Archiv štítku: split

Minirecenze

Darvulia / Sektarism – split

Napsat komentář
Darvulia / Sektarism - split
Země: Francie
Žánr: black metal / funeral doom metal
Datum vydání: 21.1.2015
Label: Nuclear War Now! Productions

Odkazy Darvulia:
facebook

Odkazy Sektarism:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Existují různé druhy splitů. Například split jazyka je taková ta sranda, kdy si necháte rozpůlit jazyk, abyste vypadali jak ještěrka a mohli lízat dvě zmrzliny najednou, což je asi tak jediná výhoda tohohle, co mě napadá. Existují dokonce labužníci, co jsou schopni si tuhle šílenost nechat udělat i na svoje nádobíčko, což mi teda hlava nebere už vůbec. Budeme-li se však bavit pouze v hudebním kontextu, pak splitem samozřejmě myslíme nosič, na němž se podílejí většinou dvě, ale někdy i více skupin. A jak jistě zcela správně tušíte, právě na jeden takový split se dnes podíváme… samozřejmě ten hudební, protože chce-li někdo vidět rozpůlené klacky, bohužel jej musím zklamat, na to se musíte jít podívat jinam.

Tenhle konkrétní split se nese ve znamení hodně podzemního metalu z Francie. Stranu A okupuje black metalové svinstvo v podání formace Darvulia. Nejsem na tvorbu téhle formace žádný na slovo vzatý expert, nicméně jakousi hrubou představu o tom, že tahle smečka své posluchače týrá hnus-black metalem, mám, a jestli se náhodou nemýlím, poslední desku „Mysticisme macabre“ z roku 2010 mám v paměti uloženou jako poměrně kvalitní záležitost.

Darvulia však v rámci své skladby „Mort foetale“ opětovně potvrzují, že splity prostě nejsou příliš vhodné k tomu, aby člověk s jejich pomocí k muzice té které skupiny přičuchl poprvé, protože na podobných počinech většinou nekončí ty úplně nejreprezentativnější ukázky. Kdo totiž nemá žádnou představu o starších deskách Darvulia, klidně by si mohl začít myslet, že hudba téhle kapely je obecně dementní, poněvadž na „Mort foetale“ tenhle přívlastkem sedne. Rozjezd s výraznou basou a rituálními bicími je ještě zajímavý, ale po něm následuje víc jak 15 minut totální nudy… jakýsi šum, jednou za půl minuty se ozve úder bicích nebo hrábnutí do strun, jinak to je vesměs jen ticho. Asi to měl být experiment, ale výsledek zavání spíše blábolem.

Druhá strana v podání Sektarism a jejich také dlouhé skladby „Punition Divine“ (s 21 minutami své spolu-splitaře dokonce o tři a půl minuty ještě překonali) už je o něco málo poslouchatelnější, bohužel se však ani v tomhle případě nejedná o žádný velký zázrak. Sektarism produkují funeral doom metal, který se sice nenese v tom úplně nejobehranějším žánrovém schématu, což má na svědomí především místy zajímavá rytmika a vokály, a několik docela povedených momentů se mu upřít nedá, ale když na to přijde, tak ani z toho si člověk na zadní kapsy kalhot nekecne. Když ale nic jiného, alespoň se dá „Punition Divine“ na rozdíl od „Mort foetale“ poslouchat.

Sektarism svým příspěvkem případného posluchače, jenž kapelu doposud neznal, od průzkumu další tvorby neodrazují, což se black metalovým kolegům podařilo dokonale. Jestli to byl v jejich případě záměr, pak vyšel, ale snažit se odrazovat lidi od poslechu mi moc nedává smysl ani u podobných misantropů jako Darvulia… to je pak lepší to vůbec nevydávat, ne? Každopádně, vítěz pomyslného splitového souboje je jasný.

Minirecenze

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Komentáře: 3
Abysmal Grief / Runes Order - Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / atmospheric / experimental
Datum vydání: 13.4.2015
Label: Italian Doom Metal Records

Odkazy Abysmal Grief:
web

Odkazy Runes Order:
facebook

K recenzi poskytl:
Italian Doom Metal Records

Prvním účastníkem splitu, o němž si dnes budeme povídat, jsou okultní Italové Abysmal Grief, kteří fungují již pěknou řádku let, přestože na svém kontě mají doposud pouze tři dlouhohrající alba (poslední „Feretri“ vyšlo v únoru 2013). Ve své obvyklé tvorbě předvádějí poměrně dřevní, okultními klávesami podepřený doom metal, nicméně na téhle nahrávce, na niž přispěli pozitivně pojmenovanou skladbou „Hymn of the Afterlife“, se představují v docela jiném světle. Snad pod vlivem druhých kolegů, k nimž se ještě dostaneme níže, se totiž Abysmal Grief v tomto téměř čtvrthodinovém opusu pohybují v mnohem experimentálnější rovině.

Na „Hymn of the Afterlife“ mají Abysmal Grief blíže spíš k jakémusi dronu a podobným záležitostem. Po temném intru postaveném především na klávesových nástrojích hodí Italové své posluchače do neutěšeného pomalého bahna, jemuž vládnou především mohutné údery bicích, mohutná baskytara a působivé sbory. Tu a tam se pak přidávají další zvuky a pazvuky, v pozadí opětovně promlouvají klávesy nebo velmi nenápadná kytara, jejíž role je však spíše minoritní. V tomto monotónním a neměnném duchu Abysmal Grief vedou „Hymn of the Afterlife“ v celé její délce až do úplného závěru, přesto jim to však funguje naprosto bravurně a dokážou posluchače chytit pod krkem a nepustit jej.

Jenže jakkoliv je „Hymn of the Afterlife“ skvělou skladbou (vážně), to skutečně hlavní, proč tomuto splitu věnovat pozornost, přichází až vzápětí v podobě osmnáctiminutové kompozice „Snuff the Nun“ od Runes Order. Abych pravdu řekl, tato dark ambientní záležitost, jež pochází rovněž z Itálie, pro mě byla až do nynějška absolutní neznámou, nicméně potom, co jsem si ze „Snuff the Nun“ opravdu sednul na prdel, si na další tvorbu posvítím hodně rychle.

Runes Order totiž vytvořili skutečně fantastickou skladbu, která je rozdělena do celkem pěti aktů, nicméně dark ambientní atmosféra je dechberoucí po celou dobu a zejména v třetí a čtvrté části „The Witch Nun“ a „Electroshock Torture“ jsem beze srandy sbíral čelist pod stolem. Především ty klávesy jsou neskutečně působivé, a ačkoliv se jedná vlastně o formálně jednoduché melodie, ta atmosféra je tak hypnotická, že to snad ani nejde říct. Runes Order jsou tedy jasným vítězem – navzdory faktu, že i příspěvek Abysmal Grief je výtečný. „Snuff the Nun“ je akorát bez přehánění fenomenální.

Nikdy jsem se netajil tím, že splity a obecně neřadové nosiče příliš nemusím a muziku nejradši dávkuji po dlouhohrajících deskách. Tím pádem je docela nepřekvapivé, že jsem si za svůj život cíleně koupil jen opravdu malý počet split alb… buďte si však jistí, že „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“ se do téhle elitní sorty hodně rychle zařadí, poněvadž i přes nedlouhohrající formát je tohle kus excelentní muziky, a to od obou přítomných formací. Není co řešit – velké doporučení, tohle rozhodně stojí za slyšení!

Recenze

Closed Room / Lunacy / La ville des rêves – Triangular Cinema

Napsat komentář
Closed Room / Lunacy / La ville des rêves - Triangular Cinema
Země: Bělorusko
Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Valse Sinistre

Tracklist:
01. Closed Room – Surrender
02. Closed Room – Dancing in the Dark
03. Closed Room – Laura Palmer Theme [Angelo Badalamenti cover]
04. Lunacy – One Life Song
05. Lunacy – Nightman
06. Lunacy – Sound of the Storm
07. La ville des rêves – La ville des rêves
08. La ville des rêves – The Last Trip
09. La ville des rêves – Blue Jeans [Lana Del Rey cover]

Odkazy Closed Room:
web / facebook / bandcamp

Odkazy La ville des rêves:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.

Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.

A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.

Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.

Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.

Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.

Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.

Minirecenze

Peste noire / Diapsiquir – Rats des villes vs rats des champs

Napsat komentář
Peste Noire / Diapsiquir - Rats des villes vs rats des champs
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.7.2014
Label: La mesnie herlequin

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy Peste Noire: –

Odkazy Diapsiquir:
facebook

Peste noire jsou prostě unikát, to mi nikdo nevymluví. Jejich extrémně pestrá hudba propletená s dekadentně ztřeštěnou francouzskostí mě od prvních seznámení dostávala do kolen, což ostatně platí i nadále. Není tedy divu, že i jejich letošní počin nemohl minout mé sluchovody, byť trochu počáteční skepse bylo na místě. Důvod? Splitko, nevyzpytatelný formát. Pro jednoho plnohodnotná nahrávka, pro druhého jen odkladiště materiálu, který by se nedočkal lepšího využití. Peste noire naštěstí nezklamali a vydali se po cestě prvně zmiňovaných.

No, a kdo že je tím druhým do party, kterého tu od počátku diskriminuji? Krajané Peste noire, šílené duo Diapsiquir. Projekt, o jehož existenci jsem až do letošního roku neměl tušení. A věřte, jsem hodně překvapený, že mi tito Francouzi až do vydání “Rats des villes vs rats des champs” unikali. Všechno kolem Diapsiquir vypadá hodně zajímavě a tuším, že nový split není poslední příležitostí našeho setkání.

Pakliže znáte dosavadní počínání Peste noire, k jejich tvorbě si připočtěte ještě nějaké jedno promile v krvi a před sebou de facto máte nové songy “Dans ma nuit” a “Le rat de ville et le rat des champs”. Jestliže Peste noire neznáte, připravte se na hodně uvolněnou atmosféru, která nezasvěcenému může lézt na nervy, ale pakliže bude chtít, do vínem nasáklého francouzského šarmu se zanedlouho zamiluje. Nový materiál zní ještě obhroubleji, dost možná i uvěřitelněji. K tomu napomáhá videoklip, se kterým se Peste noire vytasili a jenž se stal nedílnou součástí mých poslechů nové nahrávky.

Strana patřící Diapsiquir pro mě byla velkou neznámou. Tam, kde Peste noire prohlubují svoje alkoholové toulky, Diapsiquir se již probouzí po mohutné opicí. V porovnání s Peste noire jde v podstatě o chilloutovou muziku, která kombinuje blackovou špínu s hip-hopem a dalšími směry. Kombinace věru zajímavá, která sice o fous prohrává se zažitými kolegy, ale jedno je jisté – jméno Diapsiquir si dvojitě podtrhuji, abych na jeho další kroky nezapomněl.

Recenze

Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. – Triunity

Komentáře: 5
Blut aus Nord / P.H.O.B.O.S. - Triunity
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / industrial / doom metal
Datum vydání: 20.6.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Blut aus Nord – De librio arbitrio
02. Blut aus Nord – Hùbris
03. Blut aus Nord – Némeïnn
04. P.H.O.B.O.S. – Glowing Phosphoros
05. P.H.O.B.O.S. – Transfixed at Golgotha
06. P.H.O.B.O.S. – Ahrimanic Impulse Victory

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 6,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy Blut aus Nord:
facebook

Odkazy P.H.O.B.O.S.:
web

Sice bych netvrdil, že “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je pro mě zklamáním, protože zklamaný se z té desky necítím, ale jak už jste si mohli přečíst o kousek výše v mém hodnocení, nejsem z té desky tak na větvi, jak z u nosičů se jménem Blut aus Nord na obálce obvykle bývám. Vlastně si myslím, že třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta”, která začala už v roce 1996 s “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, patří k tomu slabšímu, co tihle svébytní Francouzi kdy vydali. Ačkoliv… ne přímo slabšímu, protože to je trochu zavádějící pojmenování, ale spíše méně dobrému. Nutno však připomenout, že se bavíme o Blut aus Nord, u nichž je i “méně dobře” z obecného hlediska stále skvělé.

Nicméně i přes tohle všechno nemohu tvrdit, že bych letos neměl důvod Blut aus Nord pořádně poslouchat, protože Francouzi v tomto roce do světa vypustili hned tři počiny. “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” je z nich jistě nejnápadnější a taktéž nejočekávanější, měl-li bych ovšem z jejich letošních nahrávek vybrat vítěze, nebylo by to ani toto album, ani lednové EP “Debemur MoRTi”, které spíš než jako další dávku unikátního avantgardního umění chápu víc jako takový dárek kapely labelu Debemur Morti Productions, jenž se o vydávání počinů Blut aus Nord dlouhodobě stará. Máte-li přehled o tom, co Blut aus Nord vydávají a co vydali letos, jistě vám je už jasné, že oním vítězem je v mých očích něco, co se jmenuje “Triunity” a vyšlo to v červnu.

Podle toho, co jsem řekl, to může vypadat, že je “Triunity” jednoduše dalším počinem Blut aus Nord, ve skutečnosti to však není tak úplně pravda. Jedná se totiž o split, který Vindsval a jeho družina sdílejí s dalším francouzským projektem s názvem P.H.O.B.O.S. Asi nebudu jediný, kdo o něm slyšel prvně v životě právě až v souvislosti s “Triunity”, jak se však záhy ukázalo, ani v tomto případě se nejedná o nezajímavou záležitost. Nejprve však několik málo slov o straně Blut aus Nord…

O trojici skladeb, které Vindsval & spol. na “Triunity” nabízejí, lze v krátkosti říct asi následující: toto Blut aus Nord opětovně v plné síle! Lednové “Debemur MoRTi” se sice vrátilo k takovému typickému “blutausnordovskému” pojetí black metalu, které je vysoce avantgardní a chaotické, výsledek byl ovšem mírně rozpačitý (byť stále dobrý) a člověku se při jeho poslechu do mysli vkrádala dotěrná myšlenka, jestli už se dokonce i Blut aus Nord nevyčerpali a jestli sami sebe neopakují až příliš okatě. “Triunity” sice žádný velký posun v tvorbě skupiny nepřináší, takže ti, kdo mají předcházející desky Blut aus Nord v malíku, překvapeni jistě nebudou takřka ničím, přesto však každá ze tří přítomných písní zcela jasně ukazuje, že Blut aus Nord a jejich muzika vyčerpaná stále není.

Na “Triunity” – myšleno tedy na polovině patří Blut aus Nord – totiž slyším přesně to, co mi scházelo na “Debemur MoRTi” a v menší míře i na “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry”. Hned s prvními vteřinami “De librio arbitrio” nastoupí přesně ta zvláštní a uhrančivá atmosféra, která posluchače okamžitě a bez jakékoliv milosti chytí pod krkem. Nechybí zcela nezaměnitelný sound, jaký mají jen Blut aus Nord a nikdo jiný, stejně jsou opětovně přítomné charakteristické lámané riffy a nezemské melodie… jakmile se po minutě a půl “Hùbris” ozve fenomenální kvílící kytara, tak je to jednoduše pořád infarktová záležitost, i když už člověk něco podobného od Blut aus Nord v minulosti slyšel.

Jednu změnu však “Triunity” pro Blut aus Nord přece jen přináší, nejde však o změnu v zaběhnutém výrazivu nebo skladatelských postupech. Je to přítomnost živých bicích, které vystřídaly dlouhodobě používaný automat… a i když to je změna vesměs kosmetická, protože onen typický feeling Blut aus Nord zůstává stále na svém místě, jistý rozdíl v tom cítit je a je to zajímavé. Neříkám, že lepší nebo horší, ale určitě zajímavé.

Přesuňme se nyní do druhé půle “Triunity”, v níž vládne Frédéric Sacri se svým projektem. Jak už jsem výše prozradil, P.H.O.B.O.S. jsem doposud vůbec neznal, takže se jedná o moje první setkání s jeho tvorbou, rozhodně jsem byl však zvědavý, co to bude zač. Co jsem tak zaznamenal různé ohlasy na “Triunity”, spoustě lidem P.H.O.B.O.S. těžce nesedl, u mě je to však přesně naopak. Hned od prvního poslechu mě ta trojice přesně sedmiminutových skladeb ohromně baví, ačkoliv P.H.O.B.O.S. ve všech třech předvádí vlastně úplně to samé.

Jak se ovšem ukazuje, hudba P.H.O.B.O.S. nepotřebuje nějakou rozmanitost, aby byla skutečně silná, protože její hlavní devízou není nic jiného než neskutečně zatěžkaná a tíživá atmosféra zmaru. Jedná o pomalé industriální zlo, u něhož si člověk díky nechutně ohulené base tu a tam vzpomene třeba na legendární Godflesh (právě pro jejich fanoušky je to záležitost jak dělaná). Sice dokážu pochopit, když tohle bude někomu připadat jako šílenost, nebo když mu to v kontextu přítomnosti Blut aus Nord bude připadat mimo (co si budeme povídat, P.H.O.B.O.S. je docela jiná muzika), ale mně se to vážně líbí a dokonce si myslím, že se Frédéric Sacri neztratil ani v konkurenci takových velikánů. Sice jsem původně chtěl vyzdvihnout alespoň jednu skladbu, ale ono to nejde, protože všechny tři jsou hutné a hnusné, že o moc víc už to nejde, takže jen suše prohlásím, že “Glowing Phosphoros”, “Transfixed at Golgotha” i “Ahrimanic Impulse Victory” jsou síla jak hovado.

Tak či onak, myslím si, že “Triunity” je po všech směrech povedená nahrávka a obě zúčastněné skupiny přispěly skvělými skladbami, díky nimž to není počin jen na ozdobu, jako tomu u spousty splitů bohužel bývá. Blut aus Nord se zde předvedli v nejlepší letošní formě a P.H.O.B.O.S. je pro mě zase velké překvapení, takže jen těžko mohu být nespokojen.

Další názory:

Blut aus Nord

Já měl hned od prvního poslechu s druhou polovinou tohoto splitka, tedy s tou, jež patří pod hlavičku P.H.O.B.O.S., nemalý problém, takže jsem to vyřešil šalamounsky tak, že jsem prostě po třetí skladbě s poslechem končil a pravidelně točil jen materiál Blut aus Nord. Uznávám, že jsem nikdy nebyl fanouškem industriálu, ambientu a jiné nervní hudby, jak ji na “Triunity” představují P.H.O.B.O.S., a to třeba s Godflesh problém nemám a jejich hudbu mám rád. Přestože jsem se v posledních dnech kvůli recenzi musel naučit poslouchat i druhou část “Triunity”, tak se mi nepodařilo do hudby P.H.O.B.O.S. proniknout. Má to atmosféru, tlak, který na posluchače i skrze takto nekytarově orientovanou hudbu přechází, je obrovský, ale mě těch jejich 20 minut prostě a jednoduše nebaví. Bohužel. Vrchol tohoto počinu se tak v mých očích skrývá hned na začátku. První tři songy z dílny Blut aus Nord jsou totiž skvělé a zejména “Hùbris” bych klidně označil za geniální záležitost a ona kolegou zmíněná kytara v druhé minutě této písně vážně nemá chybu. Ovšem znamenité momenty jsou i ve zbylých dvou kompozicích, takže nějakým způsobem vyzdvihovat jednu jedinou je nefér. Kdybych měl hodnotit každou část “Triunity” zvlášť, tak Blut aus Nord udělím až osm bodů, kdežto v případě P.H.O.B.O.S. bych sahal po pětce, možná ještě níž, takže mi vychází průměrných 6,5.
Kaša

Vím, že napsolouchávání jedné strany splitu není úplně košér, ale tentokrát jsem v tom fakt nevinně. Jakmile dohrály poslední tóny nové Memorie Vetusy, z repráků se začal linout příspěvek Blut aus Nord na “Triunity”. A vůbec se mi to nezdálo špatné. Chaotická tvorba francouzských velmistrů je jednak hodně odlišná od klasičtějšího blackového pojetí, a druhak působí jako výborný kontrast právě k nové řadovce. První, byť nechtěné poslechy, se tedy odehrávaly ve stavu spokojenosti a já ani nyní nemám potřebu na tomto stanovisku něco měnit. Blut aus Nord na “Triunity” předvádí víceméně svůj vysoký standart a podporují ho i vynikajícím momentem na konci “De librio arbitrio”, což je nejen vrchol celého splitka, ale taktéž vrchol celé letošní tvorby kapely. O druhou stranu se postarali mně až do posledních týdnů neznámí P.H.O.B.O.S.. Ti na to jdou o poznání jinak, avšak jejich industrial gradovaný v některých pasážích do metalových vod Blut aus Nord atmosféricky solidně doplňují. Jinak mě však P.H.O.B.O.S. příliš nepřesvědčili. Ne že bych pro hudbu obdobného střihu neměl pochopení a průměrně jako Kaša bych to zase neviděl, ale dle mého ten materiál není natolik silný, abych měl potřebu se k němu někdy vracet. Jediná skladba P.H.O.B.O.S., která vyrovnává laťku Blut aus Nord přichází až v úplném závěru v podobě industrial/blackové špíny “Ahrimanic Impulse Victory”. Tahle skladba se na první dva tracky P.H.O.B.O.S. kouká shůry a až ona dokazuje, proč si Blut aus Nord přizvali právě své nepříliš známé krajany.
Skvrn

Minirecenze

Planning for Burial / Liar in Wait – split

Komentáře: 2
Planning for Burial / Liar in Wait - split
Země: USA
Žánr: shoegaze / gothic rock / post-punk
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Recordings

Hodnocení: 5/10

Odkazy Planning for Burial:
web / bandcamp

Odkazy Liar in Wait:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

K poslechu Planning for Burial jsem se dokopával docela dlouho a nebýt recenzentských povinností, ani by se tak, hádám, v dohledné době nestalo. Zajímavá kombinace špinavého shoegaze/post-rocku s trochou sludge (navíc pod vlajkou The Flenser) mě lákala už dřív, ale osud chtěl, aby prvním seznámením byl právě nový split, navzdory tomu, že tento Američan letos vydává rovněž dlouhohrající “Desideratum”. Druhou stranu splitu obstarávají krajané Liar in Wait, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení, a to i přesto, že se jedná o projekt členů Wolvhammer, z nichž jeden působil i v sestavě Nachtmystium.

Vždycky jsem měl rád splity, kde kapely dokázaly docílit podobné atmosféry za pomoci odlišných žánrů. Ne jinak je to v případě této spolupráce, která si alespoň v tomto ohledu vede velice dobře – počin tvoří jeden kompaktní, byť jen desetiminutový celek.

Planning for Burial i Liar in Wait koketují s posmutnělou melancholií, jen každý ze zainteresovaných na to jde jinak. Planning for Burial je atmosféričtější, monotónnější, ale na délce jedné pětiminutové skladby to prostě není ono a z pocitů nudy se nemůžu vymanit. Věřím, že na delších skladbách, které Planning for Burial v repertoáru má, to funguje, ale z “Mischief Night” jsem vyždímal jen nudu. Liar in Wait mají přeci jen větší tah na bránu, jakkoliv to v případě téhle muziky může znít nadneseně. Ačkoliv je jejich zvuk o hodně čistší a nástroje nejsou hlukem tolik utopené jako v případě Planning for Burial, i tady posluchač dostane obdobnou příjemně zamlženou atmosféru, jen v intenzivnější a zábavnější formě.

Ze splitového souboje vycházejí vítězně Liar in Wait, kteří si s minimální stopáží dokázali pohrát o poznání záživněji. Věřím, že na deskách Planning for Burial svou sílu má, nicméně měl-li bych kapelu hodnotit jen podle těchto pěti minut, pozornost bych jí už do budoucna nevěnoval. Já však tuším, že na novince “Desideratum” to bude o poznání lepší a Planning for Burial tak druhou šanci určitě dostane.

Minirecenze

Majestic Downfall / The Slow Death – split

Napsat komentář
Majestic Downfall / The Slow Death - split
Země: Mexiko / Austrálie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.9.2014
Label: Chaos Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy Majestic Downfall:
facebook

Odkazy The Slow Death:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

V době někdy třeba před dvaceti lety by se to asi stalo jen těžko, ale v dnešní internetové éře už asi nikoho nepřekvapí, že spolu mohou jeden nosič sdílet kapela z Mexika a kapela z Austrálie. Přesně tohle je případ tohoto bezejmenného splitu, na němž se potkávají dvoučlenný mexický projekt Majestic Downfall a Australané The Slow Death. Jak už jen z názvů obou skupin takřka přímo plyne, jejich tvorba se nese v pomalém doom metalovém duchu. Navíc jsou obě formace poměrně zkušené a mají už na kontě hned několik dlouhohrajících počinů (Majestic Downfall tři, The Slow Death dva), takže je na místě očekávat poměrně solidní výsledek.

Obě kapely jsou si svým výrazem poměrně blízké, protože obě produkují hrubší death/doom metal plný majestátních pomalých riffů a těžké atmosféry, který se místy přiblíží na dohled i svému ještě extrémnějšímu bratříčkovi, jemuž se v odborných kruzích říká funeral doom metal. Úplně zaměnitelná však muzika Mexičanů a Australanů naštěstí není a obě skupiny jsou od sebe rozeznatelné, přičemž když nic jiného, tak nejvýraznějším prvkem tohoto odlišení je fakt, že v tvorbě The Slow Death se ne úplně zřídka objevuje i ženský vokál.

Počin je ovšem vyrovnaný i co do kvality, takže onen pomyslný souboj zúčastněných nemá jednoznačného vítěze. Kdybych musel volit, asi bych řekl, že mě o kousek víc oslovila strana The Slow Death, protože jejich muzika je trochu variabilnější a předně onen zmiňovaný ženský vokál v podání Mandy Andresen do toho vnáší docela příjemné osvěžení. Tím však neříkám, že by produkce Majestic Downfall byla o ničem, protože i u nich se nacházejí povedené momenty.

Samozřejmě, nahrávka nepřináší vůbec nic nového a navíc trvá celých 67 minut – a to je opravdu dost, což z toho dělá počin, jaký nelze doporučit na potkání. Posluchač s diagnózou chronický doomař by však měl být spokojen, protože obě formace odvádějí dobrý výkon, takže se výsledek jejich počínání poslouchá také hodně dobře.

Minirecenze

Old Soul / ██████ – Split

Napsat komentář
Old Soul / ██████ - Split
Země: USA / Česká republika
Žánr: atmospheric black metal / blackgaze
Datum vydání: 1.6.2014
Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy ██████:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Old Soul:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.

Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.

Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.

Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.

Druhý pohled (Atreides):

Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.

Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.

Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.

Třetí pohled (Zajus):

██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?

Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.

Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.

Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.

Čtvrtý pohled (Skvrn):

Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.

Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.

Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.

Minirecenze

Cara Neir / Venowl – split

Napsat komentář
Cara Neir / Venowl - split
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Rec.

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy Cara Neir:
facebook / bandcamp

Odkazy Venowl:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dvakrát Spojené státy americké, dvakrát (experimentální) black metal a dvakrát nečitelné logo na jedné audiokazetě limitované pouhým stem kusů – tak vypadá bilance tohoto splitu, na němž se spolu sešli Cara Neir z Texasu a Venowl z Illinois. Pro zajímavost by možná ještě nebylo od věci dodat, že to není poprvé, co tyto dvě skupiny sdílejí společný nosič, protože jeden split vydaly již před dvěma lety – byť tehdy ještě za účasti dalších dvou smeček Horseback a Njiqahdda.

O existenci Cara Neir jsem ponětí už v minulosti měl. Loňská řadovka “Portals to a Better, Dead World” mi tuším přehrávačem letmo prolítla, ale z nedostatku času jsem jí nevěnoval víc jak jeden poslech a dnes už si z ní nic nepamatuji. Situaci jsem chtěl napravit letošním EPčkem “The Overwatch”, ale než jsem se k jeho poslechu dostal, přistál mi na stole tento split, který mi tedy konečně posloužil jako podrobnější setkání s Cara Neir. Dallaské duo drtí poměrně chaotický experimentální black metal, do něhož ovšem tu a tam promlouvá i vliv post-rocku či blackgazu (hlavně ve druhé “Nights…”). Osobně mě více baví (jestli nás sledujete, nepřekvapí vás to) ty black metalovější momenty, ale i tak je to slušné i jako celek. Když navíc vezmu, že většina kapel si svůj nejlepší materiál asi schová na vlastní desky a na stokusová splitka pošle spíš “béčkové” přebytky, pak mě Cara Neir svým výkonem na tomto počinu od průzkumu další tvorby neodradili. 6/10

To už se ale nedá tvrdit o kolezích z Venowl. Já mám chaotický black metal dost rád, nicméně toto není takový ten avantgardní chaos, tohle je chaos ve stylu “neumíme pořádně hrát, ale tváříme se, že je to avantgarda”. Jednoduše řečeno, “Scour (Parts I and II)” je dvacetiminutový brajgl bez hlavy a paty, který se dá poslouchat jen s hodně velkým sebezapřením. Takhle, vážení, zní čistokrevná a nefalšovaná ztráta času. 1,5/10

Minirecenze

Hellcrawler / Wölfe – The End of Humanity

Napsat komentář
Hellcrawler / Wölfe - The End of Humanity
Země: Slovinsko / Austrálie
Žánr: death’n’roll/crust / thrash metal/crust/grind
Datum vydání: 17.4.2014
Label: The End of Humanity

Hodnocení: 6/10

Odkazy Hellcrawler:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Wölfe:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Bojan Bidovc

Nu, dnes tu máme další splitko, kterému je třeba se podívat pod kůži. Podle názvu se dá odhadovat, že pokud to bude něčí kůže, tak především ta lidská. To většinou dává tušit, že buď půjde o hutnou depresárnu, nebo naopak o námrd, jehož jediným cílem je rozbíjet hlavy. A když se člověk podívá, co jsou obě kapely zač, dojde k tomu, že tentokrát je správně druhá možnost.

Slovinští Hellcrawler, kteří mají na starost první půlku počinu, drtí něco mezi death metalem, crustem a rokenrolem. Směska je to věru úderná a prvních deset minut patří jen jim. Mírně garážový, čitelný zvuk, ve kterém vynikají všechny nástroje (a především baskytara) je slušnou poznávací vlastností, stejně jako přímočará struktura skladeb a živelnost. Nejvíc mě baví asi třetí skladba (ze tří), “Green Machine” – přijde mi nejvíc hravá a má parádní tah na bránu. Příliš velké rozdíly ale mezi songy nehledejte, tohle je prostě lehce umazaný bordel, který bude nejlépe fungovat živě.

Druhá polovina “The End of Humanity” přilétla od protinožců. Australší Wölfe na to jdou ještě víc od lesa a neserou se už vůbec s ničím. Garážový zvuk, crust s pořádnou dávkou grindu a thrashe v krvi a zběsilé tempo dává tušit, že tohle nebude o ničem jiném než jen o stínání hlav. Čtyři skladby, z nichž tři se vejdou do dvou a půl minut, mě ale nezaujaly tolik jako předchozí Hellcrawler, spíš než zábavné mi přijdou dost monotónní. Výjimkou je snad trochu promakanější “X”, která není jen bezhlavý nášup. Svoje fanoušky ale tahle odnož hudby má a věřím, že na koncertě by mě Wölfe nenechali chladným.

Těší mě žánrová spřízněnost kapel, jsem rád, že tohle splitko není co kapela, to úplně jiná hudba, ačkoliv odlišností je pořád dost a mnohem víc mi sedli odlehčenější Hellcrawler, kteří sice nejsou takový námrd, hudebně mi ale přijdou mnohem zajímavější. Nemůžu říct, že by to klukům z Wölfe nešlapalo, ale jistá nevyváženost tu z mého úhlu pohledu přece jen je. I tak jde pořád o slušný nadprůměr, a to v obou případech.