Původem aljašská metalcoreová kapela s prapodivným jménem 36 Crazyfists (podle filmu Jackieho Chana) vydala letos své sedmé studiové album. Nejsem si jist, kolik čtenářů tato informace zvedne ze židlí, protože pokud jsem obeznámen, v České republice nejde o kdovíjak známou či oblíbenou partu. Ani nemám zdání, zda u nás 36 Crazyfists už někdy vystupovali živě. Tak či tak, po pěti letech je venku novinka nesoucí název “Time and Trauma”.
Přiznám bez mučení, že doposud jsem od 36 Crazyfists slyšel jen pár let starý singl “Bloodwork” a jejich hudba mi vždy připadala taková hodně stejná a bez přidané hodnoty. Což si tedy nemyslí široké zástupy fanoušků, kteří je na sociálních sítích vychvalují a nekriticky vynášejí do nebes. Nové album je podle nich jedno z nejlepších a vrací kapelu zpátky ke kořenům. Jde prý o dospělou kapelu, která nemá potřebu si na nic hrát a přetvařovat se. Je tomu opravdu tak?
Po prvních několika posleších “Time and Trauma” jsem měl pocit, že nejde o nic moc objevného a vlastně jsem ani neprohloupil, když jsem od 36 Crazyfists dříve žádné album neslyšel. Vrtalo mi to ale hlavou a dal jsem desce ještě jednu šanci. Při dalším pozorném poslechu začal hlodat červíček pochybnosti a po nějaké chvíli jsem si průjezd “Time and Trauma” docela užíval. Nejde o snadno přístupnou hudbu, která by došla instatního zalíbení, má ale své kouzlo.
Jak jsem nastínil výše, “Time and Trauma” zní napoprvé dost rozporuplně. Po nějaké době ale dokáže vtáhnout a funguje jako poměrně slušná ucelená deska. Umím si představit, že bych měl chuť si ji pustit třeba i za rok znovu. Jednou či dvakrát. Na poslech je potřeba se maličko více soustředit, a nejde tak o vyloženě odpočinkový typ hudby. Stopáž kolem 50 minut by zasloužila trošku oříznout, protože ke konci už “Time and Trauma” přeci jen částečně dochází dech. To je dáno hlavně tím, že nakonec jsou si jednotlivé písničky přeci jen docela podobné.
Prvním, čeho si posluchač na “Time and Trauma” a potažmo i na celých 36 Crazyfists všimne, je opravdu těžký zvuk podladěných kytar, dodávající nahrávce hodně hutnou atmosféru. Ty jsou podpořené dunivou basou a nepříliš složitými, ale o to dynamičtějšími bicími party. Obecně se “Time and Trauma” nese ve středním tempu, jež sem tam zrychluje a zase se vrací. Rychlejší pasáže jsou ale skvělé a patří mezi nejsilější části desky. Po technické stránce je novinka celá jakoby utlumená, což přidává na zvláštní auře, která celé “Time and Trauma” obklopuje. Určitě zajímavé.
Dalším nezaměnitelným aspektem muziky 36 Crazyfists je hlasový projev frontmana Brocka Lindowa, který je zároveň i hlavním textařem kapely. Vše krom songů “Silencer” a “Marrow”, na nichž se podíleli i další autoři, napsal sám. Hlasově zvládá pouze pár poloh a moc často je nemění, ale celkovému dojmu z poslechu to vůbec nevadí. Jeho hlas má zvláštní zabarvení a právě díky němu získává hudba 36 Crazyfist vlastní unikátní rozměr.
Mezi nejzajímavější skladby patří “11.24.11” s opravdu říznou kompozicí a výborným rychlejším rozjezdem. “Lightless” osloví milovníky rychlých melodií prolnutých pomalejšími částmi a solidním refrénem. Singlová “Also Am I” je asi tím nejlepším, co dokáže “Time and Trauma” nabídnout, a představuje krystalickou esenci muziky 36 Crazyfists. Perfektně zahraný rychlý rozjezd, střídající se vokál, super refrén. To můžu. Solidní je také například “Slivers” s opravdu naštvaným vyzněním.
“Time and Trauma” bohužel nemohu hodnotit v rámci celé diskografie 36 Crazyfists, a tak ani nevím, zda opravdu jde o dospělou kapelu s vlastní tváří. Samostatně jde však o solidní fošnu, jež se příjemně poslouchá a díky neotřelému vokálu nemá problém se zalíbit. Problémem na druhou stranu je patrná repetitivnost kompozic a fakt, že 50 minut je na podobnou muziku přeci jen trochu moc. Máte-li rádi americký metalcore, s “Time and Trauma” nešlápenete vedle a víceméně budete spokojeni. Prostě lehký nadprůměr.
Datum: 7.4.2015 Místo: Praha, Podnik Účinkující: Helms Alee, Russian Circless
První pohled (Atreides):
Podnik se v dubnu stal chrámem post-metalu a první mši v něm odsloužili Russian Circles. Vedle toho si u mě klub za krátkou dobu své existence vydobyl pověst podobnou smíchovským jatkám – prostor pro všechny bez rozdílu, protože ač jsem jej navštívil teprve podruhé, mé symbolické poprvé obnášelo zastávku krále indie rapu Sage Francise. A pokud ten sál pro dobrých čtyři, pět stovek lidí navzdory svému jménu nevyprodal, “Ruským kolečkám” se to povedlo bez problémů. A že nával byl již na jediné předskokany – Helms Alee.
Helms Alee nastoupili podle plánu na devátou. Klidně ale mohli začít hrát dobře o půl hodiny dřív, lidí už bylo v klubu dost a obecenstvo by měli slušné. Z mojí strany chyba, že jsem doma nekoukl na rozpis kapel, mohl bych s klidem dorazit později než na dveře. Když nic, alespoň jsem se vyhnul štrůdlu lidí čekajících na odbavení. Ale krátce k Helms Alee: Fešná ženská za basou, ještě fešnější za škopky a barbar za kytarou. Z toho, co jsem doma jakž takž naposlouchal, jsem očekával tři čtvrtě hodinu náporu a vypointovaný sonický tlak. Očekávání se však s realitou střetla jen částečně. Začalo se sice zostra a bahnitý, nakřáplý sludge okořeněný porcí omamných látek mě docela bavil. Pestrost trojice vokálů tomu dávala říz a zejména zpívající bubenice měla všechen můj respekt. Jak se ale parta ze Seattlu propracovala k delším, rozvláčnějším kompozicím, hudba raketovým tempem ztrácela atmosféru a přestávala táhnout, zkrátka mě jejich post-metalové vyhrávky v živém podání vůbec nechytly. Jestli to bylo zvukem, netuším. Zhlédl jsem něco málo přes polovinu setu a zbytek doposlouchal u baru.
Russian Circles byli ovšem jinačí kanonýři. Objevili se na pódiu, nazvučili, odešli z pódia a nechali až do svého příchodu puštěný jednotvárný, pro někoho otravný lomoz. Masáž to byla dlouhá, takže nezbývalo, než se trochu škodolibě bavit sledováním nebohých tváří, které neutuchající hluk jen horko těžko snášely i přes prsty či špunty zaražené hluboko v uších. Nástup trojice Sullivan – Cook – Turncrantz musel být čirou esencí vysvobození. Za zmínku stojí i pestrá směska lidí, která se v Podniku objevila. Pokud byste chtěli hrát hru “najdi deset subkultur”, nejspíš byste ji úspěšně dohráli několikrát a pokaždé se zcela odlišným výsledkem. Nicméně tahle pestrost byla vykoupena, alespoň pro mě, docela krutě. Totiž, pokud na koncertech něco vážně nemám rád, jsou to čumilové a fotografové v prvních řadách. Z pódia sálala energie silnější Slunce a publikum připomínalo většinu setu spíš povrch Pluta. Ale dejme tomu, zkrátka se sešli lidi, co zrovna nemají v lásce paření na svojí oblíbenou kapelu, stane se. Jen by pak měli brát v potaz, že někteří prostě nechodí na koncerty sbírat borůvky, ale mají tu a tam tendence si zlámat krk přinejmenším nadvakrát. Pokud jsem svojí aktivitou někoho nedobrovolně vykázal někam bokem, sorry, takové věci holt k energickým koncertům patří.
Ale abych tu z toho nedělal nejmenovanou hejterskou stránku, zpátky k Russian Circles. Kde mě publikum zklamalo, tam kapela excelovala. Precizně poskládaný set protnul diskografii jako špíz a dal ochutnat toho nejlepšího z pětice řadověk. Večer načali písní “Deficit” z posledního, předloňského alba “Memorial” a ani trochu se s tím nemazali. Skladbu za skladbou spřádali pavučinu z riffů a nekonečných smyček. Sledovat Mika a Briana při práci bylo ohromující. Mike se pokoušel mezi písněmi něco kázat do mikrofonu, ten však nefungoval, takže toho po pár marných pokusech nechal a dál se hrálo beze slov. Jedině dobře. Gradující atmosféra vyrostla s každou další skladbou o několik řádů a to podle mého názoru mohl být zvuk ještě hustší a hmatatelnější.
Setlist Russian Circles:
01. Deficit
02. Carpe
03. 309
04. Harper Lewis
05. 1777
06. Station
07. Geneva
08. Mladek
09. Death Rides a Horse
10. Youngblood
Druhá “Carpe” zamířila až k debutovce “Enter”, načež publikum převálcovala atmosférická hrubost “309”. “Harper Lewis” zadusil klidnou hmotou vše, co bylo doposud vybudováno, atmosféra však nějakým způsobem, snad nezastavitelnou setrvačností, pokračovala dál a s příchodem kytarových stěn “1777” začala znovu růst. Pokud do téhle doby dal Mike Sullivan a jeho parta publiku šanci vydechnout, druhá část setu byla definována zcela jasně. Vrcholná trojice “Station” – “Geneva” – “Mladek” oběsila Podnik na smyčkách z kytarových riffů a zbylé přeživší umlátila železobetonovou rytmikou. Chaoticky vyhlížející panely zvukových efektů i zběsilý tanec, který na nich oba mistři strunných nástrojů předváděli, chtě nechtě odrážely charakter samotné hudby.
Chystané zmizení před přídavkem selhalo v momentě, kdy Brian s Davem odešli z pódia, zatímco Mike se nerušeně věnoval ladění kytary. Po několika rozpačitých pohledech a aplausu uchváceného publika se uprchlíci vrátili zpět a přiložili do rozpáleného kotle ještě “Death Rides a Horse” a “Youngblood”. Zlé jazyky tvrdí, že cirka uprostřed sálu stál zvuk za vyližprdel, neb víc než polovinus setu se z reproduktorů linul převážně jen nečitelný hluk, nicméně prvním řadám se podobné problémy vyhnuly a já si tohle užil vrchovatě. Russian Circles přišli, zahráli a zvítězili. Nic víc dodávat netřeba.
Druhý pohled (Skvrn):
Živě vystupující kapely to se mnou mají těžké. Nejednou mí oblíbenci urazí lán světa, aby mou maličkost obveselili a zastavili se pár desítek kilometrů od mého brlohu, načež se já mnohdy zmůžu jen na nevrlé “třeba příště”. Když se tu před nějakými čtrnácti dny objevili na rozlučkovém turné Altar of Plagues, žádné příště tentokrát nepřicházelo v úvahu, a tak jsem si zase jednou zahrál na toho angažovaného. No, a jelikož mě toto vystoupení chytlo natolik, že jsem na další přísun reproduktorového halasení nechtěl čekat příliš dlouho, naskytla se mi příležitost strávit fajnový večer v přítomnosti post-metalového tria Russian Circles. Smířit jsem se bohužel musel se slabším doprovodem. Helms Alee dnes určitě neplatí na žádný no-name spolek, ale Chelsea Wolfe a Deafheaven, kteří spolu s Russian Circles přicestovali v minulosti, působili bez debat atraktivněji. I tak jsem kvůli vysokému koncertnímu potenciálu obou těles nezaváhal a do holešovického klubu se toho večera dostavil.
Pro případ eventuálního bloudění jsem raději vyrazil dříve. Nakonec jsem ale s nalezením klubu neměl žádný problém, což bylo ve výsledku přetaveno v nemalý časový předstih. Podnik je naštěstí dostatečně zajímavým prostorem a jeho prozkoumání s přehledem sežralo onu vyčkávací čtyřicetiminutovku. Co k samotnému místu konání říct? Ačkoliv jsem si představoval o něco syrovější prostředí, zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak. Interiér je řešen k povaze budovy (pro připomenutí, klub se nachází v budově bývalých Elektrických podniků) velmi citlivě – viz třeba luxfery u stropu – a ona zdánlivá “neklubovost” nakonec na finálním požitku jedině přidala.
Začátek vystoupení Helms Alee připadl na devátou večerní, což není dvakrát brzy, ale jelikož se začalo se vší seriózností podle plánu, devět hodin bylo nakonec tak akorát. Nemá cenu zastírat, přijel jsem především na Russian Circles. Odpovídala tomu i moje domácí příprava. Na Helms Alee jsem si doma našel čas až den před koncertem, čehož jsem nakonec nelitoval, jelikož mix progrese, sludge a stoneru mi na studiovce nic moc neřekl. Je pravda, že desky těchto Američanů nejsou záležitostí na jeden poslech, ale víc jsem tomu doma zkrátka věnovat nechtěl.
Živě to je ale jiná káva. Helms Alee působí na pódiu mnohem vitálněji a na rozdíl od desek baví na první dobrou. Dojmům spokojenosti výrazně napomáhá vokální činnost, která se týká na ten největší možný rozdíl od Russian Circles úplně všech. Sem tam sice není něco slyšet, občas je slyšet i to, co vylézt nemělo, ale jinak vážně spokojenost. Nejenže se Helms Alee bezvadně poslouchají, ale taky se na ně moc dobře kouká. I já zmíním bubenici Hozoji Margullis, která ze sebe vydává úplně všechno – mlátí, zpívá, paří a už po druhém songu teče pot takřka po decilitrech. Za zmínku stojí rovněž divácká kulisa, která byla na předkapelu více než důstojná.
Následoval další zevl, při kterém jsem natrefil i na kolegu píšícího nade mnou. Před pódiem se to ale začalo nebezpečně plnit, a bylo tedy na čase nasadit bojovou grimasu a vyhledat příhodné místo. Kecal bych, kdybych napsal, že z uloveného fleku bylo všechno bezvadně vidět, ale vzhledem k tomu, jak samotný koncert probíhal, to ani nebylo nutné. Po většinu setu Russian Circles jsem namísto pokukování po pódiu raději zavřel oči a do rytmu vyváděl na vlastní triko. Proč taky civět do vyloženě statického publika? Koncert jsem si tím zkazit nenechal, ale s přihlédnutím k údernosti muziky Russian Circles, byl minimálně údiv na místě. Člověka by hned napadlo, jestli na vině nebyla právě kapela. Jenomže ne, prostě ne. Američané ze své diskografie vybrali ty největší koncertní pecky s přehlednou rytmikou, a co se týče předvedeného výkonu, nemůžu říct ani popel.
Kapela odprezentovala jeden dlouhý monolit, jehož vznik umožnily citlivé přechody mezi jednotlivými skladbami. Je známo, že rané desky Russian Circles tíhnou spíš k post-rocku než k metalovému post-kolegovi, avšak naživo tento rozdíl vymizel, a kompaktnost se tak stala jednou z hlavních devíz celého koncertu. Největší energie sálala z basáka Briana Cooka, jehož chvíle přišla v dnes již legendární “Harper Lewis”. Neskutečná šleha, div jsem si krk nevykroutil. A tak to šlo bez menších zádrhelů song od songu dál. Pochválit musím i zvuk, který nebyl přemrštěně hlasitý, a nebylo se tak třeba bát, zda po odchodu ze sálu nebudu o smysl chudší. Končilo se v tom nejlepším. Až dalším kouskem ze “Station” – “Youngblood” – byl kruh uzavřen a nenasytné obecenstvo nakrmeno, a čas tak zbýval už jen na krátké shrnutí. Helms Alee mile překvapili, ale k domácímu poslechu mě přeci jen nepřesvědčili. Russian Circles potvrdili silnou koncertní pověst, celý set odehráli ve velkém stylu a já už s napětí vyhlížím jejich zastávku číslo čtyři.
Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 15.1.2015 Label: Hell, etc.
Tracklist:
01. Killing Strangers
02. Deep Six
03. Third Day of a Seven Day Binge
04. The Mephistopheles of Los Angeles
05. Warship My Wreck
06. Slave Only Dreams to Be King
07. The Devil Beneath My Feet
08. Birds of Hell Awaiting
09. Cupid Carries a Gun
10. Odds of Even
Marilyn Manson byl vždy poměrně svéráznou postavičkou, pro jedny jistě kontroverzní, pro jiné třeba jen laciný a prvoplánový tahák na peníze. Ať už si o něm ale myslíte cokoliv, nelze mu upřít, že přišel s něčím zajímavým, našel díru na trhu a skutečně nějakým způsobem do dění v rockové hudbě promluvil. Mansona však šlechtí, že svou kariéru nepostavil pouze na sjetém vizuálu a rádoby skandálech, ale měl vždy co nabídnout i hudebně… tedy, vždy vlastně ne.
Vlastně ani nevím proč, ale mě osobně Mansonova muzika nějakým způsobem prostě baví – muzika na prvních pěti albech, abychom byli přesní. Ačkoliv znám lidi, kteří třeba takové “The Golden Age of Grotesque” (2003) považují za hovadinu (což nechápu, podle mě je to album super), já si myslím, že až do období této desky si Manson stále dokázal držet svůj vlastní specifický ksicht grotesknosti a dekadence. O to větší pak bylo zklamání, když se po čtyřleté odmlce vrátil a vypustil do světa “Eat Me, Drink Me”. Vypalovačky na pomezí industrial rocku a alternative metalu vystřídala umírněnost, v níž si Manson nevěděl moc rady, výsledkem čehož byla přetěžká nuda.
Situace se však ukázala být ještě horší, jelikož “Eat Me, Drink Me” nebylo jen jednorázovým přešlapem, naopak se stalo odrazovým můstkem směrem do hudební žumpy. Jestli se totiž tohle album ještě dalo s velkým sebezapřením jednou poslechnout, následující dvě nahrávky “The High End of Low” a “Born Villain” dotáhly kvalitativní mizérii a hudební prázdnotu k naprosté dokonalosti. Obzvláště první jmenovaná deska si nezaslouží nic jiného než titul naprosté sračky, protože takhle jalovou záležitost aby člověk pohledal. “Born Villain” na tom bylo jen o chloupek lépe, ale stále šlo o absolutní muzikální vakuum bez jediného slušného nápadu a těžko se věřilo tomu, že je pod tou deskou fakt podepsaný ten samý Marilyn Manson, který má na kontě šlehy jako třeba “Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)”, o takovém “Antichrist Superstar” ani nemluvě. Jednoduše řečeno, Mansonova tvorba v letech 2007 – 2012 není ničím jiným než naprostým zmarem.
“Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. (…) Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.”
Přesně těmito slovy jsem svého času zakončil dobovou recenzi na “Born Villain”. A ačkoliv jsem řekl, že rád přijmu protiargument v podobě dobrého alba, už tehdy, když jsem to psal, jsem věděl, že nevěřím tomu, že se něčeho takového ještě někdy dočkám. Když Manson na letošní rok ohlásil nový, celkově již devátý dlouhohrající počin “The Pale Emperor”, ani náhodou jsem nepočítal s tím, že by tento snad měl onu mnohaletou mizérií v podobě prachbídné studiové tvorby nějakým způsobem zvrátit – jak jsem řekl, hůl již byla zlomena. O to větší je překvapení, jakým způsobem “The Pale Emperor” dopadlo – ne snad, že bych byl z toho alba absolutně na větvi, ale pokud bude vzestupná tendence pokračovat, možná bych mohl začít přemýšlet o koupi lepidla na slepení zlomené hole.
Na “Eat Me, Drink Me” Manson uhnul ze svého nastoleného hudebního výraziva a snažil zahrát na pomalejší notu, jako kdyby chtěl dát přednost depresi před dřívějším explicitním šokováním – a výsledek byl rozpačitý. Na “The High End of Low” a “Born Villain” jako kdyby se snažil naskočit zpátky do původních kolejí, ale ne a ne se to povést, na čemž nic nezměnil ani návrat Twiggyho Ramireze, někdejšího parťáka ze starých časů kapely. Nedá se však úplně tvrdit, že by se to na “The Pale Emperor” tentokrát povedlo, a to z toho důvodu, že pocitově mi novinka přijde nejblíže paradoxně k “Eat Me, Drink Me”. Snad ani ne proto, že by ta alba byla hudebně vyloženě podobná, jako spíš proto, že i na “The Pale Emperor” se moc nehraje na nějaké velké vypalováky. To dejme tomu nejvýbušnější, co nové album nabízí, je singlová “Deep Six”, již žene kupředu především odpichový kytarový refrén. Jen na něm však song nestojí, protože i rytmické sloky jsou hodně povedené – snad jedině předrefrénovou pasáž, která díky kvílející sólové kytaře působí až příliš odlehčeným dojmem, bych si klidně odpustil.
Jinak se ovšem Manson drží buď v pomalejším anebo rockově šlapavém tempu a do žádných kytarových nájezdů se s kapelou nepouští. Možná ještě tak “Slave Only Dreams to Be King” má trochu větší drajv, ale prostě to není nějaký nářez – žádné šlupky typu “Rock Is Dead” se prostě nekonají. Zato kapela hned na začátek nabídne relativně zatěžkanou (přinejmenším na své poměry) skladbu “Killing Strangers” s výraznou baskytarovou linkou. Naopak onu rockovější polohu reprezentuje kupříkladu třetí “Third Day of a Seven Day Binge”, jež dle mého názoru patří k vrcholným momentům “The Pale Emperor” – a pak, že to prý nejde! Je pravda, že to dávno není ten Marilyn Manson, jakého si většina z nás kdysi dávno oblíbila, časům “Antichrist Superstar” již dávno odzvonilo, ale jak vidno, i takhle písničková forma má v podání někdejšího krále úchylnosti smysl – jsou-li ty písničky povedené jako právě “Third Day of a Seven Day Binge”.
V celém dalším průběhu “The Pale Emperor” se vlastně nenachází song, u něhož bych měl potřebu tvrdit, že bych byl radši, kdyby tam nebyl. Samozřejmě je zde několik silnějších věcí, mezi něž bych jistě zařadil třeba “Warship My Wreck”, s níž se dostaví i kousek atmosféry, další šlapavou záležitost “The Devil Beneath My Feet” nebo finální “Odds of Even”, v jejímž rámci se Manson se svou skupinou pustí do rozmáchlejší struktury (zejména vrcholný vygradovaný moment skladby, který začne krátce před polovinou šesté minuty, patří jednoznačně k tomu nejsilnějšímu z novinky). Nicméně ani jeden z těch dalších kusů, které jsem nejmenoval, není vyloženě špatný a i ty nejslabší věci z “The Pale Emperor” (což je třeba onen úvod v podání “Killing Strangers” – jednoduše proto, že tenhle track nemá zas tak velkou trvanlivost a poměrně rychle se oposlouchá) minimálně o třídu převyšují takřka vše ze tří předchozích nahrávek. Jasně, mohli byste říct, že překonávat takovou blitku jako “The High End of Low” není nic těžkého, jenže pro Mansona se i tohle až donedávna zdálo nemožné.
Ačkoliv, je zase nutno zmínit, kdo přesně vlastně za kvalitu “The Pale Emperor” může – samotného Mansona totiž náhle neosvítila múza, spíše měl jen šťastnou ruku na výběr parťáka. Vzhledem k tomu, že se na albu (ani na skládání, ani na nahrávání) žádným způsobem nepodílel Twiggy Ramirez, totiž kompletní hudbu na desce složil nový kytarista Tyler Bates, což není žádný cucák, protože má za sebou celou řádku filmových, seriálových i videoherních soundtracků. Nejspíš i tohle je důvodem odklonu od industrial rockového soundu na úkor výletu do vod, kde bychom mohli operovat s pojmy jako alternative rock nebo hard rock. Největší a vlastně jediné pořádné pojítko se starší tvorbou Marilyn Mansona je sám Marilyn Manson, jehož charakteristický vokál je stále na svém místě a nutno uznat – to zase všechna čest – že mu to pořád zpívá dobře. Přinejmenším ve studiu.
Nechci zase tvrdit, že je “The Pale Emperor” albem, které Mansona nakopává zpátky do nejvyšší ligy kytarové hudby, protože to by bylo značně přehnané prohlášení. “The Pale Emperor” totiž ani zdaleka není geniální nahrávka – je to však nahrávka velice příjemná a není sebemenší problém ji poslechnout, doposlouchat a poslouchat a také není problém se u ní vcelku solidně bavit. A to je mnohonásobně víc, než jsem před vydáním očekával… dokonce mnohonásobně víc, než v co jsem vůbec doufal. Jinými slovy řečeno, “The Pale Emperor” je první poslouchatelné album Marilyna Mansona po dlouhých dvanácti letech od “The Golden Age of Grotesque”. A to je velmi příjemné překvapení.
Druhý pohled (Kaša):
No konečně! Přesně tohle jsem si říkal po poslechu “The Pale Emperor” extravagantního Marilyna Mansona. Ten nás v posledních letech zásoboval natolik špatnými deskami, že jen doposlouchat ty jeho “klenoty” byl úkol takřka nadlidský. To je, zdá se, s příchodem “The Pale Emperor” pryč, protože ačkoli se pořád nemůže rovnat klasickému kousku jako “Holy Wood (In the Shadow of the Valley of Death)”, tak poslední tři alba strčí hravě do kapsy. Marilyn Manson se jako by zklidnil (ne, že by předchozí počiny byly divočárny, ale novinka je v jistém smyslu sázkou na jistotu), do své tvorby přimíchal špetku špinavě dekadentního blues, songy jsou písničkově jednodušší a najednou i pomalejší kousky jako “Killing Strangers” a “Third Day of a Seven Day Binge” mají dostatek energie na to, aby si udržely mou pozornost. A to i navzdory přibývajícím poslechům, kterých jsem deváté řadovce Mansona věnoval opravdu nemálo.
Je jasné, že velkou mírou se do výsledku promítl nový element jeho instrumentálního doprovodu jménem Tyler Bates, jenž má skladatelsky nový materiál na svědomí, a zdá se, že Mansona pokropil živou vodou, tak snad se nebude ihned pakovat a jejich spolupráce bude pokračovat i do budoucna, protože by byla škoda vrátit se zpět na úroveň “Born Villain”. Nebudu to s tou chválou přehánět a jedním dechem dodávám, že i tentokrát se Manson neubránil před několika vatovitými momenty jako “Odds of Even” a “The Devil Beneath My Feet”, ale ve srovnání s jeho nedávnou tvorbou je “The Pale Emperor” až nezvykle šťavnaté a zábavné. Ona jen taková “Deep Six” je v kontextu unylého a nudou přetékajícího materiálu z minulých alb jako rána pěstí mezi oči. Skvělá věc.
Vím, že vynášet podobné soudy v únoru není zrovna moudré, ale nebál bych se pasovat “The Pale Emeror” do křesla největšího letošního překvapení, protože místo podprůměrného balastu jsem konečně po letech dostal nečekaně silnou kolekci písní, za které se Marilyn Manson nemusí vůbec stydět.
Země: USA Žánr: alternative / nu-metal / hard rock Datum vydání: 17.2.2015 Label: Eleven Seven Music
Tracklist:
01. Face Everything and Rise
02. Skeletons
03. Broken as Me
04. Falling Apart
05. Love Me Till It Hurts
06. Never Have to Say Goodbye
07. Gravity
08. War Over Me
09. Devil
10. Warriors
Jsou tomu již téměř tři roky, kdy jsem hodnotil album “The Connection” a udělil mu průměrných pět bodů. Dnes už si na číselná hodnocení nehrajeme, ale s odstupem času mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy byl ještě hodně mírný. Momentálně u mě “The Connection” na žebříčku oblíbenosti desek Papa Roach trůní až někde dole ve sklepě a považuji jej za absolutní žumpu.
Na “F.E.A.R.” jsem se kdovíjak netěšil. Nějak jsem přestal věřit, že by mi mohli Papa Roach ještě něco předat. Doby, kdy mě tahle muzika oslovovala, odešly společně s vědomím nenávratnosti mládí. K poslechu jsem přistupoval střízlivě a bez jakýchkoliv předsudků. Nečekal jsem nový “Infest” a ani druhé “The Connection”. Pokusil jsem se oprostit od předchozích počinů a pojmout hodnocení desky “F.E.A.R.” co možná nejnestranněji. Jak to dopadlo?
Nakonec jsem se samozřejmě porovnávání nevyhnul. Pokud patříte mezi čtenáře, kteří si vychutnávají předběžná hodnocení, tak vězte, že lepší materiál jsem od Papa Roach neslyšel dobrých devět let, kdy vyšlo “The Paramour Sessions”. Ale aby bylo jasno – rozhodně nejde o pochvalu. V porovnání s posledními třemi deskami se “F.E.A.R.” totiž ani nemusí moc snažit, aby své předchůdce kvalitativně předehnalo.
Takže vkládáme “F.E.A.R.” do přehrávače, nasazujeme sluchátka a jdeme na to. Na prvních pár poslechů písničky energické, ale spíše průměrného střihu. Nic vyloženě špatného, prostě taková klasika. Vlny energie, řízné riffy a na první pohled půvabné refrény. Typičtí Papa Roach. Baví tohle ještě dneska vůbec někoho?
Po několika dalších protočeních už mám ale v merku alespoň pár zajímavějších kousků. Patří mezi ně úvod v podobě “Face Everything and Rise”, jež mi silně evokuje největší fláky kapely z počátků kariéry. Coby titulní singl funguje báječně a je škoda, že ostatní písně se drží spíše v jeho stínu. Songu dominuje technická kytarová linka a zejména výborný vokál frontmana Jacobyho Shaddixe. Přijde mi, že jeho hlas je rok od roku na lepší a lepší úrovni. Na rozdíl od jeho vzezření – většího strašáka byste v hudebním průmyslu (promiň, Coopere) těžko našli. Ale proti Gustovi…no však to znáte.
“Skeletons” nabízí hutný kytarový zvuk podepřený mohutnými basovými party a refrénem přesně ve stylu starších Papa Roach. “Falling Apart” mi zvukem ze všeho nejvíce připomíná doby “The Paramour Sessions” kombinované s proslulými refrény desky “Lovehatetragedy”. Neurazí “Gravity” s rapovým rozjezdem a skvělým vokálem hostující Marie Brink z In this Moment. A tím to tak hasne.
Na ploše 36 minut se Papa Roach vytasili se čtyřmi lepšími a šesti průměrnými kusy (ani není potřeba je vyjmenovávat), bonusy nepočítaje. Kdyby byla novinka celá jen o písni “Face Everything and Rise”, prosil bych rockové bohy, aby zapomněli na má rouhačská vyjádření ohledně Papa Roach a neposlali mě za mé hříchy do diskotékového pekla. Naneštěstí jeden singl desku nedělá a titulní skladba tak působí spíše dojmem šťastné náhody než promyšleného postupu.
Zpětně jsem si o “F.E.A.R.” přečetl několik promo článků a zaujala mě na nich především zmínka o použití djentových prvků při nahrávání kytar. O Papa Roach a jejich využití djentu se teď na těch pořád ještě nezakázaných internetech hodně diskutuje. Zlí jazykové mluví o snaze vyčpělé kapely svézt se trochu na popularitě moderního směru a oživit tak vlastní lehce vyčichlou tvorbu, která byla moderní naposledy před deseti lety. Zase tak daleko od pravdy nejsou.
Kromě tradiční kompozice sestávající z rychlých a chytlavých písní jsem po technické stránce na “F.E.A.R.” ale nenašel nic špatného a příklon k technicky komplexnějšímu a hutnějšímu zvuku kvituji. Mezi námi, zase o takové terno ale nejde – spíše jen o příjemné osvěžení zaběhlého stylu.
Tak, podesáté dojíždí poslední skladba a nezbývá už nic jiného než vyslovit závěrečný verdikt. Ačkoliv jde o veskrze průměrnou desku, poslouchá se “F.E.A.R.” v pohodě a jako muziku na relax si ji umím představit. Je ucelenější a zábavnější než poslední tři desky, ale na původní tvorbu zdaleka nemá. Jde o dobře řemeslně zvládnutou práci, bohužel opět s převahou průměrného materiálu. Ten navíc trpí klasickým neduhem novodobé tvorby Papa Roach – je prvoplánový a strašně rychle se oposlouchá. Oživení v podobě djentových vlivů je spíše jen krokem kosmetickým nežli definujícím.
Vrátím se znovu na začátek k pochybnosti, zda mi může současná tvorba Papa Roach ještě vůbec něco nabídnout. Nemá. Je zábavná a energická, ale to už mi ke spokojenosti dávno nestačí. Potřebuji písně, které nejenže pobaví, ale dokážou nabídnout také rozmanitost a chytrý přístup ke kompozici. To Papa Roach ale většinou nesplňují. “Infest” zůstane navždy nepřekonán a mám pocit, že případné další počiny této kapely půjdou kolem mě velkým obloukem.
Datum: 16.3.2015 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Freddy Ruppert, Zola Jesus
Naposledy jsem do smíchovských jatek zavítal při příležitosti pražské návštěvy These New Puritans dobře rok a půl nazpět. Důvodem druhé návštěvy měl být velmi svébytný Kanaďan TR/ST věnující se osmdesátkovému retro synth popu. Nicméně tak se, jak můžete tušit, nestalo a do MeetFactory jsem se vypravil až na začátku minulého týdne na delegaci ze sousedních Spojených států. Do Prahy totiž zavítala Američanka Nika Roza Danilova, kterou svět zná spíše pod jejím pseudonymem Zola Jesus. Tahle drobná slečna se už nějaký ten pátek věnuje omamnému elektronickému popu načichlému nelidskostí a šerem starých průmyslových hal, a sic se na poslední desce “Taiga” tak trochu uklidila z továren do hlubokých lesů, zasazení do prostoru MeetFactory bylo, alespoň vzhledem k charakteru hudby bez debat.
Večer otevřel Freddy Ruppert industriálně noisovým setem. Američan v současnosti sídlící v Praze začal vcelku nenápadně. Na plátně dva boxeři, kterak se rubají v ringu za konejšivého hluku strojů a nepravidelných kovových úderů. Jakmile došlo na páčidlo a první porci krve, atmosféra začala houstnout, hudba se z chladné rytmiky přelila do nejasných ploch, skřípění a šumu bez ostrých kontur. Boj se změnil v naturalistický zápas na život a na smrt. Těžko určit, zda to byl víc koncert, nebo výlet do světa obskurní kinematografie, neboť hluková stopa i projekce na velkém plátně fungovala v dokonalé koexistenci. Jedno bez druhého by ztratilo omamnou, hypnotizující sílu, která mě po celou dobu držela jako nejpevnější osidla.
Se vzrůstajícím napětím nezbývalo než konsternovaně pozorovat souboj, jehož choreografie byla násilně dekonstruována do těžko srozumitelných smyček. Se zhnusením i zvědavostí vnímat onu zacyklenou, nesmyslnou brutalitu, s níž se oba účastníci pokoušeli z naprosto neznámých důvodů se navzájem připravit o život, aniž by se dobrali závěru svého snažení. Vstřebávat zvukovou kulisu poskládanou z tíživých, glitchovitých ploch, z nichž se nořily beaty obdobně rozložené na nepravidelné, přesto neustále se opakující jednotliviny. S nástupem strojové, nelidské pravidelnosti zápasníky nahradily záběry z crash testů, snad coby protilehlá strana násilí. V samém závěru se nejvypjatější momenty obou motivů propletly, čímž vytvořily doplňující se metaforu bolesti a konce života, z níž vedle očividné nesmyslnosti a zbytečnosti agrese vyvstává řada dalších otázek, na něž Freddy nedává odpověď. Pouze minimalistickým beatem coby obrazem dodělávajícího srdce uzavírá set. Konec, aplaus, odchod. A kvantum vjemů k dalšímu přemýšlení.
Pokud byl na exkurzi do lidské pudovosti Freddy naším jediným průvodcem, Zola Jesus se neobešla bez tříčlenného doprovodu. Pódiu vévodily bicí, dvoje klávesy a syntetizátory a bílá skulptura protkaná diodami. Alespoň do příchodu zpěvačky sic drobné postavy, avšak o to mohutnějšího hlasu. Ta otevřela svůj koncert v duchu loňského alba “Taiga” a první tři skladby jej přesně kopírují. Od první chvíle mě bil do uší markantní rozdíl mezi procítěnější studiovou tvorbou a živým pojetím přetékajícím živelností a silou, jíž Zola hýřila během vystoupení na všechny strany.
Celý koncert pojilo jediné slovo – uhrančivost. Podmanivá hudba vyznačující se silnou závislostí na jejím poslechu přitahovala chtě nechtě pozornost i v živé podobě, a co nezvládly melodie a shluky tónů samy o sobě, to bez nejmenších pochyb dokonala zpěvačka sama. Zola řádila coby zvíře utržené ze řetězu, čemuž bylo uzpůsobeno všechno od hutného zvuku až po divokou, často chaotickou choreografii ztrácející se v šeru mimo dosah světel. Pod animálním řevem se hala MeetFactory otřásala v základech, naproti tomu minimalistická vizuální stránka halila pódium do intimního šera po většinu vstoupení. Pohybem dokázala Zola vyjádřit mnohé a ve střídmém osvětlení se střídavě měnila ve zmítající se stín i vznešenou labuť, jež naoko stydlivě roztahuje černá křídla.
Díky příliš hlasitým bicím se však vytrácela dvojaká povaha skladeb, prchavost, náladovost, mně známá hlavně ze starších alb. Novější skladby nabité energií, jakými jsou třeba “Dangerous Days” nebo “Hunger”, fungovaly podle očekávání na výbornou, subtilnější skladby ale zkrátka občas ztrácely. Nová “Dust” působí díky pozounu, střídmé intimitě i naprosto velkolepému závěru skvěle, starší “Sea Talk” by ale zasloužila jemnější, minimalističtější pojetí. Hrálo se hlavně z “Taigy”, která zazněla až na dvě výjimky celá. Starší skladby byly mezi novými songy rozesety sporadicky, spíše jako vzpomínka na předešlou tvorbu. Vyjma “Sea Talk” zazněla ještě “In Your Nature” a “Night”, kterou Zola uzavřela první část večera. Po bouřlivém aplausu se zpěvačka vrátila s přídavkem, v němž zabrousila hlouběji do minulosti a přidala další dvě písně. Je škoda, že Zola poté už nenašla odvahu zůstat definitivně v zákulisí a vrátila se na pódium i potřetí, protože další pauza a odchod velké části lidí roztříštily budovanou atmosféru, takže závěr show nevyzněl zdaleka tak silně, jak vyznít mohl.
Stejně tak se našlo několik dalších škraloupů: Zvuk mohl být přece jen méně hlasitý, čímž by vynikly některé nálady písní skryté v přehlušených detailech. Stejně tak si Zola zasloužila větší obecenstvo. Bývalá fabrika nebyla prázdná, ale i tak byla zaplněná zhruba ze třetiny a zoufale volala minimálně po dvojnásobku lidí. Spíše trojnásobku. Potěšilo mě ale, že dorazila velmi pestrá směsice lidí čítající široké spektrum od hipsterů přes gotiky až k běžným posluchačům pohybující se věkově od třiceti výš. I přes pár vad na kráse to ovšem stálo za to, protože jak Freddy, tak Zola předvedli uhrančivou, magnetizující show, byť každý jinak. Rozhodně vydařený koncert.
“Čau, Dimitar.” Těmito dvěma slovy začal večer v dejvické Klubovně ve čtvrtek 19. března léta Páně 2015. Jakkoliv to může být šokující, skutečně je pronesl člověk, který si říká Dimitar, což je však ve skutečnosti akustické alter ego kytaristy z Or. Dimitar se usadil na kraj pódia a s akustickou kytarou a s neučesaným vokálem začal v komorním prostředí sálu (poněkud honosné označení pro tak malý prostůrek) zavádět komorní atmosféru. Zahrál snad tuším sedm písniček, které sice byly poměrně jednoduché (asi žádné překvapení vzhledem k nástrojovému obsazení), rozhodně však ne hloupé – a to platí jak o hudbě, tak i o textech. Nepříliš početné publikum intimní náladu podporovalo jak svým počtem, tak i svým chováním, jelikož během vystoupení mezi lidmi panovalo takřka hrobové ticho a pouze mezi písničkami se vždy ozval potlesk.
Samozřejmě, nikdo netvrdí, že hudba Dimitar bude fungovat vždy a všude, třeba na mamutím open airu by to asi nebylo ono, ale zrovna tady (v malém prostoru Klubovny) a teď (v onen čtvrtek) to bylo velmi příjemné vystoupení, a i když fakt nešlo o nic jiného než jednoho týpka, který hrál na akustiku, bylo to zábavné – samozřejmě v tom smyslu, že se člověk nenudil, nikoliv že by to snad bylo vtipné. Snad jediné, co trochu narušovalo přinejmenším první polovinu vystoupení, byla dunící disco hudba od baru, která do sálu doléhala, a také stále sem a tam se trousící lidi (kteří skrz otvírané dveře pouštěli dovnitř srandu od baru ještě víc). Naštěstí to však nebylo až tak strašné, aby to vystoupení pohřbilo.
Ačkoliv Američané Timber Rattle byli tři, oproti svému předskokanovi měli třikrát tolik nástrojů a také měli trojnásobnou vokální převahu, byli to právě oni, kdo ten večer předvedl minimalističtější hudbu. Rituální “skoro ticho” s rozvážným vícehlasem je z desky vysoce zajímavou záležitostí – “Phantoms of Place” z roku 2013 mě opravdu upřímně baví, byť ani náznakem netvrdím, že se něco takového bude líbit každému (kdo vyžaduje v hudbě hitové refrény, ten se samozřejmě ani nemusí obtěžovat) – ale vážně jsem si nedokázal představit, jak tohle může vypadat v živém podání.
Zleva doprava to vypadalo asi následovně – klávesy+zpěv, bicí+zpěv, kytara+zpěv. Bicí v jednotném čísle – jeden buben, jeden činel, navíc oboje využívané velice, velice poskrovnu. Naopak kytarové vybrnkávání bylo možná o malinko výraznější než z alba, ale ne o tolik, aby to jakkoliv narušilo onu zvláštní atmosféru hudby, v níž se takřka vůbec nic neděje, ale přesto se od toho člověk nemůže za žádnou cenu odtrhnout. Stejně tak vlastně vypadalo a působilo i samotné vystoupení – trojice usazená na židlích se nijak neprojevovala a se zavřenýma očima postupně kouzlila svůj minimalismus, jehož asi nejvýraznějším prvkem byl stejně jako na desce tichý vícehlas.
A stejně jako na albech, i živě šlo především o poslechovou záležitost. Vůbec – ani tím nejmenším náznakem – to nebylo o nějaké show nebo o čemkoliv jiném, co si představíte pod pojmem “koncert” (záměrně jsem tohle slovo doposud nepoužil a nazýval jsem Timber Rattle i Dimitar vystoupením, protože to je mnohem přesnější pojmenování), bylo to především o tom, že člověk zavřel oči, poslouchal a zahloubal se do té zvláštní atmosféry, kterou v sobě Timber Rattle bezesporu mají a kterou bezesporu měli i v živém podání.
Asi nemůžu říct, že to byl koncert roku a že to bylo naprosto geniální, ale… sílu to rozhodně mělo, trans byl na dosah ruky a to, co se během vystoupení Timber Rattle (ne?)dělo si zcela jistě budu pamatovat hodně dlouho. A to určitě není málo, spíš naopak.
“Runa” je nahrávka, která si svým charakterem přímo říká o to, aby se s ní člověk neobtěžoval na “dlouhohrající” recenzi a na férovku ji napálil mezi minirecenze, kam rádi dáváme právě neřadové počiny. Jenže aby toho náhodou nebylo málo, nebudeme se zde bavit jen o pouhém minialbu, ale rovnou jen o jeho reedici. Přesto mě muzika na této nahrávce zaujala takovým způsobem, že si myslím, že si vlastní článek rozhodně zaslouží.
The Howling Void je jednočlenný projekt pocházející ze zámoří, konkrétněji řečeno z amerického státu Texas, nicméně jeho hudební náplň je diametrálně odlišná od toho, co člověk od muziky z Texasu běžně čeká. Ryan Wilson, což je právě ten jediný člověk, jenž za The Howling Void stojí, totiž produkuje bravurní funeral doom se znatelným symfonickým nádechem, a kdybych neměl bližší informace, ani by mě nenapadlo, že to není hudba odněkud z Evropy (což není myšleno ve zlém).
Když jsem ovšem hovořil o symfonickém nádechu, rozhodně si nepředstavujte nějaký bombastický orchestr – způsobem, jakým ta symfonika u The Howling Void ve skutečnosti zní, mi docela připomíná přístup, jaký praktikuje kupříkladu i Filip Mrowiński v rámci svých projektů Neoheresy a dříve Hellveto, byť to oba muzikanti uplatňují v jiných metalových subžánrech. Tak jako tak, rozhodně to není nic lacině bombastického či uměle epického, spíše se jedná o jakousi umírněnou a s rozumem dávkovanou formu, která ovšem i přesto (nebo snad právě proto?) dělá doslova divy a muziku dopuje ohromnou porcí atmosféry. A právě atmosféra je jednou z těch věcí, díky nimž “Runa” za pozornost bezesporu stojí.
Pod hlavičkou The Howling Void vyšla doposud čtyři dlouhohrající alba, z nichž to první se jmenuje “Megaliths of the Abyss” a objevilo se v roce 2009, zatímco to poslední nese název “Nightfall” a pochází z prosince 2013. Mezi třetí a čtvrtou deskou pak vyšlo právě to naše slavné EP “Runa” – konkrétně se tak stalo v březnu 2013 a objevily se na něm dvě písně “Irminsûl” a “Nine Nights” o souhrnné délce necelých 18 minut. Vysoce povedeného materiálu si ovšem všimla italská firma Avantgarde Music, jež v říjnu 2014 vypustila reedici na fyzickém nosiči, který byl vybaven odlišnou obálkou a navrch přihodil ještě třetí a novou kompozici “The Wolf and the Eclipse”, jež celkovou stopáž posunula na 25 minut.
Naštěstí lze ovšem říct, že přidáním třetí písně soudržnost počinu nijak neutrpěla, jelikož “The Wolf and the Eclipse” ke zbylým dvěma kolegyním pasuje naprosto přirozeně po hudební i zvukové stránce, díky čemuž “Runa” stále budí dojem uceleného počinu. Vrchol celého EP se však dle mého soudu přece jen nachází v jedné z oněch starších skladeb, jmenovitě hned v té první. V nejdelší “Irminsûl”, jež celé album otevírá, je totiž ona atmosféra asi nejkoncentrovanější a nápady nejpůsobivější. To způsobuje, že si “Runa” vaši pozornost vynutí hned od úvodních vteřin, a kdybyste na tom byli jako já, tedy že jste o The Howling Void nikdy předtím neslyšeli a k nahrávce přistupovali bez jakýchkoliv konkrétních očekávání, klidně se může stát, že při úvodním poslechu vám hned spadne čelist, jak výtečné to je. Na druhou stranu, ačkoliv jsem označil “Irminsûl” za vrchol, i “Nine Nights” a “The Wolf and the Eclipse” drží laťku setsakra vysoko, díky čemuž je výsledek opravdu skvělý.
Nemohu říct, jak si “Runa” stojí v porovnání s ostatními deskami The Howling Void, ale toto EP mě zaujalo takovým způsobem, že to rozhodně hodlám časem zjistit. Pokud si Ryan Wilson drží takovouhle kvalitu i na dlouhohrajících albech, pak rozhodně bude co poslouchat, o tom nepochybuji. Do té doby však můžu doporučit k poslechu alespoň toto minialbum, protože “Runa” za vyzkoušení rozhodně stojí!
Je jedna ráno a já se dobrého půl dne snažím vymyslet, jak tuhle recenzi začít. Tradiční historizující okénko představující prakticky neznámou bandu? Další adoraci sludge a stoneru? Nebo něco jiného? Když ji začínám takovou větou, nemusíte být filosof, aby vám bylo jasné, že se mi nelíbí ani jedno. Všechno je to okoukané, klasické, nezáživné. Rozhodně nic, čím byste chtěli plnit první odstavce vašich článků častěji, než je zdrávo. V případě americké party Cold Blue Mountain je na tomto dilematu nejvíc paradoxní fakt, že pokud bych měl volit úvod podle okoukanosti hudby, kterou kapela prezentuje, musel bych asi zvolit to největší klišé.
Sludge, stoner, post-metal a další post-core žánry si mě získaly dvěma vlastnostmi. Na jedné straně silnou emoční stránkou, která je z člověka schopná vyždímat takové pocity, jaké nikde jinde nezažijete. Na druhé straně úžasnou variabilitou, otevřeností vůči dalším žánrům, prakticky neomezenými možnostmi křížení a vývoje, z nějž lezou často tak neuvěřitelné věci, že to bere dech. Obecně příliš nerozumím uzavírání do mantinelů žánrů a škatulí, které díky nejasným obrysům v podstatě ztrácí smysl a slouží spíš k hrubému popisu toho, co kapela vlastně drhne, protože obšírnější popis by mohl vydat i na několik odstavců, ne-li stran. Bohužel, tohle přesně je případ druhé řadovky Cold Blue Mountain, “Old Blood”.
Jestli tomu tak je i v případě tři roky starého eponymního debutu, to popravdě netuším. Nicméně vzhledem k tomu, že centrem mého zájmu v dnešní recenzi je loňská fošna, není třeba pátrat v minulosti. I přes nepříliš pozitivní úvod začnu tím lepším, co vám “Old Blood” může nabídnout. V zásadě k albu nemám až tolik výtek, jak by se mohlo zdát, protože tvrdit, že je na něm špatně všechno, je nesmysl. Americká pětice ze mě dokáže v nejlepších momentech dostat pocity tolik specifické pro kombinace kytarových stěn, klidnějších pasáží a sekaných riffů. Na to, že kapela není nikde upsaná a alba si vydává sama na vlastní triko, na mě album působí dojmem profesionální práce a v některých ohledech je dokonce lepší než řada desek vycházejících pod velkými labely, zejména po zvukové stránce. Hutný a čistý zvuk dělá skutečně hodně.
O to víc zamrzí, že celý zážitek z desky hatí vědomí, že v prakticky každém riffu slyším brutálně osekané a okleštěné Cult of Luna, Isis, Pelican a další kapely stojící na pomezí sludge a post-metalu/hardcoru. Zejména první jmenované. Rozdíl mezi úvodními riffy “New Alliances” a “Strongest Will” mi přijde takřka zanedbatelný a i přesto, že má “Old Blood” něco málo přes 40 minut, zdaleka není nahrávka ucelená a silná, aby je mohla plnohodnotně vyplnit. Zároveň je naprosto bezcílná, pětice skladeb projde zvukovody a pak pláchne, aniž by za sebou něco víc zanechala. Žádná promyšlenější skladba písní v tracklistu, žádný vývoj alba. Vrchol přicházející v předposlední “Retreat” hatí poslední, krutě nezáživná “Demise”. Ve zbylých skladbách se najdou dobré momenty, ale zdaleka jich není tolik, rozvíjené motivy nejsou dost bohaté na to, aby dlouhé desetiminutové kompozice mohly bavit.
Řemeslně je “Old Blood” perfektně zvládnutá a poslouchat se dá bez obtíží, není to žádný mentální klystýr a sebevražedné stavy nebo náběh na chronickou úzkost po poslechu nehrozí. Jenže zároveň nenabízí víc než vcelku bezstarostný poslech a to u tak emocionálně zabarvené hudby, jakou je sludge a post-metal, působí skutečně chudě. Možná by mi tolik nevadilo, že se Cold Blue Mountain snaží jít velmi podobnou cestou kapel, které ostatním prošlapávaly stopu, kdyby v rámci sobě nastavených mantinelů dokázali vymáčknout maximum (a to ani nemluvím o tom, že na Bandcampu se kapela neštítí označit se za experimentální hudbu). Většinu poslechu ale spíš prozíváte, takže pokud chcete sludgový nátěr, který vám vymačká mozek z hlavy a vzduch z plic, máte řadu lepších možností. Neříkám, že “Old Blood” nemá něco do sebe. Má, jen oproti ostatním je toho něčeho tuze málo.
Země: USA Žánr: hip-hop / rap / alternative Datum vydání: 3.6.2014 Label: Strange Famous Records
Tracklist:
01. Pressure Cooker
02. Grace
03. ID Thieves
04. Cheat Code
05. Dead Man’s Float
06. Over Under
07. Make ‘Em Purr
08. Vonnegut Busy
09. Thank You
10. The Set Up
11. The Place She Feared Most
12. Once Upon a Blood Moon
13. Say Uncle
14. MAINT REQD
Sage Francis je bezesporu zajímavá postava. Dalo by se říci, že tenhle mírně zavalitý švihák je mužem mnoha činností, a pokud bych měl vypíchnout jednu postavu nezávislé hip-hopové scény, byl by to právě on. Jeho přístup k hudbě, životu, hodnotám i scéně samotné je jedinečný, a i když to takhle napsané vypadá jako přehnané adorování, vážně mě nenapadá nikdo další, kdo by to na poli alternativy a nezávislých rapperů táhnul takovým stylem. A navrch k tomu dělal parádní muziku. Já sám se k Sageově tvorbě krátce po vydání jeho předešlé desky “Li(f)e”, což bylo zhruba v době, kdy jsem taje rapu a přísné dikce začínal teprve objevovat. Asi vám nemusím dlouho vyprávět, že to je jedna z těch věcí, která mi přirostla k srdci na první poslech, protože spojení hip-hopu, rockových prvků a country mi prostě uhranula. O její kvalitě může svědčit to, že ji poctivě protáčím dodnes – nikoliv pro nostalgické vzpomínky, ale prostě proto, že mi má pořád co říct.
“Copper Gone” tak byla v tomto světle deska tuze očekávaná. Popravdě jsem ale vůbec netušil, co očekávat, snad kromě kvality, která je v případě Sage těžko zpochybnitelná. Nicméně s čím se skutečně vytasí, to bylo ve hvězdách, protože tenhle člověk se změn ve své hudbě nebojí. Hlavně když to jde od srdce a je to upřímné tak, že vás občas až mrazí – to je společné snad všem jeho deskám bez ohledu na to, kdy vznikly. Je blbost o nějakém jeho albu tvrdit, že je jeho nejosobnější nebo nejupřímnější, protože všechny jdou opravdu hodně do morku kostí, Sage se zkrátka nebojí jít se svojí kůží (nebo duševní nahotou, chcete-li) na trh. Musím ale uznat, že celá novinka na mě působí ještě silněji jako dialog mezi ním a jednotlivými osobami z jeho okolí, popřípadě mezi jím a samotným posluchačem. To je do jisté míry charakteristické i pro předešlá alba, ale třeba právě “Li(f)e” mi přijde víc pojaté jako monolog a rozhodně během jeho poslechu nemám potřebu vzít Sage kolem ramen a jít s ním krafat na bar. Ale jak jsem napsal výše, v upřímnosti si mohou obě alba podat ruce.
Stačí vzít kterýkoliv text a jen sledovat proudy narážek na události z osobního života, brutální změny v něm, na kritiku své osoby, odkazy na spoustu literárních nebo vědeckých děl. Hrátky s gramatikou, slovní hříčky hraničícími místy až s dadaismem a nonsensem lze nalézt prakticky v každé písni. A stejně tak z každého druhého verše čiší, že pokud “Copper Gone” pojednává hlavně o posledních čtyřech letech Francisova života, byl to ponor na nejhlubší dno. Stačí pročíst “Make ‘Em Purr”, “Vonnegut Busy”, “The Place She Feared Most” nebo asi tak každou další z celkem čtrnácti písní. Nadhled, nadsázka a sebeironie ale nechybí ani v těch nejhutnějších textech, což je jedině dobře.
Že tentokrát to bude hlavně o depresích ale nejspíš zjistíte ještě dřív, než se pustíte do čtení textů, protože z desky samotné to doslova čiší. Pokud mají všechny skladby něco společného, je to právě melancholie, zármutek. Občas zádumčivější, občas mírnější a odlehčenější, ale i ty nejveselejší tracky prostě veselé nejsou. Vždycky se najde prvek, který udržuje atmosféru. Jednou zabarvení syntetizátorů, jindy jejich melodie. Stejně tak melodie folkových nástrojů, kterých se Sage nevzdal, jen jich na “Copper Gone” není zdaleka tolik co posledně. V případě “Vonnegut Busy” to je skvělé zakomponování saxofonu, v “Make ‘Em Purr” zase decentní klavírní linka v kombinaci s naprosto jednoduchým beatem. A takhle bych mohl pokračovat celý tracklist. Mimochodem, tyhle dva jmenované kusy jsou asi nejkoncentrovanější depresí, kterou jsem v tomhle žánru kdy slyšel.
Nijak mě nepřekvapilo, že Sage Francis dokáže měnit atmosféru skladeb a vytvořit dojem čehokoliv od drsné ulice, chlastání na baru, toulky krajinou, návštěvu psychiatrické léčebny, zpovědi v kostele až po poctivou klaustrofobii v cimře bez oken prakticky lusknutím prstu. Nicméně se mu podařilo mě opět doslova usadit na prdel a já mu to žeru i s navijákem. Ve skladbách defilují housle i tvrdé syntetizátory, kytary i saxofony. Brutální flow, ostrý rap i mnohem jemnější vyznění. Pochopitelně tohle všechno není nacpané do jednoho tracku, nýbrž pečlivě rozděleno po více než 50minutové stopáži tak, aby se ničeho nepřejedlo a všeho bylo tak akorát. Skladby tak jsou dost různorodé, rozhodně mnohem víc než na “Li(f)e”, které bylo především o folku.
Jednotliviny pojí právě nálada celku, kterou postupně vytváří. Není tak těžké tenhle společný znak najít, v každé písni je to ale něco konkrétního, co může způsobit, že k ní jen těžko proniknete. Tisíckrát zmíněná “Vonnegut Busy” nebo “ID Thieves” si mě získaly na první poslech, ale skladby jako “MAINT REQD” nebo “Cheat Code” mi nějakou dobu nesedly. Líbit se mi ale nezačaly, protože “stokrát poslouchané se ti začne časem líbit, i kdyby to byla sebevětší sračka”, ale až v momentě, kdy do sebe zapadla hudba a detailně prostudované texty, na kterých Francisova tvorba stojí stejně jako na instru samotném. Instrumentální stránku ale Sage nikdy neflákal a baví mě sama o sobě, stejně jako minule. O to víc mě mrzí, že se na evropské turné nevydal s živou kapelou, protože z charakteru “Copper Gone” i starších alb možnosti živého zpracování doslova křičí.
Francisovu poslednímu albu se těžko něco vytýká. Tenhle člověk prostě špatný materiál nahrát neumí, stejně jako zamrznout na jednom místě. Přiznávám, že jsem k jeho osobě trochu nekritický (dobře trochu dost, tenhle člověk ale můj respekt a obdiv jen tak neztratí), na druhou stranu mi skutečně chvíli trvalo, než jsem si k “Copper Gone” našel cestu a vybudoval si k němu vztah jako celku. Rozhodně to nebylo tak bezproblémové přijetí jako v případě “Li(f)e” nebo starších alb. Můžu ale bez výčitek prohlásit, že tohle album za tu časovou investici rozhodně stálo. Pochopení i opakovaná radost z poslechu se dostavila – a o to tu jde především.
Datum: 18.2.2015 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Architects, Blessthefall, Counterparts, Every Time I Die
Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny “Lost Forever // Lost Together”, byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.
Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera – Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.
Counterparts, kteří večer otevřeli, si hodnotit netroufám. Podle té jediné písničky, kterou jsem stihl, by to stejně nemělo smysl, takže rovnou přeskočím k Blessthefall. Ti na mě udělali dojem už na samém začátku, protože tohle byl nástup jak se patří – prostě naběhli na pódium, zpěvák vyprsknul do publika plnou pusu vody (fakt to vypadalo jako by na pódiu vybuchly konfety) a kapela spustila, jako by se nechumelilo. A k mému překvapení to mělo koule, tah na bránu a ani nepatrně afektovaný čistý vokál tomu nijak zvlášť neškodil. Vyzdvihnout musím rozhodně nasazení všech muzikantů. Každý jeden z nich do toho šel na doraz, ale kapela přitom pořád působila jako kapela a ne jako sbírka sólistů. A jak jsem s postupujícím časem zjistil, líbilo se mi to, i když by formálně nemělo, protože Blessthefall rozjížděli vlastně úplně typickou metalcorovou show s každým myslitelným atributem, který k tomu patří. Jenže jak se ukázalo, ono to jde udělat i tak, aby to mělo něco do sebe. Pokud tedy prohlásím Blessthefall za otvírák večera, kterým pro mě byli, musím jedním dechem dodat, že to byl otvírák zatraceně povedený, a když pánové dohráli, byl jsem mnohem spokojenější, než jsem se předem odvažoval doufat.
Every Time I Die pro mě byli úplně stejným krokem do tmy jako kapela předchozí a ze začátku to vypadalo, že tentokrát takové štěstí mít nebudu. Přesto mě ale v jejich hudbě od začátku něco neustále dráždilo a bránilo mi odejít – a zpětně jsem hodně vděčný, že jsem neodešel. Čím déle totiž Every Time I Die hráli, tím větší to dávalo smysl a tím lepší to bylo. K mému úžasu jsem zjistil, že v hudbě Every Time I Die slyším jak jižanské bluesové melodie, při nichž mi naskočili třeba poslední Glorior Belli, grindovou zběsilost ne nepodobné té z pera Napalm Death nebo třeba vyloženě šokující jazzovou nepříčetnost (říkal tu někdo Shining?). Jasně, zní to fakt šíleně, dávat v základu corovou kapelu do jedné věty s takovými mistry jako Shining nebo Napalm Death, ale Every Time I Die nejenže na ně svou muzikou dali vzpomenout, ale navíc to udělali tak chytře, že nemůže být řeč o žádném kopírování (ta podobnost byla spíše pocitová), a ještě jim to v tom corovém kabátku fungovalo naprosto přirozeně a bezchybně od okamžiku, kdy jsem na jejich hru přistoupil.
Setlist Every Time I Die:
01. Thirst
02. Decayin’ with the Boys
03. Ebolarama
04. The Great Secret
05. Underwater Bimbos from Outer Space
06. The New Black
07. Floater
08. No Son of Mine
09. We’rewolf
10. Moor
Bylo by ode mě vyloženě nefér, kdybych v souvislosti s Every Time I Die nezmínil vystupování kapely. Předcházející Blessthefall byli v tomto ohledu vážně dobří, Every Time I Die se ale podařilo je ještě o jednu koňskou délku překonat. Jeden kytarista totálně hyperaktivní, další až deathcorově zarputilý, zpěvák v dokonalém kontrastu ke všem těm peklům zase absolutně nenucený až ležérní… Já vám nevím, ale jestli tohle nebylo stylové jako kráva, tak už asi nic. Tohle pošukané ale šíleně přitažlivé divadlo od prvního hrábnutí do strun až k děkovačce gradovalo jak podle příručky a závěrečné vesměs vokální sólo “Moor” bylo doslova dechberoucí. Every Time I Die předvedli dokonalou ukázku toho, jak si získat nového fanouška, a stali se pro mě jednoznačně největším překvapením večera. Pokud budete mít šanci tuhle bandu někdy vidět, neváhejte – je to mrda.
Po neotřelé a nehorázně intenzivní jízdě, v níž vyrostlo vystoupení Every Time I Die, jsem si říkal, jestli mě Architects vůbec dovedou sestřelit tak, jak bych si přál. A ze začátku to alespoň z mého pohledu nevypadalo nijak extrémně fantasticky, byť jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že nám k tanci a poslechu hrají opravdoví profíci každým coulem. Netrvalo však dlouho a Architects nakonec dostali i mě, a to se vší parádou. Ten koncert byl prostě velký. Mělo to ohromný drive, muzika samozřejmě výborná, podmínky bezchybné a výkony excelentní. Architects se sice v porovnání s ostatními kapelami nesnažili nijak extra přetrhnout, co se různých pódiových skopičin týče, ale více než dobře to dorovnával zpěvák Sam Carter, který se ukázal být vážně vynikajícím frontmanem a show táhl dopředu s mimořádnou bravurou. Tím nechci říct, že by se kapela flákala – jen to, že na prvním místě tu byl výkon zpěváka a pak samozřejmě vlastní muzika, která v živém provedení nakládala ještě s větší intenzitou, než jak je tomu z desky.
Setlist Architects:
01. Broken Cross
02. The Devil Is Near
03. Dead Man Talking
04. Alpha Omega
05. Castles in the Air
06. Naysayer
07. C.A.N.C.E.R.
08. Devil’s Island
09. Follow the Water
10. Colony Collapse
11. Day in Day Out
12. Youth Is Wasted on the Young
13. These Colours Don’t Run
– – – – –
14. The Distant Blue
15. Gravediggersr
Architects si pro pražské publikum připravili setlist o patnácti položkách, přičemž hned dvě třetiny z nich zabraly skladby z aktuální desky “Lost Forever // Lost Together”, která s výjimkou intermezza “Red Hypergiant” zazněla úplně celá. Doplnily ji tři songy z “Daybreaker” (jen té “Even If You Win, You’re Still a Rat” jsem se zase nedočkal) a po jednom z “The Here and Now” a “Hollow Crown” a tohle představení vesměs výhradně aktuálního materiálu vyšlo Architects na výbornou, protože i když jsem zkraje maličko váhal, stejně se z toho velmi záhy vyklubal opravdu parádní koncert, který dal jednoznačně najevo, že tihle Angláni si své headline turné více než zaslouží, protože se jim podařilo jasně zastínit i dobré, ne-li rovnou skvělé výkony svých přeskokanů a odehrát opravdu fenomenální set, který má vysoká očekávání naplnil bezezbytku.
Navzdory všem mým obavám to tedy dopadlo snad ve všech směrech lépe, než jsem si troufal odhadovat. Všechny kapely, které jsem viděl, zahrály opravdu skvěle, celým večerem provázel takřka bezchybný zvuk (popravdě jsem dlouho nebyl na takhle výborně nazvučené akci), atmosféra v publiku byla rovněž parádní (circle pity jely skoro nonstop, odezva famózní a mezi lidmi to vřelo natolik, že se jim podařilo odsunout zvukaře i s aparátem dobře o metr dozadu) a i přes naplněnou kapacitu klubu nebyl v Roxy nijak nesnesitelný nával. Jedinými muškami na mimořádné kráse celého podniku se tak stal jenom jistý baťůžkář, který mi zacláněl ve výhledu dobře půlku vystoupení Architects, a pak banda arogantních zmrdů, jimž vůbec nebylo proti mysli prorvat se skrz monstrózní frontu na šatnu a ostentativně tím vyfakovat všechny normálně čekající smrtelníky. Ale to už jsou vážně jenom hnidopišské poznámky na adresu jinak výsostně zdařilé akce, z níž jsem odcházel bohatší o hned několik vynikajících hudebních zážitků. Tenhle koncert byl prostě naprosto luxusní, nastavil laťku hodně vysoko a já jsem zatraceně rád, že jsem se ho zúčastnil.
