Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.6.2012 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. Arrival 02. The Paranoid 03. Introspection 04. The Eagle and the Snake 05. Catharsis 06. Something Out There 07. Grief 08. The Grave 09. Departure Hodnocení: Ježura – 9/10 H. – 8,5/10 Kaša – 9/10 Průměrné hodnocení: 8,8/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Bylo by vyloženě pokrytecké, kdybych hned na úvod nepřiznal, že album “Eremita” z dílny norského génia Ihsahna bylo z mé strany nejočekávanější deskou roku, a to od té chvíle, kdy se ke mně donesly první informace o jejím vydání. Ono se také není čemu divit při zkušenosti, jakou mám se vším, čeho se mistr za všechny ty roky jen dotkl. A bylo to snad poprvé, kdy jsem se v očekávání nástupce zcela geniálního díla, kterým “After” z roku 2010 bezesporu je, netrpěl ani náznakem obav, jak a jestli vůbec se na takový majstrštych podaří navázat. Přesně tahle neochvějná jistota brzké akvizice dalšího skvostného zářezu do už tak početné Ihsahnovy diskografie však stojí za pocity, které mi přivodilo několik prvních poslechů a které mi nezávisle na sobě potvrdilo několik dalších vyznavačů Ihsahnovy tvorby. Proti všem předpokladům jsem totiž nebyl nadšen a uchvácen a co hůř – neměl jsem sebemenší chuť se do alba opravdu poctivě zakousnout, abych odhalil jeho evidentně skryté krásy. Jenže to bych byl houby hardcore fanoušek, kdybych se k tomu nakonec nepřinutil, a systematický přístup brzy začal nést své ovoce. Vezměme to ale popořadě a začněme nejprve důvody, které posluchače, mě nevyjímaje, přivedly a některé stále přivádějí do rozpaků…

Je logické, že kdo má stejně jako já z Ihsahnovy tvorby nejvíce naposlouchané album “After”, bude asi po poslechu “Eremita” notně zmaten. “After” bych přirovnal k dokonale vybroušenému diamantu, který je sice po tvarové stránce prostý, ale bližší pohled odhalí nádherné lomy a odlesky, které se skrývají pod povrchem. Každá jeho součást je dokonalá, všechno do sebe zapadá, vzájemně koresponduje a i přes nezpochybnitelnou jedinečnost každé skladby je celek obehnán jasnými hranicemi, které nedovolují, aby povšechný výraz desky nabral příliš členitou podobu. “Eremita” na to jde jinak a bez bližšího ohledání působí velmi neuspořádaným dojmem. Skoro to dělá dojem, jako by Ihsahn naházel na jednu hromadu nějaké nesourodé nápady, jinde tu přehršel motivů nahradil tvůrčí prázdnotou a vykrádáním sebe sama a tu a tam přidal nějaký naprosto skvostný moment, obrat nebo výraz. Připadá vám to s ohledem na zbytek Ihsahnovy tvorby jako naprosto nemožné, nepředstavitelné, a pokud jste si album už poslechli, viníte z toho vlastní chorou kebuli, protože prostě neexistuje, že by za to mohlo něco jiného? Trefa! A když už jsme si vysvětlili, jaké to není, je na čase zjistit, jaké to je.

Tak především – proti “After” je “Eremita” opravdu hodně členité a různorodé album. Anebo jinak. Výsledek má svou vlastní tvář, ale je znát, že k jeho konečné podobě přispělo mnoho rozličných a třeba i zdánlivě protichůdných prvků. Je tu znát jak masivní zvuk “After”, tak výbušnost “The Adversary”, svoji chvilku dostanou dokonce i klávesy, který mi připomněly Thou Shalt Suffer, ale to, co dělá z “Eremita” opravdu svébytné album, je směs motivů a postupů, které nedovedu nijak rozumně popsat a které možná budou do budoucna tvořit gró pojmu “zní jako ‘Eremita’“. K nalezení jsou tu třeba vyloženě melodické, až písničkové pasáže, které jako by vypadly z nějakého zábavního podniku, kde hudbu obstarává zpěvačka s klavíristou, v jednom případě Ihsahn zabrousil do vod alternativního rocku (řeč je tu o bonusu “Recollection”), ale ani tak nezapomněl na své typické instrumentální i kompoziční obraty, a není tak složité přiřknout autorství nahrávky právě jemu.

Vedle jednotlivých nových prvků, které Ihsahn do své hudby zabudoval, je asi nejvýraznější změnou (nebo je to postupná evoluce?) struktura jednotlivých skladeb. Ne, že by Ihsahn někdy psal muziku sprostě znásilněnou pro potřeby schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo, ale výrazný podíl jeho dosavadní sólové tvorby vykazoval jistě společné znaky, které jednotlivé skladby přibližovaly o něco málo blíže klasickým strukturám než nepředvídatelným kompozicím. V případě “Eremita” je to trochu jinak. Hned v několika případech je tu totiž s jednotlivými zmíněnými složkami klasické písně nakládáno natolik liberálně, že nejenže se výsledek za klasickou píseň opravdu považovat nedá, ale pojmy jako sloka a refrén zde prakticky neexistují. To je ostatně důvod, proč záměrně používám pojem “skladba”, protože kusy jako “The Eagle and the Snake” nebo “The Grave” jsou opravdovými kompozicemi a nazývat je písněmi by bylo ponižující. Zbylé položky tracklistu se pohybují někde mezi strukturou standardní Ihsahnovy skladby a těmito mnohem dále dovedenými díly a je to tak dobře, neboť album je mimořádně pestré nejen co se týče vlastní hudby, ale i po stránce struktury, což se nevidí zas tak často. O to více je třeba si takových alb vážit.

Jak je u Ihsahna dobrým zvykem, každé jeho album zdobí jmenovky zajímavých hostí a nejinak je tomu i tentokrát. Tentokrát nezůstalo u dvou jmen jako v předchozích případech a na “Eremita” přispěli svými vokály Einar Solberg z Leprous (kteří ostatně hrají s Ihsahnem naživo a platí za jeho učně), jenž obohatil úvodní skladbu “Arrival” čistým zpěvem; Devin Townsend, který skrze skladbu “Introspection” Ihsahnovi oplatil jeho příspěvek na albu “Deconstruction”; a Ihsahnova manželka a rovněž aktivní hudebnice Heidi S. Tveitan, momentálně působící pod hlavičkou Starofash, která si střihla krátký, ale naprosto úchvatný příspěvek v závěrečné “Departure”. Jediným hostujícím instrumentalistou (když nepočítáme starého známého saxofonistu Jørgena Munkebyho a bubeníka Tobiase Ørnese Andersena, kteří zmíněné nástroje pro Ihsahna nahráli u všech skladeb) tak zůstává americký kytarový bůh Jeff Loomis, který své umění předvádí v “The Eagle and the Snake” a který Ihsahnovi také dlužil službičku.

Všechny znaky, které jsem zde v souvislosti s “Eremita” zatím probral, jsou spíše takovým obecným vodítkem, které napoví, co může posluchač od alba čekat. Samotné kvality se však projevují až skrze konkrétní skladby a to je přesně to, čemu se hodlám věnovat v následujícím odstavci. Mimořádně příjemný zážitek přináší hned úvodní “Arrival” se svou fantastickou gradací sloky a nenápadnou, ale přítomnou živoucí energií, která bublá kdesi vespod. Neméně skvěle si vede dvojka “The Paranoid”, kde se z ostrého nástupu vyklube nečekaný a naprosto skvostný refrén, který se zasekne do hlavy na hodně dlouho. První opatrný aspirant na vrchol alba. S následující “Introspection” mám snad jako s jedinou problém. Nemohu se zbavit dojmu, že je skladba příliš monotónní a bez žádného momentu, který by ji určoval. Škoda, být tam nějaký kontrast, prospělo by to i těm v současnosti nevýrazným částem (takže vlastně celé skladbě). V pomalém tempu se pokračuje i nadále a přichází jeden z opravdových vrcholů alba, bezmála devítiminutový epos “The Eagle and the Snake”. Při soustředném poslechu skladba ožívá do mimořádné velikosti a nabídne nepřeberné množství motivů, které dohromady tvoří neuvěřitelné hudební panoptikum. Skladba se neustále mění, žije vlastním životem a bez ostychu ukazuje, jak vypadá dílo mistra skladatele!

Jak většinou bývají skladby s názvem “Catharsis” rychlé a agresivní, tahle je jejich pravým opakem. Na rozdíl od obdobně pomalé “Introspection” však působí mnohem lepším dojmem. Zrychlení přichází vzápětí se “Something Out There”, jejíž skvělý úvodní riff jako by vypadl z “The Adversary”. Agresivní start opět vhodně doplňuje melodický refrén a třeba právě “Something Out There” je důkazem, že ony zdánlivě protikladné složky mohou fungovat na výbornou. Dvouminutová instrumentální vložka “Grief” je velmi slušná, ovšem její smůlou je, že asi u většiny posluchačů zapadne jako “to opravdu dobré intro” k následujícímu skvostu “The Grave”. Kdybych měl vybrat nejlepší skladbu alba, bude to právě monumentální “The Grave”, protože jak správně podotýká H. v hodnocení pod recenzí, je to jedna z nejlepších skladeb, pod kterou se Ihsahn kdy podepsal. Zaručuji naprosto hypnotický zážitek! Verš “He hammers the Earth with a shovel” se mi vypálil do paměti na celý život… Závěrečná “Departure” pak mimořádně zdařilým způsobem rekapituluje a uzavírá celou desku, neboť je nejen opravdu dobrá, ale opět dokonale pestrá a je radost sledovat její vývoj. Ihrielin andělský příspěvek je pak opravdovou třešničkou na dortu…

“Eremita” je zvláštní album. Když pominu rozporuplnou “Introspection”, ke které jsem zatím nedokázal nalézt vztah, tak je od podlahy po strop natřískané vynikajícím materiálem – ať už to jsou skvělé kytary, široké spektrum výborných vokálů (kdo by to ještě nevěděl, Ihsahn nejen že dovede hlasem sedřít z člověka kůži, ale také opravdu krásně zpívá!), nečekaně funkční melodie, nebo atmosféra, pocity a emoce, které album přináší. Přesto je ale naprosto nezbytně nutné, aby mu člověk věnoval několik opravdu soustředěných poslechů, které jsou klíčem k objevení všech jeho krás (pokud tedy nejste takoví borci jako H.). Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pokud to budete s “Eremita” zkoušet jako s podkladem k jiným činnostem, odejdete s nepořízenou a zklamaní. V opačném případě však objevíte album, které je opravdu výborné. Celkově vzato sice není až tak dokonalé jako “After”, ale Ihsahnovi ostudu ani v nejmenším nedělá, obsahuje několik opravdu geniálních skladeb a mám takové tušení, že mě bude bavit ještě dlouho. Vše je tedy v nejlepším pořádku, Ihsahn nezklamal ani tentokrát a já mohu s klidným srdcem bez nejmenších výčitek a ochotně vysázet příslušný obnos. Vám ostatním doporučuji to samé, neprohloupíte…

Další názory:

Nějak pořád nedokážu pochopit lidi, kteří stále čekají na to, až Ihsahn natočí druhé “In the Nightside Eclipse”, když už je ten člověk myšlenkově úplně někde jinde. Paradoxní je to tím spíš, že muzika, jakou tvoří nyní, je sama o sobě fantastická – Ihsahn je umělec, který rozhodně nemá zapotřebí žít ze své minulosti, ať už je ta minulost jakkoliv legendární. “Eremita” je jeho první sólová deska, jež mě chytla hned na první poslech. Zatímco v případě trilogie “The Adversary”, “angL” a “After” mi vždy trvalo docela dlouho, než jsem ta alba dokázal ocenit, “Eremita” mě neskutečně baví již od prvního poslechu. V žádném případě to ovšem neznamená, že by se oproti jejím předchůdcům jednalo o desku prostší, méně propracovanou či dokonce ne tak trvanlivou. Naopak, musím říct, že počet mých poslechů “Eremita” se počítá už po desítkách, přesto nemohu tvrdit, že by mě ta nahrávka jakkoliv přestávala bavit. Čím více ji poslouchám, tím více se utvrzuji v tom, že některé skladby jsou opravdové klenoty, které úplně bez obav snesou srovnání s tvorbou samotných Emperor, jmenovitě třeba “The Paranoid”, “Catharsis” nebo naprosto famózní dvojice “The Eagle and the Snake” a “The Grave”, která dle mého skromného názoru patří k tomu úplně nejlepšímu, co kdy Ihsahn stvořil – a to rozhodně není málo.
H.

Od té doby, co Ihsahn uložil jedinečné Emperor k ledu, se vydal na famózní sólovou dráhu, v rámci které šikovně zhmotňuje nápady na pomezí avantgardy a progresivního metalu, které by se do jeho domovské kapely nehodily, a dokazuje tak, že jeho možnosti nemají hranic. Poslední album “After”, které bylo původně zamýšleno jako završení jeho albové trilogie, bylo skvělé a byl jsem zvědavý, kam se Ihsahn posune tentokrát. Přestože se na první poslech zdá, že se od minule nic nezměnilo, že prostě vydal další, i když skvělé album, tak tomu tak není. Zvuk se vyčistil, ubylo lehce avantgardních prvků a přibylo těch progresivnějších. “Eremita” je plné parádních nápadů a za naprostý majstrštyk bych označil skoro každou skladbu. Nejvíc na mě zapůsobila “The Paranoid”, kterou odstartuje black metalové běsnění, které později rozčísne zpěvný refrén, aby skladba skončila podbarvená saxofonem, který se ke slovu dostane ještě párkrát a je zajímavé, jak ho Ihsahn v průběhu těch let dokázal do své hudby zapracovat takovým způsobem, že bez něj už by to ani nebylo ono. Zajímavě rovněž dopadla spolupráce s Devinem Townsendem, který svým nezaměnitelným čistým vokálem obohatil “Introspection” a udělal z ní nejpřístupnější píseň na albu. Album je dost vyrovnané od začátku do konce, a i když na mě působí jeho první polovina o trošičku silněji, i v závěru se objeví dost zajímavých momentů, příkladně ženský vokál hostující Heidi Tveitan v závěrečné, skvěle gradující “Departure”. “Eremita” je opět povedené album, které sice v mém osobním žebříčku nepřekonalo předchozí opus “After”, ale nic to nemění na tom, že Ihsahn stále platí za jednu z nejvýraznějších persón na současné “inteligentně zaměřené” metalové scéně, jehož počiny by neměly jen tak vyšumět bez povšimnutí.
Kaša

Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 26.1.2010 Label: Candlelight Records Tracklist: 01. The Barren Lands 02. A Grave Inversed 03. After 04. Frozen Lakes on Mars 05. Undercurrent 06. Austere 07. Heaven’s Black Sea 08. On the Shores Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Já osobně rozhodně nejsem odpůrcem progrese v hudbě. Spíše naopak, až na nějaké čestné výjimky ji ve většině případů spíše vyžaduji. Občas se ale zákonitě musí přihodit, že nějaká kapela svou progresi nasměruje do končin, do nichž ji již posluchačsky nedokážu následovat, protože mě to prostě a jednoduše už nebere. Správně tušíte, že toto je svým způsobem i případ Emperor, potažmo Ihsahnových sólovek.

Samozřejmě, nic proti Emperor, jejich první desky „In the Nightside Eclipse“ (1994) a „Anthems to the Welkin at Dusk“ (1997) jsou skvosty, o tom není pochyb. Nikdy to sice nebyl úplně klasický black metal, a právě v tom bylo možná kouzlo Emperor, že už v době oné slavné druhé vlny black metalu byli trochu jiní, s příchodem „IX Equilibrium“ (1999) a „Prometheus: The Disciple of Fire & Demise“ (2001) jsem však začal cítit, že je v jejich hudbě to progrese chvílemi „trochu moc“. Pořád však oba počiny považuji za skvělé a čas od času si je s ohromnou chutí poslechnu. Kdyby však dále šli tímto směrem, možná bych už jejich další počiny nerozdýchal. A v jakém duchu by Emperor s největší pravděpodobností pokračovali, ukazuje právě kontinuálně navazující Ihsahnova sólová alba. Není totiž žádným velkým tajemstvím, že to byl právě on, kdo měl v Emperor hlavní slovo.

Trojice nahrávek „The Adversary“, „AngL“ a nejnovější přírůstek do rodiny „After“ nám když ne ukazují, tak alespoň simulují, jak by to mohlo vypadat, kdyby Emperor svou činnost nepřerušili. Jenže, má prognóza se naneštěstí naplnila a já osobně už Ihsahnovu současnou tvorbu prostě nedávám. Netvrdím, že je špatná. Když zapojím zbytky své objektivity, tak ty nadšené ohlasy, které se na Ihsahna valí ze všech stran, chápu a kvality všech tří desek samozřejmě uznávám, dál jsem se ale ještě nedostal. Slyším to tam a vím, že by mi můj mozek měl říkat: „Ty vole, vždyť je to našlapaná muzika. To se ti líbí jak cyp,“ přesto mi ten parchant tvrdí něco jiného. To se holt stává. Teď vás ale jistě napadne otázka, proč to já kretén recenzuju. Důvod je prozaicky jednoduchý – ostatní členové naší slavné redakce jsou holt vypráskaní lenoši, tak to zbylo zase na mě.

Pokleslý stav naší redakce vás ale, předpokládám, nezajímá, tak hurá zpátky k tomu, proč jsme dnes tady – „After“. Žhavím ony zbytky své objektivity a musím alespoň uznat, že ze všech tří inkriminovaných sólovek je právě ta nejnovější tou nejpovedenější. Nebudu zastírat, co má na tom tu největší zásluhu, a vybalím to hned ze začátku (no dobře, tohle možná není „hned ze začátku“, ale „hned zprostředka“ už mi snad uznáte) – saxofon. Je to až neuvěřitelné, jak moc tenhle jediný nástroj dokázal zamíchat kartami. Ke slovu se naplno dostává ve druhé „A Grave Inversed“ a hned je to lahůdka. Saxofonista Jørgen Munkeby z norských experimentátorů Shining jednoznačně dokazuje, že důvěru, kterou do něj Ihsahn vložil, si plně zaslouží (pokud jsem správně pochopil promo materiály, tak Jørgen dostal při tvorbě saxofonových partů v podstatě volnou ruku).

Aby to ale nevypadalo, že „After“ stojí a padá jen s Jørgenovým výkonem a že Ihsahn pouze šumaří na druhých houslích, tak to není pravda ani v nejmenším. I některé nesaxofonové skladby jsou potěchou sluch posluchačův. Důkazem budiž klidná titulka „After“ a hned po ní následující „Frozen Lakes on Mars“ s velmi povedeným refrénem. Stále se však nejedná o ten absolutní top desky.

Vrcholy alba na vás totiž čekají až v druhé polovině. Jde o totiž závěrečnou dvojičku – trochu ostřejší „Heaven Black Sea“, kterou opět pročesává čistě saxofonová pasáž; a úplně poslední, mírně smutná a melancholická „On the Shores“ (opět body za saxofon). A teď již konečně ten absolutně absolutní vrchol – na vteřinu přesně desetiminutová nádhera „Undercurrent“. Chvílemi lehká, chvílemi tvrdší a chvílemi bezmála geniální (opět ten prokletý saxík).

Když tak zpětně pročítám poslední tři odstavce, tak to nakonec nedopadlo tak špatně, jak se mohlo ze začátku zdát. Ale vždyť jsem říkal, že Ihsahnovu muziku uznávám a že ji nepovažuji za špatnou. A je to právě „After“, které považuji z jeho tří dosavadních počinů za nejlepší. Takže velice solidní 7 je v konečném důsledku naprosto odpovídajícím hodnocením… za tu spoustu skvostných momentů, za ten geniální saxofon… za objektivní kvality.