Archiv štítku: Overkill

Overkill – White Devil Armory

Overkill - White Devil Armory
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. XDM
02. Armorist
03. Down to the Bone
04. Pig
05. Bitter Pill
06. Where There’s Smoke
07. Freedom Rings
08. Another Day to Die
09. King of the Rat Bastards
10. It’s All Yours
11. In the Name
12. The Fight Song [bonus]
13. Miss Misery [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7,5/10
Ježura – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Důvodů, proč se “White Devil Armory” amerických harcovníků Overkill stalo hned po svém ohlášení jedním z nejočekávanějších letošních alb na poli thrash metalu, je hned několik, ale jako nejdůraznější se zdají být dva. “Ironbound” a “The Electric Age”. Při vyřknutí těchto dvou titulů musí být všem jasno, o čem je řeč. Po vydání prvně jmenovaného opusu v roce 2010 jsou Overkill v laufu a vypadá to, že na co sáhnou, to se jim pod rukama mění ve zlato, protože aby se kapela, která ještě několik let zpět paběrkovala s nikterak výraznými deskami, vzedmula k takové formě, to je vskutku nevídaná věc. Následující “The Electric Age” svého času potvrdilo velmi silnou formu, v níž se Overkill v této dekádě nacházejí, takže od “White Devil Armory” jsem nečekal nic menšího, než parádní thrash metalovou desku hodnou jména, které se nese nad roztaženými křídly netopýra, jenž v opět lehce zeleném nádechu vítá posluchače do pořádného uragánu.

Samozřejmě se hned od přečtení titulku recenze nabízí otázka, jestli se novince “White Devil Armory” podařilo vyrovnat kvalitám svých dvou předchůdců. Sám za sebe říkám, že tentokrát se to Overkill nepovedlo a nemyslím si, že by za tím stály pouze mé vysoké očekávání, jež jsem do alba od začátku vkládal. Materiál je to samozřejmě kvalitní, o tom netřeba diskutovat a Overkill dokazují, že úspěchy let nedávných nejsou čistě náhodné, jen už to není taková šleha, jako byla dvojice předchozích opusů, které budu zmiňovat možná až nezdravě často, ale po takových deskách se tomu lze jen těžko vyhnout. Zvlášť když “White Devil Armory” vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo a předminule začalo. Průrazným zvukem počínaje (někomu přijde umělý, ale mně se jeho vyváženost všech nástrojů líbí) a celkovou náladou alb, které dopadají jako zničující palebná munice, konče.

Krom takových těch technických požadavků, které člověk od jména jako Overkill vyžaduje, jsou v úplném pořádku rovněž muzikantské výkony. Já jsem sice člověk, který v životě hudební nástroj v ruce nedržel (foukací harmonika na táboře se asi nepočítá, co?), ale přesto dokážu ocenit přinejmenším nápaditost a sehranost jednotlivých nástrojů. V tomto ohledu je sázkou na jistotu dvojice Dave Linsk a Derek Tailer, jejichž kytarové souboje (zejména ty ve “Freedom Rings” nebo “Down to the Bone”) nemají chybu a přestože jsou skladby v drtivé většině pekelně rychlé, tak je zbytečné obávat se jednoduchých old-school odrhovaček konzervativního střihu, protože většina skladeb má glanc a chytré nápady, jež je zvedají výš. Rozplývat se nad výraznou basou a kulometnými bicími výjezdy pánů D.D. Verniho a Rona Lipnickiho je pak nošením dříví do lesa, protože každý, kdo už některý z počinů slyšel, ví, o čem mluvím.

No, a na konec je tady legendární Bobby “Blitz” Ellsworth, který mučí své hlasivky a sluchovody posluchačů díky vysoce položenému ječáku. Je zvláštní, jak to, co mi kdysi na hudbě Overkill strašně lezlo na nervy a co mě od starších alb vyloženě odrazovalo (Blitzův řev), mě s vydáním “Ironbound” smetlo a od té doby se stalo mým oblíbeným aspektem tvorby této pětičlenné party z New Jersey. Jeho vokál je naprosto jedinečný, unikátní a tak je k němu třeba přistupovat. Nesedne každému (věřte, vím, o čem mluvím), ale v každém jeho slově je cítit naléhavost a energie z něj jen srší.

Řečí už ale bylo dost, takže pojďme směle na věc. Úvod “White Devil Armory” obstarává neveselé intro “XDM”, které přechází v úvodní rychlopalbu “Armorist”. Po té se sáhlo i jakožto po první věci, která se dočkala obrazového ztvárnění. Z tohoto úhlu je to samozřejmě správná volba, protože to je energický otvírák, který má neuvěřitelný tah na branku a plní tak funkci poutače fanoušků, kteří s tvorbou Overkill nemají tu čest a fanoušky starší upoutá jistě taky, ale v kontextu celé desky jí, podobně jako hodnotící H., považuji za slabší část jinak celistvé nahrávky. Síla alba jako celku tkví zejména v tom, že postrádá vyložené vrcholy, nebo naopak kvalitativní propady. Ne, že by se na něm vyložené pecky nenacházely, ale vyrovnanou laťkou tento pocit úspěšně vyvrací. “White Devil Armorist” si celou dobu jede ten svůj našlapaný thrash metal s přesahy do heavy metalu a občas k punkové neučesanosti v podobě krátkých momentů skvělé “Pig”. Do podobné sorty písní spadá ještě dvojice “Down to the Bone” a “Where There’s Smoke”, které jsou z mého pohledu klasické Overkill pecky let aktuálních a krom rychlých slok se nebojí přijít s (relativně) melodickým refrénem, kdy zejména ten v “Down to the Bone” je opravdu skvělý.

Aby to nevypadalo, že dobré skladby se nachází jen v první polovině nahrávky, tak z té druhé stojí za zmínku zcela určitě thrashový náser “Freedom Rings”, nebo výraznou rytmikou poháněná dvojice “Another Day to Die” a “It’s All Yours”. Zpočátku se mi sice zdálo, že druhá polovina postrádá nějaký opravdu výrazný moment, který by posluchače mírně nakopnul a nepřipustil případnou skomírající pozornost, nicméně je tady “King of the Rat Bastards”, která si do hitovostí nic nezadá s již zmíněnou “Armorist”. Oproti ní však nepůsobí příliš jednoduše, na což právě “Armorist” začala brzy dojíždět. Jako první ochutnávku jsem si jí zamiloval, ale později jsem se jí zajedl přeci jen o něco dřív, než bych po nástupci otvíráků jménem “The Green and Black” a “Come and Get It” z předchozích alb očekával. Tak trochu stranou všech skladeb ční pomalá “Bitter Pill” s parádně zatěžkaným riffem, jenž je oproti těm masakrům všude okolo příjemným zpestřením a táhne skladbu vzhůru, takže i když jsem říkal, že vyložené vrcholy na “White Devil Armory” neobsahuje, tak minimálně “Bitter Pill” se v těch deseti skladbách v žádném případě neztratí.

Přestože vyložená slova kritiky nepadla a výsledná sedmička se tak může zdát jako známka nízká, tak v porovnání s předešlými počiny jsou na tom letos Overkill prostě a jednoduše o třídu hůř. Možná, kdybych neměl s čím srovnávat, tak bych se vytasil se známkou vyšší, ale takhle, při vědomí, že to je sice opravdu poctivá porce thrash metalu dle těch nejlepších stylových zvyklostí, ale pořád “jen” porce stojící ve stínu alb předešlých, se mi po lepším hodnocení sahat příliš nechce. Čistě po kompoziční stránce je “White Devil Armory” v pořádku, ale pocitově pro mě bude tahle placka až na třetím místě (pokud se budeme bavit pouze o novodobém materiálu). I když samozřejmě chápu, že se pánové snaží držet toho, co jim evidentně šlape, tak když si vezmu, že i s netypickou “Bitter Pill” to není vůbec špatné, tak by možná pro příště nebylo špatné poohlédnout se po trošku variabilnějším materiálu a překvapit zase z jiné strany. V každém případě je “White Devil Armory” důkazem, že Overkill jsou aktuálně ve formě a leckterá thrashová kapela by jim takový materiál mohla závidět.


Další názory:

Dá se říct, že na čtyři roky starém opusu “Ironbound” chytili thrash metaloví veteráni Overkill doslova životní formu a natočili nejspíš tu nejlepší desku svojí dlouhé kariéry (dobrá, přinejmenším jednu z nejlepších, abych zas nepřeháněl). Od té doby je kapela v obrovském laufu a její forma pokračuje i nadále. “The Electric Age” bylo hodně super a nejnovější placka “White Devil Armory” je stejně tak. Overkill si opět drží svůj vysoký standard, napsali parádní fošnu, která po celých těch 50 minut hravě zvládne nenudit, a navrch jako vždy přihodili pár kulervoucích hitovek, jež celé album posunují ještě více směrem nahoru. Co se týče mě osobně, já bych za tyhle vrcholy určitě označil “Pig”, hutnější “Bitter Pill”, “Another Day to Die” a “King of the Rat Bastards”, což je jedna šleha vedle druhé. Nicméně vyloženě slabý není žádný kus, ten nejméně povedený je možná trochu paradoxně videoklipem vybavená “Armorist”, ale vzhledem k tomu, že i ta je vlastně dobrá, tak není co řešit. Jednoduše řečeno, Overkill opět vraždí a společně s Death Angel jsou pro mě osobně v současnosti asi tou nejzajímavější thrashovou kapelou z těch starých veteránů.
H.

I když toho od Overkill znám jen naprosté minimum, na “White Devil Armory” jsem se dost těšil, protože i to málo, co znám, zařadilo tyhle staré pardály do vybrané společnosti thrashovek, které mě narozdíl od zástupů ostatních baví a mají mi co nabídnout. A s výsledkem, jakým novinka dopadla, jsem rozhodně spokojen. Důvody? Zaprvé je to originalita. Overkill totiž na “White Devil Armory” (a podle všeho i na starších nahrávkách) znějí dost svojsky, a to ať už jde o instrumentál (ty změny rytmu jim žeru i s navijákem!) nebo vokál (Bobbyho Elswortha si jde splést jen těžko), a právě tohle je dělá výjimečnými. Zadruhé je to pak prostě pořádná pecka mezi oči. “White Devil Armory” je parádně agresivní, nasraná, ale přitom pořád chytrá a zábavná deska, jež nepostrádá řadu vyloženě chytlavých momentů, spoustu výtečné instrumentální práce (basa!) a která díky tomu všemu prostě baví, aniž by jí v tom padesát minut stopáže jakkoli bránilo. Nejlepší skladby? Pro mě asi “Armorist”, “Down to the Bone”, “Bitter Pill” (ta je obzvlášť skvělá), “Where There’s Smoke” a “Another Day to Die” (další výtečný kus), ale zbytek nijak zvlášť nezaostává a kovaný thrasher si jej rozhodně oblíbí, ačkoli já jsem trochu rezervovanější. I proto si stejný kovaný thrasher může k mé silné sedmičce přidat klidně bod navíc. Ale vkus nevkus – tohle je jednoduše velice dobrá práce.
Ježura


Redakční eintopf #65 – červenec 2014

Wolves in the Throne Room - Celestite
Nejočekávanější album měsíce:
Wolves in the Throne Room – Celestite


H.:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 6/10

Ježura:
Empyrium – The Turn of the Tides
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Overkill – White Devil Armory
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Ill Niño – Till Death, La Familia
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Manic Street Preachers – Futurology
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 6/10

Skvrn:
Empyrium – The Turn of the Tides
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Wolves in the Throne Room – Celestite
Index očekávání: 7/10

Přichází léto a s ním každoroční, nezbytný a obligátní evergreen, kdy si v eintopfech všichni stěžují, že nic moc nevychází. Ale to už je klasika… zatímco většina normálních lidí se válí na sluníčku u vody nebo konzumuje C2H5OH na hudebních festivalech, redaktoři Sicmaggot mají hemzy, že jim vychází málo experimentálního avantgardního post-black metalu míchaného s ambientem, noisem, jazzem a alikvotním zpěvem s progresivní fujarou. No, nevadí, pojďme na věc…

Do vyšších cifer očekávání tentokrát nakonec vylítla celkem čtyři alba, z nichž úplně nejvýše se vyšplhala klávesová atmosféra “Celestite” od zámořských (black metalových) introvertů Wolves in the Throne Room… ne všichni sice počinu věří stoprocentně, ale i tak největší část redakce vkládá své naděje právě do formace bratří Aarona a Nathana Weaverů. Jen kousek za nimi se pak umístili další Američané, thrash metaloví veteráni Overkill, kteří v posledních letech chytili nevídanou formu a s novinkou “White Devil Armory” se ji určitě budou snažit potvrdit. Ony další dvě nahrávky, jimž se dostalo solidnějšího indexu očekávaní, pak jsou “The Turn of the Tides” od Empyrium a EP “Lost in Indigo” od Černé, které je sice již digitálně venku, ale v červenci vyjde i na fyzickém nosiči.

H.

H.:

S vydáváním nových alb to v létě bývá vždycky o něco horší, ale tentokrát, nemůžu si pomoct, je to fakt bída i pro mě, i když poslouchám kdejakou hovadinu napříč všemi žánry. Když budu brát věci, které mě alespoň trochu zajímají nebo by mě přinejmenším zajímat mohly, skončím na dvou jménech – Monarch a Wolves in the Throne Room. Nicméně vzhledek k faktu, že Monarch už roky visí na mém nechvalně proslulém seznamu toho, co bych si měl někdy poslechnout, ale ještě pořád jsem se k tomu nedostal, je asi jasné, že musím zvednout hnát pro zámořské black metalové ekology. Wolves in the Throne Room mám vlastně docela rád a především desky “Two Hunters” a “Black Cascade” jsou fakt excelentní, ale novinka “Celestite” má být experimentálním počinem, který se bude pohybovat v minimalistickém pojetí ambientu, klávesové atmosféry a podobných pěkných věcech. Což o to, takhle řečeno mi to zní docela lákavě, zvláště ve světle toho, že Wolves in the Throne Room již v minulosti nejednou dokázali, že tvorba atmosféry jim ani v nejmenším není cizí, nicméně první vypuštěná ukázka v podobě “Celestite Mirror” mě zrovna neohromila, což očekávaní značně zchladilo. Není ovšem žádným tajemstvím, že podobné záležitosti fungují především jako celek a v rámci desky, nikoliv jako samostatné písně, takže pořád doufám, že si mě “Celestite” nakonec získá…

Ježura

Ježura:

Ačkoli jsem se docela dlouho bál, že v letních měsících budu muset u eitopfů dost složitě vybírat z desek, které opravdu jitří mojí zvědavost, nakonec je to vlastně úplně pohodová záležitost. Nejisté vydání “The World We Left Behind” od Nachtmystium se totiž konečně usadilo v srpnu, a jak tak koukám, co nám nabízí červenec, těžko můžu zvolit jiné album než “The Turn of the Tides” od německé neofolkové legendy Empyrium, jež v uplynulých měsících definitivně procitla z dlouhého spánku a po obrazem doprovozeném živáku “Into the Pantheon” se vrací s plnohodnotnou deskou. Že Empyrium nemají žádnou přímou konkurenci ale ještě neznamená, že krom “The Turn of Tides” nevyjde nic zajímavého. V první řadě to platí o thrashových veteránech Overkill, jejichž novinku “White Devil Armory” si ujít rozhodně nenechám, ale nějaký ten poslech snad věnuji i dece “Celestite” od amerických Wolves in the Throne Room a celkem mě láká konečně vyzkoušet tvorbu pro našince svérázným způsobem sympatického projektu Černá, a to skrze EP “Lost in Indigo”, když už konečně vyjde ve fyzické podobě.

Kaša

Kaša:

Červenec bude hodně slabý měsíc. Když se dívám na seznam chystaných alb, tak jsem zvědavý pouze na dva tituly. “Redeemer of Souls” od staříků Judas Priest samozřejmě nemůže chybět, protože už jen ze zvědavosti, jak na tom legendy po odchodu K. K. Downinga jsou, si dlouho očekávanou novinku v žádném případě nehodlám nechat ujít. Na co se ale opravdu těším, to jsou Overkill s jejich “White Devil Armory”. Tahle thrashová sebranka z New Jersey se albem “Immortalis” nakopla ke skvělé formě, kterou poslední dva počiny “Ironbound” a “The Electric Age” prodloužily na slušnou sérii. Upřímně řečeno nemám důvod očekávat nic jiného než další thrashovou jízdu s ochranou známkou Overkill, a i když nerad dělám ukvapené závěry, tak říkám, že pokud všechno dopadne, tak jak by papírově mělo, tak už příští měsíc budu mít na stole thrashové album roku! No dobře, nechme se překvapit…

nK_!

nK_!:

V červenci je pro mě výběr poměrně jasný. Chvíli jsem uvažoval nad popíkem Sonic Syndicate (7/10), který v redakci vážně poslouchám snad jako jediný. Ale poté, co jsem zjistil, že je na první opravdu letní měsíc naplánována novinka Ill Niño, nebylo už co řešit. Tyhle Latinoameričany znám od alba “One Nation Underground”, které dosud považuji za jejich nejlepší. “Enigma”, “Dead New World” a “Epidemia” rozhodně nebyly špatné desky, ale mé srdce zůstává zatím věrné starším počinům. Slovy frontmana Cristiana Machada nové album hodně lidí překvapí. Prý napsal i zatím nejlepší texty, tak uvidíme, co se z “Till Death, La Familia” nakonec vyklube.

Atreides

Atreides:

Oproti značně bohatému a pestrému červnu by se dal červenec označit jedním slovem – bída. Chcete-li jeho stav vyjádřit delší variantou, bylo by to pusto a prázdno, a to i přesto, že to zdaleka nevypadá na kdovíjak tropický měsíc. Ačkoliv sice vychází další deska legendy Judas Priest nebo třeba novinka Novembers Doom, případně Wolves in the Throne Room, nakonec jsem zakotvil někde docela jinde. V prvé řadě jde o oficiální vydání fyzického ípka “Lost in Indigo” od mého oblíbeného one man projektu Černá. V druhé, té mnohem důležitější řadě, se jedná o novinku indie rockové legendy Manic Street Preachers. Tihle veteráni mají na kontě víc než deset alb a “Futurology” bude tím dvanáctým do tuctu. Osobně od něj neočekávám příliš mnoho, respektive jen potvrzení pozice kapely, která tvoří svojí hudbu s nadhledem a v naprosté většině případů dokáže přijít s materiálem, který mě prostě baví – a je jedno, jestli jde o starší, melancholičtější tvorbu nebo mladší, energičtější songy. Věřím ale, že v tomhle ohledu mě Manic Street Preachers zkrátka nezklamou, protože po zkušenosti s dobrou polovinou jejich diskografie jsem v jejich hudbě jen stěží hledal nějaké nedostatky.

Zajus

Zajus:

Červenec, toť měsíc průměrných a podprůměrných počinů, které navíc nikdo nezná. Každý rok si na to stěžujeme a každý rok to nikoho nezajímá. Proto vlijme do žil trochu optimismu a připomeňme si alba, která budou v prvním prázdninovém měsíci stát za poslech. Wolves in the Throne Room je kapela, která by mě čistě na papíře měla bavit nevídaně. Atmospheric black metal mám rád a Wolves in the Throne Room jsou pro mnohé jeho králi. Přesto však nemůžu říci, že by mě některá z předchozích desek zaujala. Vůli však neztrácím, novinka “Celestite” to totiž může změnit. Naopak o kvalitách Overkill si nemyslím mnohé dobré, tahle kapela podle mě prostě nijak nevybočuje z řady. Přesto však jsem si s ní jeden krátký románek prožil, a to s čtyři roky starým “Ironbound”. Na “The Electric Age” kouzlo již neulpělo, ale třeba se s novinkou “White Devil Armory” vrátí. Pokud bych však měl sázet, zda mě více zaujme “Celestite” nebo “White Devil Armory”, vsadil bych všech šest bodíků na novinku Wolves in the Throne Room.

Skvrn

Skvrn:

Letmým pohledem není červenec žádná sláva a nebýt dvou alb, které celý měsíc zachraňují, asi by ten eintopf nedopadl slavně. Už už tu měly rezervované místo špičky amerického black metalu Wolves in the Throne Room, jedna deska je ovšem v mých očích očekávána ještě víc. Zvlášť když Wolves in the Throne Room nepřicházejí s úplně klasickým materiálem, ale jen syntezátorovým protipólem k (mimochodem skvělé) řadovce “Celestial Lineage”. Na úplné čelo červencové nabídky řadím comeback dnes již kultovních Empyrium. I když novinka “The Turn of the Tides” nebude mít s metalem nic extra společného, výsledku se nebojím, protože svou neofolkovou kvalitu potvrdili tihle Němci už v minulosti. Navíc, vypuštěná ukázka zněla moc dobře. Jak jsem naznačil výše, další nahrávky jsou už jen takový slabý odvar. Jasně, budou tu Judas Priest, Overkill, ale s veškerou úctou, tohle mě asi mine. O něco zajímavější budou minialba od Thränenkind a amerického projektu Černá, který mě ovšem na svém debutu moc nepřesvědčil. Však uvidíme.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Asi to leckomu přijde jako rouhání, ale deathcorové ikony Suicide Silence mě nechávaly vždycky chladným. Na novince “You Can’t Stop Me” ale tragicky a zbytečně zesnulého Mitche Luckera nahradil Hernan HermidaAll Shall Perish, takže možná… MOŽNÁ si je tentokrát poslechnu i dobrovolně. Obdobně však neučiním s novou deskou Chelsea Grin, protože tyhle chlívy už jsou na mě moc, ovšem komu nestačí Suicide Silence, může se pokochat libými tóny ve společnosti těchto pánů. Obloukem obcházím i Judas Priest, ale zastavuji se u jiných dlouhověkých vlasatých legend, kterými jsou Overkill. Dva roky starou “The Electric Age” jsem vynechal, tak se uvidí, jestli se novinka “White Devil Armory” vyrovná desce “Ironbound”, která mě dost bavila. Ideálním soundtrackem pro toto studené léto pro mě však budou dvě jména představující americký atmosférický post-black, a sice “Černá” se svým třípísňovým EP “Lost In Indigo” a trve parta ze severu Spojených států Wolves in the Throne Room, kteří deskou “Celestite” můžou nebo taky nemusí překonat laťku v mých očích vysoko nastavenou velkolepým opusem “Black Cascade”, takže jsem na tento boj dosti zvědav.


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Overkill, 3 Inches of Blood, Purified in Blood

Overkill
Datum: 15.10.2012
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Overkill, 3 Inches of Blood, Purified in Blood, Degradead

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Overkill jsou v posledních letech v obrovské formě, o tom myslím není sporu. Ačkoliv já osobně mám radši předchozí “Ironbound”, které už nyní s odstupem pouhých dvou let považuji za milník thrash metalu 21. století, ani letošní novinka “The Electric Age” kapele ostudu rozhodně nedělá, spíš právě naopak potvrzuje výše zmíněnou myšlenku o obrovské formě. Že na sebe nějaké to turné, které by březnové album podpořilo, nenechá dlouho čekat, to bylo vcelku jasné…

Jako první se na pražské zastávce objevili švédští Degradead, které jsem však bohužel nestihl. Ne, že bych je zaříznul záměrně, prostě jsem jen nemohl dorazit dříve; vlastně jsem měl co dělat, abych stihl alespoň následující Purified in Blood z Norska. Ti předvedli svižný moderní nářez s množstvím core vylomenin, nicméně jejich muzice nejde minimálně v živém provedení upřít dost velká chytlavost, nekompromisní tah na bránu a také solidní koule. Stejně jako všechny podobné žánrové dravé skupiny působili i Purified in Blood hodně sebejistým dojmem a chovali se, jako kdyby pódium bylo jen jejich – ale k téhle muzice to sedí. Nutno říct, že všech pět členů, fousatého bubeníka nevyjímaje, dřelo se vší vervou a žádný z nich nevypustil ani minutu. Snad i díky tomu se jim nakonec podařilo zpočátku trochu chladnější publikum získat na svou stranu… ostatně publikum ani nemělo moc na výběr, když se to zpěvák Hallgeir Skretting Enokssen hned několikrát vydal mezi lidi osobně rozhýbat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že heavy metaloví 3 Inches of Blood z Kanady se jako předkapela Overkill příliš nehodí, ale jejich koncert ukázal, že zde byli právem. Kromě toho, že odehráli výbornou show, což by samo o sobě mohlo stačit, zněla jejich muzika v živém podání mnohem tvrději a místy opravdu až thrashově. Vystoupení sice zdaleka nebylo tolik agresivní a nasrané jako u předcházejících Purified in Blood, ani tak intenzivní jako následující Overkill, ale rozhodně mělo hodně co do sebe. Parta fousatých týpků v džískách prostě přišla, zahoblovala si to svoje a nějakým způsobem to bylo ukrutně zábavné. Setu vládnul zejména vysoký ječák Cama Pipese, který prořezával klubový vzduch vskutku vydatně. Zatímco u spousty jiných znějí podobné fistule, jako kdyby zpěvákovi někdo skřípal koule ve svěráku, u 3 Inches of Blood to prostě funguje a navíc to zní vážně cool. Těžko si představovat takovou “Battles and Brotherhood” (mimo jiné, samozřejmě), kdyby tam tohle ječení nebylo. Každopádně, i u 3 Inches of Blood z mé strany panovala velká spokojenost, večer byl tedy načat více než dobře a už bylo jen na samotných Overkill, aby mu nasadili odpovídající tečku…

Setlist Overkill:
01. Come and Get It
02. Bring Me the Night
03. Rotten to the Core
04. It Lives
05. Electric Rattlesnake
06. Hello from the Gutter
07. Ironbound
08. Save Yourself
09. The Wait / New High in Lows
10. Thunderhead
11. Old School
12. Who Tends the Fire
13. In Union We Stand
14. Elimination
– – – – –
15. Coma
16. Fuck You / Powersurge

Hlavní hvězdy Overkill se však nijak zahanbit nenechali. Přestože Purified in Blood3 Inches of Blood zahráli velice dobré sety, naprosto bezchybný výkon Overkill dal na obě předkapely honem rychle zapomenout. Už od prvních vteřin americká pětice nasadila vysoké tempo, které naštěstí vydrželo až do samotného závěru, čemuž zcela jistě napomohlo i to, že Overkill se opravdu věnovali mnohem více hraní než proslovům, jichž bylo minimum. Naopak song střídal song a než si všichni stačili po konci jedné pecky vydechnout, Overkill už pomalu rozjížděli další, čili žádné okolky. Co se týče samotných výkonů, o těch se snad ani nemá cenu, jelikož všichni hudebníci jeli doslova na 100%, pohánění vydatnou podporou publika, které bylo vskutku výborné; pot doslova stříkal na všechny strany – na pódiu i v kotli. Vše svým typickým mácháním rukama dirigoval zpěvák Bobby Blitz, jenž má v hrdle opravdovou pilu – a ta ten večer řezala naprosto zodpovědně. Již jsem zmínil v předchozím odstavci, že koncert Overkill byl především intenzivní – jen těžko lze nalézt přiléhavější adjektivum, jež by jejich vystoupení popsalo. Od začátku do konce bylo nasazení celé kapely opravdu maximální, navíc bylo opravdu znát, že to hudebníky i po tolika letech stále baví a že vyloženě hrají pro radost, že jsou opravdu potěšeni vydatnou odezvou publika a že si celý koncert náležitě užívají. Vše bylo naprosto přirozené a nenucené, Overkill si opravdu na nic nehráli, stále však bylo to, co předvedli, mnohem pamětihodnější než koncerty mnohých skupin, které si musí vypomáhat nějakou bláznivou show, aby dokázaly bavit. Ano, i Overkill měli třeba velice dobře provedená světla, ale to bylo asi tak všechno, zbytek byl už v režii samotné kapely, jež ovšem dělala vše proto, aby se fanouškům, kteří na koncert dorazili, odvděčila co nejlepším zážitkem – nutno říct, že snaha bylo opravdu úspěšná.

Turné se sice konalo především na podporu “The Electric Age”, přesto z desky zazněly pouhé tři skladby (i to ale nakonec bylo největší zastoupení) – úvodní “Come and Get It”, s níž Overkill otevřeli i samotný koncert, přibližně v polovině setu “Save Yourself” a v neposlední řadě singlová vypalovačka “Electric Rattlesnake”, jejíž refrén naživo neskutečně zabíjel. Podobně na tom byla i singlovka z předcházející desky “Ironbound”, “Bring Me the Night”, která mi živě přijde ještě mnohem víc kulervoucí než z desky. Z “Ironbound” pak ještě zazněla dokonalá titulní věc a opět to byl skvost. Zbytek setu pak obstaraly starší songy, nicméně nebylo žádné album, jemuž by Overkill dávali přednost, setlist byl pojat stylem, že z každé desky zazněla přesně jedna písnička, přičemž se dostalo na většinu jejich početné diskografie. Nechyběl však samozřejmě žádný ze zásadních kusů jako “In Union We Stand”, “Elimination” nebo chytlavá “Old School”, která sice zas až tak stará není, nicméně mezi fandy už téměř zlidověla. Dále za zmínku určitě stojí “Rotten to the Core”, jejíž refrén drtil podobně jako v případě “Electric Rattlesnake” a “Bring Me the Night”, a samozřejmě závěrečná “Fuck You”.

Když výkon Američanů porovnám s jinými thrash metalovými kapelami, jež jsem v poslední době viděl, tak například takoví Megadeth nebo Kreator, kteří jsou o mnoho většími jmény, se s Overkill nemohli rovnat ani v nejmenším. Popravdě, když tak o tom přemýšlím, vlastně si vzpomínám jen na minimum thrash metalových vystoupení, z nichž bych odnesl takový zážitek, jestli vůbec nějaký. Když prohlásím, že tohle byl jeden z nejlepších thrashových koncertů, na jakém jsem osobně kdy byl, a určitě nejlepší show samotných Overkill, jakou jsem kdy viděl, věřte mi, že rozhodně nepřeháním. Plný počet bodů!


Overkill – The Electric Age

Overkill - The Electric Age
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 30.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Come and Get It
02. Electric Rattlesnake
03. Wish You Were Dead
04. Black Daze
05. Save Yourself
06. Drop the Hammer Down
07. 21st Century Man
08. Old Wounds, New Scars
09. All Over But the Shouting
10. Good Night

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8,5/10
H. – 8/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to. Když vás něco nezaujme hned na začátku… Ne, to byl takový malý vtip. To opravdu není případ amerických Overkill. Ba naopak. Jestli se na něco můžete spolehnout, pak na to, že jejich nové album “The Electric Age” doposloucháte, a to s jakou vervou vám budou trhat žíly, to už je opravdu jen na ctihodném vkusu. Každopádně mám opět vyslovenou radost (myšleno ironicky), že se můžu “pohrabat” v albu, u kterého by samo o sobě stačilo napsat jednu větu. Něco ve smyslu: “Užijte si to, já si užila taky.”

Ale když už jsem tedy donucena se v tom šťourat, tak to vezměme hned od samotného konceptu a myšlenky. Pravda je, že Overkill předvedli dokonale druhý dech už na předcházejícím “Ironbound”, které se mi zdálo o trochu víc, řekněme, váhavější, než je recenzovaná šestnáctá deska. Čím vůbec nenarážím na samotné bravurní provedení. “The Electric Age” je jejím hrdým a trochu přímějším nástupcem. Začíná naprostou adrenalinovou jízdou a kupodivu jí určitém smyslu končí i nekončí. A to je právě celá ta ironie a lehkost, kterou byli schopni Overkill vysypat z rukávů. Občas mi to připadalo, jako by na kostru podvraťáka, přejetého v osmdesátých letech, nalepili nové maso a snažili se ho prodat jako výstavního pudla s rodokmenem.

Lebkou by v tomto případě mohl být nejvíce slyšitelný fakt. Tím je Bobby Ellsworth. Ten chlap je nesmrtelnou představou toho, jak to znělo a mělo to znít. Říkejme tomu třeba stará škola. Něco, co pro nás, osoby, co ještě před pár lety pšoukaly do plenek, je trochu nepochopitelné. Je způsobem smrtelného nasazení, šíleného řevu (a on sám to kombinuje ještě s motorovou pilou, vysokofrekvenčním ultrazvukem a pliváním na kapoty aut). Ale toho řevu a zpěvu, který mi úpěnlivě cpal můj tatínek do hlavy. Nejsem na něj zvyklá. Připadá mi a bude vždycky připadat jako nějaká archaická připomínka, ale jo, v určité zvráceným smyslu to zbožňuju.

Když jen tak taktně zmíním páteřní baskytaru a Verniho, nebudete mi to mít za zlé, že ne? Já bych totiž mnohem radši poukázala na smrtelnou a doplňující se kombinaci obou kytaristů. To je další věc, kterou uslyšíte hned na první poslech. Je to geniální souhra, která se mně zdá občas až neuvěřitelná. Mně z ní prostě v určitém smyslu leze mráz po zádech a tak nějak se mi zdá, že nikdy nevím, co vlastně přijde v další minutě. A nedej bože, když do, už tak drsného tempa, začne “mydlit” Ron Lipnicki.

Ale abych stále netlachala něco o smrtelném tempu. Ono je a není smrtelné. Tohle album je jako dobrá kniha, udržuje vás v napětí a v bdělosti celou dobu. Vlastně nasazuje svoje drama už začátkem “Come and Get It”, v kterém vám vystoupá tep. “Electric Rattlesnake” a “Wish You Were Dead” vás uvedou do děje a pak už se jenom živíte celým dramatickým příběhem. Takže nakonec to je tempo jen tak vražedné, za jak vražedné vy ho považujete. A jako každá dobrá kniha má i “The Electric Age” napůl idylický, napůl drastický závěr. Bavím se o naprosto geniální “Good Night”. Ksakru, já si vážně říkala, že chtějí děti uspat baladou, ale znáte to, takovou tou krásně znějící starou baladou. No, tak nic, tak si ze mě tropte, thrash metalisti, blázny.

Koneckonců, to je přesně to, co celou dobu Overkill dělají, tropí si z nás blázny. Mixují milkshake se třicet let starou whisky. A ono je to nakonec příjemné pití. A jako příjemně ožralé osoby nás ještě dotáhnou domů tmavou a tichou ulicí a řeknou, že je čas jít spát. Holt když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Ovšem v rámci mezí, tihle chlapy si už ostatně nemají moc co dokazovat.


Další názory:

Overkill jsou v posledních několika letech v obrovské formě, o tom není třeba pochybovat ani v nejmenším. Ačkoliv musím říct, že předchozí “Ironbound” se mi líbilo rozhodně více, i tak “The Electric Age” patří k tomu nejlepšímu, co lze aktuálně na thrash metalovém poli slyšet. Oproti “Ironbound” mi na novince malinko chybí rozmanitější pecky typu “The Green and Black”, “The Goal Is Your Soul” nebo excelentní střední pasáž v titulce “Ironbound”; “The Electric Age” mi jako celek přijde spíše přímočařejší, ovšem zase když se do toho pánové opřou (a že se do toho opírají takřka celou hrací délku), stojí to za to, jak mimo jiné dokazuje například kulervoucí refrén výborně zvolené singlovky “Electric Rattlesnake”. Každopádně, to už jsou jen detaily a otázka osobních preferencí, jako celek je i “The Electric Age” výborný thrashový nářez, to je bez diskuse! Ostré riffy, řezavý Blitzův vokál, našlapané tempo – to vše nejnovější fošna Overkill nabízí v míře opravdu vrchovaté, díky čemuž budou všichni fanoušci kapely jistě spokojeni.
H.

Dlouhá léta jsem Overkill nemohl přijít na jméno, nikdy mi nepřišli natolik zajímaví, abych jejich tvorbu sledoval nějak pozorněji či dokonce se zájmem. Pro mne dříve nesnesitelný zpěv Bobbyho “Blitze” Ellswortha tomu nikdy taky moc nepřidal. Po vydání “Ironbound” se ve mně něco zlomilo, a že jsem do té doby přicházel o velké věci, je asi všem jasné. Zmíněné “Ironbound” představovalo brilantní thrash metalovou jízdu, která místy dosahovala kvalit legendárních alb představitelů žánru. V obdobné formě Overkill pokračují i na “The Electric Age”. Po prvních posleších si mě album naprosto získalo a už nepustilo. A jaká že novinka je? Energická, agresivní, přesto šikovně prošpikovaná melodiemi, troška punkového nádechu, prostě skvělý koktejl, který nenudí. Hned úvodní našlapaná dvojice skladeb “Come and Get It” a jako ochutnávka uvolněná “Electric Rattlesnake” nastavují laťku pekelně vysoko. A s dalšími skladbami se nepolevuje. Skvěle dopadla skoro až “acceptovská” “Black Daze”, nesoucí se ve středním tempu, či zběsilě punková “Save Yourself”. Všechno do sebe skvěle zapadá, a přestože se skladby drží klasických postupů, s blížícím se koncem nepřicházela žádná nuda, když si k tomu připočtete prvotřídní zvuk, nezbývá mi nic jiného, než si nasypat popel na hlavu za to, co jsem kdysi o Overkill prohlašoval. K dokonalosti v mých očích albu schází snad jen takový ten moment překvapení, prostě se pokračuje tam, kde se na “Ironbound” skončilo, a i když kvalitativně si jsou alba v podstatě rovná, subjektivně dávám přednost předchozímu počinu.
Kaša


Redakční eintopf #35 – březen 2012

Borknagar - Urd
Nejočekávanější alba měsíce:
Borknagar – Urd
Devilish Impressions – Simulacra


H.:
Devilish Impressions – Simulacra
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Borknagar – Urd
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Cannibal Corpse – Torture
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Barren Earth – The Devil’s Resolve
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Overkill – The Electric Age
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Heidevolk – Batavi
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Evenoire – Vitriol
Index očekávání: 7/10

Tentokrát se opět sešly dvě desky měsíce – shodou okolností se jedná hned o první dva tipy od H. a Ježury. První jmenovaný zvedl palec pro nepříliš známé Poláky Devilish Impressions, druhý pro osvědčenou klasiku v podobě Borknagar. “Simulacra”“Urd” si vysloužily velice pěkný index 9/10. Nejsou to ovšem samozřejmě jediná alba, která v březnu jistě budou stát za poslech, ale najdou se i další, čímž nemáme na mysli jen výherní volby ostatních redaktorů – Barren Earth, Cannibal Corpse, Evenoire, Heidevolk a Overkill – ale například i v několika textících zmiňované Japonce Sigh či další očekávané počiny od skupin jako Soulfly, Asphyx nebo Ministry.

H.

H.:

Že já ten eintopf vždycky napíšu hned na začátku měsíce a pak ho musím pětkrát přepisovat… i tentokrát jsem splácal jakousi oslavnou řeč na novinku japonských magorů Sigh – na jejichž “In Somniphobia” se samozřejmě pořád těším, na tom se nic nemění -, ale postupem času jsem musel svůj názor přehodnotit a nakonec tu vypíchnout skupinu jinou. A důvodů mám hned několik. Jednak si to pánové zaslouží, neboť jejich tvorba není příliš známá širší posluchačské obci – naivně doufám, že takové upozornění snad aspoň někoho donutí se jim podívat na zoubek, neboť jejich muzika jistě stojí za poslech. A právě to je ten druhý důvod – hudba Devilish Impressions je prostě neskutečně skvělá. Předchozí deska “Diabolicanos – Act III: Armageddon” patří mezi ty počiny, které poslouchám dlouhé roky a ještě mne neomrzely. Avantgardní kombinace black a death metalu je v podání těchto Poláků opravdu výjimečným posluchačským zážitkem – výtečná atmosféra, spousta nevšedních nápadů, obrovské množství různých nálad a pocitů. Co skladba, to úplně něco jiného, ale přece logického v rámci celku. Není se tedy co divit, že se na pokračování “Simulacra” opravdu těším – tím spíše, že na něj čekám již pár roků. Ukázka v podobě “Icaros” navíc zní natolik dobře (a to ještě slabé slovo!), že o kvalitě desky nemám sebemenších pochyb. A o tom výborném obalu už ani nemluvím…

Ježura

Ježura:

Letošní rok se zdá být alespoň co se týče eintopfů docela dramatický. Začalo to v únoru (respektive lednu), kdy jsem dlouho rozmýšlel mezi dvojicí AsphyxBorknagar, zvolil Asphyx, a když jsem pak svého rozhodnutí litoval a chtěl eintopf přepsat, najednou koukám, že se datum vydání Borknagar přesouvá na březen. Šampaňské a konfety na oslavu mého březnového favorita ovšem vydržely jen do té doby, než mi bylo sděleno, že se bude muset utkat s šílenými Japonci Sigh. Abrakadabra, máme tu další dilema. Pravidla však mluví jasně, a když mohu favorizovat pouze jedinou kapelu, budou to nakonec přeci jen Borknagar. Vězte ale, že zfetovaný japonský black atakuje když ne stejnou, tak minimálně srovnatelnou metu…

nK_!

nK_!:

“Evisceration Plague” bylo po fenomenálním “Kill” poněkud slabší a není divu, že nový počin buffalských Cannibal Corpse vyhlížím velice nedočkavým pohledem a modlím se ke všem krvavým bohům, aby to opět stálo za to. Už jsem se smířil s tím, že obaly již nikdy nebudou tak perfektně odvedené jako dříve, ale po hudební stránce se smířit nehodlám a očekávám kvalitní řezničinu a poctivě vyprodukované album! Jinak si mě už nepřejte.

Zajus

Zajus:

Březen nabídne nebývalé množství zajímavých desek. Jen letmým nahlédnutím do seznamu jsem nalezl devět alb, na která se těším. Ze zavedených a lety prověřených kapel plánují vydat novinku Overkill, Ministry, Cannibal Corpse či Soulfly. Ještě víc se však těším na alba o něco mladších (byť stále velkých) kapel, jako jsou The Mars Volta, Meshuggah či Sigh. Nesmím ovšem zapomenout ani ne nepříliš známé Italy Folkstone. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav na druhou desku all-star kapely Barren Earth. Jejich dva roky starý debut byl prvotřídní ukázkou progresivního death metalu a já nemám jediný důvod nevěřit, že na něj “The Devil’s Resolve” důstojně naváže. Tisková zpráva slibuje hudební mix obsahující vše od progresivního rocku let sedmdesátých až po brutal death metal, a i když jsem k podobným velkohubým prohlášením běžně skeptický, tentokrát tomu opravdu věřím. A i kdyby to nevyšlo a “The Devil’s Resolve” by mě zklamalo, stále mám v zásobě dalších osm desek, z nichž minimálně jedna alespoň na devět bodů bude. O tom nepochybuji.

Beztak

Beztak:

Dva roky po kritiky nadšeně přijaté desce “Ironbound”, se nám znovu představí americká thrash metalová mašina Overkill. Na konci března vyšlou do světa již svou šestnáctou desku nazvanou “The Electric Age”. Po internetu už koluje první song z novinky, s hezky úderným názvem “Electric Rattlesnake”. Jde o klasickou píseň Overkill a fanoušek kapely bude nadšen. Věřím, že v podobném duchu se ponese i celé album. Ještě před nějakou dobou jsem Overkill přehlížel, protože mi jejich hudba nepřipadala příliš zajímavá. Navíc jsem nedokázal překousnout Blitzův vokál. Jenže to se změnilo, když jsem je měl možnost vidět na vlastní oči. Hity jako “In Union We Stand” či “Wrecking Crew” mne přesvědčily, že Overkill jsou skvěle odvázanou kapelou, s perfektním tahem na bránu a šíleným frontmanem. Nejenže mi dnes Blitzův hlas v hudbě Overkill nevadí, já bych si tam snad už nedokázal představit jiný vokál než ten pořádně uječený. Takže moje volba pro měsíc březen je jednoznačná.

Ellrohir

Ellrohir:

Březnový výběr je pro mě nějaký chudý, a proto s dovolením sáhnu po holandských bardech Heidevolk. V roce 2010 jsem je viděl na Heidenfestu a byli to jediní Heidevolk, kteří ve mně dokázali vzbudit dojem, že na tento pohanský svátek opravdu patří. Plné pódium chlapíků v helmách, přípitky s rohy a hudba, která pro mě představuje ztělesnění pojmu “pagan folk metal”. Na druhou stranu tak trochu nevím, jak moc si můžu od takového alba slibovat a není to pro mě zase tak klíčový release, proto zůstaňme u relativně neutrálního sedmičkového indexu. “Het bier zal weer vloeien!”

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

V březnu by se našlo několik alb a upřímně řečeno, nebylo lehké z nich vybrat to jedno, které by bylo z mého pohledu nejlepší. Tak jsem se nakonec opět přiklonila k něčemu, dalo by se říct, symfonickému, a ten důvod je prostý. Ano, můžu tady vyzdvihnout známé skupiny, ale proč se nepřiklonit k debutu, když si to podle mě docela zaslouží. Jedná se o italské Evenoire. Sami sebe označují jako gothický folk metal, ale řekla bych, že jakákoliv specifikace je vždy ošemetná věc. Měla bych si přiznat, že pro všechny ty folkové a až “středověké” vlivy mám prapodivnou slabost. Po přidání pěkného hlasu a až neotřele divného a chemického názvu “Vitriol” mě to nemůže jinak než upoutat. Jen mě štve, jak velké mezery mají hudebníci právě v přírodních vědách. Nebo jenom mně se zdá divné, že se baví o vitriolu jako kyselině sírové a přitom by to nejspíš podle obalu a promo fotek mělo být “blue vitriol”, tedy modrá skalice. No, v každém případě doufám, že nakonec u mě tohle album nebude vyvolávat ani zvracení, ani mě nebude leptat. Ráda bych si po několika symfonických zklamáních zachovala kůži chvíli suchou.


Masters of Rock 2011 (neděle)

Masters of Rock 2011
Datum: 17.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry

H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.

Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!

H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).

H.:Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.

H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.

H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.

Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.

Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…

H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.

H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!

H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.

H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!


Zhodnocení:

H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.

Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…


Redakční eintopf #14.2 – speciál 2010 (Earthworm)

Earthworm

Earthworm:

Top5 2010:
1. Haken – Aquarius
2. Overkill – Ironbound
3. Death Angel – Relentless Retribution
4. Pain of Salvation – Road Salt One
5. Annihilator – Annihilator

CZ/SVK deska roku:
Slow Tension – Inner Fragments

Neřadový počin roku:
Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall

Koncert roku:
Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010

Zklamání roku:
úmrtí Ronnieho Jamese Dia

Top5 2010:

1. Haken – Aquarius
Na světě se asi nenajde moc lidí, kterým název Haken něco řekne, i já jsem na ně narazil úplnou náhodou. Pravděpodobně jsem si vybral štěstí na celý rok, protože tohle je jednoduše skvost pro každého, kdo si rozumí s prog rockem. Toto album je nejen top album tohoto roku, ale možná i top debut vůbec. Strčit hravě do kapsy novou tvorbu kolegů z Dream Theater, Pain of Salvation nebo Shadow Gallery ihned prvním albem, to byl pro kapelu asi splněný sen. Sen zažívá i posluchač, Haken je absolutně originální a zároveň v ní můžeme slyšet vlivy všech výše jmenovaných, i mnohem více. Geniální album, které ale vyžaduje opravdu soustředěný poslech. Aspoň já si ho nedokážu vychutnat, když mi unikne nějaký tón.

2. Overkill – Ironbound
Letos na mě vykouklo hned několik zajímavých thrash metalových alb a nejvíc mě jednoznačně chytlo za srdíčko to od Overkill. Takovou bombu od nich asi nikdo nečekal, pecka za peckou, hymna za hymnou. A hlavně titulní skladba bez jediné chybičky. Jak jsem psal již v březnu, favorit na desku roku – nakonec “jenom” pěkné druhé místo.

3. Death Angel – Relentless Retribution
Další thrash, tentokrát trochu experimentálnější a progresivnější, to ovšem neznamená, že by se mu nějak zmenšily koule. I přesto, že je to mohutně nabušené album, nedosahuje takových kvalit jako “Ironbound” a obsahuje pár slabých míst. Stále ale stačilo na třetí příčku a předběhlo další nářezovku na pátém místě.

4. Pain of Salvation – Road Salt One
Jak by jen mohla chybět moje srdcovka Pain of Salvation? Vždyť já těm chlapům žeru vážně všechno. Velký experiment tentokrát zanesl kapelu směrem k sedmdesátým létům a je pravdou, že tentokrát už to trochu dře, ale i přesto jsem si album oblíbil a našel si na něm oblíbence. Teď ještě vydržet, než vyjde druhá část…

5. Annihilator – Annihilator
Deska “Annihilator” od stejnojmenné kapely sice nedostala medaili, ale dokázala mnohem více než obhájce třetí pozice. Díky tomuto jsem se konečně rozhoupal směrem k této kapele pod taktovkou Jeffa Waterse a ta se brzy stala jednou z mých nejoblíbenějších. Nutno říct, že ani to páté místo nebylo zadarmo, při rozhodování mezi Annihilator a “Exhibit B: The Human Condition” od Exodus jsem probděl spoustu nocí. Smůla Exodus, sice je “Exhibit B: The Human Condition” super, ale… možná příště.

CZ/SVK deska roku:

Slow Tension – Inner Fragments
Další náhodný objev je čistě instrumentální. Kapela, která se netají inspirací v Dream Theater, si od svých vzorů bere jen to nejlepší a i bez vokálů si dokáže udržet posluchačovu pozornost, aniž by se ztratil ve shluku kytarových onanií. Technicky precizní instrumentální prog metal bez zbytečně dlouhých skladeb snad vyčaruje úsměv na tváři mnoha posluchačům.

Opeth - In Live Concert at the Royal Albert Hall

Neřadový počin roku:

Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall
Skvělý audio i video záznam koncertu, disponující setlistem, který se u Opeth mimo DVD asi jen tak nevidí. Celý “Blackwater Park” a potom po jedné skladbě z každého dalšího alba – to potěší snad každého jejich fanouška. Vystoupení kapely je vážně výborné (někoho možná zarazí opět trochu obměněný styl growlu), zvuk taky super, dokonce je i dobře slyšet baskytara, jedinou vadou na kráse se tak stalo občas značně dementní publikum. Tleskat do rytmu při vystoupení Opeth? Ještě k tomu úplně chaoticky a arytmicky? Styďte se, barbaři!

Koncert roku:

Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010
Stejně jako H. jsem už sahal po festivalu, jenže mě přes ruku pleskl název “koncert roku”, takže jsem neváhal a zamával Sonispheru. Pain of Salvation společně s Beardfish splnili moje sny a suverénně zabrali trůn jen pro sebe.

Zklamání roku:

úmrtí Ronnieho Jamese Dia
Rok 2010 byl pro rockovou a metalovou scénu poměrně tragický. Přinesl totiž několik úmrtí (RIP všem), jmenujme například – Peter Steele (Type O Negative) nebo Paul Gray (Slipknot). Nejvýznamnější ze všech byla ovšem smrt rockové ikony jménem Ronnie James Dio. Majitel mocného hlasu, známého z projektů Black Sabbath, Heaven & Hell, Rainbow, Elf nebo jeho vlastní kapely s názvem Dio, skonal 16. května na rakovinu žaludku, se kterou již dlouho bojoval, ve věku 67 let. Odpočívej v pokoji, Ronnie.


Overkill – Ironbound

Overkill - Ironbound
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jste připraveni na trochu pořádného thrash metalu? Na hudbu, která vás nabije energií a pořádně vám nakope prdel, i kdyby vám toto odvětví metalu nic neříkalo? Jste připraveni na Overkill? Tato kapela patří spíše k méně známým bratříčkům velikánů, jako jsou Slayer nebo Megadeth, ale to neznamená, že jejich hudba je méně kvalitní. Právě naopak, dovolím si říct, že album “Ironbound” překonalo jen o trošku starší album “Endgame” od už zmíněných Megadeth, které bylo prostě super.

Zlatá a nejklasičtější éra Overkill proběhla kolem roku 1990, kdy mladé (i starší) metalisty smetla jejich alba “The Years of Decay” nebo “Horrorscope”. Od té doby kapela vydala několik horších i lepších alb, každopádně nikdo si nemyslel, že se Overkill vzchopí a připraví si pro nás něco tak delikátního jako “Ironbound”.

Album vás zavede právě do zlaté éry, kdy platilo co song, to hitovka. Oldschool na vás dýchá ze všech stran a produkce dokázala udržet zvuk klasických Overkill – přesto neuslyšíte žádný šum ani ruch, žádný tón vám neunikne. Verniho basa bublá tradičně hodně nahlas, taky je jedna z poznávacích znamení kapely, stejně jako Blitzův hlas.

Asi poslední dobou píšu hodně často, že zpěvák je opravdu ve formě, ale asi mají všichni nějaké dobré období. Dřív byl Bobbyho projev pro někoho možná nestravitelný, ale tentokrát zní poslouchatelně snad pro každého a zachovává si svoji jedinečnost. Duo kytaristů výtečně spolupracuje a jako vždy předvádí sóla, při kterých mi vylézají oči z důlků, viz klipovka “Bring Me the Night”. Kytary mají hlavně absolutně skvělý zvuk bez zbytečného podlazování, což dokážu ocenit.

Kapela umí kromě rychlých vypalovaček a brutálních sólíček i zpomalit a zjemnit, jako například v titulním songu. Dámy a pánové, skladba “Ironbound” je jedna z nejlepších thrashových písní, co jsem kdy slyšel, čistá dokonalost, stejně jako diamant v reklamě na Calgonit. Kompozičně mi připomíná legendu “Master of Puppets” – tvrdé riffy, rychlá sloka, chytlavý a zapamatovatelný refrén a najednou zpomalení, něžná čistá kytara a pomalejší sólo, které přejde do rychlejšího. Krása, krása, krása.

Když už začínám jmenovat jednotlivé songy, tak s tím zase rychle přestanu. Proč? Protože jsou všechny super. Ano, ke konci alba už nejsou všechny tak dokonalé a bez chyby, konkrétně poslední tři, ale pořád se dobře drží. Suma sumárum, komu se tohle nelíbí, tak ať si políbí co chce, protože “Ironbound” je geniální kousek, dovolím si říct, že jeden z favoritů na album roku a na 100 % říkám, že se objeví v mojí top10. Škoda toho konce, možná by bylo hodnocení i větší…


Redakční eintopf #4 – leden 2010

In Vain - Mantra
Nejočekávanější album měsíce:
In Vain – Mantra


Corey(8):
Six Feet Under – Graveyard Classics 3
Index očekávání: 2/10

H.:
In Vain – Mantra
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Overkill – Ironbound
Index očekávání: 8/10

Seda:
Divinity – The Singularity
Index očekávání: 6/10

Speedy nám kdesi přimrzl (nebo na Silvestra trochu přebral), Corey(8) má velké problémy s výběrem desky pro leden (proto vychází Eintopf tak pozdě), a H. prožívá až do 18.1. vyčkávací orgasmus (k tomu snad do závorky podrobnosti doplňovat nemusíme). To jsou holt ty novoroční dny v redakci…

Corey(8)

Corey(8):

Ani nechtějte vědět, jak hlasitě jsem se v prosinci kolegovi pode mnou vysmíval, když nedokázal za celý měsíc najít byť jen jedinou desku, jejíž očekávání by nebylo na jeho teploměru hodnot kdesi v arktických nížinách. Hle, měsíc se s měsícem sešel a do naprosto stejného kompostu (voliči SZ nahradí biomasou) jsem zabředl i já. Tak co hezkého nám leden upekl Six Feet Under, kapela mého mládí, kterou jsem miloval pro jejich oduševnělé texty o lásce a metrosexuální image jednotlivých členů, vydávají už třetí sbírku hřbitovních klasik, tedy třetí album plné cover verzí známých, převážně ne tolik extrémních kapel. Že bude asi třiapadesáté album v diskografii Six Feet Under zase drtit koule, netřeba pochybovat. Že už se to trochu zajídá, netřeba připomínat…

H.

H.:

Původně jsem chtěl svoji pracku za leden zdvihnout pro jinou kapelu, když jsem ale zjistil, že první měsíc nového roku vyjde druhá placka mých avantgardně-progresivních norských miláčků In Vain, musel jsem hned otočit. Jejich debut “The Latter Rain” je něco nádherného a i tři roky po svém vzniku mě nepřestává udivovat. Deska se překlenuje od atmosférických meziher, přes lehké hravé songy až k předlouhým a majestátním kompozicím, při nichž mrazí v zádech. Jsem jak na trní, jak se In Vain podaří na něco takového navázat. Kdyby se ale s novinkou “Mantra” dokázali “The Latter Rain” vyrovnat, či jej dokonce překonat, budeme mít co dočinění s něčím dokonalým. V lednu ale nepůjde o jediné zajímavé album, i když vím, že máme doporučovat pouze jednu nahrávku, musím prostě udělat výjimku a zmínit zde i nové počiny kapel Sigh, Abigor a Dark Fortess, které budou také jistě stát za hřích. Začátek roku bude holt zajímavý.

Earthworm

Earthworm:

V seznamu kapel, které vydají v lednu novou desku, se určitě vyskytuje několik známých a zajímavých jmen, nejvíce mě ale dostal název Overkill. Jedna z kapel, která mě provázela, když jsem začínal s metalem, a stále drtí mé ušní bubínky, byla jasná volba při výběru do eintopfu. Těším se na další thrashový náklep, snad se deska vyvede alespoň tak jako poslední “Immortalis”

Seda

Seda:

Když jsem se díval na leden, tak jsem nenašel tolik alb, na která bych se opravdu těšil. Nedávno jsem ale narazil na tuhle partičku z Kanady a zjistil, že “The Singularity” má vyjít pravě první měsíc nového roku. Divinity hrají moderní thrash metal s příměsí death metalu, hudebně by se dali popsat jako DevilDriver s jinými vokály. “The Singularity” se mi od poslechu k poslechu líbí stále více. Skupina totiž už své album zveřejnila celé na svých MySpace stránkách. Jelikož kapelu tolik neznám a album už jsem slyšel, je index očekávání menší. Nicméně toto album doporučuji, a poslechněte si ho třeba hned. Stojí za to.