Archiv štítku: CZE

Česká republika

Minirecenze

Duobetic Homunkulus – Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.

Napsat komentář
Duobetic Homunkulus - Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Zero Budget Productions

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Zero Budget Productions

První pohled (Stick):

Duobetic Homunkulus jsou veselá sebranka. O tom svědčí už ne zrovna zapamatovatelný název jejich posledního počinu. Na koleni složená a nahraná nahrávka je vypiplaná do největších detailů, tudíž vás ani nenapadne, že to všechno se nahrálo na počítači a slepilo doma. Rovněž digipackové provedení nemá chybu. Úchylná továrnická atmosféra na mě dýchla hned v první chvíli, kdy jsem jej otevřel.

Hoši nešetřili na praštěném názvu alba, nešetřili ani na názvech skladeb. Všechny jsou pojmenované řádně psychoticky (“Jarmilky horizontálního obrážeče Bédy” – to snad mluví samo za sebe) a stejně tak jsou zahrané. Představte si, jak se dechovka zkříží s technickým death metalem avantgardního rázu, a možná dostanete matnou představu o tom, co vlastně tihle dva továrníci vytvářejí. Liché takty, táhlé riffy střídané sekanicemi, běsné bicí, sem tam nečekaná vsuvka (tu harmonika, tu gottovský vokál). Na jejich válech rozhodně nepoznáte, že to nahrávali ve svých obývácích (tedy mimo zpěvů, ty se nahrávaly v jakémsi kulturáku), tedy Walis (zpěv/kytara a další serepetičky) a Wokis (basa a další legrácky). Ten vypulírovaný zvuk dneska nevyleze z kdejakého studia a naprogramované bicí ve vás rozhodně nevzbudí pocit chladné elektroniky.

Nejen zvuková stopa je vymakaná, ale ta obrazová za ní ani trochu nezaostává. Mimo výtvarné stránky je samotné CD napěchované speciální stopou, ve které se můžete mrknout na fotky, přečíst si o vybavení, na které se hraje nebo o začátcích souboru. Co mě překvapilo hodně, bylo i přibalení tabulatur, to kdyby se nějaký šílenec chtěl ty jejich eskapády opravdu naučit. Docela dobře si neumím představit, jak se taková muzika dá prezentovat naživo. Už jenom poslech je vcelku náročná činnost, protože tohle vám do hlavy nevleze ani na desátý poslech. Všechny skladby se pomalu zahryzávají do vašeho mozku a zanechávají hluboké šrámy. Při délce 23 minut je “Ani já, ani ty, robit něbudzeme, šedněme do koča, vozit še budzeme.” bleskové dílo, a pokud jste zvyklejší na náročnější hudbu, nebude pro vás problém tohle protočit i několikrát po sobě. Popravdě, tahle věc se fakt nedá příliš popisovat tohle se musí slyšet. Povinnost pro všechny avantgardně laděné posluchače, opravdu jsem koukal, že někdo umí něco takového složit, dát tomu ucelený (továrnický) koncept a ještě to zahrát a pak to prezentovat. Bravo, pánové!

Druhý pohled (Zajus):

Znáte to. Večer trochu popíjet, do postele hodně po půlnoci, budík v pět a od šesti u soustruhu. Pořádně utáhnout obrobek a hlavně nezapomenout kličku ve sklíčidle. Mistr pustí rádio, aby šla práce lépe od ruky, jenže místo klasické cimbálky začne hrát rambajz nesoucí jméno dlouhé jako ten nejdelší hřídel. Duobetic Homunkulus vyfrézovali hodně zvláštní obrobek. Stejně jako v případě EP “Části a mechanismy strojů” jde o neotřelou technicko avantgardně death metalovou záležitost, která je navíc legována malým množstvím jakési dechovky. Povrch debutového alba kapely může působit poněkud drsně, jenže to je jen zdání a při bližším pohledu zjistíte, že jde naopak o album poctivě vyleštěné.

Abyste udrželi tempo s neustále se měnícími rytmy, budete se muset hodně otáčet. Technicky precizní jsou oba klíčoví dělníci, jak Wokis a jeho “kytarově suspenziální hřídelo”, tak Wallis se svými “bassově nosnými vodícími lištelami”. Navíc se v tom všem šílenství najde prostor i pro melodie. Tak například zpěv v dechové části skladby “Polámal se hřídeleček” či prazvláštní ústřední motiv písně “Když muž se strojem snídá” z hlavy asi jen tak nedostanu. Některé vstupy piana jsou pak bez nadsázky perfektní. Pokud bych měl přeci jen hledat nějaké ty slabé stránky, asi bych zmínil že jde o album poněkud krátké. Na druhou stranu, radši sedm precizně vyrobených obrobků, než dvakrát tolik zmetků. Pochvalu naopak zaslouží krásný digipack.

Vážněji řečeno, já jsem z debutu Duobetic Homunkulus nadšený nejméně tak, jako jsem byl kdysi nadšený ze zmíněného EP, tedy nemálo. Jen nevím, co by o si o něm myslela paní Evženie z úvodní skladby. A nyní ke strojům!!!

Recenze

Unnecessarity – Humano

Napsat komentář
Unnecessarity - Humano
Země: Česká republika
Žánr: progressive hardcore
Datum vydání: 12.12.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Rey Cerebro
02. Mente
03. El Hambre
04. Variante
05. Reformación
06. Dogs of Village

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Unnecessarity

To je mi milé překvapení z karlovarských luhů a hájů! Od téhle smečky jsem asi čekal všelicos, ale že mi jejich materiál skoro vezme vítr z plachet, to jsem fakt nečekal. Místo tuctového nu-metalu, který jsem tak nějak očekával, se na mě vysypala zábavná směska moderního progresivního hardcoru, navíc ještě s výtečným zvukem a velkými mathcorovými přesahy. Lámané rytmy bicích a kytary hrají prim. Když si na stránkách kapely přečtete výčet oblíbených kapel, jako jsou Fear Factory, Mnemic nebo Meshuggah, dá se tušit, odkud bude vítr vát.

Co jsem tak projížděl starší materiály Unnecessarity, přišlo mi, že občas postrádali schopnost vyvážit poměr elektronických vsuvek, samplů a té tvrdší složky své hudby. Tady se sice start téměř půlhodinového materiálu v podobě úvodní skladby “Rey Cerebro” nese ve zběsilých rytmech drum’n’bass, které je ale vzápětí přeřváno technickou hrou všech přítomných a divokým Guanovým řevem. Samply a různé ruchy muziku na “Humano” téměř neopouští, ale víceméně nepřijde chvíle, kdy by si člověk musel stěžovat. Rytmická souhra je tu opravdu na vysoké úrovni a já fakt musím smeknout klobouk před všemi těmi figurami. Obzvlášť obdivuji schopnost bubeníka Urquella si všechny ty pasáže zapamatovat a do puntíku přesně je odehrát. To samé v bleděmodrém platí i o zbytku kapely. Vždyť kytaristovi Detherovi se musí ty sekanice taky někdy pěkně motat. Naživo nejspíš fuška.

Skladby jsou ve většině složité na poslech od začátku do konce, linie se občas špatně následuje, protože chvílemi se některé riffy stávají dost repetitivní. To je pak člověk rád za zvolnění, jakým je výborná saxofónová pasáž ve skladbě “El Hambre”, nebo melodický refrén v bezmála sedmiminutové “Variante”. Co se týče “čistších zpěvů”, tak mi moc pod vousy ale nejdou. Většinou zní hodně zvláštně a chvílemi i nemístně, ale do “Variante” jsou naroubovány trefně. Tahle písnička patří nejspíš k vrcholům celé šestiskladbové kolekce, její motivy jsou neustále rozvíjeny dál a dál, nezasekávají se na místě, jak se tomu občas přihodí. Někdy je těch pět minut na to arytmické sekání příliš dlouhá doba. Přesto se určitě kapele nedá upřít vysoká hráčská úroveň. Album pokračuje v podstatě v jasně nastaveném stylu až do konce. Končí krátkou notickou “Dogs of Village” v angličtině, na které se podílel jako host Decore (spřízněná duše z karlovarské scény, zpěvák Animal Resources). V podstatě taková uvolněná silně elektronická depresivní tečka za celou kolekcí.

Na zajímavosti kapele přidává to, že má většinu skladeb nazpívanou ve španělštině, což je samozřejmě pro českou kapelu dost netypický jazyk. Těmhle futuristickým šílencům ten jazyk ale šíleně sluší, a pokud trpíte odporem k jiným jazykům, než je angličtina, nemusíte se bát, to, že je to odlišné, ještě neznamená, že je to nějak zvlášť rušivé. Jen škoda, že se do jinak krásně vyvedeného digipacku nevešel booklet s texty (aspoň ve španělsko/anglické modifikaci), docela by mě zajímalo, o čem tahle deska je. Podle hudební náplně asi nepůjde o radostné kytičkové popěvky. Přestože si stojím za tím, že občas mi z poslechu něco přijde takové uměle natahované, rád bych se s kapelou setkal naživo a zjistil, jestli má takové koule, jaké čouhají z nahrávky. Rozhodně jsem rád, že v Čechách vznikají takové počiny, za mě určitě nadprůměr.

Reporty

Inferno, Pergamen, Dark Seal

Komentáře: 2
Besatt, Inferno, Pergamen
Datum: 5.4.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Besatt, Dark Seal, Evil Inferno, Pergamen

Osobně už na příliš koncertů nejezdím, zvláště v poslední době spíše sporadicky, nicméně kombinace polské kultovky Besatt, domácí undergroundové stálice Inferno a taktéž domácích Pergamen se zdála být natolik lákavá, že jsem se odhodlal zase jednou zvednout své líné kosti a vyjet na pořádné zlo. O to více ovšem nepotěšil fakt, když hned u vstupu na člověka čekala tabule s nemilým oznámením, že vystoupení Besatt bylo zrušeno, jelikož kapele po cestě vypovědělo službu auto, díky čemuž se pražská zastávka Chaos Tour smrskla na koncert s ryze českými zástupci černěkovového žánru…

Zvukař měl u svého pultíku poměrně vtipnou poznámku, ať s tím nikdo nemluví, protože je hluchý – v případě Dark Seal, kteří si své nástroje vybalili jako první, to vypadalo, že tomu tak doopravdy je. Kapela se vytasila s poměrně solidní muzikou, sice v žádném případě nikterak objevnou, přesto relativně příjemnou, která překvapit nemohla, ale se svým ctěním starých pořádků s pohanským nádechem by docela slušně odsýpala – pokud by jí nedávalo ozvučení tak zabrat. V rychlých momentech se to všechno slévalo a kopáky spolehlivě zabily vše ostatní, v těch pomalejších to zase odnášely kytary, když dostávaly jakousi nepříliš šťastnou ozvěnu. Co do samotného výkonu Dark Seal to bylo spíše standardní vystoupení, které nijak neurazilo ani nenadchlo, taková normálka – v podstatě nešlo o nic víc, než co člověk čeká od rozehřívací skupiny. Jinak se hrálo samozřejmě především z prvotiny “Pagan Thoughts”, nicméně na závěr setu zazněla ukázka i z připravované druhé desky.

Jako druzí se představili Pergamen, aktuálně vystupující v pouze tříčlenné sestavě bicí a dvě kytary, kteří se pódia zhostili o poznání suverénněji, především co se týče zpěváka Benyho, jenž si o podporu publika říct uměl, byť to publikum nějak extrémně početné nebylo… i když vyloženě průserová návštěvnost to myslím také nebyla. Pergamen každopádně sázeli songy hlavně ze své stále ještě aktuální řadovky “Per somnum”, jež byla postupně přehrána téměř celá. Osobně se mi v živém provedení líbila zejména “Ve třetím těle”, která zněla o poznání brutálněji než z desky. Starší kusy se objevovaly spíše sporadicky, ale ke konci zazněl například “Vyhnanec novověku” z předcházející fošny “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”. Zvuk byl výrazně lepší než v případě Dark Seal, přesto se mi zdálo, že i zde sem tam nějaké vyhrávky trochu zanikaly, avšak to už se přežít (a poslouchat) dalo bez újmy na zdraví či zážitku.

Závěr večera pak patřil karvinské jistotě Inferno, jež je jednou z mála domácích kapel, která má kvalitativně opravdu na to, aby se mohla důstojně postavit na pozici hlavního taháku večera namísto skupiny jako Besatt, což také vcelku logicky koresponduje s tím, že jsou z naší kotliny Inferno jednou z nejžádanějších kapel v zahraničí na poli black metalu (i když poslední dobou jim na paty začínají šlapat mocní Cult of Fire). Podle toho také samozřejmě vypadá i přístup a prezentace – nebýt totiž českých textů, neznalý člověk by si mohl pomyslet, že přijel nějaký kult ze severu. Pódium si Inferno vyzdobili patřičnými proprietami, mezi nimiž nechyběla hora svícnů a oltář, zpoza něhož Adramelech plival své jedovaté texty jako “Navěky požírán krysami” nebo “Svatý jed”. I samotní pánové vypadali patřičně zle, obzvláště kytarista Ska-Gul, jenž byl v kápi zakuklený doslova od hlavy k patě, a přestože se za celý koncert takřka nepohnul, rozhodně se nedá tvrdit, že by jeho výkon nebyl působivý.

Samozřejmě, určitě by se asi našel člověk (a ne jeden), jemuž to celé – všechny ty painty, krev, kápě, hořící svíce, lebky a obrácené kříže – může přijít jako póza nebo něco směšného, ale podle mě – ačkoliv to zdaleka neberu nějak smrtelně vážně – to k tomu tak nějak patří, takové specifikum svého žánru, který je sám o sobě dost specifický i co do hudební složky. Dokud se tedy nejedná o nějaké rozpité namatlané barvičky a amatérismus nejhrubšího zrna, jsem bez problémů schopen to vzít a koncert si užít, přestože stěžejní je pro mne stále muzika, nicméně zvlášť v případě Inferno lze myslím bezpečně tvrdit, že jejich koncertní vystupování úroveň rozhodně má. Na pódiu totiž rozhodně nestáli amatéři, kteří pod roušku undergroundu skrývají své neumětelství, nýbrž kapela, která zcela právem stojí na špici českého ortodoxního black metalu.

Podobní pochybovači ten večer ovšem podle všeho přítomni nebyli a nepočetný hlouček si Inferno užíval plnými doušky, někdy možná až moc vehementně. Samozřejmě, nemám nic proti tomu, ať se každý baví, jak sám uzná za vhodné, z mého osobního úhlu pohledu však nemohu tvrdit, že by mi zrovna black metal – i přes jeho nespornou rychlost a agresi – přišel jako muzika určená k pogování či zběsilému házení hlavou – ale jak říkám, každého věc. Když už ale nic jiného, ještě větší blbost mi přijde zuřivá strkanice těsně vedle poměrně vratkého pultu plného zapálených svícnů, který má skupina na pódiu. Upřímně jsem v několika momentech už myslel, že se poprvé stanu svědkem nefalšovaného koncertního požáru, jelikož po některých nárazech svícny na stole tancovaly snad ještě zuřivěji než vyznavači poga pod ním…

Celkově mám z celého večera trochu smíšené pocity. Inferno i Pergamen byli samozřejmě výborní a na obě skupiny jsem se podíval rád, o tom žádná, avšak nad akcí, které těsně před začátkem odpadne její hlavní tahák, se malý mráček zklamání vcelku logicky vznášet bude, byť samozřejmě chápu, že to není ničí vina, ale jednoduše pech, že se to takhle sešlo. Osobně mě to mrzí o to víc, že mi Besatt až doposud unikali, a když jsem se konečně rozhodnul vyjet splatit svůj malý dluh, vinou technické závady na autě se tak opět nestalo. Inu, ne každý den je posvícení. Snad příště…

Plakáty původně avizovaly ještě jednu skupinu, slovenské Evil. Nemám ale informace, proč k jejich koncertu nedošlo, nebo jestli k němu došlo ještě po Inferno, jelikož jsem se po posledním songu black metalové kultovky vytratil zastihnout poslední alespoň trochu inteligentní spoj…

Recenze

Under the Surface – Resurrection

Napsat komentář
Under the Surface - Resurrection
Země: Česká republika
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.3.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Destruction
02. Circles
03. Declining Fortunes
04. The Vision
05. The Burden You Carry
06. Messiah
07. Lobotomy
08. Circles (Acoustic version)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Under the Surface

Metalcorové kapely u nás v posledních letech rostou jako houby po dešti a kvalita jejich produkce bývá bohužel obvykle poněkud nevalná. Přetlak podobných uskupení způsobil, že se běžný posluchač prostě neubrání srovnání – proč by měl věnovat pozornost deseti naprosto totožným způsobům provedení, když by měl raději dva nebo tři, ale zato krásně diferencované a zajímavé? Tím pádem téměř každá nově se objevivší kapela nemá vůbec jednoduché začátky, protože také téměř každá nově se objevivší kapela nepřichází s ničím novým nebo alespoň ne tolik oposlouchaným. Dnes se podíváme na mladou smečku z Valašského Meziřící, která se přesto nezalekla a snaží se nám svým novým albem dokázat, že právě oni by měli být ti, komu je třeba věnovat patřičný zájem. Povede se jim to?

První věcí, která mě na novince “Resurrection” okamžitě zaujala a musím ji ihned vypíchnout, je od začátku do konce parádní zvuk. Nemám informace, ale řekl bych, že si kluci (mimochodem samí mladíci, které v hudební branži čeká ještě určitě zářná budoucnost) placku vydávali sami a v tom případě tedy smekám až na zem, protože tohle si sluchové ústrojí vychutná jen zřídka. Téměř profesionální práce. Veškeré nástrojové obsazení je krásně čitelné a nerve uši, jak to v mnoha případech vlastnoruční produkce bývá. Ve skutečnosti se jiné prvotiny nedají místy ani trochu poslouchat a člověk má pocit, že je právě nechtěným svědkem něčeho, co připomíná motorovou pilu razící si svou cestu někam skrz beton.

U nástrojové části desky ještě chviličku zůstaneme a řekneme si, jak to vlastně chlapcům dohromady šlape, protože čistý sound je celkem k ničemu, když do těch škopků neumíte pořádně mlátit. Naštěstí i tady je vše v pořádku a žádné patrné boty nebo sandály jsem nezaznamenal. Ve skutečnosti jsou například některé riffy provedené poměrně na úrovni, a i když se nejedná o žádný majstrštyk a pořád se bavíme o začínající kapele, je radost “Resurrection” poslouchat. Každá píseň má svou jedinečnou melodii a liší se nějakým způsobem od zbytku nahrávky, takže pocit repetitivnosti se nedostavuje. Kdo tohle dneska nabídne? Vokál je asi takový, jaký byste od metalcoru mohli čekat – tady se štěká, tuhle křičí a nakonec si i trochu čistě zazpíváme. Ačkoliv má frontman k dvacítce ještě nějaký ten měsíc, na rozdíl od některých svých stejně starých kolegů si k mikrofonu rozhodně umí stoupnout. Opět – která prvotvorba s tímhle dnes přijde? Díky vydařeným aranžím není na albu snad jediné hluché místo a například zapojení kláves v úvodu “The Vision” nebo během “Messiah” dodává celé nahrávce další, byť ne úplně stěžejní rozměr. Je hezké vědět, že si někdo dal tu práci a album prostě jen tak nespatlal dohromady, aby bylo co nejdříve hotové a připravené k vydání.

Nyní již k rozboru samotného materiálu. Úvodní “Destruction” dává tušit, na co se asi můžeme po celý zbytek více než třicetiminutové stopáže těšit. S ničím se nepáře a pálí do nás takovou tu metalcorovou klasiku, na které mě nejvíce zaujala práce bicích (hlavně díky již zmiňovanému kvalitnímu ozvučení). Následuje “Circles”, jež se vydává cestou o něco umírněnějšího úvodu a exceluje hlavně v primární kytarové lince a během refrénu. “Declining Fortunes” si drží podobné tempo a opět zde vyniká hlavní kytarová část. Tyto dvě skladby mi trochu připomněly starší tvorbu slovutných In Flames. Ne, že by vykrádaly, ale berou si jako inspiraci to nejlepší od mistrů oboru. Melodická “The Vision” oplývá již zmíněným klávesovým úvodem a čistým vokálem během refrénu. “Vize” ke konci velice zvolní a snaží se dostat až na jakousi snovou (nejsem si jist, jak bych tento jev lépe popsal) úroveň. Bravo!

Druhou půli rozetíná “The Burden You Carry”, která opět hraje na tvrdší notičku, a mám pocit, že zažít pogo v kotli na tohle peklo se rovná sebevraždě. Místy thrashově velice rychlé a přímočaré, leč pořád se držící v nadprůměrných vodách tuzemské produkce. Dále nastupuje psychedelický “Messiah”, který měl možná aranžně navázat na “The Vision”. Nejedná se ani tak o právoplatnou skladbu jako spíše o takové intermezzo slibující případný umělecký posun na vyšší úroveň bytí, kterého bychom se snad mohli dočkat na další nahrávce (?). Uvidíme. “Lobotomy” vlastně desku svým způsobem uzavírá, protože finální “Circles (Acoustic version)” je potom jen pomalejší (překvapivě akustická a řekl bych spíše bonusová) předělávka skladby číslo dvě.

Co říci na závěr? Valašské Meziřící ukázalo, jak se má v české kotlince hrát tvrdě a zároveň zábavně. “Resurrection” je produkčně vysoko nad průměrem, nenudí a nesklouzává do podoby podbízivých klišé – razí si svou cestu a mám pocit, že o Under the Surface ještě v budoucnu něco uslyšíme. Přikláním se k obligátní sedmičce a ještě přidávám půl bodíku navrch, protože ač se jedná o prvotinu, povedla se setsakramentsky dobře. Jen tak dál!

Minirecenze

Last Presence – Obsessed with Blood

Napsat komentář
Last Presence - Obsessed with Blood
Země: Česká republika
Žánr: metalcore / crossover
Datum vydání: 2012
Label: selfrelease

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Last Presence

Kapela Last Presence byla založena v loňském roce a ve velmi krátké době čtveřice vypustila do světa dvouskladbové demo “Obsessed with Blood”. To by mělo nastínit hudební řeč uskupení. Nahrané svépomocí ve zkušebně samozřejmě neoplývá nijak perfektním zvukem, nicméně i tak se dá říct, že je kvalita ucházející natolik, aby se to dalo bez problémů poslouchat víc jak jednou. Jak to tedy souboru šlape?

Na jejich profilu na serveru Bandzone se dozvíme, že hrají metal/crossover, což není zas tak daleko od pravdy. Jejich muzika je opravdu totiž kombinací hardcoru, metalcoru a čistě metalových ozvěn. Lepším dojmem na mě působí první ze skladeb, pojemenovaná stejně jako demo samotné. Po výpravnějším úvodu to totiž Last Presence napálí v plném tempu, nelení ani jeden z členů ansámblu. Na tomto místě musím pochválit pohotové změny tempa, které se tu střídá opravdu často, aniž by docházelo k pocit násilného lámání přes koleno. Na druhém místě nemohu nezmínit nápaditou a přitom technickou (ale ne na úkor skladby) hru kytary – té se totiž daří vyplňovat prostor trefnými riffy, vyhrávkami a po zlomu skladbu opepřit skvělým sólem.

V podobném duchu se lze vyjádřit i o druhé skladbě “Life Eternal”, která v úvodu zabíhá do trochu techničtějších vod. Ve výsledku ale bohužel neoplývá takovou zajímavostí jako skladba titulní. Bohužel ji v mých uších dost potápí části s čistým zpěvem, které na mě působí vyloženě otravně. Bohužel musím říct, že zpěv považuju za největší slabinu dema. Snaha tam určitě je, proti štěkotu vlastně vůbec nic nemám, i když postrádá osobitost. Ale jak zaběhne zpěv do čistých poloh, tak to mi přes uši neleze ani trochu. Tahle unylá střední poloha mě nikdy moc nebrala a dle mého to výsledek dost sráží. Určitě jsem schopen chápat jistou nejistotu, tak je potom třeba na tom čistém zpěvu máknout, nebo si ty polohy vymyslet jinak. Ještě mám někdy dojem, že ta anglická výslovnost také není úplně perfektní (především část “…Tear down the walls…”). Hudební složce toho nemám moc co vytknout.

Pokud na sobě budou Last Presence neustále makat a pravidelně koncertovat (koncertní debut proběhl 23. března), můžeme se na dalších nahrávek dočkat ohromného zlepšení a vycizelování projevu. Na mě totiž jejich hudební projev působí vcelku originálně, protože jsem si během poslechu vyloženě nedokázal vybavit, jestli mi to vůbec připomíná nějakou konkrétní kapelu. Uvidíme, co bude dál, do budoucna určitě příslib navzdory vadám na kráse.

Recenze

StrangeFeelings – One More Last Day

Napsat komentář
StrangeFeelings - One More Last Day
Země: Česká republika
Žánr: progressive / death metal
Datum vydání: 20.6.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Their Eyes
02. Destined
03. Summer Nights
04. Green Hell
05. Balance
06. Closing the Gate of Senses
07. You Will Never Fly Again
08. Bad News
09. Transylvanian Highway
10. The Tragedy of Being Born

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
StrangeFeelings

Historie české partičky StrangeFeelings sahá až někam do roku 2001, kdy se dalo dohromady pár nadšenců death metalu. Trvalo to sice trošku déle, než se posluchačstvo dočkalo nějaké oficiální nahrávky, protože až v roce 2005 se ke kapele připojil zpěvák Jakub Trnavský, a tak teprve v roce 2007 přišla na svět první řadová deska s titulem “Fractality”, která přinesla nepříliš originální, ale poctivou kombinaci technického death metalu a thrash metalové zběsilosti, což je spojení, které já osobně můžu, takže k novince jsem přistupoval příjemně naladěn. K mému překvapení však prodělala kapela mezi svým prvním a aktuálním albem “One More Last Day” menší stylový přerod, protože aktuální tvorba kapely má mnohem blíž k progresivnímu metalu s thrash/death metalovými stopovými prvky, což zní stále dobře na papíře, ale v reálu už to taková sláva není.

Ale čert to vem, říkejme tomu prostě metal. Zvuk studia Hostivice je na desce znát, a přestože by se malé rezervy najít daly (zejména nazvučení zpěváka, který se v záplavě nástrojů místy ztrácí), tak to není nic, co by tahalo za uši, a něco málo přes půl hodiny hudby, které druhé album StrangeFeelings přináší, celkem solidně šlape. Tedy, abych byl přesnější, zpočátku tomu tak bylo, ale s přibývajícími poslechy jsem zjišťoval, že mi toho poslech “One More Last Day” příliš nedává. Ne, že by to bylo zas tak špatné, protože řada momentů má nějaký nápad, ale když jsem desku slyšel víc než desetkrát, tak už se mi zkrátka začínala zajídat. Ze všeho nejvíc to pak platí o vokálu dnes už bývalého zpěváka Jakuba, který když přitlačil na pilu, tak je všechno v pořádku, ale jakmile sklouzl do mezí civilnějšího projevu, tak už to taková sláva není. Jeden příklad za všechny je jinak slušná “Destined” s barvitými kytarovými plochami, které zpěvák svým projevem trestuhodně zařízl.

Jak už to tak bývá, nese “One More Last Day” na svých bedrech písně povedené více i méně. Z desítky skladeb bych okamžitě vyškrtl dvojici zbytečných instrumentálních meziher, které nic neřeší a hlavně albu jako celku vůbec nic nepřináší. Význam “Balance” a “Bad News” je mi tedy skutečně zapovězený jako integrály při studiu matematiky. Do kategorie ne už zbytečných, ale pořád slabých songů bych pak zcela jednoznačně zařadil “Summer Nights” se zbytečně utahaným úvodem a předvídatelnou strukturou a třeba ještě “Transylvanian Highway”, jež mě zaujala tak možná sekaným riffem, ale to je asi tak všechno. Tak někde na půli cesty stojí “The Tragedy of Being Born”, jejíž šlapavější pasáže s drsnými vokály jsou slušné, ale ten zbytek, který staví na nudném riffu a stejně působící vokální lince, už nestojí za nic a nezachrání to ani zajímavý akustický kytarový moment v druhé polovině. Dalo by se říct, že bych takto mohl vybrat takřka celý tracklist, ale to bych působil až moc škarohlídsky a jednalo by se spíš o jednotlivé momenty než o skladby jako celek.

Začátek alba je o něco pozitivnější, protože “Their Eyes” představuje tu nejreprezentativnější píseň celé desky. Kombinace ostřejších pasáží s klidnějšími výjezdy funguje dobře, a protože je tato skladba vokálně jedna z divočejších, tak jsem zapomněl na svůj osobní vkus, do kterého se mi zpěvák ve většině písní prostě netrefil, a “Their Eyes” je důkazem toho, že to jde. Ještě bych se vrátil ke zvuku a pochválil nazvučení baskytary, která nestojí na vedlejší koleji, a hlavně v těch klidnějších momentech jsem si ji opravdu vychutnával. O “Destined” již pár slov padlo, takže jen doplním, že její vrchol přichází ve střední pasáži, která se díky sólové kytaře a harmoniím začne vymykat zbytku desky a i přes zprasený vokál je to pořád jedna z těch lepších skladeb. Co se mi však naprosto trefilo do vkusu, je úderná rychlovka “Green Hell”. Skoro až death’n’rollové tempo a celková nálada mi připomněla Entombed. Jo, kdyby se v podobných vodách nesl i zbytek desky, tak bych se vůbec nezlobil. Death metalová “Closing the Gate of Senses” rovněž neurazí a možná jí mohla být dopřána delší stopáž, protože mi přišlo, že ještě než skladba stihla řádně vygradovat, tak přišel její konec. Po půl hodince přichází kýžený konec a mně v hlavě neutkvělo víc než pár skladeb a především několik opravdu povedených momentů.

Těžko StrangeFeelings na jejich druhém řadovém albu nějak hodnotit. Přestože bych nechtěl popírat potenciál, který v sobě nahrávka skrývá (rozmanitost a fakt, že i přes nepřeslechnutelná hluchá místa to pořád slušně šlape), tak pořád deska jako celek působí nudně a strašně průměrně. V dané váhové kategorii bych prostě radši sáhl někam jinam. “One More Last Day” se tak nakonec stalo větším oříškem, než jsem předpokládal. Kdybych to měl nějak rezolutně utnout, tak bych vás všechny vyhnal ven a běžet si desku sehnat, abyste si přidali své vlastní hodnocení, protože já jsem stále na vážkách, takže to zapíchnu pěkně uprostřed na slušné pětce.

Recenze

Vekslan – EPMMXII

1 komentář
Vekslan - EPMMXII
Země: Česká republika
Žánr: black metal / hardcore / crust
Datum vydání: březen 2013
Label: DéPéHá Prodakšn

Tracklist:
01. Ve stínu vlka
02. Poslední západ
03. Všechny slzy vyschly
04. Zlámaný kosti

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
DéPéHá Prodakšn

Na první pohled to může vypadat, že Vekslan (někdy rovněž psáno jako Vek$laŋ, nicméně “normální” přepis se mně osobně zamlouvá více, tudíž s prominutím budu používat ten) je zcela nová akvizice na domácí scéně, což je technicky vzato pravda, avšak lidi z kapely za nováčky považovat nelze. Ve Vekslan se scházejí hudebníci, kteří působili, resp. působí v kapelách !úl.. a Mörkhimmel. Obzvláště s těmi druhými zmiňovanými, Mörkhimmel, toho mají Vekslan společného poměrně dost – kromě baskytaristy Andyho a zpěváka Slávka totiž navíc sdílejí i velmi podobný styl.

Po tomto tvrzení budou jistě všichni, kteří měli tu čest s deskou “Zloskřivec”, s níž si Mörkhimmel v loňském roce vydobyli poměrně slušnou pozornost na domácí scéně alternativnějšího extrémního metalu, více či méně tušit, jakým směrem se bude ubírat tvorba Vekslan, prezentovaná na minialbu “EPMMXII”. Čtveřice songů staví na black metalovém základě přiostřeném vlivy žánrů jako hardcore, punk nebo třeba v menší míře i crust. Jak známo, tahle kombinace dokáže být pěkně divoká záležitost, což dokazují například Italové The Secret, jejichž loňská řadovka “Agnus Dei” je kurevsky agresivním nářezem – právě v porovnání s nimi se Vekslan prezentují poměrně umírněnější formou, přesto se nedá tvrdit, že by ten jejich black metal s punkovým nábojem neměl říz, ba právě naopak. Čtvrt hodinka muziky na “EPMMXII” má rozhodně koule, o tom není sporu, dýchá z ní až sympatická špinavost a upřímnost, což je rozhodně super. Hudební nálož navíc místy prořízne skvělá kytarová melodie, jež výslednou podobu opravdu příjemně oživuje – z tohoto ohledu bych vyzdvihnul zejména pasáže ve třech čtvrtinách songu “Poslední západ” a v polovině válu “Všechny slzy vyschly”. Konkrétně tu druhou zmiňovanou bych – kdyby na to mělo dojít – asi volil jako nejlepší z “EPMMXII”, ale jinak jsou vážně dobré všechny čtyři. Už jen z toho je asi jasné, že tím pádem nemá počin na tak krátké ploše sebemenší šanci nudit, i když ho člověk sjede třeba i dvakrát za sebou, což v mém případě bylo takřka pravidlem.

Co jsem tak viděl některé prvotní ohlasy na “EPMMXII”, všiml jsem si, že někomu docela vadí Slávkův afektovaný vokál, nicméně zcela zjevně je to takhle “zprasené” naprosto záměrně, mně osobně to vůbec nevadí – špinavý řev se ke špinavé muzice hodí jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Pokud k tomu navíc připočteme zvuk, který je i přes neustále omílanou špinavost stále velmi dobře čitelný, nic nebrání v tom, aby si člověk nahrávku parádně užil, až je skoro škoda, že to má jen 14 minut a pár vteřin navrch. Z tohoto pohledu trochu zamrzí, že si na nosič nenašla cestu poslední skladba “Bezejmenné smrt nehledá”, která byla v příslušné nahrávací seanci zaznamenána (což bylo už v loňském roce – předpokládám, že právě proto se taky počin jmenuje “EPMMXII”, čili “EP2012”) – ta totiž však vyšla na kompilaci od Damage Done Records. Sice se dá bez problému poslechnout na Bandzone kapely, ale ze svého pohledu posluchače bych víc ocenil to mít všechno pohromadě na jednom disku, zvlášť když se “Bezejmenné smrt nehledá” svou kvalitou od přítomné čtveřice neliší…

Jistě by stály za zmínku ještě technické parametry, protože “EPMMXII” vyšlo jako velmi jednoduše řešený nosič – pálené CDčko s velmi úsporným obalem. Čistě ze svého osobního pohledu bych dal přece jen přednost profi CD s pořádným bookletem, ale podle všeho zde byl evidentní záměr udělat počin v co nejvíce UG stylu, proti čemuž se nedá nic namítat. Navíc docela brutální limitace 66 kusů z “EPMMXII” dělá slušnou raritku, takže nakonec proč ne.

Celkově je prvotina Vekslan možná až překvapivě dobrá, a když o tom přemýšlím tak v přímém srovnání (doslova se to nabízí) se spřízněnými Mörkhimmel a jejich tolik ceněnou loňskou řadovkou “Zloskřivec” bych nakonec asi zvednul ruku spíše ve prospěch Vekslan a “EPMMXII”. Ačkoliv to nejspíš bude znít jako klišé, jedná se o velice dobrý příslib do budoucna, jelikož potenciál je v tom zcela zjevně hodně velký. Zbývá tedy už jen doufat, že na případném dalším počinu (snad již dlouhohrajícím), že to bude minimálně stejně kvalitní jako v případě “EPMMXII”.

Další názory:

Ty vole, tak zpěvák Slávek mě oslovil už v kapele Mörkhimmel, která zněla velice dobře, ale to, co se odehrává na novinkovém EP kapely Vekslan, to je skutečně super materiál. Někdy mám pocit, že takový mix crust/HC a black metalu dokáže vyplodit snad jen česká kapela. Z mého pohledu to zní docela neotřele, zní to nasraně a má to koule. Jen ten vyblitý Slávkův chropot někdy zní spíš legračně než hrozivě, ale to je asi na pohledu každého.
Stick

Recenze

Akustik Card – Zrozen k zániku

Napsat komentář
Akustik Card - Zrozen k zániku
Země: Česká republika
Žánr: acoustic
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Můj malý svět
02. Legato
03. Pocity
04. Melancholy

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Akustik Card

Když jsem rozmýšlel, jak uvést tuto recenzi, došlo mi, že není vůbec snadné říct, co to vlastně Akustik Card je. Kapela rozhodně ne. Když ne kapela, tak tedy projekt? Možná, ale ani tento pojem se mi nechce používat, když sám autor svoji prvotinu, která pod hlavičkou Akustik Card vyšla, označuje za malou koláž vydanou z popudu přátel. Faktem ale zůstává, že za čtvrthodinkou muziky, která se na nosič pojmenovaný “Zrozen k zániku” vměstnala, je zodpovědný skladatel a kytarista Martin “Brďa” Kratina a na mě není ani tak určení, do jaké umělecké kategorie Martin, respektive Akustik Card spadá, ale spíše zhodnocení materiálu, kterým se prezentuje.

Jak už napovídá jméno Akustik Card, jedná se muziku prakticky výhradně akustickou. Martinovým ústředním nástrojem je elektroakustická kytara a s tou si vystačil ve všech čtyřech skladbách snad jen s výjimkou nevelkého příspěvku čisté elektrické kytary. Na “Zrozen k zániku” se rovněž nenachází žádný regulérní zpěv a jediný krátký vokální příspěvek se tak staví spíše na roveň dalšího nástroje. Je tedy nasnadě, že se jedná o veskrze pocitovou záležitost, která se snaží získat posluchačovu přízeň výhradně skrze autorovo umění vyjádřit kýžené emoce skrze subtilní výraz samotné kytary.

A přesně to je parketa, se kterou “Zrozen k zániku” stojí a padá. Martinovi se totiž přese všechnu instrumentální zručnost i jistou skladatelskou obratnost nepodařilo podat natolik přesvědčivý výkon, aby pro celé dílo zcela esenciální emoce vytryskly na povrch v plné šíři a dostatečně vybroušené. Je slyšet, o co přibližně autorovi šlo, a v náznacích se mu to i povedlo, ale celkový dojem je takový mělký, jako by se jednalo o nějaký předstupeň skutečně hodnotné a bohaté nahrávky. Na druhou stranu ale rozhodně nemohu říct, že by šlo o muziku špatnou, bez nápadu nebo inspirace. Ve své podstatě je to vlastně velmi solidní práce. Aby ji však bylo možné srovnávat s etablovaným žánrovým zastoupením, na to jí něco chybí. Když tedy trochu předběhnu, při zohlednění všech možných faktorů jde o v klidu poslouchatelnou nahrávku, která po většinu s ní stráveného času posluchače nikterak nefrustruje a místy dovede i docela příjemně potěšit.

Proto je docela škoda, když si člověk uvědomí, že “Zrozen k zániku” sice není kdoví jaké veledílo, ale i ve svém lehkém nadprůměru by mohlo být o dost lepší, kdyby se podařilo eliminovat některé neduhy, které s vlastní kompoziční stránkou až tak nesouvisí. Asi první věcí, která v této souvislosti posluchače praští do uší, je zvuk. Nahrávka zní úplně stejně podivně, jako když amatér se mizernou výbavou zkouší na elektroakustiku nějakou tu hlasitější produkci. Nevím v jakých podmínkách deska fakticky vznikla, ale skoro to na mě dělá dojem, jako by se nahrávalo v hodně improvizovaném prostředí na mikrofon, a je to škoda, protože patřičná produkce by tomuto dílku určitě mnoho prospěla. Co mi dále trochu křiví úsměv, to je několik konkrétních pomalých změn tónu, které však ve výsledku moc neladí se zbytkem a tyto možná domnělé, možná reálné disharmonie působí poměrně rušivě. Poslední a naprosto kardinální přešlap shledávám v samém závěru poslední skladby “Melancholy”, kde se Martin odhodlal k recitaci krátké filosofické teze. Nic proti jejímu obsahu a stejně tak je mi jasné, že ne všichni jsme obdařeni malebným a k recitaci stvořeným hlasem, ale proboha – tohle zní tak strašně, že jsem se poprvé až lekl, jestli se na finální verzi minialba nedostalo něco, co tam ve skutečnosti nepatří! Mnohem lepší službu by tato replika udělala v tištěné podobě někde v bookletu, opravdu…

Když už je řeč o bookletu, ten je zpracován velmi zajímavě, i když ani ne tak jeho grafickou podobou jako spíše obsahem. Lze se tam dočíst řadu informací jak z historie týkajících se samotného Martina a jeho hudební kariéry, tak nástin myšlenek za jednotlivými skladbami, a dojde i na objasnění trochu zvláštního jména Akustik Card. I ten booklet tak vlastně přispívá k celkovému názoru, který jsem si k “Zrozen k zániku” utvořil. Jeho obsah se všemi svými klady i zápory totiž funguje jako takový malý osobní medailonek, který snad ani nehýří ambicemi na nějakou zářnou hudební kariéru. Je to necelých patnáct minut lehkého nadprůměru a taková skromná a nenápadná, leč sympatická autorova zpověď, kterou když přejdete bez povšimnutí, nemusíte toho nijak extra litovat. A když jí dáte šanci, možná vám vykouzlí trochu úsměvu na rtech. Nebude to nikterak široký úsměv, ale i ten se počítá.

Recenze

Alaverdi – Egle

Napsat komentář
Alaverdi - Egle
Země: Litva / Česká republika
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 20.1.2013
Label: Červený kůň

Tracklist:
01. Egle, the Queen of Serpents
02. Egle [fairy tale in English]
03. Egle [fairy tale in Czech]
04. Egle [fairy tale in Lithuanian]
05. Egle [commentary by Edgaras Vasilias]
06. Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)
07. Inner Peace

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Červený kůň

První pohled (Kaša):

Alaverdi jsou ve všech směrech poměrně pozoruhodná a zajímavá kapela. Ať už ve smyslu hudebním, či v oblasti grafické a fyzické podoby svých nosičů nejsou v žádném případě tuctoví. Minimálně v posledním ohledu bych se nebál tuto trojici označit na české scéně za průkopnickou. Důvod? Dosavadní alba tak trochu boří zajeté standardy ohledně formátu desky a vyšla například s obalem z recyklovaného papíru, či s názvem raženým do dřevěných loubků. Opravdu zajímavý způsob, jak podat svým příznivcům výslednou podobu alba. Pozadu nezůstávají ani v souvislosti s novinkou, která vyšla na USB nosiči zabudovaném do běleného dřeva. Pokud tohle není krok, který přiměje nejednoho posluchače ke koupi originálu, tak už nevím. Ale hlavní je samozřejmě hudba, která už možná není natolik originální a pozornost přitahující, ale pořád představuje nadstandard ve větvi chytrého metalu.

Přestože Alaverdi geograficky spadají pod pražskou scénu, tak jejich kořeny jsou na naše poměry trošku exotičtější. Trojice ve složení Edgaras Vasilias, Marius Miškinis a Vytautas Vasilias pochází z daleké Litvy a hudebně se prezentuje jako mantracore, což je styl v zásadě nic neříkající, ale pokud bych jej měl neznalému posluchači přiblížit, tak jen na základě “Egle” bych sáhl pro škatulky typu progresivní či experimentální metal s množstvím zvratů, nálad a brejků. Dojde i na jednodušší pasáže, jejíž základy pramení v hardcorové hudbě, protože, ač působí Alavredi na “Egle” kompozičně propracovaně a intelektuálně, tak některé momenty překypují intenzitou a přímočarostí. Pojďme si nyní ale novinku trošku konkrétněji představit.

Na úvodní pozici se dostala titulní “Egle, the Queen of Serpents”, což je instrumentální kompozice, jež se svou propracovaností představuje středobod celé desky. Píseň je založena na interpretaci litevské pohádky “Egle, královna hadů”, o jejímž obsahu asi nemá smysl se nějak obšírněji rozepisovat, protože vám to nic neřekne, takže jen ve zkratce prozradím, že pojednává o dívce Egle, která se i přes nelibost svých rodičů provdala za krále hadů, Žilvinase. Šťastného konce se v tomto případě nedočkáme a nesouhlas rodičů se sňatkem vedl k vraždě hadího krále a proměně Egle (přeloženo jako Jedlička) a jejich čtyř dětí Doubka, Topola, Javůrka a dcery Osiky ve stromy. Takto, jak jsem to popsal, to možná zní jako pěkná kravina, ale námět to vlastně není úplně špatný a do jisté míry je i zajímavý. Ale pojďme dál. Skladba titulní tedy líčí nastíněný příběh v hudební podobě. Začíná se kytarovým vybrnkáváním, k němuž se brzy přidávají ostatní nástroje, až vše vyvrcholí riffující metalovou pasáží ve třetí minutě. I když by se dalo očekávat, že u zhudebněného lidového příběhu by se emocemi a různými náladami nemělo šetřit, tak jsme na omylu. Podobných tvrdších momentů v této skladbě zas tak moc není, protože předlohou je pochmurný a temný příběh, takže převládají spíš post-rockové momenty rozvíjející atmosféru a hrající si s jednoduššími motivy, ale není to nijak na škodu, protože takto jsou ostřejší výjezdy přeci jen o něco překvapivější. Nicméně, největší zalíbení jsem si našel v neučesané metalové jízdě v druhé polovině této skladby, která mi díky špinavému riffu evokovala třeba zahraniční naději High on Fire. Titulní píseň získává nový rozměr po poslechu verze s komentářem Edgarase, jenž dost špatnou angličtinou přibližuje, co kterou pasáží chtěli Alaverdi vlastně vyjádřit. Když jsem ho tak poslouchal, tak někdy se mi daný záměr zdál vydařený více a dal jsem Edgarasovi za pravdu, jindy zase méně a nějak mi to dohromady nešlo, ale to závisí na představivosti daného posluchače.

Krom jiného na desce naleznete titulní pohádku hned ve třech jazycích (českou, anglickou a litevskou), přičemž ačkoli té litevské jsem nerozuměl ani slovo, tak ze všech tří zněla nejlibozvučněji a jen na základě ní a ženskému projevu, který ji předčítal, bych litevštinu pasoval na velice hezký jazyk, který bych se na druhou stranu učit určitě nechtěl. Ale poslouchá se hezky, což se nedá říct o české verzi, která by mi měla být nejbližší, a která na mě působí absolutně nepřirozeně a vůbec se mi nelíbí. Zpět od mluveného slova k hudební náplni. Na úplný závěr pak zbyla dvojice kratších a údernějších skladeb, jež představují absolutní protipól k ústřední skladbě a vedle ní působí obě jako menší bouře. Zvláště první z nich, “Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)”, je postavena na silné post-hardcorové atmosféře. První půlka se veze nahoru a dolů po houpavém rytmu a barvité tvrdě rockové kytaře. Po chvilce zklidnění však nastoupí k moci nefalšovaný old-school HC, jako vystřižený od D.R.I.. Funkovější “Inner Peace” mě už tolik nezaujala, nicméně díky skočnému rytmu a (zřejmě) litevskému textu zní malinko exotičtěji než zbytek alba. Nevím, jak tomu bylo na předešlých albech, protože jsem neměl příležitost se k nim dostat, takže netuším, která část tvorby této party v minulosti převládala, a přestože titulní věc přináší zajímavou hudební náplň, tak mě na novince přijdou Alaverdi uvěřitelnější v těch kratších a údernějších skladbách.


“Egle” je natolik svérázná záležitost, že stále nevím, co si o desce vlastně myslet. Hudebně toho na ní zas tak moc není, ale i to málo přináší zajímavý, i když trošku divný náhled na metalovou hudbu. Přesto na “Egle” lze jen těžce nahlížet jako na klasický hudební počin, a proto se zdržím standardní hodnotící stupnice a nechám na vás, kteří již desku slyšeli, nechť si přidáte své vlastní bodové hodnocení. Tak či onak, je o co stát, na to vemte (v tomto případě hadí) jed.

Druhý pohled (H.):

Těžko lze na “Egle” uplatňovat běžná hudební měřítka, když to vlastně běžný hudební počin není. Středobodem je bezmála čtvrthodinová skladba “Egle, the Queen of Serpents”, která je vlastně zhudebněnou litevskou pohádkou. Skladba je hodně proměnlivá, plná zvratů a extrémů jak co do klidnějších poloh, tak co do tvrdších výjezdů, až by se mohlo zdát, že je tam toho prostě moc; navíc v těch rychlejších pasážích jsou Alaverdi poněkud chaotičtí… přesto všechno to ale celé dohromady nějakou záhadou funguje a rozhodně se jedná o zajímavý kousek. Zejména bych vypíchnul postupně gradující melodickou pasáž, která začíná chvíli po šesté minutě, a výborný rockový kousek začínající v deváté minutě. Následuje čtení pohádky ve třech jazycích – vypravěč v angličtině je trochu suchý, vypravěčka v češtině má takový babičkovský hlas, který mě moc nebaví, takže je to až slečna (?), jež vypráví litevskou verzi, kdo má opravdu pěkný hlas, který se hezky poslouchá, ale zase jí nerozumím ani slovo (smích), takže u mě vede psaná verze.

Poté přichází na řadu úvodní píseň s anglickým komentářem, v němž kapelník Edgaras Vasilias vysvětluje, co se ve které části zrovna děje vzhledem k příběhu, což mě osobně moc nevytrhlo, možná i kvůli – při vší úctě – nepříliš dobré angličtině. Závěr už tvoří kratší a s konceptem nesouvisející songy, které, podobně jako úvodní čtvrt hodinka, rozhodně nejsou špatné, hlavně “Inner Peace” se povedla. V celkovém součtu to nějak číselně ohodnotit nejde, nicméně se přesto jedná o docela zajímavou záležitost, jak svým přístupem, tak samotným provedením a výsledným netradičním nosičem.

Recenze

Kaviar Kavalier – Musik aus Ordinationen

Napsat komentář
Kaviar Kavalier - Musik aus Ordinationen
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric rock
Datum vydání: 4.2.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Kult der Asphyxia
02. Das ist Necrocock
03. Limpopo
04. Gastroenterolo
05. Tomáš Kohout
06. Tuk Tuk
07. Girls Watch Porn
08. 0:50
09. I Wanna Rock
10. Ermitáž
11. Coco Taxi
12. Helium
Pattaya Obsession Bonus:
13. Good Bye Pattaya
14. Asia Beauty

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Necrocock

Tomáš Kohout, známý spíše pod gangsterskou přezdívkou Necrocock, bezesporu patří mezi nejvíce svérázné postavy domácí metalové scény… i když, jestli stále ještě metalové, to by mohlo být poněkud diskutabilní. Samozřejmě, jde o člověka, jenž tvoří jednu část klasické sestavy mocných Master’s Hammer, kteří jsou dle mého skromného názoru jednou z nejdůležitějších extrémně metalových skupin v celé historii české tvrdé hudby (fakt, že se zároveň jedná o jednu z mých největších srdcovek, s tímto tvrzením má co do činění jen minimálně, možná vůbec), mimo Master’s Hammer se však Necrocock téměř vždy prezentoval poměrně odlišnou muzikou…

Pokud nepočítáme stařičký demáč “Praktiky pohřebních ústavů”, který vznikl ještě v éře aktivních Master’s Hammer a který byl posléze o mnoho let později exhumován i na CD, plula Necrocockova tvorba, ať už sólová nebo pod hlavičkou kapely Kaviar Kavalier, spíše v alternativnějších rockových vodách, dost často i s využitím lehké elektroniky, jindy zase v čistě relaxačním duchu, někdy až hraničící s hodně úchylným popem, ve všech případech však dostatečně “mimo”, aby bylo hodně zavádějící ji označovat jako metalovou, byť počínání Necrococka sleduje asi nejvíce lidí právě z této scény, zřejmě díky oné spojitosti s Master’s Hammer. Osobně si ale myslím, že Necrocock již dávno dokázal, že rozhodně není muzikantem, který by jakkoliv potřeboval těžit ze své minulosti, spíše právě naopak. V podstatě vše, co po rozpadu Master’s Hammer v půli 90. let vypustil, je záležitost natolik svébytná, že by si rozhodně zasloužila (a také že zaslouží) pozornost sama o sobě.

Necrocock má tu výhodu, že je jednoduše originál, který navíc ani nemá napodobitele. Neznám snad nikoho jiného, kdo by s takovou bravurou v hudbě mísil bohémství, zábavnou perverzi, nadhled a téma všech myslitelných sexuálních praktik. K tomu už stačí přidat jen nezaměnitelný rukopis, kdy vždy po pár vteřinách každé skladby jasně poznáte, s kým máte tu čest, a i tomu, kdo doposud s tvorbou tohoto pána nepřišel do styku, bude zřejmé, že tenhle chlápek má prostě styl. Ačkoliv se tu ale doposud mluví jen o Necrocockovi, konkrétně Kaviar Kavalier samozřejmě netvoří jen on sám, ale i jeho dlouholetý spolupachatel Marcel, který se v případě aktuálního “Musik aus Ordinationen” postaral pouze o mix a mastering, a nově také baskytarista Sambar a bubeník Pitterling… a k tomu ještě pěkná řádka hostů. Přesto si však dovolím tvrdit, že hlavní slovo má přece jenom Necrocock…

Co se týče samotného “Musik aus Ordinationen”, deska nepřináší žádnou velkou stylovou změnu, takže kdo zná předchozí počiny Kaviar Kavalier, určitě bude vědět, co očekávat. Pro mě osobně by snad ale nějaká opravdu velká odbočka snad ani nebyla žádoucí (důvod je vlastně nepřímo řečen výše), takže v tomto ohledu jsem spokojen. I po stránce kvality je Kaviar Kavalier firma, na kterou se dá úplně v pohodě spolehnout – překvapení se sice nekoná, vysoká kvalita však ano, dokonce mě novinka baví o poznání více než předcházející “Bukkake Express”, které rozhodně nebylo špatné. Vlastně bych si za současného stavu věcí, jak moc se mi deska líbí, dovolil “Musik aus Ordinationen” zařadit v diskografii Kaviar Kavalier hned na druhou pozici za výtečné a elektronikou nasáknuté “Studio Y”, které je pro mě stále nedostižné (“Die moderne Gummiklinik” je kult!).

“Musik aus Ordinationen” boduje především skvělými nápady a barvitostí. V první řadě je album kavalírovsky pohodové, velmi příjemně plynoucí, ale čím více to člověk poslouchá, tím větší počet různých rafinovaně zastrkaných melodií objevuje, až se po čase nahrávka stane pekelně návykovou… člověku už pomalu leze krkem, ale stejně si to další den pustí znovu a zase si to parádně užije. Z konkrétních písniček bych rozhodně vyzdvihnul hitovou “Das ist Necrocock” s výtečným refrénem, který je tak nakažlivý, až si ho člověk prozpěvuje celý den (samozřejmě v duchu, kdybych třeba v autobuse začal pět “Das ist Necrocock mit legenderen Cock”, asi by na mě většina lidí koukala trochu divně), úchylnou “Limpopo” s velmi povedenou kytarou, klidnější “Tomáš Kohout”, kde zase trumfuje zpěv… on vlastně celkově střed desky je opravdu velice silný, protože když tak o tom přemýšlím, ve výčtu mých osobních favoritů rozhodně nesmí chybět ani “Tuk Tuk” a “Girls Watch Porn”, která je z mého pohledu možná absolutním vrcholem “Musik aus Ordinationen”, přestože je to jen těsně, protože naopak za slabou věc bych neoznačil ani jednu ze čtrnácti položek. Jako poslední bych ještě zmínil překvapivě hybnou a dost chytlavou “I Wanna Rock”, která je, jak již samotný název napovídá, vlastně docela rocková, i když samozřejmě v typickém pojetí Kaviar Kavalier.

Kaviar Kavalier

Závěrečné slovo nemůže být jednodušší – Kaviar Kavalier zkrátka nezklamali, tedy alespoň toho, kdo si tuhle muziku oblíbil již v minulosti. Jak se na to bude tvářit někdo, kdo předchozí tvorbu nezná, to odhadnout nedokážu, protože jde přece jenom o záležitost poměrně specifickou. Pokud mám však mluvit čistě sám za sebe, musím “Musik aus Ordinationen” nasázet opravdu kopec bodů, protože je to prostě super hudba – a to rozhodně neříkám jen z toho důvodu, že pro všechno, co má nějakou spojitost s Master’s Hammer, mám vyslovenou slabost…