Šiesty Gothoom síce skončil iba pred mesiacom, no prípravy jeho pokračovania sú už v plnom prúde. Aj preto už môžeme oznámiť mená prvých účinkujúcich. Tými potešíme hlavne tie najtemenjšie z duší, ktoré prichádzajú na náš festival. Okrem nich totiž na Gothoom dorazia dve z mimoriadne dôležitých kapiel black metalu ako takého. Jedna z tradičnej severskej školy, druhá zastupujúca exotickejšiu južnú scénu.
Prvou sú nekompromisní MARDUK, ktorí sú na scéne už 25 rokov, no stále dokážu svojimi skladbami doslova zrovnať všetko, čo im stojí v ceste, so zemou. Dôkazom je aj zatiaľ ich ostatný album „Frontschwein”. Trocha inú cestu žánrom, o niečo atmosférickejšiu, často subtílnejšiu aj s priestorom na žánrové odklony si našli grécki ROTTING CHRIST. Hrajúci, pod vedením charizmatického frontmana Sakisa Tolisa, ešte o tri roky dlhšie než ich švédski náprotivok, vedia ako pritlačiť na pílu, ale aj ako prifarbiť skladby chytľavými linkami, silnými melódiami, alebo hypnotickými sekvenciami.
Dvojicu tradičných zástupocv dopĺňa jeden odlišný pohľad na žáner od rakúskych HARAKIRI FOR THE SKY. To je štúdiové duo, ktoré sa na koncertoch mení na päticu a venuje sa black metalu s mierne depresívnymi prvkami v kombinácii s postrockovou nadýchanosťou a éterickymi gitarovými melódiami.
Tak, a toto je len začiatok, snáď šťastná sedmička v názve bude festivalu priať a skvelé mená svetovej a domácej scény budú ďalej pribúdať.
>>> Plzenští ██████ pustili do světa novou skladbu s názvem „Srpen“ – poslouchat a stahovat ji můžete na Bandcampu. Song pochází z vinylové kompilace „Memento“ labelu Damage Done Records, kde se kromě ██████ dále objevily tracky od dalších 13 kapel.
>>> Italové Cadaveria zveřejnili videoklip na připomenutí své poslední nahrávky „Silence“ – „Strangled Idols“ můžete sledovat na YouTube.
>>> Cradle of Filth streamují další písničku ze své novinky „Hammer of the Witches“ (vychází 10. července) – „Enshrined in Crematoria“ poslouchejte na YouTube.
>>> Grausame Töchter mají na kontě nový videoklip ke své poslední desce „Glaube Liebe Hoffnung“ z loňského roku. Tentokráte byla zfilmována titulní skladba – sledujte na YouTube.
>>> Švédská formace Kall, jež vznikla po rozpadnutí Lifelover, podepsala smlouvu s firmou Catatonic State a brzy nastoupí do studia, kde začne nahrávat své druhé album. To by podle všeho mělo vyjít ještě letos.
>>> Američané Lamb of God pustili do světa další videoklip ke své aktuální nahrávce „VII: Sturm und Drang“ (vyjde 24. července). „Overlord“ sledujte na YouTube.
>>> Death metaloví veteráni Malevolent Creation zveřejnili obal své nadcházející desky „Dead Man’s Path“ – prohlížet jej můžete tady. Počin vyjde 18. září u Century Media Records.
>>> Řečtí Rotting Christ mají na programu vydání dalšího živého alba – ponese název „Lucifer Over Athens“, vyjde 21. srpna pod hlavičkou Season of Mist, a jak již jeho název napovídá, záznam byl pořízen na koncertě v Athénách v prosinci 2013. Půjde hned o dva disky, na nichž se nachází celkem 31 písniček. Obal vypadá následovně, ukázku v podobě songu „Athanatoi Este“ můžete poslouchat na webu No Clean Singing.
>>>Steve Harris z Iron Maiden zveřejnil nový klip svého vedlejšího sólového projektu – video k songu „Eyes of the Young“, který pochází z prvního alba „British Lion“ (2012), sledujte na YouTube.
>>> Australané Be’lakor v současné době natáčejí novou desku, jež naváže na počin „Of Breath and Bone“ z roku 2012. Novinka bude koncepční a objeví se na ní celkem osm skladeb.
>>> Kanadská death metalová mlátička Cryptopsy ohlásila, že namísto další desky chystá pustit do světa sérii několika minialb. Tato řada EPček ponese název „The Book of Suffering“.
>>> Maskovaní Američané Gwar se rozešli zpěvačkou Kimberly A. Dyllou (dále A Winter Lost), která zde působila od loňského roku. Postavu Vulvatron, již Dylla hrála, bude dále ztvárňovat někdo jiný.
>>> King of Asgard hlásí příchod nového kytaristy – stal se jím Ted Sjulmark (Grimner). Tím byla po odchodu dvou členů začátkem letoška zkompletována sestava. Kapela se také pustila do příprav dalšího alba.
>>> Nightwish zveřejnili nové lyric video ke svému aktuálnímu albu „Endless Forms Most Beautiful“ – to vzniklo k novému singlu v podobě titulní písničky. Sledujte na YouTube.
>>> Persefone z ministátu Andorra hlásí, že začali pracovat na dalším albu, jež se stane následovníkem nahrávky „Spiritual Migration“ z roku 2013.
>>> Powerwolf streamují nový song „Army of the Night“, jenž se objeví na chystané desce „Blessed & Possessed“ (vychází v červenci). Poslouchejte na webu Revolvermag.
>>>Řekové Rotting Christ začali s nahráváním své další desky. Novinka by měla vyjít začátkem roku 2016.
>>> Finští funeral doomaři Shape of Despair streamují druhou píseň ze svého nadcházejícího alba „Monotony Fields“ (vychází 15. června), jež bude prvním albem kapely po 11 letech. „Descending Inner Night“ poslouchejte na webu No Clean Singing.
>>> Six Feet Under mají venku videoklip ke své čerstvé novince „Crypt of the Devil“. Natáčelo se k songu „Open Coffin Orgy“ a výsledek na jdete na YouTube nebo níže.
Před dvěma lety se v Praze odehrála jedna akce, pro niž by sice označení festival (ve smyslu opravdu klasického festivalu) bylo asi příliš honosné, přesto zde byl cítit jasný dramaturgický záměr – jak už přímo z názvu Hellenic Darkness plyne, šlo o koncert řeckých kapel. Tehdy se tu představili Rotting Christ po boku smeček Dead Congregation a Ravencult plus nějaký ten český support k tomu. A právě po dvou letech se tato akce dočkala svého pokračování se vcelku nepřekvapivým názvem Hellenic Darkness 2015, jehož hlavním tahákem byli opětovně Rotting Christ, tentokrát ovšem v doprovodu Varathron a Kawir – a samozřejmě i toho českého supportu navrch.
Rozjezd večera obstarávaly dvě domácí kapely, přičemž tou první z nich byli Desire for Sorrow, kteří v loňském roce vydali svůj velký debut “At Dawn of Abysmal Ruination”, jímž vzbudili poměrně slušný rozruch a také poměrně protichůdné reakce od těch hodně nadšených až po ty absolutně odmítavé, které kapelu označovaly za sice solidně hrající a profesionálně se tvářící, přesto pořád jen kopírku muziky Cradle of Filth. Nemám důvod nějak tajit, že se řadím spíš do toho druhého tábora a živé provedení na mém názoru nezměnilo zhola nic – až doposud jsem se totiž koncertnímu počínání Desire for Sorrow vyhýbal a na Hellenic Darkness jsem je viděl poprvé. Jasně, rozhodně kapele neupírám, že umí hrát, že se snaží, aby to na tom pódiu k něčemu vypadalo, obecně je z jejich počínání cítit sebejistota a sebedůvěra, jenže ani cool plachty nebo vlajky na pódiu podle mě průměrnou muziku prostě nezachrání. Navíc ať si říká kdo chce co chce, ta Krejdl of Filcka z toho fakt smrdí tak mocným způsobem, že mluvit o obšlehu je prostě na místě. Proti samotnému koncertnímu přednesu nemám víceméně nic, protože je na tom vidět, že se chlapci fakt snaží, ale je asi jasné, že když člověku ta hudba přijde jako kravina, ani ty koncerty jej nebudou moc bavit. Vydržet se to dalo, někoho to možná i bavilo, mě osobně to však moc nebralo…
Oproti tomu Secret of Darkness jsem živě viděl snad stokrát. Skupina aktuálně vydala novou placku “Neotericus universum”, z níž se ten večer hrálo především, ale něco málo z předchozího “(In)Humanity” taktéž zaznělo. Osobně jsem novinku v její studiové podobě ještě neslyšel, nicméně mi přišlo, že Secret of Darkness svou muziku posunuli ještě kousek víc k death metalu a možná i trochu k technice (ale samozřejmě zase ne tolik, aby z toho byl technical death metal… to jen aby si někdo nemyslel), každopádně mě to docela bavilo. Samotný koncert byl tak dost povedený, a i když jsem Secret of Darkness viděl fakt mnohokrát, přišlo mi, že tohle bylo jedno z nejpovedenějších setkání. Poprvé jsme se potkali v době, kdy ještě ani neměli venku svoje první ípko, a tehdy to byla taková obyčejná lokálka… nyní bylo znát, že se Severočeši stačili za tu dobu vyhrát, na pódiu jim to dost šlapalo a zejména zpěvák Vojta docela řádil a publikum pořád hecoval. Lidé naštěstí reagovali a připravili Secret of Darkness více než slušnou odezvu. Jasně, do nějakého výjimečného koncertu to pořád mělo hodně daleko, ale i tak jsem se poměrně bavil a vyhrazený čas uběhl příjemně rychle (na čemž se ale jistě podepsal i fakt, že Secret of Darkness stačili zahrát snad jen pět nebo šest písniček včetně jednoho přídavku).
Nyní už nastal čas, aby akce dostála svého názvu, protože konečně mělo dojít na onu helénskou temnotu o třech chodech. Jako první se slova ujímají Kawir a klidně se vsadím, že na začátku jejich koncertu si úplně všichni v sále pomysleli jednu a tu samou věc. Jakmile na pódium přišel polonahý baskytarista, všem, kdo sledovali i zvukovou zkoušku, nejspíš bleskla hlavou humorná myšlenka, že snad do půl těla nepřijde i ten kytarista. Když o pár vteřin později kytarista do půl těla skutečně přišel, humor se změnil na zděšení. Já se samozřejmě nechci nikomu posmívat, že má nějaké to kilo navrch, ostatně já sám taky nejsem extrémně vysportovaný atlet, ale ty vole – když vážím 200 kilo a mám takovou vanu, že by i Halina Pawlowská mohla jen tiše závidět, tak se přece nesvlíkám na veřejnosti. A nejhorší na tom bylo, že ani tak to nebyl nejvtipnější muzikant na pódiu, protože tenhle titul si u mě odnesl zpěvák Phaesphoros – ten sice zpívat uměl a hlavně čistý vokál byl skvělý, o tom žádná, akorát u toho zpívání tak neskutečně přehrával a dělal takové ksichty, až jsem měl místy co dělat, abych se nezačal chlámat. Nevím, jestli to měl být jakože rituál, čemuž by odpovídalo i to, že byl na rozdíl od svých polonahých kolegů oblečen do kutny, ale připadalo mi to spíše směšné.
Hudebně se mi Kawir líbili… upřímně se přiznám, že ze všech tří přítomných řeckých skupin znám jejich tvorbu nejméně, vlastně spíš jen okrajově, ale živě mě to určitě zaujalo, mělo to povedené momenty (třeba zmiňovaný čistý zpěv velká paráda), dokonce to mělo i kvalitní atmosféru, akorát jen v případě, že člověk zavřel oči a pouze poslouchal. Hudebně super, vizuálně spíš nepovedený vtip.
Večer se definitivně přehoupnul do své druhé půle a slova se ujímají Varathron. Většina lidí ten den nejspíš dorazila kvůli samotným Rotting Christ a v tomhle jsem byl asi výjimka, protože já jsem byl skutečně nejvíc zvědavý právě na Varathron – ani ne tak kvůli tomu, že Rotting Christ už jsem viděl několikrát a Varathron ani jednou, jako spíš kvůli setsakra povedené loňské desce “Untrodden Corridors of Hades”. S takhle kvalitním materiálem v zádech jsem toho od nich čekal fakt hodně, bohužel ale musím, že realita zůstala za mým očekáváním. Možná to bude i tím, že jsem si z novinky nevšiml snad jediného tracku a to jsem si myslel, že ji znám opravdu dobře… jenže starší nahrávky jsem neslyšel tak strašně dlouho, že už se nedá tvrdit, že bych je znal, a skutečně žádná písnička mi nebyla moc povědomá. Samozřejmě nechci vzbudit dojem, že jsou starší věci hovadina, ale živě to znělo možná až moc přímočaře a třeba to, co mě na aktuálním albu tak bavilo (atmosféra), jsem tam nějak moc neslyšel.
Nedá se tvrdit, že by snad Varathron dělali něco vyloženě špatně – hoblovali poměrně solidně, image v kapucích byla dostatečně metal, ale nebyla nijak přehnaná (a tudíž spíš úsměvná) jako v případě Kawir, muzikanti se snažili a hlavně vokalista Stefan Necroabyssious byl správný zloun. Kdybyste ho potkali v noci na ulici a on se na vás takhle zatvářil, okamžitě položíte peněženku na zem a utíkáte. Jednoduše nedokážu říct, co přesně se na tom setu nepovedlo, protože formálně to bylo všechno v pořádku, jen jsem z toho neměl nějak zvlášť kulervoucí pocit a nedokázalo mě to strhnout. Nicméně uznávám, že problém mohl být i v tom, že jsem od Varathron jaksi čekal vrchol večera a ono nic… kdo k jejich koncertu přistupoval bez větších očekávání s tím, že se nechá překvapit, asi měl oproti mně tentokrát výhodu.
Sice ještě nejsme na konci celé akce, pojďme si však už nyní trochu zabilancovat. Ze čtyř dosavadních vystoupení prozatím vedou Secret of Darkness, jejichž vystoupení však bylo stále jen slušné. Desire for Sorrow mě nijak nebavili a Kawir s Varathron se zkouknout dali, v obou případech to však bylo trošku zklamání. Zatím ta bilance nevypadá nějak zvlášť pozitivně, což? Inu, bylo to tedy na samotných Rotting Christ, aby čest večera zachránili a výsledný dojem alespoň nějak vylepšili. A víte co? Ono se jim to vlastně povedlo…
Smečka s jedním Tolisem vepředu u mikrofonu a druhým Tolisem vzadu za bicími totiž živě vážně umí a opětovně to potvrdila. Setlist byl takový standardní a nepřekvapivý – pár kousků z poslední desky “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jako “In Yumen – Xibalba”, “Χ ξ ς'” nebo “Grandis Spiritus Diavolos”, něco málo ukázek z předchozích dvou alb (“Nemecic” a “Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)” z “Theogonia” a z “Aealo” bohužel jen “Noctis era”), novodobá hitovka “Athanati este” a pak samozřejmě pár starých válů jako “Non serviam”, “The Sign of Evil Existence” nebo “King of a Stellar War”, což jsou věci, jež Rotting Christ hrají pořád dokola. Tohle je ovšem asi tak jediná věc, již lze vytýkat, protože jinak to byla paráda.
Setlist Rotting Christ:
01. Χ ξ ς’
02. P’unchaw kachun- Tuta kachun
03. Athanati este
04. Κατά τον δαίμονα εαυτού
05. Nemecic
06. King of a Stellar War
07. The Sign of Evil Existence
08. Transform All Suffering into Plagues
09. Societas Satanas [Thou Art Lord cover]
10. In Yumen – Xibalba
11. Grandis Spiritus Diavolos
12. Χαος γενετο (The Sign of Prime Creation)
13. Noctis era
– – – – –
14. Non serviam
Kapela jela na plné obrátky a řečtí nezmaři to rozhodně nešidili – ať už šlo doprovodné hudebníky, Themise Tolise, jenž zpoza bicích hnal koncert neúnavně kupředu, nebo Sakise Tolise, což je prostě parádní frontman, který rozhodně umí s publikem pracovat. Co si budeme povídat, koncert ubíhal jedna báseň, a i když se hrálo přes hodinu, rozhodně jsem se nenudil. Základní set zakončený pomocí “Noctis era” byl vtahu jak nic a Rotting Christ už se klidili z pódia, aby se na něj za chvilinku mohli samozřejmě zase vrátit a zakončit svůj výstup s kultovkou “Non serviam”. Během ní se k Rotting Christ připojila i většina členů Varathron a Kawir a společně celý večer dotáhli do konce – celé to působilo jako parta dobrých kámošů, kteří jsou rádi, že měli možnost vyjet tisíc kilometrů daleko a spolu zahrát spolu trochu toho svého řeckého metalu. Žádné hvězdné manýry se nekonaly, a i když se ten večer hrál black metal, což by přece jen měla být zlá muzika, v tenhle moment bylo vidět, že samotní muzikanti jsou za tuhle akci vážně rádi a užívají si ji.
Úplný závěr akce tedy proběhl ve velkém stylu, o tom žádná, ale jinak mám pocit, že jsem toho od samotných účinkujících čekal o malinko víc. Rotting Christ byli výborní (ačkoliv vlastně odváděli jen svůj standard), ale druhou nejlepší kapelou byli Secret of Darkness, což není zrovna věc, jakou by člověk očekával na oslavě řeckého metalu (což samozřejmě není nic proti Secret of Darkness!). Alespoň zvukově se však podnik povedl a naštěstí nenastalo situace, kdy by nějakému účinkujícímu podrazil nohy sound (kolegové Inquisition & spol., kteří si na Chmelnickém ozvučení vylámali zubu měsíc nazpět, by mohli povídat) a snad s výjimkou uřvaného začátku Desire for Sorrow (což se ale velmi rychle spravilo) jsem nezaznamenal žádný problém – na rozdíl od kolegy ani u Rotting Christ.
Přes všechny výtky k výkonu některých skupin je ovšem koncept a myšlenka celého Hellenic Darkness nadmíru sympatická a upřímně se mi líbí, že taková věc probíhá – zvlášť s tematickým zaměřením na Řecko, protože já jsem měl řecký metal vždy rád a místní scéna je podle mě velmi silná. Pokud se tedy někdy uskuteční třetí Hellenic Darkness (klidně už s jiným headlinerem, aby nebyli furt ti Rotting Christ), bude to jenom dobře – ostatně v Řecku je těch skvělých kapel mraky (a není nutné zůstávat jen u obligátních Septicflesh, kteří napadnou většinu lidí… namátkou třeba Necromantia, Nightfall, Acherontas, Devathorn, Deviser a tuny dalších), takže stačí jen vybírat…
Druhý pohled (Ježura):
Pokud si dobře vzpomínám (kecy, jasně, že si vzpomínám, to já jen tak pro větší drama), na prvním Hellenic Darkness se Rotting Christ svým prvním vystoupením, které jsem viděl, postarali o suverénně nejlepší koncert roku 2013, k němuž jsem měl tu čest se nachomýtnout. Jejich návrat pod hlavičkou stejné akce tak pro mě byl jasným signálem k uskutečnění další výpravy na akci svým pojetím minimálně u nás velmi ojedinělou, a i když jsem s výjimkou headlinera o vystupujících kapelách slyšel maximálně letmo, očekávání byla stejně dost vysoko. V mainstreamu nepříliš provařená řecká scéna mě totiž už vícekrát přesvědčila, že skrývá nejednu mimořádně vypečenou smečku, a nebyl tedy důvod předpokládat, že by Varathron a Kawir měli činit výjimku.
Vezměme to ale popořadě. Desire for Sorrow respektive jejich debut “At Dawn of Abysmal Ruination” šli doposud úplně mimo mě, a tak jsem byl poměrně zvědavý, nakolik mě to osloví, i když jsem vzhledem k páně šéfredaktorovu informačního servisu nečekal žádné přehnané zázraky. Výsledek? Zázraky se rozhodně nedostavily a Desire for Sorrow měli co dělat, aby mě vůbec udrželi v sále. Navzdory vší (dlužno dodat opravdu zřetelně viditelné a nestrojené) snaze o co nejlepší dojem mě to totiž po hudební stránce dost ukrutně nudilo. Prostě jakože-black metalová hoblovačka plná kláves, pod jejichž příkrovem se ale prakticky nic nedělo. Neříkám, že to bylo vyloženě zlé a v závěru jsem pár solidnějších motivů nakonec přeci jen zachytil, ale vzato kolem a kolem prostě slabý průměr, z něhož jsem si neodnesl vůbec nic.
To druzí Secret of Darkness se předvedli v o poznání příznivějším světle. Jejich vystoupení mě chytlo v podstatě okamžitě, a to jak živelností, s jakou se muzikanti projevovali, tak nečekaně zajímavou muzikou. Mělo to pořádné koule, ale Secret of Darkness přitom působili dost odlehčeně a přirozeně, takže když po čtyřech písničkách přišla stopka, docela mě to rozladilo. Sice jsme se dočkali ještě přídavku, ale i tak to bylo vzhledem podanému výkonu kapely dost málo. Jak se ale říká – dobrého pomálu a v tomhle případě to určitě platilo. Zábava to byla vážně solidní a já doufám, že to nebylo naposledy, co mě Secret of Darkness takhle potěšili.
O existenci Kawir jsem se poprvé dozvěděl ze soupisky Hellenic Darkness, ale po příjemné zkušenosti s předloňskými řeckými předkokany jsem stejně čekal přinejmenším uspokojivý zážitek – a Kawir nakonec nezklamali. Na pohled to vážně bylo poměrně ujeté, ale samotná muzika mně naštěstí pomohla na to divadýlko přistoupit, díky čemuž jsem si to celé užil. Mělo to atmosféru, mělo to dokonce i nějaký ten vlastní ksicht a především z toho byla do daleka cítit poctivost, s jakou to Kawir drhnou už déle než dvacet let, takže ve výsledku z toho vzešla alespoň z mé strany naprostá spokojenost a velice příjemný hudební zážitek.
Jsa namlsán recenzí na “Untrodden Paths of Hades”, jsem si od Varathron sliboval rozvážný a působivý black metal plný nápadů a atmosféry – a v tomto mě milí Řekové poměrně zklamali. Z jejich setu se totiž vyklubala přímočará a agresivní hoblovačka, která byla mým představám na hony vzdálená. Jakmile jsem se ale smířil s tím, že to zní jinak, než jsem čekal, začalo mě to bavit. Varathron tlačili na pilu opravdu příkladně a byl to vážně solidní nářez, při němž se v předních řadách sálu hned několikrát rozjel solidní mosh pit. Varathron se takhle prohoblovali celým setem, lidé se jim za to náležitě odvděčili a já byl také spokojený. Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že posledně byl řecký support o kus lepší, a tak jsem raději vložil své naděje na opravdu kulervoucí vystoupení v Rotting Christ, kvůli kterým jsem se na Chmelnici vydal a od kterých by bylo cokoli slabšího než opravdová šleha povážlivým zklamáním.
Protože jste si o výkonu hlavních hvězd večera stejně přečetli v kolegově části reportu, nemá smysl to uměle natahovat, a můžu tedy bez obalu prohlásit, že Rotting Christ ani tentokrát nezklamali a naopak potvrdili, že jim to naživo šlape jako málokomu. Kýžená šleha se totiž opravdu dostavila a tohle vystoupení mohlo posloužit jako učebnicový příklad stoprocentního výkonu. Ohromné nasazení všech muzikantů však publikum oplácelo stejnou měrou, a podařilo se tak vytvořit opravdu výtečnou atmosféru, kdy kapela sypala do lidí jednu bombu za druhou a lidi zase hnali kapelu k ještě odevzdanějšímu výkonu. Ačkoli ale byli Rotting Christ opravdu famózní a za jejich výkon před nimi musím smeknout až ke kotníkům, musím se přiznat, že posledně mě to sebralo ještě o kus víc. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že před dvěma lety to bylo poprvé, co jsem tyhle řecké veterány viděl, a tehdy to pro mě byl tak trochu splněný sen, ale hlavní důvod vězí jinde – ve zvuku. Ne, že by to nešlo poslouchat, to určitě netvrdím, ale i když se to ke konci zlepšilo, naprostou většinu koncertu jsem si musel z velké části domýšlet kytary, a to je při charakteru muziky Rotting Christ poněkud problém. Zamrzelo to o to víc, že všechny čtyři předcházející kapely měly zvuk jak víno, a je vážně k vzteku, že si to musela odskákat zrovna ta, na kterou jsem se těšil zdaleka nejvíc. Na zcela brilantním výkonu Rotting Christ to ale samozřejmě nemění vůbec nic stejně jako na skutečnosti, že jsem si to vážně užil a nelituji jediné koruny, které jsem do tohoto podniku vrazil.
Shrnutí? Hellenic Darkness ve svém druhém vtělení potvrdila, že akce takového formátu má nejen smysl, ale je také přitažlivá pro fanoušky. Nová Chmelnice sice rozhodně nebyla vyprodaná, ale v pozdějších fázích večera už rozhodně nebylo od věci hovořit o plném klubu a to se na výsledném dojmu nakonec podepsalo alespoň z mého pohledu opravdu příznivě. Publikum se totiž ukázalo v dobrém světle a de facto všem kapelám přichystalo takovou odezvu, že si nikdo z vystupujících nemohl stěžovat – ba naopak. A výkony tomu (až na jednu výjimku) rozhodně zavdaly důvod, takže celkově vzato u mě panuje naprostá spokojenost a už teď jsem zdravě zvědavý, jaká sestava se urodí na příštím ročníku, který nás nejpozději do dvou let (alespoň doufám) čeká.
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.
2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.
3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!
4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.
5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.
CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!
Neřadový roku:
Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.
Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.
Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.
Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!
Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!
Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.
Zklamání roku:
dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.
Zhodnocení roku:
Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.
Řekové Rotting Christ patří k těm evropským klasikům, kteří to táhnou už od osmdesátých let a za celou tu dobu si nejenže dovedli postavení u fanoušků i u kritiky vybudovat, ale především si jej dokázali udržet a jejich jméno ani zdaleka nežije jen z desek starších deseti let. Proto není divu, že když v roce 2013 přicházejí s novým řadovým albem, podstatná část metalové obce čeká velké věci. Novinka nese jméno “Κατά τον δαίμονα εαυτού” a podle ústřední persony Rotting Christ, Sakise Tolise, je esencí všeho, čím Rotting Christ jsou. To jsou věru odvážná slova, takže se teď albu radši podíváme na zoubek. Co kdyby Sakis kecal…
“Κατά τον δαίμονα εαυτού” navazuje na dvojici alb “Theogonia” a “Aealo”, které i přes všechny vzájemné odlišnosti pojí dvě zásadní skutečnosti. Obě desky se vyznačují cílevědomě primitivním výrazem (a to si prosím nevykládejte jako mínus – jde o svým způsobem primitivní formu, nikoli obsah) a na obou se dostaly do popředí melodie a řada dalších prvků, které vyloženě sálají řeckou atmosférou, takže asi není úplně mimo nazývat je folklórními vlivy. O novince se však nedá říci, že by v těchto trendech pokračovala, protože i když je především melodická návaznost jasně slyšet, obecně se jedná o dílo značně odlišné. Tak třeba ten folklórní faktor – Rotting Christ se nevzdali svého už typického melodického výraziva a o zařazení desky do portfolia jejích autorů není již velmi záhy sebemenšího sporu. Na úkor typicky řeckých motivů, tradičních zpěvů a kdoví čeho ještě se však dostalo na široké spektrum cizích kultur od Jižní Ameriky po Mezopotámii ovšem nikoli tak, že by se v každé skladbě fidlalo na jiný lokální hudební nástroj. Bratři Tolisové totiž našli jakýsi univerzální výraz, který s drobnými obměnami funguje jak pro legendu o Gilgamešovi, tak pro protagonisty zcela odlišných mytologií z opačného konce planety. Těmi obměnami mám na mysli jak pochopitelné kompoziční odlišnosti jednotlivých skladeb, tak třeba řadu exotických či dokonce mrtvých jazyků, které Sakis použil při psaní textů.
A tím se pomaličku dostáváme k dalšímu stěžejnímu charakteru “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, který ostře kontrastuje s vypíchnutou primitivnosti předchozích desek. Tentokrát se na to totiž šlo úplně jinak a atmosféra dýchá nikoli zvířeckostí a vzrušením z boje ale spíše mystičnem, a to ve velkém stylu. Značný podíl na tom vedle samotné hudby nese rovněž produkce, která oproti minulým počinů nikoli nevýznamně ubrala na agresivitě a nyní je mnohem uhlazenější a subtilnější, nicméně jí nechybí přitažlivě tajemná poloha, která plně koresponduje s kýženým oparem mystiky.
Bohužel, tohle všechno automaticky nestačí na extrémně dobrou desku, a to se bohužel projevuje i v případě “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Album totiž trpí dvěma zásadními slabinami, které mají za důsledek, že s výsledkem tříletého snažení Tolisovic bratří nejsem spokojen až tak, jak bych si přál. Zaprvé – drtivá většina skladeb si je svou strukturou až moc podobná a musím se přiznat, že až na pár jasně zapamatovatelných riffů a pasáží napříč albem mi v paměti ulpěly jediné dvě skladby, které rozhodně není snadné zaměnit se zbytkem. Krom “Grandis Spiritus Diavolos” a “Cine iubeşte şi lasă” je to opravdu dost na jedno brdo, a že jsou některé takové skladby opravdu dobré, je sice záplata poctivá, ale nikoli zcela dostačující.
Druhý problém pak vidím v tom, že těch opravdu dobrých skladeb není zdaleka tolik, kolik by bylo potřeba. Když to vezmu postupně, úvodní dvojice “In Yumen – Xibalba” a “P’unchaw kachun – Tuta kachun” je asi tím nejlepším, co deska nabízí a i přes obdobnou strukturu dovedou opravdu nakopnout a bavit snad s každým poslechem. Zmíněná “Grandis Spiritus Diavolos” funguje díky své přímočarosti, melodičnosti a z toho plynoucího hitového potenciálu, ale už titulka “Κατά τον δαίμονα του εαυτού” začíná trochu zaostávat, i když to určitě není špatná skladba. Od té doby je to jak na horské dráze – “Cine iubeşte şi lasă” je docela osvěžující zjevení, naproti tomu “Iwa Voodoo” je asi nejnudnější song alba. Následující “Gilgameš” se sice opět nese v obdobném kompozičním duchu, na který jsem o něco výše nadával, ale stejně jako první dvojice je i toto skladba slušná, i když vyniká dost možná kvůli tomu, co ji obklopuje.
“Русалка” je sice mnohem sympatičtější než “Iwa Voodoo”, ale i přes slyšitelnou snahu opatřit tuhle skladbu jistým slovanským feelingem by mi asi nechyběla, kdyby ji někdo z tracklistu škrtl. Odkaz na mezopotámská božstva a legendy, “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu”, patří opět k té lepší a zábavnější polovině alba, byť i tato skladba opakuje teď již několikrát použitou kostru, a samotný závěr v podobě pro Rotting Christ ikonického “Χ ξ ς'” je opět takový nemastný, neslaný a na jazyk se mi loudí i nepříliš lichotivý pojem zbytečný. A je to veliká škoda, protože dodat těm nezáživným kusům nějakou dynamiku, bylo by to rázem o pořádný kus lepší. Takhle se však posluchač plácá se skladbami, u kterých se není moc čeho chytit a v praxi to vypadá tak, že se akorát čeká na něco, co by vytrhlo z letargie, jenže ono to nepřijde.
Prostým porovnáním dobrých a slabších skladeb tak dojdeme k nepříliš uspokojivému výsledku, protože ty dobré vyhrávají jen velmi těsným rozdílem. Jelikož však ani ty “špatné” skladby nejsou vyloženě špatné, nastává nám tu docela prekérka, protože když bych měl přimhouřit oko, “Κατά τον δαίμονα εαυτού” je vlastně celkem slušná deska s řadou výborných momentů i celých skladeb. Jenže to by byla houby recenze, kdybych si mohl něco takového dovolit, takže přese všechno musím na férovku prohlásit, že ta řada výborných momentů i celých skladeb zde skutečně přítomna je, ovšem jejich kvality jsou citelně otupovány tím zbytkem, který působí značně vyčpěle a postrádá dostatek nosných nápadů. Rozhodně to není kdoví jaký průser, ale čekal jsem víc.
Další názory:
Docela mne překvapuje, že zrovna Rotting Christ se za jejich novinku dostává tak rozporuplných a odlišných reakcí – od těch nadšených, až po ty absolutně odmítavé. Na rozdíl od svého kolegy výše se musím postavit na stranu toho prvního tábora, protože mně se “Κατά τον δαίμονα εαυτού” jednoduše líbí. Předcházející dvě alba “Theogonia” a “Aealo” se setkala s velmi příznivým ohlasem a Rotting Christ by asi mohli bez sebemenších problémů pokračovat v tom samém duchu a velké části lidí by to stačilo ke spokojenosti, o to více si však cením toho, že to Řekové zkusili zase o trošku jinak, aniž by tím jakkoliv popřeli svou předchozí tvorbu nebo na zmiňované dvě desky navazovali nějak nelogicky. A když už, pak mi “Κατά τον δαίμονα εαυτού” připomíná spíše “Theogonia”, akorát rozmanitější a co do atmosféry kosmopolitnější. Další věc, v níž musím Ježurovi oponovat, je vyrovnanost skladeb, protože já osobně bych o žádné z nich netvrdil, že je slabší, pokud bych měl ovšem vyzdvihnout jen jednu jedinou, dal bych svůj hlas “Cine iubeşte şi lasă”. Já jsem s výslednou podobou desky spokojen a v mých očích (resp. uších) Rotting Christ opět prodloužili sérii skvělých desek, která se táhne už od “Sanctus Diavolos”, s níž Řekové chytili druhý dech. H.
Rotting Christ si na posledních albech posouvali úroveň svého nejlepšího počinu a logicky jsem očekával, že po skvělých “Theogonia” a “Aealo” se jim povede něco obdobného i na novince “Κατά τον δαίμονα εαυτού”. Kombinace black metalu s atmosferickými momenty těmhle Řekům jde a hned úvodní “In Yumen – Xibalba” to jasně dokazuje, protože tohle je otvírák par excellence. Sakis Tolis a jeho parta se našli ve stylu, který jim skvěle pasuje, a není tak důvod očekávat, že by se na svém jedenáctém albu měli snažit o nějaké kotrmelce. Je pravda, že po prvním poslechu se u mě dostavil pocit lehkého zklamání, protože naděje jsem do nového alba vkládal přeci jen o trochu větší, ale postupem času si mě skladby jako “Ahura Mazdā-Aŋra Mainiuu” či skvělá atmosférická hymna “Grandis Spiritus Diavolos” absolutně získaly. Těžko hledat nějakých vyloženě slabých písní, protože všechny si drží vysoký standard, který k Rotting Christ už tak nějak patří. Kapela, která hrdě třímá vlajku řeckého metalu, se tentokrát sice nedokázala přehoupnout přes dvojici svých skvělých předchůdců, ale to by nemělo “Κατά τον δαίμονα εαυτού” nějak ubírat kredit, protože nahrávka je to stále skvělá. Kaša
Mé poslední dostaveníčko s Rotting Christ dopadlo pro partu řeckých black metalistů poměrně nelichotivě – přestože jsem “Aealo” věnoval slušný počet poslechů a snažil se do alba proniknout, nevydrželo v mém playlistu více než týden a pohořelo na plné čáře. Možná, že kdybych si dnes “Aealo” pustil znovu, měl bych na něj jiný názor, ale myslím, že to nebude nutné. Nerad bych si totiž kazil dojem z aktuálního novinky “Κατά τον δαίμονα εαυτού”, která mne zpočátku neoslovila téměř vůbec, leč se vzrůstajícím počtem poslechů si mne opravdu získala a přišel jsem jí na chuť. To budiž připsáno na vrub především nekopromisním sypačkám, ale hlavně epickým pasážím doplněných o sborové chóry, jež jsou skutečným a zároveň opravdu úspěšným tahem na branku. Plusem je rozhodně i různorodost užitých vokálů, především v mé nejoblíbenější “Cine iubeşte şi lasă”, která mne uchvátila tajuplnou, mystickou atmosférou – téměř jako by šlo o zlověstné proroctví pronášené z velké části z úst věštkyně uvedné do stavu nejhlubšího transu. Z dalších skladeb bych vypíchnul hned následující “Iwa Voodoo” a závěrečnou “Χ ξ ς'”. Na druhou stranu nemohu říct, že by tyto skadby vyčínívaly z celku nějak výrazně, naopak novinka se velice dobře poslouchá jako celek, jednotlivé skladby navazují velice dobře. Nutno také podotknout, že Rotting Christ na novince působí coby opravdu vyspělá kapela, která se může pyšnit charakteristickým a vysoce propracovaným zvukem, který těžko zaměnit s kteroukoliv jinou skvadrou metalové scény. Výsledný verdikt je potom pro “Κατά τον δαίμονα εαυτού” více než příznivý a i mě samotného těší, že se novince podařilo mou maličkost oslovit v tak nečekaném rozsahu. Atreides
Datum: 2.3.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult, Abstract Essence, Secret of Darkness
Žižkovský Matrix se stal v sobotu druhého března dějištěm náramně atraktivní události. Pořadatelé z Metalgate totiž pro toto datum přichystali koncert hned trojice řeckých kapel, které je snad s výjimkou headlinujících Rotting Christ v české kotlině vidět jen málokdy, pokud vůbec. A jak vyšlo najevo velice záhy, lineup v sestavě Rotting Christ, Dead Congregation a Ravencult, doplněný dvojicí zástupců domácí scény, Secret of Darkness a Abstract Essence, na cílové publikum evidentně zafungoval velmi dobře, protože takovou návštěvnost jsem v Matrixu zažil snad jen dvakrát.
Cesta mezi merchandise pultem a širokou nabídkou řeckých pochutin a kulinářských specialit (výborný nápad, jen nevím, jestli ho někdo docenil i nákupem nějaké té laskominy) mě dovedla do sálu nějakých deset minut po oficiálním začátku akce, takže v tu chvíli se už na pódiu snažila první kapela večera, severočeští Secret of Darkness, o kterých jsem věděl jen to, že za svoji aktuální řadovku sklidili vesměs pozitivní kritiku. Asi na tom něco bude, protože když jsem se do produkce Secret of Darkness zaposlouchal, opravdu to špatné nebylo. Muzikanti navíc ten svůj melodeath švédského ražení prezentovali s velkým nasazením, takže bylo na co koukat, a čím déle to trvalo, docházelo mi, že se vlastně slušně bavím. Secret of Darkness tedy večer zahájili velice sympatickým způsobem a zanechali rozhodně dobrý dojem.
Druzí z našinců, vsetínští Abstract Essence, naproti tomu žádnou velkou neznámou nebyli, takže jsem se těšil na koncert alespoň podobně dobrý, jako byly ty, kterých jsem se od Abstract Essence dočkal v minulosti. No a jejich výkon mě rozhodně nezklamal. Sice se na pódium sotva vešli, což se zjevně podepsalo i na jindy značně rozjívených pohybových kreacích zpěváka Ondráše (a nejen jeho – i ostatní mi přišli o něco umírněnější, než jak jsem byl zvyklý), ale i takovíto klidní Abstract Essence podali velice dobrý výkon. Jejich muzika má zkrátka na živo opravdu solidní drive a navíc funguje i v těch momentech, kdy to z desky možná trochu skřípe. Krom toho se tu potvrdilo, že se i prvním kapelám dostalo mimořádné zvukové péče, takže lze hovořit o po všech stránkách hodnotném zážitku.
Večer postupoval dál mílovými kroky a dobře nastavený trend se ukázal být velmi trvanlivým. První z řeckých kapel, která na něj navázala, byli thrash/blackoví Ravencult, a jakkoli byli Secret of Darkness s Abstract Essence dobří a dokonce vzbudili nějakou tu odezvu publika, Ravencult všem jasně ukázali, že opravdová část večera začala až s prvními tóny jejich show. Jak je pro thrash/black příznačné, muzika to byla značně neurvalá a poměrně primitivní, ale zároveň to byl takový nářez, že jsem i přes počáteční pochyby velmi brzy podlehl a jen má pohodlnost mě udržela mimo neutuchající kotel řádících fans. Ravencult to zkrátka do lidí naprali postaru a koncentrovaně a mělo to takovou sílu, že jim přítomní návštěvníci dávali svou přízeň najevo měrou vskutku vrchovatou, a já si jen tak říkám, že Ravencult jsou důkazem, že takový masakr jde udělat i civilně, bez debilních serepetiček a trapné image, čímž nechci ani v nejmenším narážet na jakési Tulsadoom… Co dodat – poctivý starosvětský kopanec do držky a první opravdu výborné vystoupení večera!
S o poznání sofistikovanější, leč neméně (a vlastně ještě mnohem více) evil muzikou se vytasili následující Dead Congregation, a když tu mluvím o zlu, bylo to opravdu těžkotonážní zlo. Tahle athénská cháska sice bez paintů nebo jakýchkoli jiných propriet na první pohled působila obdobně civilně jako Ravencult, ale záhy se ukázalo, že si pánové i tak hodlají podmanit Prahu blasfemickým death metalem toho nejhutnějšího charakteru. Jsa příznivcem takové skočné hudby jsem prakticky ihned musel uznat, že Dead Congregation produkují velice výživný materiál a že jejich koncentrovaný death skýtá rozličné kvality. Bohužel se však ukázalo, že na ploše plus mínus třičtvrtěhodinového setu není vůbec jednoduché udržet pozornost, protože jak jsem si několikrát uvědomil, přese všechny kvality se koncert držel pořád jedné linky a ve výsledku to vypadalo, jako když Dead Congregation hrají neustále to samé. Zkrátka se z toho i přes opět zdařilý zvuk vyklubala taková jednolitá stěna vynikajícího extrémního masakru, ve které však nějak zanikl faktor zábavy, o čemž vypovídá také o něco slabší odezva publika, než jaké požívali Ravencult. I tak ale rozhodně nemohu říct, že to nebyl dobrý koncert, protože Dead Congregation mě nakonec obměkčili, a to hned nadvakrát. Zaprvé se jim to podařilo naprosto ďábelským nasazením, se kterým svoji tvorbu pouštěli do lidí, a zadruhé samotným závěrem. Když už to totiž vypadalo, že skončila poslední skladba, s pečlivě načasovaným odstupem na ni navázaly jemné samply lehce orientálního charakteru, které vygradovaly do posledního smrtícího úderu, kterým nějakou tu minutu takřka nehybní a vyčkávající Dead Congregation učinili za svým vystoupením finální a naprosto zničující tečku!
Že se schyluje k vystoupení hlavní hvězdy večera, to by v přestávce mezi Dead Congregation a Rotting Christ odhadl i člověk, který by neměl sebemenší ponětí o čase a vystupujících kapelách. Před pódiem se totiž snad prvně za večer začal rozrůstat početný hlouček nedočkavců, a když světla potemněla, letmý pohled do sálu ukázal, že nikdo z přítomných nepochybuje o tom, kdo je headlinerem. Rotting Christ evidentně táhnou, a když konečně nastoupili na pódium, hromový jásot musel přesvědčit i takové, kteří by snad ještě váhali. A že to není očekávání bezdůvodné, se bratrům Tolisovým a jejich novým kumpánům povedlo dokázat velmi záhy. Od prvních tónů jejich koncertu se totiž strhla řež, ve kterou jsem někde v koutku duše doufal, ale jen sotva jsem očekával, že se moje přání naplní až tak bezezbytku. Kapela hrála střídavě z různých alb a co song, to pecka. Opět vynikající zvuk dal plně vyniknout všem kytarovým harmoniím a nejrůznějším hrátkám, které ve své specifické melodice dělají Rotting Christ tím, čím jsou a čím si vysloužili přízeň milionů fanoušků po celém světě. Ten jejich zlomek, který se dostavil do Matrixu však kapele oplácel stejnou mincí, a pokud mě paměť nešálí, s drobnými přestávkami se kotlilo neustále a řev, skandování a na všechny strany létající hrozby naplnily klub od podlahy po strop. Nad tím vším však neochvějně vládl frontman Sakis Tolis, a jakkoli nechci snižovat výkon jeho spoluhráčů (poklonu si zaslouží vyseknout zejména oba nováčci v sestavě, kteří do vystoupení dávali opravdu všechno), byl to právě on, kdo na mě zanechal největší dojem. Ač vzrůstem nevelký, svým nasazením a výrazem plně ospravedlnil všechny ty pověsti o tom, jaký je to válečník. Ano, Sakis na pódiu opravdu působil jako ztělesnění nějakého – vím, že je to děsné klišé – antického hrdiny, jen publikum drtil místo mečem a kopím kytarovou smrští a vokálním přednesem, jakého je schopný snad jen on…
Rotting Christ hráli dlouho, fanoušci řádili jak pominutí a jakkoli to bylo skvělé, na obou stranách se po více než hodině zajisté dostavilo vyčerpání (minimálně já jsem se po závěrečné pecce “Noctis Era” sotva držel při vědomí). Každopádně fans si velmi důrazně vyžádali přídavek a Rotting Christ ani v ten moment nezůstali svému dosavadnímu strhujícímu tempu nic dlužni. Třískladbový bonus tak učinil tečku za celým koncertem v opravdu velkém stylu a jak kapela, tak fanoušci mohli být bez přehánění nadšení, protože oběma stranám se dostalo od té druhé tak perfektního výkonu, jaký jen si šlo přát.
Rotting Christ předvedli dech beroucí vystoupení, ale to bylo “jen” famózním vrcholem už tak nesmírně zdařilého podniku, za jehož kvality musím složit kompliment všem vystupujícím kapelám, výborně reagujícím fanouškům a v neposlední řadě také pořadatelům z Metalgate. Jak se totiž opět ukázalo, když mají koncerty nějaký nápad a koncept, které je odlišují od zástupů jiných, potenciál vynikajícího zážitku se násobí. V tomto případě pak došel tento potenciál naplnění a výsledek promluvil sám za sebe. Hellenic Darkness Festival byl zkrátka vynikající akcí, která zůstane v paměti účastníků zůstane určitě velmi dlouho.
Březnový eintopf nakonec ovládla norská progresivní formace In Vain se svou novinkou “Ænigma”, která patří k těm kapelám, jež máme v redakci prostě dlouhodobě rádi (tedy, někteří z nás jen krátkodobě – to abych poznámku jednoho nejmenovaného Ježury nenechal jen tak bez povšimnutí). K vítězství jim sice stačila přízeň jen dvou redaktorů, protože jsou naše chutě zjevně rozdílné, nicméně i přes odlišná alba měsíce se v samotných textech některá jména opakují vícekrát, namátkou třeba Rotting Christ, Avantasia nebo Imperium Dekadenz.
H.:
Březnová volba není zdaleka tak těžká, jako tomu bylo v únoru, přesto i v tomto měsíci mám pár žhavých želízek v ohni. Sice bych podobně jako někteří kolegové pode mnou mohl s naprosto klidným srdcem také zvolit třeba In Vain, Imperium Dekadenz nebo Rotting Christ, po zralém úvážení jsem se však nakonec rozhodl přiklepnout vítězství finským pekelníkům Horna, a to z celkem jednoduchého důvodu. Mám jejich muziku rád a tak nějak si nevzpomínám, že by někdy vydali placku, která by mě nebavila. Sice nemůžu tvrdit, že bych očekával, že by Horna překonali svůj předchozí opus “Sanojesi äärelle”, ale na to, že od “Askel lähempänä Saatanaa” dostanu pekelnou desku od jedné z předních formací finského black metalového podzemí, bych si klidně vsadil…
Ježura:
Jak většinou vybírám eintopfové album buď s těžkým srdcem, nebo mám vůbec problém nějaké takové najít, tentokrát to bude velice jednoduché. Své třetí album totiž chystají Norové In Vain. Nejmenovaný H,.si ze mě dělají srandu, že jsem In Vain ještě před pár měsíci neznal a teď jim tu skládám ódy, ale nemohu si pomoci – pokud totiž lze usuzovat z nebetyčných kvalit alb “The Latter Rain” a “Mantra”, rovněž “Ænigma” bude menší vodíkovou pumou. Bohové, jak já se na to těším!
Kaša:
Téměř do poslední chvíle jsem se nemohl rozhodnout mezi trojicí chystaných novinek z řad In Vain, Hypocrisy a Rotting Christ. Všechny tyto kapely mají za sebou velice povedená poslední alba a očekávání tak nejsou rozhodně malá. Na příčce nejvyšší se nakonec umístili řečtí Rotting Christ, jejichž “Kata Ton Daimona Eaytoy” zní z těch několika mála ukázek, ke kterým jsem se zatím dostal, velice slibně. “Aealo” jsem slyšel nesčetněkrát a pokud se Sakis a jeho parta pochlapí, tak to vidím dost podobně i s novinkou. Krom zmíněné trojice si určitě nenechám ujít novou Avantasii, od které sice nečekám žádné zázraky, ale jsem zvědavý jestli Tobias Sammet dodrží i na “The Mystery of Time” sestupnou kvalitu svých děl, která jej posledních pár let zdobí.
nK_!:
Avantasia v čele s Tobim mě zatím nikdy nezklamala, a tak se na “The Mystery of Time” těším v březnu asi nejvíce. Těsně v závěsu se tak ocitají Six Feet Under, kteří jsou žánrově sice trochu jinde, leč muziku také produkují parádní. Hej, stalo se někdy, že bych v posledních dvou letech očekával více jak jednu pěknou desku za měsíc? Otázka za dva bludišťáky.
Stick:
V březnu je nálož vycházejících desek docela napráskaná, nicméně já celkem jasně sáhl po svých oblíbencích Imperium Dekadenz, jejich předcházející desky plné atmosférického blacku mě jednoduše chytily a nepustily. Především u předchozí “Procella Vadens” jsem strávil mnoho hodin. Její neskutečně poetický obal a hudební obsah byly přesně tím, čemu se u mě dá říct trefa do černého. Jsem nesmírně zvědavý, s čím přijdou tentokrát, a věřím, že si během těch tří let dali záležet, aby složili desku, která nezapadne prachem a bude náležitě respektována ať už v black metalových kruzích, tak napříc metalovou scénou.
Atreides:
Přemýšlel jsem o tom, které z očekávaných alb bych ve svém prvním eintopfu vyzdvihl, a nakonec jsem se rozhodl rockovou a metalovou scénu vynechat ve prospěch Wardruny – pohanského uskupení z Norska, jež se soustředilo kolem Kvitrafna. Ten byl před vznikem Wardruny znám především pro své působení za škopky v Gorgoroth, nicméně těm časům je už dávno konec a po dlouhých čtyřech letech vychází nové album, na které se těším už od doby, kdy opadlo prvotní nadšení z debutu. Předešlý počin je doslova a do písmene zhudebněným rituálem nabitým tajuplnou atmosférou dávných časů. Nyní nás čeká druhá část eposu o runách, jenž nese podtitul “Yggdrasil” a podle všeho se opět jedná o událost vskutku mimořádnou.
Zajus:
V březnu vyjdou hned tři velmi zajímavá alba. Prvním z nich je celkově třetí dlouhohrající počin norských progresivců In Vain. Tato kapela mě omámila již svým debutem “The Latter Rain” z roku 2007 a mou přízeň posílila i druhým albem “Mantra”, které vyšlo o tři roky později. Nemám nejmenší pochybnosti, že novinka “Ænigma” vysoko nastavenou laťku přinejhorším udrží, v lepším případě pak překročí. Již zmíněná “Mantra” pro mě byla albem roku, novinka tak má na co navazovat. Dalším albem v pořadí je druhá deska mladíků Essence, pocházejících z Dánska. Jakkoliv považuji klasický thrash metal za žánr v mnoha ohledech překonaný, tato čtveřice mě svým debutem naplnila novou nadějí a hromadou energie. Jejich “Last Night of Solace” se tak samozřejmě podívám na zoubek a velmi se na to těším. Poslední z trojice favoritů pak vychází již dnes a jde o album kultovních Řeků Rotting Christ. Jakkoliv nejsem dlouholetý fanda této kapely a jejich starší nahrávky v podstatě neznám, s jejich dosud poslední album “Aealo” jsem si ve své době užil krásný románek a protočil ho nejméně stokrát. Uvolněné skladby z novinky pak znějí přinejmenším zajímavě. A jako obvykle na konci jen stručný seznam alb, které sice nejspíše ničí žebříčky očekávání trhat nebudou, ovšem poslech si zaslouží. Tentokrát půjde o novinky Hypocrisy, Imperium Dekadenz a Amaranthe. Nejočekávanějším albem měsíce pro mě jsou však jistě In Vain.
Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.
Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.
Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.
Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.
Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.
Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.
Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.
Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.
O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.
Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.
Datum: 10.6.2011 Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský Účinkující (obsažení v reportu): Dementor, Hypnos, Insane, Minority Sound, Rotting Christ, Sic.Engine, Six Degrees of Separation
Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že – jak se později ukázalo – to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska “Preserve to Diverse” mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.
Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.
Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.
Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se – nebojím se říci – unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo – jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.
Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert (vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl :-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mně to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.
Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathor, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách Igor z Root a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově naživo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!
Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů – Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný – zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky “Aealo”, ani notoricky známé klasiky (taková “Athanatoi Este” je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).
