Archiv štítku: electronica

Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Nick Cave & the Bad Seeds – Skeleton Tree

Nick Cave & the Bad Seeds - Skeleton Tree

Země: Austrálie
Žánr: ambient / electronica / alternative rock / experimental
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Bad Seed Ltd.

Tracklist:
01. Jesus Alone
02. Rings of Saturn
03. Girl in Amber
04. Magneto
05. Anthrocene
06. I Need You
07. Distant Sky
08. Skeleton Tree

Hrací doba: 39:42

Odkazy:
web / facebook / twitter

Prvnípohled (H.):

Netvrdím, že je všichni musíte milovat, ale nelze popírat, že Nick Cave & the Bad Seeds na hudební scéně zanechali výraznou stopu. I kdyby už dávno nefungovali, jejich jméno by v hudebních análech své místo mělo jisté. Je ovšem vysoce sympatické, že charismatickému australskému bouřlivákovi v elegantním obleku a jeho kumpánům stále nedochází dech. Navzdory dlouhé kariéře, na základě jejíhož průběhu lze Nick Cave & the Bad Seeds označovat jako legendární formaci, totiž Australané nijak nepodkopávají svůj odkaz, pořád fungují důstojně a rozšiřují svůj velmi obsáhlý katalog o další skvělé skladby a povedené desky.

V takové konstelaci není sporu o tom, že každé další album Nick Cave & the Bad Seeds je očekáváno s jistou mírou zdravého napětí – Australané umí, takže je vždy na místě doufat v kvalitní věc. Jistě by se takto čekalo i na 16. studiovou nahrávku, i pokud by vycházela, řekněme, za normálních okolností. Nicméně „Skeleton Tree“ má v diskografii skupiny přeci jen trochu specifické postavení. Hádám, že všichni tušíte, co mám na mysli, ale minimálně z formálních důvodů to zaznít nejspíš musí. Během skládání alba zpěvákovi Nicku Caveovi zemřel toho času 15letý syn Arthur, když se nešťastnou nehodou zřítil z útesu. Právě tato událost se do procesu skládání muziky i textů výrazně promítla – takovým způsobem, až lze prohlásit, že „Skeleton Tree“ a rovněž přidružený film „One More Time with Feeling“ jsou jakousi terapií Nicka Cavea, s níž se snaží se vyrovnat s rodinnou tragédií.

V takovém kontextu se vlastně „Skeleton Tree“ hodnotí velice těžko. Nemám pochyb o tom, že Nick Cave do nahrávky i do snímku, který se přímo vypořádává s důsledky nešťastné události a zároveň dokumentuje natáčení alba, vložil kus srdce a vyzpívává se zde z bolesti. Tím spíš pak může jakákoliv kritika počinu vyznívat jako bezbřehý cynismus, zvlášť pokud tato kritika bude směřovat vůči přílišnému patosu v jistých momentech.

Myslím a svým způsobem vlastně i chápu, že vzhledem k okolnostem se málokomu chce pouštět do kritizování „Skeleton Tree“ – však lze bezbřehé chválení lehce obhájit vzhledem k tomu, že je to stále nahrávka Nick Cave & the Bad Seeds, tedy legendární kapely, jejíž kvality i přínos hudbě jsou neoddiskutovatelné. Nicméně si myslím, že ani takovému jménu a ani v takovém kontextu by nemělo být odpuštěno vše a nemělo by se nekriticky chválit vše, co pánové nahrají. Bohužel tedy do role onoho cynika musím vstoupit já a prohlásit, že jakkoliv mám tvorbu Nick Cave & the Bad Seeds obecně rád a jakkoliv je z alba ona upřímná bolest cítit, „Skeleton Tree“ ani zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co kdy skupina vydala. A nemusíme chodit do žádné daleké minulosti. Povězme si na rovinu, že i předchozí řadovka „Push the Sky Away“ z roku 2013 byla prostě lepší.

Charakter „Skeleton Tree“ je minimalistický – což se dalo čekat vzhledem k okolnostem i vzhledem k hudebnímu směřování v posledních letech. Však „Push the Sky Away“ také bylo poklidnou deskou. Navzdory tomu si dovolím si postěžovat na absenci skutečně výrazných písní. I posledně se v rámci pomalejšího ladění dokázaly blýsknout skvosty jako „Jubilee Street“ či „Higgs Boson Blues“. Nic takového se na novince bohužel nekoná. Jsou tu tři skladby, jež bych se nebál označit jako dobré a jako v rámci počinu vrcholné, ale není tu žádná, u níž by byla na místě husí kůže.

Jedná se o úvodní „Jesus Alone“, která dokáže vytvořit patřičné napětí a zjemnění s klavírní linkou v refrénu „With my voice / I am calling you“ (zde text ještě pateticky nepůsobí) funguje taktéž skvěle. Dále bych vyzdvihl pátou „Anthrocene“, v níž je hudební složka nejexperimentálnější a nejavantgardnější a také se jedná o písničku, jež z celého alba vyznívá nejtemněji a nejstísněněji. Do třetice pak zmíním čtvrtou „Magneto“, která je naopak velmi minimalistická a stojí především na přednesu samotného Cavea a jemných nuancích – přesto má svou náladu, s níž dokáže zabodovat.

Nick Cave & the Bad Seeds

Dál už to ale tak přesvědčivé není. Rozpačitý jsem z „Rings of Saturn“, u níž se stále nemohu rozhodnout, jestli mě její divné motivy (hlavně ten nápěv) rozčilují nebo ne. Se vzrůstajícím počtem poslechů se pomalu začínám přiklánět spíš k možnosti, že ano, rozčilují. „Girl in Amber“ dokazuje, že hlavním leitmotivem „Skeleton Tree“ jsou emoce – zde je Nick Cave upřednostňuje nad objektivní technikou, takže místy jeho hlas působí skoro až falešně. Nicméně v obou těchto případech se stále jedná o songy, s nimiž by se dalo žít, pokud by zbytek nahrávky stál za to.

Bohužel, především závěr počinu celý dojem potápí. Musím odsoudit „I Need You“, z níž nejvíce ční onen výše naznačovaný patos. Vlastně ne ani tak instrumentálně, protože přinejmenším syntezátorovou linku lze považovat za zajímavou, ale zpěv a text mi prostě vadí. Stejně tak nemám pochopení ani pro „Distant Sky“, do níž zpěvem přispěla dánská sopranistka Else Torp, přičemž především její party v kombinaci s ubrečenou hudbou mě strašně nudí. Baladický závěr v podobě titulní „Skeleton Tree“ už je snesitelnější, ale rozhodně není (tak) dobrý, aby dokázal dojem zlepšit, zvlášť když některé vokální linky jsou opět na hraně. Říkám to nerad, ale závěr desky ukazuje, že i taková esa jako Nick Cave a Warren Ellis, kteří spolu tvoří osvědčený skladatelský tandem již mnoho let, mohou vyplodit slabší věci a že ne vše, na co sáhnou, se automaticky musí změnit v hudební zlato.

Nač to zastírat, „Skeleton Tree“ je pro mě zklamáním. Soucítím s oblíbeným muzikantem a můj obecný respekt k Nick Cave & the Bad Seeds zůstává neotřesen, ale ani toto není a nemůže být důvodem pro eufemismy nebo diplomatické zamlčování reality: „Skeleton Tree“ mě nebaví a rozhodně se k němu vracet nebudu (nejspíš nikdy). Jedinou písní, již bych si byl ochoten v budoucnu pustit, je „Jesus Alone“, což by bylo dost málo na jakékoliv album. Na album Nick Cave & the Bad Seeds je to pak zoufale málo. Tohle mě jednoduše minulo, sorry…


Druhý pohled (Kaša):

Nick Cave je legenda. O tom netřeba diskutovat, tohle se prostě musí přijímat jako fakt, proti němuž nelze nic namítat. Svůj status tenhle australský gentleman potvrdil již mnohokrát, naposledy před třemi lety v souvislosti s tehdy aktuálním albem „Push the Sky Away“. Od té doby Nick Cave nezahálel a s grácií sobě vlastní začal spolu s The Bad Seeds připravovat album, které mělo být „pouze“ dalším z řady. Do tvůrčího procesu však zasáhla tragédie v rodině Nicka Cavea a možná i díky tomu je „Skeleton Tree“ takové, jaké je.

Minimalistické, křehké, smutné a velmi emocionální. Ony tyhle přívlastky ke Caveově tvorbě patří již dost dlouhou dobu, nicméně ve srovnání s přístupnějším a zasněnějším předchůdcem je „Skeleton Tree“ albem hůře uchopitelným a na poslech ne tak jednoduchým, jako bylo zmíněné „Push the Sky Away“. Netvrdím, že je horším, ale mně osobně trvalo dlouho, než jsem v něm našel zalíbení, protože prvních pár poslechů jsem musel doslova protrpět. Mám rád hudbu Nicka Cavea, a přestože nemám nastudovanou každou její minutu, tak až nervy drásající atmosféra „Skeleton Tree“ mi byla v prvních společných hodinách spíše na obtíž.

Normálně se snažím nějak vybrat jednotlivé skladby a něco k nim napsat, ale v případě „Skeleton Tree“ použiji to nejklasičtější klišé, jaké jen lze v recenzi použít, a sice že tohle se prostě musí slyšet. Na ploše 40 minut se toho sice zdánlivě neděje tolik, aby se nedala zachytit podstata nahrávky, ale díky absenci přesné kompoziční struktury jednotlivých skladeb, kdy řada z nich vyznívá spíš jako čistá improvizace, je „Skeleton Tree“ velmi svojské a neuchopitelné album. Album, jemuž se musí hodně obětovat.

Dlouhou dobu jsem neslyšel tak intimní hudební výpověď, o níž bych jedním dechem mohl říct, že mě vážně baví. Sice dávám přednost rockovějšímu období tvorby Nick Cave & the Bad Seeds, ale i přesto je „Skeleton Tree“ deskou, k níž se budu rád vracet. Zcela určitě bude potřeba dostat se do správné nálady, protože „Skeleton Tree“ není produkt, jejž bych si mohl pustit jen tak letmo do špuntů cestou do práce, ale díky své uhrančivosti je to nahrávka, jež ve mně bude doznívat ještě dlouho.


Zola Jesus

Zola Jesus

Datum: 31.8.2016
Místo: Praha, Neone
Účinkující: Zola Jesus

Indiepopová pěnice Zola Jesus znovu v Praze po roce a půl? Navíc v komornějším prostoru holešovického klubu Neone? „Pojď mi!“ říkám si a kupuji lístek – dřív než stačím zaznamenat, že ve stejné datum mají v plánu zdemolovat hlavní město i Kayo Dot (které tu netřeba nějak zvlášť představovat) a krom jiného i The Brian Jonestown Massacre, na jejichž koncert si brousím zuby od doby, kdy mi bylo o jejich poslední zastávce v tuzemsku košatě vyprávěno. Koncert Američanky s kořeny ve východní Evropě, jenž se odehrál loňského března v Továrně na maso, ve mně ale zanechal jen těžko smazatelnou stopu, takže srpnové volby jen těžko litovat. A to jsem nevěděl, jaké to bude tentokrát. Ale nepředbíhejme.

Poslední srpnový den začíná docela vtipně. Až v den koncertu se dozvídám, že Zola bude mít předkapelu (jejíž jméno se mi povedlo zapomenout a nepodařilo se mi jej dohledat – omluva na mé straně) a samotná diva se svojí suitou vystoupí až o půl desáté. Překvapení, o němž jsem netušil, jak moc za něj budu rád, protože veškerý předkrm před hlavním chodem s přehledem požírá bezcílné handrkováním s revizory a do Neone tak dorážím až krátce před devátou, kdy byli všichni předskokani ti tam… čímž bych chtěl nejen pánům revizorům, ale i kupónovému systému Dopravního podniku hlavního města Prahy hluboce poděkovat. Díky, kikoti!

Následující půlhodinu můj zrak jitří záblesky různorodého osazenstva klubu, zatímco zbytky jeho minimalisticky zařízených, ovšem dostatečně útulných prostorů požírá příjemné šero. Roztodivné existence korzují dovnitř a zase ven, jako by nevěděly, kde vlastně chtějí setrvat, zatímco moje oči lustrují to jediné výrazněji osvětlené místo. Bar s nápojákem. Srdce křičí pivo, nicméně rozum bere cider a následně se po zbytek mého decentního zevlu zaobírá zásadní otázkou: Proč je v takovém hipsta podniku na čepu předražené géčko do trojky, a nikoliv fancy minipivovar plné chuti a dýňového ocasu? Nebo aspoň Polička?! Otázka důležitostí překračující vesmír, život i všechno ostatní zůstává do konce večera nezodpovězena. Rozptýlení přináší šrumec na pódiu, avšak namísto začátku odhaluje pouze překotné poslední přípravy a čtvrthodinovou sekeru – ačkoliv se předchozích třicet minut nedělo absolutně nic.

Veškeré rozpaky mizí s příchodem hudebníků, kteří klub rozeznívají eponymním intrem z poslední desky „Taiga“, a když se na nízké pódium vyhoupne drobná Nika v červených šatech a spustí energickým hlasem. Podle očekávání následuje hitová „Dangerous Days“ a publikum pod přívalem energie začíná pomalu tát; poslední bariéry mezi přijímačem a vysílačem definitivně prolamuje zvuková lavina v závěru „Dust“. Víc se hraje, než mluví (byla nám slíbena nová deska, juch!), a ač Zola sáhne do staršího repertoáru jen výjimečně – fantastická „Vessel“ je jednou z nich – nijak to nevadí. Síla a energie, kterou drobná zpěvačka předává, je jen těžko představitelná a uchopitelná a zároveň tak nebezpečně blízko, téměř na dosah ruky. Trochu jako kdyby vám začal v obýváku jen pro vás soptit vulkán a země se třást pod nohama, zatímco vy v ochromení stojíte mezi futry a nevíte, co vlastně budete dělat, až to všechno skončí.

Zola Jesus

Bezprostřednost malého prostoru funguje na výbornou a celé vystoupení posouvá od majestátnosti velké koncertní haly do náruče intimity. Zola brilantně pracuje s prostorem i publikem před sebou a nespoutané pohybové výrazivo se vším svíjením se na podlaze a divokého házení hlavou získává na vzdálenost natažené paže a jednoho hlubokého pohledu do očí docela jiný rozměr. Je to jako být na dosah ruky divoké amazonce, čarodějnici, která vás uhrane na první setkání očí, bytosti, z níž se místy ježí chlupy na zátylku, když s výrazem Samary z Kruhu prolézá po kolenou publikem a místy upadá do stavů ne nepodobných posednutí ďáblem… aby se vzápětí mohla proměnit v osobu vzezření tak křehkého a pomíjivého, že snad musí být stvořena jen ze skla a dýmu. Jako když v úvodu „Nail“ svůj hlas neschovává za mikrofon, jako když se rozpouští do publika během přídavkové „Skin“; a mně jen zůstává rozum stát, z jakého pramene čerpá všechny emoce, jež předává dál, když se koupe ve světelných efektech, které celý proces jen umocňují.

Koncertní poblouznění má jen dvě drobné vady na kráse: Trombón Daniela Eatona není přes tepající elektroniku takřka slyšet, což je škoda – jeho zvuk v klidnějších chvilkách přináší do hry zajímavý prvek; hlavně ale pomíjí dřív, než by člověk řekl švec. Ačkoliv jsem do Neone dorazil z výše popsaných důvodů poněkud podrážděn (přesnější by bylo říct nasrán), Zola Jesus z hodiny na pódiu čaruje audiovizuální prožitek, který bude letos zatraceně těžké překonat. Tak dobré to bylo.


Gandalf’s Owl – Winterfell

Gandalf's Owl - Winterfell

Země: Itálie
Žánr: electronica / dark ambient
Datum vydání: 26.7.2016
Label: Club Inferno Ent.

Hrací doba: 15:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Club Inferno Ent. / My Kingdom Music

Abych pravdu řekl, tak když jsem prvně viděl jméno kapely Gandalf’s Owl, docela jsem se rozesmál. Stejně tak ani obal debutového EP a jeho název „Winterfell“, zjevně odkazující na seriál „Game of Thrones“ případně jeho knižní předlohu (nevím), což je dneska jakože cool na to čučet, ve mně příliš velká očekávání nevzbuzoval. A když k tomu navíc přihodím skutečnost, že za Gandalf’s Owl stojí jistý Gandolfo Ferro, tedy současný zpěvák powermetalových Italů Heimdall, tak to na natěšenosti alespoň u mě také zrovna nepřidá.

Přesto všechno jsem si „Winterfell“ nakonec pustil, protože žánrová kolonka slibovala dark ambient. Jen díky tomu jsem se rozhodl, že velkoryse přehlédnu lehce nablblý název i mdlý obal (vzhledem ke zvolené hudební formě dost nevhodný, řekl bych) a přece jen to zkusím. Ale na rovinu říkám, že kdybych věděl, že ten projekt dělá zpěvák powermetalové kapely, tak bych se na to předem vydlabal, ale to jsem zjistil až ex post.

Samotná hudební stránka debutového a jen digitálně vydaného EP už tak odpudivá není. „Winterfell“ nabízí celkem tři skladby, z nichž zajímavější jsou první dvě. „The Wall“ i titulní „Winterfell“ se zpočátku tváří poněkud nezáživně – ta první se rozjíždí nijakým mluveným slovem a nevýrazným minimalistickým motivem, ta druhá je první minutu a půl dost suchá, v některých melodiích skoro až kýčovitá. Obě se však posléze dokážou zlomit ve vcelku příjemný a jemný beat, který má asi blíž k relaxační elektronice než l dark ambientu, ale to mi není na překážku. Hlavní je, že Gandalf’s Owl dokáže vytvořit alespoň nějaké slušné a nakonec i vcelku sympatické momenty.

Naproti tomu třetí přítomná píseň „White Arbour (…the North Remembers)“ mi přijde poměrně slabá. Tato je na rozdíl od svých předchůdkyň převážně darkambientní, ačkoliv nějaká electronica se rovněž ozve, ale o žánry v konečném důsledku přece nejde.  Důležitější je poutavost, již „White Arbour (…the North Remembers)“ tak trochu postrádá, což je poněkud smutné vzhledem k faktu, že se jedná o nejdelší položku EP a že se tato vyšplhala na bezmála sedm minut hracího času.

Grafická stránka a další „okolnosti“ Gandalf’s Owl mě spíše odrazují, ale nakonec se „Winterfell“ dá bez větších problémů strávit, a jak již padlo, některé pasáže jsou vcelku fajn. I přes jisté dílčí plusy se však nejedná o nic zvláštního a v rámci stylu jde spíš o slušný průměr. Jistý potenciál by tu byl, to jistě, ale rozhodně nenastane situace, abych nedočkavostí nemohl dospat, abych zjistil, zdali byl tento potenciál na případných dalších počinech naplněn.


Stian Westerhus – Amputation

Stian Westerhus - Amputation

Země: Norsko
Žánr: electro / noise / art pop
Datum vydání: 29.4.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Kings Never Sleep
02. Sinking Ships
03. How Long
04. Amputation
05. Infectious Decay
06. Amputation Part II

Hrací doba: 39:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida TibetaCurrent 93 a YouthaKilling Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest.

Stian Westerhus je nenápadný norský hudebník, který se v minulosti věnoval elektronické hudbě, improvizaci a různým sonickým experimentům. Činil tak primárně sólově, pod vlastním jménem. Westerhusovo jméno se mihlo i v některých kapelách, z nichž za zmínku stojí hlavně Jaga Jazzist, přestože je nutno říct, že zdejší roční působení asi nelze považovat za vrchol hudebníkovy kariéry. K seberealizaci dochází právě především sólově a o sólové desce také bude dnes řeč.

Aniž bych tušil, kdo Westerhus je a co páchal v minulých letech, poslechl jsem si zřejmě první zveřejněnou píseň z „Amputation“, artpopově laděnou „How Long“, která vyvolala můj okamžitý zájem o celou desku. Nadšení nicméně zmrazily její první poslechy a i nadále žiji pocitem, že ani během dalších snah přijít tomu všemu na kloub jsem nezaznamenal výraznou oblevu. Především jsem dostal něco úplně jiného, než nabízela inkriminovaná skladba, v podstatě elektronické experimentování „vyrušované“ art/noisepopovými vsuvkami.

Na fúzi inteligentního popu a těžce stravitelné kombinaci relativně oldschoolové elektroniky a noisu by nebylo nic špatného. Naopak, vítat lze něco takového s nadšením a otevřenou náručí. Jak jsem ale řekl, čekal jsem jinou hudbu, a přestože prvotní šok – zde je tohle slovíčko skutečně na místě – opadl, nemohu si pomoct, „Amputation“ mi zůstává cizí. Nemyslete si, že je za tím nutně fakt, že se Westerhus zhlédl právě v takovéto kombinaci, alb vystavených na kontrastu jsou spousty. A tyto spousty mimo jiné skrývají nejeden klenot, vzpomeňme třeba na loňský Prurient. „Amputation“ však sráží absence úzkého vztahu mezi oběma extrémy. Mohla to být symbióza i sprostý parasitismus – klíněnka a kaštan, noise a pop. Současný vztah bohužel končívá u nezaujetí druhým. Třeba písničkářstvím prostoupené songy („How Long“, „Infectious Decay“) jsou z velké části založeny právě na temné elektronice, jenže zatímco v čistě – a zpravidla velmi dobrých – elektronických partech je Westerhus nepřístupný, až odtažitý, v chytlavých partech přehodí výhybku a nepřirozeně změní náladu. Viz druhá část alba, závěrečná trojice skladeb, v ústřední roli „Infectious Decay“.

Stian Westerhus

Myslíte, že by bylo po výše vypsaném jednoduché by bylo „Amputation“ odsoudit, odhodit a nechat ho ladem? Věřte, tak tomu není. Deska je to na osobní přebrání si neskutečně komplikovaná. Neustále vás vyzývá se s ní nějakým způsobem konfrontovat, vymezit se vůči ní, zvlášť když je Westerhus navzdory nesoudržnosti materiálu výborný skladatel. „How Long“ a do jisté míry „Kings Never Sleep“ ukazují přesně tu podobu, v níž to Norovi sluší nejvíc. Právě zde lze zaslechnout plně fungující vztah mezi oběma složkami hudby, navíc s výborným zpěvem a melodiemi v zádech. Tu prazvláštní poetiku v celé své kráse.

„Amputation“ je experimentálním dílem se vším všudy. Nechybí neuchopitelnost, neopakovatelnost, neokoukanost. Faktem druhým však zůstává, že Stian Westerhus se mi minimálně netrefil do nálady, anebo – a to spíš – jednoduše nahrál desku, na které se zmíněné atributy příslušící experimentu zvrhly do podoby, již nelze přijmout, neboť jako celek nefunguje. Dává sice smysl a sděluje myšlenku, nicméně onen smysl a myšlenka jsou zabaleny do formy, která je natolik nekonzistentní, že nemám potěšení ji poslouchat. Westerhus přese všechno stojí za zajímavou nahrávkou a nezaslouží zavržení. Nápady má, vlastní vizi také a minimálně tímto absolutně stojí za hranicí vyhrazenou šedivému průměru. Pravý opak nevýrazné průměrnosti však zůstal ve stínu praktického užívání – průměrného posluchačského zážitku.


Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos, Nesbitts

Datum: 18.7.2016
Místo: Praha, 007
Účinkující: Mueran Humanos, Nesbitts

Mueran Humanos je snad jediná kapela, která si může dovolit do kolonky žánru napsat „sexy“, a sedělo to, aniž by šlo o nějakou teploušovinu, kýč nebo cukrkandl. Jejich zvláštní blend (zhruba) elektroniky, post-punku a dejme tomu rocku jsem objevil na loňské desce „Miseress“, která je celkově druhá v jejich diskografii (eponymní debut pochází z roku 2010), a strašně mě to bavilo. Nad svou účastí na koncertním vystoupení jsem tedy moc neváhal, i když nutno dodat, že tentokrát nebylo na výběr z jedné akce. Mueran Humanos totiž v neděli vystoupili i na festivalu Colours of Ostrava. Ten mám ale trochu z ruky a navíc jdou festivaly už dávno jaksi mimo mě, takže jsem samozřejmě radši zvolil mnohem komornější verzi na strahovské Sedmičce (jen pro zajímavost – podobně tu Mueran Humanos byli dvakrát k vidění i loni, když zahráli na Silver Rocket Summer Soulkostel a den poté na pražské Náplavce).

Jako support se představila formace Nesbitts, což je spojení dvou projektů / skupin ze scény okolo značky Silver RocketUnkilled Worker a OTK. V tomhle jsem byl trochu za blba, co neměl moc velké ponětí, oč půjde, protože tvorbu Unkilled Worker ani OTK nijak podrobně neznám, jen mám nějaké elementární povědomí, co je to zač. Nemám tedy představu, co pětice hrála nebo nehrála, ale i takhle z voleje mě to bavilo. Jednalo se o chytře podanou rockovou muziku. Sice ne ze všeho, co zaznělo, jsem skákal nadšením do vzduchu, ale jiné momenty zase byly regulérně skvělé, bylo to zajímavé rytmicky i zvukově, (nejen) díky zapojení kláves nebo foukací harmoniky útočily také alternativní vlivy. I bez znalosti materiálu mi to jako celek smysl dávalo a dokážu si v pohodě představit, že si to někdy pustím i ve studiové podobě (ať už oba projekty samostatně nebo cosi dohromady, což by snad zatím mělo být jedno album, jestli jsem to dobře pochopil). Ale víc vám k tomu asi moc neřeknu.

Netrvalo to zas tak dlouho a už se pódiu zabydlela argentinská dvojice se svojí plejádou krabiček, čudlíků, kláves a jednou baskytarou. Rozjezd byl trochu pomalejší, protože stejně jako na deskách i živě mnohem lépe fungovaly rozvernější skladby a ty naopak intimnější mi připadají trochu slabší, ale rozhodně nešlo o nic zásadního, jelikož se dalo počítat s tím, že Mueran Humanos sáhnou i do téhle části své tvorby. Hodně se mi ovšem líbilo, že jejich muzika dostala v koncertním hávu výrazně odlišný rozměr. Zatímco ve studiové podobě jsou Mueran Humanos vcelku mírní, živě naopak vynikly experimentálnější elementy jejich tvorby, které tam rozhodně jsou. Krásně tepající beaty přímo vyzívaly k pohybu a nad nimi duo stavělo další bohatou vrstvu zvuků, místy skoro až hluků, neboť Tomas Nochteff se vskutku nebál svou baskytaru potýrat, ale ani na chvíli se z toho nevytratila písničkovost či charakteristická atmosféra Mueran Humanos. A přesto mnohé vrstvené smyčky působily až psychedelickým dojmem a dařilo se jim tvořit příjemné napětí. Z tohoto pohledu naprostá paráda.

Několik málo výtek by se však přece jen našlo. Možná trochu paradoxně to byla Carmen Burguess, jejímuž hráčskému i pěveckému výkonu toho moc vytýkat nelze, ale… Ta ženská je fakt hezká, takže mi přišlo poněkud blbé, když při zpěvu mnohdy dělala trochu postižené ksichty nebo zvedala nohu pomalu stylem, jak když chčije pes. Ani nemluvě o skutečnosti, že i mezi písničkami se většinu koncertu tvářila trochu nakvašeně, což možná bylo způsobeno i problémy s odposlechy, protože si dost často stěžovala směrem ke zvukaři, že vůbec neslyší klávesy, ale i tak… přijde lehce jeté, když na její kapelu přijde narvaný klub, všichni si to užívají a ona se prvně usměje až někdy před předposledním songem. Její kolega si naopak vystoupení viditelně užíval, hrál v obrovské pohodě a nijak zvlášť jej nevykolejila ani prasklá struna.

Mueran Humanos

Nicméně celkově vzato nebyl vůbec problém si koncert užít, jelikož čistě po audio stránce Mueran Humanos zněli skvěle a ten nový rozměr skladeb mě strašně bavil, ani nemluvě o tom, že navzdory výše řečenému to mezi ústřední dvojicí místy viditelně jiskřilo. V samotném závěru se pak k Mueran Humanos připojil i hostující bubeník (nemám tušení, kdo to byl, Tomas jej sice představoval, ale nějak jsem to přeslechnul) a přidal živé bicí na jeden nebo dva songy (už si nepamatuju přesně, haha). Tak či onak, poslední písničkou se stala „Mi auto“, po jejímž konci už zbývalo jen provést nálet na merch a posléze odchod do noční Prahy s pocitem ne vyloženě výjimečného, ale dozajista velmi příjemného koncertu.


Neolunar – Neolunar

Neolunar - Neolunar

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: electronica / darkwave
Datum vydání: 1.7.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Through Immense Halls of Sleep
02. Neolunar Architecture
03. Avenues (The Way We Leave)
04. Reading Room Rendezvous
05. A város / The City
06. München – Hamburg
07. Haar
08. Sand into Wave
09. Stations
10. Blue Swans

Hrací doba: 41:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Neolunar

Hudební solitéři, kteří tvoří jen sami za sebe a na sebe v rámci svých jednočlenných projektů, často mívají sklony k nebývalé nadprodukci. S nikým se nemusejí hádat, nemusejí dělat kompromisy vůči zbytku kapely, nemusejí chodit na pravidelné zkoušky ani pravidelné kapelní pokecy nad pivem, (většinou) neřeší žádná nekonečná turné… jednoduše mohou jen tvořit. Absolutní tvůrčí svoboda je skvělá, ale mnozí ji nedokážou užívat s rozumem a zvrhne se jim v to nekonečnou řadu takřka stejných a rychle po sobě jdoucích desek. Kvantita zvítězí nad kvalitou a i toho největšího posluchačského nadšence to za čas asi přestane bavit.

Tamás Kátai do téhle sorty ovšem nepatří. Tenhle maďarský sympaťák aktuálně žijící ve skotském Edinburghu svou muziku vždy dávkoval relativně střídmě. V poslední dekádě prostřednictvím značky Thy Catafalque jednou za čas vydal tuze nádherné album a pak se zas na několik let odmlčel. Ale tak je to super – člověku to nezevšední, a když už má něco vycházet, tak pomalu ne a ne dospat.

O to víc je překvapující, kolik nahrávek Tamás v posledních měsících naservíroval. Nešálí-li mě paměť, tak za celou tu dobu, co se věnuje muzice (a to je tak od půlky 90. let) ještě nikdy nevydal tři dlouhohrající alba v rozmezí pouhých tří čtvrtin roku. Nyní se tak ale stalo. Loni v říjnu se objevila další deska Thy Catafalque, „Sgùrr“, začátkem letošního května vydal svůj druhý sólový počin „Slower Structures“ a o pouhé dva měsíce později už je tu další porce hudby – tentokráte pod hlavičkou zbrusu nového projektu Neolunar. S radostí však mohu konstatovat, že vydání tří alb v relativně rychlém sledu se nijak nepodepsalo na jejich kvalitě. Možná i díky tomu, že jsou všechny tři nahrávky úplně jiné – všechny jsou ovšem úžasné.

Před vydáním „Neolunar“ (ano, debut je eponymní) se mohla nabídnout otázka, proč bylo nutno zakládat další projekt, když svého času byly naopak všechny ostatní kapely ukončeny, proč to třeba nemohlo být třetí sólové album. Odpověď je velmi jednoduchá a vlastně už jsem ji výše prozradil – Neolunar nabízí hudbu, jaká by se nehodila ani do sólové tvorby, ani do portfolia Thy Catafalque. Thy Catafalque je navzdory své výlučnosti stále především metalovou muzikou, byť s nejedním mimožánrovým přesahem. Sólovky jsou naopak jemnými záležitostmi na pomezí ambientu, komorní hudby, moderní klasiky a minimalistické atmosféry.

A co Neolunar? To je především elektronická hudba. Samozřejmě se nejedná o žádnou EBM řezničinu, jde o umírněnější a na atmosféře postavenou elektroniku, jež mnohde nabírá i vlivy inteligentního popu, darkwave a v několika málo momentech se objeví i náznaky jazzu. Nicméně pro posluchače, který má Tamásovu tvorbu zmáknutou, by tohle směřování nemělo být překvapením. Ono stačí vzít jen Thy Catafalque, kde je Kátaiova chuť na elektronickou muziku dost často taktéž patrná. Vlastně jsem si již několikrát říkal, že by jistě bylo zajímavé, pokud by se někdy pustil do desky jen v tomto duchu – a skutečně to zajímavé je. Tak či onak, chtěl jsem říct, že žánrové pojetí Neolunar nespadlo jen tak ze vzduchoprázdna a vlastně se jedná o vcelku logický krok.

Neolunar

Nejdůležitější je ovšem to, že si Tamás Kátai i u Neolunar udržuje svůj standard, který je extrémně vysoko. Tenhle člověk je prostě výjimečný skladatel, byť bohužel po čertech nedoceněný, ale to nic nemění na tom, že jeho tvorba je jednoduše fenomenální, na čemž Neolunar nemění zhola nic, naopak je tento stav věcí (pokolikáté už?) potvrzen. Jen málokdo má takový cit pro krásné melodie, pro tak chytrou stavbu skladeb, kde se hraje hra detailů a z minima se vytřískává maximum. Navrch to pocukrujte pohlcující atmosférou a máte výsledek, jenž rozhodně stojí nejen za slyšení, ale rovnou za dlouhodobé poslouchání.

Je pravda, že druhá půle předchozího odstavce je vlastně obecná a šla by vztáhnout i na Thy Catafalque a sólové desky, ale o to víc je to obdivuhodné, že Tamás dokáže se svým rukopisem fungovat v rozličných žánrech a stále nabízet tak poutavou muziku. A nutno dodat, že elektronický háv jeho projevu ohromně sluší – ať už se jedná o tepající skladby jako „Neolunar Architecture“, „Avenues (The Way We Leave)“ a „München – Hamburg“, éteričtější „A város / The City“, „Sand into Wave“ a „Reading Room Rendezvous“ (byť každá z těchto tří zmíněné adjektivum naplňuje trochu jinak) anebo „Haar“, v níž se dostane k výraznějšímu slovu i kytara (ne však metalová). Celkově lze pochválit tradičně vymazlenou vokální stránku, už zmiňované krásné melodie, neskutečně příjemnou atmosféru nočního cestování i zapracování hostujících houslí a saxofonu (odkud se asi bere ten jazzový feeling, hm?), které nijak neruší a hlavní nástroje v podobě kláves, baskytary a kytary doplňují skvělým způsobem.

Z dosavadního průběhu recenze je asi nadmíru jasné, že se mi debut Neolunar velice líbí, takže nikoho nepřekvapí, že finální hodnocení se ponese v pozitivním duchu. Není v tom žádný háček, žádné ale – jednoduše je to excelentní od začátku do konce. Nicméně bych se měl přiznat, že až doposud jsem se snažil držet v rozumných mezích a nepřehánět to se superlativy, čehož teď těsně před koncem konečně nechám. V mém případě totiž nepanuje pouhá spokojenost, ale rovnou regulérní nadšení. Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu: jeden z kandidátů na album roku.


Ulver – ATGCLVLSSCAP

Ulver - ATGCLVLSSCAP
Země: Norsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 22.1.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. England’s Hidden
02. Glammer Hammer
03. Moody Stix
04. Cromagnosis
05. The Spirits That Lend Strength Are Invisible
06. Om Hanumate Namah
07. Desert/Dawn
08. D-Day Drone
09. Gold Beach
10. Nowhere (Sweet Sixteen)
11. Ecclesiastes (A Vernal Catnap)
12. Solaris

Hrací doba: 80:01

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.

Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).

Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.

„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.

Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.

Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.

Ulver

Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“„Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.

Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.

Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.


Druhý pohled (Atreides):

Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.

Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.

Ulver - ATGCLVLSSCAP

Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.

„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?

Ulver - ATGCLVLSSCAP


Třetí pohled (Onotius):

Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.

Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.

Ulver

Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.


Euzen – Metamorph

Euzen - Metamorph
Země: Dánsko
Žánr: electronica / alternative / indie pop / rock
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Westpark Music

Tracklist:
01. The Stage
02. The Order
03. Mind
04. Wasted
05. Phobia
06. Vis a vis
07. Metamorph
08. Me and My
09. Ours
10. Words
11. Mirage

Hrací doba: 47:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.

Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…

Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.

Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.

A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.

Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.

Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.

Euzen

Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.

Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…


Druhý pohled (Atreides):

Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.

Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.

Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.

Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.


Naïve – Altra

Naïve - Altra
Země: Francie
Žánr: electronica / metal / trip-hop / rock
Datum vydání: 20.3.2015
Label: Persistent Room

Tracklist:
01. Elevate Levitate
02. Yshbel
03. Mother Russia
04. Monument Size
05. Surge
06. Waves Will Come
07. Altra

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“

Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…

Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.

Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).

Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.

I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.