Archiv štítku: CZE

Česká republika

Panychida – Grief for an Idol

Panychida - Grief for an Idol
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 21.12.2013
Label: Paragon Records

Tracklist:
01. Dance of the Fiery Stars
02. Two Untouched Moments
03. Krasatina (Grief for the Idol)
04. Wayfarer’s Awakening
05. Don’t Tell Lies to Children
06. Doomsayer
07. O veliji Vezě
08. The Great Dance of Dionysus
09. Love Bombing
10. Minnestund
11. Perchta

Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Panychida byla paradoxně kapelou, která mě v době vydání své první desky “Paganized” tak nějak zcela minula, a to i přes mé zaměření na pohanský metal, který byl tehdy mým uším bližší než jiné žánry. Podobný osud potkal i následující řadovku “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” a popravdě ani nevím proč tomu tak vlastně bylo, když se všude kolem ozývaly hlasy vyzdvihující kvalitu jejich podání, jež se snaží oprostit žánrových klišé – a to i od těch jedinců, kteří v tomto značně dehonestovaném žánru jinak upřednostňují pouze “starou gardu”, jež vznikala v devadesátých letech. Na první poslech mě však album nijak zvlášť neoslovilo a dál jsem se jím nezabýval, tím spíš, že to bylo v době, kdy mě daný žánr začal pomalu míjet. S vydáním nové desky “Grief for an Idol” jsem se ale rozhodl, že se hudbě plzeňských pohanů podívám pod kůži, co že je na nich tak zajímavého. Protože když o tom mluví moje okolí nanejvýš kladně, něco na tom prostě být musí.

Ačkoliv jsem vzhledem k předchozímu odstavci postupoval zpočátku poněkud skepticky, “Grief for an Idol” si mě získala na svoji stranu až nebezpečně rychle. Povaha desky je mi celkově velmi blízká a čtveřice to bere pěkně od podlahy. Totiž od podlahy… vzhledem k tomu, že Panychida už má něco za sebou, přistavuje jen další patro a pokračuje ve výstavbě svého rozpoznatelného ksichtu. Pozvolný vývoj ve výrazivu kapely je velmi příjemný a rozhodně mi novinka sedne mnohem více než předchozí album, které jsem si před recenzí pustil. Black metal v podání Plzeňských má v sobě dostatek síly, zároveň však nabízí směsici nejrůznějších poloh od nasranosti přes rozmáchlou výpravnost až po melancholii a nádavkem přidává kopu melodií. Každá jednotlivina má zároveň na hony daleko ke kýčovitosti nebo prvoplánovému patosu, což je jedině dobře. K tomu všemu má většina skladeb něco do sebe. Nemyslím těch x skvělých momentů a pár opravdu brilantních, ale prostě to něco, díky čemu si daný kus zapamatujete. Když ne podle jména, tak právě podle nějaké vlastnosti vystihující jejho podstatu zcela určitě. Mohl bych takto vyjmenovat prakticky celé album, mně však v hlavě utkvěla hlavně omračující “Two Untouched Moments” v pořadí oblíbenosti následovaná dudami protkanou písní “Wayfarer’s Awakening”. Velmi dobrá je i závěrečná instrumentálka “Perchta”, jíž předchází vyprávění z Jiráskových pověstí.

Skladby jsou díky tomu pěkně rozmanité, vedle toho však velmi dobře fungují i jako celek. Ačkoliv se “Grief for an Idol” nevyznačuje žádným očividným konceptem, skladby zachovávají jistou soudržnost, prostě z nich máte pocit, že k sobě od přírody patří. Po instrumentální stránce nemám albu co vytknout. Panychida pálí jeden riff za druhým a totéž platí o melodiích. Album v tomto ohledu občas zabrousí až k heavy metalu. Vynikající práce kláves pak vyzdvihává už tak hustou atmosféru některých skladeb ještě o úroveň výš. Pokud pak Panychida něco opravdu umí, je to uvození skladby a její následná gradace. Začátek písně “Krasatina (Grief for the Idol)” v podobě akustické vydrnkávačky nebo a capella intro kratičké “Doomsayer” se opravdu povedly. Druhá jmenovaná píseň pak přímo přechází v následující “O veliji Vezě” a tvoří tak dohromady sedmiminutový opus. Instrumentální stránku alba pak vyzdvihuje kvalitní produkce zvuku. Každý nástroj je krásně čitelný a dostatečně ostrý a hutný, aby dokázal zvýraznit živelný charakter alba.

Vytknout nemám ani co vokálům. Vlčák od předchozí desky po vokální stránce pořádně vyrostl a zkouší se svým hlasem více pracovat. Zlý, naštvaný growling je kvalitní po všech stránkách, občas zabrousí až k zoufalosti, případně k hlubšímu, temnějšímu murmuru. Místy zazní i čistý zpěv, jako je tomu v reférnu “Krasatina (Grief for an Idol)”, rovněž již zmiňovaná “Two Untouched Moments” je také vokálem naprosto excelentní. Nijak mi nevadí ani angličtina, ačkoliv češtinu bych přece jen slyšel raději. Přijde mi trochu zvláštní nahrát téměř celé album v angličtině, jednu píseň nahrát ve staroslověnštině a do závěrečné písně vložit české vyprávění. Uvítal bych asi i o něco vyváženější rozložení písní nebo jejich vyváženost, protože první polovina mi přijde výraznější, především dvojice skladeb “Love Bombing” a “Minnestund” ze závěru alba mě nijak zvlášť neoslovila. Rovněž si myslím, že Panychida má i na rozmáchlejší kompozice, v nichž by mohla dát vyniknout atmosférickým částem, které opravdu umí.

Osobně mám za to, že takhle dobrá pagan metalová deska tu nebyla už hodně dlouho. Vzhledem k neznalosti Cales se můžu odvolávat leda k deset let staré “Bohemian Winter” z dílny krajanů Beltaine, pokud bych se chtěl více držet žánru Panychidy, tak k o něco mladší “Age of Rebirths” od Adultery nebo k “Obyčeji slunovratu” od brněnských Svardenvyrd. “Grief for an Idol” se mezi zmiňovanými deskami vyjímá především svou rozmanitostí a silou, svého předchůdce (kterému jsem ani po poslechu v rámci této recenze na chuť nijak zvlášť nepřišel) pak v mých očích o několik délek překonává a i přes drobné výhrady (které se ovšem dají docela snadno odpustit) si vysokou známku zaslouží.


Další názory:

Debut “Paganized” mě svého času příšil nesebral, avšak druhá deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow” už byla hodně kvalitní, nicméně i když jí toho nebylo nic moc co vytýkat, tak nějak jsem si říkal, že by to mohlo být ještě lepší a že pořád ne všechno je stoprocentní. Novinka “Grief for an Idol” je ovšem konečně deska, u níž mám pocit, že Panychida svůj potenciál opravdu dotáhla na maximum a nahrála album, které je po všech směrech výborné a zábavné. Tím pádem asi nikoho nepřekvapím, když prohlásím, že je pro mě “Grief for an Idol” jednoznačně doposud nejlepší nahrávkou Panychidy; je nejvyzrálejší, obsahuje spoustu výtečných až doslova excelentních momentů, šlape přímo ukázkově, ale zároveň má hodně daleko do nějaké obyčejné hoblovačky. A hlavně má to, co je u všech stylů, které se byť i jen okrajově otírají o pohanství, snad nejdůležitější – je uvěřitelná. Není nic horšího, když posloucháte pagan metal, ale působí to na vás jako póza a těm muzikantům to nevěříte, ale to naštěstí není případ Panychidy ani v nejmenším, čehož si hodně cením. Z konkrétních songů bych speciálně vypíchnul kousky “Two Untouched Moments”, “Wayfarer’s Awakening”, “Don’t Tell Lies to Children” a “O veliji Vezě”, které pro mě osobně představují vrcholné momenty, na něž se při každém poslechu speciálně těším, nicméně jak už jsem řekl, “Grief for an Idol” je jinak parádní po celou svou délku a ani ten zbytek není jakkoliv slabší. Hodně velká spokojenost.
H.

Novinka “Grief for an Idol” byla vzhledem ke kvalitám předchozí tvorby Panychidy velmi očekávaným počinem a poté, co jsem desku mnohokrát protočil, mohu alespoň za sebe říct, že se Panychidě podařilo očekávání naplnit beze zbytku. “Grief for an Idol” je vyspělé a komplexní dílo, které nejenže typický zvuk kapely potvrzuje, ale při zachování všech poznávacích znaků jej ještě rozšiřuje. Stylový základ je stále pevně ukotven v black metalu s důrazem na melodie, ale celek zcela nenásilně a velmi efektivně doplňují výjezdy jinam, zejména do heavy metalových vod. Instrumentál pořád určují všudypřítomné, svérázně melodické a pro kapelu příznačné riffy, ale tentokrát se ke slovu celkem výrazně dostaly klávesy a jejich vkusné použití posouvá desku o pořádný kus dál. Celkově je to vlastně pořád dost podobný materiál, na který jsme si mohli v uplynulých letech zvyknout, ale je ve všech směrech silnější a bohatší, než jak si pamatujeme. Dá se “Grief for an Idol” něco vytýkat? Jak se to vezme. Tak třeba vokály. Ať už zpívá Vlčák, Honza, Talic nebo sbor (hostujícího V’ganðraHelheim bych z toho vynechal), ve všech případech to zní tak nějak neexaktně. Jednou je to frázováním, jindy trochu zvláštní intonací nebo dramatickým přednesem… Sranda ovšem je, že mi to k desce absolutně pasuje a tato pěvecká neexaktnost vlastně spíš přidává na přitažlivosti, než aby jí škodila. Co se skladeb týče, první dojem napovídá, že se zde nenachází taková vyčnívající pecka jako třeba titulní song předchozí řadovky, ale hned druhý dojem už se vytasí s důvodem. Je tomu tak proto, že na “Grief for an Idol” je pecka prakticky každá skladba, a žádná tedy nějak dramaticky vyčnívat ani nemůže. Není tedy co řešit – “Grief for an Idol” je naprosto výtečné album, které mě i po velkém počtu poslechů ohromně baví a Panychida má díky němu v ruce materiál, se kterým může směle konkurovat první lize.
Ježura


Rain Shadow – Chuť krve

Rain Shadow - Chuť krve
Země: Česká republika
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 2.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. V částečném rozkladu
02. Sběratel duší
03. Chuť krve
04. Mlhavá noc
05. Démon noci
06. Tábor smrti
07. Vatikán
08. Nekrofil
09. Pohřben za živa

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Rain Shadow

Mladoboleslavská čtveřice Rain Shadow si právě kroutí svůj osmý rok existence, a během těch osmi let stihla vydat hned po roce fungování v roce 2007 debutové album s titulem “Invaze prvního stínu”, které si kapela vydala ve vlastním nákladu a na nějž nyní navazuje novinka “Chuť krve”. V mezidobí mezi oběma počiny se samozřejmě koncertovalo, proběhla i nějaká ta personální obměna, až se sestava ustálila na jménech Zoltán Kondás (basa, zpěv), Petr Lisler (bicí), Tomáš Arnold (kytara) a Ľuboš Šály na postu druhého kytaristy, což by na takový ten nezbytný úvod tak akorát stačilo, takže si pojďme novinku představit z pěkně zblízka.

“Chuť krve” se kupodivu z velké části natáčelo ve zkušebně samotné kapely, což mě osobně překvapilo, protože krom toho, že je zvuk pořádně špinavý, což stejně přisuzuji spíš stylovému záměru než technické nevybavenosti, by člověk ani pořádně nepoznal, že nemá co do činění s výtvorem (na české poměry) profesionálního studia. Na můj vkus by mohly kytary trošku víc chrastit, nicméně jako celek si jednotlivé elementy nemají co vytýkat, protože tvoří hutný, komplexní celek. Abych si hned z kraje odbyl nějaké ty výtky, tak ta nejpodstatnější z mé strany směřuje k vokálu Zoltána, jenž disponuje klasickým nečitelným murmurem, jemuž, ač funguje pouze v mezích mateřské češtiny, je bez textů v ruce (i s nimi si musím slova občas představovat) horko těžko rozumět a přišlo mi, jako by se zatoulal z nějaké death/grindové sebranky, které se v tomto snad i vyžívají. Ale věřím, že stejně jako mě nesrozumitelnost vokálu lehce iritovala, tak spoustě lidí tento projev, proti němuž z hlediska vhodnosti pro daný styl nelze nic namítat, skvěle sedne.

Hudební náplň “Chuti krve”, která jasně vychází ze stylového sevření death metalového hřmění s thrashovými rytmy, je sice velmi průhledná, ale neznamená to, že by se Rain Shadow nedali poslouchat. Naopak, celkově pozitivnímu dojmu přispívají dva faktory. Zaprvé, “Chuť krve” má velmi přívětivou stopáž čítající třicet minut, která prostě odsýpá sama, a když se k tomu připočte, že průměrná skladba má něco přes tři minuty při odpovídajícím množství nápadů, tak se ani nedá mluvit o vatovitosti materiálu. No a zadruhé, ty písně jsou tak šlapavé, že se dají téměř všechny označit za velmi zábavné. Možná by to chtělo ještě alespoň jeden kousek ve stylu “Táboru smrti”, což je jediná položka tracklistu, jež neuhání ve smrtícím tempu, ale je postavena na jednoduchém, střednětempém riffu, jehož doplňuje poctivá rocková rytmika. Ne, že by vypalovačky jako “Sběratel duší” nebo rychlovka “Chuť krve” nebavily, to ani v nejmenším, ale takový nečekaný rockový výlet docela dost potěšil. Krom doposud zmíněných skladeb patří mezi největší pecky určitě zabijácká “Vatikán” s vynikající zasekávanou kytarou v první minutě, již záhy vystřídá thrash/deathová řežba prostá jakýchkoli příkras. Protože se na stejné vlnové délce nese většina skladeb, tak se logicky nabízí pochybnosti o záživnosti “Chuti krve” jakožto celku, které ale nejsou v tomto případě na místě. Co píseň, to chytlavý ústřední riff, jenž díky hutně nazvučeným kytarám pronikne až do morku kostí, a věřím, že naživo to musí být patřičný masakr. Třeba titulka musela být s tímto vědomím zrovna i napsána, poněvadž si nedokážu představit, že by se při ní někdo jen tak pohupoval, protože má všechny předpoklady k tomu, aby strhla hned při prvním poslechu.

Nemá cenu polemizovat nad originalitou materiálu, jímž se Rain Shadow prezentují, to bychom se neměli o čem bavit, ale věřte, že ten jejich oldschoolově laděný death metal v rychlém tempu je podaný s takovou intenzitou, že na podobné úvahy vlastně ani není čas. Ačkoli je podobných kapel na scéně celá řada, jsou Rain Shadow jedním z případů, kdy obsah vítězí nad formou a podařilo se jim přijít s vyrovnaným materiálem, který nenudí. V konečném výsledku jsem vlastně spokojený, protože jsem dostal přesně to, co mi bylo slíbeno, takže někde mezi šestkou a sedmičkou si své místo “Chuť krve” bezesporu zaslouží.


Unrated – The Choice Is Yours

Unrated - The Choice Is Yours
Země: Česká republika
Žánr: rock / metal
Datum vydání: 7.9.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Unrated

Začínající středoškolská kapela, která mezi své fanoušky vrhla první EP “The Choice Is Yours” – tak jednoduše a řekl bych, že i výstižně, by se Unrated dali charakterizovat. Aniž bych chtěl přistupovat k mostecké čtveřici s nějakými předsudky, tak proč tajit, že podvědomě jsem neočekával žádný zázrak. Spíš naopak. Nebudu vám mazat med kolem huby, že se stal zázrak a z této party se vyklubalo neuvěřitelné překvapení, ale s klidným srdcem můžu říct, že nejsou špatní.

Šestiskladbové EP (pokud nebudu počítat úvodní intro “Fylé”) se sice hudebně nijak nevymyká z běžných žánrových stereotypů rock-metalové tvorby, ale i přesto se tak nějak dobře poslouchá, až jsem byl příjemně překvapený, jak jsem si po čase začal pobrukovat refrén úvodní povedené hitovky “Face to the Hell” s crossoverovými kytarami. V podstatě to samé platí pro “Whore”, jež se mi rovněž velmi zalíbila. Škoda, že se náznak vokálních harmonií v podobě ozvěn druhého vokálu nepovedlo roztáhnout do rozmáchlejší podoby. Vkusným ozvláštněním jinak statické formy budiž závěrečná “Fucking Fate”, která oproti zbytku dýchá skoro až nu-metalovým životem. Sice to je zásluha “rapové” sloky a jejího střídání s melodickým refrénem, protože samotný hudební podklad není zas tak odlišný od zbytku songů, což mě ale až tak nemrzí, protože když už se mladíci o něco takové pokusí (“Awareness”), tak to nedopadá úplně nejlíp. Z “Awareness” se tak vlastně stala pomalá, na kytarovém brnkání postavená skoro-balada a krom slušného zpěvného refrénu mi vůbec nic neříká.

Jak jsem řekl, žádný zázrak, ale pokud jen tak v paměti zapátrám mezi podobnými kapelami, s nimiž jsem se na různých studentských akcích setkal, tak nejsou Unrated žádná ořezávatka a vzhledem k jejich věku, který nepřesahuje věk průměrného maturanta, to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř. Jestli si “The Choice Is Yours” ještě pustím, netuším, s největší pravděpodobností ne, ale pro potřeby hodnocení jsem při jeho poslechu vůbec netrpěl a pár songů mě hodně bavilo, takže asi tak.


Andragona – End of the Prophesied Dawn

Andragona - End of the Prophesied Dawn
Země: Česká republika
Žánr: power metal
Datum vydání: 12.12.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Andragona

Andragona je sice na naší hudební mapě mladou formací, protože svůj vznik datuje teprve ke konci roku 2011, ovšem její debutový krátkohrající počin s titulem “End of the Prophesied Dawn” si nic nezadá s běžnou žánrovou produkcí melodického metalu, který je sice plný klasických postupů, jež se časem změnily v klišé, ale v podání této šestičlenné party působí hezky přirozeně a nenuceně.

Celkem čtveřice skladeb dle mého názoru dostatečně představuje tvář, již Andragona chce prezentovat. Power metal plný melodií, které jsou dohromady propleteny rockovými kytarami a skoro až operním zpěvem Veroniky Plškové, (i díky kraťoučké stopáži) odsýpá jedna báseň. Pokud pominu závěrečnou instrumentálku “Fort Boyard (metal cover)”, která, jak už název napovídá, je předělávkou titulního hudebního motivu legendární soutěže, tak máme co do činění s trojicí písní, kterým dominuje úvodní vál “Fight for Your Praise”. Kostelní klávesy si k sobě nabalí kytarový dvojblok a poté, co se šlapavá sloka přerodí v power metalovou smršť v refrénu, je skladba k nezastavení. Hrozně se mi líbí zpěvná vokální linka Veroniky, která se sice drží pouze ve vyšších polohách, ale i tak zní dost energicky a dokresluje seversky melodickou atmosféru, která je na “End of the Prophesied Dawn” cítit. Dalo by se říct, že totéž platí i o speedové “Bury Me Softly”, která, stejně jako zmíněná předchůdkyně, uhání v rychlejším tempu, ovšem mě nejvíc zaujala kytarová pasáž, jež začíná po prvním zaznění refrénu. Palec nahoru pak směřuje k vyvedenému sólu, jež uvede sborový závěr. No, a na konec jsem si nechal baladickou “Miss You”, která sice nijak nevyčnívá z řady běžných power metalových balad, ale refrén se mi zažral hodně hluboko pod kůži, takže jí to s radostí prominu.

Nakonec jsem od “End of the Prophesied Dawn” dostal mnohem víc, než jsem čekal. Sice se nejedná o světovou extratřídu a hudbu, která tady ještě nebyla, ale těch 17 minut prostě šlape natolik dobře, abych mohl o Andragona hovořit jako o překvapení.


Death Karma – A Life Not Worth Living

Death Karma - A Life Not Worth Living
Země: Česká republika
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Iron Bonehead Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:

Death Karma je možná skupina, jejíž název toho některým z vás aktuálně moc neřekne, nicméně jména hudebníků, kteří za tímto projektem stojí, by vám už neznámá být neměla. Death Karma má totiž na svědomí dvojice Infernal Vlad a Tomáš Corn alias Tom Coroner, tedy lidé v současnosti známí především z Cult of Fire. Jak vidno, muziky mají na skladě opravdu dost, protože obě desky Cult of Fire, “Triumvirát” a “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, vydali s cca ročním odstupem, a aby toho nebylo málo, vyšlo mezi nimi právě ještě debutové EP Death Karma s názvem “A Life Not Worth Living”.

Ačkoliv i na “A Life Not Worth Living” je patrný vliv black metalu, ve výsledku se muzika Death Karma a Cult of Fire značně liší, což je samozřejmě v pořádku, protože zakládat druhý projekt se stejným vyzněním by asi jen těžko mělo smysl. Produkce Death Karma se nese v duchu agresivního death/black metalu s chorobnou a nemocnou atmosférou. Na první poslech je “A Life Not Worth Living” násilným výplachem bez slitování, ale jakmile se do těch čtyř songů člověk trochu zaposlouchá, hned se z toho vyloupnou zajímavé nápady, jež tomu dodávají šmrnc, nebo třeba i lehounký klávesový podmaz, který sice přitom, jak moc je téměř nepostřehnutelný a lehce přeslechnutelný, může vypadat trochu na ozdobu, ale vzhledem k tomu, že se objevuje ve všech čtyřech písničkách a že ho člověk podvědomě přece jenom vnímá, to tak není.

Všechny čtyři kusy jsou poměrně vyrovnané svou kvalitou i svým pojetím, nesou se v jednolitém duchu, ale s ohledem na délku 17 a půl minuty v žádném případě nemá “A Life Not Worth Living” šanci nudit. Jediné, co mi trochu nesedlo, je trochu “porno” začátek jinak výborné “G.G. Funeral”, který by se hodil spíš někam do grindcoru, ale k atmosféře “A Life Not Worth Living” mi příliš nepasuje. Naopak asi nejsilnějším válem prvotiny Death Karma se mi zdá závěrečná “DeathKaos”, jež po úvodní anihilaci spadne do pomalejšího a středního tempa, v němž plyne až do svého konce.


Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.12.2013
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. संहार रक्त काली
02. अस्तित्व की चिता पर
03. शव साधना
04. काली मां
05. मृत्यु ही सत्य है
06. मृत्यु का वीभत्स नृत्य
07. खण्ड मण्ड योग
08. दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8/10
Kaša – 9/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook

Úplně prvotní nástup Cult of Fire byl ještě trochu nenápadný a vydání debutového EP “20:11” z roku 2011 zaznamenali snad jen lovci domácích undergroundových chuťovek. S prvním dlouhohrajícím počinem “Triumvirát” už to ovšem bylo naprosto jiné a najednou se o Cult of Fire mluvilo všude, čemuž se ovšem nelze divit. Přišli totiž s něčím, co tady v naší zemi ještě nebylo… s “moderním” black metalem světové úrovně, který byl dotažený do maxima naprosto po všech stránkách… prezentace, koncertní mše, celková atmosféra okolo skupiny a samozřejmě v neposlední řadě také hudba, jež se nesla v duchu excelentního black metalu té nejvyšší kvality s úžasnou atmosférou, výtečnými nápady a obrovskou silou… vše v podání natolik přesvědčivém, že se Cult of Fire téměř okamžitě vyšvihli do pozice nejžádanějšího koně české scény a začali své temné umění předvádět na nejvybranějších evropských podzemních festivalech, o nichž se všem ostatním místním kapelám jenom zdá.

Všechna ta kvalita Cult of Fire však nespadla jen tak ze vzduchoprázdna, protože za impozantně vysokými kápěmi a červenými kutnami se totiž skrývají lidé s bohatými zkušenostmi. Ačkoliv se o Cult of Fire vždy mluví jako o české formaci, v jejím středu ve skutečnosti stojí hudebník slovenského původu – Infernal Vlad, jenž se objevil v projektech jako Infernal Imperator, Zlo, ale i v živé sestavě podzemní legendy Maniac Butcher. Druhou klíčovou postavou je bubeník Tomáš Corn, který taktéž působí v živé sestavě Maniac Butcher, ale prošel množstvím dalších kapel, mezi nimiž nejvíce ční mnohými dodnes uctívaná death metalová formace Lykathea Aflame. Základní trojici pak kompletuje vokalista DevilishDark Storm. Všechno lidé, kteří už se v metalovém podzemní pohybují nějaký ten pátek, mají toho dost za sebou a nechybí jim zkušenosti, jež nyní využili právě v rámci Cult of Fire. A výsledek je natolik fenomenální, že se nebojím říct, že suverénně převyšuje cokoliv, na čem se všichni zúčastnění podíleli v minulosti.

Jedna věc ale byla poměrně jasná – “Triumvirát” byl natolik silnou nahrávkou, že jeho vyrovnání nebo dokonce překonání se jevilo být úkolem opravdu náročným. Cult of Fire ovšem příliš neváhali a pouhý rok a půl po “Triumvirátu” přišli s druhým opusem “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, jenž sliboval něco hodně netradičního už jen svým názvem. Jakkoliv se ale důstojné navázání na debut mohlo zdát těžkým úkolem, Cult of Fire se s tím popasovali se ctí a za pomoci “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” smetli veškeré pochybnosti ze stolu a opět přišli albem, jež ční téměř nade vším, co tu kdy v rámci žánru vyšlo, a to takovým způsobem, že si jen přetěžko hledá konkurenci – a popravdě řečeno, asi bychom museli začít tahat ty nejslavnější kusy české black metalové historie, abychom tu odpovídající konkurenci našli.

Jak už název “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” napovídá, deska se tematicky stáčí zcela jiným směrem než “Triumvirát”, což je ostatně jeden z důvodů, proč se novinka dokázala i proti tak silnému předchůdci obhájit – je jednoduše jiná. “Je to pocta bohyni Kálí, aghóríům [hinduistická sekta], pohřebním obřadům v Indii a v blízkém okolí. Přístup těchto lidí k určitým věcem v životě a samotnému náboženství je fascinující,” praví Infernal Vlad o koncepčním pozadí desky na webu kapely. A ruku v ruce s tím, jak je produkce Cult of Fire dotažená po všech stránkách, se to promítlo nejenom do textů či grafiky, ale i do nového loga, nové koncertní prezentace a především samotné hudby. Tím pádem na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vznikla neobvyklá kombinace okultního black metalu a atmosféry orientální Indie. Ne, že by doposud neexistovala skupina, která by zkusila zkombinovat extrémní metal a atmosféru Přední Indie, ale stále je to hodně neotřelá věc – a v našich zeměpisných šířkách navíc naprosto ojedinělá.

Začátek desky je naprosto fenomenální a člověka přímo zarazí do křesla. “संहार रक्त काली”, která je se svými téměř osmi minutami hned na úvod nejdelší kompozicí nahrávky, se rozjíždí tajuplným orientálně laděným intrem, k němuž se posléze přidává plíživá kytara, aby se následně zlomila do black metalového inferna nejvyšší kvality. Nápadité kytary, výtečný řev Devilishe a především nelidské sypání Tomáše Corna, který by si na své bicí mohl pořídit zbrojní pas. Následuje lehké zvolnění, do hudby poprvé začnou promlouvat orientální prvky a člověk ihned pochopí, proč je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” takovým unikátem. Skladba dospěje do působivého rituálního finále a jde se na druhou píseň, jež je opětovně dechberoucí. Když se “अस्तित्व की चिता पर” po atmosférickém intermezzu v podobě praskání ohně přelije do své druhé poloviny, tak mě v této chvíli při prvním poslechu zcela vážně napadlo, že tohle je prostě na 10/10. A kdyby tahle laťka vydržela celou hrací dobu až do konce, asi bych tu nejvyšší možné hodnocení opravdu vytáhnul.

Tuhle nejvyšší laťku, při níž posloucháte s otevřenou hudbou, se totiž daří držet především v rychlejších kusech, kde se black metalové palby střídají s atmosférou. Taková je i třetí “शव साधना” nebo pátá “मृत्यु ही सत्य है”, ačkoliv v té a ještě v hned následující “मृत्यु का वीभत्स नृत्य” se ubere na orientálních prvcích, díky čemuž mají tyto dva kusy asi nejblíže skladbám z “Triumvirátu”. Stále to jsou ovšem výtečné záležitosti, jež v kontextu zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a v konceptu fungují s naprostým přehledem, přestože jsem řekl, že se v nich vyskytuje méně orientálních elementů – stále ovšem dodržují jednotnou atmosféru.

Cult of Fire

Z toho poměrně jasně vyplývá, že mně osobně přijdou trochu slabší ty pomalejší a melodičtější písně… nicméně – a na to hodně velký pozor – slabší opravdu jen relativně, protože ve skutečnosti jde stále o mimořádně kvalitní věci. “काली मां”, “खण्ड मण्ड योग”“दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” totiž jenom nejsou tak silné jako skladby jmenované výše, ale z obecného hlediska jde stále o naprosto výtečnou muziku. Z této trojice se mi nejvíce zamlouvá “खण्ड मण्ड योग”, která se i přes právě řečené hodně povedla, a i když jsem řekl, že “slabší” (věnujte pozornost uvozovkám), pořád mě hodně baví, poslouchám ji moc rád a má na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” své právoplatné místo. “काली मां” také není ani náhodou špatná, ale přijde mi, že úžasně rozjetou desku po třech takřka perfektních kusech zabrzdí až moc brzo. Avšak uznávám, že je dost dobře možné, že na téhle pozici musí být kvůli konceptu, což ovšem nedokážu posoudit, jelikož jsem nečetl samotné texty. Jedinou kompozicí, která mi opravdu přijde slabší už bez uvozovek, je závěrečná “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध”. Ta je formálně velice zajímavá, vrací se v ní orientální nálada, proti zbytku “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” zní až progresivněji, ale z nějakého důvodu si ji neužívám tak moc.

Jenže… i přesto je “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” stále naprosto fenomenální nahrávka, která je obrovsky působivá a má obrovskou sílu. Pořád se jedná o desku, jež dalece převyšuje okolní konkurenci a zcela jednoznačně patří k vrcholům svého žánru v loňském roce – a tím nemyslím jen v rámci České republice (protože tady Cult of Fire koukají všichni jen záda a z hodně úctyhodné dálky… trochu blíž jsou jedině Inferno), nýbrž vážně v rámci celého žánru. Jednoduše řečeno – “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvost.


Další názory:

Ačkoli mám black metal rád, pořád je spousta black metalových kapel, které jsou mnohými uctívány a kterým dlužím poslech. U domácích Cult of Fire jsem to napravil s aktuální novinkou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” a stačilo pár protočení na to, abych seznal, že jejich pověst skutečně nelhala. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je nesmírně propracovaná, inteligentní a silná deska, která má navíc originality na rozdávání, což platí nejen v rámci domácí, ale i světové scény v nejširším slova smyslu. A netýká se to jen indickou mytologií nasáklé atmosféry nebo originálně využitých nástrojů, které jsem na black metalové nahrávce ještě neslyšel. Z každé skladby táhne vynikající kvalita na sto honů, album je doslova natřískáno výtečnými momenty a i ten “zbytek” je kompozičně natolik vyspělý, že může kde kdo závidět. Jenže já si prostě nemohu pomoct, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jako celek mě zkrátka nedostává tak moc, jak by papírově měla. Ta kvalita tam samozřejmě je, je jí spousta a já jsem si jí plně vědom, ale subjektivně mě to prostě až tak nebere, je mi líto. Jestli vám ale připadá divné, proč v tom případě hodnotím vynikající osmičkou, pak mějte na paměti, že kolegové s těmi devítkami nijak nepřehánějí, ale moje známka vzhledem k mým dojmům z desky vlastně zcela odpovídá. Každopádně to nic nemění na tom, že Cult of Fire natočili album, které může směle konkurovat zavedeným zahraničním formacím a na domácím písečku pak takřka nemá konkurenci.
Ježura

Předchozí debutové album tuzemské party Cult of Fire, “Triumvirát”, je pro mne svým způsobem přelomové. Krom legendárních Master’s Hammer mi česká black metalová scéna přišla vždy nezajímavá a neoriginální. Cult of Fire mě však přesvědčili o opaku a ukázali mi, že i z našich končin lze v dnešní době vzejít s žánrovým počinem zahraniční úrovně. Novinkové “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” je prostě skvělé a ve všech ohledech dotaženější směrem k perfekcionismu. Líbí se mi způsob, jak hladce se do skladeb, které jsou v jádru přesně tak nesmlouvavé jako minule, dokázaly prodrat orientální melodie Středního východu. To však není jediný posun od minula. Skladatelský rukopis se zdánlivě přesunul blíž k tradičním melodiím, takže hrají mnohem větší roli než na předešlém počinu, na čemž staví třeba závěrečná instrumentálka “दिव्य प्रेम की ज्वाला से दग्ध” nebo druhá “अस्तित्व की चिता पर”, v jejímž úvodu slyším dokonce něco, co zní jako hard rockové hammondy, za což posílám palec nahoru. Rozhodně necítím potřebu detailněji popisovat jednotlivé skladby, protože věřím, že tohle album má drtivá většina z vás zažrané hluboko pod kůží, což je samozřejmě v pořádku, protože pokud si to letos nějaká česká deska zasloužila, tak jsou to určitě Cult of Fire, kteří ve velmi krátkém čase dokázali ujít dost dlouhou cestu, kdy se od velmi dobré, leč hudebně stále klasicky stavěné nahrávky posunuli k výrazu, který by jim mohly závidět leckteré legendární spolky. Chytrá, poutavá a přesto žánrově špinavá alba, jako jsou “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, nevycházejí každý den, což je obrovská škoda. Tohle je skvělá deska, která sice může být pro skupinu mírně limitujícím v ohledu věcí příštích, protože tohle se bude překonávat velmi těžce, ale čert to vem. To jsem si totiž myslel svého času i u “Triumvirátu”, ovšem skutek utek. Cult of Fire zkrátka umí!
Kaša

Cult of Fire

Z českého black metalu toho popravdě příliš neposlouchám, obvykle končím u starších kusů Umbrtky, občas protočím poslední Avenger, ale takové kulty jako třeba Master’s Hammer nebo Root mě nikdy nijak zvlášť neoslovily. Není se tedy co divit, že debut pekelníků Cult of Fire se k mým uším dostal o poznání později než k ostatním. V případě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem si však řekl, že takovou chybu znovu neudělám a nástupce skvělého “Triumvirátu” si tentokráte utéct nenechám. Název psaný sanskrtem slibuje black metal protkaný indickou exotikou a už jen obálka vyobrazující osmirukou Kálí, bohyni smrti, vám dá za pravdu ještě dřív, než vůbec začnete s poslechem. Pokud vás prvním dojmem nepřesvědčí ona, kapela pak zaručeně, protože druhá řadovka je vskutku excelentní. Skvělá atmosféra vystavěná na řízném black metalu, který se sice v základu příliš nezměnil (ale to vem čert), jenž byl obohacen o vlivy dálné Indie. Ta je zastoupena jednak sitarem, jednak mantrami (třeba čtvrtá “काली मां” je v tomto ohledu krásná) a mně nezbývá než smeknout, jak přirozeně a nenuceně se exotické prvky snoubí s prvotřídním black metalem. Prakticky každá skladba je skvostem, jenž obstojí sám o sobě, album pak působí velice soudržným dojmem a popravdě snad ani nemám, co bych albu vytkl, protože “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” obsahuje vše, co od black metalového alba chci – solidní hudbu, pohlcující atmosféru a hloubku, to něco, co vás nutí se k albu pravidelně vracet.
Prdovous

Ačkoli se toho o Cult of Fire v posledních letech dost napovídalo a na jejich debut “Triumvirát” bylo často nahlíženo jako na údajného spasitele českého black metalu, já jsem doposud jejich hudební tvorbu úspěšně míjel. Má neznalost však neubírala na očekávání, ba naopak jsem byl velice zvědavý, jaký skvost se nám tu zase urodil. Hned na začátek poznamenávám, že mě “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” nadchlo. Možná by se mohlo zdát, že vypravování o indické bohyni by mohla čeština uškodit, avšak jelikož je vokalistovi rozumět jen občas, vůbec to nahrávce neuškodilo. Deska má skvostný zvuk, což podporuje fakt, že intenzivnější a přesto výborně nazvučenou black metalovou fošnu jsem letos snad neslyšel. “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” skvěle plyne, na desce jsem nenašel slabé místo, pánové to nepřehnali se stopáží, a kdyby mi někdo řekl, že je to teprve druhá deska kapely, nejspíš bych mu nevěřil, jak uceleně deska zní. Jediná věc – čekal jsem, že deska bude znít orientálněji, ale po jediném poslechu mě Cult of Fire přesvědčili, že by to možná tenhle výtečný materiál zkazilo a zbytečně přeplácalo. Na konec rád zopakuji větu ze svého přehledu letošního roku; jedná se o jednu z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území kdy vznikla.
Skvrn


Blood I Bleed / Lycanthrophy split

Blood I Bleed / Lycanthrophy split
Země: Nizozemsko / Česká republika
Žánr: crust / grind / powerviolence / fastcore
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Selfmadegod Records
Původní vydání: 4.2.2013, Bones Brigade Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy Blood I Bleed:
facebook

Odkazy Lycanthrophy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Šílenství, vztek, nekontrolovatelná agrese. To jsou společní jmenovatelé sedmnáctiminutového splitka holandských Blood I Bleed a českých Lycanthrophy. Druhá jmenovaná kapela je zajímavá také tím, že v jejím popředí stojí zpěvačka, jejíž vokál zrovna nepatří mezi ty běžné hlasy na metalové scéně. Obě formace patří k zkušeným spolkům, které mají své odehráno a nahráno. Především co se týče split alb, což jsou velmi vděčné nosiče na grind/fast/violence core scéně. Očekávat něco jiného než nářez na relativně velké úrovni je vcelku od věci.

Split kromě zajímavé hudební náplně nabízí i zajímavé uspořádání skladeb obou kapel. Zatímco agresivní fastcore Blood I Bleed je rozložen do jedenácti položek, z nichž žádná nepřesáhne minutu a deset vteřin, Lycanthropy nasrali svůj grindcore o sedmi flácích do jedné stopy. To dosahuje necelých osm minut a zdá se, že to kapela namlátila na jeden zátah bez nějakého zbytečného upejpání. Co o takové brutální muzice vůbec lze říci? Ani jedna z kapel nemá zapotřebí vytvářet pomalé a srozumitelné struktury, vlastní jim jsou téměř bezhlavé agresivní jízdy, které fungují především naživo. Úsečné názvy, rachotící zboostrované baskytary, kytary na pomezí zběsilého thrash metalu a punku znásilněného hácéčkem na steroidech a bicí ignorující jakékoliv rytmické struktury. Kromě těch zběsilých.

Obě kapely mají v podstatě totožný sound i kompoziční přístup. Rozpoznat u jednotlivých skladeb texty je většinou problém, nejsem si jist, zda vůbec nějaké texty mají. Tedy aspoň u Blood I Bleed, u Lycanthrophy mám dojem slyším náznaky skutečných textů. Dle názvů je ale tématika a postoj účinkujících k sociálním problémům docela jasně daný. Problémy komunikace, korupce, náboženství a jiných neduhů jsou jasně popsané v názvech. Stejně jako hudba, i vokály jsou jako urvané ze řetězu a už po prvních vteřinách si dovedete představit ty zarudlé uzlíky na hlasivkách vokalistů. Především jekot vokalistky Lycanthrophy nepostrádá výraznou dávku šílenství a variability. Přiková k židli a nepustí do chvíle, než si s šokem uvědomíte, že osmiminutovka ve společnosti šílených Čechů je pryč.

Co více můžu k hudební náplni říci? Tohle se musí slyšet a vnímat, ne suše popisovat. I přestože je jasné, že tu nejde o nic zvlášť originálního, tady se sází na energii a na koule (v kontextu druhé kapely tohoto splitka je to docela vtipné konstatování). Kdo má přehled o žánru a o zmíněných kapelách, má v podstatě jasno, že se mu to bude líbit. Pokud přehled nemáte, nezbývá, než to prostě zkusit a album si sehnat nebo si ho pustit někde na internetu. Příznivci agresivní, s ničím se nepárající muziky by měli být naprosto spokojeni. Já sám bych nejradši navštívil vystoupení ať už jedné nebo druhé kapely. Už jen z poslechu výborně nazvučené nahrávky mám chuť roztřískat pokoj na maděru.


BBYB – Stavebnice reality

BBYB - Stavebnice reality
Země: Česká republika
Žánr: cybergrind / grindcore / breakcore
Datum vydání: 30.11.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. O+R-TN=I
02. Slovník cizích drog
03. Yaba the Hut
04. Gottflesh
05. MRDUP-step
06. MahuRihanna
07. Čáry
08. John Holmes slipy nenosí
09. Stavebnice reality
10. Papírový nečasožrout
11. Žrádlo
12. O-R+TU=O

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kombinace tvrdé kytarové hudby a elektroniky už dávno není něco nevídaného, z čeho by si člověk sednul na prdel jen proto, že to někdo zkusil. Byť se v obou táborech stále ještě najdou lidé, kteří vám budou tvrdit, že je kacířství to míchat, ve skutečnosti už ta hranice dávno padla. To platí o kombinaci grindu a elektroniky, protože takových kapel je relativně dost, a to i v rámci naší malé republiky. Kdo se okolo scény pohybuje aspoň trochu, okamžitě by si měl vzpomenout minimálně na kultovní Ahumado Granujo, ale samozřejmě je těch formací mnohem víc. Nicméně to podle mě byla právě ostravská sebranka BBYB, kdo v rámci republiky tu kombinaci grindcoru a elektroniky dotáhnul do té nejbizarnější podoby.

Ať už vědomě či nevědomě si BBYB kolem sebe vytvořili naprosto specifickou estetiku drogami poháněné industriální Ostravy, kde se smog mísí s kouřem z jointů. S tímhle groteskním světem jde ruku v ruce vše okolo BBYB od masek, přes ujetou komunikaci a texty, které sice na první pohled můžou vypadat jen jako drogové srandičky, ale v některých případech jsou až nečekaně zajímavé a nesrandovní, až samozřejmě i po samotnou hudby. A právě ta tomu celému nasazuje korunu, což BBYB stvrdili šíleným debutem z roku 2009, jenž byl trefně pojmenován “deBBYBut”… tomu se sice v dobových recenzích dostalo značně rozporuplných reakcí a některé z nich album odsoudily jako naprostou píčovinu, ale pro mě osobně je tohle jedna z naprostého minima grindových desek (přece jenom nejsem nějaký extrémní fanda stylu), které znám naprosto zpaměti i po zpátku, poslouchám je roky a pořád mě baví. Zatímco třeba u zmiňovaných Ahumado Granujo znamenala kombinace elektroniky a grindu nějaké to elektronické intro a pak přepnutí do grindového námrdu (teda… snad… nemám nastudované úplně všechno, co vydali), u BBYB je ta fúze natolik silná, že to občas nezní jako grind prohnaný tekknem, ale tekkno prohnané grindem.

Z toho, co už padlo, asi vyplývá, že na druhé album, které vyšlo relativně nedávno pod názvem “Stavebnice reality”, jsem měl osobně hodně vysoké nároky, protože “deBBYBut” bych se opravdu nebál nazvat jednou ze svých nejoblíbenějších grindových nahrávek vůbec. A přestože je i “Stavebnice reality” rozhodně kvalitní plackou, jež mě hodně baví, na extrémně vysokou laťku nastolenou “deBBYButem” se nedosáhlo. V některých ohledech jsem s novinkou naprosto spokojený, poněvadž v nich do puntíku splňuje to, co jsem si od ní sliboval, v jiných už se to povedlo méně, byť ani zde to nakonec není až tak markantní, protože celkově jde opět o navýsost parádní záležitost.

Začněme tím, co mě na albu vyloženě potěšilo. Hlavní věc – “Stavebnice reality” po všech stránkách naprosto přesně zapadá do onoho svérázného světa BBYB. Hodně zajímavé jsou opětovně texty, kde se opravdu zábavné kusy jako “Čáry” nebo “John Holmes slipy nenosí” střídají s fantaskními magořinami především ze závěru desky, což je případ zejména kusů “Stavebnice reality”, “Papírový nečasožrout” a “Žrádlo”. Na svém místě je také i hudební výrazivo, které je opět naspeedovanou časovanou bombou, v níž se nasraná grindová kytara předhání s brutálními ataky beatů v tom, kdo udělá větší bordel, a na to navrch dohlíží Kino svým extrémním a absolutně nesrozumitelným vokálem.

Malinko víc jsem čekal jenom co do samotných skladeb. Rozhodně tu jsou i naprosto excelentní vály, které se mohou bez sebemenších obav z ostudy měřit s tím nejlepším z “deBBYButu”. A jsou to právě tyhle songy, jež přinášejí přesně to, co jsem chtěl slyšet, a v těchto chvílích se BBYB bez problémů dotahují na svou mocnou prvotinu a nezůstávají jí nic dlužni. Na druhou stranu je tu ovšem pár trochu slabších kusů, které sice v žádném případě nejsou špatné a není sebemenšího důvodu je při poslechu přeskakovat, přesto to není ten úplný top, což byly na “deBBYButu” všechny skladby. Do toho se ještě nahrávkou prolíná několik tracků s jakýmsi vypravěčem, jenž káže o tom, že drogy (alkohol, marihuana, LSD,…) jsou špatné, což je případ mluveného intra “O+R-TN=I”, outra “O-R+TU=O” a songu “MahuRihanna”, jenž desku dělí na dvě poloviny. Zpočátku je to docela zábava, ale při pozdějších posleších už mě to trochu začalo rozčilovat, z této trojice jsem poslouchal jen “MahuRihannu” a jinak “Stavebnici reality” pouštěl od druhé písničky a končil s předposlední, přestože “O+R-TN=I”“O-R+TU=O” zdaleka nedosahují ani jedné minuty.

Placku s obrovskou razancí hned na začátek odpálí “Slovník cizích drog”, což je naprosto výtečný náhul. Beaty duní jak hovado a song má brutální tah na bránu. Poté ovšem nastoupí několik těch sice pořád hodně dobrých, ale ne úplně bombastických kusů – “Yaba the Hut”, “Gottflesh” a “MRDUP-step”, z nichž nejlépe vyznívá asi poslední zmiňovaná. Sice i ony obsahují několik vysloveně parádních momentů jako třeba elektronické intro “Yaba the Hut” nebo povedená pasáž v “MRDUP-step”, která začne hned zkraje druhé minuty a trvá dalších 50 vteřin. Zde pak album rozpůlí již zmiňovaná “MahuRihanna” a nastoupí druhá půle, jíž jsem si oblíbil mnohem více.

“Čáry” s lyrickým příběhem o oslavě čarodějnic má výtečné koule, sloky mají bombový odpich, Kino doslova diktuje, všechno na jedničku. Výborný je zlom po polovině songu, kdy přijde blackout hrdiny textu, aby se následně probudil doma – následné postupné zrychlování do ještě brutálněji podaného refrénu je hodně povedené. Možná můj nejoblíbenější vál alba je titulní “Stavebnice reality”, v níž – jakkoliv to může vzhledem k žánru a hudební náplni znít trochu nereálně – cítím výbornou atmosférou, kterou navíc doplňuje a povyšuje bizarní text. Stejně jako deska začala ve vysokém tempu se “Slovníkem cizích drog”, ve vysokém tempu i skončí s excelentním nářezem “Žrádlo”, jenž vyšel už někdy v roce 2010 jako samostatný singl. Nicméně ani po (nyní už) čtyřech letech ta pecka nic neztratila a stále mě baví.

I přesto, že jsem prohlásil, že “Stavebnice reality” je o kousek níž než “deBBYBut”, v žádném případě bych ji neoznačil jako zklamání. Zklamání vypadá jako poslední Necrophobic, tedy album, jež nechcete poslouchat, ale “Stavebnice reality” mi přijde jako navýsost zábavná fošna. A i když je tu pár songů (“Slovník cizích drog”, “Čáry”, “Stavebnice reality”, “Žrádlo”), které o třídu převyšují zbytek, jako celek to má nehorázné koule. Už teď jsem dal “Stavebnici reality” takové množství poslechů, že se tomu číslu drtivá většina grindcorových alb nepřiblíží ani na dohled, a stejně si to pořád užívám. A to je právě ten důvod, proč BBYB z mého pohledu nenatočili zklamání, ale fakt parádní placku. Jebat bedny!


Stormess – Stovky tváří

Stormess - Stovky tváří
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 14.11.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Dlouhý roky
02. Česká
03. Dům
04. Stovky tváří
05. Temná chvíle
06. Zlatá klec
07. Poznamenanej
08. Princezna
09. Válečná
10. Horská dráha
11. Sekaná
12. Vloni
13. S Tebou

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Stormess

Rocková smečka o čtyřech hrdlech ze stověžaté Prahy, fungující zhruba od roku 2007 – tak by se ve stručnosti dali popsat Stormess, kteří letos vypustili do světa svojí druhou studiovku “Stovky tváří“. Tři roky starou debutovku “Sny” jsem neslyšel, to ale může být v dnešní recenzi svým způsobem výhoda, jak se můžete dočíst níže. Myslím, že není nač otálet a můžeme začít… třeba od prvních dojmů.

Album vás uvítá (skoro) černobílou obálkou znázorňující ženská (alespoň doufám) záda, na nichž spočívají čtyři ruce, každá s jinak obarvenými nehty. Otočíte-li jewelcase, v němž je CD uloženo, uzříte hrudník se zakrytými ňadry a nahlédnete-li do bookletu, nejspíš vás čeká menší překvapení. Čtyři ruce s obarvenými nehty nepatří totiž nikomu jinému, než čtyřem členům kapely, což pro některé posluchače může být dejme tomu nevšední. Trochu mi v něm chybí texty, ale chápu, že náklady obnášející vydání desky nejsou nejmenší, a pokud je kapela hradí z vlastní kapsy, je lepší booklet se slušně zpracovanými fotkami, než vůbec žádný. Navíc jsou všechny texty v češtině a dobře srozumitelné z poslechu alba.

Po vložení do přehrávače deska zlehka začne písní “Dlouhý roky“, klasickou rockovou skladbou, která na začátek sice nijak zvlášť nenavnadí k dalšímu poslechu, taky vás ale ničím neurazí. Když nic jiného, alespoň příjemně plyne a člověk si občas podupe nohou do rytmu v refrénech, kdy kytara příjemně zabere. V podobném duchu po řadě následuje typicky nespokojená “Česká“, nemastný neslaný “Dům” i svižná titulka “Stovky tváří“, která je na poslech opravdu příjemná. Pro zbytek alba lze použít zhruba stejný mustr. Není totiž nic víc, ani nic míň než rockový standard toliko charakteristický pro domácí scénu, na jaký se dá vcelku úspěšně použít Gaussova křivka. Dobrých skladeb, u kterých se člověk občas přistihne, že si v duchu pobrukuje texty, je zhruba stejně jako těch špatných, které vyloženě lákají k přeskočení, v počtu však dominují průměrnější kusy. Mezi výběr těch lepších spadají právě svižnější věci, z nichž je cítit energie, drajv, prostě tah na branku, nebo alespoň snaha o něj – patří do něj právě “Stovky tváří” nebo “Princezna“, slušná je i útočnější “Poznamenanej“. Opakem pak jsou skladby jako závěrečná “S Tebou” nebo vyloženě plonková “Temná chvíle” “obohacená” o kýčovitý vokál Michaely Zemanové, který mi v písni přijde zbytečný. Mám za to, že zpěvák Luke dokáže vokály zastat vcelku obstojně, a ač chápu, že kapela chtěla vnést ženským zpěvem do skladby jemnější, baladický prvek, výsledek mohl dopadnout lépe.

Tady bych se vrátil k názvu kapely. Stormess by mohlo ve volném, silně fantasijním překladu znamenat něco jako “bouřný bordel”. Třeba. Osobně bych byl rád za to, kdybych mohl o hudbě pražského kvarteta říci, že to je alespoň “bordel” (neplést s nevěstinci). Že tak žhavé to vážně není, to je snad patrné z předchozího odstavce. Nevím, jak kapela zněla na předchozí desce a popravdě je to možná tak trochu jedno, protože od té doby prodělala několik odchodů a příchodů, až z původní sestavy nakonec zbyl jen bubeník David. Na “Stovkách tváří” se tak podíleli docela jiní lidé, než tomu bylo v případě debutu, proto se zaměřím pouze na novinku a pominu případné změny. Jak jsem napsal v předchozím odstavci, Stormess na mě působí dojmem standardní rockové kapely, o jaké by člověk mohl bez větších skrupulí říct, že podobných se v české kotlině nemalé množství. Nehrají nic převratného, drží se zajetých žánrových kolejí a srdce fanynek se snaží dobývat spíše nasazením, zápalem pro hudbu než nekonečnými sóly a podobnou kytarovou onanií. O nějakém bordelu ale rozhodně nemůže být řeč, sázka na jistotu je čitelná prostě odevšad. Na jednu stranu to možná je trochu málo i na žánrové klišé, na druhou stranu by bylo nefér nepřiznat, že hudbu, kterou kluci hrají, dělají poctivě, což je rovněž důležité. Vzhledem ke kotrmelcům v soupisce členů, kdy kapela začínala v podstatě od začátku, je něco takového i docela dobře pochopitelné, na něčem se prostě stavět musí a asi ani neznám kapelu, která začínala víceméně s holým zadkem a byla přes noc slavná (tím spíš, že většina kapely jsou mladí kluci a ne světem protřelí harcovníci), pokud jim k tomu nedopomohl zásah vyšší moci.

V zásadě mám pouze tři výtky. První směřuje ke kytaře. Filipova hra na šest strun je přinejmenším dobrá, to což o to, občas mi ale přijde, že i to je prostě málo a druhá kytara hudbě Stormess chybí jako voda člověku v poušti. Namísto toho musí Filip zastat práci kytary sólové i doprovodné, která je tak trochu suplována hutnější basou. Pavlovy basové linky jsou díky tomu sice pěkně výrazné a dobře čitelné, zejména v konci už ale albu chybí tolik potřebná šťáva a kromě toho se kluci občas nevyhnou dojmu přílišné jednoduchosti, zejména ve slokách. Tím se dostávám k druhé výtce, která směřuje k textům. Obvykle nejde o nic jiného než o žánrové klišé inspirované běžným životem nebo aktuální situací, to by se ale dalo ještě zkousnout. Vzhledem k tomu, pro jaké publikum kapela hraje, by byla blbost očekávat vzletnou lyriku. Když se mi ale v uších příčil jeden verš za druhým, třeba z již zmiňované “Temné chvíle“, říkal jsem si, jestli by to vážně nešlo napsat i lépe, méně krkolomně nebo kýčovitě, protože Luke zpívá dost dobře, má příjemnou barvu hlasu a nebojí se ani drsnějšího projevu, čímž vyznění skladeb mnohdy příjemně okoření. Poslední výtka tak trochu souvisí s první a týká se repetetivnosti kompozic. Po několikerém poslechu mi sloužily k odlišení některých skladeb jen texty, ocenil bych tedy větší nápaditost jednotlivých skladeb. Zejména druhá polovina alba tím docela trpí a ztrácí dech, který si ta první docela solidně drží – a to i při délce pouhých čtyřiceti minut.

Kolem a kolem? Nebudu tu nikomu nalhávat, kdovíjak je “Stovky tváří” dokonalá a skvělá deska. Není. Zároveň nejde o kdovíjaký průser, výsledek je prostě někde mezi. Doslova. Kapela má rozhodně co zlepšovat a na čem pracovat, rozhodně má ale i na čem stavět a z čeho vycházet. Kdo má rád rockovou hudbu v její nejčistší podobě, nejspíše nešlápne vedle, pokud budete chtít navrch podpořit mladou kapelu, platí to dvojnásob, ostatně myslím, že Stormess si více užijete na koncertu než v pohodlí domova. Nejde totiž o album, které by vás posadilo na prdel, pokud ale budete chtít kus pohodové muziky pro líné nedělní odpoledne, “Stovky tváří” by mohlo být jedno z vhodných kandidátů.