Koncert Grausame Töchter už letos dávám do eintopfu podruhé, ale lednový termín nakonec krachnul. Náhradní vystoupení proběhne koncem května, tak snad se tentokrát nic nevysere a německá zvhrlice Aranea Peel se svou bandou skutečně dorazí. Pokud ano, pak myslím nebude třeba pochybovat o tom, že to bude zasraně dobré, ale není jisté, zdali se podaří vyrovnat předchozí koncert v Hostivaři. Laťka byla nastavena vysoko a bez chcaní z pódia na ni půjde dosáhnout jen horko těžko, haha.
Druhý koncert je takový můj splacený dluh. Rammstein jsem začal poslouchat už straaašně dávno a mocně jsem je žral… i když, ten minulý čas možná není na místě, pořád mě ta muzika hodně baví, ačkoliv už si je nepouštím ani zdaleka tak často jako kdysi. Čas od času ale nějakou placku (nejlepší jsou beztak první dvě!) do přehrávače vrazím a kurevsky si to užiju. To říkám hlavně kvůli tomu, aby to nevypadalo, že jsem si lupen koupil jen z povinnosti, když jsem Rammstein živě doposud neviděl. Je nejvyšší čas se na jejich pověstnou show konečně podívat, uvidíme se pod pódiem na nedělním koncertu.
Skvrn:
Poslední z plnohodnotných měsíců letošního jara pokračuje v příjemně bohatém koncertním trendu. Květen bude bohatý zejména ve své první polovině, největší naděje pak vkládám do čísel deset a jedenáct, kdy do Prahy zavítají nejprve The Necks a o den později Oranssi Pazuzu s návdavkem v podobě amerických Cobalt. O The Necks coby skvostném avantgardně jazzovém triu jsem psal nedávno, v souvislosti s čerstvě vydanými tóny dlouhohrající práce „Unfold“, která mě zhypnotizovala způsobem jen málo vídaným. A jelikož se o této trojici mluví v superlativech i co do koncertní činnosti – ba je údajně ještě dokonalejší – zastávku v pražské Akropoli nelze vynechat. K návštěvě svádí taktéž následující večer, kdy se v hlavním městem mihnou temní psychedelici Oranssi Pazuzu. Stěží odhadovat, zda přijedou i spolu s novou hudbou, jedno je však jisté, ve vymetání nepříliš probádaných metalových poloh nebudou sami. Demimonde s Cobalt jsou výbornými volbami, které rozhodně nebudou jen do počtu, tak přijďte.
Onotius:
Květen je plný zajímavých akcí, jenže o to těžší je si vybrat. Zatímco blackgazové hipstery z Deafheaven i temný hip-hop Dälek asi protentokrát oželím, na finské Oranssi Pazuzu zajdu milerád už potřetí. Z jejich muziky se během posledních let stala moje srdeční záležitost a nemalou zásluhu na tom mají právě i jejich pohlcující živá vystoupení. Jako bonus k nim dostanu také set amerických Cobalt, což též není kapela, jejíž muzika by byla zrovna k zahození. Večer odstartují tuzemští Demimonde. Vstupné poměrně lidové, takže pro mě jistota. Těším se…
Metacyclosynchrotron:
Hned ze startu měsíce to vypadá velice slibně s návštěvou Katowic za koncertem Mgła, Bestial Raids a Lvcifyre v rámci jejich polského turné. Mgła jsem viděl už třikrát, výrazně se mi líbili jen napoprvé, takže mám další setkání celkem v piči, ale Bestial Raids si napotřetí dám rád. Hlavně z toho důvodu, že loni recenzované „Master Satan’s Witchery“ mě ještě neomrzelo a třeba si na megabrutální závěr „Kingdom Below“ nechám srovnat páteř lokálními satanic skinheads. Lvcifyre, kteří koncert asi otevřou, chci vidět už delší dobu a kdo ví, možná přijde i kouzelník a společně zahrají nějaké kletby Death Like Mass. Navíc se mi ještě nestalo, abych na polském koncertě nebyl svědkem nějaké pamětihodné bizarnosti, takže o důvod víc se těšit.
Oranssi Pazuzu digitálně vydávají nové EP s názvem „Kevät / Värimyrsky“, na němž se nacházejí dvě písně (obě v titulu). Poslouchat můžete na webu Loudwire. Fyzická verze bude k mání na 10” LP exkluzivně na nadcházejícím evropském turné, v jehož rámci se Finové 11. května zastaví i v Praze, kde je doprovodí Cobalt a místní Demimonde.
U finských Oranssi Pazuzu se chystá rozsáhlá reediční vlna, v jejímž rámci znovu vyjdou všechny dosavadní nahrávky. Vše 13. dubna pod záštitou Svart Records, jednotlivé nahrávky budou k dispozici v následujících edicích:
• „Muukalainen puhuu“ (2009): digipak CD, černé LP, šedé LP, průhledné / fialové LP
• „Farmakologinen“: svého času nejpojmenovaná strana splitu s Candy Cane (2010) nyní vyjde jako samostatné EP; černé LP, modré LP, zelené LP
• „Kosmonument“ (2011): černé 2LP, fialové 2LP, splatter 2LP
• „Valonielu“ (2013): černé LP
• „Värähtelijä“ (2016): černé 2LP, splatter 2LP
Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.
CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack „Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.
Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.
Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.
Objev roku:
Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.
Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.
Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016 Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…
Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.
Potěšení roku:
festivaly Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.
Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice „Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.
Zhodnocení roku:
Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.
2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.
4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.
5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.
CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá. A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.
2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.
Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…
Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…
Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…
Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani Shining s Intronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…
Videoklip roku:
Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…
Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.
Zklamání roku:
konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.
Zhodnocení roku:
Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.
Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – Emperor i Master’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.
Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, Agalloch i Eths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.
Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.
Finové Oranssi Pazuzu ohlásili nové evropské turné, v jehož rámci se opět vrátí do České republiky. 11. května je pohostí pražský klub Futurum. Společnost na této části šňůry jim budou dělat Američané Cobalt (na první část turné, která se naší země netýká, budou jako support Aluk Todolo).
Datum: 12.3.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Desire for Sorrow, Mallephyr, Oranssi Pazuzu
První pohled (H.):
Nikdy bych nečekal, že report z koncertu skupiny, jejíž tvorbu mám takhle rád, budu muset začít ultimátním hejtem, ale výběr předkapel mi nedává jinou možnost. Abychom si ovšem rozuměli – můj hejt nesměřuje na samotné předskokany, z jejich pohledu plně chápu a rozumím tomu, že nabídku na hraní přijali; hejt směřuje na pořadatele. Je vážně pěkné dotáhnout sem Oranssi Pazuzu do klubu (bez ironie), ale když už to udělám, tak takhle výlučná skupina (v ranní recenzi jsem napsal, že jde o jednu z nejzajímavějších věcí, jaké se v black metalu za poslední roky vylouply – a fakt si to myslím) si prostě žádá důstojný support.
Přítomnost samotných Mallephyr by ještě šla strávit. Ačkoliv se náladově k Oranssi Pazuzu nehodí ani za mák, alespoň jim to šlape a nedá se jim upřít jistá kvalita. Naprostým přešlapem však z mého pohledu byla účast Desire for Sorrow – bez pardonu, takováhle kapela podle mě prostě nemá co dělat před Oranssi Pazuzu. To už tam klidně příště můžete dát Walda Gang, smysl by to dávalo stejný. Argumenty, že psychedelický black metal v Čechách nikdo nehraje, neberu – lze vzít i něco mimo metalové vody a mělo by to logiku. Ostatně stačí vzpomenout na Tábor radosti, který Oranssi Pazuzu předskakoval při jejich předchozím klubovém koncertu v Praze, to byl zcela adekvátní support… s výběrem Desire for Sorrow nesrovnatelné…
Nepochopitelný a nepovedený výběr předkapel mě popravdě řečeno rozladil takovým způsobem, že jsem je původně chtěl kompletně ignorovat a dorazit až na samotné Oranssi Pazuzu. Okolnosti tomu nakonec chtěly jinak, takže když v osm začínali hrát Mallephyr, byl jsem u toho. Vezmu-li jejich výkon sám o sobě, tak tomu moc vytýkat nelze – kapela svůj nařachaný black / death metal trochu ve stylu Svart Crown, v rozumné míře kombinující hrubozrnnost s techničností, sypala s naprostým přehledem, bez zbytečných vylomenin a spíše v soustředění. První skladba věštila zvukový malér, ale naštěstí to zvukař zanedlouho usměrnil do poslouchatelných kolejí, ačkoliv nějaký křišťál z reprobeden taky nešel. Sice se mi zdá, že absolutně nekritické ohlasy a rozjíždějící se hype mohou Mallephyr spíš uškodit (ostatně, komu kdy tohle z hudebního hlediska prospělo), ale na druhou stranu je pravda, že je z jejich muziky cítit nějaká vize a z koncertů zase takový ten zdravý hlad, což lze samozřejmě považovat za klad. Když tedy pominu fakt, že dramaturgicky se k hlavnímu chodu jejich muzika nehodí (což ovšem není chyba kapely, nýbrž organizátora), jde v případě Mallephyr mluvit o pohodové spokojenosti.
Zato o Desire for Sorrow to neplatí. Tahle kapela je prostě blbá, nemůžu si pomoct. Nic osobního proti nim nemám, třeba to jsou v pohodě týpci, ale hudebně je to takováááááááááhle nuda… takový vesnický pseudo-black pro děcka (a.k.a. epický symfonický black metal?). Když je na nějaké kapele tím nejzajímavějším výzdoba pódia, tak je prostě něco špatně. Je vidět, že se Desire for Sorrow snaží se prezentovat, ale v tom úplném základu, na němž by to mělo stát, tedy v hudbě, to prostě diplomaticky řečeno kulhá na obě nohy. Nebudu vám kecat – dal jsem jeden track tohohle lokálního odvárku z Krejdlové Filcky a utekl jsem pryč ze sálu až k východu z klubu. A jen tak mimochodem, nebyl jsem sám, rozhodně jsem si tam měl s kým povídat…
Až něco po desáté hodině konečně začalo to, o čem celý večer měl být, tedy o pořádných hudebních drogách. Prvně jsem Oranssi Pazuzu viděl při jejich předchozím (a také úplně prvním) klubovém vystoupení v Praze, které se odehrálo v komorním prostřední dnes již nefunkčního studentského klubu K4 na Starém Městě. Tehdy to bylo sice dobré, líbilo se mi to, ale přece jen jsem od formace s tak silnou muzikou čekal v živém podání působivější zážitek. Na aktuální koncert, který se tentokrát odehrál na Nové Chmelnici na Žižkově, jsem popravdě řečeno šel s tím, že ani tentokrát se nedočkám geniálního vystoupení, protože když to finská pětice nedokázala v mnohem intimnějším prostoru, jenž navíc svým zařízením a vzhledem atmosféře nahrával, těžko se jí to povede v poloprázdném větším klubu s trochu neosobním vzhledem.
Jenže se stal pravý opak, a jakmile Oranssi Pazuzu nastoupili, všechny obavy vzaly za své hned od prvních vteřin, protože tentokrát, vážení, to byla bez jakéhokoliv přehánění nebo nadsazování absolutní šleha. Hned začátek v podání „Saturaatio“ z nové desky „Värähtelijä“ (vzápětí následovala i klipová „Lahja“ a později třeba „Vasemman käden hierarkia“) byl naprosto zničující. Málo osvětlené pódium ponořené v temně modré barvě, epilepticky blikající světla, díky nimž kapela vypadala skoro jako zasekávající se film – okamžitě mě měli ve svojí hrsti. Dál už si člověk mohl jen vychutnávat, jelikož tohle byla skutečně lahůdková podívaná a poslouchaná.
Oranssi Pazuzu hráli s obrovským nasazením a hlavně výkony baskytaristy Ontta a kytaristy Moita byly uhrančivé až do pekla. Třeba druhý jmenovaný, jen tak mimochodem „obutý“ pouze v tlustých růžových pletených ponožkách (black metal!), stejně jako posledně s železnou pravidelností chytal epileptické záchvaty a svůj nástroj (a s ním i sluch publika) týral bez sebemenší milosti. Strašně se mi líbilo, že tentokrát Oranssi Pazuzu hnali metalové výbuchy do takového extrému, až se to místy stávalo spíš noisem s psychedelicky rockovou rytmikou, ale i přes pořádný hlukot to pořád bylo krásně čitelné.
V tomhle ohledu si zaslouží extrémní pochvalu i výkon zvukaře (Finové přivezli vlastního, nezvučil je ten erární z klubu), jenž zajistil, že hned od prvních tónů měli Oranssi Pazuzu takřka dokonalý zvuk. Možná bych ze své pozice jen o malinko vytáhnul synťáky a klávesy EviLa, ale to do toho už hodně rýpu, protože to prostě znělo skvěle, a kdyby takhle vypadal každý koncert, hned by to bylo o něčem jiném. Nevím, jestli to tak parádně znělo i kapele z odposlechů, protože zpěvák a kytarista Jun-His hlavně v první třetině vystoupení nejednou ukazoval, že to není úplně ono, ale na výkonu to nebylo nijak znát a do publika šel vážně výborný sound.
Je fakt, že setlist bych klidně poskládal jinak, ale v žádném případě si nestěžuju, protože kapely jako Oranssi Pazuzu to nikdy neposkládají tak, abych byl plně spokojen, protože to by musely přehrát komplet diskografii. Nicméně i tak trochu zamrzelo, že ani tentokrát nezazněl zkouřený trip „Komeetta“, ale chápu to – Finové sázeli spíš na dlouhé rozmáchlejší kusy (viz již jmenované „Saturaatio“ a „Vasemman käden hierarkia“ z novinky nebo „Uraanisula“ z minulé desky „Valonielu“), což také mělo svůj smysl a fungovalo to bombasticky.
No, co vám budu dále povídat. Těch 70 minut, nebo jak dlouho to Oranssi Pazuzu hráli, uběhlo jak nic, a aniž bych to nadsazoval, člověk je prožil jak v nějakém transu. Stejně jako jsem v recenzi na „Värähtelijä“ napsal, že je to jeden z horkých favoritů na album roku, i v případě pražského vystoupení musím analogicky konstatovat, že jde o žhavého adepta na titul nejlepšího koncertu letošní sezóny. Ale explicitně upozorňuji, že se to týká jen a pouze Oranssi Pazuzu a jejich 70minutovky, nikoliv večera jako celku.
Čistě organizačně (dodržování harmonogramu atp.) celá akce šlapala bezproblémově, zvuk na headlinera (o toho mi šlo přece jenom především) skvělý, takže čistě jen co do vystoupení samotných Oranssi Pazuzu u mě panuje regulérní nadšení. Kaňkami na celém večeru tak zůstávají trochu nelidová cena některých položek merchandisu (jako 700-750 Kč za vinyl mi přijde fakt hodně… ale stejně jsem to těm kurvám dal) a už výše hejtovaný výběr předskokanů, především toho druhého, jehož účast byl nefalšovaný dramaturgický fail.
Druhý pohled (Skvrn):
Když Oranssi Pazuzu ohlásili českou zastávku, neskrýval jsem nadšení. Lidové vstupné, Praha, navíc ta sobotní, mně, jakožto dojíždějícímu, vyhovující ponejvíc. Bezbřehý úsměv ale zmizel, a to docela záhy. Asi správně tušíte – předkapely. Kolem téhle patálie padla již spousta slov a já nechci přidávat zbytečný počet dalších, tudíž snad jen jeden postřeh: Dost možná by pomohlo vykašlat se na honosné názvy a rituály, protože právě tohle slůvko zní v souvislosti s Desire for Sorrow až úsměvně. Ani od místa akce jsem nečekal zázraky. Ačkoliv Chmelnice zůstávala mou návštěvou doposud nedotčena, dnes se nic neututlá. Přede mnou tak byla vidina obyčejného klubu, který ke kapele formátu Oranssi Pazuzu tak nějak nesedí. A světe div se, ono tomu nebylo jinak. Jistě, sezení fajn, snesitelná teplota v sále rovněž, každopádně zrovna Oranssi Pazuzu by zasluhovali trochu osobitější klub, nikoli ratejnu s labužnickým výhledem na reklamní plochy přes ulici. Ani povolení cigaretových smogů nepotěšilo, a vše tak mohlo odstartovat na na vysloveně optimistických vlnách.
Nicméně pryč s cynismem. Za přesné zahájení akce rozhodně pochvala, za solidní dodržování harmonogramu během celého večera samozřejmě taktéž. A pochvala patří i otevírajícím Mallephyr. Kapela servírovala přesně to, co jsem očekával, tedy poctivou a především i velmi nápaditou práci postavenou na blackmetalovém chaosu, jenž se jen hemžil obměnami temp a četným zařazením technických fines. Tomu všemu jsem navíc neměl žádný problém uvěřit (ten zápal byl nepřehlédnutelný) a na úvod jsem se velmi dobře bavil. Ke větší spokojenosti bych uvítal snad jen čitelnější zvuk, který by dal šanci jednotlivým nástrojům ještě lépe vyniknout. Jinak ale bezesporu povedený začátek.
Zatímco zařazení Mallephyr se dá ještě bez větších problémů pochopit, nad volbou v podobě Desire for Sorrow zůstává rozum stát. Nejenže se takováhle muzika k produkci Oranssi Pazuzu žalostně nehodí, ale ono i samotné vystoupení Desire for Sorrow nebyl žádný med. Už jen rádoby epická pódiová prezentace těžce zaváněla kýčem a vyumělkovaností – hloupé painty na obličejích hudebníků, symetricky (!) proděravěné vlajky a touha zapůsobit za každou cenu. To samé jde říct vlastně i o hudbě, která byla samozřejmě poctivě zahrána, avšak stejně jako vizuální stránka působila těžce neobjevně a naivně. Zkrátka Cradle of Filth, vlajky Alestorm a půl království k tomu.
Oranssi Pazuzu se tak příliš vydatného předskokanského dopingu nedočkali a atmosféru museli začít tvořit hezky od píky. Nicméně jakmile do toho finského těleso hráblo, přestal jsem být na pochybách a zanedlouho odhodil sebemenší náznaky skepse. Sálem počala hrát „Saturaatio“ a já věděl, že bude dobře. Kapela neztratila nic ze své charakterističnosti, jen naživo vyzněla mnohem (a to až nečekaně) agresivněji a metalověji, což v kombinaci s fajnovým zvukem nebylo vůbec na škodu. Atmosféra se dala krájet. Ta intenzita, ta hutnost, to bylo přesně ono, po čem uši tak prahly. Oceňuji i poklidná světla oděná převážně do modré. Žádné zbytečné blikání, spíše valící se psychedelicky z(a)kouřený monolit. A nakonec i Chmelnice ukázala svou sílu. Jednak měl každý dostatek životního prostoru (a to i těsně pod pódiem), druhak teplota v sále nesílila spolu s atmosférou, tudíž se zde vegetovalo rozhodně nad poměry.
Výsledné pocity jsou i přes všechny nepřízně počasí pozitivní. Mallephyr nezklamali, zatímco Desire for Sorrow mě jen utvrdili v tom, že míň bývá mnohdy víc; týká se to jak vyvěšených hadrů na pódiu, tak i vystupujících kapel. Mně přijde číslo dva v tomto ohledu docela hezké. Zatímco výše uvedené slovíčko pozitivní sedí na pocity z celého večera patrně nejpřesněji, Oranssi Pazuzu žádají víc. Uchvacující, intenzivní, hypnotičtí. Ano, skutečně takoví Finové byli.
Oranssi Pazuzu jsou vysoce zajímavou kapelou již od svých úplných počátků. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2009, kdy o nich vědělo ještě minimum lidí, prvně slyšel jejich tehdy čerstvý debut „Muukalainen puhuu“ a hned mě to regulérně složilo. Jenže i navzdory tomu, že jsem se do té desky vcelku rychle zamiloval, ani zdaleka jsem neměl a samozřejmě ani nemohl mít tušení, co ještě bude následovat.
Jak to tak u podobně povedených debutů bývá, člověka prostě za chvíli napadne… nebyla to jen náhoda? Dokážou tohle vůbec někdy byť i jen vyrovnat? Jak se v průběhu dalších let ukázalo, Oranssi Pazuzu rozhodně nepatří k těm případů, kdy by výborná první deska byla jen náhoda, a se svou následnou tvorbou ukázali, že se v Zemi tisíců jezer objevila opravdu nevšední kapela, jaká se nerodí každý den.
Říkává se, že třetí velké album rozhoduje. Tuhle fázi již mají Oranssi Pazuzu za sebou – „Valonielu“ vyšlo před třemi lety a (opět) to byla psychedelická síla, jak když kopne bejk. Jenže se taky říkává, že každá kapela má jednou právo na slabší chvilku. A Oranssi Pazuzu v tomto ohledu ještě vedle ani jednou nešlápli – počínaje již jmenovaným „Muukalainen puhuu“, pokračuje geniálním opusem „Kosmonument“, konče předcházejícím „Valonielu“, nevyjímaje ani bezejmenné splitko s avantgardními krajany Candy Cane (jež dodnes zůstává jediným neřadovým počinem diskografii Oranssi Pazuzu – ne však druhořadým). Nicméně s tím, jak výstavní kádrový profil má dosavadní tvorba Finů, to každá nahrávka bude mít těžší a těžší, aby dokázala důstojně navázat.
Jen tak mezi námi, v předchozím odstavci se nachází jedna chyba, kterou jsem tam záměrně zanechal. Jedná se o větu „konče předcházejícím ‚Valonielu‘“. Ve správné podobě by totiž závěr výčtu nahrávek, s nimiž Oranssi Pazuzu ještě nešlápli vedle, měl znít: „končně aktuálním ‚Värähtelijä‘“. A to jinými slovy znamená co? To jinými slovy znamená to, že třeba někdy Oranssi Pazuzu také vydají nějaký přešlap, ale rozhodně tak neudělali v roce 2016, protože „Värähtelijä“ doposud bezchybnou sérii prodlužuje o další položku.
A vlastně nejen to, „Värähtelijä“ dělá možná i o kousek víc – a rozhodně tím nemám na mysli, že právě k novince Finové natočili svůj první oficiální videoklip vůbec („Lahja“). Ono co si budeme povídat… jakkoliv je diskografie Oranssi Pazuzu excelentní do poslední položky a ačkoliv jsou jednotlivá alba velmi vyrovnaná, jeden počin přece jen mírně vystupuje. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality „Muukalainen puhuu“, „Valonielu“ či splitka s Candy Cane, přece jen mám ty desky fakt strašně rád, ten úplně nejvyšší strop je prostě „Kosmonument“. Většina skupin – nevyjímaje ani ty, jež jsou na tom se svojí tvorbou podobně dobře jako Oranssi Pazuzu – má prostě jeden svůj opus magnum, desku numero uno. A tím je u těchto psychedeliků právě „Kosmonument“. Nechci tvrdit, že jej snad „Värähtelijä“ překonává, protože do takhle silného tvrzení se mi ani ne měsíc po vydání u takovéhle skupiny a takovéhle muziky přece jen moc nechce, ale jednu věc si dovolím říct už nyní docela s jistotou. Když nic jiného, „Värähtelijä“ je deskou, která se „Kosmonument“ (těsně?) přibližuje a ukazuje, že u Oranssi Pazuzu není vrcholná pozice druhého alba neotřesitelná a až do konce věků neměnná. A i to je vzhledem k astronomickým kvalitám „Kosmonument“ velice silné tvrzení.
Nicméně jen těžko se lze u „Värähtelijä“ ubránit nadšení, protože to album je skutečně neskutečně dobré (tomu říkám kvalitní slovní obrat!). Má to 70 minut, a přitom tam není ani stopové množství vaty. Oranssi Pauzu s naprostou lehkostí sypou nehorázně silné nápady, hypnotizují psychedelickou atmosférou, kterou opětovně šperkují nádherně sjeté pazvuky („Hypnotisoitu viharukous“!). Kompozice jsou pečlivě budované a působivé – a tím rozhodně nemám na mysli jen ty nejdelší kolosy „Vasemman käden hierarkia“, „Saturaatio“ a „Valveavaruus“ (ten nástup elektroniky v půlce písně – ty vole!), protože ani kratší písně nijak nezaostávají. Což ale nic nemění na tom, že právě na těch dlouhých plochách to Oranssi Pazuzu ohromně sluší. I když je pravda, že zrovna tahle skupina má schopnosti na to, aby jí to slušelo v jakékoliv poloze, jakou nabídne.
Nechci, aby ta chvála vypadala jako momentální zaujetí jedním albem nebo snad přechvalování kapely, jež prostě patří k oblíbencům (zrovna tohle však nijak nepopírám – beztak by to bylo zbytečné a nikdo by mi to nevěřil), tak to není. Oranssi Pazuzu jsou opravdu tak dobří a „Värähtelijä“ je opravdu tak dobrá deska. Kvality téhle formace teprve začínají tam, kam většina skupin ani zdálky nedohlédne za celou svou kariéru. A novinka toho budiž důkazem – ne prvním.
Nebudeme dále chodit kolem horké kaše a radši si to řekněme na rovinu – Oranssi Pazuzu s „Värähtelijä“ definitivně stvrdili, že patří k tomu absolutně nejzajímavějšímu, co se za poslední dekádu na poli alternativního black metalu urodilo. První z nejžhavějších kandidátů na jedno z alb roku je tu.
Druhý pohled (Skvrn):
„Värähtelijä“ – ve finštině vibrátor, v hudebních sférách nová deska Oranssi Pazuzu. Ačkoliv by finský vibrátor leckomu posloužil vhod (to víte, severská kvalita), začátek letošního roku patří především zmíněné kapele, jež má ve zvyku vyzařovat nebezpečné dávky blackové psychedelie. Od té doby, co Blake Judd nejspíš natrvalo pověsil kytaru na hřebík a ruce raději zaměstnal servírováním cloumavého fetu, se Oranssi Pazuzu de facto stali lídry psychedelicky blackového rybníku. Finové jsou tak ve svém konání stále nezaměnitelní, a i když možná setrvávají ve vytyčených žánrových mantinelech, postupnou evoluci v tvorbě nelze opomenout.
Oproti „Kosmonument“ i „Valonielu“ je „Värähtelijä“ neopracovanější, odpornější a kanalizačnější, na což odkazuje už jen povedená obálka. Minulý Costin na přebalu nebyl zlý, ale tady jde o vyloženou trefu do černého. Zlo, znepokojení, otázky co a proč, toť pro takovouto muziku výtečná posila. A když už jsme u té hudby, tak tedy i něco k ní. Jak již padlo, výrazný žánrový přerod se nekoná, avšak ani pro stagnaci není prostor. V obecné rovině dbá novinka víc než předešlé desky na celek, jemně se také ukrojilo z blackové složky a vsadilo se víc na psychedelii. Skladby jsou neskutečně plastické, vše se neustále přelévá a směřuje k ničivým gradacím. A jak ladné to je! Zachtělo-li by se vám po příkladu, vystačím si se třemi slovy: „Vasemman käden hierarkia“. Než se budete chtít odebrat ve věčný klid, alespoň jednou vyposlechněte, těch 17 minut vážně stojí za to.
Snad jediná výtka směřuje ke zvuku, s jehož prasáckostí to Oranssi Pazuzu možná přehnali. Ačkoliv jde třeba i o záměr, až přespříliš zabředávám v přehulenosti a nečitelosti. Ze všeho ostatního jsem ale nadšen. Finové svou psychedelicky blackovou vizi pojali zase trochu jinak, ale opět neméně dobře. Hodně hutný sound, hypnotické riffy, prostě Oranssi Pazuzu a jejich další atmosférický trip podpořený (jako vždy) parádním skládáním. Nezbývá mi tak nic jiného než „Värähtelijä“ vřele doporučit k poslechu. Tyhle vibrace po finsku jsou zkrátka příliš silné na to, abyste je ignorovali.
Třetí pohled (Onotius):
Je to neuvěřitelné, ale finští psychedelic black metaloví Oranssi Pazuzu zrají jako dobré víno. Člověk by skoro pro jednou očekával i jen příjemný standard, avšak kapela nám na jakékoliv pochyby vždy odpoví naprostou peckou. Nyní se s námi ještě o stupeň hutnější, hypnotičtější formou dělí Finové o svou neuvěřitelně obří imaginaci. Zkrátka a dobře „Värähtelijä“ je pro mě žhavý kandidát na desku roku (což pravda říkat v březnu může znít přinejmenším odvážně, avšak vzhledem k tomu, jak parádní novinka je, se tomu zkrátka neubráním).
„Värähtelijä“ disponuje oproti svým předchůdcům jednoznačně vícevrstevnatým zvukem, jenž dokáže vskutku pohltit hned na první poslech a ukolébat nás v hromadě sugestivních hypnotických nápadů. Mnohem lépe zde vynikne dynamika – postupné gradování, kontrasty mezi jemnými kolébavými momenty a naprostou monumentální extází (při níž mohutná, výtečně nazvučená basa pulzuje, jako by měla explodovat). Postupné vrstvení jednotlivých hudebních ploch pak dokáže i z jinak relativně jednoduchých (avšak účinných) nápadů jako například v závěru „Havuluu“ vytvořit naprosto kolosální zážitek.
A deska je i velmi různorodá – a to jak v průběhu celé hrací doby, tak i v rámci jednotlivých kompozic, jež se pohybují od pěti do necelých osmnácti minut. „Saturaatio“ začíná pěkně postupně krautrockově, aby se pak postupně vrstvila do pravého psychedelicky blackového celku, i když v porovnání s tím, co přijde v druhé polovině desky, se stále ještě drží relativně při zemi. Album pokračuje zvonky zpestřenou meditací „Lahja“ a „Värähtelijä“ založené na postupném vrstvení ploch – při němž se na minimalistickém baskytarovém základu odehraje nejeden fantastický moment. „Hypnotisoitu viharukous“ je pak asi nejreprezentativnější ukázkou toho v čem Oranssi Pazuzu excelují – v úvodním riffu je slyšet charakteristický rukopis, kompozičně je skladba výborně poskládaná a hrátky s různými doprovodnými samply je výtečná. Největší prostor pro kreativitu dostává však sedmnáctiminutová „Vasemman käden hierarkia“, jež je vizionářskou jízdou lidským podvědomím. Postupný vývoj skladby je brilantně promyšlený tak, aby skladba koherentně držela pohromadě a zároveň se pozvolna proměňovala a dala prostor různým náladám a nápadům. Závěrečná desetiminutová „Valveavaruus“ zase evokuje svou kompoziční formou nějakou elektroniku a působí jako rituální závěr.
Nu, pointu jsem vyzradil již na začátku, tudíž mohu snad jen dodat, že album „Värähtelijä“ je příjemným překvapením i na poměry Oranssi Pazuzu. Polemizovat nad tím, zda novinka pokořila masterpiece „Kosmonument“ je možná trochu předčasné vzhledem k tomu, že aktuální deska má přeci jen tu výhodu, že je nová a neoposlouchaná, ale osobně se do novinky jsem schopen ponořit asi více, než tomu bylo svého času právě u druhé studiovky. Je třeba něco dodávat? Nemyslím si.
Finové Oranssi Pazuzu u nás vždycky měli trochu výsadní postavení – přece jen není zas tolik kapel, jimž bychom zrecenzovali každou desku a každé museli napálit nejvyšší možné hodnocení. Jednoduše ten jejich psychedelický black metal máme tuze rádi, což samozřejmě nepřímo říká, že jsme nemohli minout ani jejich čerstvou novinku „Värähtelijä“. Ta už sice 10/10 nedostane, protože jsme v mezičase zrušili číselná hodnocení u recenzí, ale už předem snad mohu prozradit, že se na ni v článku sesype další kopec nadšených superlativů – žádný spoiler to není, stejně byste nic jiného ani nečekali.
Jenže vedle „Värähtelijä“ jsme samozřejmě nemohli minout ani čerstvý koncert Oranssi Pazuzu v Praze, kam se vydala početná část naší redakce. Aby těch Finů tedy nebylo málo, dáme si oba příslušné články v jeden den – na zítřek oblékneme stránku do barvy oranžové psychedelie. Ráno se těšte na recenzi na „Värähtelijä“, k večeru očekávejte report z pražského vystoupení.
H.:
1. Hexvessel, New Keepers of the Water Towers, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip – Praha, 30.3.
2. Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr – Praha, 12.3.
Co do koncertních aktivit byl z naší strany začátek letošního roku poněkud línější. Nicméně, už v únoru jsme konečně začali zvedat svoje líné prdele z gaučů, křesel a židlí a na pár akcí vyrazili. To pravá koncertní horečka však vypukne až v březnu, protože tenhle měsíc toho nabízí nadstandardně hodně.
Pravidla koncertního eintopfu ale velí, že každý redaktor má k dispozici jen dvě pozice, aby se zde objevilo jen to skutečně echt nejočekávanější. A s tímto omezením jsme se shodli na tom, že největší těšení patří k Oranssi Pazuzu, jejichž studiová novinka „Värähtelijä“ ostatně před měsícem suverénně zvítězila i v klasickém redakčním eintopfu. Pro pořádek ještě dodejme, že blackmetaloví psychedelici z Finska vystoupí 12. března v pražském klubu Nová Chmelnice.
H.:
Co se březnového koncertního vyžití týče, není moc co řešit. Tentokrát se chystám na relativně dost koncertů, ale pozice dvou nejočekávanějších je bez debat. Suverénně nejvíc se těším na finskou nádheru Hexvessel. Tahle neofolková psychedelie v čele s Kvohstem je v mém seznamu toho, co bych rád viděl, už delší dobu pěkně vysoko, pročež je první pražské vystoupení naprostá povinnost.
S mírným odstupem pak vyhlížím další finskou psychedelii, tentokrát však blackmetalovou. Oranssi Pazuzu co do očekávání prohrávají bezesporu i proto, že už jsem je živě viděl, nicméně i navzdory tomu, že to tenkrát nebyla až taková hypnóza, jak jsem doufal, s radostí si dám repete, protože tuhle kapelu mám prostě tuze rád. Výběr předkapel je ovšem tentokrát dle mého skromného názoru velice, velice nešťastný, pročež se na české předskokany nejspíš regulérně vyseru a na místo dorazím až v momentě, kdy se začnou servírovat severské drogy.
Atreides:
Březen je pro pražský Žižkov již pěkných pár let měsícem festivalů. Nepočítaje skutečnost, že se kino Aero stává počátkem měsíce přehlídkou té nejhorší kinematografie v rámci Festivalu otrlého diváka (pokud se rádi smějete špatným filmům, rozhodně doporučuji), svoji tradici má i chaotická multižánrová pekelnost jménem Žižkovská noc. Festival postupně překračující všechny hranice a dimenze se letos rozplizl přes tři dny a nepočítaně klubů, žánrů a forem umění od hudby přes divadlo až po autorská čtení, takže lidi jako já při pročítání programu málem chytá deprese z toho, že všechny ty úžasné kapely a umělce nemá šanci stihnout.
Tato situace mě samozřejmě neminula ani letos – sobota je sice docela jasná, protože post-HC / black metal scéně v Žižkostelu obnášející Thaw, Drom, ██████ nebo 0100 prostě nelze říct ne, takže když nedám Kittchena v Orionu, tak to snad nějak skousnu. Zato neděle nabízí takové skvosty jako Manon Meurt, Five Seconds to Leave, BBYB, Pentagramček, Eine Stunde Merzbauten nebo Fiordmoss, o šílenostech jako Ježíš táhne na Berlín nebo Astrální hlemýžď snad raději nemluvě, takže kde vlastně nakonec skončím, z čeho budu mít radost a čí absence budu litovat, je stále ve hvězdách. I tak se ale těším.
Skvrn:
Koncertní březen je jedna velká paráda kvalitativně i kvantitativně. Náš formát však velí vybrat jen to nejočekávanější, tudíž kvanta holt budou muset prominout. No, a to nejvyhlíženější? Začněme řádnou psychedelií v podání Oranssi Pazuzu, na tu se musí pamatovat. Po dvou letech si Finové udělali ke stu věží opět cestu, a byť výběr předkapel letos příliš nepřeje, kvůli hlavní hvězdě se na tento večer vážně těším. O další chvíle parádní muziky se zajisté postarají švýcarští Rorcal. Tenhle zčernalý sludge na studiovkách drtí a já vám nějak nevím, proč by tomu naživo mělo být jinak.
Onotius:
Pokud pro mě březen ze strany zajímavých vycházejících desek znamená trochu zvolnění, co se týče koncertů, jež se budou konat, bude na nás (především tedy na nás, Pražáky) metán jeden zajímavý večer za druhým. Jenomže v takové kadenci je zvládat všechny akce je úkol takřka nadlidský. A protože (ohromné překvapení, že?) jsem taky jenom člověk s omezeným volným časem a financemi, jsem nucen velmi pečlivě vybírat.
Je pravda, že finské Oranssi Pazuzu jsem naživo viděl už před dvěma lety, kdy poctili svou návštěvou dnes již neexistující staroměstský klub K4, nicméně se jednalo o vskutku perfektní zážitek. A navíc mají Oranssi Pazuzu nyní na kontě novou desku, jíž jsem naprosto unesen, tudíž návštěva tzv. „Suomi Weird Spring – Ritual I“ bude pro mne povinností. A hned o pět dní později se v Lucerně Music Baru odehraje koncert amerických progressive/stonermetalových Baroness. Jejich nové album „Purple“ mě sice úplně do kolen nesrazilo, avšak naživo jsem kapelu ještě neviděl a jsem docela zvědav, v jaké koncertní formě se nám 17. května předvedou
