skladby nešetří.
Pojďme ale k příjemnějším položkám tracklistu, mezi něž bych zařadil zabijáckou dvojici “Černej had” a “Samota Waldhaus”. Ty jsou totiž spolu se zmíněnou “Vránami rozklován” nejlepšími vály na “Levelu 6”. Zatímco “Černej had” reprezentuje pomalejší a hutnější kompoziční stránku “Levelu 6”, “Samota Waldhaus” je klasická rychlovka, v níž hrají stejnou roli jak robustní kytarové riffy umocňované hřměním baskytary, tak rychlé bicí Jenyho, který hraje úsporně, leč efektně. Fanoušky, kteří kapelu už nějaký čas sledují, nezaskočí položka “Hvězda Lucifer”, již V.A.R. prezentovali na DVD “Thrash and Drink Till Death!!! – 20 Years Alive!” z roku 2010. V této skladbě se objeví i klávesy, které čas od času vystrčí růžky zpoza kytarové hradby, a jak jsem jim prvních pár poslechů nemohl přijít na jméno, protože narušovaly špinavou a syrovou atmosféru, tak uznávám, že mají leckdy své opodstatnění a třeba ve “Hvězdě Lucifer” zvedají atmosféru o třídu výš.
V.A.R. nenatočili v žádném případě špatnou desku. Ačkoli obsahuje několik slabších písní, tak když si vezmu, že ještě před pár měsíci jsem o existenci této party vlastně ani neměl tušení, tak je to počin, který má kvality na to, aby posluchačům ukázal, že i po všech těch letech může tato sebranka vztyčit vlajku v podobě slušného alba, které se na scéně mezi ostatními matadory tuzemské scény neztratí. Přestože “Level 6” reprezentuje V.A.R. v roce 2014 jako kapelu, jež se svým kořenům nevzdálila příliš daleko, a jedná se o desku lehce retrospektivní, což podtrhuje rovněž staromilský a hodně špinavý sound, tak má co říct i mladším příznivcům tvrdé hudby na domácí scéně.
Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.
Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…
Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).
Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.
Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.
Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.
Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.
Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a Kawir s Varathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…
Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)” z “Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.
Setlist Rotting Christ:
01. Χ ξ ς’
02. P’unchaw kachun- Tuta kachun
03. Athanati este
04. Κατά τον δαίμονα εαυτού
05. Nemecic
06. King of a Stellar War
07. The Sign of Evil Existence
08. Transform All Suffering into Plagues
09. Societas Satanas [Thou Art Lord cover]
10. In Yumen – Xibalba
11. Grandis Spiritus Diavolos
12. Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)
13. Noctis era
– – – – –
14. Non serviam
Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.
Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.
Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…
Druhý pohled (Ježura):
Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.
Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.
To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.
O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.
Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.
Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.
Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.
Země: Česká republika Žánr: progressive thrash metal Datum vydání: 12.12.2014 Label: Magick Disk Musick
Tracklist:
01. Bolero, Op. 937
02. Já, David Kleiner
03. Lovec a oběti
04. Corpus beasti
05. Noc krále Davida
06. V zemi nikoho: Hic sunt scorpius
07. Beze stopy
08. Černý vítr
09. Tanec s mrtvou labutí
10. Pohled do propasti
11. Oko za oko
12. Chrám bolesti
13. O myších a hadech
14. Dar vzkříšení
Když skupina vydává nové album po dlouhých osmi letech, jsou očekávání a požadavky na výsledný materiál daleko přísnější, než když se daná kapela nachází v pravidelném rytmu album/turné. A platí to dvojnásob, jedná-li se o jednu z legend českého thrash metalu, Asmodeus, kteří na následovníka “Řetězu kritických událostí” z roku 2006 nechali čekat právě oněch osm let. Od posledního alba nezůstal v sestavě této party, jejíž vznik je datován k roku 1986, kámen na kameni a její hlavní pilíř Miloš Bešta se v posledních letech musel nejednou rozhodnout, jestli má cenu tuhle káru táhnout dál, nicméně vydání loňského opusu s podivným názvem “Past na Davida Kleinera” je jasným znamením, že to smysl mělo, protože Asmodeus model 2014 znějí zatraceně silně a přesvědčivě.
Nemůžu o sobě tvrdit, že bych měl dosavadní tvorbu této party nastudovanou do poslední minuty a považovat se tak za znalce předešlých alb, ovšem jakési obecné povědomí mám a před prvním poslechem jsem tak byl zvědavý, kam se Asmodeus vydali. Základ zůstal neměnný, takže základní ingrediencí “Pasti na Davida Kleinera” je technický thrash metal, jenž je ředěn progresivně metalovými prvky, heavy metalovými melodiemi a v odlehčených momentech je cítit odér klasické rockové hudby. Přesto je výsledek dostatečně semknutý a v dobrém smyslu barvitý. Svůj podíl na tom má jistě i silný koncept, který album drží pohromadě a díky němuž jsem měl nejednou pocit, že poslouchám rockový muzikál (“Tanec s mrtvou labutí”, “Dar vzkříšení”).
Když už jsem nakousnul onen koncept, který je z mého pohledu tím hlavním lákadlem desky, tak se u něj na chvíli pozastavím. Už dlouho (pokud vůbec) jsem totiž neviděl na české rockové scéně tolik propracovanou tématickou stránku, jež je prostoupena skvělými texty a hodně zajímavým grafickým zpracováním bookletu. Kromě textů totiž obsahuje scénař, který je rozdělen dle počtu skladeb na čtrnáct obrazů a který kapela nazvala jakožto podpůrnou vizualizaci, jež přibližuje cestu Davida Kleinera, mafiána a bezcharakterní postavy, životem až po jeho skon. Téma je to velmi současné a musím říct, že i přes mé prvotní obavy po přečtení úvodu do příběhu, taky zajímavě a poutavě zpracované. O inspiraci a výsledné podobě příběhu, kdy kapela zmiňuje jména jako Krejčíř, Mrázek, Rath a spol., nebudu zbytečně spoilerovat, nicméně i drobná narážka na posledního jmenovaného v textu jedenácté “Oka za oko” (“s tou krabicí od vína chtěl jsem se bohům přiblížit”) mě hodně baví. Asmodeus se při vzniku “Pasti na Davida Kleinera” spojili s Janem Petričkem, jenž původní námět Miloše Bešty přetvořil do výsledné podoby. A odvedl fantastickou práci.
Jak už jsem nadhodil, “Past na Davida Kleinera” obsahuje čtrnáct kompozic, z nichž čtyři kousky jsou krátká instrumentální preludia, nebo chcete-li mezihry, jež oddělují zhudebněný příběh Davida Kleinera do několika kapitol popisujících jeho vzestup i pád. Přestože převládají thrashově laděné vály plné energie, tak musím říct, že mně se ve výsledku nejvíc líbí sofistikovanější kusy, které jsou laděné spíše do klasicky rockové polohy. Mluvím teď hlavně o dvojici “Tanec s mrtvou labutí” a závěrečná bomba jménem “Dar vzkříšení”. Prvně uvedená by se dala nazvat jedinou klasickou baladou na desce, ale i když Miloš Bešta pěje hezky melodicky, instrumentální podklad je obohacen smyčcovými nástroji a na kytarové riffy se nedostane, tak píseň nesklouzává do vod kýčovitých melodií a nechutného patosu a tuhle záležitost pasuji do role vrcholu celé desky. “Dar vzkříšení” mě odzbrojila skvělou melodií v majestátním refrénu, který je oproti zbylým písním překvapivě pozitivní a plný neděje, a tato poloha, v níž Asmodeus thrashový mustr opustili na míle daleko, jim velmi sluší.
Tím nechci říct, že by razantní pecky plné tvrdých kytarových riffů a ostrého vokálu Miloše Bešty byly slabší nebo že by hrály druhou ligu. Kdepak. Úvodní “Já, David Kleiner” je jednou z nejlepších písní, jíž velí hlavně skvělá kytarová linka, která skladbu táhne kupředu. Její druhá polovina už je však volnější a oproti natlakované jízdě v úvodu se točí kolem silného refrénu, z něhož je vzdáleně cítit nádech orientálních melodií. Následující “Lovec a oběti” je hitovka jako blázen a její vokální linku variabilního Bešty, který plynule přechází od přirozeně agresivního k melodickému zpěvu, z hlavy jen tak nedostanete. I v rychlejších skladbách jako “Beze stopy”, “Černý vítr” nebo “O myších a hadech” je však vždy něco navíc, co nutí k opakovanému poslechu. Zatímco v prvních dvou je to hlavně skvělý výkon Miloše Bešty, jenž je hlavní hvězdou alba a odvádí vážně skvělou práci, tak v “O myších a hadech” je to častá změna temp a třeba i mandolína v jejím úvodu. A takhle bych ve výčtu povedených momentů mohl pokračovat ještě dlouho, protože snad kromě nevýrazného “Chrámu bolesti”, který to s tou agresivitou a jednoduchostí trochu přepískl, jsem na albu vyloženě slabých momentů nenašel.
Ať se na “Past na Davida Kleinera” podívám jak z hudebního, tak doplňujícího koncepčního hlediska, tak se jedná o opravdu silnou nahrávku, na které je příjemný fakt, že se nejedná o typickou sázku na jistotu, již by člověk po takové době čekal, ale nebojí se tvář Asmodeus ukázat v lehce jiném světle. Osobně mě mrzí jen jedno jediné, a sice že jsem se k albu nedostal dříve už v loňském roce, kdy vyšlo, protože jsem tak klatovské partě uzmul titul tuzemského alba roku, který by jí za “Past na Davida Kleinera” po právu patřil, protože takové dílo se nerodí každý den.
