Archiv štítku: Opeth

Opeth, Alcest

Opeth poster
Datum: 29.10.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Alcest, Opeth

První pohled (Ježura):

Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.

Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.

Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, NeigehoZerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale”“Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?

Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.

Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.

Setlist Opeth:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Bleak
04. The Moor
05. Advent
06. Elysian Woes
07. Windowpane
08. The Devil’s Orchard
09. April Ethereal
10. The Lotus Eater
11. The Grand Conjuration
– – – – –
12. Deliverance

To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.

Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.

Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…


Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.

Setlist Alcest:
01. Wings
02. Opale
03. Là où naissent les couleurs nouvelles
04. Autre temps
05. L’eveil des muses
06. Percées de lumière
07. Délivrance

Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.

Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.

Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.

Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière”“Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.

Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.

Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.

V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden”“Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.

Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.

Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.


Opeth – Pale Communion

Opeth - Pale Communion
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 26.8.2014
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Moon Above, Sun Below
04. Elysian Woes
05. Goblin
06. River
07. Voice of Treason
08. Faith in Others

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Zajus – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dlouhá léta se zdálo, že vše, na co švédští progresivci Opeth sáhnou, se změní ve zlato. Už jejich raný vývoj nenasvědčoval ničemu jinému. Ještě předtím, než se ocitneme v letošním roce, si tedy pojďme jen tak letmo projít jejich diskografii, aby i ti, kteří doposud tuto partu míjeli, měli alespoň částečnou znalost toho, co všechno vydání “Pale Communion” předcházelo. Jak už jsem nakousnul, hned první alba Opeth byla svým způsobem předurčením k tomu, co Mikael Åkerfeldt se svou družinou předváděl v mnohem úspěšnější podobě po několik dalších let. Neříkám, že “Orchid” a “Morningrise” byla již svého času velká alba, na něž se všeobecně pohlíželo jako na klenoty progresivně extrémního metalu (koneckonců jsem v té době byl s hudbou zcela někde jinde, takže s jistotou to říci ani nemohu), ale už na svých prvních albech se Opeth ukázali jako takřka hotová kapela, kterou sice postihla jistá forma dalšího vývoje, jež se i do aktuální desky podepsala, ale v té době se jednalo o vývoj zcela logický a pochopitelný.

Následující řadu alb – “My Arms, Your Hearse” počínaje a “Damnation” konče – považuji za početnou esenci toho nejlepšího, co kdy pod hlavičkou Opeth vzniklo, a nebojím se tvrdit, že i vznikne. Ačkoli chovám k Åkerfeldtovi řádný respekt, tak v čele s dvojicí “Still Life” a “Blackwater Park” jsou tohle alba, která si zaslouží vlastní pomník. Postupné prolínání progresivně rockových pasáží plných magické melancholie se mísilo s hrubými death metalovými pasážemi s takovou jistotou a grácií, že se to dodnes zdá až neuvěřitelné. Posouváme se opět o několik let kupředu k dvojici “Ghost Reveries” a “Watershed”. Alba, z nichž zejména to první považuji stále za skvělé, ale která už znamenala jistou míru stagnace oproti předchozím nahrávkám, kde se tak sice do jisté míry dělo taky, ale vzhledem k jejich kvalitě to nebylo tak zřejmé. “Watershed” je pak už “jen” dobré album, jež má mouchy a při jehož poslechu už to vypadalo, že každá studnice nápadů jednou musí nutně vyschnout.

Jako by se s tím Mikael Åkerfeldt nechtěl smířit, tak se rozhodl tvorbu svého dítka Opeth posunout někam jinam. Dozadu. A když říkám dozadu, tak tím myslím do 70. let. A tím se dostáváme do současnosti k předchozímu výtvoru “Heritage”. Asi nejrozporuplnější počin Opeth, který naprosto rezignoval na death metalové party (ono se tak stalo už jednorázově na “Damnation”, ale tam byl důvod vytvoření katarze k temnému “Deliverance” zřejmý a pochopitelný) a Mikael opustil svůj hrubý growl a zaměřil se pouze na čistou formu svého zpěvu. Písně se zkrátily, zjednodušily a výsledkem tak byla kombinace progresivního rocku s klasickým hard rockem, jenž si sice ponechával některé z poznávacích znaků dosavadní tvorby Opeth, ale pro fanoušky to byl šok. Změna, která přišla zničehonic. Skladby mnohdy působily jako násilně skládané z několika různých motivů, což “Heritage” rovněž neprospělo. Výsledek tak byl rozpačitý. Na jednu stranu kvituji chtíč kapely neustále se vyvíjet, ale až křečovitá snaha být za všech okolností retro Opeth nevyšla.

Åkerfeldt se však nenechal zviklat a nevytasil se s porcí klasického Opeth progresivního metalu, což by mu fanoušci zcela jistě sežrali i s navijákem, ale pokračuje v linii tvrzení, že death metal už jej nebaví, a “Pale Communion” je tak přímým nástupcem “Heritage”, ačkoli po jeho poslechu bych jej zařadil spíš mezi “Watershed” a “Heritage”. Ponechává si v sobě mnohem víc z atmosféry starších desek a připomíná spíš vývojový stupeň mezi těmito alby. Oproti “Heritage” je “Pale Communion” albem melodičtějším, uvolněnějším a hlavně vyrovnanějším a ve všech ohledech dotaženějším. Pryč jsou nesmělé pokusy o psychedelický rock v podobě nudné “Famine” nebo rychlé hard rockové palby jako “Slither”, které akorát nabourávaly celkovou atmosféru předchozího počinu. Novinka je promyšlenějším a ve své náladě daleko ucelenějším počinem, jemuž chybí k dokonalosti jen málo.

“Pale Communion” vychází z cesty, kterou Opeth ušli v průběhu svých předchozích deseti alb, nicméně velký vliv je možno cítit i ze “Storm Corrosion”, což je deska stejnojmenného projektu, kde se dohromady spojili Mikael Åkerfeldt a Steven Wilson. Hlavně v akustických pasážích jako bych cítil skladatelský vklad Wilsona, jenž novinku mixoval. Jinak je samozřejmě vše při “starém”. Kytarová souhra MikaelaFredrikem Åkessonem není v takto laděných skladbách, kdy se na sebe vrství akustická a elektrická kytara, na první poslech natolik nápaditá, jako tomu bylo dříve, ale stejně se najdou momenty, z nichž mi naskakuje husí kůže (“River”). Martin Méndez a Martin Axenrot jsou ve všech momentech suverénní a třeba u Axenrota mi “Pale Communion” přijde jako jeho nejlepší výkon od té doby, co se před “Watershed”Opeth připojil. Jeho jednoduchá oldschoolová hra mi do promyšlených deathový pasáží příliš nevoněla, ale zde jako by se znovu našel. Opravdu fantastická práce a znovu musím poukázat na “River” se skoro až jazzovým feelingem v druhé volnomyšlenkářské polovině její hrací doby. No, a nakonec nám zbyl novic Joakim Svalberg, jehož klávesy jsou oproti “Heritage” vytažené do popředí výsledného mixu a člověk si je tak může plně vychutnat i v momentech, kde vlastně “jen” doplňují ostatní nástroje, které v té chvíli mají na navrch (“Cusp of Eternity”).

Hlavní mozek Åkerfeldt tentokrát nepřipustil žádné pochybnosti a na “Pale Communion” vměstnal jen ty nejlepší nápady, jež se mu během těch tří let sešly pod rukama. Začíná to již úvodní “Eternal Rains Will Come”, jež šikovně připraví posluchače na všechno, co následně přijde. Od poklidného akustického úvodu se pomalu přejde v melodickou souhru všech zúčastněných, kde vyčnívá hlavně Åkerfeldt s plným melodickým vokálem, s nímž si snad ještě nikdy nevyhrál tak moc jako na novince, protože zní fantasticky. Z instrumentálního hlediska mě zaujalo hlavně kytarové sólo, které stejně jako celá skladba jako by vypadlo ze 70. let, ovšem razítko s pečetí Opeth je zřejmé nejen na zvuku kláves, ale i rytmické práci, takže i když je inspirace jasná, vyložené asociace mě napadají jen vzdáleně. “Cusp of Eternity” byla uvolněna jako první ochutnávka a jako takovou jsem si ji rychle oblíbil. Líbí se mi letmý východně orientální závan klávesových a kytarových melodií, jež se vznášejí jako hedvábný šátek nad přesným riffováním. V kontextu celé nahrávky ztratila část svého lesku, protože oproti ostatním kompozicím je přímočařejší a prvoplánovější, ale jinak velmi zdařilý kousek se skvělou vokální linkou.

Následuje rozmáchlá “Moon Above, Sun Below”, jež se zastavila až za hranicí deseti minut. Zpočátku jsem se v ní ztrácel, protože mi přišla zmatená a jednotlivé nálady, které se každých pár minut obmění, se zdály náhodně seskládané, ale netrvalo to dlouho a získala si mne na svou stranu. Pokud jsem mluvil o absenci growlingu, tak něco, co jej vzdáleně připomíná, vypustí Mikael Åkerfeldt z úst v úvodu druhé minuty v lince, kdy zpívá “…they will eat from your head”. Je to sice prkotina, ale i taková chvilka má silnou atmosféru, jejíž magii ještě o chvíli později podtrhuje melotron. Prostřední pasáž je pak z říše snů progresivní rocku, kde se spolu jednotlivé nástroje bijí jako smyslů zbavené a přesto je z každé vteřiny cítit pevně daný řád, kdy každý hraje ve prospěch vyššího celku. “Elysian Woes” je takovou tou klasickou akustickou písní Opeth, které se tu a tam na albech objevily i v minulosti. Líbí se mi její melodie a ponurá nálada, jež z ní vyzařuje. Přestože akustická krásně zvoní, tak na pozitivní energii zapomeňte a spíš se připravte na nemalou dávku temného neklidu.

No, a na závěr je tady dvojie “Voice of Treason” a “Faith in Others”, jež představují důstojný závěr této skvělé nahrávky. “Voice of Treason” začíná pomalu, za zvuků kláves a orchestru připomínajícím svým orientálním nádechem “Ghost Reveries” a skladbu “Beneath the Mire”, ovšem jak postupně plyne, tak jako by přitvrzovala rytmická sekce, až se stane, že akustické kytary v závěru pohání dvoukopáková lavina Martina Axenrota. Zřejmě nejtvrdší moment celé nahrávky kupodivu vůbec nepůsobí rušivě. Zbývající “Faith in Others” mi moc k srdci nepřirostla. První polovina je sice velmi křehká a teskná, až se člověku chce sáhnout po kapesníku, ale mě zaujala spíš její druhá polovina, do níž pomalu a jistě spěje. Vrchol celé skladby pak přichází těsně před jejím závěrem, když kapela exploduje ve velkém finále za zvuků smyčců, které pak o samotě dotáhnou “Faith in Others” do finiše.

Jestli jsem doposud tu a tam pochválil souhru nástrojů všech pěti členů, tak “Goblin” by si v tomto směru vysloužila medaili. Relativně krátká instrumentálka, již člověk musí slyšet. Ta se nedá popsat slovy. Za sebe pouze vyzdvihnu klávesové sólo v druhé polovině, v němž se Joakim ukázal jako velmi hodnotná náhrada za odejitého Pera Wiberga. Nevýrazně zpočátku působí “River”, která se může zdát jako další akustická písnička, jejíž první půle připomíná kombinací akustické a sólové kytary něco z pozdější tvorby Stevena Wilsona, ale v druhé polovině se zlomí v neutichající prog rockovou jízdu, jejíž druhá polovina svým tematickým zaměřením navazuje na předešlého “Goblina”.

Přiznám, že ještě před dvěma týdny jsem na “Pale Communion” nahlížel o poznání střízlivěji a byl jsem přesvědčený, že budu bodovat někde kolem 7 bodů, ale s tím, jak ve mně “Pale Communion” začalo dozrávat, tak jsem se do něj nořil čím dál hlouběji, až jsem si na něm vypracoval nemalou závislost. Jako celek je dokonale vybalancováno a výsledná atmosféra jako by byla poskládána z jednotlivých střípků, kdy jeden je víc košatá náladotvornost (“Moon Above, Sun Below”), tu zase elegantní prog rock v podání “River” nebo akustická teskná melancholie (“Faith in Others”), ovšem nic se spolu nebije a tvoří kompaktní celek. Ať se na novinku Opeth dívám ze všech možných směrů, tak je mi výsledkem velmi vyrovnaná a atmosfericky skoro dokonalá nahrávka, v níž jsem po průměrném “Heritage” už ani nedoufal. A stalo se. Skvělá placka, při jejímž poslechu zapomínám, jak moc mi chybí kombinace death metalu s rockovou něžností z období “Still Life” a “Blackwater Park”.


Další názory:

Nejsem a nikdy jsem nebyl kdovíjakým příznivcem progresivního rocku, nikdy mě moc nebrala 70. léta a na rozdíl od podstatné části metalové obce jsem nikdy neujížděl na Opeth. “Pale Communion”, která v sobě tohle všechno snoubí, mě ale přesto dostalo způsobem, jakým se to podaří málokomu. Je to deska, která nabízí fenomenálně bohatou a promyšlenou instrumentální stránku (úžasně subtilní bicí a jemná, leč košatá práce kytar, to je prostě balzám na duši), krásné melodie, skvostný vokál Mikaela Åkerfeldta a především naprosto bezkonkurenční atmosféru, do které se člověk sice ponoří zcela bezděčně, ale od toho okamžiku se už jen kochá a užívá si zřejmě nekonečné objevování drobných i větších krás, jimiž Opeth album naplnili až po okraj. Přestože je “Pale Communion” mimořádně vyrovnaná nahrávka, pokaždé mě naprosto uzemní skladby “Eternal Rains Will Come” a “Moon Above, Sun Below”, přičemž zejména druhá jmenovaná mi čím dál tím více připadá být vyloženě geniální, a to v každé jedné z mnoha poloh, které na ploše svých jedenácti minut vystřídá. Ostatní kusy ale prakticky nezostávají a pokaždé, když mi dohraje závěrečná “Faith in Others”, mě hřeje vědomí, že jsem strávil čas ve společnosti nesmírně výjimečné desky. Popravdě řečeno, až na jednu výjimku jsem nic lepšího letos ještě neslyšel. Skvost…
Ježura

Opeth sice na “Pale Communion” přináší přesně to, co jsem od nich čekal, přesto jsem však překvapen, jak ohromnými změnami tato kapela během relativně malého množství alb prošla a jak sebevědomě se nyní ve svém novém kabátu cítí. “Heritage” nebylo špatné album, přišlo mi však přinejmenším nevyrovnané. Právě v tom pro mě tkví hlavní rozdíl mezi oběma alby – tam, kde mi “Heritage” přišlo místy nedotažené, je “Pale Communion” promyšlené a cílevědomé. Mikael Åkerfeldt se při skládání novinky opět značně inspiroval u kapel z let sedmdesátých a tím vzniklý retro nádech je jen těžko přeslechnutelný. Přesto však z mého pohledu zůstává jasně zřetelné, že posloucháte album Opeth. Takovouto inspiraci při zachování vlastní tváře musím jednoznačně pochválit. Nečekaně však nelze ignorovat ozvěny “Storm Corrosion”, alba, které Åkerfeldt natočil spolu se Stevenem Wilsonem a které mělo být třetí částí trilogie, jež započalo právě “Heritage”. “Pale Communion” tím získalo zvláštní ponurost, jež je zřetelná třeba v krátké “Elysian Woes”. Pochválit musím i jemnou práci Opeth s orchestrální částí alba. Na jednu stranu si jí možná ani vyloženě nevšimnete, jak nenápadná je, na stranu druhou následně zjistíte, že mnohdy jsou to právě orchestrální prvky, které hudbu samotnou od základu tvoří a nejen v detailech dotvářejí. Když dosadím výborné kytarové pasáže v rychlejších částech alba a bezvadný Åkerfeldtův zpěv (ve “Voice of Treason” nemá chybu), těžko můžu hodnotit za méně než osm a půl bodu.
Zajus

Progresivní rock není žánr, ke kterému by choval na rozdíl od kolegů nějaké výraznější sympatie. Nic proti téhle hudbě nemám a v rámci hloubání v albových archívech je mi rozhodně blíž než třeba NWOBHM, ale nějaký srdcový vztah, to ne. I proto mě trochu štve, že Opeth nejspíš už nikdy nepřijdou s death metalovými kytary a growlingem. Nicméně kdybych se takhle naštval pokaždé, ani bych se nezlobil, neboť “Pale Communion” je po nevalně přijatém “Heritage” trefou do černého. Na Åkerfeldtově družině je cítit vyzrálost a co především – ohromná chuť, která na mě dýchne pokaždé, když spustí sólo “River” nebo “Goblin”. Skvělá sóla, to je přednost dnešních Opeth – dokonale promyšlená, instrumentálně na úrovni a přesto se v nich člověk po chvíli nezačne utápět. A když už Opeth nezahrají na techničtější notu, plně to vynahradí atmosféra a melancholie, což je zase třeba případ výborné “Elysian Woes”. Má “Pale Communion” vůbec nějakou chybu? Snad jen tu, že mi není žánrově tolik blízké jako desky minulé, což je spíš výtka cílící na osobní preference a nikoliv na popření kvality. O té se v případě “Pale Communion” ani nemá cenu bavit, jelikož tady kvalita prostě je, a to nemalá.
Skvrn


Redakční eintopf #66 – srpen 2014

Nachtmystium - The World We Left Behind
Nejočekávanější album měsíce:
Nachtmystium – The World We Left Behind


H.:
Nachtmystium – The World We Left Behind
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Nachtmystium – The World We Left Behind
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Opeth – Pale Communion
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Alestorm – Sunset on the Golden Age
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Sólstafir – Ótta
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Nachtmystium – The World We Left Behind
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Sólstafir – Ótta
Index očekávání: 9/10

Thy Mirra:
Godsmack – 1000hp
Index očekávání: 5/10

Tuhle chvíli si zapamatujte, protože se hned tak opakovat nebude. Je každoročním evergreenem, že v létě celá redakce nadává, že skoro nic pořádného nevychází, abychom pak v září mohli říct, že na podzim se to opět začíná rozjíždět. Srpen 2014 však tuhle tradici dokázal nabourat, takže až na pár černých ovcí mohou takřka všichni hovořit o silném měsíci. Vítěz nejočekávanější desky však může být jen jeden a je jím zámořskýho black metalový projekt Nachtmystium respektive jeho labutí píseň “The World We Left Behind”. Možná jej někteří redaktoři zvolili i proto, že je to definitivně poslední tečka za kariérou Nachtmystium… tedy, nakonec vlastně asi ne, protože těsně před vydáním tohoto eintopfu se ukázalo, že Blake Judd, hlavní mozek kapely, asi otočil a “trochu” svůj názor o konci Nachtmystium pozměnil. Na výsledku to však nemění zhola nic. Samozřejmě se však nejedná o jedinou nahrávku, která nás bude zajímat, protože nemalá očekávání jsou evidentně na místě i v případě “Ótta” od Sólstafir nebo “Pale Communion” od Opeth.

H.

H.:

Srpen pro mě sice nenabízí nějakou vyloženou bombu, kvůli níž bych vůbec nemohl dospat (na druhou stranu je pravda, že takových fakt není moc), ale zase je tu relativně velké množství nahrávek, na něž se docela těším… sice ne extrémně hodně, ale ani ne úplně málo. O kousek nade vším asi ční labutí píseň Nachtmystium s příznačným názvem “The World We Left Behind”… když nic jiného, tak už jen z toho důvodu, že je to prostě naposled, protože jak známo, kapela je už vlastně nefunkční. O to, že bychom se od Blakea Judda už žádné kvalitní muziky v budoucnosti nedočkali, se vzhledem k existenci Hate Meditation příliš nebojím, přesto mě však konec Nachtmystium malinko mrzí. Snad s výjimkou debutové placky “Reign of the Malicious”, jíž jsem nikdy příliš nepřišel na chuť, mě všechna řadová alba téhle kapely baví, ať už se jedná o black metalovou špínu jako třeba v případě předchozího “Silencing Machine” nebo drogami nasáknutou psychedelii, kterou reprezentuje především dvoudílný opus “Black Meddle”. Tím pádem je jasné, že i na “The World We Left Behind” se dost těším, výtečný přebal vypadá velice slibně, tak snad se zadaří a půjde o těčku, která bude stát za to…

Ježura

Ježura:

V srpnu se sešlo hned několik nahrávek, které slibují náramné zážitky. V první řadě musím jmenovat ostře sledovanou desku “Pale Communion”, se kterou Opeth hodlají navázat na rozporuplně přijatého předchůdce “Heritage”. Po delší nemocenské se na scénu vrací také rakouské perverzní komando Belphegor a není snad nikdo, kdo by od jejich novinky “Conjuring the Dead” čekal něco menšího než prvotřídní death/blackový náser. Pár poslechů určitě věnuji i pařmenům Machinae Supremacy respektive jejich novince “Phantom Shadow”, a pokud se jim ta podařila jako předchozí “Rise of a Digital Nation”, bude to rozhodně super věc. Do tuhého ale začíná jít teprve teď. Na řadu totiž přicházejí islandští Sólstafir a já bych se hodně divil, kdyby album “Ótta” bylo třeba jen o chlup slabší než naprosto skovstně. Jenže i Sólstafir nakonec musí sklonit hlavy. Před kým? Zkusím menší nápovědu. Vypadalo to, že vyjde v červnu, ale nevyšla. Pak to vypadalo, že vyjde v červenci, a co čert nechtěl – taky nevyšla. Jenže v srpnu konečně vyjde a nikdo s tím nic nenadělá. Řeč je samozřejmě o desce “The World We Left Behind”, která bude posledním hřebíkem do rakve zámořské kapely Nachtmystium, jejíž leader Blake Judd právě touhle deskou hodlá udělat tlustou čáru za svou drogovou minulostí, která do značné míry určovala i Nachtmystium. Doufám a pevně věřím, že tohle requiem bude opravdu důstojnou tečkou, jakou si Nachtmystium zaslouží, a naváže na to nejlepší, pod co se kapela podepsala – a že je sakra na co navazovat! Když už má to šílenství skončit, tak ať to stojí za to…

Kaša

Kaša:

V srpnu jsem zvědavý hned na několik desek, ovšem na dně pomyslného trychtýře mi uvízly tři počiny, na které se těším ze všeho nejvíc a na které se hodlám zaměřit. Mám tím na mysli novinkový výtvor “Origins” švýcarských Eluveitie, debut “Back to the Front” pohrobků Entombed, Entombed A.D., a konečně “Pale Communion” mých oblíbenců Opeth. Protože patřím k těm, kterým nevadí mi cesta, kterou se Opeth na posledním albu vydali a první zveřejněná píseň “Cusp of Eternity” mě baví, tak nemám důvod očekávat špatnou nahrávku a věřím, že Mikael Åkerfeldt a spol. dostojí svému jménu a vytasí se s vyrovnanou deskou s magickou atmosférou.

nK_!

nK_!:

Srpen navzdory všem očekáváním vypadá zatím poměrně slibně. Kapely Accept (6/10), Eluveitie (7/10) nebo třeba HammerFall (5/10) vydají každá po jedné fošně a mám v plánu si každou z nich pustit alespoň jednou. Moje srpnová volba padá však na skotské piráty Alestorm, poněvadž mám jejich rumové odrhovačky velmi v oblibě. Co na tom, že nejde o nic vyloženě uměleckého? Bavit baví a doufám, že je také už konečně uvidím někde živě. Zatím se jim totiž úspěšně dařilo mou maličkost koncertně obeplouvat.

Atreides

Atreides:

Srpen toho neskýtá zas až tak málo, rozhodně více než předcházející červenec. Nicméně po předchozím “Helvetios” jsem už nad Eluveitie takříkajíc zlomil hůl a sic přebal “Origins” opět vypadá velmi pěkně, bojím se, že to bude jen další pěkně pozlacené lejno s hromadou hlušiny. Ani další jména mi toho příliš neříkají. Alestorm možná budou slušná oddychovka, ale nic zásadního od ní nečekám. Opeth mě paradoxně nikdy nijak zvlášť nechytli a sic Belphegor jsou naživo velmi kvalitní náklep, který mi může vykroutit krk, z desky to už taková sláva taky není. Nakonec jsem volil mezi dvěma nahrávkami: poslední tečkou za zdrogovanými Nachtmystium, “The World We Left Behind”, a další poutí mezi gejzíry, vychladlou lávou a ledovci z dílny Sólstafir. Která vyhrála, to jste si již přečetli na začátku odstavce. Zkrátka a dobře, tihle islandští kovbojové před pár lety učarovali mému srdci s “Köld” a “Svartir Sandar” a těch pár kousků, které kapela vypustila na internet mě utvrzují v tom, že “Ótta” na tom nebude jinak. Prostě když jí miluješ, není co řešit.

Zajus

Zajus:

Najít zajímavé album v srpnové nabídce není kupodivu těžké, jelikož lákavých počinů se v ní nachází hned několik. Při rozhodování, které album bude číslo jedna pro měsíc srpen, vyhráli jen o prsa Nachtmystium se svým rozlučkovým počinem “The World We Left Behind”. Není těžké předpokládat, že svět, jaký za sebou Nachtmystium v srpnu zanechají, bude plný hnusu a špíny, ovšem kdyby kapela přihodila trochu psychedelie z dvojice počinů označovaných jako “Black Meddle”, vůbec bych se nezlobil. Jen těsně za Nachtmystium číhá novinka “Pale Communion” z pera Opeth. I když bych se měl soustředit spíše na naposlouchávání starých alb této legendy, která stále nemám “najetá” tak, jak bych si přál, novinku si nenechám ujít už jen z toho důvodu, že kapela špatné album nahrát snad ani nedokáže. Vedle těchto velikánů budou znít další dvě jména velice skromně, i od nich však čekám zajímavé počiny. Atmospheric black metalová one-man show Panopticon chystá na první srpnový den další dlouhohrající fošnu “Roads to the North”, která, pokud si udrží vysoký standard stanovený předloňskou “Kentucky”, může snadno sahat i do žebříčku nejlepších alb roku. Do čtveřice pak uvedu trio muzikantů hrající jazz fusion pod názvem Trioscapes. V Trioscapes hobluje basu jeden z nejlepších baskytaristů dneška Dan Briggs (jinak Between the Buried and Me) a i díky němu byl debut kapely “Separate Realities” značně zajímavým počinem. Od novinky tak nečekám málo, i když na Opeth a Nachtmystium pánové nejspíše mít nebudou.

Skvrn

Skvrn:

Tentokrát je těch nahrávek opravdu dost, tak to pro změnu vezmu od data vydání. V první řadě tu jsou Eluveitie a jejich “Origin”. Jestli bych měl ukázat na kapelu, které bych s radostí věnoval nálepku “srdcovka”, ukázal bych právě na tuhle folk metalovou partu. I když bylo jejich “Helvetios” trošku slabší, pořád jsem ho měl zafixované jako velice solidní nahrávku. Návratu ke kořenům (ačkoli se to vzhledem k názvu docela nabízí) se nejspíš nedočkám, ale i přesto doufám, že dostanu slušnou porci dobře poslouchatelné energické muziky. Naopak žánrové kolegy Alestorm nejspíš vynechám, ledaže bych si zase po čase chtěl napsat nějaké to méně pozitivní hodnocení. Ale to se vlastně nesmí říkat. Těžko říct, jestli má vůbec smysl zmiňovat tu novinku Panopticon, protože “Roads to the North” se mi už nějaký týden povaluje v přehrávači. Neuteče mi ani derniéra Nachtmystium, u kterých absolutně netuším, jestli to bude větší špína nebo větší drogárna, každopádně to druhé je mi bližší, tedy alespoň hudebně. Dále tu jsou Entombed A.D. a Belphegor, kteří budou určitě nakopávat zadní části našich těl, ale jestli i tu moji, to je v tomhle nabitém měsíc těžké odhadovat. Naopak dvojice Pantheon I a Botanist je pro mě velkou neznámou a především na druhé jméno jsem opravdu zvědav. Krasojízda se blíží ku svému konci a před námi jsou už jen dvě nejočekávanější nahrávky, Opeth a Sólstafir. Od obou se čekají velké věci, i když logicky Opeth budou mnohem diskutovanějším pojmem. Každá nahrávka Švédů stojí před nesmírně vysokými očekáváními a následně je vystavena spoustě emocí, o čemž by především poslední “Heritage” mohlo vyprávět. Na slibovanou novinku Sólstafir se však těším možná ještě o chlup víc, hlavně proto, že na tuhle kapelu slyším ze všech stran jen chválu. Minulých počinů jsem se vždycky dotknul jen tak na povrchu a do samotného jádra ne a ne proniknout, novinka “Ótta” to však změní. Pevně v to věřím!

Thy Mirra

Thy Mirra:

Srpen 2014 je snad blbej vtip. Dragonforce? Alestorm? Eluveitie? Opeth? Ne… to ne, fakt, tohle není můj šálek čaje. Vlastně jsem nikdy neměl rád ani As I Lay Dying, takže i jeho pohrobek Wovenwar jde tak trochu mimo mě. Nakonec mi do srpna zasahují jen dvě jména. Prvními jsou jižani Godsmack s fošnou “1000hp”. Řekněme si to na rovinu, debilnější název už snad nelze vymyslet a úvodní singl se stejným názvem je jen o něco málo debilní rocková hopsačka, kterou ani Sully Erna za mikrofonem moc nezachraňuje, takže od desky čekám fakt cokoli. No, a další v plánu jsou, tentokrát nefalšovaní jižani Upon a Burning Body z Mexika s deskou “The World Is My Enemy Now” z prvního tracku alba mám trochu lepší pocit než z Godsmack, ale taky to není žádná hitparáda… zkrátka srpen pro mě asi nebude, co se desek týče, nejlepší měsíc roku, ale třeba mě Godsmack nebo Upon a Burning Body příjemně překvapí.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: Kaša

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.


Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance”“Reload” a “Outlaw Torn”“Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…


Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.


Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.


David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.


Brutal Assault 18 (sobota)

Brutal Assault 18
Datum: 10.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aborym, Behemoth, Borknagar, Carpathian Forest, Ihsahn, In Vain, Leprous, Opeth, Primordial, Saturnus, Solefald, Vreid, War from a Harlots Mouth, We Butter the Bread with Butter

H.: Člověk si to doma hezky všechno naplánuje, jaké kapely chce vidět a jaké nesmí minout, ale realita na místě je vždycky jiná, takže domácí grindové fekálníky Gutalax a americko-české death metalové veterány Master poslouchám jen přes kopeček ze stanu. HCčko od Crushing Caspars mě zase vůbec netankuje, takže poslední den Brutal Assaultu 18 pro mě pořádně začíná až s německou mathcorovou formací War from a Harlots Mouth. A přestože se jedná o další druh muziky, jakou si doma nepustím, jak je rok dlouhý, na koncertě ta kapela byla výborná. Naprosto suverénní, všichni muzikanti na své nástroje hráli s obrovským nasazením a většinou se hýbali přesně do rytmu muziky, což vzhledem k její krkolomnosti vypadalo vážně zajímavě. A platí to i o vokalistovi Nico Webersovi, jenž sice nehrál, ale zato do mikrofonu řval úctyhodným extrémním vokálem. I přes složitost své hudební produkce a poměrně slušnou aktivitu však War from a Harlots Mouth hráli naprosto bezchybně a z pódia to působilo prostě skvěle. Na kapelu se vyplatilo zajít ještě i z jiného důvodu – pár dní po Brutal Assaultu War from a Harlots Mouth ohlásili, že si na konci roku dají přestávku na neurčito, takže minimálně na nějakou dobu to byla poslední možnost je u nás vidět.

H.: Po War from a Harlots Mouth nastupuje další skupina s divným a dlouhým názvem začínajícím na “W” – We Butter the Bread with Butter. Což je jen tak mezi námi asi nejvíc cool název kapely, co jsem kdy viděl (smích). Německá čtveřice sice svým vzhledem připomínala spíše následovníky Tokio Hotel, ale to bylo asi tak všechno, co by se teoreticky dalo vytýkat. Šlo totiž o suprovou a energickou show, která nenudila ani minutku. Deathcore mi sice povětšinou přijde jako docela nudný styl, ale v podání We Butter the Bread with Butter, tedy silně podmáznutý hodně hitovou diskotékou, je to naopak strašně chytlavá a zábavná záležitost. Hudebníci byli navíc velmi přátelští, pohodová komunikace a bylo na nich doslova vidět, jak jsou ohromně nadšení skvělou odezvou od publika a velkým kotlem, což evidentně v takové míře nečekali. Mimoto jsou We Butter the Bread with Butter další kapelou, u níž musím speciálně pochválit bubeníka, protože Can Özgünsür si to dával opravdu hodně dobře a bylo neskutečně zábavné jej pozorovat. Čekal jsem, že We Butter the Bread with Butter budou živě hodně velká sranda, ale i tak mě to velmi mile překvapilo.

H.: To už se však bohužel nedá říct o Vreid. Black metalu bylo v letošní soupisce dost málo, takže o to citelnější bylo, když nějaký zklamal. Ne, že by Vreid zahráli vyloženě špatně, ale jednoduše to nebylo tak úplně ono, zoufale jim neseděla takhle brzká hodina (ačkoliv třeba Glorior Belli předchozího dne se s tím samým časem popasovali výborně… ale je pravda, že jim nepražilo sluníčko na plné pecky) a oproti dvěma energickým a extrémně zábavným vystoupením od War from a Harlots Mouth a We Butter the Bread with Butter působili Norové trochu utahaně a bez šťávy. I když oba kolegové pode mnou z toho byli hotoví, mně tam něco chybělo a myslím si, že Vreid mají určitě navíc. Sympatické vystupování všechno nezachrání…

Ježura: Když pominu dopolední Gutalax, první sobotní tahák pro mě představovali až norští Vreid, na jejichž výkon jsem byl po vydařeném pražském koncertu a trochu rozporuplnou novinkou “Welcome Farewell” opravdu zvědavý. A black’n’rollová úderka ukázala, že to naživo opravdu umí. Jejich vystoupení bylo nesmírně stylové jak po stránce vizuální (military stylizace), tak po stránce hudební, protože naživo vyzněly skvěle nejen osvědčené pecky, ale i nové skladby, z nichž zejména taková “Sights of Old” zanechala o 100 % lepší dojem než z desky. Kytarista a zpěvák Sture Dingsøyr se ukázal být velmi zdatným frontmanem a dost magnetickou osobností, poutal na sebe většinu pozornosti svým těžko popsatelným pohledem a alespoň na mě to fungovalo dokonale. Mimo skladby to však byl dokonalý sympaťák, rozhazoval mezi lidi úsměvy a dokonce jeden vinyl posledního alba. Celé vystoupení pak shrnul závěr v podobě skvostného marše “Pitch Black Brigade”, během kterého nasadil pochodový postoj i basák Hváll, a za jeho zvuků Vreid dopochodovali k úspěšnému konci. Koncert to byl parádní, rozhodně o něco lepší než loni v Praze, a dokonce i lidé dali nečekaně výraznou odezvou jasně najevo, že jsou ochotni tak dobrý výkon po zásluze odměnit.

Atreides: V sobotu jsem se do areálu dostal opět krátce před druhou hodinou, neboť ve stejný čas jako předešlý den byli na programu dne norští Vreid. Pohrobci legendárních vikingů Windir, kteří se po Valfarově smrti rozhodli pokračovat pod jiným jménem a trochu jiným směrem, než jakým se black metaloví válečníci ubírali, zahráli na výbornou a i přes časnou hodinu dokázali publikum rozhýbat. Black’n’rollová vypalovačka fungovala i za přímého poledního slunka na výbornou, zazněly fláky jako “Raped by Ligth” nebo “Disciplined”. Vzhledem ke směřování kapely jsem to tak nějak čekal, i přesto mě ale potěšilo příjemně civilní vystupování a přátelská atmosféra (vystoupení na Brutal Assaultu bylo mým prvním setkáním s těmito sympatickými Nory), kterou měl na svědomí především frontman Sture Dingsøyr. Mimoto přiletělo do publika pár trsátek a jiných propriet nutných ke hře a kupodivu i jeden vinyl aktuální desky – i tím si kapela získala mé sympatie, podobně jako se to povedlo předešlého dne Glorior Belli. Opět další skvělý začátek dne.

H.: Další vidím až Primordial, kteří byli tradičně výteční. Uhrančivá hudba se silnou atmosférou, do sebe zahloubaní a soustředění muzikanti a uhrančivý počmáraný frontman Alan Nemtheanga, který celý koncert diktoval svým obdivuhodným výkonem a fantastickým vokálem. Ze strany samotné skupiny bez sebemenší chybičky, ale bylo zde několik okolností, jež podrážely nohy tomu, aby šlo o fenomenální vystoupení, jehož by byli Primordial za ideálních podmínek zcela jistě schopni. Věc první – totálně debilní počasí, protože sluníčko v plném proudu a svítící publiku přímo do ksichtu se k tak zádumčivé hudbě prostě nehodí. Věc druhá – nechutně krátká hrací doba. Nevím, opravdu jsem jim to nestopoval, ale zdálo se mi, jako by Primordial svůj čas ani nenaplnili, čtyři skladby a šlus. I přes zmiňované nedostatky se mi to však obrovsky líbilo, protože jak již bylo řečeno, ze strany samotné skupiny plný počet bodů. Nicméně po třech open air koncertech za denního světla už bych Primordial opravdu rád viděl v klubu za podpory světel a mlhy a minimálně s hodinovou hrací dobou. Snad se někdy poštěstí…

Ježura: Co skončili Vreid, vyrazil jsem na průzkum metal marketu a na plac jsem se vrátil až před třič tvrtě na čtyři, kdy měli začít hrát irští pagan metalisté Primordial, kteří se v českých zemích rozhodně neukazují tak často, aby se zajedli. Věděl jsem, že Primordial hrají vynikající hudbu a že zpěvák Alan Averill umí naživo předvést dost působivé vystoupení, každopádně to, co Primordial do Josefovské pevnosti přivezli, mě chytlo během prvních vteřin a pustilo až dlouho poté, co se kapela odporoučela zpět do backstage. Tenhle koncert byl totiž naprosto strhující a hlavní zásluhy za to plynou Alanovi. Ten jako jediný s pomalovaným obličejem rozjel naprosto neuvěřitelný výkon hraničící s divadelním představením a neustále houstnoucí dav mu zobal z ruky. Předával lidem ohromné množství emocí, které se v hudbě Primordial skrývají, a činil tak nejen dramatickými (ale naprosto odpovídajícími a uvěřitelnými) pózami ale zejména strhujícím vokálem, který mě nejednou nechal stát v němém úžasu. Těžko se to popisuje někomu, kdo hudbu Primordial nezná, ale vězte, že pokud je to už z desky fantastické, tady to bylo ještě dvakrát tak intenzivní. I když se Alan někdy uprostřed setu omluvil za rezonující zvuk, mně na nazvučení nic nepatřičného nepřišlo a naopak to byl i slušný zvuk, který dopomohl Primordial k naprosto triumfálnímu výsledku, jenž měl jen jednu jedinou chybu – bylo to zoufale krátké. I pouhé čtyři skladby (“No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”) však stačily na to, aby si Primordial naprosto získali početné publikum, které se pod pódiem shromáždilo. Až se k nám, jak Alan v samém závěru slíbil, Primordial vrátí, upřímně doufám, že jejich set bude mít alespoň hodinu a půl. Že je to čas důstojný a odpovídající, o tom snad Primordial v Josefově přesvědčili každého.

Atreides: Vystoupení dvou následujících kapel Sylosis a Rotten Sound jsem milerád vynechal, abych se občerstvil a nabral síly na kapelu, která v mém hudebním světě zaujímá jedno z nejvyšších míst na piedestalu bohů, jež jsem ochoten adorovat prakticky čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Ač Primordial zahráli pouze čtyři skladby – jmenovitě “No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”, v tomhle pořadí – pro moji maličkost se toho odpoledne odehrálo nejlepší vystoupení dne a nebýt předešlých Cult of Luna, tak i celého festivalu. Nemtheanga ukázal, že je opravdu člověk s ďáblem v těle, jemuž jedna tělesná schránka zdaleka nestačí, pročež se rozhodl, že za pomoci unikátní směsky žalu, zoufalství, starých bohů a irské hrdosti se přelije do všech, kteří hudbu Primordial byť jen kouskem ucha zaslechnou. A ostatní členové kapely na tom jsou věru podobně. Tohle nebylo ani nadpozemské, ani pekelné, tohle byl hněv keltských bohů se vším všudy, včetně neskutečného vedra. Primordial už chyběla jen naprostá tma a dvojnásobná hrací doba, i tak ale během chabých pětačtyřiceti minut ukázali, kdo je tu vládce a jak se má hrát nadčasový pagan metal. Je neskutečné, jak sama o sobě je tahle dospělá hudba zároveň neuvěřitelně chytlavá a pohlcující i přes všechnu depresi a žal, jenž z ní prýští po hektolitrech, natož když je prezentována A. A. Nemtheangou, jehož charisma si vás nekompromisně obmotá kolem prstu, aby vás v samém závěru zadupal do země a pohřbil. Na vzkříšení nečekejte.

H.: Po Primordial v mém případě následuje přestávka dvou kapel, byť minimálně na Centurian bych normálně mrknul rád, ale je to holt nevýhoda podobných velkých festivalů – prostě nejde vidět všechno, jinak by člověku ty nohy upadly. Každopádně jsem se pod hlavní pódium dostavil až v době, kdy přišel čas na jednu norskou progresivní lahůdku, ale jak se záhy ukázalo, zas tak chutná záležitost to nakonec nebyla a popravdě šlo o jedno z největších zklamání letošního Brutal Assaultu. Nejdříve nastupují samotní Leprous, kteří svou cca půl hodinku odehráli v pohodě. Ze studia mě nikdy moc nebrali, ale živě jim to fungovalo. Inteligentní, ale nijak extrémně nepochopitelná progrese byla moc příjemná, stejně tak jako oblečení ve společenském, což byla oproti všem okolo příjemná změna. Pánové podali soustředěný a moc dobrý muzikantský výkon, ale zároveň s tím bylo znát, že jim to nijak nebrání v tom si koncert užívat i tak. Kupodivu mi nijak nevadil ani trošičku afektovaný vokál Einara Solberga. Hlavní hvězdou Leprous však pro mě byl kytarista Tor Oddmund Suhrke, jenž hrál opravdu perfektně. Kromě toho – jen pro zajímavost – se jednalo o poslední koncert Leprous s baskytaristou Reinem Blomquistem. Až sem všechno v nejlepším pořádku. Jenže pak Leprous odešli a za pár vteřin se vrátili s velkým učitelem Ihsahnem – a zde přišlo to obrovské zklamání. Ten chlap je samozřejmě neskutečný muzikant a i na Brutal Assaultu udivoval tím, s jakou přirozenou lehkostí klouzal po hmatníku kytaru – ačkoliv i kolegové z Leprous, kteří mu dělají živou kapelu, jsou jistě skvělí instrumentalisté, přišlo mi, že minimálně oba kytaristé samotnému mistrovi ne úplně stíhají. Jenže přesto všechno to prostě nebylo ono a popravdě mě to – při vší úctě, kterou k Ihsahnovi a jeho muzice rozhodně chovám – dost nudilo. Zcela jistě se na tom podepsal i přeřvaný a ne moc srozumitelný zvuk, jenž nebyl úplně ideální ani na samotné Leprous, ale s přidáním třetí kytaru to šlo úplně do kopru a poslouchat se to skoro nedalo. Výběr skladeb byl sice docela pěkný, ale ani to nepomohlo, hodně zamrzela absence saxofonu, který by snad byl lepší z playbacku, než jej zkoušet suplovat klávesami a vokální onanií. To vše zamrzí o to víc, když si člověk vzpomene, jak skvostné vystoupení na tom stejném pódiu Ihsahn odehrál před třemi lety. Ježurovi nevěřte, protože pro něj je Ihsahn bůh a nikdy proti němu neřekne křivé slovo, fakt to bylo obrovské zklamání.

Ježura:Vomitory prohozené death metalové Centurian a po nich i HC legendu Biohazard jsem – už ani nevím proč – vypustil a dalším sobotním vystoupením, kterého jsem byl svědkem, se stalo kombo Leprous + Ihsahn. Už během zvučení bylo jasné, že početný dav, který se pod pódiem shromáždil, bere Leprous spíše jako takové zpestření před příchodem Mistra a jasné to bylo zřejmě i samotným Leprous, ale když už došlo na samotnou produkci, žádný stín zneuznání na vystoupení Leprous neulpěl. Jejich hudbu z desky neznám nicméně se mi potvrdilo, že jde o velmi zajímavou muziku, která dovede zaujmout i živě – obzvláště pak když se podá s podobným stylem jako na Brutal Assaultu. Velmi silný dojem zanechal klávesák a zpěvák Einar Solberg a v ten moment to bylo jen k dobru věci, i když nemohu úplně nesouhlasit s těmi, kteří ve výrazu Leprous potažmo samotného Solberga našli stopy jisté arogance, kvůli které jim pak celé vystoupení trochu zhořklo v ústech. To je však velmi subjektivní dojem. Naprosto objektivní je ale moje (a zdaleka nejen moje) rozhořčení nad mírně řečeno kontroverzním zvukem. Ačkoli jsem si před začátkem koncertu stihnul vybojovat velice příjemnou pozici v předních řadách, už během první skladby jsem se klidil co nejdál, protože z absolutně nelidsky přehulených spodků (zejména kopáky a baskytara) mě fyzicky bolely uši, a to jsem zvyklý na leccos. Při takové konstelaci vstupních podmínek by bylo naivní očekávat zázrak a skutečně na něj nedošlo, ani když se po nějakých čtyřech skladbách samotných Leprous na pódiu objevil Ihsahn. Ze strany Leprous přetrvala lehká povýšenost, ze strany zvukaře nedobrý výsledek jeho práce a se změnou repertoáru došlo i na nové povšimnutí hodné detaily. Co se prezentace jednotlivých skladeb týče, asi nejkontroverznější byla role Einara Solberga, který svým vokálem zaskakoval za fantastické saxofonové linky. Jako jo, bylo to zajímavé, o tom žádná, ale rozhodně bych byl radši, kdyby se toho zhostil sám pan Munkeby se svým saxofonem. Další ránu pak dostal už tak nedokonalý zvuk. Extrémní hlasitost nízkých frekvencí sice částečně pominula (nebo jsem otupěl), ale nahradila ji dost tragická nevyrovnanost, s jakou se potýkaly tři kytary. Ta Ihsahnova nebyla pod příkrovem ostatních dvou skoro slyšet, a když vezmeme v úvahu, že na vzájemně propletených kytarových linkách je jeho hudba postavena, asi není třeba dodávat, že v téhle situaci dostala atraktivita jednotlivých skladeb dost na frak a místo, abych si jejich většinu užíval, jsem si je spíše musel domýšlet podle paměti. Ale věřte nebo ne, i přes tohle všechno mi nečiní problém prohlásit Ihsahnův koncert za velice dobrý. Mistr mě předně uzemnil zničujícím vokálem, kterému léta neubrala ze síly vůbec nic a který přeřval všechno. No a pak mi do noty sedla nečekaně uvolněná atmosféra celého vystoupení. Ihsahn si podle všeho svůj druhý koncert pod Josefovskými hradbami užíval, proti premiéře v roce 2010 dokonce mezi skladbami prohodil pár sympaticky civilních průpovídek a v slunečních paprscích pozdního odpoledne tak většinu koncertu opanovala až přátelská nálada. S ní však kontrastoval závěr v podobě dvou skvostů z posledních dvou řadových alb – “A Grave Inversed”“After” a “The Grave”“Eremita”. A jestli první jmenovaná strhující atmosféru přinesla, druhá ji dokonale zúročila a navíc nechala vybuchnout intenzitou, které někdo v průběhu “The Grave” otevřel stavidla naplno. Během těch kratičkých osmi minut někam zmizely všechny nešvary vystoupení, vzaly s sebou celý svět a zůstala jen genialita přenesená do živé podoby v tak koncentrovaném podání, že mě to málem porazilo. Jakkoli celý Ihsahnův set trpěl mnoha vadami a vzato kolem a kolem nešlo o nic závratného, “The Grave” byla tím absolutně nejlepším, co si pro mě letošní Brutal Assault přinesl.

Atreides: Snad je nasnadě, že po neskutečném vystoupení Primordial jsem si nechtěl nechat zmrvit náladu, která ve mě bublala, vřela a pohupovala se sem a tam, pročež jsem následující Centurian (jež byli prohozeni za Vomitory) i Biohazard opět vynechal. Do areálu jsem se tak vrátil až na vystoupení progresivců Leprous, kteří měli odehrát pár skladeb, načež se k nim měl připojit sám velmistr Ihsahn. První jmenované jsem neznal vůbec, znalost Ihsahna je však mnohem trestuhodnější, neboť se vztahuje jen a pouze na poslední fošnu “Eremita” a pár dalších vybraných skladeb. Ani naživo mě však tvorba norských mladíků nijak neoslovila a nechávala poměrně chladným, ale už během jejich krátkého setu se rýsoval největší průser – zvuk. Přišel jsem směrem od Obscure Stage a postavil se na kraj publika, přímo naproti jedné z obřích reprobeden. Po několika málo minutách jsem však musel lovit místo uprostřed davu, protože produkce mi zkrátka a dobře rvala hlavu. Problémy ovšem vygradovaly s nástupem samotného Ihsahna, jenž přidal třetí kytaru. Když ji následně vyměnil za osmistrunku, kterými vládli i kluci z Leprous, celý zvuk se definitivně slil v jednu nekompromisní hlukovou kouli, ze které tu a tam vykoukly bicí nebo vokál. V ten moment jsem to zabalil a šel si vystát místo na následující In Vain, protože tohle jsem i přes veškerou úctu k Ihsahnovu umu odmítal snášet. Doufám tedy, že naše další setkání bude mnohem příjemnější.

H.: Náladu však bohužel příliš nezvedli ani In Vain. Já mám tuhle skupinu v obrovské oblibě, opravdu ano, všechny desky mám strašně rád a na živý koncert jsem se fakt strašně těšil, ale výsledek v žádném případě nebyl takový, jak jsem si ho představoval a v jaký jsem doufal. Nechápejte špatně, samotná kapela byla výborná a Norové na pódium zcela zjevně přišli s tím, že chtějí odehrát pokud možno co nejlepší koncert – z toho ohledu byla má očekávání splněna. Tím spíš mě ani ne mrzí, ale doslova sere, že schytali tak neuvěřitelně vyjebaný zvuk. Jasně, ne všechna vystoupení na Brutal Assaultu měla ozvučení úplně ideální a sem tam se to na dojmu z té dané formace trochu podepsalo, ale In Vain byli jediní, koho ten sound absolutně položil. Byla to nechutně přeřvaná nečitelná hluková koule, v níž nešlo rozeznat skoro nic, s hlasitostí zvukařovi ujela ruka do té míry, že to skoro trhalo uši, a ať jsem se postavil kamkoliv, všude to byl naprostý děs. Chápu, že ne vždycky se to podaří nazvučit na jedničku, ale abych stěží poznával písničky, které znám úplně zpaměti, to je prostě přes čáru. Upřímně jsem pak odcházel dost znechucený, jakkoliv v tom samotní In Vain byli zcela nevinně, protože oni sami hráli hodně dobře. Obrovská škoda.

Ježura: Z metalcorových Trivium jsem zahlédl akorát neúmyslně komické pódiové propriety a než abych se při jejich setu kopal do zadnice, raději jsem zamířil na “klubovou” Obscure Stage, kde se schylovalo k setu norských In Vain, jejichž studiovou tvorbu velebím opravdu hodně, takže jsem se už od oznámení účasti kapely nemohl dočkat, co tahle partička předvede živě. A i když In Vain dorazili v nekompletní sestavě, na výkonu se to nepodepsalo víc, než kolik činí přijatelná míra. Hudba postavená na instrumentálních a vokálních harmoniích sice utrpěla nevyváženým zvukem, ve kterém občas ne vše vynikalo tak, jak by mělo, ale když to zrovna vyšlo, byl to stejně působivý zážitek jako z desky – ne-li působivější. Svoje první vystoupení dne si zde na pozici hostí odbyli také Lars Nedland (zpěv) a zaskakující bubeník Baard Kolstad (oba Borknagar a Solefald) a oba tak učinili s grácií. A dobrý výkon, který In Vain předvedli, nezůstal bez odezvy. Ne zrovna malý počet přítomných totiž obzvlášť v závěru koncertu vyprodukoval takový randál, že In Vain při odchodu nešetřili naprosto upřímnými díky.

Atreides: Jakkoliv mi byli Clawfinger doporučováni pro jejich nezaměnitelnou energickou směsici rapu a metalové hudby, nakonec v pomyslném souboji zvítězili na plné čáře další Norové, In Vain – především pro nemalé sympatie, které ke kapele chovám, neboť jejich poslední počin “Ænigma” si u mě vydobil na poli moderního prog metalu eminentího postavení a pravidelně se k němu v poslední době vracím. I proto jsem tak nějak doufal v nápravu poněkud rozmrzelého rozpoložení, jež jsem si odnesl z Ihsahnova setu. Bohůmžel, i v případě In Vain to zvuková stránka odnesla měrou vrchovatou (v rámci Obscure Stage podle ohlasů nebyli první ani poslední, kdo tak dopadli) a fláky z aktuální novinky, která tvořila dobře polovinu setlistu, citelně utrpěly. Na vině tentokráte nebyly přeboostované kytary, nýbrž neskutečně utopený zpěv některých hudebníků. Pestrost unikátní palety vokálů, na které je “Ænigma” postavena, byla rázem ta tam, a ač se In Vain snažili, seč mohli, výsledek prostě nebyl takový, v jaký jsem doufal. Nebýt proklatého zvuku, fláky jako “Against the Grain”, “Image of Time” nebo “Floating on the Murmuring Tide” by vyzněly mnohem lépe a barvitěji. O něco lépe na tom byly “Det Rakner!” a “October’s Monody” z první fošny “The Latter Rain”, ale ani jejich podání nebylo zdaleka ideální. Co ovšem zhatil zvuk, to skromní virtuozové doháněli svým přístupem. Kapela dala do svého vystoupení vše, co mohla, a byla za to náležitě odměněna, ostatně podle slov frontmana Andrease Frigstada byl koncert v rámci Brutal Assaultu jedním z nejlepších, jaký kdy kapela zažila – pokud tedy podobné řeči nevede všude, čemuž se mi v jeho případě věřit nechce a nenasvědčují tomu ani nadšené reakce kapely na oficiálním FB profilu, jež se objevily po skončení festivalu. Když připočítám přívětivou atmosféru, která až příliš odtažitým (a podle mě i tak trochu neupřímným) Leprous naprosto chyběla, nakonec to nebylo tak špatné, jak by se mohlo i přes zmršený zvuk zdát, a pokud budu mít možnost zavítat na klubový koncert In Vain, milerád jej navštívím.

H.: Vzhledem k tomu, že In Vain měli tak zmrvený zvuk a že hudebníci z téhle kapely tvoří i živou sestavu Solefald, kteří na třetí pódium nastoupili hned vzápětí, se nabízela obava, zdali i výkon dalších progresivních Norů nebude potopen žalostným výkonem pana zvukaře, což by zklamalo o to víc, že kapela více jako deset let nekoncertovala. Kupodivu se tak ovšem nestalo a Solefald měli hned od začátku fantastický zvuk, takže nic nebránilo tomu, aby Lazare Nedland a Cornelius Jakhelln s již zmiňovanými In Vain za zády rozehráli fantastické vystoupení. Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že hudba Solefald je hodně chytrá a mnohdy až intelektuální, takže jsem popravě očekával takový přístup i živě, ale oba pánové mě překvapili tím, jak moc si své vystoupení vysloveně užívali (a taky prožívali), oba pařili, skvěle komunikovali s publikem, házeli různé vtípky a bavili všechny přítomné, obzvláště Cornelius Jakhelln doslova řádil. Mimoto bylo znát, že oba byli vyloženě nadšení tím, jakého přijetí se jim dostalo… sice nehráli na žádném z hlavních pódií, ale jen v malé boudě, ale na druhou stranu tam na ně dorazili jen lidi, kteří opravdu chtěli a měli o Solefald zájem, protože se vystoupení Norů krylo s HC hvězdami Hatebreed a částečně i s Behemoth. A odezva byla tak ohromná, že Solefald v samotném závěru dostali povolení přidávat i nad rámec vyhrazeného času, což se na festivalech děje opravdu výjimečně. Hrálo se v podstatě ze všech období a ať už se sáhlo po rozvernějším nebo zádumčivějším kousku, vždy to byl bez přehánění skvost a všechno k sobě pasovalo naprosto přirozeně. Přesto kdybych měl vypíchnout jednu skladbu, asi by to byla “Sun I Call”, jež v mlze a rudém nasvícení neměla chybu a měla neuvěřitelně dech beroucí atmosféru. V sobotu se na Brutal Assaultu předvedl opravdu početný výběr norské progresivní školy (Leprous, Ihsahn, In Vain, Solefald, Borknagar), ale v tomto pomyslném souboji pro mě jednoznačně a o několik koňských délek vyhráli právě Solefald. Vlastně to pro mě osobně byl společně s Atari Teenage Riot naprostý vrchol celého Brutal Assaultu.

Ježura: In Vain byli dobří, ale v jen o něco málo širším kontextu to byl pouhý rozjezd toho, co mělo přijít vzápětí. Následovalo totiž první živé vystoupení takřka kultovní formace Solefald na české půdě a očekávání byla skutečně vysoká. Hudba Solefald je jedinečná svojí náladou čerpanou z unikátní kombinace nástrojových linek, vokálů a jejich různých zkreslení a v takových případech hrozí, že jen trochu jiné živé vyznění samotné hudbě uškodí. Solefald v tomto nebyli výjimkou a jejich hudba skutečně naživo vyzněla o znatelný kus agresivněji, než jak působí z desky, ale ani náznakem to nebyla ke škodě, protože jedinečný duch zůstal na svém místě. Koncertu nechybělo nasazení a byl nesmírně intenzivní, což jde valnou měrou na účet kytaristy a hlavního skladatele Solefald, Cornelia. Ten se projevil jako velmi charismatická osobnost a nejen že poutal většinu pozornosti nadšeného publika během hraní, ale svou roli frontmana zvládal i v pauzách, kde skrz jeho projev vysvitla na povrch jeho poetická osobnost. Solefald odehráli brilantní set, jemuž nelze vytknout absolutně nic, a byli po zásluze odměněni hromovým aplausem a také nesmlouvavou podporou publika v okamžiku, kdy to vypadalo, že jim dramaturgie nedovolí odehrát závěrečný song. V atmosféře, která v tu chvíli na place panovala, bych se vůbec nedivil, pokud by dav vzal odpovědnou osobu, která set Solefald zařízla, útokem. Každopádně vše nakonec dopadlo k potěše muzikantů i fanoušků a vymodlená skladba “When the Moon Is on the Wave” uzavřela už tak vynikající vystoupení skutečně famózním způsobem.

Atreides: Po In Vain následovala další legenda progresivního metalu, která je se služebně mladší kapelou pokrevně spřízněna a která toho večera platila na Obscure Stage za jeden z vrcholů večera – Solefald. I přes veškerou snahu se mi nepovedlo naposlouchat zbytek tvorby, který jsem do té doby ještě neznal, takže jsem si jen zopakoval oba díly “An Icelandic Oddysey” a zatím poslední “Norrøn livskunst”. Ty ovšem tvořily pouze necelou třetinu setlistu, jmenovitě songy “Song til stormen”, “Vittets vidd i verdi” a “Sun I Call”. Zpětným sebevzděláním jsem seznal, že nebývale mnoho prostoru dostala šestnáct let stará (a stále výtečná) debutovka “The Linear Scaffold” i druhá řadovka “Neonism”. Skladby, které jsem znal, jsem si přecijen užil více než mně neznáme kusy, snad až na rebelantskou vyřvávačku “The USA Don’t Exist”, kterou jsem znal už zdřívějška. Díky Obscure, že klubovou stage neopatřili pevnými stěnami, zevnitř by totiž nejspíš vynášeli jednoho zemdleného za druhým. Lidu se sešlo ohromné kvantum, uvnitř byla namačkaná hlava na hlavě a docela početný dav stál ještě venku před stěnami z maskovací síťoviny. První změna byla jasně patrná jen co kapela spustila – zvuk. Nasraný, agresivní, přesto ale čitelný po všech stránkách, nic vyloženě nezanikalo ani nepřečnívalo. Oproti předchozím dvěma vystoupením příjemná změna. Atmosféra se dala krájet, ať kapela zahrála starší, energičtější věci plné agresivity, nebo novější tvorbu sázející více na atmosféru, nikdy nevybrala špatně. Průřez celou tvorbou byl vybrán s citem, a ačkoliv by se dalo najít sto a jedna píseň, kterou nám mohli Solefald naservírovat, snad nikdo nemohl odcházet nespokojen. Na rozdíl od Primordial, kteří se museli vypořádat s rozmělněnějším hlavním pódiem, na Solefald bylo znát, že jim menší zastřešená stage vyloženě sedla, a ač hudebníků bylo na pódiu jako much, vystoupení díky stísněnějšímu prostoru dostalo pořádné grády. Pokud bych měl snažení Solefald ohodnotit, v rámci festivalu se pověsilo za duo Cult of Luna a Primordial a obsadilo krásné třetí místo, které si už kapela na mém žebříčku udržela.

H.: Dozvuk úžasného vystoupení Solefald byl sice velký, ale člověk si jej nemohl užívat moc dlouho. Jak už bylo zmíněno, v době, kdy Solefald dohrávali, už na hlavním pódiu dávno řádili polští ďáblové Behemoth, takže proběhl rychlý přeběh, aby člověk viděl aspoň druhou polovinu jejich koncertu. Hlavně mě mrzelo, že jsem nestihl dorazit tak, abych viděl a slyšel jednu novou skladbu z chystaného alba “The Satanist”, kterou Behemoth hráli – “Blow Your Trumpets, Gabriel”. Pokud setlisty na internetu nelžou, přišel jsem těsně po jejím konci – tomu se říká pech. Další změnou na koncertě, která mě hodně překvapila, bylo to, že za bicími neseděl Inferno, což jsem vůbec netušil, že by mohlo nastat. Bylo však krásně poznat, jak moc je bubeník Behemoth specifický, protože ačkoliv i Krimh (ex-Decapitated), jenž vystoupení odbouchal jako záskok, hrál skvěle, jen ušima šlo poznat, že to hraje někdo jiný. Ta druhá půle koncertu, kterou jsem viděl, už ovšem jela podle klasického scénáře koncertů Behemoth a kapela více či méně předvedla totéž, co bylo k vidění třeba už na loňském Metalfestu v Plzni. Jak efekty, tak i setlistem, který byl postaven na známých a prověřených válech jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God” nebo “Chant for Eschaton 2000”. V závěru pak nastoupil působivý “Lucifer” a v jeho finále vydatná sprška konfet. Jenže nutno dodat, že to nebylo úplně myšleno jako negativum, protože Behemoth jsou, všechna čest, živě opravdu mocná kapela, v jejich podání ty koncerty mají vážně sílu a navíc jim a jejich show sluší podobně velká pódia, tudíž z tohoto ohledu si není vůbec na co stěžovat a bylo to super. Nicméně by mi vůbec nevadilo, kdyby už Behemoth trochu sáhli do setlistu a výrazně jej obměnili, protože se mi zdá, že posledních pár let od nich slyším v podstatě pořád ty stejné písničky. S vydáním nové desky by se to akorát hodilo… z těch “povinných” klasik zahrát třeba dvě a točit je, každý koncert jiné dvě, zbytek zčásti nasypat novými songy a navrch trochu zahrabat v diskografii a oprášit pár skladeb, které se dlouho nehrály. Platí to stejné, co jsem říkal už u MardukBehemoth mají natolik kvalitní diskografii, že si s naprostým klidem mohou dovolit nehrát pořád to stejné dokola. Třeba něco z docela podceňovaného “Pandemonic Incantations” bych slyšel fakt rád, na “Thelema.6” je také spousta skvělých a trochu zapadlých písniček, jež by za zahrání stály…

Ježura: Behemoth od té doby, co hráli na Brutal Assaultu naposledy, krapet povyrostli, takže letos dostali snad druhý nejlukrativnější čas na hlavní stage. To však znamenalo jediné – kolizi větší části jejich setu se setem Solefald a vzhledem k mému předchozímu odstavci je jasné, že to v mém případě odnesli právě Behemoth. Z jejich setu jsem viděl jen asi poslední čtyři skladby, takže nemohu moc dobře soudit koncert jako celek, ale z toho kousku jsem si přeci jen nějaký dojem odnesl. Předně takový, že kapela, z jejíchž vystoupení dříve sálala drtivá energie, od této energie poněkud upustila ve prospěch mystického faktoru, na kterém vystoupení Behemoth stojí nyní. Pódiové propriety zůstaly podobné, ale z mocných a nasraných smrtonošů jsou dnes neméně mocní temní čarodějové, kteří spíš než na sílu kladou důraz na atmosféru. Tomu se zřejmě podřídil i zvuk, který byl poměrně tichý a určitě méně ostrý, než bych čekal, ale nemohu tvrdit, že by to bylo na škodu, protože to ke zbytku prostě pasovalo. Co dodat, i tato nová poloha Behemoth sedí, jsou evidentně ve formě a jejich vystoupení na Brutal Assaultu (nebo alespoň jeho část) bylo dost působivým zážitkem; někdo by dokonce mohl říct, že to byla magie…

Atreides: Z výpovědí obou kolegů je hádám jasné, že ani já jsem nemohl stihnout vystoupení Behemoth včas. Než jsem se zadním traktem areálu dostal alespoň tak, abych viděl na pódium, polští satanáši s mrtvolným Nergalem v čele byli zhruba v polovině “Conquer All”, a než jsem se dostal zhruba do poloviny davu, který se na Behemoth sešel (a možná je i tak můj odhad přemrštěný, kolik se na Behemoth slezlo národa), začínali hrát novinku “Blow Your Trumpets, Gabriel” z připravované fošny “The Satanist”. Ač z takové dálky mi přišlo celé vystoupení trochu neosobní, minimálně po tom, co jsem právě zažil na Solefald, Behemoth s celou parádou předvedli, proč ve světě platí za death metalovou špičku. Profesionální vystoupení, kterému nechybělo snad vůbec nic – skvělý zvuk, nasazení kapely, hromada nezbytných propriet na pódiu a kvantum ohnivých efektů dotvářejících pekelnou atmosféru. Ne každé kapele takovéhle serepetičky žeru, ovšem v podání Behemoth mi bylo celé to nekompromisní death metalové divadlo velmi sympatické. Snad budu mít někdy to štěstí a potkáme se s Behemoth na klubovém koncertu, protože věřím, že tam bude atmosféra nepochybně ještě mnohem, mnohem hutnější, než jakou se jim povedlo vyčarovat na letošním Brutal Assaultu.

H.: Na hodnocení Opeth asi nejsem ta úplně nejvhodnější osoba, protože tahle skupina mi navzdory všeobecnému nadšení z ní nikdy příliš mnoho neříkala a zdála se mi až moc přeceňovaná. Paradoxně mě od těchto Švédů nejvíce baví poslední album “Heritage”, které přineslo značnou proměnu zvuku, stočilo kormidlo směrem k psychedelickému rocku 70. let a spoustu zatvrzelých fanoušků Opeth pěkně namíchlo. Tím líp pro mě, když pak kapela okolo Mikaela Åkerfeldta, jenž měl na sobě hodně přísný dědečkovský svetřík, své vystoupení začala se skladbou “The Devil’s Orchard” právě z této nahrávky. Dokud se z pódia linul tenhle psychedeličtější opar, tak se mi to líbilo, ale to s nástupem hned následující “Ghost of Perdition” pominulo, tudíž jsem se zdejchnul ulevit trochu nohám. Kdo má Opeth rád, jistě si to na rozdíl ode mě užil spíš, ale jak jsem řekl na začátku, já asi nejsem úplně nejvhodnější osoba na posouzení téhle skupiny.

Ježura: Nejde tvrdit, že bych byl zapřísáhlým fandou Opeth, ale mají na kontě tolik výborné muziky, že bylo otázkou času, kdy se objevím na nějakém jejich koncertě, a právě letošní Brutal Assault mi to umožnil. A věřím, že vydržet sledovat Opeth po celou dobu, asi bych odcházel nadšen, protože se jim vydařil zvuk, vybrali zajímavý průřez jak death metalovou, tak prog rockovou tvorbou a tomu všemu neochvějně kraloval neuvěřitelně sympatický Mikael Åkerfeldt, který potvrdil svou pověst vynikajícího frontmana, jenž si umí získat publikum nejen svými hráčskými a pěveckými dovednostmi, ale také jemným a inteligentním humorem. Bohužel pro mě, přesně v tom okamžiku, kdy jsem se naladil na tu správnou vlnu a koncert si začal naplno užívat, začalo opět pršet a já chtě nechtě zmizel někam pod střechu. Jak se později ukázalo, déšť to nebyl nijak vydatný a oblečení bych na sobě asi stihnul usušit rychle, ale vidina promočení posledních suchých svršků mi nedovolila zariskovat. Velká škoda…

Atreides: První polovinu vystoupení Opeth jsem pro změnu věnoval vlastní regeneraci mimo areál (pozn.: Budvar mi přišel jednak nepitelný, jednak vzhledem ke kvalitě předražený v porovnání s tím, co se točilo pět minut od brány festivalu), stihl jsem proto jen poslední trojici skladeb “Deliverance”, akustickou “Demon of the Fall” a “Blackwater Park”. Magie a jemnocit, s jakým Mikael Åkerfeldt zacházel s tajemnou, přesto civilní a přátelskou atmosférou, občas okořeněnou typickým humorem a navrch umocněnou mírným deštěm, ve mně zanechal hluboký pocit. Zpětně mě velmi mrzí, že jsem na set Opeth nebyl už od začátku, protože ač během domácího poslechu mě jejich velmi specifický prog metal příliš neoslovil, živé vystoupení bylo opravdu skvělé a kdybych jej mohl zhlédnout celé, myslím, že bych nešetřil superlativy – pročež doufám v nějaké další setkání.

H.: Moje přestávka však tentokrát netrvala až tak dlouho, protože hned po Opeth na vedlejší pódium nastoupili Borknagar, s nimiž se před publikum na Brutal Assaultu vrátil Lazare Nedland ze Solefald, tentokrát však už “jen” v roli klávesisty a příležitostného zpěváka. Co se týče samotného vystoupení, tak nějak jsem z něj byl mírně rozpačitý, byť vyloženě zlé to rozhodně napadlo, do zklamání, jaké na tom samém pódiu předvedl odpoledne Ihsahn, to mělo hodně daleko, přesto jsem byl i z Borknagar mírně zklamaný. Ani ne snad kvůli tomu, že by šlo o opravdu špatný koncert, ale spíš proto, že jsem jednoduše čekal víc, než jsem dostal. Vzhledem k tomu, co Borknagar hrají, ta očekávání byla dost vysoko a tak nějak už jsem tam chtěl vidět další fantastické vystoupení plné atmosféry, jenže to se jaksi nekonalo. Byl to takový pohodový koncert, nic víc, nic zvláštního. Z desek je ta muzika mnohem působivější, ale to možná může být dáno i tím, že zvuk měl do ideálu hodně, hodně daleko. Trochu zklamalo i to, že mikrofonu se chopil Athera (Susperia, Chrome Division), který jistě zpívat umí, ale Vintersorg to prostě není. Jak říkám, průser to rozhodně nebyl, ale čekal jsem o dost víc. Vůbec mi tedy nedělalo problém se ještě před koncem sebrat a utéct na třetí pódium, kde se zrovna chystal můj třetí vrchol festivalu… ale o tom až v závěrečném díle našeho povídání o Brutal Assaultu

Ježura: Počasí se naštěstí umoudřilo poměrně záhy a pro mě poslední kapela festivalu zahrála pro publikum, které déšť nikterak nerušil. Pro Borknagar, moji absolutní srdcovku, to byla česká premiéra a pro mě jeden z absolutně největších taháků, které letošní Brutal Assault nabízel, takže si asi dovedete představit, že tohle vystoupení předcházelo z mé strany opravdu velké očekávání. Jenže jako by osudu nestačilo, že mě připravil o Opeth, napnul poslední síly a pokazil mi i Borknagar. Kapela samotná na tom nenese žádnou vinu a její výkon mohu i přes to, že se z pracovních důvodů nedostavil Vintersorg, označit za skvělý. Zaskakující Athera odvedl svou práci skvěle, zbytek kapely se také snažil (zejména skvělý ICS Vortex!) a mladý bubeník Baard Kolstad mě svým výkonem dokonce po všech směrech uzemnil. Kdepak, Borknagar mohli být výborní nebýt trestuhodně přepálené hlasitosti. To se zkrátka nedalo poslouchat, v záplavě decibelů bohužel dost často zanikala většina nádhery, kterou se hudba Borknagar pyšní, a když už místy probleskl nějaký moment, kde ta enormní hlasitost moc nevadila, příjemné dojmy z něj se rovnou měrou namíchaly s rozmrzelostí nad tím, jak to mohlo dopadnout, kdyby to zvukař tak příšerně nezazdil. V podobném rozpoložení jsem pak areál také opouštěl – na jednu sstranu nadšený z toho, že jsem konečně viděl Borknagar a že jsou naživo skvělí, na druhou stranu naštvaný, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že jsem zásluhou zvukaře přišel o možná jeden z nejlepších koncertů festivalu. Nezbývá tedy než doufat, že se k nám Borknagar někdy v dohledné době vrátí a konečně mě dostanou tak, jak se od nich očekává.

Atreides: Tvorbu Borknagar jsem na rozdíl od Opeth neznal ani náznakem, rozhodl jsem se tedy, že se nechám překvapit. Už před jejich začátkem jsem měl z popisu jejich hudby pocit, že to bude tak trochu sázka do loterie a nutno podotknout, že v porovnání s předchozími Švédy stihl skvadru kolem ICS Vortexe mnohem nemilejší osud. Tady se totiž neprokaučoval jen památeční svetr po babičce a děravé gatě, tady se prohrály i fusekle a trenky, a pokud bych měl svoje pocity po vystoupení k něčemu přirovnat, tak zhruba k tomu, že pánové na pódiu si vylosovali ostrou patronu v ruské ruletě. Což možná nemuselo být tak těžké, poněvadž mám takový dojem, že ze šesti možných bylo v bubínku naládovaných všech šest nábojů. Jedna ku jedné. Čert vem, že začínali později, neb se Opeth trochu zdrželi. Borknagar byli další kapelou, kterou stihl mizerný zvuk, a když připočítám, že mě jejich hudba nijak nenadchla ani sama o sobě, kolem půlnoci jsem se vypařil směrem k Obscure Stage, kde se už měli chystat mnou velmi očekávaní Aborym.

H.: Výše zmiňovaným třetím vrcholem, který bych v pomyslném festivalovém žebříčku zařadil na třetí místo za Atari Teenage Riot a Solefald, samozřejmě nebyl nikdo jiný než industriální black metalisté Aborym z Itálie, kteří také živě nehráli pěkně dlouho. Koncert proběhl bez živých bicích, protože ty jely společně s elektronikou ze samplu, kytary si vzali na starosti kytaristé Hour of Penance, Hell:I0:Kabbalus, jenž je stálým členem Aborym, a Giulio Moschini, baskytary se chopil mně neznámý Lorenzo Zarone. Hlavní mozek Malfeitor Fabban se ujal jen zpěvu za pomoci dvou mikrofonů a své hlasivky týral opravdu vydatně. Set byl postaven výhradně na letošní novince “Dirty”, z níž zaznělo celkem sedm kusů – “Irreversible Crisis”, “Across the Universe”, “Dirty”, “Bleedthrough”, “I Don’t Know”, “Helter Skelter Youth” a “The Factory of Death” – což mi nijak nevadilo a vlastně jsem to i čekal, jelikož to album je přímo postavené na živé hraní. Ze starší tvorby zazněly jenom dva kusy, jmenovitě “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Zvuk ani tentokrát nebyl ideální, ale je docela paradoxní, že v tomhle případě to vůbec nevadilo. Kytary a baskytara skoro nebyly slyšet, protože na místě, kde jsem stál, všechno přehlušovala brutálně přehulená elektronika a Fabbanův ryk. Tím pádem se z toho stala brutální diskotéka, ale nemůžu si pomoct, i přesto (nebo snad právě proto?) se mi to kurevsky líbilo.

Atreides: Pokud ve mně Borknagar zanechali hořkou pachuť, italská industrial-bordel-black-machina Aborym mi ji vyspravila víc, než jsem vůbec mohl doufat. Když vynechám pár ukázek z YouTube a poslední desku “Dirty”, tvorbu industrialistů jsem vůbec neznal. Což se ukázalo býti tím nejmenším nedostatkem, protože se hrálo převážně z “Dirty”, výjimkou pak budiž “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Že i v případě Aborym stál zvuk za starou bačkoru, už snad bylo docela jedno, protože tohle epileptické šílenství bylo naprosto smrtelné, ať už kytary slyšet byly nebo ne. Těžko jejich vystoupení popsat, protože tenhle zážitek je pro mě dosud těžko uchopitelný a srozumitelným slovem nepopsatelným. Špice hudební extáze zarývající se pod obrovským tlakem do hlavy, noření se do nitra sebe sama v davu lidí a palbě programovaných beatů v momentě, kdy už člověk začíná únavou padat na hubu. Přesto ho zběsilé tempo a rytmus pořád udržuje nad rozlitými hladinami spánku a nutí k další existenci. Myslím, že bych úplně stejně mohl namísto metafor napsat něco jako “žbli, žble, žblu” a význam by zůstal stejný – plně srozumitelný jen a pouze mě. Víte, co tím myslím, ne? Tak nebo tak, v rámci sobotního programu další skvělé vystoupení!

H.: Ačkoliv třeba kolega Atreides z koncertu Carpathian Forest zvrací, podle mě to byla prdel. Jasně, byli ožralí na plech jak prasata a Nattefrost nejenže nebyl skoro schopen mluvit, ale místy mi přišlo, že má i problém se vůbec udržet na nohou. Jediné, co mu pořádně bylo rozumět, byla jen neustále opakovaná děkovačka “Danke schön!” – asi se zbořil tak mocně, že ani nevěděl, ve které zemi hraje. Ale já nevím, ono to k těm magorům tak nějak patří. Jde o to, že člověk nesmí na Carpathian Forest nahlížet jako na představitele typického mrazivého norského black metalu, jako tomu bylo v 90. letech, kdy kapela nahrávala věci jako “Through Chasm, Caves and Titan Woods” nebo “Black Shining Leather”; Carpathian Forest sami sebe už dávno pasovali do role nejperverznější, nejoplzlejší a nejožralejší black metalové kapely široko daleko, a pokud se k tomu člověk postaví takhle, jako že je to sranda, pak si koncert jistě užil. Samozřejmě i já bych našel mouchy, ale především co se setlistu týče… sice padlo pár kultovních válů, na které jsem se těšil (například můžeme jmenovat třeba “Mask of the Slave”, “He’s Turning Blue”, “Knokkelmann” nebo “Morbid Fascination of Death”), ale chyběly tam songy, které podle mě prostě zaznít měly, hlavně nepřítomnost “Sadomasochistic” nebo “Carpathian Forest” fakt zamrzela. Ale jinak to z mojí strany bylo v pohodě.

Atreides: Co ke Carpathian Forest říct? Byl to odpad. A byl to takový odpad, že ještě dneska nemám daleko k tomu, abych si vyškubal polovinu hlavy. Nejenže mimozní atmosféra nabraná na Aborym byla naprosto v tahu (ač později se mi do ní přeci jen povedlo alespoň částečně dostat zpět), ožralá parta kolem naprosto nadraného Nattefrosta, z nějž etanol chcal proudem, byla vrcholem trapnosti. Pokud tohle měl být norský black metal a nikoli jakási pseudo-heavy-punková hopsačka hraná na blackovou cirkulárku, pak Impaled Northern Moonforest jsou vrcholem blackové produkce a měli by pobírat zaslouženého kultovního statusu. Tenhle kekel se dal poslouchat jen s koňskou dávkou sebezapření a ani dostatek nadhledu, jenž mi obvykle neschází, v tomhle případě nepomohl. Hnus, velebnosti!

H.: Úplně posledním vystupujícím festivalu jsou dánští doom metalisté Saturnus. Líbí se mi návrat k tradici, že finální tečkou Brutal Assaultu je nějaký hodně těžký doom až funeral doom, ale zrovna Saturnus mezi mé oblíbence moc nepatří, takže jsem si je chtěl původně odpustit, nicméně náhoda tomu chtěla, že nakonec jsem ten jejich umíráček z dálky zhlédnul. A musím uznat, že živě to bylo mnohonásobně lepší než z alba, konečně jsem během koncertu mohl tvrdit, že na mě ta jejich muzika působí tak, jak má. Riffy byly ultra těžké, atmosféra doslova dala krájet, avšak vzhledem k únavě si ze setu Saturnus nepamatuji nic jiného než pocit masivní kytarové stěny, která se linula z pódia. Ale i přesto, kdybyste se mě zeptali, z fleku bych řekl, že se mi to líbilo a že na mě Saturnus v koncertní podobě udělali o poznání větší dojem než ze studia.


Zhodnocení:

H.: Po organizační stránce byl festival opět na velice slušné úrovni a je příjemné vidět, že pořadatelé se opravdu snaží věci viditelně zlepšovat a přidávat do areálu nové detaily a vychytávky. Od mé poslední předloňské návštěvy bylo nejcitelnější změnou přidání třetího pódia – nemohu sice porovnávat s jeho loňskou podobou, nicméně z obecného hlediska se k němu stavím trochu rozporuplně. Na jednu stranu, pokud se nezprasil zvuk (ti In Vain mě doteď serou!), šlo vlastně o parádní vystoupení, protože já mám obecně menší koncerty radši, a ne nadarmo všichni z mé osobní top3 festivalu hráli právě zde. Na druhou stranu mi trochu vadilo, že se díky už tak našlapaný program překrýval ještě víc a přišel jsem díky tomu o některé kapely, které jsem vidět chtěl, ale vedle bylo něco přednějšího (akustičtí Novembers Doom, The Fall of Ghostface, Hatebreed, Trivium, Clawfinger, In Flames). Aneb všechno má svoje pro a proti…

Ježura: Jelikož jsem se účastnil i loni, Obscure Stage pro mě novinkou nebyla, takže můžu srovnávat, a její letošní podoba byla proti loňské rozhodně lepší. Suverénně největším kladem je skutečnost, že si pořadatelé od loňska vzali k srdci četné stížnosti na tropické klima, které v hale panovalo, a pro letošek byly z konstrukce haly odmontovány boční panely, které nahradila nějaká maskovací plachta či co. Výsledek se rozhodně dostavil, protože i v té největší tlačenici v předních řadách se dalo vydržet bez větších problémů, takže tady tleskám. Co se bohužel odstranit nepodařilo (a z principu věci asi ani nepodaří), to je překrývání programu malé stage s programem na stagích hlavních. Uznávám, že pořadatelé udělali maximum pro to, aby se žánrově podobné kapely navzájem nepřekrývaly, ale úplně tomu stejně nezabránili a navíc většina návštěvníků není vyhraněna jen na jeden žánr, takže na Sofiiny volby docházelo i letos. Já takhle oplakal třeba Clawfinger

Atreides: Popravdě, trochu jsem se organizační stránky mého premierového Brutal Assaultu obával. Tedy, hlavně z toho důvodu, že hrozilo přespávání v kempu, od čehož mne odrazovaly skazky o častých krádežích. Nakonec jsem měl střechu nad hlavou, za což jsem neskutečně vděčný jednomu ze svých kamarádů, takže některé věci těžko můžu objektivně zhodnotit, kemp byl z mé strany využíván výhradně ke konzumaci vlastních alkoholických nápojů, které bych do areálu nepronesl. Nakonec bych ale organizaci zhodnotil z větší části kladně – a pochvala se týká i zastřešené třetí stage, která by si sice zasloužila o něco větší prostor, ovšem coby alternativní scéna ku dvěma hlavním pódiím fungovala skvěle i přes občasné návaly lidí (obzvláště na Solefald), kteří museli stát až venku.

H.: Poprvé jsem v areálu viděl výzdobu na zdech, což není věc, která by mě úplně vytrhla a do jisté míry je to kýč, ale nakonec proč ne, nic proti tomu nemám. Dále bylo otevřeno pár dalších uliček, ale upřímně jsem do některých míst v areálu ani nepáchnul, protože jsem k tomu neměl důvod. Naopak se mi dost líbilo, že v místech na posezení přibyly obrazovky, které promítaly dění na pódiu, což je super nápad. Akorát bych tam propříště nepouštěl rozhovory bez zvuku a takové množství reklam, jinak je to v základě dobrá věc.

Ježura: Výzdoba areálu i letos o kousek postoupila a mně se její zpracování velmi pozdávalo. Co ale zaslouží poklonu, to je zmiňované rozšíření obrazovek do nejrůznějších částí pevnosti. Přenosy z pódia vem čert, síla téhle techniky spočívá zejména v potenciálu informovat návštěvníky o změnách v programu, a i když těch změn letos nebylo moc, stačilo na chvíli zvednout oči k obrazovce a člověk věděl všechno, co potřeboval. Neskutečně příjemná a užitečná změna oproti jiným tuzemským festivalům!

H.: Bylo super, že se podařilo konečně vyřešit nadměrné fronty u vstupu. Osobně jsem se odbavil už v úterý a čekal jsem… no, tak deset vteřin… než mi na ruku navlékli náramek, hehe. Ke každé vstupence navíc přišlo DVD z loňského ročníku, což je příjemný bonus, ale upřímně jsem si to ještě nepustil, ačkoliv sympatické to je. Akorát mě zamrzelo, že letos už člověk nedostal pytel na odpadky – ten fakt chyběl. Všude po kempu byl bordel, v části, kde jsem byl já, byl široko daleko jeden pytel přilepený na stromě a už ve čtvrtek ráno přetékal. Kdyby ty lidi dostali pytel na odpadky do ruky při vstupu, tak to do něj 90 % z nich bude házet a nikde nebudou takové skládky. Tohle bych určitě vrátil.

Ježura: Pořadatelé po předloňském a obzvlášť loňském provaru s odbavováním šli opravdu do sebe a jakékoli fronty se letos nekonaly (nebo jsem si jich alespoň nevšimnul). Dokonce bych řekl, že odbavovací sekce byla letos trochu předimenzovaná, ale to je fuk – hlavně že to zafungovalo. Každopádně stejně jako kolega oroduji za návrat odpadkových pytlů. Když si vzpomenu na tu skládku, která po nás zbyla v kempu (a že by nezbyla, mít k dispozici nějaký pytel), je mi ještě trochu zle.

H.: Co se týče stravování, to jsem v areálu osobně moc neřešil, v podstatě vůbec, ale pivo mě překvapilo docela příjemně, jelikož jsem se Budvaru trochu bál. Desítka byla přinejlepším průměr, možná ani to ne, dal jsem si ji jednou a víckrát už ne, dvanáctka byla lepší a dala se vypít bez problémů, černý ležák mi pak dokonce vyloženě chutnal, řezané jsem neměl. Naopak zklamáním byly nealko limonády – letošní malinovka byla jen chudým příbuzným malinovky z minulých let, grepová byla sladká jak pop-metalové balady a jediná pitelná tak byla hroznová. Jinak ještě ohledně Budvaru… naprostá a totální zkurvenost byly ty jeho kartonové pivní klobouky. Když pominu fakt, že pokud to měl naražené na palici někdo před vámi, tak jste neviděli lautr nic, většina exemplářů skončila jako létající předmět v kotli, občas jsem viděl, jak tím někdo dostal přímo do obličeje, což asi nebylo zrovna příjemné, a občas to skončilo i na pódiu… třeba baskytarista DevilDriver tím také málem dostal mezi oči. Tohle byla vážně debilita, neopakovat! Kelímky byly opět vratné, tentokrát oproti speciální vrácence. S tím jsem neměl sebemenší problém, z mojí zkušenosti to fungovalo naprosto v pohodě, líbilo se mi to. Design kelímků taky dobrý, ačkoliv já to jak suvenýr fakt nesbírám, takže mě to zas tak moc netankovalo. Ale jinak jsou vratné kelímky skvělé a líbí se mi, že se to na českých festivalech uchytilo a stalo standardem.

Atreides: Za mě naopak Budvar dost propadák. Desítka mě nijak neuchvátila, takže dvanáctku ani černé jsem pro jistotu nezkoušel [to je právě chyba, desítka právě byla močka – pozn. H.] a raději si zašel na pár kousků mimo areál na lokální pivovary, kde za půllitr dal člověk lidovou dvacetikorunu, takže jsem Budvar nijak zvlášť neřešil. A samozřejmě, když už jsem tam do sebe lámal jedno, dvě, tři piva, tak jsem se k tomu na místě najedl, přičemž peněz jsem za naplnění žaludku rovněž nenechal nijak zvlášť moc, takže ani jídlo v areálu nemohu nijak objektivně posoudit. Na to, jak jsem se bál festivalových cen, nakonec jsem si nemohl vůbec stěžovat, poněvadž ceny byly pořád o něco nižší, než dělá pražský standard, na který jsem zvyklý. Co se nealka týče, za půlžetonky jsem po většinu pobytu v areálu ucrcával vodu, výjimečně si připlatil za hroznovou limonádu, která mi koštovala a koštovala i peněžence, takže spokojenost po všech stránkách. Potěšily i vratné kelímky – po celou dobu festu jsem měl u sebe jen a pouze jeden a ačkoliv jsem nakonec možnost vrácení nevyužil a odvezl si jej zpět domů, vratnost považuji za plus – už jen proto, že v areálu bylo vážně čisto. Jediná vážnější výtka tak stejně jako u kolegy směřuje ke kloboukům, které jsem měl sto chutí naházet na hranici a rituálně upálit.

Ježura: Přechod od pevně daného počtu vrácenek na kelímky k systému koupíš kelímek – dostaneš vrácenku, který šlo opakovat třeba donekonečna, je podle mého určitě změnou k lepšímu. Nikdo se nestresoval, že svoji sbírečku nafasovaných vrácenek někde ztratí, a kupčení s kelímky to myslím omezilo úplně stejně jako v minulých letech. Za mě rozhodně palec nahoru!

H.: V kempu mě letos překvapila obří VIP sekce… když jsem byl na Brutal Assaultu posledně, byly to snad dva oplocené chlívečky, letos už VIP kemp zabíral kompletní první louku, takže na tom “svém” místě jsem našel asi tak padesátý VIP sektor. Nevadí, ale když už, na druhou louku by asi chtělo také přidat nějaké to hygienické zařízení a koše.

Ježura: Jelikož VIP kemp nevyužívám, jeho rozšíření by mi bylo celkem volné nebýt jedné drobnosti – posunutí zadní stěny kempu až ke břehu Labe zlikvidovalo parádní místečko pod stromy v uličce, která se loni táhla za celým VIP kempem, což mě trochu rozesmutnilo, ale to by až tak nevadilo. Spíš mi pořád chybí nějaké dostatečně dimenzované a kulturní hygienické zázemí. Přeci jen při počtu návštěvníků a vedrech, jaká letos panovala, by nějaké navýšení kapacity a luxusu sprch určitě neuškodilo. Ale velkokapacitní otevřená sprcha, kterou někdo – nebesa mu budiž nakloněna – nainstaloval proti merchandise stánku, to byl rozhodně skvělý tah, a čtvrteční zásah hasičského vozu bych také oznámkoval zlatým bludišťákem. Jen houšť!

H.: Dramaturgie byla z objektivního pohledu v pohodě a asi každý si musel najít to svoje, ale čistě ze svého osobního subjektivního pohledu bych asi krapínek ubral death metalu, jehož bylo letos fakt hodně, a hlavně hodně ubral cokoliv-core (s výjimkou grindcoru), i když je mi jasné, proč to tam pořadatelé zvou… lidi to prostě táhne. Přidal bych tak dva, tři black metaly, přidal doom (letos jenom dvě doomové kapely, Novembers Doom a Saturnus… to je sakra málo) a hlavně bych ocenil i nějakou šílenou avantgardu nebo experimenty (už tu dvakrát hrála Sebkha-Chott – víc podobných magořin!) a taky bych se nebál pravidelně každý rok zvát jednu, dvě a klidně i tři skupiny typu Atari Teenage Riot… v jejich kotli bylo jasně vidět, že zdaleka nejsem sám, kdo podobné věci ocení, byl to skvělý odpočinek od kytar a ta kapela se tam prostě hodila a nepůsobila na Brutal Assaultu nepatřičně. Osobně si myslím, že podobná tvrdá elektronika má svým přístupem k takovému black nebo death metalu blíž než třeba Sabaton. A takových kapel je mnohem víc… Suicide Commando, Combichrist, Project Pitchfork, Front Line Assembly, Nachtmahr, Aktivehate, Siva Six, Centhron atd. atd. Stačí jen vybírat…

Atreides: Co se dramaturgie týče, nakonec mi i přes nával všemožného core vyhovovala. S vědomím, že se nemusím mezi většinou kapel nikam zvlášť hnát a pospíchat, protože mě dobrá polovina nezajímá a mohu ji s naprostým klidem vynechat, jsem festivalem pohodově proplouval a vyzobával všechno, co mě zajímalo, případně co mi kdo ze známých doporučil. Jasně, vždycky by mohlo být víc blacku nebo doomu, shodnu se s H. na tom, že by mohlo být víc experimentáních prasáren, jako byli letos Aborym nebo i zmiňovaní Atari Teenage Riot (ani nevíte, jak mě štve, že jsem je propil), ale nakonec jsem i přes počáteční remcání uvítal mezery, které mě nijak zvlášť nezajímaly a mohl jsem je trávit i jinak než hrozením pod pódiem. Co se mi na dramaturgii nelíbilo mnohem více, bylo rozložení kapel. Chápu, že hvězdy a hvězdičky typu In Flames nebo Anthrax přitáhnou na festival největší počet lidí, jenže takovéhle kapely můžou zahrát i za pozdního odpoledne, kdy je ještě světlo, aniž by jejich lesk a show nějak výrazně utrpěla. Naproti tomu kapelám, které tmu vyloženě potřebují k tomu, aby jejich vystoupení mělo ty správné grády, protože svoji hudbu staví na hutné atmosféře, tmu postrádaly – viz Primordial nebo Belphegor, ale těch případů by se určitě našlo víc. To by alespoň částečně mohlo vyřešit lepší využití Obscure Stage, protože ač jméno jako Primordial by si velké pódium zasloužilo se vším všudy, věřím tomu, že klubová stage by dokázala nahradit to, co se na hlavním pódiu takovým kapelám za světla nedostávalo – což bylo nejvíce znát hlavně na setu Solefald.

H.: Tady bych kolegovi Atreidovi trošku oponoval, přestože vím, jak to myslí, a částečně s ním souhlasím, ale je blbost, aby za světla hráli headlineři jako Anthrax nebo In Flames. To spíš až ke konci programu jednotlivých dní byly kapely, jež by mohly za světla hrát, aniž by jim to nějak uškodilo, hlavně se to týká takových těch moshovacích sekaček… bylo by to snad lepší už jen z toho důvodu, že je před den vidět, protože z osobní zkušenosti si myslím, že v úplně tmě se v tom kotli lidi pozabíjejí spíš. Jmenovitě třeba Whitechapel, Madball, ale třeba i Overkill. A to říkám jako někdo, kdo má třeba zrovna Overkill fakt rád. Ale chápu to, že pořadatel se při sestavování programu nemůže ohlížet jen na to, jestli to je atmosférická muzika, která by se hodila do tmy, ale i na popularitu kapel nebo jejich vlastní program, kdy můžou přijet a kdy zase musí odjet. Holt nevýhoda velkých festivalů, nikdy se to prostě nedá poskládat tak, aby byli spokojení všichni…

H.: Jinak celkově si myslím, že letošní Brutal Assault proběhl v pohodě a pocit spokojenosti převládá, a to i co se týče hudby, protože o tu jde pořád především. Sice mě dost mrzí slabý Ihsahn, zvukově zprasení In Vain a vynechání Cult of Luna nebo Hatebreed, ale našla se spousta věcí, jež mi to alespoň částečně vynahradily. Sice to už zaznělo v reportu, ale nedá mi to ještě jednou nevyzdvihnout fantastické sety Atari Teenage Riot a Solefald, zabijácké Aborym a Meshuggah, ale třeba i neskutečně zábavné Hentai Corporation. Každopádně toho, že kapely jsou hlavní, se budu držet a nějakou (z mého pohledu, samozřejmě) peckou bude podmíněna má případná účast i v příštím roce. Snad se něco objeví, protože první potvrzená trojice mě totiž ze židle moc nezvedla. Benediction (měli vystoupit už letos, ale těsně před začátkem odpadl) jsou dobří, ale není to skupina, kvůli níž bych hned vyjel, August Burns Red jsou mi absolutně u řiti a Amon Amarth jsou už dávno kapelou, kterou vidět fakt nepotřebuji.

Atreides: Kolem a kolem si však nemůžu nijak zvlášť na festival stěžovat – až na pár spíše kosmetických detailů snad ani není na co. To je možná způsobeno i tím, že na většinu věcí, které areál nabízel, jsem tak nějak kašlal, viz třeba stravování nebo ubytování. Obecně přesto všechno, co jsem napsal, bych jako největší průser festivalu vypíchnul zvuk, který zkazil několik dosti nadějných vystoupení – právě již zmiňovaní In Vain nebo Ihsahn, na které jsem se velmi těšil a kteří byli jedni z velkých taháků letošního Brutal Assaultu, tedy alespoň pro mě. Mou premiéru na festivalu, který krom jiného tento rok dosáhl – zatím jako jeden z mála českých festivalů – plnoletosti, tak hodnotím jako úspěšnou. Jestli se na festivalu ukážu i příští rok, to bude záležet spíše na tom, jaká lákadla přichystá, protože na kapelách mi záleží především. Osobně nejsem příznivec davů (a že jich letošní Brutal Assault nabídl požehnaně), a pokud bude stát lineup za pendrek, nemám problém další rok vynechat. A že první tři oznámené kapely mě nijak nepřesvědčily, bohůmžel…


Storm Corrosion – Storm Corrosion

Storm Corrosion - Storm Corrosion
Země: Velká Británie / Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 7.5.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Drag Ropes
02. Storm Corrosion
03. Hag
04. Happy
05. Lock Howl
06. Ljudet innan

Hodnocení:
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Debut Storm Corrosion byl pro fanoušky progresivního rocku jistě jednou z nejnapjatěji očekávaných letošních desek. Jeho tvůrci, tedy Steven WilsonMikael Åkerfeldt, si za poslední dvě desetiletí vydobyli pověst talentovaných hudebníků, jejich vzájemné přátelství a hudební souznění bylo známo již dlouho a otázka, jaký tedy bude jejich první opravdu společný projekt, čekala na zodpovězení poměrně dlouhou dobu. Podle samotných autorů má Storm Corrosion být třetím dílem trilogie, jež započala v září loňského roku nahrávkami “Heritage” Åkerfeldtových domovských Opeth a “Grace for Drowning”, druhou sólovou deskou Wilsona. Z těch samých prohlášení ovšem vyplývalo, že spojitost mezi těmito třemi deskami se odehrává spíše pouze v hlavě jejich tvůrců, jelikož hudebně o nějaké výrazné podobnosti mluvit nelze (a to zejména mezi dvěma výše zmíněnými deskami a dnes recenzovanou “Storm Corrosion”).

Jak bude vlastně “Storm Corrosion” znít, byla jedna z nejdůležitějších otázek. WilsonÅkerfeldt se snažili fanoušky předem připravili na skutečnost, že jejich společné dílo nebude znít jako nic z toho, co oba tvořili v minulosti. Mluvili o tom, jak budou všichni překvapení, čímž bohužel celé překvapení zkazili a alespoň já jsem nebyl překvapený ani trošku. “Storm Corrosion” znělo přesně tak, jak jsem čekal. Při prvních posleších jsem z něj byl navíc vyloženě zklamaný. Dnes ho mám přehráno dost, možná více než padesátkrát, a přesto se nemohu zbavit dojmu, že jsem do něj ještě dokonale nepronikl. Tím chci říci, že jde o album posluchačsky náročné a každý, kdo si ho bude chtít opravdu užít, mu bude muset věnovat velké množství času ještě předtím, než se mu Storm Corrosion odmění jakýmkoliv posluchačským požitkem. Jak však tuto bariéru překonáte, začnou se před vámi dít nádherné a nezvyklé věci, které za počáteční úsilí jednoduše stojí.

Úvodní “Drag Ropes” zněla ve všech upoutávkách z doby před vydáním alba a také se stala jeho prvním (a tuším, že i posledním) singlem. V temných smyčcích a pomalém tempu se začíná odehrávat příběh předurčený k tragickému závěru (čímž referuji směrem k textu skladby a ne její kvalitě), nádherně převedený do vizuální podoby v povedeném videoklipu. Zásadní pozornost je upřena na harmonickou souhru vokálů obou umělců. Ti se různě střídají a navzájem se výborně doplňují. Smyčce rychle zmizí a vedoucí roli přebere jemná kytara, piano a směs mnohých melodických i nemelodických zvuků. Jedním z na “Storm Corrosion” pravidelně užívaných prvků je výrazný zvrat přibližně v polovině skladby. “Drag Ropes” v tomto není jiná. Ve chvíli, kdy se Åkerfeldtův hluboký zpěv začne prolínat s mnohem výše posazeným hlasem Wilsona a zlověstné smyčce vystřídá jemná kytarová melodie, se nálada změní. Temnota jako by vylezla na povrch. Wilson a Åkerfeldt se proti ní snaží bojovat dojemným kytarovým sólem, jenže depresivní závěr dává najevo, že to byl boj neúspěšný, že tomu dokonce ani nemohlo být jinak. Možná si v tomto místě říkáte, že si už poněkud moc vymýšlím, či že bych byl rovnou zralý na uklidňující prášky a svěrací kazajku, jenže toto přesně je efekt plného prožívání “Storm Corrosion”. V jeho nenápadných změnách nálad, harmoniích a disharmoniích se nachází celé spektrum emocí, které potřebují čas, aby vylezly na povrch.

Následující titulní skladba je hudebně odlišná, přitom na svou předchůdkyni navazuje velmi plynule. Vyvstane jakoby odnikud, Wilson s kytarou zpívá text, který sám o sobě vlastně nenese žádný význam, a přesto posluchači cosi nehmotného předává. Skladba se pomalu probouzí a ve chvíli, kdy se rozezní orientálně znějící perkuse, začne postupně ztrácet svou melodii. Vedení přebere rozladěná kytara a smyčce evokující náladu dobrého hororu. Vše graduje až do momentu, kdy si musíte položit otázku: Kam dál ještě chtějí zajít? Do konce zbývají tři minuty a píseň jako by už neměla kam pokračovat. Vše ovšem vyřeší akustická kytara, která se objeví a přebere posluchačovu pozornost tak násilným způsobem, že vám to bude připadat šokující i po mnoha posleších. Druhá skladba pak končí mnohem pozitivněji než její předchůdkyně, a přitom se ještě před chvíli zdálo, že cestu z pekla, které se v ní odehrává jednoduše nelze nalézt.

Přeskočme nyní dvě stopy (něco si také musíte objevit sami, že?) a podívejme se na pátou “Lock Howl”. Tato píseň má z celého alba asi nejblíže k chytlavosti v konvenčním slova smyslu, a to i přesto, že je jako jediná čistě instrumentální. Její nálada se mění již během první poloviny a není k tomu zapotřebí žádného ostrého zvratu, fanoušek Wilsona jistě pozná jeho charakteristický rukopis. Skladba má jasný rytmus, který se nemění až do přechodu v její polovině. Druhou část započne silná basová melodie a nesmírně návykové tleskání, jenže ani to nemá dlouhého trvání a v poslední třetině se tak píseň zdánlivě restartuje. Začne znovu, velmi podobně jako na začátku, ovšem přeci jen o trochu jinak.

Storm Corrosion

Pokoušet se o popsání hudby Storm Corrosion je zcela marné. Mohu vám pouze předat své dojmy z pozorného poslechu, jenže přitom se ani zdaleka nedotýkám podstaty, proč album tyto dojmy vyvolává. S tím souvisí jeho hodnocení. Jak bych mohl hodnotit něco, čemu stále plně nerozumím? Mohu si vymyslet číslo, které považuji za adekvátní (v tomto případě dejme tomu 9/10), ale mělo by to nějaký význam? Stejně jako mnohá velká umělecká díla byla doceněna nejdříve po letech a někdy až po staletích, tak také debutová deska dua Wilson/Åkerfeldt potřebuje čas. Sám jsem mu ho věnoval mnoho (mnohem více než kterémukoliv jinému albu v poslední době) a přesto mám dojem, že ho stále nebylo dost. A tak vám radím, pokud chcete Storm Corrosion poslouchat, počítejte s tím, že to nebude zadarmo. Všechna ta práce (totiž první poněkud nudné poslechy) se však vrátí. A stojí to za to.


Druhý pohled (Kaša):

“Storm Corrosion” jsem v uplynulých měsících několikrát označil za jedno z nejočekávanějších alb roku. Spojení hlavních mozků mých oblíbenců Opeth a Porcupine Tree přece nemůže dopadnout špatně, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, ovšem jen částečně. Ne, že by to byl totální průser, to určitě ne, jen jsem čekal víc. Přestože Steven Wilson a Mikael Åkerfeldt tvrdili, že jejich společný projekt bude někde na půli cesty mezi posledními studiovkou Opeth, “Heritage”, a Wilsonovou sólovkou “Grace for Drowning”, je výsledek poměrně překvapivý. Album je velice minimalistické, a i když je dostatečně temné, působí velice křehce.

Storm Corrosion

Prim na desce hrají především vokál Stevena Wilsona, zasněná akustická kytara Åkerfeldta, piáno a občas dokonce orchestrální aranže. Musím přiznat, že jsem docela zklamaný, že více prostoru nedostal Mikael. Vokálně se předvedl opravdu minimálně, v podstatě pouze v úvodní “Drag Ropes”, která byla uvolněna jako první singl. V ostatních skladbách se zpěvu chopil Wilson, sice mám jeho projev rád, ale těšil jsem se spíš na spojení charakteristických vokálů obou aktérů. Totéž platí po kompoziční stránce, je zjevné, že hlavní otěže dřímal v rukou Wilson, protože “Storm Corrosion” má o velký kus blíže k jeho tvorbě (snad jen s výjimkou “Drag Ropes”, která mi víc pasuje k Opeth). Na ploše celého alba se pak naplno ukázala fascinace obou zúčastněných v sedmdesátkovém prog rocku a psychedelii.

V květnovém eintopfu jsem hádal 10/10, což se bohužel nekoná, natolik mě pánové nepřesvědčili, ale album za zvýšenou pozornost jistě stojí. Možná jsem měl jen přehnané očekávání, kdoví, ale upřímně doufám, že se v budoucnu dočkáme povedenějšího pokračování.


Opeth – Heritage

Opeth - Heritage
Země: Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 14.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Heritage
02. The Devil’s Orchard
03. I Feel the Dark
04. Slither
05. Nepenthe
06. Häxprocess
07. Famine
08. The Lines in My Hand
09. Folklore
10. Marrow of the Earth

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Fanoušek progresivního rocku si ze všeho nejméně přeje, aby jeho oblíbená kapela byla skutečně progresivní…”Paul Stump (kniha “The Music’s All That Matters”)

Při poslouchání a zvažování mých názorů na “Heritage” mě napadl právě tento skvělý citát, přesně vystihující progrockového fanouška. Ačkoliv miluje jakousi experimentálnost hudby a často v ní vidí výzvu, když přijde opravdový twist, opravdový experiment, při kterém kapela opustí svůj již zažitý styl, fanoušek to nerad vidí. Podobná situace nyní nastala s Opeth a já si přijdu jako ten fanda. Hned na začátku si to ujasníme. Opeth už při podávání prvních informací o albu prozradili, že půjde o něco úplně jiného, konkrétně o 70. léta, a žádné growly a podobné záležitosti se konat nebudou. Jak řekli, tak taky udělali. Já Opeth zbožňuji. Zbožňuji prog. Poslední dobou zbožňuji i 70. léta. Jenže “Heritage” mi prostě nešmakuje.

Proč vlastně 70. léta? Åkerfeldt vlastně death metal nemá rád už pěkně dlouho. Od svých dvaceti let sní o tom, že stvoří desku, nemálo se blížící stylu King Crimson nebo Camel. Zvuk se podle mě ve finále od těchto kapel celkem liší a osobně si zlatá 70. v hlavě představím trochu jinak, ale je pravda, že podobný sound tehdy v některých seskupeních frčel. Představte si tedy nějakou opravdu obskurní kapelu z této doby. Přimíchejte Åkerfeldtův vokál a Opethovskou temnou atmosféru a jste doma, přímo v “Heritage”. Na první poslech se to nezdá, ale riffy, nálada i skladby jsou dost Opethovské, akorát trochu jinak.

Bohužel, přestože si “Heritage” jakž takž zachovalo tvář kapely, rozhodně nezachovalo její kvalitu a genialitu. S dynamikou a skládáním byly lehké problémy už na “Watershed” (klid/bordel/klid/bordel… bez pořádného smyslu) a nyní se to ještě prohloubilo. Åkerfeldt už prostě ani nedokáže propojit jednotlivé riffy tak, aby to znělo dobře. Nápadů a vynikajících částí je na albu hromada, jenže k čemu to je, když jsou tak nějak náhodně poházené dohromady a ono to snad nějak dobře dopadne? Některé přechody opravdu bijí svoji nesmyslností do uší a zní až disharmonicky. Kromě úplně perfektního intra “Heritage” a závěrečné instrumentálky “Marrow of the Earth” zní většina alba jako směsice pěkných motivů s přidanou vatou okolo, aby se to dalo nějak uzavřít a říkat tomu skladba.

Tak jsem “Heritage” pořádně potopil, ale úplná hrůza to zase není. První a poslední song už jsem zmínil, dále je tam asi nejkonzistnější skladba “Folklore” a pak krátká vypalovačka “Slither”. A pak už je tu schizofrenní zbytek. Hluchá místa i super nápady, ale opravdu špatné přechody (vlastně žádné) mezi nimi. Nejrozporuplnější pocit mám z “Famine”. Ta nabízí neskutečné pasáže, jenže najednou “prásk” a do uší vám hraje buď neposlouchatelný riff nebo se do vás ze sluchátek sype nuda. Přitom má takový potenciál! S orientálními perkusemi nebo flétnou ve stylu Jethro Tull mohli Opeth stvořit pořádnou pecku, ale nic moc z toho není.

Kapelu maximálně zbožňuji, ale tohle je zklamání. Těžko říct jestli třeba jen nechci podvědomě přijmout tu změnu, každopádně když budu mít chuť na Opeth, “Heritage” mě určitě nenapadne. A když budu mít chuť na sedmdesátky, vytáhnu z rukávu hromadu jiných kapel. Škoda, škoda.


Další názory:

Pokud Opeth před vydáním prohlašovali, že “Heritage” bude inspirováno 70. léty, tak kecali, jelikož tohle není inspirace, nýbrž sedmdesátkové retro jak noha. Je otázkou do pranice, jestli tohle Mikael Åkerfeldt už nepřehnal. Docela by mne zajímalo, jak se mu na to tvářili na firmě, když jim to tam donesl (smích). Ale dosti demagogie. Ono to totiž má svým způsobem své kouzlo, a když tak o tom přemýšlím, je to vlastně první nahrávka Opeth, která mě opravdu baví. Trochu se mi zdá, že se “Heritage” jaksi minulo dobou, ale na druhou stranu… poslouchá se to moc dobře, o tom žádná. Ale hodnotit nějak číselně, to si s prominutím odpustím.
H.


Redakční eintopf #28 – září 2011

Darkestrah - Каган
Nejočekávanější alba měsíce:
Darkestrah – Каган
Dream Theater – A Dramatic Turn of Events


H.:
Darkestrah – Каган
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Opeth – Heritage
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Anthrax – Worship Music
Index očekávání: 7/10

H.

H.:

Bývá to tak každý rok, že v průběhu léta celá metalová scéna zaměří největší část své pozornosti na velké festivaly a desek nevychází žádné závratné množství. Jenže jak léto skončí, všechna metalová vydavatelství jako by se zbláznila a chtějí letní deficit co nejdřív dohnat. Z tohoto důvodu je září každým rokem jedním z nejsilnějších měsíců, což se potvrzuje i letos. Ačkoliv se objeví spousta opravdu hodně očekávaných desek od hodně velkých kapel, já osobně vyhlížím spíše ty co do počtu posluchačů méně profláklé a extrémnějšího ražení. A že to jsou tentokrát hody! Jen námatkou – v září se nemůžu dočkat novinek například od Taake, Lunatic Gods, Blut aus Nord, Einherjer, Glorior Belli, Arckanum, Svarttjern nebo Wolves in the Throne Room. Přesto jsem ani jednomu z právě jmenovaných nepřiřkl ten exkluzivní titul nejočekávanějšího počinu měsíce. Všechny totiž nakonec přebila skupina odněkud až dalekých kyrgyzských stepí a dokonce jen s EPčkem. Ale nedá se svítit, Darkestrah a jejich orientem načichlý black metal je prostě a jednoduše srdcová záležitost, která si dle mého skromného názoru zaslouží být vyzdvihnuta nad ostatní. Tím spíš, že vše, co kdy z dílny téhle skupiny vzešlo, je něco neskutečného, a že poslední album “The Great Silk Road” vyšlo už před dlouhými třemi lety. K vydání minialba “Каган” mělo sice původně dojít už v květnu, ale z blíže nespecifikovaných důvodů to bylo odloženo až na září. To však nic nemění na naprosto čisté desítce v indexu, bez zaváhání!

Earthworm

Earthworm:

Ach bože, to je dilema. Nejen, že září po mě hází novinky samých kvalitních kapel, ale dokonce i hromadu mých srdcovek. V tomhle měsíci si vyberou snad všichni, protože (zahoďme zábrany) září prostě trhá prdele. Vezmu to od začátku, podle data vydání. Už sedmého se na pulty dostane “A Dramatic Turn of Events” od Dream Theater (srdcovka numero uno) – a jejich hlavní tahák je samozřejmě nový bubeník Mike Mangini a s ním přicházející změna zvuku. O jiném soundu už jsme od slyšeli mnohokrát, ale teď nám to song “On the Backs of Angels” opravdu dokázal. Další potvůrkou, draždící moje erotogenní zóny, je srdcovka číslo 2 – Opeth. Nové “Heritage” nám taky má nabídnout menší stylový twist. Žádné growly a větší inspirace 70. léty. Zvědavost je na místě. Dále tu máme mladou kapelu Haken, jež mě dokonale zničila svým debutem “Aquarius”, jehož pomocí se katapultovala do seznamu mých srdcovek. Ještě jsem neviděl nikoho, aby se takhle prvním albem rovnou zařadil do první ligy. Teď ještě aby se novinka “Visions” debutu aspoň vyrovnala, nic víc si snad ani nikdo nemůže přát. Další lahůdkou mého srdce jsou Pain of Salvation, jejichž poslední deska mě, vpravdě, moc nezasáhla, i když byla bezpochyby kvalitní a několik songů se mě drželo hodně dlouho. Temný obal druhé části “Road Salt” a sklíčené tváře protagonistů na něm naznačují protikladnost k minulému albu. Že by přitvrzení? Hitovka “Mortar Grind”, již dříve vypuštěna na EP “Linoleum”, by to potvrzovala. A nakonec nevyzpytatelní Mastodon. Jejich nový singl jsem ještě neslyšel, takže si netroufám tipnout, v jakém duchu se album ponese, každopádně natěšenost je veliká. A to jsem ještě nezmínil tu řadu dalších zajímavých počinů – Derek Sherinian, Alice Cooper, Marty Friedman, Textures, Biohazard, Steven Wilson, Evile, Machine Head, Brainstorm… a tím výčet rozhodně nekončí. Je na co se těšit, dámy a pánové!!! Já nehodlám nad volbou dlouho přemýšlet, takže vyberu první na seznamu s tím, že ostatní si místo v nejočekávanějším albu měsíce zaslouží stejně dobře.

Ježura

Ježura:

Září, měsíc návratů do školních lavic a pro ty odrostlejší zevláky zoufalý hon za chybějícími kredity. Vzhledem k tomu, že patřím do poslední jmenované kategorie, tak si musím trochu oddechnout, protože ať na seznam alb, která mají v září vyjít, koukám sebedéle, vedle Slováků Lunatic Gods jediný počin, který se mnou aspoň trochu hýbe, je novinka Opeth, kterou kapela představila už před nějakou dobou pomocí skladby “Devil’s Orchard”. No co, v září ode mě asi moc neuslyšíte, aspoň bude čas na učení…

nK_!

nK_!:

Po dlouhých osmi (!) letech, mnoha odkladech a ještě více změnách v line-upu se konečně (doufejme) fanoušci biologických zbraní dočkají a první zářijové listí jim přinese pořádnou dávku amerikánsky našlapaného thrash metalu. Snad to po takové době nebude příliš velký průšvih…


Redakční eintopf #14.2 – speciál 2010 (Earthworm)

Earthworm

Earthworm:

Top5 2010:
1. Haken – Aquarius
2. Overkill – Ironbound
3. Death Angel – Relentless Retribution
4. Pain of Salvation – Road Salt One
5. Annihilator – Annihilator

CZ/SVK deska roku:
Slow Tension – Inner Fragments

Neřadový počin roku:
Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall

Koncert roku:
Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010

Zklamání roku:
úmrtí Ronnieho Jamese Dia

Top5 2010:

1. Haken – Aquarius
Na světě se asi nenajde moc lidí, kterým název Haken něco řekne, i já jsem na ně narazil úplnou náhodou. Pravděpodobně jsem si vybral štěstí na celý rok, protože tohle je jednoduše skvost pro každého, kdo si rozumí s prog rockem. Toto album je nejen top album tohoto roku, ale možná i top debut vůbec. Strčit hravě do kapsy novou tvorbu kolegů z Dream Theater, Pain of Salvation nebo Shadow Gallery ihned prvním albem, to byl pro kapelu asi splněný sen. Sen zažívá i posluchač, Haken je absolutně originální a zároveň v ní můžeme slyšet vlivy všech výše jmenovaných, i mnohem více. Geniální album, které ale vyžaduje opravdu soustředěný poslech. Aspoň já si ho nedokážu vychutnat, když mi unikne nějaký tón.

2. Overkill – Ironbound
Letos na mě vykouklo hned několik zajímavých thrash metalových alb a nejvíc mě jednoznačně chytlo za srdíčko to od Overkill. Takovou bombu od nich asi nikdo nečekal, pecka za peckou, hymna za hymnou. A hlavně titulní skladba bez jediné chybičky. Jak jsem psal již v březnu, favorit na desku roku – nakonec “jenom” pěkné druhé místo.

3. Death Angel – Relentless Retribution
Další thrash, tentokrát trochu experimentálnější a progresivnější, to ovšem neznamená, že by se mu nějak zmenšily koule. I přesto, že je to mohutně nabušené album, nedosahuje takových kvalit jako “Ironbound” a obsahuje pár slabých míst. Stále ale stačilo na třetí příčku a předběhlo další nářezovku na pátém místě.

4. Pain of Salvation – Road Salt One
Jak by jen mohla chybět moje srdcovka Pain of Salvation? Vždyť já těm chlapům žeru vážně všechno. Velký experiment tentokrát zanesl kapelu směrem k sedmdesátým létům a je pravdou, že tentokrát už to trochu dře, ale i přesto jsem si album oblíbil a našel si na něm oblíbence. Teď ještě vydržet, než vyjde druhá část…

5. Annihilator – Annihilator
Deska “Annihilator” od stejnojmenné kapely sice nedostala medaili, ale dokázala mnohem více než obhájce třetí pozice. Díky tomuto jsem se konečně rozhoupal směrem k této kapele pod taktovkou Jeffa Waterse a ta se brzy stala jednou z mých nejoblíbenějších. Nutno říct, že ani to páté místo nebylo zadarmo, při rozhodování mezi Annihilator a “Exhibit B: The Human Condition” od Exodus jsem probděl spoustu nocí. Smůla Exodus, sice je “Exhibit B: The Human Condition” super, ale… možná příště.

CZ/SVK deska roku:

Slow Tension – Inner Fragments
Další náhodný objev je čistě instrumentální. Kapela, která se netají inspirací v Dream Theater, si od svých vzorů bere jen to nejlepší a i bez vokálů si dokáže udržet posluchačovu pozornost, aniž by se ztratil ve shluku kytarových onanií. Technicky precizní instrumentální prog metal bez zbytečně dlouhých skladeb snad vyčaruje úsměv na tváři mnoha posluchačům.

Opeth - In Live Concert at the Royal Albert Hall

Neřadový počin roku:

Opeth – In Live Concert at the Royal Albert Hall
Skvělý audio i video záznam koncertu, disponující setlistem, který se u Opeth mimo DVD asi jen tak nevidí. Celý “Blackwater Park” a potom po jedné skladbě z každého dalšího alba – to potěší snad každého jejich fanouška. Vystoupení kapely je vážně výborné (někoho možná zarazí opět trochu obměněný styl growlu), zvuk taky super, dokonce je i dobře slyšet baskytara, jedinou vadou na kráse se tak stalo občas značně dementní publikum. Tleskat do rytmu při vystoupení Opeth? Ještě k tomu úplně chaoticky a arytmicky? Styďte se, barbaři!

Koncert roku:

Pain of Salvation, Beardfish: Praha – Futurum Music Bar, 26.10.2010
Stejně jako H. jsem už sahal po festivalu, jenže mě přes ruku pleskl název “koncert roku”, takže jsem neváhal a zamával Sonispheru. Pain of Salvation společně s Beardfish splnili moje sny a suverénně zabrali trůn jen pro sebe.

Zklamání roku:

úmrtí Ronnieho Jamese Dia
Rok 2010 byl pro rockovou a metalovou scénu poměrně tragický. Přinesl totiž několik úmrtí (RIP všem), jmenujme například – Peter Steele (Type O Negative) nebo Paul Gray (Slipknot). Nejvýznamnější ze všech byla ovšem smrt rockové ikony jménem Ronnie James Dio. Majitel mocného hlasu, známého z projektů Black Sabbath, Heaven & Hell, Rainbow, Elf nebo jeho vlastní kapely s názvem Dio, skonal 16. května na rakovinu žaludku, se kterou již dlouho bojoval, ve věku 67 let. Odpočívej v pokoji, Ronnie.


Brutal Assault 14

Brutal Assault 14
Datum: 9.-12.8.2009
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas

Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid

Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho

Středa:

První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…


Čtvrtek:

Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.

První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.

Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.

Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.

Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.

Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.

Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.

Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.

Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…

…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.

V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.

Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.


Pátek:

Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.

Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.

Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.

VomitoryGrave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.

Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.

Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.

Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation

Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan

Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.

Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.

Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.

Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.

I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.


Sobota:

Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.

Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.

Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.

The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.

Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.

Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.

Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.

Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.

Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!

Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.

“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.

Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves

Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).

Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!

Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.

Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.