Archiv štítku: Dream Theater

Koncertní eintopf #3 – červen 2015

Hell Fast Attack IX
Nejočekávanější koncert:
Hell Fast Attack – Brno, 26.-27.6.


H.:
1. Hell Fast Attack – Brno, 26.-27.6.
2. First Black Pope – Praha, 20.6.

Ježura:
1. Hell Fast Attack – Brno, 26.-27.6.

Atreides:
1. High on Fire – Praha, 16.6.

Onotius:
1. Dream Theater – Praha, 28.6.

„Červen je měsícem, kdy jarní koncertní sezóna předává žezlo letním festivalům,“ píše Ježura ve svém příspěvku do třetího dílu koncertního eintopfu – a má pravdu, protože to tak skutečně je. Klubových akcí znatelně ubude, zato se však klasicky objeví několik halových akcí (všimli jste si, že právě v červnu u nás ty kapely, které naplní O2 Arenu, hrávají každoročně nejčastěji?) a především se začnou rojit open air festivaly. Na ty se samozřejmě vždy chystá nejvíce lidí a to platí i pro naši rozmilou redakci, tudíž nebude žádným velkým překvapením, že v letních měsících budou v našich koncertních eintopfech převládat právě festivaly. A co si budeme povídat, hned červen 2015 to do punítku potvrzuje, neboť nejočekávanější akcí měsíce se stal brněnský Hell Fast Attack.

H.

H.:

Tuším, že jsem tu o své nechuti jezdit na letní festivaly psal již v posledním koncertním eintopfu, nicméně tento stav nepovažuji za zcela striktní a dogmatický, a když na to přijde, stále jsem ochoten na nějaký jet – za předpokladu, že je na plakátě jméno, které prostě musím vidět. V případě Hell Fast Attacku je toto jméno zcela jasné – Darkestrah. V sestavě už sice bohužel není Kriegtalith, ale… sakra, pořád je to jedna z mých největších srdcovek vůbec a na takové kapely se prostě jezdí. O účasti na Hell Fast Attacku jsem uvažoval již mnohokrát (vlastně snad úplně každý rok někdy od druhého ročníku), ale nikdy mi to nevyšlo a přesně tohle je to jméno, jež mě donutí to konečně zlomit. Když se k tomu navíc přidají další výtečné smečky jako Nokturnal Mortum, Darkened Nocturn Slaughtercult nebo Acherontas, ojedinělá příležitost vidět Adultery, stálice jako Inferno nebo Arkona a účast dalších pro mě zajímavých formací jako Ulvegr či Deathrow, tak už pomalu není co řešit. Kromě Hell Fast Attacku bych se v červnu ještě rád dostal i na pražské vystoupení EBM rychty First Black Pope, ale nevím, jestli se mi povede být v tomhle termínu v hlavním městě… ale snad ano, protože tyhle italské zrůdičky chci také docela vidět.

Ježura

Ježura:

Červen je měsícem, kdy jarní koncertní sezóna předává žezlo letním festivalům, a tohle se jasně promítá i v mém výčtu očekávaných hudebních akcí. Tomu jednoznačně a naprosto neotřesitelně vévodí brněnský black metalový svátek Hell Fast Attack respektive jeho headlineři, ukrajinští Nokturnal Mortum. Už pár let prohlašuji, že až k nám Nokturnal Mortum zase přijedou, budu u toho stůj co stůj a teď to vypadá, že pokud se mi do toho nepřimotá něco jako konec světa, tenhle slib splním, a jelikož se vážně těším, docela bych ocenil, kdyby se ten konec světa ještě o pár měsíců odložil…

Atreides

Atreides:

Červen pro mě přináší jednu jistotu, na niž se zaručeně vypravím. Tou jsou američtí harcovníci High on Fire, které jsem sice viděl loni na Brutal Assaultu, nicméně spojení jejich nařvaného sludge metalu a strahovské Sedmičky je zkrátka neodolatelné, takže v časovém období jednoho roku se na ně vypravím hned podruhé. A vzhledem k tomu, že loni to byla řádná nálož, neočekávám letos nic jiného, obzvlášť když to celé bude stlačeno do prostor klubu, který je pro takovou hudbu jako dělaný. Obávám se jen extrémního návalu, díky němuž by se mohl poměrně titěrný prostor proměnit v nezřízenou řež, která semele vše, co jí přijde do cesty. A že zrovna na Sedmičce vážně není kam uhýbat, tak doufám, že svoje třiadvacáté narozeniny přežiju ve zdraví a odejdu z koncertu po svých.

Onotius

Onotius:

Jakkoliv můj vkus v poslední době holduje spíš temnějším a melancholičtějším záležitostem, nechat si podruhé ujít koncert jedné ze srdečních kapel – amerických progresivně metalových Dream Theater – by byla chyba. Ačkoliv by mi mnohem více vyhovovalo nějaké trochu komornější prostředí, než jakým je O2 Arena a předkapely mi pravděpodobně hudebně nic moc neřeknou, opět prošvihnout živé provedení kousků z kultovních desek jako „Images and Words“, „Awake“ či „Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory“ by byla zkrátka hloupost. Snad bude v playlistu skladeb z těchto skvostů dostatek.


James LaBrie – Impermanent Resonance

James LaBrie - Impermanent Resonance
Země: USA
Žánr: modern metal
Datum vydání: 29.7.2013
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Jméno James LaBrie asi není nutno nijak obšírněji představovat, protože status, jehož dosáhl se svou domovskou kapelou Dream Theater, je dost velký, aby se o nich dalo mluvit o jedné z největších kapel současnosti. To, že to už dávno není “jen” zpěvák Dream Theater, ale realizuje se prostřednictvím sólových alb, taktéž není velká novinka, takže se krátce podívejme na zoubek tomu aktuálnímu, které nese titul “Impermanent Resonance”.

Kdo by, vzhledem k LaBrieovu hlavnímu působišti, očekával várku progresivního rock/metalu, tak bude překvapen, protože k “Impermanent Resonance” se mnohem víc hodí označení moderní metal. Podladěné kytary, melodické vokály, sekané riffy a k tomu svěží klávesy. I tentokrát se LaBrie rozhodl spolupracovat s bubeníkem Peterem Wildoerem, který se krom bicích stará o agresivní growl, čímž nahrávka získává docela jiný rozměr. Jeho vklad švédské death metalové agrese tam je a činí tak album mnohem atraktivnější, než kdyby po celou dobu stálo na bedrech LaBrieho. Ten je samozřejmě vynikající zpěvák, ale pokud budu mluvit jen za sebe, tak ne všechny jeho polohy jsou mi po chuti, takže občasný severský vítr jen vítám. Prim hrají střednětempé a pomalé skladby, kterým nechybí hitový potenciál. Baladická “Back on the Ground”, rockovou rytmikou poháněná “Letting Go” nebo nu-metalová “Holding On” album charakterizují asi nejvíc, přestože jsou každá svým způsobem jiná. Škoda jen, že deska nemá víc hitových vypalovaček jako “Agony” a “Undertow”, které hned z kraje na posluchače vlítnou, a pak už se do podobných otáček dostanou pánové jen sporadicky.

“Impermanent Resonance” sice není kdovíjaké umění, ale mě osobně baví LaBrie víc zde než na eponymním albu Dream Theater. Působí variabilněji, přesto však jistěji a skladby, které mu byly evidentně napsány přímo na tělo, baví opakovaně i navzdory své jednochosti. Peter Wichers (ex-Soilwork) jakožto koproducent nezklamal a podepsal se pod vzdušné, moderní album, za nějž se James LaBrie nemusí stydět.


Dream Theater – Dream Theater

Dream Theater - Dream Theater
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 24.9.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. False Awakening Suite
– I. Sleep Paralysis
– II. Night Terrors
– III. Lucid Dream
02. The Enemy Inside
03. The Looking Glass
04. Enigma Machine
05. The Bigger Picture
06. Behind the Veil
07. Surrender to Reason
08. Along for the Ride
09. Illumination Theory
– I. Paradoxe de la lumière noire
– II. Live, Die, Kill
– III. The Embracing Circle
– IV. The Pursuit of Truth
– V. Surrender, Trust & Passion

Hodnocení:
Zajus – 7/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Zajus):

Dream Theater si za necelá tři desetiletí kariéry vybudovali zasloužený věhlas a ne náhodou jsou tak jejich alba očekávána s velkou netrpělivostí. Koneckonců jsou právě oni dnes asi nejznámějším jménem progressive metalu, a proto mají kromě zástupu fanoušků i velké množství odpůrců. Sám jsem se vždy stavil spíše na stranu fanoušků. Dream Theater nelze upřít těžce vydřená schopnost psát výborné písně a skutečnost, že si svůj styl takříkajíc vybudovali. Na druhou stranu i nejhlasitější argument odpůrců, tedy že Dream Theater místo hudby tvoří spíše technickou onanii, nelze brát na lehkou váhu. Tyto hlasy vystoupily do popředí zejména v době vydání alb “Systematic Chaos” a “Black Clouds & Silver Linings”. Poněkud paradoxně to však bylo až následující (a do vydání eponymní desky poslední) album “A Dramatic Turn of Events”, při jehož poslechu jsem sám pocítil, že oné techniky je místy opravdu až příliš a že hudebníci občas skáčou z jedné strany hmatníku na druhou, jen aby bylo jasné, že to umí (koukám na vás, pane Myungu!). Takový byl tedy stav věcí před vydáním dnes recenzované desky.

Prvotně si ovšem představme podstatné formality, které stojí za zmínku, přestože nejde o nic nového. Před vydáním “A Dramatic Turn of Events” z dlouhodobě neměnné sestavy odešel Mike Portnoy, často označovaný jako jeden z nejlepších bubeníků současnosti. Ve “výběrovém řízení” ho pak nahradil Mike Mangini, ovšem hudba pro nadcházející album byla připravena ještě pro Portnoye a Mangini tak do psaní nijak nezasáhl. V tomto ohledu je tedy novinka důležitější než její předchůdce, protože kapelu poprvé opravdu plnohodnotně představuje v nové sestavě. A jaký je tedy mezi novými a starými Dream Theater rozdíl? Jak zvuk kapely pozměnila dnes již plně zacvičená posila?

Abych byl upřímný, rozdíly by bylo těžké hledat i s lupou v ruce. Na eponymním albu jsou Dream Theater stále tou samou kapelou, kterou si před více než desetiletím fanoušci oblíbili díky skvělým počinům jako “Metropolis, Pt. 2: Scenes from a Memory” či později “Six Degrees of Inner Turbulence”. Snad jen úvod působí novátorsky, jde totiž o krátké symfonicko-metalové intro, které z počáteční velkoleposti v závěru sklouzne spíše k cirkusovému vyznění – tolik k důvěryhodnosti stanovené atmosféry. Každopádně jako úvod to špatné není, ta slabší část alba teprve přijde.

Pro následující tři čtvrtě hodinu (do které nepatří závěrečná skladba, jež si zaslouží vlastní povídání) hrají Dream Theater svojí klasiku rozprostřenou po sedmi skladbách střední délky. Technika je zde klasicky na prvním místě, ačkoliv James LaBrie nehraje v druhé housle a zejména většina refrénů se mu tentokrát hodně vydařila. Sóla všech přítomných nástrojů jsou oslnivá, jako ostatně vždy, možná s tím rozdílem, že je ještě o něco větší důraz kladen na klávesy Jordana Rudesse. “The Enemy Inside” je velmi melodická a rychlá skladba s povedeným refrénem i sólem, “Enigma Machine” zase instrumentálka, která potěší všechny příznivce technické hudby. Něco pozitivního by se dalo říct o každé z písní, možná s drobnou výjimkou balady “Along for the Ride”, které prostě nedokážu potemnělou náladu uvěřit (byť vyloženě špatná také není) a laciné “The Looking Glass”, jejíž ústřední motiv jako by si Dream Theater vypůjčili od nějaké průměrné kopírky Rush z přelomu 70. a 80. let. Jako vždy to však zachraňuje alespoň povedený a okamžitě chytlavý refrén.

Problém není v jednotlivých písních, ale v celku, který tvoří. Album mi jednoduše nepřišlo nijak zvlášť zábavné poslouchat celé v jednom kuse, nejsou zde žádné jednoznačně skvělé nápady pro udržení pozornosti, naopak je zde jen minimum odlišností mezi skladbami, což je dojem, kterým na mě alba Dream Theater dosud nikdy nepůsobila, případně to nebylo tak intenzivní. Změna nastane až se závěrečnou “Illumination Theory”, která se svou dvaadvacetiminutovou délkou zaujímá necelou třetinu celého alba. Kapela v ní nejdříve během sedmi minut ukáže všechny své charakteristické znaky, aby následně dala prostor osvěžující ambientní vsuvce a symfonickému orchestru. Zejména část s orchestrem, stavěná výhradně na smyčcových nástrojích, je velice příjemná, byť se nemůžu zbavit dojmu přehnané inspirace filmovými soundtracky a dokonce jako bych poznával několik motivů, ačkoliv žádným velkým fanouškem Hollywoodské tvorby či jejího hudebního doprovodu nejsem. Každopádně je to poprvé na albu, kdy ze mě Dream Theater vyždímají alespoň nějaké emoce. Basová linka však poměrně rychle signalizuje návrat kapely ke kormidlu a závěrečných deset minut pak Dream Theater tvoří to, co jim jde nejvíc – oslnivé technické orgie, které je pro tentokrát radost poslouchat. Už dlouho se tak nemohu zbavit dojmu, že opravdu dlouhé kompozice jdou americké šestici nejlíp.

Musím se však na závěr ještě jednou vrátit k hlavnímu problému, který zde vidím, tedy přílišné lpění na stále stejném receptu, přestože jsou Dream Theater natolik schopní kuchaři, aby ho dokázali alespoň lehce pozměnit. A tak by mě zajímalo, jak se Dream Theater vlastně liší od všech těch kolovrátkovitých kapel, které tu tak často kritizujeme? Co je odlišuje od Amon Amarth, Manowar nebo třeba Megadeth? Že je jejich žánr sofistikovanější či posluchačsky náročnější? Že je jejich schopnost psát hudbu o řád lepší? Obojí je každopádně pravda, ale to nemění nic na skutečnosti, že by Dream Theater potřebovali změnu. Jinak totiž skončí jako karikatury své vlastní velkolepé minulosti a to by bylo myslím docela škoda. Vše ostatní totiž vypilovali k dokonalosti. Proti hráčským schopnostem a čitelnosti produkce není co namítat (snad jen bicí by mohly znít přirozeněji a méně strojově). Po skladatelské stránce jde však o drobné zklamání, a musím podotknout, že v mém případě již druhé v řadě.


Druhý pohled (Kaša):

Na svém eponymním albu Dream Theater jen podtrhují sestupnou tendenci posledních čtyř počinů. Portnoy, nePortnoy, jejich alba už prostě nemají takový ten šmrnc, jakým se naposledy pyšnilo “Octavarium”. Rozhodně si tak nemyslím, že by to bylo odchodem legendárního bubeníka, kterému se Mike Mangini prostě nevyrovnaná a působí na mne spíš jako hráč, jenž si odbouchá svoje a snaží se zas tak moc nevyčnívat. Škoda, protože jsem předpokládal, že po minulém albu se pořádně projeví, když se tentokrát zapojil i do skladatelského procesu, nicméně nestalo se tak. Ale k věci. Líbí se mi fakt, že se Dream Theater rozhodli trošku zjednodušit své skladby a vsadili na přímočařejší postupy, ale už i tuhle cestu v minulosti zvládli lépe (viz “Octavarium”). Celkově tomu chybí nápady, ze kterých by mi spadla brada. Technické instrumentální finesy už nemají pověstný “wow-efekt” a dokonce mi občas kazí výsledný pocit. Instrumentální “Enigma Machine” tak působí zbytečným dojmem a na album se dostala nejspíš jen jako protipól ke sladkým “The Looking Glass” a “Along for the Ride”. Závěrečná předlouhá “Illumination Theory” mě baví snad prvních pět minut, pak se popustí uzda Rudessově zálibě v orchestracích a Petrucciho kytarové onanii, nicméně na jeho obranu musím dodat, že v minulosti už se předváděl mnohem víc a dá se to bez úhony vydržet. Ale na tak dlouhou stopáž skladba nemá.

Z povedených kompozic vyzdvihnu metalovou “The Enemy Inside” a melodickou “The Bigger Picture”, která s každým poslechem roste. Protože se totéž nedá říct o dalších skladbách, tak nemůžu být spokojený. A to mám některá z alb Dream Theater opravdu rád, to jen, aby bylo jasno, že nejsem proti této partě nějak zaujatý. Pokud však budou pánové pokračovat v této formě, tak příště radši vynechám a počkám si spíš na Symphony X. Avšak konec spekulacím. V případě “Dream Theater” bych se nebál vyřknout hned dvě bodová hodnocení, každé z jiného úhlu pohledu, dle toho, jak se na desku dívám. Čistě subjektivně je to standardně odvedené řemeslo, nicméně spíš než jako dobrá deska natočená ze setrvačnosti, působí jako technickou dokonalostí a načančaností zakrytá nuda, takže bez soucitu 4/10. Pokud se na desku podívám co nejvíc objektivně, tak nelze přehlídnout, že skladby jsou šikovně poskládané, větší písničkovost se celkem bez problémů kloubí s progresivními postupy, muzikantské výkony jsou samozřejmě bezproblémové a celé je to velmi profesionální album, takže slušných 6/10. Pravda bude samozřejmě někde uprostřed, takže jednoduchou matematikou si můžete spočítat, jak že se mi novinka Dream Theater (ne)líbí.
Kaša


Redakční eintopf #32.6 – speciál 2011 (Ellrohir)

Ellrohir

Ellrohir:

Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow

Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness

Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011

Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc

Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time

Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker

Top5 2011:

1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.

2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…

3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.

4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow
je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…

CZ/SVK deska roku:

1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.

2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.

Darkal - Here Comes the Darkness

Neřadový počin roku:

Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.

Koncert roku:

Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.

Videoklip roku:

Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.

Potěšení roku:

Alestorm – Back Through Time
Alestorm
zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.

Zklamání roku:

Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.


Dream Theater – A Dramatic Turn of Events

Dream Theater - A Dramatic Turn of Events
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. On the Backs of Angels
02. Build Me Up, Break Me Down
03. Lost Not Forgotten
04. This Is the Life
05. Bridges in the Sky
06. Outcry
07. Far from Heaven
08. Breaking All Illusions
09. Beneath the Surface

Hodnocení:
Earthworm – 9,5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

V posledním roce musel o Dream Theater slyšet asi každý. Kapela si prošla změnou sestavy, což je v hudebním průmyslu nepříliš vzácná záležitost, ale jen málokdy je to něco tak zásadního jako u Dream Theater. Po dlouhých 25 letech od založení totiž skupinu opustil jeden ze zakladatelů, mediálně asi nejvýraznější persóna kapely, Mike Portnoy. Ten byl nejen zakladatelem, ale, protože u Dream Theater se hodně zakládá na týmové práci, i jedním ze skladatelů, hlavních mozků a osobou přímo ovlivňující zvuk kapely. Jeho místo po složitých a náročných konkurzech obsadil sympaťák Mike Mangini, bubeník a hlavně člověk téměř jako stvořený pro kapelu. Dá se říct, že s výměnou personálu začala i nová éra kapely. A jak takoví noví Dream Theater vlastně vypadají? Čtěte dále!

Kdo už se v tvorbě Dream Theater alespoň trochu vyzná, ví, že poslední alba se nesla v trochu metalovějším duchu a k tomu kapelu táhl hlavně Portnoy. Někteří dokonce jejich diskografii rozdělují někde v období “Scenes from a Memory”/“Six Degrees of Inner Turbulence” a novější alba nepřijímají pozitivně. “A Dramatic Turn of Events” může být pro někoho menším znovuzrozením, jelikož i přes prvky metalu, které k Dream Theater odjakživa patřily, na tomto albu dominuje progresivní část. Jako by kapelu opět uchvátil duch devadesátých let, kdy mladí nadšenci zběsile experimentovali a objevovali možnosti hudby. Ano, toto album se dá zařadit mezi klasiky jako “Images and Words”, “Awake” nebo “Falling into Infinity”, a to nejenom stylově, ale rozhodně i kvalitativně.

A v čem je to o tolik jiné a lepší než posledně? Přece jenom se toho zas tak moc nezměnilo, složité kompozice a dlouhé instrumentální pasáže tu byly i minule. Jakkoliv Dream Theater zbožňuji, musím přiznat, že na posledních deskách jako by sóla byla násilně naroubována a pojem “instrumentální onanie” to leckdy docela vystihoval. Tentokrát ale všechno působí absolutně přirozeně, jako by všechno pasovalo tak, jak má být, a žádný kus není zbytečný. Hudba fantasticky plyne a změny temp a nálad se rozhodně nezdají samoúčelné.

Rozebírat technické výkony šikulů, kteří jsou světovou špičkou ve svém oboru, je trochu zbytečné. O čem se ale dá vždycky mluvit, je zpěv. Chlapi se konečně dovtípili a LaBrie to netlačí nijak zbytečně vysoko a většinu alba je ve středních polohách, jež mu nejvíce sednou. Tím nechci říct, že nikdy nejde nahoru ani dolů, ale dělá to jenom, když je to opravdu nutné a… no, je to tu znovu… nenásilné a přirozené.

Co se týče ostatních členů… už to nemůžu vydržet… PETRUCCIHO ZVUK ZABÍJÍ!!! Asi nikdy nepochopím, jak to ten chlap dělá, ale ta jeho kytara zní prostě neskutečně mňamózně. A když se ten zvuk zkombinuje s šikovným riffem, jako je ten z “Outcry”… no, když jsem to poprvé slyšel, spadla mi čelist. Nebojím se říct, že je to jeden z nejlepších riffů, co jsem kdy slyšel. John Myung a jeho basovka neprošli žádnými změnami, jsou prostě geniální jako vždy, a John potvrdil, proč byl nedávno zvolen nejlepším baskytaristou všech dob. Zato Jordan Rudess se tentokrát opravdu činil. Dostal hromadu prostoru a dokud jsem to neslyšel, ani mi nedošlo, že mohl být v minulosti slyšet i o něco víc. Řekl bych, že tentokrát opravdu zapracoval hlavně na atmosférické stránce, to, že umí sólovat, už nám dokázal mnohokrát předtím. Perfektní! Mike Mangini bubnuje výtečně, ale svůj styl nám zatím pořádně nemohl předvést, jelikož se zatím ještě nepodílel na skládání alba a jenom se naučil party, které mu kolegové připravili. Už se těším až na další desce ukáže, co se v něm doopravdy schovává.

Blížím se ke konci, a tak abych vypíchnul i nějakou chybku, bylo by to třeba zařazení poslední skladby “Beneath the Surface”. Celkové vyznění by podle mě bylo lepší, kdyby se končilo epickou záležitostí “Breaking All Illusions”, ale to je jen malá vada na kráse tohoto giganta. Nejradši bych napálil plné skóre, protože jsem prostě fanatik a tuhle kapelu řadím o třídu výš než vše ostatní, co poslouchám, ale v rámci objektivity a taky v rámci diskografie Dream Theater, bych to viděl o stupeň, dva, níže. Některým zase nemusí vůbec sednout styl kapely, proto radím – klikněte si na video nahoře a kochejte se, za zkoušku nic nedáte.


Další názory:

Dream Theater je kapela, které jsem i přes všeobecné nadšení z ní nikdy nemohl pořádně přijít na chuť, ačkoliv jsem to nejednou zkoušel. K “A Dramatic Turn of Events” jsem upřel svou pozornost z toho důvodu, že jsem mohl doufat, že se to tentokrát konečně zlomí, neboť se ve skupině udála zásadní změna a z její sestavy odešel hlavní tahoun Mike Portnoy. Ale nestalo se. Na jednu stranu, hluchý nejsem a slyším, že “A Dramatic Turn of Events” je dobré, na druhou stranu je tu však fakt, že i přesto ta muzika se mnou nic nedělá, nepůsobí na mě, nemluví ke mně. A to je zásadní problém. Jak kdysi prohlásil Yngwie Malmsteen (alespoň pokud si správně pamatuji), produkce Dream Theater je jenom sport, ne hudba, v čemž bych s ním souhlasil (i když zrovna on má jako známý kytarový onanista co říkat). Výsledek tedy na mé uši působí jaksi rozporuplně. Subjektivně mě to nebere, některé momenty jsou sice povedené, ale obecně to prostě není můj šálek čaje; objektivně však cítím, že to má své nesporné kvality, a z toho důvodu se mi moc nechce “A Dramatic Turn of Events” shodit nějakým nízkým hodnocením, přestože ta subjektivní část po něm volá. Takže asi tak – mistr Schizofrenik zase jednou útočí…
H.


Redakční eintopf #28 – září 2011

Darkestrah - Каган
Nejočekávanější alba měsíce:
Darkestrah – Каган
Dream Theater – A Dramatic Turn of Events


H.:
Darkestrah – Каган
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Opeth – Heritage
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Anthrax – Worship Music
Index očekávání: 7/10

H.

H.:

Bývá to tak každý rok, že v průběhu léta celá metalová scéna zaměří největší část své pozornosti na velké festivaly a desek nevychází žádné závratné množství. Jenže jak léto skončí, všechna metalová vydavatelství jako by se zbláznila a chtějí letní deficit co nejdřív dohnat. Z tohoto důvodu je září každým rokem jedním z nejsilnějších měsíců, což se potvrzuje i letos. Ačkoliv se objeví spousta opravdu hodně očekávaných desek od hodně velkých kapel, já osobně vyhlížím spíše ty co do počtu posluchačů méně profláklé a extrémnějšího ražení. A že to jsou tentokrát hody! Jen námatkou – v září se nemůžu dočkat novinek například od Taake, Lunatic Gods, Blut aus Nord, Einherjer, Glorior Belli, Arckanum, Svarttjern nebo Wolves in the Throne Room. Přesto jsem ani jednomu z právě jmenovaných nepřiřkl ten exkluzivní titul nejočekávanějšího počinu měsíce. Všechny totiž nakonec přebila skupina odněkud až dalekých kyrgyzských stepí a dokonce jen s EPčkem. Ale nedá se svítit, Darkestrah a jejich orientem načichlý black metal je prostě a jednoduše srdcová záležitost, která si dle mého skromného názoru zaslouží být vyzdvihnuta nad ostatní. Tím spíš, že vše, co kdy z dílny téhle skupiny vzešlo, je něco neskutečného, a že poslední album “The Great Silk Road” vyšlo už před dlouhými třemi lety. K vydání minialba “Каган” mělo sice původně dojít už v květnu, ale z blíže nespecifikovaných důvodů to bylo odloženo až na září. To však nic nemění na naprosto čisté desítce v indexu, bez zaváhání!

Earthworm

Earthworm:

Ach bože, to je dilema. Nejen, že září po mě hází novinky samých kvalitních kapel, ale dokonce i hromadu mých srdcovek. V tomhle měsíci si vyberou snad všichni, protože (zahoďme zábrany) září prostě trhá prdele. Vezmu to od začátku, podle data vydání. Už sedmého se na pulty dostane “A Dramatic Turn of Events” od Dream Theater (srdcovka numero uno) – a jejich hlavní tahák je samozřejmě nový bubeník Mike Mangini a s ním přicházející změna zvuku. O jiném soundu už jsme od slyšeli mnohokrát, ale teď nám to song “On the Backs of Angels” opravdu dokázal. Další potvůrkou, draždící moje erotogenní zóny, je srdcovka číslo 2 – Opeth. Nové “Heritage” nám taky má nabídnout menší stylový twist. Žádné growly a větší inspirace 70. léty. Zvědavost je na místě. Dále tu máme mladou kapelu Haken, jež mě dokonale zničila svým debutem “Aquarius”, jehož pomocí se katapultovala do seznamu mých srdcovek. Ještě jsem neviděl nikoho, aby se takhle prvním albem rovnou zařadil do první ligy. Teď ještě aby se novinka “Visions” debutu aspoň vyrovnala, nic víc si snad ani nikdo nemůže přát. Další lahůdkou mého srdce jsou Pain of Salvation, jejichž poslední deska mě, vpravdě, moc nezasáhla, i když byla bezpochyby kvalitní a několik songů se mě drželo hodně dlouho. Temný obal druhé části “Road Salt” a sklíčené tváře protagonistů na něm naznačují protikladnost k minulému albu. Že by přitvrzení? Hitovka “Mortar Grind”, již dříve vypuštěna na EP “Linoleum”, by to potvrzovala. A nakonec nevyzpytatelní Mastodon. Jejich nový singl jsem ještě neslyšel, takže si netroufám tipnout, v jakém duchu se album ponese, každopádně natěšenost je veliká. A to jsem ještě nezmínil tu řadu dalších zajímavých počinů – Derek Sherinian, Alice Cooper, Marty Friedman, Textures, Biohazard, Steven Wilson, Evile, Machine Head, Brainstorm… a tím výčet rozhodně nekončí. Je na co se těšit, dámy a pánové!!! Já nehodlám nad volbou dlouho přemýšlet, takže vyberu první na seznamu s tím, že ostatní si místo v nejočekávanějším albu měsíce zaslouží stejně dobře.

Ježura

Ježura:

Září, měsíc návratů do školních lavic a pro ty odrostlejší zevláky zoufalý hon za chybějícími kredity. Vzhledem k tomu, že patřím do poslední jmenované kategorie, tak si musím trochu oddechnout, protože ať na seznam alb, která mají v září vyjít, koukám sebedéle, vedle Slováků Lunatic Gods jediný počin, který se mnou aspoň trochu hýbe, je novinka Opeth, kterou kapela představila už před nějakou dobou pomocí skladby “Devil’s Orchard”. No co, v září ode mě asi moc neuslyšíte, aspoň bude čas na učení…

nK_!

nK_!:

Po dlouhých osmi (!) letech, mnoha odkladech a ještě více změnách v line-upu se konečně (doufejme) fanoušci biologických zbraní dočkají a první zářijové listí jim přinese pořádnou dávku amerikánsky našlapaného thrash metalu. Snad to po takové době nebude příliš velký průšvih…


Redakční eintopf #3.3 – speciál 2009 (Earthworm)

Earthworm

Earthworm:

Top5 2009:
1. Obscura – Cosmogenesis
2. Megadeth – Endgame
3. Kreator – Hordes of Chaos
4. Pain of Salvation – Linoleum
5. Mantic Ritual – The Executioner

CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco

Koncert roku:
Dream Theater: Praha – Tesla Aréna, 30.6.2009

Zklamání roku:
Slayer – World Painted Blood

Top5 2009:

1. Obscura – Cosmogenesis
Tak s touto deskou jsem strávil asi nejvíce času ve sluchátkách i po tom, co jsem napsal recenzi, což se mi třeba u Sepultury, která mě bavila, ale nenašel jsem si na ni mezi svými oblíbenci čas, nepovedlo. Šílený tech-death s neskutečnou produkcí, nadlidským basákem a s ostatními, kteří asi taky nebudou obyčejní smrtelníci, mě prostě dostal a řadí se k mým top deskám vůbec.

2. Megadeth – Endgame
Tohle nakonec dopadlo ještě lépe, než jsem čekal. Masakrózní deska, co píseň, to pecka. Ha, nechtěný rým. Mustainovu partu jsem měl hodně rád a tohle moji lásku k jejich hudbě ještě utvrdilo… Jen tak dál!!!

3. Kreator – Hordes of Chaos
Thrashový náklep, nacpaný hitovkami, které mě provázely taky pěkně dlouhou dobu. Skloubení klasických Kreator, kteří se ale nebojí jít dál a vyvíjet se, bravo!

4. Pain of Salvation – Linoleum
Je to sice jenom EP, ale šoupnout ho sem musím, taky jsem na těch pár songů čekal ve stylu proklepávání se v koutě a nervózního kousání nehtů. A ještě k tomu dopadlo nad očekávání. Super, super, super, ať už tu je “Road Salt”. No honem!

5. Mantic Ritual – The Executioner
Hodně těžký výběr mezi Mantic Ritual a Mastodon. Mastodon mi s odstupem času už zas tak geniální nepřišli, i když musím uznat, že pořád výbor(del)ná deska. Mantic Ritual mi ale v hlavě hráli víc a porci klasického thrashe nikdy neodmítnu. Ještě bych chtěl pochválit Municipal Waste, taky dobrá oddechovka, avšak na žebříček to nestačilo. Behemoth mě s novinkou zas tak moc nepřesvědčili, každopádně kvalitu jim taky nemůžu upřít. Howgh!

Cocotte Minute - Sado Disco

CZ/SVK deska roku:

Cocotte Minute – Sado Disco
Ach, měl jsem to ale těžké rozhodování. No, jelikož jsem slyšel od Čechů jenom “Sado Disco” od Cocotte Minute, je to jasné. Každopádně i kdybych slyšel víc tuzemských počinů, volil bych “Sado Disco”, protože bez této desky bych asi nezažil několik báječných koncertů a skvělých chvil s přáteli. Že ano, Šéďo (smích)?

Koncert roku:

Dream Theater: Praha – Tesla Aréna, 30.6.2009
Letos jsem byl na spoustě vydařených koncertů, ale nejvíc jsem si užil Dream Theater. Jak jejich hudbu spousta lidí stále nazývá “kytarovými onaniemi”, tak přesně tyhle onanie si já nejvíc užívám a z jejich asi desetiminutového jamu na konci vystoupení jsem měl nasráno až za ušima (smích). Každopádně konkurence byla vysoká, od koncertu Cradle of Filth, přes Evergrey, až po DevilDriver a Behemoth.

Zklamání roku:

Slayer – World Painted Blood
Snažím se nevyhledávat špatnou hudbu, takže vyloženě špatnou nahrávku jsem vybrat nemohl a nového Mansona jsem na rozdíl od ostatních neslyšel. Slayer sice udělali průměrnou desku, ale u mě si to posrali… Kdyby mě poslechli a šli do důchodu, nikdy by neskončili hanebně v Průseru roku. Prosím, už nenahrávejte novinky a nesnažte se překonat “Reign in Blood”!


Dream Theater – Black Clouds & Silver Linings

Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. A Nightmare to Remember
02. A Rite of Passage
03. Wither
04. The Shattered Fortress
05. The Best of Times
06. The Count of Tuscany

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je to nějaký čas, co jsem nasliboval recenzi na novou desku Dream Theater, a taky už to bude pár neděl, co album spatřilo světlo světa. Jak ale moudré tetky praví – dočkej času jako husa klasu! Tak ale teď k věci – fandové této bandy, stejně jako vždy před vydáním nové desky, diskutovali o tom, jestli bude něco nového, jestli to bude tvrdší, jestli se vrátí ke kořenům, jestli to bude nuda, jestli to bude to samé, co už jsme slyšeli předtím, a tak dále, a tak dále. Tento kousek je asi nepotěšil. Nebudu to nechávat na konec, vlivy (dokonce i víc než to) z jejich předchozích počinů vám dýchají na záda každou chvíli. Dokonce se mi u některých částí zdá, že „tenhle riff už na nějakém albu měli“.

Tím se dostáváme ke čtvrté skladbě – „The Shattered Fortress“. Je to pátá a poslední píseň, která se věnuje léčení z alkoholové závislosti bubeníka Mikea Portnoye. Celý příběh je rozdělen do dvanácti částí a název má „Twelve-Step Suite“. Problém je v tom, že první song „The Glass Prison“ na albu „Six Degrees of Inner Turbulence“ byl skvělý, další část „This Dying Soul“ z něj vzala pár riffů, pár nových přidala, „The Root of All Evil“ udělalo to samé, pak znovu a znovu a vzniklo z toho „The Shattered Fortress“. Kolosální hybrid, který kombinuje v sobě snad všechny dobré části starších songů. Ty songy byly super, proč by se mi neměla líbit procházka po starších albech s třešničkou na dortu? Nebudu dělat, že mi vadí, že je to opakování a vykrádání sebe sama.

Další zajímavá část je otvírák „A Nightmare to Remember“, který měl mimochodem živou premiéru právě u nás, v Praze. Začíná hutnými tvrdými riffy a po chvíli poznáváme styl starých dobrých Dream Theater. Portnoy bubnuje opravdu zběsile, pořád ale technicky a přesně, Petrucci sází do hlav riffy a sóla, tomu přizvukuje Rudess s klávesami a Myung do toho hučí baskytarou. Musím pochválit LaBrieho, na albu podává velmi dobrý výkon stejně jako na koncertu. Ovšem mě absolutně neberou vokály, asi trochu zkreslené, o které se postaral Mike Portnoy a které se docela dost vyskytují právě v „A Nightmare to Remember“. Ta je o autonehodě, kterou prožil John Petrucci (kytarista).

Dále máme „A Rite of Passage“, kterou jsme taky měli možnost slyšet naživo, která ale hodně staví na chytlavosti refrénu, jinak nemá kromě jednoho riffu a sóla moc co nabídnout. Sice je to vůči Portnoyovi nefér, ale vůbec mě nevzala „The Best of Times“, kterou napsal svému umírajícímu otci. Srdceryvná balada plná vzpomínek na otce bohužel nezískala moje sympatie. Další balada „Wither“ není špatná, ale zase není úplně kulervoucí. Nejlepší na albu je ale epos „The Count of Tuscany“. Tahle píseň by měla být společně s několika dalšími definicí Dream Theater – má všechno, co od nich může člověk chtít. Riffy, změny tempa, chytlavý refrén, zajímavý příběh, dobrá sóla a vůbec instrumentální části, klidnou pasáž a finále, které postupně graduje. Excelentní.

Album rozhodně není perfektní. I když se mi „The Shattered Fortress“ líbí, nemůžu zapřít podobnosti v ostatních písních a to už by se stávat nemělo. Epická „The Count of Tuscany“ je výtečná, pak jsou na albu i dobré písně, pak dobré části v horších písních a pak nuda. Opravdu velcí fandové asi zuří, pro mě to zas tak špatné není a pro někoho, kdo do Dream Theater teprve proniká nebo k nim nemá takový vztah, je to asi skvělý odrazový bod a přinejmenším dobré rockové/metalové album.


Dream Theater, Cynic

Dream Theater
Datum: 30.6.2009
Místo: Praha, Tesla Aréna
Účinkující: Cynic, Dream Theater

Dream Theater, legendární kapela z oblasti progresivního metalu, se rozhodla navštívit Prahu a podpořit tak svoji novou desku “Black Clouds & Silver Linings”. Koncert se uskutečnil v nemalé Tesla Areně.

Hlavním hvězdám předskakovali pro některé také legendární Cynic, kteří začali chvíli před osmou hodinou. Zaznělo intro, které poukázalo na duchovní prvky, které jejich hudba obsahuje. Čekal jsem, že moc lidí Cynic nebude zajímat a spíš půjdou na pivko, připravovat se na Dream Theater, ale kupodivu se dostavilo dost lidí. Kapela postupně zahrála celou novou desku “Traced in Air” a přihodila dva fláky ze starého “Focus”. Novou desku jsem ještě neslyšel, tak jsem většinu vystoupení koukal s otevřenou pusou a jen tak poslouchal. Cynic mě osobně potěšili absencí “robo hlasu” , který mi na jejich deskách vadí, a rozhodně si tím přilepšili.

Cynic sice hráli dobře, ale nikdo se už nemohl dočkat hlavní hvězdy. Hala se během pěti minut solidně zaplnila, i když 100% vyprodáno nebylo. Publikum šílelo, čekání bylo neskutečné, a když se rozeznělo intro, přehlušil ho orgasmický řev diváků. Kapela koncert odstartovala songem “In the Presence of Enemies Pt.1” (zpěvák James LaBrie tedy přišel až o několik minut později po zbytku kapely :-)), která byla super, ale mě 100% dostali až druhou “Beyond This Life”, která je jedna z mých oblíbených.

Kapela jela bez keců, bez přestání, hezky jeden song za druhým. Následovala vypalovačka “Panic Attack” z alba “Octavarium” a po ní velké překvapení – světová premiéra songu “A Nightmare to Remember” z nové desky živě. Nové album vlastně není nic extra, ale songy z něj naživo působí fantasticky.

Setlist Dream Theater:
01. In the Presence of Enemies Pt. 1
02. Beyond This Life
03. Panic Attack
04. A Nightmare to Remember
05. Hollow Years
06. Constant Motion
07. Erotomania
08. Voices
09. A Rite of Passage
10. The Spirit Carries On
11. As I Am
– – – – –
12. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper / Learning to Live / The Crimson Sunset

Skladba “Hollow Years” byla určitě jeden z nejlepších momentů koncertu. Výtečná balada, kterou zpívali skoro všichni v hale. Diváci se trochu zapojili i při řvaní “Constant Motion” ve stejnojmenném songu. Hlasivky naopak odpočívaly při instrumentální “Erotomania” a k ní patřící “Voices”, po které přišel song z nového alba – “A Rite of Passage”.

Další balada “The Spirit Carries On” ukázala, že kapela není jen stroj na dokonalé hraní bez emocí, jak se o ní říká, a LaBrie taky překvapil skvělým výkonem, vlastně skvěle odzpíval celý koncert, bylo vidět, že je ve formě. Nicméně tato balada byla další, u které se publikum pořádně prozpívalo. Někdy v této části koncertu na chvíli odešel bubeník Mike Portnoy a vrátil se oblečený ve sparťanském hokejovém dresu. Následovala vypalovačka “As I Am”, po které kapela zalezla do útrob haly, aby se vyhecovaná křikem fanoušků vrátila o pár minut zpět a vytasila míchanici “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper” / “Learning to Live” / “The Crimson Sunset”. V první části při skladbě “Metropolis” jsme se dočkali dloooouhého sóla kytaristy Johna Petrucciho s klávesákem Jordanem Rudessem, jež bylo pro mě vrcholem koncertu a užil jsem si ho stejně jako hudebníci. Celý koncert trval něco kolo dvou hodin a určitě to byl životní zážitek. Kdo neviděl, o hodně přišel.


Dream Theater – Images and Words (1992)

Dream Theater - Images and Words
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 7.7.1992
Label: Atco Records

Tracklist:
01. Pull Me Under
02. Another Day
03. Take the Time
04. Surrounded
05. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper
06. Under a Glass Moon
07. Wait for Sleep
08. Learning to Live

Hodnocení: 9,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dream Theater, známá kapela hrající progresivní metal, vystoupí 30. června v Praze a já jsem se na její počest rozhodl sepsat recenzi k jejímu albu “Images and Words”. “Proč zrovna ‘Images and Words’,” ptáte se, “vždyť je tu nová deska!” Jenže nová deska vyjde až 23. června a to by nestačilo mlsnému recenzentovi k několikanásobnému poslechu a sepsání recenze, když má tolik jiné práce jako například nalejvání se. A navíc, “Images and Words” je deska superklasická. Ale před samotnou recenzí krátká předmluva.

Dne 2. června se malý Earthworm rozhodl napsat tuto recenzi, a jelikož zrovna nemohl večer spát, sednul si, vzal tužku a papír a psal. Psal a psal, až popsal tři strany A4, a tak každý, kdo s jeho sáhodlouhou recenzí vydrží, má u něj velké plus. A kdo nevydrží, ten má mínus. A kdo nedočetl ani sem, je hloupý špindíra a měl by se smažit v nebi :)

“Images and Words” je kultovní album, u kterého leží počátky moderního progmetalu. I když Queensrÿche nebo Fates Warning byli první, co zkoušeli zkombinovat Black SabbathRush, na tomto albu to Dream Theater přenesli na vyšší úroveň. Opravdu, dá se říct že z “Images and Words” si bere inspiraci většina progmetalového klání, například i Cynic nebo Savatage.

Dream Theater jsou mistry svého řemesla, tedy heavy metalu, a pro mě jsou jednou z nejtalentovanějších kapel na světě, hlavně instrumentálně. Techničnost jejich hraní, komplexnost písní a neskutečný hlas Jamese LaBrieho tvoří kombinaci, na kterou může být Amerika hrdá. Cesta těchto mistrů (i přes pár změn klávesáka), začala právě albem “Images and Words”.

Je to sice až druhé album Dream Theater, ale poprvé na něm můžeme slyšet pravé přednosti kapely. Na rozdíl od předchůdce “When Day and Dream Unite” jsou skladby delší a komplexnější, ale hlavní je změna vokalisty Charlese Dominiciho, ten se totiž věkově ke skupině nehodil, byl o deset let mladší než ostatní. Byl nahrazen již zmiňovaným Jamesem LaBriem, který se stal jedním z klíčových faktorů a poznávacích znamení Dream Theater. Někteří právě kvůli jeho hlasu skupinu odsuzují, ale on je taky jeden z důvodů, díky nimž byli Dream Theater po “Images and Words” katapultováni do výšin. Samozřejmě by se neobešel bez neuvěřitelných výkonů kytaristy Johna Petrucciho, bicmena Mika Portnoye, basáka Johna Myunga a tou dobou klávesisty Kevina Moora.

Otvírák “Pull Me Under” je asi nejklasičtější skladba Dream Theater vůbec a byla první, kterou jsem od nich slyšel. Je to osmiminutová píseň plná tvrdých riffů, chytlavých melodií a skvělé práce jednotlivých instrumentů, všechno do sebe skvěle zapadá a tvoří fantastickou kombinaci. Je to tak klasická skladba, že kdybych měl vytvořit přirovnání, asi bych řekl, že je to něco, jako je “Master of Puppets” pro Metallicu nebo “Run to the Hills” pro Iron Maiden. Je to také skvělý příklad toho, jak vytvořit song, který se bude líbit i zatvrzelému deathmetalistovi, i někomu, kdo o metalu nemá ani ponětí, nebo s ním začíná. Každý si na konci řekne: “Tak tohle bylo sakra dobrý!”

Nálada se najednou úplně změní s nástupem “Another Day”. Dream Theater se rozhodně nebojí experimentovat a odklánět se od metalu. Možná to tak zpočátku nevypadá, ale je to dobrá skladba, po pár posleších se určitě každý přistihne, že si v duchu zpívá s písní :) Atmosféru skvěle doplňuje saxofon, kvůli němuž tuto skladbu někteří fanoušci odsuzují.

Další dlouhá, nepopsatelně krásná skladba nese název “Take the Time”. Začíná bicími, přidá se tvrdá kytara, slyšíme pár riffů a vyhrávek, pak se ozvou klávesy, nahodí fantastické sólo a dál se v rytmu basy dostáváme k jazzové části… a to je teprve prvních 60 sekund, ještě je před námi dalších 7 a půl minuty. Nedá se to moc dobře popsat, děje se zde najednou tolik věcí a můžeme slyšet tolik vlivů, že je pro recenzenta problém najít ta správná slova, protože toto se děje ve většině skladeb Dream Theater. Nedá se říct: “Je to něco jako…” Tato skladba je trochu jazzová, bluesová, metalová, chytlavá, ale komplikovaná, technická a podrobnější popis by byl opravdu na dlouho. Instrumentálně tento song řadím k nejlepšímu, co Dream Theater stvořili. Dejte “Take the Time” čas a rozhodně nebudete litovat.

“Surrounded” je další, a i když není moc dlouhá, nic jí to neubírá. Začíná pomalu, piano hraje, LaBrie se přidává se zpěvem, klidným a pomalým a brzy nastává exploze do jazzovité písně. Dream Theater opět dokazují, že i když to nezní jako metal, zní to dostatečně dobře na to, aby to zaujalo i metalistu.

Následuje pravá klasika Dream Theater, a kdo říká, že ne, ať roztrhne svou průkazku “fanoušek hudby”, protože si k nim nezaslouží patřit :) Řeč je o “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper”. Je to metalová jízda plná riffů, skvělého bubnování (u některých části je těžké i poklepávat nohou do rytmu), změn nálad a skvělé instrumentální části. Poslech této skladby je další nepopsatelný zážitek. Poslechněte si to, rozhodně těch devět minut neutratíte zbytečně.

Album neztrácí páru ani při “Under a Glass Moon”, ve které je jedno z nejlepších kytarových sól vůbec. LaBrie zase ukazuje emoce, které do zpěvu dává, a kromě Petrucciho sóla je v písní opět spousta riffů, které by někomu vystačily i na několik písní.

“Wait for Sleep” je taková chvíle oddechu, krátká klávesová skladba, doprovázená pouze LaBrieho zpěvem, který se k pianu skvěle hodí, a i přesto, že je to tak krátký kousek a skončí tak rychle, jak začal, skvěle se na album hodí.

Dostat se do “Learning to Live” chvíli trvalo. Zní úplně jinak než zbytek desky, což by bylo v pořádku, protože na tomto albu nezní nic jako to druhé, ale “Learning to Live” se zdá být úplně někde jinde. Dlouhé songy Dream Theater většinou bývají tvrdší, tento kousek je spíš baladičtější, možná proto není tak lehké se do něj dostat a zapamatovat si ho. Právě za tento song ubírám půl bodu.

“Images and Words” je pro mě velmi zásadní album, protože jsem díky němu našel zálibu v prog metalu (což je momentálně můj nejoblíbenější styl), pro který je to také velmi zásadní album. Asi je to také nejlepší deska pro seznámení s Dream Theater. Obsahuje skladby všech délek a stylů od pianovky “Wait for Sleep” až po tvrdý epos “Metropolis” a ukazuje, proč je tato kapela po celém světě tak milována. Takže radím každému: zapněte YouTube, pusťte si “Pull Me Under”, “Take the Time” nebo dokonce “Metropolis Pt.1” a užívejte si. Nebo možná ještě líp, běžte a kupte si to album!