Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Reporty

Skeletonwitch, Goatwhore, Mortals

Napsat komentář
Skeletonwitch
Datum: 2.5.2014
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Goatwhore, Mortals, Skeletonwitch

Měsíc na turné, 29 koncertů ve 30 dnech, navíc den volna hned po prvních dvou akcích, takže celkem 27 koncertů v řadě každý den. Taková je bilance evropského turné tří zámořských smeček Skeletonwitch, Goatwhore a Mortals. (Nehledě na fakt, že samotní Skeletonwitch už bez kolegů pokračují dalšími sedmi akcemi, takže ti to mají rovnou 34 vystoupení ve 34 dnech). A na úplném konci tohoto maratonu, 27. koncert v řadě z 27, byla i pražská zastávka v klubu Exit-Us. Můžu však prozradit rovnou, že ani takovýhle záhul nebyl na výkonu kapel v Praze naštěstí vůbec znát…

Jako první přesně načas nastoupily Mortals… a ypsilon na konci slovesa není chyba autora článku, je to tak správně. Ne, že by snad v téhle skupině hrály neživé věci, jen je tříčlenná sestava složena kompletně z dámského osazenstva. Ještě zajímavější však bylo to, že všechny tři to byly spíš takové maminy, u nichž by člověk už vůbec neočekával, že se seberou a pojedou hrát na měsíc do Evropy zlo metal do zaplivaných klubů. Nicméně stalo se, a tak Mortals svůj sludge s lehkou blackovou patinou v Praze skutečně předvedly. Zatímco Skeletonwitch i Goatwhore jsou docela rychlé metalové brusky, muzika Mortals je spíš hutnější a drtí kosti ve středním tempu, což dozajista platilo i v živém podání. Jakkoliv to totiž může znít vzhledem k sestavě plné ženských trochu paradoxně, mělo to koule.

Sice jsem popravdě vůbec nepochopil, proč měla bubenice Caryn Havlik na hlavně rohatou helmu a proč se při hraní sludge místy tvářila sluníčkově jak Dáda Patrasová v Kouzelné školce, ale jinak to tam třískala dost slušně. Zbylé dvě kolegyně se taktéž nijak neflákaly, a i když se (s výjimkou oné helmy… fakt v ní vypadala trochu dementně) na pódiu neodehrávaly žádné kejkle, rozhodně mě to bavilo celou dobu, co Mortals hrály, byť to nebylo nijak zvlášť dlouho. Trojice totiž představila pouhé čtyři vály, takže za slabou půlhodinku bylo vymalováno. Jenže i za tu dobu myslím Mortals dokázaly zanechat dobrý dojem… vzhledem k tomu, že spustily takřka zničehonic, hrály ze začátku takřka do prázdného sálu, než lidi stačili slézt dolů od baru, ale na konci už nějaký ten menší ohlas byl. Začátek večera tedy povedený.

Následující Goatwhore celou akci oproti Mortals nakopli do vyšších rychlostních obrátek. Jejich agresivní kombinace blacku, thrashe a deathu je docela krutá hoblovačka už při poslechu studiové tvorby, a i když z alb je to občas docela jednotvárné, živě tomu tak nebylo a kapele to šlapalo ve vražedném tempu po celou dobu. Kultovním trikem Hellhammer vybavený Zack Simmons to zpoza bicích poháněl kupředu a strunná sekce do toho řezala taktéž zodpovědně. Vlastně se nejméně projevoval hlavní mozek a kytarista Sammy Pierre Duet, zatímco baskytarista Trans Am svůj nástroj místy drtil fakt jak blázen. Zpěvákovi Benu Falgoustovi toho taky nejde moc vytýkat, protože svoje hlasivky rovněž nešidil… snad teda jen to, že místy působil trochu směšně, když naznačoval hoblování na kytaru po vzorů kolegů. Trochu to totiž vypadalo, jako kdyby si chtěl honit péro.

Každopádně, v setlistu Kozaděvky (to jméno je fakt boží) nechyběl solidní počet válů z poslední placky „Constricting Rage of the Merciless“, z nichž nejvíce vraždily našlapaná hitovka „Baring Teeth for Revolt“ a hlavně zabijačka „FBS“ alias „Fucked by Satan“. Nicméně se samozřejmě objevily i pecky ze starších desek, namátkou třeba „Collapse in Eternal Worth“ z předposlední „Blood for the Master“ nebo už v podstatě povinná šlupka „Apocalyptic Havoc“, s níž Goatwhore svůj set uzavřeli. Během jejich koncertu už bylo v klubu plno (naštěstí ale ne až takovým způsobem, aby to bylo člověku nepříjemné) a hlavně na ty zuřivější thrashovější kusy publikum zabíralo hodně ochotně. Tak jako tak, ani Goatwhore si ostudu rozhodně neutrhli. Jediná škoda je, že skupina nehraje se dvěma kytarami, protože hlavně během sól byla absence druhé šestistrunky citelná, ale rozhodně nešlo o nic, co by mělo dojem vyloženě pokazit.

Abych řekl pravdu, právě na Goatwhore jsem se těšil možná nejvíc, protože u Skeletonwitch jsem se trochu bál toho, že kapela na turné vyjela už bez svého dosavadního zpěváka Chance Garnetta, který, zdá se, již u Skeletonwitch skončil, když jej Američané už nevedou ani mezi členy na svém Facebooku. Nakonec se však ukázalo, že to byly plané obavy, jelikož Skeletonwitch zabíjeli i tak a zcela právem si svou black/thrashovou pilou vyhoblovali titul krále večera. Ostatně, zběsile hrající kapele, již zezadu jistil zhusta pokérovaný a do půl těla svlečený bubeník Dustin Boltjes, zdatně sekundoval náhradní vokalista, jímž nebyl nikdo jiný než Andy Horn známý hlavně jako někdejší frontman hůlem opředených death metalistů Cannabis Corpse. Andy vypadal jako kříženec toho nejortodoxnější fandy thrash metalu a toho nejoldschoolovějšího příznivce heavy metalu, brutální rapist knír nevyjímaje, ale svůj čas na pódiu se Skeletonwitch si naprosto ukázkově vychutnával. Parádní uvřískaný zpěv neustále doplňoval o spoustu opiček a zábavných grimas, při uvádění „This Horrifying Force (The Desire to Kill)“ prohlásil, že nám nyní zahrají „jednu hnusnou věc“, a vrtal se přitom v nose a obecně si show vyloženě užíval.

Skeletonwitch jeli asi hodinu v kulervoucím tempu, což není moc velký problém, protože podobně vlastně vypadá celá jejich tvorba. Jedna zběsilá pecka tím pádem stíhala druhou a vydatný kotel kapelu podporoval, ať se zrovna hrál nějaký známý kus jako „Beyond the Permafrost“ nebo cokoliv jiného. Mě osobně potěšila hlavně výtečná jízda „The Infernal Resurrection“ z fošny „Forever Abomination“, kterou považuju za jeden z nejlepších tracků Skeletonwitch vůbec. Rozhodně i v tomhle případě hodně na pohodu koncert. Sice se mi pocitově zdálo, že v průběhu Goatwhore bylo v sále víc lidí, ale Skeletonwitch zase měli mnohem vydatnější a divočejší kotel, takže určitě není od věci tvrdit, že i oni měli v Praze úspěch.

Musím říct, že docela příjemně tentokrát překvapil i Exit-Us, který obecně moc nemusím, ale tentokrát jako místo konání posloužil zcela bezproblémově. Bylo to snad poprvé, kdy jsem v tomhle klubu zažil, že žádná z kapel neschytala zvuk ve stylu „pojď mě mrdat do ucha“ a že všechno znělo hodně dobře. Skvělá volba byla také to, že v malém (a určitě špatně větratelném) sále byl konečně zákaz kouření, ale trochu se bojím, že to byla záležitost spíš pořadatele tohohle konkrétního koncertu, nikoliv klubu. Tak jako tak, palec nahoru, a to i pro lidi, kteří to dodržovali, protože jsem neviděl jediného burana, jenž by si i přes zákaz dole zapálil. A aby těch pozitiv nebylo málo, dokonce i pivo (konkrétně nefiltrovaný Staropramen) bylo ten večer hodně dobré. Z mého pohledu teda snad po všech stránkách spokojenost, a abych řekl pravdu, dlouho jsem nebyl na „obyčejném“ hoblovacím metalu, který by mě bavil stejně ten den Skeletonwitch, Goatwhore a Mortals.

Recenze

Agnostic Front – The American Dream Died

Napsat komentář
Agnostic Front - The American Dream Died
Země: USA
Žánr: hardcore / punk
Datum vydání: 4.4.2015
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Intro
02. The American Dream Died
03. Police Violence
04. Only in America
05. Test of Time
06. We Walk the Line
07. Never Walk Alone
08. Enough Is Enough
09. I Can’t Relate
10. Old New York
11. Social Justice
12. Reasonable Doubt
13. No War Fuck You
14. Attack!
15. A Wise Man
16. Just Like Yesterday

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se řekne hardcore, tak většině fanoušků tohoto stylu se vybaví okamžitě New York. Mekka hardcoru a město, s nímž je tato hudební odnož již od počátku 80. let nesmrtelně spjata. A když se řekne NYHC, tak jedním z prvních, neřkuli úplně prvním jménem, které člověka napadne, by měli být legendární Agnostic Front. Ne snad, že by Agnostic Front byli první kapelou, která do New Yorku tento styl zavlekla, toto mají na svědomí Bad Brains, ovšem v průběhu své dlouhé kariéry, která byla narušena v 90. letech krátkým obdobím nečinnosti, se tahle kapela stala synonymem tohoto hudebního stylu, který byl a v určitých kruzích stále je považován za styl života, který Agnostic Front symbolizují snad ze všech nejlíp.

Agnostic Front jsou děti ulice a na jejich albech je to znát. Spolu se souputníky Madball je považuji za vůbec nejuvěřitelnější kapely tohoto ražení, a když Roger Miret zpívá o starých časech New Yorku z dob svého mládí, kdy se pro ránu nešlo daleko, tak vím, že tenhle chlápek ví, o čem mluví, a jeho texty by se s jistou mírou nadsázky daly považovat za takovou malou kroniku hardcoru a života, kterým si člověk v Brooklynu prošel. Samozřejmě, že jedenáctá řadová nahrávka s názvem „The American Dream Died“ není žádnou výjimkou a bez skrupulí se strefuje do současných témat, která jsou v zámoří stále aktuální a ožehavá, jako policejní brutalita, a otevřeně se přiznává k tomu, jak to tenkrát v 80. letech bylo lepší, ačkoli se společnost potýkala s větší dávkou kriminality.

Ať už se o to Agnostic Front snažili nějak cíleně, nebo to z nich vyplulo naprosto samovolně, tak stvořili naprosto klasickou žánrovou nahrávku se všemi prvky, které může leckdo označit za kýčovité a účelné, jako třeba obal se znetvořenou Sochou svobody nebo intro, které za zvuků policejních sirén a televizních zpráv uvádí posluchače do necelé půlhodinky frustrace nad zkažeností americké společnosti. V tomto ohledu Agnostic Front nijak nezklamali a vlastně ani nepřekvapili, takže se připravte na spoustu sloganovitých refrénů a heslovitých sborů.

Oproti předchozím třem albům je novinka o něco méně metalově nabušená, a přestože neubylo testosteronu, tak má „The American Dream Died“ blíž ke starším počinům, v nichž se punkem nešetřilo a v několika momentech evokuje starší záležitosti typu „Liberty and Justice For…“ a „One Voice“. Jinými slovy, kdo má nejradši „Another Voice“ a „Warrior“, na nichž přibylo metalových prvků, tak může být mírně zklamán, protože skladby na novince jsou v určitém ohledu jiné. Kratší, rychlejší a punkově neurvalejší, díky čemuž je novinka o něco hůře stravitelná a obtížnější na orientaci. Jinak je vše při starém. Skvělá produkce Freddyho Criciena je standardem, jenž podtrhuje živelnost projevu této pětice, v níž se poprvé představuje kytarista Craigh Silverman, který nahradil náhle odejitého Josepha Jamese.

Co říci k samotným skladbám? Jsou to prostě Agnostic Front. Kdybych měl známkovat originalitu, tak se nemáme o čem bavit, protože zkušený posluchač na „The American Dream Died“ nenajde nic, co by ho mělo překvapit. Přesto je novinka ve všech ohledech přesně tím albem z pera hlavní dvojice Roger Miret a Vinnie Stigma, které chci poslouchat. Skladby jako „Only in America“, „Social Justice“ či titulní „The American Dream Died“ jsou klasické rychlovky, v nichž jsou Agnostic Front neporazitelní, a protože je podobných skladeb na albu většina, tak nelze hovořit o nespokojenosti. Úderné vypalovačky typu „Police Violence“, „Enough Is Enough“ a „No War Fuck You“, jejichž hrací doba se vměstnala pod úroveň jedné minuty, znějí zase jako návrat ke starým časům při zachování současné, vráskami zdobené tváře kapely, čímž nechci říct, že by Agnostic Front zněli unaveně, jen už to není taková zběsile bezhlavá jízda jako před třiceti lety na debutu „Victim in Pain“.

Z jasných vrcholů nahrávky bych měl vyzdvihnout zmíněnou „Never Walk Alone“, která zní jako hardcorový manifest hned celé scény, zvlášť když si v ní zahostovali Freddy z Madball, Toby Morse z H20 a Lou Koller ze Sick of It All. Refrén „This is our life, this is our scene, this is our passion„ hovoří za vše, nemyslíte? Dalším nosným momentem je zpěvná nostalgie jménem „Old New York“, „A Wise Man“ s parádními kytarovými vsuvkami hostujícího Matta Hendersona, jenž skladbu vrátil o dvě dekády zpět někam k „One Voice“, a závěrečná „Just Like Yesterday“. Ta v mých očích platí za největší hitovku, protože její ústřední slogan “Death before dishonor, all back through history, and just like yesterday, undying loyalty” melodicky pějícího Rogera Mireta z hlavy jen tak nedostanu.

Přiznávám, že Agnostic Front patří k mým velkým oblíbencům a jejich tvorbu, která v současné době už není ničím jiným než osvěžováním postupů z minulosti, nedokážu hodnotit úplně objektivně. Je to právě tato kapela, která mne k hardcoru před mnoha lety přivedla, ovšem to nemění nic na tom, že „The American Dream Died“ je skvělou žánrovou nahrávkou plnou energie a je zarážející, že i s pěti křížky na krku, kterými se může pyšnit Roger Miret, a s blížící se šedesátkou Vinnieho Stigmy je tahle parta stále při životě a ukazuje, jak se ten NYHC má dělat.

Recenze

The Neal Morse Band – The Grand Experiment

Komentáře: 3
The Neal Morse Band - The Grand Experiment
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.2.2015
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. The Call
02. The Grand Experiment
03. Waterfall
04. Agenda
05. Alive Again

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na úvod dnešní recenze si krátce procvičíme matematiku, ale nemusíte se ničeho bát. Počty jsou to opravdu neškodné. Neal Morse je nesmírně plodný autor. Jeho prvním výrazným počinem byl debut Spock’s Beard v roce 1995 a od té doby je k nezastavení. Za posledních 20 let sám napsal těžko uvěřitelných 24 alb. A myslím opravdu napsal, jeho kapely Transatlantic a Flying Colors, v nichž se na psaní podílejí (alespoň papírově) všichni členové, vůbec nepočítám. Jeho alba nejsou krátká, v průměru mají lehce přes hodinu. I bez kalkulačky je tak jasné, že Morse produkuje od roku 1995 ročně okolo 75 minut hudby. A to je sakra hodně. Jistě, značnou měrou se na výsledku podílí jeho série křesťanské rockové hudby, kterou zkušený mazák určitě sází z rukávu bez námahy a o které navíc beztak nikdo neví. I tak je jeho produktivita obdivuhodná.

„Hey, hey Joe
There’s a place I know
Where the grace won’t blow away
And everything is fine
In the summertime
And the battle lines are grey“
(Agenda)

V loňském roce vyšla Morseovi hned trojice alb. Nejprve v lednu spatřilo světlo světa čtvrté album „superskupiny“ Transatlantic a já si ještě dodnes pamatuji, jak rozpačité mi „Kaleidoscope“ připadalo. Na začátku září přišla řada na Morseův sólový počin matoucně pojmenovaný „Songs from November“, byť ten se řadil právě do výše zmíněné křesťanské tvorby. Konec září pak přinesl ještě druhý počin Flying Colors, „Second Nature“.

Morse však neotálel, a tak ještě než stihlo přijít jaro dalšího roku, vypustil mezi fanoušky další výtvor, tentokrát již plnohodnotně progrockový. „The Grand Experiment“ je však v jistém ohledu novinkou, na což odkazuje i jeho název. Jestliže všechny dosavadní sólové počiny Neala Morse vycházely pod signaturou Neal Morse, „The Grand Experiment“ nese značku The Neal Morse Band, a opravdu tak nejde o Morseův sólový počin.

Před více než třemi roky si Neal Morse postavil pro živá vystoupení kapelu, která se následně podílela i na povedeném albu „Momentum“. Právě tato kapela se stala základem pro The Neal Morse Band, v její sestavě tak nalezneme jak staré známé (Mike Portnoy a Randy George), tak dosud čerstvé tváře (Eric Gillette a Bill Hubauer). A opravdu, „The Grand Experiment“ zní mnohem více jako album kapely než jako sólový počin. Tato semknutost (která je zde výraznější než třeba na posledním albu Transatlantic) je asi největší změnou, jakou Morseova hudba za poslední roky prošla.

V ostatních ohledech je totiž vše prakticky při starém. Úvodní „The Call“ je asi nejslabším kouskem alba. Najdou se v ní sice silné momenty (instrumentální sekce s dramatickou basou okolo čtvrté minuty, metalový riff o pár minut později, solidní závěr), zbytek je však vata. Zejména klávesy hrají, chtělo by se říci, tužku a mohu-li ocitovat své vlastní poznámky, jde o „takové dlouhé plácání o ničem“. Mít „The Call“ čtyři, pět minut, nemohl bych si stěžovat, deset minut je však naprostá vražda.

To titulní skladba je přeci jen o něco lepší, neboť si nehraje na progresi a do posluchače rovnou natlačí příjemný rock s folkovou melodií na pozadí. Bohužel i zde musím podotknout, že by poloviční hrací doba neuškodila. První opravdu povedená je tak teprve balada „Waterfall“, která je sice sama o sobě ohromný kýč, ale její nosná melodie je vážně hezká a Morseův zpěv v jedné (bohužel krátké) chvíli krásný. Snad jen trochu variace v textu by neuškodila.

„Agenda“ dokázala vytočit posluchače už ve chvíli, kdy byla před dvěma měsíci vypuštěna jako druhý singl. Krátká chytlavá píseň připomínající to nejhorší z osmdesátkového rocku, doplněná o vrcholně hloupý text (u kterého nejsem schopen bohužel určit, zda jde o ironii, neboť z řady nijak výrazně nevyčnívá) a snad ještě hloupější videoklip, je pro mě však jedním z vrcholů alba. Morseova hudba je i přes všechny technické kudrlinky a dlouhé stopáže už roky stejná a ve své podstatě jednoduchá. „Agenda“ to pouze dává okatě najevo.

„Sometimes
In the dark night of my soul
In the corner of my life
I see the man inside“
(Alive Again)

Nebyl by to Morse, kdyby si odpustil alespoň jednu skladbu s monumentální stopáží, a tou písní je na „The Grand Experiment“ závěrečná „Alive Again“. A dopadlo to vlastně jako obvykle. „Alive Again“ v sobě skrývá ty nejlepší momenty z celého alba, bohužel rozředěné do téměř půlhodiny hudby. Úvodních pět minut je ve znamení instrumentálního rozjezdu. Prostor tak dostane jak výborný kytarista Eric Gillette, tak prověřený tlučmistr Mike Portnoy. Výsledek se (jako obvykle) poslouchá dobře, zvlášť když vše svou proradnou basou pohání Randy George. Zde však vyvstane problém, který mám i na jiném místě alba. Dokud klávesy zůstávají v pozadí a takříkajíc tvoří atmosféru, nelze moc namítat. Když se ale pustí do zběsilé jízdy, je to těžká nuda, která dokáže ve větším dávkování zabít vše, na co sáhne. Ještě o něco níže píseň klesne s nástupem zpěvu a probere se až dlouhým táhlým kytarovým sólem, jež nastartuje dramatické zlepšení. Další díl kompozice je ve znamení chytlavých trumpet a dobré nálady, a pokud existuje důvod, proč se k „Alive Again“ vracet, je to právě její střední sekce. Vše vygraduje do ohromně veselé „barokní“ sólovačky, v níž si Morseova kapela poprvé zaslouží označení progresivní. K dobré části písně se přidá i příjemná akustická sekce se zpěvem Billa Hubauera, jež však měla skladbu, která se ještě jednou nezáživně rozjede, uzavírat.

Vlastně se obávám, že tak detailní popis vůbec nebyl na místě. Morse už asi navždy zůstane stejný a já popravdě nevím, zda těch pár výborných momentů, v jejichž případě opravdu není potřeba šetřit chválou, vyváží jinak průměrný zbytek. Ani nová kapela, ani nový způsob psaní totiž nepřinesly výraznou změnu, kterou by Morse potřeboval jako sůl. Nebo by stačilo materiál nechat uzrát tři roky a poskládat desku jen z toho nejlepšího. Pak bychom měli jistotu „desítkového“ materiálu. Bohužel bude asi trvat ještě dlouho, než se o něco podobného Morse pokusí.

Reporty

Wovenhand, Marriages

Komentáře: 3
Wovenhand, Marriages
Datum: 20.4.2015
Místo: Brno, Fléda
Účinkující: Marriages, Wovenhand

Můj výlet na Moravu symbolicky začal Wardrunou a skončil – netřeba vás napínat, beztak to máte v nadpisu – u Wovenhand. Co se dělo v několika dnech dělících tyto dva koncerty bych popisoval vpravdě nerad, nicméně pokud bych měl být přece jen obšírnější, původně to byli právě pouze Wovenhand, kvůli kterým jsem chtěl do Brna zavítat. Tahle jedinečná kapela z Colorada poskládaná kolem persony Davida Eugena Edwardse si mě získala právě a především jabloneckým koncertem, kde mě odrovnala jako málokterá jiná. Protože ačkoliv z desky jsou Wovenhand uhrančivý folk (rock) řízlý indiánskou mystikou, živé provedení si v ničem nezadá s noise rockovými bandami a dávkou psychedelie strčí do kapsy kdejaký stoner.

Opáčko je tak jasnou povinností, tím spíš, že se ve Flédě po boku indiánského šamana ukázálo jméno hodné jeho umu: Marriages. Tahle tří členná bokovka Red Sparrowes mne doposud míjela, jakkoliv mám „Vrabčáky“ opravdu rád, a pondělní večer se zdál být výbornou příležitostí k nápravě. Bohům žel, prvním vjemem, jímž mě Marriages vítají, je naprosto přehulený zvuk, v němž se naprosto ztrácí kytara i Emmin vokál. Nezkoumám, na čí straně je chyba, raději bezprostředně poté intuitivně mířím směrem doprava před pohlednou zpěvačku/kytaristku, kde je zvuk k mému štěstí podstatně srozumitelnější a čistší. Jestli se během setu ve zbytku sálu lepší, netuším, nemám potřebu se hnout z místa, neboť i tak chvíli trvá, než se zvuk srovná úplně.

Začátek setu díky tomu není z nejsilnějších a chvíli trvá, než se do toho Marriages trochu obují. Jak se jim to ale podaří, atmosféra postupně houstne jako mlha v údolí, chlupy na zátylku se samovolně ježí a člověk při pohledu na perfektně fungující těleso raději mlčí, pohroužen do dění na pódiu. Čarovný post-rock nasáklý svébytnou intimitou je naprosto pohlcující a sám o sobě spotřebovává většinu smyslů. Raději ani nemluvím o Emmině nádherně zabarveném vokálu, s nímž jeho majitelka umně zachází – dokáže jemně česat vzduch, stejně jako jej rázně proříznout a zarýt se hluboko do sluchového ústrojí. Neřeknu vám, jaké písně během čtyřiceti minut poslali Marriages kolovat publikem, bylo to však famózní, už jen svým naprostým kontrastem k tomu, co mělo přijít o pár desítek minut později. Zasněné, přívětivé, lidské.

Nicméně sebelépe mohlo trio z Los Angeles zahrát, měřit se s Wovenhand zkrátka nemohou. Sebevědomí velikáni zatraceně dobře vědí, jak svoji muziku podat tak, aby neztratila nic ze své podstaty a přesto skalpovala všechny přítomné a navrch je připravila o rozum. Ruchový mikrofon, vazbení, hutný kytarový zvuk a riffy kopající jako splašený kůň mění čarovný folk v očistný rituál, nejhlubší katarzi a nedobrovolné pohroužení do sebe sama. Eugene čaruje emoce z masivního zvuku, zhmotňuje je skrze struny svých nástrojů a posílá ve vlnách energie do publika. V botách z hadí kůže doslova klouže po pódiu a mezi zpěvem po indiánsku gestikuluje: zaklání hlavu při vytí na měsíc, střílí z luku, mění se v lesní zvěř.

Setlist Wovenhand:
01. In the Temple
02. Hiss
03. Closer
04. Maize
05. Masonic Youth
06. King o King
07. El-Bow
08. Corsicana Clip
09. King David
10. The Refractory
11. Obdurate Obscura
12. Long Horn
13. Field of Hedon
– – – – –
14. Glistening Black
15. Salome
16. Good Shepherd

Výběr z posledních dvou alb „Refractory Obdurate“ a „The Laughing Stalk“ tentokrát není doplněný o žádný exkurs do starší, jemnější tvorby, první půle proto uhání zběsile vpřed na hřbetech stáda mustangů. „Hiss“, „Masonic Youth“ a paradoxně i „Closer“. Nakonec se konečně láme s „El-Bow“ do očekávaných hypnotických vod. Šamanský rituál postavený na pohlcující nesrozumitelnosti ruchů pak znovu funguje až s navazující trojicí „King David“, „The Refractory“ a „Obdurate Obscura“. V opačném případě se vás Wovenhand pokouší roztančit v tanci svatého Víta kolem ohně, spíše však oddělit duši od tělesné schránky prostřednictvím ostře nabroušených strun. Hořící „Field of Hedon“ nakonec pálí vše doposud vybudované a vytváří prostor pro mohutný aplaus, zatímco se kapela poprvé loučí s publikem. Nakonec jí nezbývá, než se vrátit a přidat ještě závěrečnou trojici písní, žádost pětistovky krků a dvojnásobného počtu rukou je zkrátka příliš silná.

Definitivní konec tak přichází až po vyčerpávající hodině a půl, po níž nezbývá než uklidnit třes rukou, udržet se na nohou, s hrdostí přeživších dokráčet do šatny a následně z klubu pryč do tmy. Pohroužení do sebe sama a divoký, opojný stav mysli však stále trvá až do následujícího dne, jakkoliv se mu tělo snaží ubránit. Jediný (zato pořádný) rýpanec opět směřuje do řad fotografů, z nichž někteří dost bezohledně fotili i po upozornění ostrahy, že po třetí písni mají své hračky schovat – přinejmenším slečna nalevo ode mě svoji hipsterskou retro napodobeninu starých fotoaparátů ne a ne schovat. Příště sekat pracky. Dost však zlé krve – pokud se Wovenhand za nějaký čas objeví v naší republice znovu, neváhám. Opět mě totiž přesvědčili, že jejich vystoupení jsou jedinečná, charismatická a v jistém ohledu bezkonkurenční.

Minirecenze

ShitKill – The New Breed

Napsat komentář
ShitKill - The New Breed
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 19.11.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Records

Newyorská formace ShitKill si dává pěkně na čas, protože od svého eponymního debutu, který vyšel v roce 2011, zásobuje své posluchače neřadovými počiny v podobě dvou koncertních záznamů a dvou EP, kdy tomu poslednímu se nyní podívám pod pokličku. Začněme však troškou historie. Tato čtveřice vznikla v roce 2009 pod tíhou lokálního NYHC, ovšem v současné hudební formulce, jak ji parta kolem tahouna Joshe Musta předvádí, si na čistokrevný hardcore nechte zajít chuť, protože ShitKill postupem let inklinovali spíše k modernější verzi thrashe, jenž je po vzoru groove metalových part spíše zatěžkaný a skočný, než neurvale rychlý. A právě takto se ShitKill prezentují na “The New Breed”.

“The New Breed” má jednu obrovskou výhodu, s níž však přichází na přetřes nevýhoda, která celý počin strašně dehonestuje. Písně jako takové jsou chytlavé, dobře se poslouchají a kombinaci řízných kytar s moderně agresivním vokálem Joshe funguje bez problémů, ovšem při poslechu EP jako celku se nemůžu zbavit dojmu, že všechny skladby znějí na jedno brdo a i přes velmi krátkou hrací dobu se nebezpečně slévají do jedné masivní koule. Částečně vyčnívá jen třetí “Death Giver” díky kvílivým kytarovým vyhrávkám po skončení refrénu a následující punková “Faceless”, jež je oproti zbylým kusům o poznání přímočařejší a naštěstí nezní jako další kopie úvodních skladeb “The New Breed” a “Vultures”. Proti nim nelze v zásadě nic zásadního namítat, protože třeba refrén prvně uvedené titulky je jedním z momentů, který si člověk nese v hlavě po zbytek hrací doby celého EP, ale chybí jim nějaký překvapivý motiv, díky němuž bych měl touhu poslouchat je opakovaně a který by mě nutil se na poslech nějak soustředit.

Bohužel, takových chvil se mi v souvislosti s “The New Breed” dostává jen velmi málo, takže ve výsledku jsem toto EP používal spíš jako kulisu k jiné činnosti, což znamená, že nemůžu jinak než hodnotit novinkové EP ShitKill jako výtvor vcelku průměrný, protože nenadchne, ani neurazí. Nezanechalo to ve mně žádné velké emoce, což je špatně.

Recenze

Motor Sister – Ride

Napsat komentář
Motor Sister - Ride
Země: USA
Žánr: metal / rock’n’roll
Datum vydání: 10.3.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. A Hole
02. This Song Reminds Me of You
03. Beg Borrow Steal
04. Fool Around
05. Get That Girl
06. Head Hanging Low
07. Fork in the Road
08. Little Motor Sister
09. Pretty in the Morning
10. Whore
11. Doghouse
12. Devil Wind

Odkazy:
web / facebook

No vidíte, začalo to jako nevinný nápad Scotta Iana a jeho manželky Pearl v souvislosti s oslavou životního jubilea kytaristy legendárních thrash metalistů Anthrax a na světě máme novou superskupinu čítající samá velká jména. Vraťme se ale o nějaký ten rok zpět. Scott Ian o sobě tvrdí, že byl vždy velkým fandou americké kapely Mother Superior. Tria z Kalifornie, které má svém kontě desítku řadových alb a které během své kariéry spolupracovalo třeba jako instrumentální doprovod Henryho Rollinse. A dostal tak nápad pozvat dnes již nefunkční partu, jež ukončila svou činnost v roce 2011, na oslavu svých narozenin a společně si zajamovat a zahrát jeho oblíbené písně z repertoáru Mother Superior. Slovo dalo slovo a voilà, výsledkem je nová kapela jménem Motor Sister.

Je třeba uvést na pravou míru, že Motor Sister nejsou přímým následovníkem Mother Superior. Pokud to doposud vyznělo tak, že se jedná v podstatě o Mother Superior s novicem Scottem Ianem u kytary, tak vězte, že vše je trochu jinak. Ke Scottovi se přidal tahoun Mother Superior, zpěvák a kytarista John Wilson, doprovodných vokálů se ujala Pearl Aday a jako protiváha k dvojici rockových vokalistů Scott naverboval Joeyho Veru z Armored Saint k baskytaře a Johna Tempestu (Exodus, The Cult, Helmet a milión dalších) za bicí. Výsledkem je tak vskutku zajímavá sestava, která by papírově měla být schopná vytvořit vskutku zajímavé věci. O tom, jestli tomu tak skutečně je, však “Ride” zatím není schopné přesvědčit. Ne, že by to byla špatná deska, ovšem původní autorský materiál neobsahuje. Jedná se totiž o desku předělávek původních skladeb z pera Johna Wilsona a jeho Mother Superior.

Nemůžu soudit, do jaké míry se nové verze z alba “Ride” shodují s těmi původními, protože přiznávám, že o Mother Superior jsem až do vzniku Motor Sister neslyšel, ale můžu říct, že se jedná o velmi příjemnou rockovou desku, která staví na stařičkých rockových základech, ke kterým míchá špetku blues jako třeba v “Pretty in the Morning”. Na druhou stranu jsou některé skladby přiostřeny hutnějšími riffy, díky kterým je znát, že instrumentální vklad Scotta Iana není jen tak ledabylý, a třeba úvodní “A Hole”, nebo skvělá “Fork in the Road” nakopávají zadky. Řešit technické provedení je asi nemístné, protože při pohledu na sestavu Motor Sister je jasné, že album nahrála světová třída, takže i když se natáčelo pouhé dva dny, tak to na výsledku není znát. Díky silnému rock’n’rollovému základu je deska taková hybná, dobře se poslouchá a hezky odsýpá. Je mi jasné, že tomu napomáhá fakt, že se jedná o jakési “best-of” Mother Superior nahrané v jiné sestavě, ale to nebrání tomu, aby si člověk mohl takhle od podlahy poctivou rockovou desku pořádně užít.

Hlavní postavou Motor Sister je John Wilson, jeho kytara a hlavně vokál “Ride” vládnou vcelku neochvějnou rukou, takže třeba skladby jako “This Song Reminds Me of You”, “Devil Wind” či “Head Hanging Low” stojí takřka výhradně na něm a jeho pěveckému charismatu. Jeho přírodní vokál, kterým umí jak melodicky zapět, tak přiměřeně přitlačit na pilu, je nosným prvkem všech písní a překvapivě dobře zapadají taky vokální harmonie Pearl, jejíž vklad v první klipovce “Fork in the Road” ve mně zanechával spíše rozpaky, ovšem po vyslechnutí celé desky beru pochybnosti zpět.

Asi největší výhodou “Ride” je kromě přirozené a živelné atmosféry vyrovnanost jednotlivých skladeb, takže kdybych měl hledat nějaká slabá místa, která táhnou nahrávku směrem dolů, tak mě vážně nic nenapadá. Naproti tomu bych mohl vyjmenovat takřka celý seznam písní, kdybychom se bavili o povedených momentech, kdy mezi ty nejsilnější řadím příjemnou hitovku “Beg Borrow Steal”, říznou “Get That Girl” a odlehčenou “Head Hanging Low”. Na první poslech se zdá, že závěrečná “Devil Wind” se všemi těmi akustickými kytarami do zbytku nahrávky moc nezapadá, ale vypjatý John Wilson v této písni opravdu zazářil a na závěr tak se svými novými kumpány schoval jeden z největších klenotů “Ride”.

Síla Motor Sister bude jistě v živých vystoupeních, protože ačkoli zní album zatraceně dobře, tak věřím, že v živém provedení bude mít drtivá většina skladeb ještě větší koule. Jednat se o původní autorskou nahrávku nové kapely, tak bych se nebál vynášet soudy o adeptovi na nejlepší rockovou nahrávku letošního roku, ovšem pořád je tady takové to ale, že pánové (a jedna dáma) asi moc dobře věděli, jaké songy jsou již z dob Mother Superior osvědčené, a tahali tak z rukávů jen ty nejsilnější karty. Nicméně i tak je Motor Sister hodně slušnou jízdou, již by si fanoušci říznějšího rock’n’rollu neměli nechat ujít.

Minirecenze

Conclave – Breaking Ground

Napsat komentář
Conclave - Breaking Ground
Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 19.11.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Records

O historii americké trojice Conclave se toho příliš najít nedá, ovšem vzhledem k faktu, že toto EP, které se jmenuje “Breaking Ground”, je jejich první veřejně prezentovanou nahrávkou, tak soudím, že toho za sebou moc mít nebudou. To jim však nebrání v tom, aby hned na své prvotině, jež čítá tři skladby, zněli zatraceně soudržně a vyhraně. Svou roli v tom určitě hraje fakt, že Conclave na “Breaking Ground” vlastně neobjevili nic nového a znějí jako kopie těch největších jmen z amerického jihu, jenž je zatěžkanými tempy pověstný, ale neberte to jako výtku, protože Conclave se podařilo do dvaceti minut autorské tvorby nacpat překvapivě velké množství silných motivů, které skladby pozvedají nad rámec běžného průměru.

Začíná se skvělou “Footprints in Blood”, která definuje to, jak Conclave budou na ploše dalších dvou písní znít, takže se připravte na zmučený vokál, pomalá tempa, která zrychlí jen velmi sporadicky, a hlavně riffy. Spousty riffů. A jakých? No jistě, že špinavých. Takových, za něž by se nemuseli stydět Crowbar a vlastně ani Black Sabbath, kteří celou tuhle scénu ovlivnili víc než kdokoli jiný. Jasně největší devízou “Breaking Ground” je jeho semknutost, protože od začátku do konce vás tahle hudba, za předpokladu, že jsou skladby dobré, což v tomto případě jsou, chytí a nepustí ze svých spárů. Takže od úvodní hitovky “Footprints in Blood”, přes houpavě zadumanou “Lifetime” až po závěrečnou “Walk the Earth (No Longer)”, z níž dýchá stará kouřová atmosféra 70. let, jsem nenašel vyloženě blbý moment, u kterého bych si říkal, že tady něco nehraje. A to je na naprosto neznámou partu celkem úspěch, zvlášť mluvíme-li o jejím prvním EP vůbec.

Asi nemusím říkat, že ten, kdo této hudbě nepropadl skrze větší žánrová jména, nemusí “Breaking Ground” vůbec vkládat do přehrávače, protože neobsahuje nic, co by v minulosti otráveného posluchače mělo zničehonic přemluvit ke změně názoru, ale skrze obrovskou dávku uvěřitelnosti a energie, která z Conclave dýchá, by si posluchač podobné hudby mohl přijít na své. Věřte, že vím, o čem mluvím. Hodně dobře odvedená sázka na jistotu.

Reporty

Kayo Dot, ?Alos, Botanist

1 komentář
Kayo Dot, ?Alos, Botanist
Datum: 16.4.2015
Místo: Praha, Vila Štvanice
Účinkující: ?Alos, Botanist, Kayo Dot, Nod Nod

První pohled (H.):

Jsou koncerty, na něž se člověk těší už dlouhou dobu dopředu, a zrovna tenhle mezi ně dozajista patřil. Společné turné avantgardních Kayo Dot a herbálních black metalistů Botanist by bylo vysoce zajímavé samo o sobě, ale když se k němu v Praze připojil ještě experimentální projekt ?Alos z Itálie a našinci Nod Nod, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí kytarové scéně v poslední době urodilo, nepřipadala neúčast v úvahu – a zjevně jsem nebyl sám, kdo to viděl podobně, jelikož cedule u vstupu hovořila jasně: “sold out”. 16. duben se přiblížil dřív, než se člověk nadál, a tak nezbývalo nic jiného, než se vypravit do vily na ostrově Štvanice, v jejíchž útrobách se akce odehrávala.

Hádám, že zasvěcené komentáře na téma pokecu se známými a pití piva před koncertem vás nezajímají, tak se vrhněme rovnou na muziku. První nastoupili Nod Nod, kteří však i přes silnou a netradiční zahraniční konkurenci ani náhodou nebyli jen do počtu a jasně ukázali, že česká předkapela vážně nemusí být pouhou kulisou k popíjení piva před hlavními hudebními chody. Jejich alternativní sludge metal totiž v živém podání fungoval s ještě větší silou než na skvělém eponymním debutu z loňského roku. Přemýšlivější pasáže se bezchybně lámaly do intenzivních mohutných riffů a vrcholných (byť relativně vzácných) agresivnějších pasáží s extrémním vokálem, všechno fungovalo na jedničku, atmosféra se takřka ihned od začátku dala krájet, výkony všech muzikantů perfektní a soustředěné. Rozjezd akce ve velkém stylu.

Já osobně jsem byl z celého večera možná nejzvědavější na druhé účinkující, jimiž byli Botanist. Flórou nasáklý black metal, navíc ještě bez elektrických kytar, není něco, co by člověk potkával na každém rohu, natožpak na koncertech, a abych vlastně úplně upřímný, když jsem na Botanist svého času poprvé narazil v době vydání desky “III: Doom in Bloom”, nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu mít příležitost vidět tuhle záležitost živě. Nicméně stalo se a pětice rostlinných mnichů, kteří kromě bicích a baskytary disponovali rovněž dvěma dulcimery a flašinetem, se skutečně dostavila. A podobně, jako jsou Botanist (v dobrém slova smyslu) divní z alba, divní byli i živě, přesto (nebo snad právě proto?) mě to však tuze bavilo. Co si budeme povídat, už jen pohled na oba dulcimeristy, kteří na své nástroje naprosto doslova hoblovali takovým způsobem, že si o tom kterýkoliv kytarový tvrďák může nechat jen zdát, byl prostě k nezaplacení. K tomu už stačí jen přidat naprosto fanatický výraz mistra flašinetáře při vřískání do mikrofonu, aby v kombinaci s muzikou nebyl žádný prostor pro nudu.

Možná mi to nebudete věřit, ale přesto všechno nebyli Botanist tím nejdivnějším účinkujícím večera, jelikož tento titul si pro sebe nakonec hravě uzmula italská čarodějnice Stefania Pedretti v rámci svého jednočlenného projektu ?Alos. A když říkám čarodějnice, myslím to fakt doslova, protože ta ženská byla tuze ošklivá, což ještě podtrhla malováním na ksichtě a dredy tak dlouhými, že s nimi zametala podlahu. Jenže i vzhled byl vedlejší proti tomu, co se začalo linout z reproduktorů – temná kombinace kytarového hnusu, dark ambientu, zvukového experimentu a rituálu měla živě zvláštní sílu, ať už Stefania držela v ruce kytaru a do mikrofonu zvracela neskutečně záhrobním murmurem, nebo když kytaru odložila a začala dupat po podlaze, napojovat dráty na hlasivky či v kleče cinkat zvonečky a pomocí krabiček pouštět z beden hluk. Možná celá performance mohla být o kousek kratší, ale jinak to byla další velmi zajímavá záležitost, byť v konečném součtu bych ?Alos zařadil nejspíš až na poslední místo v pomyslné bilanci večera.

Naopak finále celé akce v podání Kayo Dot by patřilo na první místo, přestože vůbec poprvé na akci bylo na místě mít výtky ke zvuku. Kytara totiž byla poměrně řezavá a trochu přeřvaná, čímž utrpěly klávesy a především saxofon, který byl takřka neslyšitelný. Jenže i přesto si Kayo Dot dokázali publikum podmanit, jakkoliv vlastně “jen” hráli. Jenže předváděli skutečně virtuózní výkon, zejména kytarista Ron Varod a zpěvák/baskytarista Toby Driver, jehož vokál byl doslova famózní. Kayo Dot jednoduše hráli Koncert s velkým K, jehož jedinou nedokonalostí kromě zvuku bylo to, že utekl strašně rychle. Ve tři čtvrtě jednu ráno však dozněly poslední tóny přídavku “Spirit Photography”, s nímž skončila i celá akce.

Skoro by se dalo říct, že to byl téměř dokonalý večer. Čtyři rovnocenně kvalitní formace se zajímavou muzikou předvedly čtyři skvělá vystoupení s dobrým zvukem (až na zmiňované věci u Kayo Dot, které se však nakonec daly přežít) a v pěkném a netradičním prostoru. Pivo bylo dobré (na akci bylo dokonce i nějaké domácí uvařené jen pro tento večer, ale to bylo okamžitě fuč, takže jsem ho nestačil ochutnat) a merch bohatý. I přes kapacitu využitou do posledního lístku se ve vile dalo stále pohodlně hýbat, což bylo také velmi příjemné. Ve zkratce to prostě bylo po všech stránkách super, a pokud byl někdo z přítomných i tak nespokojen, těžko říct, co víc by mohl chtít.

Druhý pohled (Skvrn):

Nechci být za kulturního barbara, ale Štvanici jsem měl doposud spojenou pouze s rozpadlým hokejovým stánkem a tenisovými kurty, jimž se daří o poznání lépe. Ne, že bych je před koncertem zvědavostí obcházel, ale zcela nekompromisně řečeno – kurty na rozdíl od zimáku stále stojí. Mnohem zajímavější objekt se nalézá na úplně opačné straně pražského ostrova – zdejší vila, která se i přes nepřízně živelných pohrom dodnes skví v plné kráse a dočkat se tak mohla exkluzivní návštěvy. Ano, exkluzivní, to je ten pravý přívlastek charakterizující tento večer. Už samotné místo slibuje něco, na co se nechodí každý druhý den. Samotná soupiska však nevšednost ještě důrazněji akcentuje, neb Kayo Dot a Botanist nejsou nejpilněji koncertujícími spolky, což se týká i táborských Nod Nod. Vyloženou perličkou line-upu byla italská umělkyně ?Alos, která mimořádnost akce stvrdila dvojitým podtržením. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, od téhle akce jsem čekal velké věci. A jak to dopadlo s jejich naplněním?

Začít se mělo v 19:40, což pro čtyři plnohodnotnou dobu hrající kapely není dvakrát brzy. Akce ale naštěstí začala tak, jak pořadatel garantoval, a skončit ještě před půlnocí se nezdálo být nedosažitelným. Na místo jsem měl v plánu dorazit s nějakým tím předstihem. Avšak bloudění tunely na Vltavské mě zaměstnalo natolik, že z toho bylo jen nějakých deset minut. Předkrm v podobě naturalistického obrazu krabicákového strádání do samotného koncertu atmosféricky příliš nezapadl, tudíž příště dle rad pořadatelů fakt raději přes Florenc. Štvanickou vilu nebylo těžké přehlédnout, neb se jednalo o to nejstarší v dohledném okolí a k záměně tak nemohlo dojít. Samotné místo bylo v době mého příchodu již solidně zaplněné a podpořilo mé náznaky o silné sestavě, z níž není radno cokoliv vynechat. Útulný interiér je pro kulturní akce jako stvořený, a ačkoliv bylo vyprodáno, něco přes stovku lidí se sem vměstnalo bez větších problémů.

S drobným zpožděním se cosi začalo dít na pódiu, a načase tak bylo zbystřit – Nod Nod se ujali slova. Je jasné, že většina lidí zašla na dvojici headlinerů, o tom nemusíme diskutovat, nicméně Nod Nod jsem vážně nestavil do role pouhopouhého předskokana. A podobně to viděl i zbytek obecenstva, jež se sešlo v opravdu pěknému počtu. Naději vzbuzoval už jen plánovaný hrací čas, jejž pětice vyfasovala. Za nějakých 45 minut stihli Nod Nod říct veskrze všechno, co mají ve svém repertoáru. To jsou ale jen strohá fakta, která v konkurenci samotného představení nemají šanci obstát. V divy, jež Nod Nod předvedli, jsem ani ve snu nedoufal a již po nějakém druhém songu po mě lezla regulérní husina. Tomuhle vážně není co vytknout, nevyjímaje zvuk, který byl pro Nod Nod a vlastně i celý večer prvotřídně ošetřen. Skvělý začátek, laťka je pro další nastavena pekelně vysoko.

Botanist, kteří na řadu přišli po české naději, jsem stavěl do pozice mírného favorita. Ne, že bych Otreborův projekt vyloženě adoroval, ale co si budeme povídat, black metal bez jediné klasické kytary člověk nevidí každý den. S tím se samozřejmě pojila i jistá rizika, především co se zvuku týče. Nemyslím si, že hammered dulcimer, jehož českého ekvivalentu jsem se nedopátral, je nástrojem dvakrát běžným, a bylo by tak snad i omluvitelné, kdyby to alespoň z počátku zvukově skřípalo. Jenže opak byl pravdou. Po chvíli, co spustilo intro v podobě ptačího štěbetání, si ohledně nazvučení nebylo nač stěžovat. Slyšet bylo vše naprosto krystalicky, včetně těch záhadných skříněk, které bych nezasvěcenému přirovnal k miniaturnímu cimbálu.

Velký prostor dostala novinka “VI: Flora”, z níž zazněly například “Stargazer” či “Callistemon”. Z ptačího intra se nakonec stalo intermezzo, jež vyplňovalo prostor mezi jednotlivými skladbami. Botanist svůj set zahráli, jako by na pódiu stáli odjakživa, a po nějaké nevyhranosti, jíž jsem se trochu obával, nebylo ani památky. Měl bych ale dvě drobnosti. Tou první jsou taneční kreace jednoho z cimbálistů, které z jinak vážné atmosféry bohužel výrazně ukusovaly. Druhou maličkostí je Otreborův projev mezi skladbami. Věc je to ryze subjektivní, ale nemohu si pomoci, k vystoupení by se mnohem více šiklo klasické mluvené slovo namísto agresivního řevu, jenž paradoxně působil mnohem bestiálněji než v samotné hudbě. Jinak ale spokojenost.

Slibované neznámo přišlo s příchodem italské umělkyně ?Alos. Jestli někoho na první pohled neupoutala právě ona, tak kdo jiný? Vizáží tajemné ježibaby s dredy až na zem si mě ovšem Italka nezískala. Ne, že by její vzhled působil výrazně směšně, k čemuž v obdobných případech může lehce dojít, ale tohle mi zkrátka nic neřeklo. Ale to všechno je věc druhořadá, na Štvanici se přišlo přece za muzikou. Bohužel, v případě ?Alos je úplně jedno, jestli se zrovna bavíme o muzice či vizuálu, neboť pro hudbu platilo totéž. Italská umělkyně si mě vážně nezískala a tentokrát si myslím, že ani nešlo o můj ryze subjektivní dojem. Za celou dobu jsem nepostřehl náznak výraznější gradace, za což bych byl v muzice tohoto ranku rád. Povětšinou jsem tak jen zíral na to, co se na pódiu odehrává fyzicky. Atmosféru navíc kazila blízkost baru, jehož hluk rušil tišší pasáže. Bylo evidentní, že samotná aktérka je ve svém živlu a vlastní muzice se do posledního tónu oddává, jen se naše pocitové cesty pohybovaly po diametrálně odlišných trasách. Vystoupení skončilo a já odcházeje věděl, že co se světa ?Alos týče, je to bohužel poprvé a naposledy.

Setlist Kayo Dot:
01. And He Built Him a Boat
02. Zlida Caosgi (To Water the Earth)
03. The Mortality of Doves
04. Offramp Cycle, Pattern 22
05. [new song]
06. Library Subterranean
07. The Assassination of Adam
08. [new song]
09. Passing the River
– – – – –
10. Spirit Photography

Pozitivnější optikou ?Alos posloužila jako bezvadné uklidnění před temperamentem Kayo Dot. Z dramaturgického hlediska tedy vlastně vše v pořádku, ne? S vážným výrazem ve tváři trocha uklidnění opravdu bodla, neboť američtí jazz metalisté předvedli bezpochyby nejživější vystoupení celého večera. Kayo Dot na pódiu působili dojmem zkušených pardálů a svůj set odehráli s obdivuhodnou bravurou. Měrou vrchovatou se hrálo z poslední řadovky “Coffins on Io”, což mi již tak dobrou náladu zvedlo ještě o nějaký stupínek výš. Důvody k tomu byly hned dva. Jednak mám tuhle bezvadnou věc pečlivě nestudovanou, druhak si s již nepatrně horšími zvukovými podmínkami tato deska poradila nejlépe. Nejvíc totiž trpěl saxofon, jenž ale na “Coffins on Io” výrazně zastoupen není. Místo, kde saxík Daniela Meanse dostatečně vynikl, se skrývalo až na uklidňujícím konci v režii dechberoucí “Spirit Photography”, což byl ten nejlepší konec, který si kdo mohl přát.

Je pár minut před jednou ranní a zbývá čas na drobnou rekapitulaci. Absolutorium zaslouží Heartnoize Promotion, kteří ze sestavy vyždímali naprosté maximum. Víc prostě udělat nešlo. A kapely? Kromě ?Alos, jíž se překvapit nepodařilo, zbylý trojlístek předvedl prvotřídní výstupy, z nichž nakonec subjektivně vyhráli hned první Nod Nod. Kdo si toho večera nepospíšil, vážně prohloupil.

Minirecenze

Triumvir Foul – An Oath of Blood and Fire

Napsat komentář
Triumvir Foul - An Oath of Blood and Fire
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: únor 2015
Label: Godz ov War / Third Eye Temple
Původní vydání: 13.4.2014, selfrelease

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War / Third Eye Temple

Kapela s naprosto nečitelným logem. Takhle budu mít od prvního dne vzájemného seznámení zafixované americké oldschool death metalisty Triumvir Foul, kteří v loňskem roce, jenž je zároveň prvním rokem jejich krátkého života, vydali demo “An Oath of Blood and Fire”. Je to sice titul, ze kterého křičí klišé jako prase na všechny strany, ovšem po prvotní skepsi jsem uznal, že poctivý chrastivý death metal, jak jej prezentují Triumvir Foul, má něco do sebe. Nevím, jakou měrou se o to postarala opravdu dřevní atmosféra, která z jejich dema dýchá, ale ten přímočarý death má v jejich útočném pojetí pořádnou sílu.

Všechno je podřízeno stylovým pravidlům, takže vedle klasického kytarového burácení je hlavním nositelem nálady hluboký growling zpěváka, jenž se skrývá za přezdívkou Ad Infinitum. Je škoda, že na úkor kytar je trochu upozaděná rytmika, ovšem vzhledem ke skoro garážovému zvuku, jakým je “An Oath of Blood and Fire” ošetřen, je s podivem, že jsou nástroje vcelku čitelné a přes nepřeslechnutelnou snahu znít za každých okolností syrově nezní demosnímek chaoticky a odpudivě, což chválím.

Ke skladbám snad jen tolik, že jsou to standardní death metalové vály hrubšího zrna, které mají díky chrastivým kytarám hodně blízko severské atmosféře, avšak zapomeňte na melodické příkrasy, takže jistá dávka vlivu zámořských smrtonošů je taktéž na místě. Je úplně jedno, jestli si pustíte “The Vacuum of Knots” nebo “Silence Continuum”, protože i když nebudu zapírat, že mám tuhle hudbu rád, tak Triumvir Foul se svezli na vlně kapel jako Entrails či Grave a zvolili tu nejjednodušší cestu, která je plná klasických prvků. “Abhorrent Depths” je v tomto ohledu asi nejdál a napadá mě hned několik death metalových klasik, jež by se jí daly připodobnit. Totéž jsem si říkal o “Embalmed”, ovšem až do doby, než jsem si uvědomil, že se jedná o předělávku téže písně z dílny Autopsy, kterou můžete najít na jejich debutu “Severed Survival”.

I přes několik výtek, které směřovaly hlavně na adresu originality hudební náplně, nemám s “An Oath of Blood and Fire” žádný výrazný problém. Důvod? Triumvir Foul hrají do karet hodně slušné songy a syrový zvuk, v němž se i přes značnou míru původní autentické atmosféry lze snadno orientovat, a to se mi líbí. Příjemné překvapení.

Reporty

Minsk, Floor

Napsat komentář
Minsk, Floor
Datum: 14.4.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Floor, Minsk

První pohled (H.):

Nemůžu tvrdit, že bych byl nějaký hardcore die-hard fanda Minsk. Jsem si docela jistý, že v tomto ohledu se 14. dubna do strahovské Sedmičky dostavili i mnohem větší borci. Spíše si jejich muziku jen sem tam, ale zato s chutí pustím. Přesto jsem byl na vystoupení Minsk hodně zvědavý a určitě to nebylo jen proto, že kapela nějakou dobu nefungovala a teď vydává první desku po své obnově, “The Crash & the Draw”.

Jako první se ovšem muziky-chtivému posluchačstvu představilo floridské trio Floor, jehož tvorbu popravdě řečeno znám spíše jen okrajově. Mám rámcovou představu, co to je zač, kdysi jsem to i zkoušel poslouchat, ale vůbec mě to nebavilo. Jak ale známo, živé koncerty bývají a něčem úplně jiném a častokrát se stává, že skupina, která člověka na studiových nahrávkách příliš nebaví, na koncertech doslova zabíjí. Jenže i když jsem se chtěl nechat pozitivně překvapit, tak se to prostě nepovedlo. Floor předvedli takový suchý stoner s nějakým tím sabbaťáckým riffem a celé to bylo takové trochu o ničem, hudebně i co do vystoupení. Hvězdou koncertu byl jednoznačně bubeník Henry Wilson, který si to dával docela dobře a hraní si zcela viditelně užíval a vychutnával, ale ať se snažil sebevíc, jen bubeník celou show prostě neutáhne. Zvlášť když zbylí dva kolegové vedle něj vypadali, jako kdyby na to pódium skoro ani nepatřili.

Jednoduše řečeno, Floor ten večer dělali něco jako eunuchy – byli absolutně bez koulí. Na dojmu pak příliš nepřidal ani takřka neslyšitelný vokál, u něhož mi přišlo, že chyba vážně nebyla v ozvučení. On totiž Steve Brooks huhlal spíš jen aby se neřeklo a i v momentech, kdy muzika utichla a on zpíval do mikrofonu skoro sám, nebyl téměř slyšet. A aby toho čisto náhodou ještě nebylo málo, Floor hráli o dost delší dobu, než vzhledem k zábavnosti setu měli. Přišlo mi, že jsem nebyl sám, kdo měl podobný pocit, jelikož i aktivita malého hloučku přihlížejících byla dost malá… nějaké mini-paření předváděl pouze jeden jedinec a zbytek se omezil sem tam na pokývání hlavou a mdlý potlesk. Rozhodně ne aplaus, spíš to byl takový ten potlesk ze slušnosti.

Pak už přišla řada na Minsk, u nichž bylo okamžitě vidět, na koho ten večer lidi dorazili – už žádné dva, tři metry prázdného místa mezi pódiem a obecenstvem, ale zhusta zaplněná plocha. A nutno uznat, že Minsk pozici záživnější položky večera potvrdili nejen papírově, ale i ve skutečnosti, protože to byl oproti Floor skok do úplně jiné ligy. Znáte takový ten pocit, kdy nějaká kapela jenom hraje, ale i tak z pódia vyzařuje jakási aura, díky níž vás to prostě brutálně baví? To je přesně to, co Floor tak zoufale postrádali, ale Minsk to určitě nechybělo.

Zámořská pětice dokázala svou industriálními ruchy protkanou sludgovou hutnost bez problémů přenést i do koncertního podání. Jasně, koncert, jaký by si člověk mohl zarámovat jako ten nejpamětihodnější ve svém životě, to ani zdaleka nebyl, ale i tak to prostě mělo sílu, hutný sound trhal prdele a kapela s patřičným nasazením rvala do lidí jeden zatěžkaný projektil za druhým. V onom nasazení si zaslouží vypíchnout hlavně baskytarista Zachary Livingston, jenž svůj nástroj (který šel jen tak mimochodem z beden s nádherně vytaženou hlasitostí, aniž by tím trpěl zbytek, takže milovníci basy určitě měli možnost si dunění pořádně užít) drtil vážně mocně, a vokalista/klávésista Tim Mead, který kromě mocného krakonošského plnovousu také předvedl učebnicovou ukázku toho, jak to vypadá, když někdo svůj zpěv patřičně prožívá.

Bilance večera je tedy asi následující – Floor nuda (sorry, prostě to tak bylo), Minsk super. Vše by bylo v pohodě, pokud by ti první hráli tak poloviční dobu a ušetřený čas využili ti druzí. Obě formace totiž hrály stejný čas, a jestli někdo hrál o trochu déle, řekl bych, že to byli spíš Floor (ačkoliv jsem to samozřejmě nestopoval). Zatímco tedy jejich vystoupení působilo zbytečně natahovaným dojmem, Minsk naopak hráli na můj vkus až příliš krátce – a to i přes fakt, že i když dohráli poslední skladbu těsně po policejní desáté hodině, publikum je přemluvilo ještě na jeden přídavek. Ale i tak to byla díky jejich skvělému výkonu pohodová akce. Lidí jsem upřímně řečeno čekal víc, ale prázdno naštěstí nebylo (i když je pravda, že Sedmička je tak malá, že vypadá zaplněná, i když před pódiem stojí 20 lidí). Každopádně, osobně jsem rád, že jsem nakonec vyrazil.

Druhý pohled (Skvrn):

Praha se v uplynulých dnech ocitla v jádru post-metalové alternativy, o tom nemůže být sporu. Pro důkazy není třeba chodit příliš daleko a pouhé vyslovení jmen jako Russian Circles či Amenra poslouží jako opodstatnění mého neobjevného šetření. Zatímco dvojice zmíněných kapel měla svůj pražský výsadek za sebou, američtí Minsk, třetí do silné party, zasazení úderu teprve chystali. Stejně jako Russian Circles i Minsk brázdí Evropu spolu se svým pevným partnerem. Zatímco “ruskému” tělesu dělali společnost sludgeři Helms Alee, “běloruskému tovarišči” posloužili jako doprovod stoneroví Floor, jejichž existence mi byla až do onoho večera upírána. Již teď je tedy zřejmé, na koho to má maličkost zašla.

Brány Sedmičky svým otevřením sekundovaly odbíjení sedmé večerní. Tedy tak to alespoň stálo na programu. Zahájení koncertu Floor bylo stanoveno až na osmou, tudíž celých šedesát minut bylo lišácky zamýšleno na barové obveselování. Já jsem však onu hodinku soustředění občůral a zkrátil si ji na nějakou třetinu. Jak se dalo předpokládat, stejným způsobem jsem neuvažoval sám a nějakých dvacet minut před spuštěním prvních tónů zel sál prázdnotou. Pár zokupovaných stolů, barových židlí, ale jinak nic, co by nasvědčovalo příchod jedné z žánrových veličin. Do osmé však ještě nějaký ten lok zbýval, klub se pozvolna zaplňoval a nakonec šlo mluvit alespoň o důstojné návštěvě. Minsk si ale zaslouží bezesporu zaslouží víc než sotva naplněný sálek Sedmičky. Opět si pomůžu jedním srovnáním – na Russian Circles před týdnem praskal vyprodaný Podnik ve švech. Vždycky jsem bral tyhle dvě kapely za co do popularity srovnatelné, což mi bylo alespoň pražským publikem důrazně vyvráceno.

O Floor jsem se první informace dozvěděl nějaký den před návštěvou, kdy jsem si byl schopen vyzjistit jen škatulku doom/stoner, která mě od dalšího sondování odradila. Ale co, živá prezentace je úplně jinou disciplínou a já jsem se osobně snažil přijít k vystoupení Floor bez jakéhokoliv zaujetí. Jenže první pochybnosti vyrašily hned spolu s úvodními tóny. Aha, že už víte, kam mířím… Nuže ano – zvuk. Přehlédnu teď fakt, že to na mě bylo klasicky dost nahlas, přes co se už přenést nedokážu je nazvučení vokálu, který v tom všem bordelu jako by neexistoval. Kdyby měl zpěvák Steve Brooks nějakou druhořadou roli a muziku jen nárazově podtrhnul, tak bych mohl přimhouřit oko, ale z toho, co jsem pochytil, je evidentní, že zpěv v muzice Floor nehraje jen druhé housle. Ani hudebně to pro mé ucho nebyl žádný med. Vzhledem k absenci – ano, absenci – zpěvu bylo mnohem snadnější soustředit se na samotnou instrumentální složku. Ta však mě zanedlouho začala nudit a i přiměřeně vnímající člověk se začal postupně utápět v nepříjemně repetitivních pocitech. Uznání patří bubeníku Henry Wilsonovi, který za škopky nepředváděl dvakrát komplikované motanice, avšak jeho zápal mě alespoň párkrát přiměl sem tam ťuknout do rytmu. To je ale jinak dost málo.

Druzí Minsk na sebe nenechali dlouho čekat, což nebylo s přihlédnutím k blížící se šibeniční desáté vůbec od věci. Hudebně to šlapalo výborně. Srovnávat Minsk s před nimi hrajícími Floor je takřka zbytečné a úplně postačí tvrzení, že ve všech činnostech byli právě Minsk o parník před svými kolegy. Třeba Kevin Rendleman za bubny sice nepředváděl žádné cirkusácké kousky, ale ono veskrze stačilo jen a pouze dobře hrát. A tak to šlo se vším, na co členové Minsk sáhli. Žádné divadlo, jen “pouhé” hraní, ale zato vážně slušné. Když kapela ohlásila poslední song, ani se mi nechtělo věřit, že je už tolik hodin, aby se z pochopitelných důvodů muselo s rámusením přestat. Minsk za sebou měli hodně krátký set a nedokázal jsem se ubránit pocitům rozčarování. Nakonec se ještě díky ovacím publika o nějakých deset minut rebelsky přetáhlo a nenasytové mohli být alespoň o trochu klidnější.

Dojmy z celé akce jsou tak poněkud rozporuplné a k ideálu mají štreku sakra dlouhou. Od Floor jsem nečekal nic a o moc víc než nic jsem vážně nedostal. Zato z Minsk šlo vytřískat o poznání více, což s největší pravděpodobností nejde na vrub kapely, ale pořadatele. Bohatě by postačilo, kdyby se rozehřívací hodinka před startem zredukovala na polovinu a hrát se začalo již o půl osmé. Je možné, že obě kapely měly příjezd do Prahy naplánovaný naknop a dřív to jednoduše nešlo, nicméně poté by se to dalo řešit výběrem prostor, které nepodléhají pravidlu nočního klidu. Samotným Minsk ale mnohé vytknout nelze. Američané splnili má očekávání, večer jednoznačně opanovali, jen pocitů spokojenosti a nasycenosti mohlo být mnohem víc.