Archiv štítku: metal

Reporty

Metalfest Open Air 2012 (neděle)

Komentáře: 3
Metalfest Open Air 2012
Datum: 10.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Blind Guardian, Death Angel, Ensiferum, Fleshgod Apocalypse, Hate, Heidevolk, Soulfly, Steelwing

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Sobotní snídaňová blamáž se tentokrát nekonala, první kapelu posledního dne festivalu, Warhawk, jsem si nechal ujít naprosto záměrně. Alespoň tedy zbyl čas na všechny nezbytnosti a následně na horečný úprk ku amfiteátru, když jsem s hrůzou zjistil, že černí koně nedělního programu, Fleshgod Apocalypse, už hrají. Nevím, kolik jsem toho propásl (myslím, že moc ne), ale i ten zbytek mi obstojně uzemnil čelist. Italský technický death výrazně podbarvený symfonickými aranžemi totiž naživo zafungoval mnohem lépe, než jsem si byl vůbec schopen představit. Pětice černotou umazaných mužů v oblecích předvedla naprosto kulervoucí masakr, který se podařilo překonat málokomu. Zničující muzika, originální image a suverénní vystupování těchto italských šílenců mě – a zjevně nejen mě – naprosto dostaly a já jsem byl zcela nadšen. Další z elitního klubu nejlepších vystoupení celého festivalu.

H.: Tak tak, Fleshgod Apocalypse, to byla drtivá pumelice hned po ránu na probuzení. Italové až na jednu výjimku pálili projektily pouze ze svého posledního počinu “Agony”, což mi vůbec nevadilo, možná právě naopak. Co se výkonu týče, Fleshgod Apocalypse i přes brzkou hodinu neponechali nic náhodě a šli do vystoupení na plné kule, což hrstka přítomných, kterých mnoho nebylo, náležitě ocenila. Bylo příjemné, že kapela dokázala všechna brutální a technická zákoutí své muziky reprodukovat i živě (což mi občas přijde, že není samozřejmost, i když by dle mého měla být), stejně tak potěšilo, že Francesco Ferrini hrál na pódiu na starý dobrý klavír, žádné trapné suplování klávesami. Fleshgod Apocalypse předvedli nářez, který v mých očích tento den dokázali překonat už jen Death Angel.

Ježura: Jelikož jsem si vynikající dojmy z Fleshgod Apocalypse nechtěl kazit pochybným domácím hevíkem, nechal jsem si bez výčitek ujít českobudějovické Seven a do amfiteátru se navrátil až na poslední z velké trojky polského death metalu, Hate. A ani tihle pánové nezklamali. Sice nemohu tvrdit, že by to bylo nějak extra úchvatné vystoupení, a stejně tak je pravda, že Vader i Behemoth mě bavili o dost víc, nicméně Hate předvedli velice solidní koncert, který mě ani minutu nenudil. Prostě polský death metal jak se patří a už to je pochvala. Bylo to příjemné a upřímné vystoupení, které bych si bez okolků zopakoval, a to nejlépe v nějakém klubu, který by přispěl k dalšímu zahuštění atmosféry.

H.: Hate se mi taktéž líbili. Oproti Behemoth i Vader jsou sice co do věhlasu o ligu níž, což však nic nemění na jejich kvalitách, které byly na Metalfestu do puntíku potvrzeny. Tentokrát bych vyzdvihnul výkon odzbrojující výkon baskytaristy Mortifera, jenž svůj nástroj trápil opravdu nevšedním způsobem. Nějaké bližší podrobnosti z koncertu Hate mě sice nenapadají, ale rozhodně se mě jejich přednes bavil.

Ježura: Od následujících Heidevolk jsem nečekal pranic hodnotného a žádné překvapení se nekonalo. Ne, že by to bylo úplně zlé, ale já jsem neslyšel nic jiného než další z milionu rádoby epických folk metalových halekaček. Pravda, občas se urodila nějaká zajímavější pasáž, ale na přebití totální nudy, která mnou mlátila od začátku do konce, to nestačilo. Navíc i samotné vystupování kapely mi přišlo děsně sterilní a bez náboje a občas jsem byl na vážkách, jestli zpěváci (ano, byli tam dva) nezpívají opravdu ukrutně falešně. Zkrátka a jednoduše nic pro mě a příště svůj čas určitě utratím nějakým hodnotnějším způsobem.

H.: Koncert Heidevolk nebyl vyloženě zlý, ale byl to spíš takový průměr. Kapela mi hlavně zpočátku setu přišla poněkud strojená – za každou cenu co největší show, co nejvíc žádostí o tleskání, skandování nebo skákání. A pořád dokola. Nedá se říct, že by na to lidi vůbec nereagovali, to ne, ale mně osobně to přišlo velice otravné a netrvalo dlouho a začalo mě to spíše iritovat. Přišlo mi ovšem docela vtipné, že Heidevolk disponují dvěma zpěváky, od nichž by člověk čekal, že právě oni se budou nejvíce starat o bavení posluchačů, ale s publikem komunikoval výhradně baskytarista.

Ježura: Jako by toho nebylo dost, po Heidevolk navázali na nastavený trend mizérie Švédové Steelwing, na které už jsem nakydal tolik hnoje, kolik se na ně jen vešlo, takže není až tak složité uhodnout, že jsem se přinutil zůstat v areálu jen a pouze ze škodolibé zvědavosti, co to bude tentokrát. Od našeho posledního shledání stihli Steelwing vydat nové album, a s ním přišla i nová image. Pryč jsou červenobílé pruhované punčošky, nyní vládne výstražná černo-žlutá! Ale teď vážně, Steelwing jsou přesně tou ukázkou příšerných kopírek Iron Maiden, o kterých jsem mluvil v hodnocení Skull Fist. I tentokrát jsem se přesvědčil, že jejich hudba nemá vůbec co nabídnout, i když skladby z nového alba jsou určitě lepší než ty obludnosti z debutu, a stejně tak jsem se utvrdil v dojmu, že zpěvák zpívá vážně otřesně, a to místy tak moc, že mě za něj bolelo v rozkroku, protože snad ani není možné, aby tohle předváděl bez utaženého svěráku na koulích. Vážně nechápu, co na téhle kapele někteří nešťastníci vidí. Prostě a jednoduše, pokud chci heavy metal takového ražení, dám přednost nepřekonatelnému originálu, a než jít na Steelwing dobrovolně, to si radši střihnu směnu v kafilerii bez jakéhokoli aromatického utrejchu pod nosem…

H.: Pokud by se hlasovalo o nejvíc gay kapelu Metalfestu, Steelwing by to vyhráli na plné čáře (smích). Na rozdíl od Ježury z téhle kapely nezvracím, jen si na ně vzpomenu; muzika je to sice značně nepůvodní, ale poslouchat se přece jenom dá, jenže na Metalfestu, i přes všechnu snahu, kterou do toho Steelwing vložili, a i přes všechny apokalyptické fistule zpěváka Rileyho to však tentokrát rozhodně nebylo dobré. Těžko říct, co přesně bylo špatně, protože kapela se fakt docela snažila, ale něco (a to něco nebylo zrovna malé či zanedbatelné) tomu citelně chybělo. Osud Steelwing tak byl malinko nezáviděníhodný – téměř všem, s nimiž jsem se bavil, byli spíše pro smích…

Ježura: Bohudík, sebevražedné nálady, které mě v průběhu Steelwing začaly přepadat, dovedla zapudit kapela následující. A věřte nebo ne, byla to thrashovka jak noha, klasici Death Angel ze sanfranciské Bay Area. A právě tihle muzikanti představují další z nemnoha výjimek, které potvrzují pravidlo. Z jejich vystoupení jsem totiž odcházel naprosto unešen a to je stav mysli, jehož původ bych byl jen sotva ochoten přisoudit čistokrevnému thrashi. Byl to agresivní nářez, který chytl a nepustil. Zpěvák Mark Osegueda při všem tom řevu stíhal vyvádět jako šílený, snad metr padesát dlouhými dready vymetal smetí z celé plochy pódia a co chvíli dokazoval, jak že vypadá perfektní frontman. Nezahálela však ani strunná sekce a dešti navzdory se především oba kytaristé několikrát vypravili odehrát nějaké to sólo na beton, což se bez výjimky pokaždé setkalo s řádnou odezvou. Vedle famózního živého výkonu bylo vystoupení Death Angel na Metalfestu speciální ještě jednou věcí – při příležitosti 25. výročí vydání alba “The Ultra-Violence” totiž kapela tento svůj debut přehrála v celé délce. Mimořádný zážitek tak dostal navíc sváteční odér a moje spokojenost mohla bez okolků atakovat příčky nejvyšší. Zkrátka a jednoduše luxusní zážitek!

H.: Už poněkolikáté jsem se přesvědčil o tom, že Death Angel jsou na pódiu jako dynamit. Tihle chlápci snad neumějí zahrát špatný koncert či show dokonce vypustit. Pokaždé po sobě nechají litry potu, desítky naběhaných kilometrů a tuny excelentního thrash metalu. Každý jeden člen se nešetřil ani v nejmenším a všichni předvedli vskutku famózní výkon hodný ocenění. Při vší úctě k Megadeth a Kreator, Death Angel si s nimi s přehledem vytřeli prdel!

Ježura: V rámci vychutnávání doznívajících dojmů ze špičkových Death Angel jsem nechal plavat vystoupení mně zcela volných Brainstorm a další kapelou dne tak pro mě byli až nebývale populární Finové Ensiferum. Z dob, kdy jsem tuhle kapelu obdivoval, jsem už vyrostl, a na Lochotíně jsem se přesvědčil, že to byl krok správným směrem. Jejich hudba je totiž až na pár výjimek opravdu nedobrá. A tak jsem tam seděl, občas mimoděk poklepal nohou do rytmu a jinak se okázale nudil. Moji otrávenou letargii narušily dvě věci – snaha kytaristů a basáka o synchronizované větrné mlýny, které působila při vzpomínce na Behemoth nebo Fleshgod Apocalypse vyloženě směšně, a pak skladba “Lai Lai Hei”, kterou jsem opravdu nečekal a její zařazení na playlist mě upřímně potěšilo. Ale abych jenom nekrtitizoval, když odhlédnu od vlastní muziky, nebylo to špatné vystoupení a přinejmenším fanoušci Ensiferum museli být navýsost spokojeni. Jenže já mezi ně naštěstí nepatřím, takže mi nečinilo problém odejít dlouho před koncem setu na autogramiádu Blind Guardian, což byla rozhodně bohulibější činnost…

H.: Zatímco spousta lidí se odpoledne uchechtávala nad Steelwing, mně osobně jsou k smíchu mnohem víc podvečerní Ensiferum. Zajímalo by mě, kde se vůbec vzalo nazývat je viking/folk metalem, když s Vikingy ani s folkem nemají společného vůbec. Alespoň já si tedy Vikinga nepředstavuji jako borce s kusem hadru kolem pasu dvěma čárami pod očima. Prezentace ničím výjimečná, muzika příšerná (ačkoliv musím chtě nechtě uznat, že se v setlistu objevila ukázka z chystaného alba “Unsung Heroes” v podobě songu “Burning Leaves”, který nezněl až tak hrozně, jak bych očekával), ale někomu holt stačí ke štěstí poměrně málo. Je pravda, že to zdaleka nebylo tak strašně, abych se musel vydat na úprk, vydržel jsem celý set, ale jednalo se spíše o naprosto průměrný koncert.

Ježura: Čas neúprosně pokračoval ve svém běhu, a na řadu se tak dostali Soulfly – americko-brazilské thrashcorové uskupení, které se točí okolo bývalého frontmana Sepultury, Maxe Cavalery. Sepulturu ani Soulfly jsem nikdy neposlouchal, takže jsem do toho přistupoval bez jakékoli konkrétní představy, co mě tak může čekat, ale oplácaný Cavalera se svojí kapelou mi předvedl, že minimálně naživo stojí jejich tvorba za hřích. Byl to totiž nehorázný náklep. Ostrá a rytmicky houpavá muzika zapůsobila mimořádně chytlavě a na publikum to zabralo měrou nevídanou. To, co se totiž strhlo mezi lidmi, jsem dlouho neviděl. Skákalo se snad i na lavičkách, jeden mosh pit střídal druhý… no prostě totální peklo. Jakási jednotvárnost vzala za své v okamžiku, když si Max přizval na pódium své dva syny, kteří vzápětí dali narvanému amfiteátru zřetelně najevo, že se pěkně potatili. Obzvlášť starší Richie předvedl, že umí z hlasivek vyloudit opravdu pekelné zvuky a že se nebojí ani lidí, na jejichž ruce si udělal krátký výlet. Čert vem, že to všechno znělo jako variace na “Roots Bloody Roots” a že si Max při hře na kytaru většinou vystačil s jednou rukou. Byl to prostě masakr jak se patří a to je ve světě extrémní muziky tvrdá měna…

H.: Soulfly jsou živě poněkud nevyzpytatelní, taková loterie. Dokážou předvést jak absolutní nářez, tak absolutní průser. Na Metalfestu to však byla naštěstí ta první možnost a Soulfly zahráli tak dobře, až jsem to ani nečekal. Vklínění mezi rozjuchané Ensiferum a následující Blind Guardian jejich muzika působila o poznání tvrději, než ve skutečnosti opravdu je, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu věci. Nechybělo samozřejmě pár kultovních majstrštyků od Sepultury, ale mně osobně pomalu ještě větší radost udělalo zařazení válu “Gladiator”, který je z novinkového “Enslaved” asi ten nejpovedenější. Soulfly předvedli určitě výborný set, za což také byli odměněni asi největší kotlem festivalu. S jejich koncem však pro mne skončil i celý Metalfest, jelikož jsem se musel vydat směr domov, díky čemuž jsem neviděl závěrečné Blind Guardian.

Ježura: S rozloučením Soulfly se festival dostal do fáze, kdy k absolutnímu konci zbývalo jediné vystoupení. Tohoto privilegia se dostalo německým Blind Guardian, a jakkoli jsem se bál, že mě jejich koncert nebude napočtvrté bavit, byla to vynikající volba. Blind Guardian totiž opět dokázali, že asi opravdu neumí odehrát špatný koncert. V Plzni se jim navíc povedlo naprosto fantasticky nazvučit, takže to jediné, co jejich vystoupením občas škodí, nedostalo šanci. Výsledek? Tradičně špičkový. Hansi zpíval jako bůh, zbytek kapely zcela precizní, obecenstvo velice schopné. Navíc mě velmi příjemně překvapilo, že i tentokrát Blind Guardian zvládli obměnit setlist tak, aby nekopíroval některý z těch předchozích, takže jsme se vedle dalších dočkali skladeb “The Last Candle” nebo “Ride into Obsession”, které na české půdě dosud nezazněly. Typická atmosféra, která doprovází snad každý koncert Blind Guardian, se dostavila i zde a já si tak mohl užívat nádherné hudby, zpívat z plných plic a těšit se z vědomí, že ani napočtvrté mí oblíbenci neupadli do nudného stereotypu a dovedli mně a tisícům ostatních zprostředkovat další skvělý zážitek. Pravda, hudební orgasmus, jakého se mi dostalo na podzim 2010 v brněnské Flédě, se už asi nikdy opakovat nebude, ale kdybych měl mít ze všech příštích koncertů Blind Guardian takhle dobrý pocit, budu naprosto spokojený. Poslední skladbou, která nad lochotínským amfiteátrem zazněla, byla již tradiční “Mirror Mirror” a s ní vzal za své celý Metalfest 2012. I když jsem letos se nedočkal tak fantastických koncertů, jaké loni předvedli Kataklysm a Saxon, určitě mohu prohlásit třetí Metalfest za zdařilý festival, ze kterého jsem si odnesl nemálo skvělých zážitků, a doufám, že se i příští rok podaří udržet sestavu na alespoň obdobně kvalitní úrovni…

Zhodnocení:

Ježura: Lze Metalfest 2012 nějak obecně shrnout? Pokusím se. Počasí nic moc, neustálé přepršky mě obzvlášť poslední den začaly už notně iritovat, ale na druhou stranu nebyla potřeba až tak enormní spotřeba tekutin. Areál byl tradičně skvělý, leč do příštích let by určitě zasloužil nějakou investici – přese všechny svoje klady mu totiž moc nepřispívá notně zanedbaná vizáž. Oproti loňskému roku, kdy mě nejvíce dostaly kapely, od kterých bych to opravdu nečekal, se tentokrát moje očekávání vesměs naplnila, k tomu se přidalo pár příjemných překvapení a Hypocrisy, Uriah Heep, Vader, Powerwolf, Behemoth, Fleshgod Apocalypse, Death Angel, Soulfly a Blind Guardian mi přinesli hodiny a hodiny skvělé zábavy. Dlužno dodat, že sestava se letos ukázala jako poměrně vhodně zvolená, a když přehlédnu kiksy typu po roce opakovaných Arakain a Dymytry (snad nebudou hrát i příště), jednalo se o vcelku zdařilý výběr. Sice tomu chyběla trocha blacku, který by na úkor početně zastoupeného thrashe určitě trochu prostoru zasloužil, ale nemůžu mít všechno, takže tady spokojenost.

H.: Mně naopak počasí vyhovovalo. Radši budu moknout, než se škvařit v 30 stupních. Vystoupení kapel, na něž jsem se těšil, byla vesměs solidní až dobrá, sem tam nějaké překvapení, sem tam nějaké zklamání, prostě klasika, ale od většiny účinkujících jsem více či méně dostal, co jsem očekával. Pokud by mne někdo nutil, asi bych za absolutní vrchol Metalfestu označil Behemoth, následované Triptykon a Fleshgod Apocalypse. Na rozdíl od Ježury mi čistý black metal v line-upu ani moc nechyběl, protože by stejnak hrál na oběd a stálo by to za prd. Těch kapel zabitých světlem už tam bylo dost tak jako tak…

Ježura: Co se organizační stránky festivalu týče, ročník 2012 s sebou přinesl několik změn. Tou asi nejvýraznější bylo zkrácení programu, který nově končil ve 23:00. Osobně to považuji za dost nešťastné opatření, které připravilo o tolik důležitou tmu hned několik kapel, které by pod její rouškou mohly zanechat řádově silnější dojem. Bohužel, městské prostředí si občas podobné ústupky žádá a já doufám, že se pro příště podaří sjednat výrazně delší hrací dobu.

H.: V tomto případě souhlasím, konečná v jedenáct hodin večer opravdu není moc košer. Stěžoval jsem si už na loňských ročnících, kdy se končilo dva dny o půlnoci a poslední den v jedenáct, ale zapíchnout to všechny tři dny takhle brzo, to už je dle mého názoru moc. Vážně mi přijde trochu trapné, aby ve tmě hrála půlka jedné skupiny za den. Chápu, že festival se koná v podstatě uprostřed města a že mnohým obyvatelům by rachot do nočních hodin vadil, ale přece jenom… dát to třeba dva dny do jedné do rána a v neděli i do těch jedenácti, aby se obyvatelstvo na následující všední den vyspalo, tak myslím, že by nikoho neubylo. Dvě noci za rok snad není zas až tak nepřekonatelná překážka…

Ježura: Další, a tentokrát veskrze pozitivní změnou, bylo zavedení zálohovaných kelímků z tvrdého plastu. Troufám si tvrdit, že se systém osvědčil a doufám v jeho zachování pro příští ročníky a rovněž rozšíření na Masters of Rock. Mám však dvě zásadní výhrady – plastové poutko na opasek nebylo vůbec složité bez vlastního přičinění ulomit, což se stalo velice nepříjemným po zjištění, že na takto poškozený kelímek propadá záloha. Pro příště tedy doporučují nakoupit obyčejné kelímky bez poutka – není zase tak těžké si svépomocí vyrobit úchyt. Druhý problém, který se váže ke kelímkům, byla jejich nehorázně přemrštěná cena. Bez urážky, 50 korun mi přijde jako dost nestoudná cena – obzvláště v kombinaci s přísnými pravidly pro její navrácení. 30 korun, kolik činila záloha na Brutal Assaultu, je mnohem přijatelnější, tak by možná neškodilo zjistit, od kterého dodavatele a za jakých podmínek byly tyto kelímky (mimochodem bez onoho nešťastného poutka) zakoupeny.

H.: Problematika kelímků jde vcelku mimo mě, jelikož nemám potřebu v areálu chlemtat nonstop. Ale když nic jiného, oceňuji aspoň to, že se díky vratným kelímkům radikálně omezí bordel na zemi – to je velice příjemné!

Ježura: Beze změn naštěstí zůstal post moderátora, tradičně skvělý Standa Rubáš se svého řemesla opět zhostil s bravurou (i když nemám ponětí, proč neuváděl ani zdaleka všechny koncerty) a já znovu apeluji za využití jeho služeb i pro Masters of Rock, kde jsou výkony nechvalně známé dvojice patlalů už takřka legendární. Ono to totiž vážně jde udělat jinak a lépe – Metalfest budiž důkazem.

H.: Uvaděč mi je úplně volný, kdyby na to přišlo, klidně bych se bez něj obešel a vzal to modelem, že když se vyskytne něco důležitého, vyleze někdo z pořadatelů, řekne to, ale jinak to nechat být. Ale mám nějaké tušení, že to nejspíš neklapne (smích). Když už ale uvaděč musí být, tak rozhodně ať je to právě stylem Metalfest, ne ta amatéřina, jakou každoročně předvádějí samozvaní odborníci na sesterském Master of Rock…

Ježura: Co se týče stravování, výběr byl široký a za celkem snesitelné ceny. Co mě však znechutilo, to byl výběr piva. Zcela nepitelný 10° Gambrinus (30,-/0,5l), jen o něco stravitelnější 11° Gambrinus (35,-/0,5l) a vesměs ucházející 12° Pilsner Urquell (40,-/0,5l), o kterém se ke mně mimochodem doneslo, že není tím, čím se zdá být, to mi přijde jako naprosto nehorázná zlodějna obzvlášť při vědomí, že logistické náklady jsou v rámci Plzně prakticky nulové. Doufám, že se v tomhle směru pořadatelé poučí a nabídnou návštěvníkům pivo, které jde pít i za přiměřenou cenu. V případě potřebu doporučuji poohlédnout se po jiném výrobci.

H.: Naprostý souhlas, pivo bylo letos opravdový hnůj. A předchozí ročníky vlastně taky. To mi přijde vzhledem k místu konání jako obrovský paradox, přímo u zdroje by člověk očekával, že to bude pivíčko jedna báseň. Po desítce se zvedal kufr, jedenáctka se s menším sebezapřením vypít dala, ale pořád to připomínalo víc čůčo než pivo, dvanáctku už jsem radši vůbec neriskoval.

Ježura: Výtka poslední směřuje směrem k otevírací době úschovny. Je skutečně nešťastné nastavit její konec a tedy i nutnost vyzvednout si uschované věci na stejnou dobu, kdy končí poslední koncert večera. Prodloužení otevírací doby úschovny třeba o pouhou půlhodinu by každopádně prospělo a návštěvníkům, kteří využívají její služby, by to výrazně ulehčilo život.

Ježura: Podle posledních řádků to vypadá, jako by mimo hudební produkci jednalo o solidní katastrofu, leč není tomu tak. Až na uvedené, a dlužno dodat nikterak esenciální problémy, jsem nezaregistroval nic, co by mě přinutilo práci organizátorů kritizovat, a dokonce i hrací časy se většinou podařilo dodržet vesměs přesně. Pokud si pořadatelé tedy vezmou tyto výtky k srdci, příští ročník by mohl excelovat, když už nyní je na velmi solidní úrovni. Osobně se nemůžu dočkat, až se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Tak tedy příští rok na shledanou!

Reporty

Metalfest Open Air 2012 (sobota)

Napsat komentář
Metalfest Open Air 2012
Datum: 9.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Behemoth, Dymytry, Grand Magus, Kreator, Nexus Inferis, Powerwolf, Septicflesh, Vader

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…

H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.

H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis” – “Rádio” a “Síť pro sociály”.

Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.

H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.

Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.

H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.

Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!

H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.

Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.

H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.

Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…

H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.

Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…

H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!

Reporty

Metalfest Open Air 2012 (pátek)

Napsat komentář
Metalfest Open Air 2012
Datum: 8.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Fueled by Fire, Hypocrisy, In Extremo, Megadeth, Skull Fist, Triptykon, Uriah Heep, W.A.S.P.

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…

Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.

H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.

Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…

H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.

Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…

H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…

Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.

H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.

Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.

H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.

Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.

H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).

Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.

Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…

H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…

Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…

H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…

Reporty

Tortharry, Cruadalach, Gutalax

Napsat komentář
12 let časopisu Pařát
Datum: 20.1.2012
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Cruadalach, Et moriemur, Gutalax, Nocturnal Pestilence, Tortharry

Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.

Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.

Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.

Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.

V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!

Reporty

Calidad, R.A.W., Legion

Napsat komentář
Calidad, R.A.W., Legion
Datum: 24.11.2011
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Calidad, Dying Behind, Legion, R.A.W.

Metalgate je sympatický label. Že neúnavně vydává alba malým kapelám, které by si bez jeho pomoci třeba vůbec neškrtly, je fajn. Že ale pořádá koncerty, na kterých se návštěvník může pokochat výkonem účinkujících za cenu nízkou nebo dokonce gratis, to je skutečně chvályhodné. Že návštěva takových akcí rozhodně stojí za hřích, jsem se přesvědčil už před nějakou dobou, když jsem při té příležitosti objevil říčanskou kapelu Calidad. A byla to šťastná souhra okolností, která mi umožnila zjistit, jestli jsem se tehdy s jejich hodnocením neunáhlil. Calidad totiž na poslední chvíli na soupisce čtvrteční New&Free vystřídali pohany Odraedir, kteří měli zahrát spolu s death metalovými mazáky Legion, thrash/metalcoristy Dying Behind a především mými těžko zaškatulkovatelnými oblíbenci R.A.W. Už jenom sestava by mě k účasti přemluvila, ale doslova nicotné náklady na vstup pak o opětovné návštěvě žižkovského Matrixu rozhodly definitivně…

Do klubu jsem dorazil v okamžiku, kdy už Dying Behind řádili na pódiu. A i když jsem dopředu netušil, co od téhle bandy čekat, zalíbilo se mi to celkem okamžitě. Pěkně ostré riffy, thrashová nasranost, energie a lehký metalcorový odér… Všechno dohromady to pěkně odsýpalo a já se dobře bavil. A se mnou i dalších pět lidí, co se postavili někam mezi pódium a zvukaře. Normálně bych asi nadával, proč nebyl zbytek návštěvníků ochoten zvednout pozadí a dělat před pódiem aspoň křoví, když už nic jiného, ale v tomhle případě se musím kritiky chtě nechtě zdržet. On totiž celý Matrix zel prázdnotou, jaké jsem v podobných podmínkách ještě nebyl svědkem. Z nějakých patnácti lidí včetně barmana je těch pět nakonec docela přijatelná cifra. Čert vem lehkou statičnost kapely, Dying Behind si zasloužili řádově početnější publikum…

Konsternován myšlenkami na téma “To ti lidi nedojdou, ani když je to zadarmo?” a rozmrzelý nad faktem, že jsem na místě nenašel žádného známého na kus řeči (to se mi snad ještě nestalo), jsem se ve společnosti kelímku koly zaobíral čekáním na druhou kapelu večera – Legion z Lysé na Labem. S touhle kapelou už jsem přišel do styku na loňském koncertě Anaal Nathrakh, kterým pánové předskakovali, takže jsem už tušil, co mě čeká. Abych to zbytečně neprotahoval, ani tentokrát se žádné velké nadšení nekonalo. Z vlastního repertoáru se mi skutečně líbila jenom jedna skladba a zbytek osciloval mezi opruzem a ještě celkem snesitelnými (rozuměj místy docela slušnými) kusy. Co na mě ale zanechalo největší dojem, to byly dva covery, které Legion vystřihli. V prvním případě to byla předělávka kanadských Kataklysm, ale jméno skladby ze mě budete páčit marně. Ať už ale nesla jakékoli, byl to rozhodně vrchol setu Legion. Je až symbolické, že jsem si tak o skladbu – dvě dříve říkal, že Zdeňkova kytara zní dost podobně jako nástroj Jeana-Françoise Dagenaise, kytaristy kanadské grupy… Ovšem druhý cover, to bylo něco jiného. Legion si vyšlápli na skladbu “Thus Spake the Nightspirit” od ikonických Norů Emperor a tady se krutě spálili. Pro mě, jakožto císařského die-hard fanatika, to byly chvíle utrpení a mít v kapse kudlu, asi by jí od samovolného otevírání a zavírání záhy upadla čepel. Prokrista, vždyť bych ani nepoznal, že je to skladba od mojí nejsrdcovější kapely! Když se ale oprostím od osobního vzteku nad takovým kacířstvím, vystoupení Legion bych hodnotil jako přinejlepším průměrné a nemyslím, že by to bylo o moc lepší, kdyby vystoupili v kompletní sestavě s oběma kytaristy…

Legion

S koncem vystoupení Legion se program večera přehoupl do druhé půle, od které jsem si už s předstihem sliboval mnohem víc než od té první. Od kralupských R.A.W. jsem se již dočkal několika skvělých vystoupení a skutečnost, že od té doby obměnili sestavu, ve mně živila zvědavost, jak se nová krev projeví na tváři kapely. A minimálně v případě nového basáka byla ta změna zatraceně poznat. Plavovlasý dlouhán, který mi svou vizáží notně připomíná kytaristu Destructhora z Morbid Angel, totiž předvedl takovou show, jaké jsem byl svědkem snad jedině u The Dillinger Escape Plan. Ten člověk je totální magor v tom nejlepším slova smyslu, protože jinak to prostě nedává smysl. R.A.W. si mohou k téhle akvizici jedině gratulovat a já doufám, že se od něj něco přiučí, neboť předvádět na pódiu všichni takový mazec, bavíme se tu o úplně něčem jiném!

Pokud jste v předchozí větě postřehli lehký odér kritiky zbytku kapely, nezmýlili jste se. Ostatní členové v čele s pěveckým duem se totiž v pódiové aktivitě nikterak nepřetrhli a vystoupení jako celek na mně zanechalo celkem nevýrazný dojem. Že by to šlo i ve stísněných prostorách Matrixu provést mnohem živěji přitom všem přihlížejícím dokázal už vzpomenutý basák. Jistou rozmrzelost pak dovršil nikterak vydařený zvuk. Uznejte sami, odezírat riffy z kytaristových prstů, to není úplně ono. Co naplat, ani strhujícím způsobem rozjívený basák nedokázal přebít zmíněné zápory, a proto i s tímhle osvěžením musím celé vystoupení hodnotit jako poněkud nemastné neslané, jako čistý průměr, chcete-li. S vědomím dobrých zkušeností, jaké s touhle kapelou mám však nevidím důvod k pochybnostem o ojedinělosti kvalitativního výkyvu a věřím, že si to R.A.W. příště zase vyžehlí.

Nedá mi to a ještě jednou musím vzpomenout diváckou účast. Je pravda, že už na Legion dorazilo mnohem víc lidí než na nebohé Dying Behind (kteří si odezvu zasloužili mnohem více). R.A.W. pak z pozice headlinera večera požívali přízně více než dvacítky fanoušků. To byl ovšem vrchol a dost mě udivilo, že na závěrečné Calidad vydržel ve stoje dost podobný počet lidí jako na Dying Behind. Přitom ovšem právě Calidad předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a zanedbatelný počet fanoušků je v tom vůbec neomezil – ba naopak…

R.A.W.

Je to k nevíře. Na Calidad jsem narazil v podstatě omylem a už na našem prvním setkání jsem došel názoru, že mám buď halucinace, nebo jsem byl svědkem něčeho, co v českých poměrech aspiruje na první ligu. Ale znáte to, čas dojmy otupí, nastoupí pochybnosti, a tak jsem touhle příležitostí zjistit, jak se věci skutečně mají, vzal zavděk. A Calidad nezklamali. Předvedli našláplý a výbušný koncert, u kterého snad ani fyzicky nešlo zůstat v klidu. Důvod? Nakopávající drive, silné riffy a především muzikanti, kteří do vystoupení dali tolik energie a výrazu, jako by namísto pro dvě zuřivě headbangující máničky a nepříliš větší počet postávajících čumilů hráli pro minimálně stohlavé publikum. Radost pohledět! Krom toho jsem snad ještě neviděl, aby plus mínus pět lidí kapelu hecovalo a tleskalo do rytmu se stejnou vervou, jako by stáli uprostřed davu obdobně smýšlejících jedinců. Při tak tristním počtu to pochopitelně nemohlo dosáhnout efektu skandujícího stadionu, ale na vytvoření skvělé atmosféry to bohatě postačilo…

Lze ještě něco dodat? Omezím se na konstatování dvou skutečností – zaprvé to byl zvuk, který ten večer poprvé vyšel skutečně na výbornou. Co je ale důležitější – tentokrát jsem nezaslechl snad žádný falešný tón ani od jednoho z vokalistů, což celku výrazně dodalo na lesku. A dost už řečí, stejně už toho nemám moc na srdci. Resumé? Nemohu jinak – Calidad i přes zanedbatelnou účast publika roznesli zbytek lineupu na kopytech a především ve srovnání s trochu utahanými R.A.W. dokázali, že výborný koncert plný energie jde zahrát i pro pár lidí. A kdybyste náhodou nevěděli, kam na koncert, berte tenhle report jako doporučení…

Reporty

Winter Masters of Rock 2011

Napsat komentář
Winter Masters of Rock 2011
Datum: 26.11.2011
Místo: Zlín, Zimní stadion Luďka Čajky
Účinkující (obsažení v reportu): Amon Amarth, Benighted, Coroner, Gamma Ray, Kingdome Come, Morbid Angel

Má účast na zimní mutaci Masters of Rock byla jasná od chvíle, kdy jsem na letních “Mástrech” uviděl plakát s první várkou potvrzených kapel – Amon Amarth a As I Lay Dying. Tyto dvě bandy jsou pro mne kapelami srdcovými, i přes poslední slabší alba. Nikdy jsem je neviděl naživo, takže to pro mne byla povinnost. Určitě jsem chtěl samozřejmě mrknout i na Morbid Angel a později potvrzené Testament. Jenže osud, manažeři kapel, samotné kapely nebo Pragokoncert tomu chtěl jinak. Nebudu pátrat po vinících změn, které po mém zakoupení lístku nastaly. Jen by bylo dobré si je připomenout. Snad si to pamatuji dobře. Původní sestava Zimního Masters of Rock byla následovná: Gamma Ray, Amon Amarth, Testament, Morbid Angel, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia, Bullet.

První změnou na sedmého ročníku Winter Masters of Rock byl přesun celého festivalu z haly Novesta do vedlejšího (údajně prostornějšího) zimního stadionu Luďka Čajky. Zájem o lístky byl velký, a tak si to podle Pragokoncertu situace vyžádala. Byl jsem před třemi lety v Novestě a moc velký rozdíl jsem nezpozoroval. Ale to je celkem jedno.

Další změna ovšem byla změnou v line-upu. Pokud si dobře vzpomínám, jako první svou účást odřekla americká thrash metalová hvězda Testament. Údajně pro to, že nestihli vydat novou desku, tak zrušili celé turné. Ok, tato změna mne zasáhla, ale ne přímo u srdce. Jen tak to trochu zamrzelo. Poté se ale s odřeknutými kapelami roztrhnul pytel. Vypadla Symfonia kvůli údajnému zranění kytaristy Tolkkiho, zmizeli Bullet, odřekli As I Lay Dying, protože se jim nechtělo na poslední dva koncerty turné, zmizeli Necrophobic, kteří měli přijet jako jedna z náhrad a jako poslední odpadli necelý týden před začátkem Septicflesh, zřejmě ze stejného důvodu jako As I Lay Dying.

Pragokoncert se snažil najít adekvátní náhrady a určitě chápu, že to není nic snadného. Takže Coroner nahradili Testament, Kingdom Come nahradili kapelu Symfonia. A přibyli ještě Benighted, Nervecell, Hackneyed a Blowsight. Z těch náhrad jsem se těšil jen na Benighted. Takže to vypadalo, že letošní ročník pěkně propiju. A světe div se – propil jsem ho! Ale ne tak, abych neviděl nějaké kapely a nemohl k nim napsat pár slov.

Do Zlína jsme dorazili kolem jedné hodiny. A já ke svému překvapení dokonce stihnul většinu vystoupení první kapely Benighted. Stihnul jsem nějakých pětadvacet minut jejich koncertu, což je naprostá většina, vzhledem k tomu, že dostali pouze půl hodinu. Zvuk měli dle mého dost špatný. Vůbec jsem neslyšel kytarové vyhrávky, které mají Benighted obsaženy ve své tvorbě v hojném množství. I přesto jsem pochytil své oblíbené songy z desky “Icon” – “Saw It All” a skvělou “Slut”. Zahráli i pár songů z novinky. Zejména píseň “Fritzl” mě potěšila. Jinak mne pobavil zpěvák kapely, který nadšeně házel palicí i přes to, že na jeho hlavě se leskne pleš. Vypadalo to vtipně. Ale to nijak neubralo na celkovém dojmu, a Benighted tak obstarali skvělý úvod celého festivalu.

Pak se stala zvláštní věc a já se úspěšně opil. Nezabránili tomu ani všudypřítomné cedulky, naznačující zákaz pití alkoholu na veřejnosti. V blízkosti areálu jsme odmítali popíjet, protože desítka “Géčko” za 30,- mě moc netěšila. A stejně jsem nakonec musel pár kousků dát, ale až později, na udržení dobré nálady. Ano, nebyl jsem střízlivý, ale rozhodně jsem neměl potřebu ležet na zimáku na sedadlech a pospávat tam. A takových tam bylo požehnaně, snad už od první kapely. Co bych měl také zkritizovat, je fakt, že po skončení každého vystoupení, se totálně ucpaly cesty ven i dovnitř zimáku. Takže, když jsem chtěl jít na pivo, musel jsem jít ve chvíli, kdy hrála nějaká kapela, jinak to totiž bylo o nervy. A ještě se mi nelíbil povrch, který na Zimním stadionu Luďka Čajky mají. Při každém šlápnutí, jsem měl pocit, že se za chvíli budu válet na zemi, protože ta podlaha byla neskutečně kluzká. A hlavně, když se vytvořil kotel, tak to bylo dost nepříjemné. I z těchto důvodů jsme ze začátku dost času trávili mimo areál.

Do něj jsme se tedy vrátili až ke konci vystoupení Kingdome Come. Čehož jsem nelitoval, protože ty poslední dva songy, které hráli, mě moc nebavily. A tak už jsme napjatě vyčkávali na thrash metalovou palbu v podobě Coroner. Tato trojice nastoupila a já začínal sledovat, jestli se nevytvoří nějaký kotlík do kterého bych se mohl zapojit. Což o to, kotlík se i vytvořil, jenže songy Coroner jej nedokázaly udržet. Takže jsem byl zklamán. Coroner hráli hodně utahané songy se spoustou vyhrávek, ale rychlosti nebylo tolik, kolik jsem čekal. Ale za to zklamání si můžu sám, protože Coroner hrají trochu progresivnější verzi thrash metalu, což má hlava neznalá netušila. Ale spousta lidí odcházela z jejich vystoupení spokojena.

Po Coroner, ale přišla death metalová legenda Morbid Angel, která to do lidí nasolila ve velkém stylu. Naprosto fascinován jsem byl z výkonu bubeníka Tima Yeunga, který to tam pálil s naprostou lehkostí. Vážně masakr. Zazněly léty prověřené hity jako “Immortal Rites”, “Maze of Torment” nebo “Angel of Disease” u které jsem si nadšením vykroutil hlavu. Morbid Angel zahráli i tři pecky z nové desky “Illud divinum insanus” – “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”, při které frontman David Vincent hecoval publikum ke křiku slova “Morbid”. Ve chvíli, kdy to bylo dostatečně hlasité načal Trey Azaghtoth uvodní riff celé písně. Morbid Angel ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a v tu chvíli to pro mne bylo nejlepší vystoupení večera.

Jenže pak se chystal příchod kapely Amon Amarth. Pro mne vrchol letošního Zimního Masters of Rock. V předních řadách nastala šílená tlačenice a po celou dobu čekání se publikum tím šíleným tlakem podivně pohupovalo. Jako by vytvářelo vlny na moři. Poté začalo intro a Amon Amarth rozpálili první song “War of the Gods” z aktuální desky. V tu chvíli část publika propukla v obrovské nadšení a chvíli to vypadalo, že se vytvoří obrovský kotel. Což bych jen přivítal. Rozhodně jsem totiž nehodlal na svou oblíbenou kapelu jen tak stát a zírat. A po pár písních a mého zoufalého hledání toho právého kotle jsem si vytvořil svůj vlastní. Tohle nedělám běžně, ale na Amon Amarth jsem prostě musel. Jejich hudba mne tak nakopla, že to nešlo jinak. Při “The Pursuit of Vikings” kapela rozezpívala celou halu. A poté už jsem se nebránil šílenému narážení do lidí kolem. Někteří na mě házeli nevraživé pohledy, někteří se mě snažili odhodit někam jinam, ale ve chvíli, kdy se ke mně přidalo dalších pár bláznů, tak kotel začal pracovat, jak má. Všiml si toho i zpěvák Johan Hegg, který naším směrem ukázal zvednutý palec. Vzhledem k tomu, že se umím radovat z úplných blbostí, tak mě to potěšilo. Při “Varyags of Miklagaard” se celá hala rozskákala a atmosféra byla v tu chvíli neskutečná. Amon Amarth určitě musí Českou republiku navštěvovat rádi, protože reakce na ně jsou nadšené, až úplně šílené. Zazněly mé oblíbené songy “Asator” a “Death in Fire”. Jako přídavek zahráli “Twilight of the Thunder God” a “Guardians of Asgaard”, při které se publikum odhodlalo k wall of death, jenže naprosto klasicky nikdo nevěděl, kdy vyběhnout. Takže z toho nebylo nic. Ovšem z celkového hlediska jsem si vystoupení Amon Amarth užil. I přes špatný zvuk, který jsem ani moc neřešil.

Jako poslední vystoupila kapela Gamma Ray. Tento druh metalu už nějakou dobu neposlouchám a upřímně musím říct, že mě ani moc nebaví. Jejich vystoupení jsem viděl z tribuny a po celou dobu jsem pospával. A vždy, když jsem se probral, tak pohled na vedle mě sedícího bráchu, který také usínal, byl naprosto výmluvný. Odešli jsme dřív, než Kiske stihnul zazpívat “Future World”, ale nijak jsem toho nelitoval. V rámci nějaké té objektivity, jsem ale požádal kamaráda, který je fanouškem Gamma Ray, aby o jejich koncertu sepsal pár slov. Tímto tedy Opkerovi ještě jednou děkuji.

Na partu točící se okolo Kaie Hansena, jsem se těšil ze všech skupin tohoto ročníku nejvíc. Tyto chlapce jsem už viděl třikrát, ale to mi vůbec neubíralo na nadšenosti, jen jsem měl malé obavy z informace, že by snad kytarista Henjo Richter kvůli zranění neměl dorazit. Byl jsem velice mile překvapen, když jsem ho – a samozřejmě i ostatní – uviděl na pódiu. Ze všeho nejvíc jsem byl zvědavý na slíbený setlist, který měl být složen hlavně ze starších songů, které živě nikdy nehráli, což dokázali hned po skončení intra. Koncert totiž zahájili peckou “Anywhere in the Galaxy”. Pokračovali spoustou dálších starých fláků jako například “The Spirit”, “Money” nebo “Men, Martians and Machines”. Atmosféra byla jako vždy úžasná, lidi se velmi dobře bavili a “Paprskům” to hrálo jak o život. Přišel i slíbený Michael Kiske zazpíval úžasným způsobem “Time to Break Free” a bohužel odešel. Zazněly samozřejmě i klasické koncertní hymny jako “Fight”, “Rebelion in Dreamland” nebo “To the Metal”. Kluci poděkovali, rozloučili se a odešli. Ale něco tu nehrálo, nezaznělo vůbec nic z repertoáru Helloween. Vtom se všichni včetně Kiskeho vrátili a dali přídavek v podobě klasik “Future World” a “I Want Out”. To byl vrchol jejich koncertu, pro některé možná i celého Zimního Masters of Rock. Kiske zpíval perfektně, kapela si užívala koncert a lidi pařili jak o život, prostě tomu nic nechybělo. Určitě to byla krásná tečka za tímto koncertem a musím říct, že pro mě to byl nejlepší zážitek tohoto ročníku zimního “Másteru”.

Takže nakonec, přes všechny trable, které zimní mutaci festivalu Masters of Rock potkaly, se z mého pohledu letošní ročník vydařil. Ano nepřijela většina původně avizovaných kapel. Zimní stadion Luďka Čajky byl v mnoha ohledech dost nepraktický. A Amon Amarth měli špatný zvuk. I přesto jej hodnotím kladně, a tak jsem spokojeně mohl odjet domů.

Reporty

Brutal Assault 16 (sobota)

Komentáře: 5
Brutal Assault 16
Datum: 13.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader

H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…

H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.

H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!

H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.

H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).

H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.

Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.

H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).

Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…

H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…

H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.

Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”…

H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.

Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!

H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.

Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”

H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!

Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…

H.: U Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.

Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.

H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).

Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…

H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.

H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).

H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):

Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…

H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…

Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…

H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!

H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).

Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!

H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!

H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.

H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.

H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.

Zhodnocení:

H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.

H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!

H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!

H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.

H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.

H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!

H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!

Reporty

Brutal Assault 16 (pátek)

Napsat komentář
Brutal Assault 16
Datum: 12.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Benighted, Cannabis Corpse, Cathedral, Debustrol, Decapitated, Dew-Scented, Dordeduh, Einherjer, Excrementory Grindfuckers, Exodus, Hail of Bullets, Katatonia, Курск, Mayhem, Ram-Zet, Satyricon, Scar Symmetry, Soilwork, Svart Crown, The Dillinger Escape Plan, The Exploited, Your Demise

H.: Ráno rychle vstát a honem na grindovou srandu Excrementory Grindfuckers z Německa. Tohle byl jeden z těch koncertů, kde se toho dělo tolik, že to prostě a jednoduše nejde všechno vypsat, takže ve zkratce – grindový bordel, disco rytmy, šílený zpěvák/klávesista/flétnista/trumpetista ve slušivém leopardím oblečku, minimálně desítka rolí toaletního papíru lítajícího v kotli a hlavně obrovská porce zábavy zakončená dosti svérázným coverem “The Final Countdown” od Europe… ona slavná klávesová melodie byla zahraná na trubku s grindovou šupanicí nehrubšího zrna jako podkladem. Tomu říkám probuzení!

H.: I když ani Cannabis Corpse nejsou zrovna úplně na sto procent vážní (už jen ten název…), s Excrementory Grindfuckers se v tomto ohledu rovnat nemohli. Přesto se jejich půlhodinka nesla ve znamení příjemného death metalu, který zapáchal špinavostí, starou školou a hulením. I samotný frontman působil dojmem, jako kdyby si před vystoupením nějakého toho špeka s chutí dal (spíš bych se divil, kdyby ne). Ale bylo to dobré.

H.: Na úplně jinou notu uhodili rumunští mystici Dordeduh, alias současné působiště dvou bývalých kytaristů Negură Bunget, kteří by si čistě po hudební stránce zasloužili čas tak kolem půlnoci, ale na to se bohužel nehraje. Přesto se s ranní hodinou kapela poprala na výbornou (jak prohodil Hupogrammos, za světla hráli vůbec poprvé) a nakonec všechny ty předlouhé zvukomalebné a náladotvorné plochy fungovaly. A pak že se nedá dělat atmosféra v době oběda! Nezasvěcené přihlížející ale asi víc než samotná hudební produkce udivovaly trouby obdivuhodných rozměrů a dřevěná destička, jež sice na první pohled vypadala spíše jen na ozdobu, ale taktéž se na ni hrálo.

H.: Další stylový skok přichází s Your Demise. Oblečení sice byli opravdu strašně (ty kšiltovky mi prostě hlava nepobírá – holt jsem ortodoxní (smích)), ale z nějakého důvodu – a hlavně se mě neptejte proč – to bavilo i mne. Jako žádný extrémní zázrak to nebyl, ale živě podobná muzika funguje, hlavně ve spojitosti s oním energickým vystupováním, jak už jsem to jednou nakousnul v předchozím dni. I Your Demise tam po pódiu běhali a skákali, seč jim síly stačily, dokonce mi občas i přišlo, že více skáčou než hrají, ale zábavné to bylo. A to je myslím to hlavní.

Ježura: Trochu delší vyspávání, než jaké jsem původně zamýšlel, mělo za následek, že se mou první páteční kapelou stali právě Your Demise. A musím říct, že mě takhle rozespalého dovedli nakopnout slušně. Ne, že bych tenhle styl jakkoli vyznával, ale tady mi nečinilo problém trochu zahulákat ani řepou hodit. Korunou všeho budiž velmi sympatický a v závěru i fyzický kontakt s fanoušky. Ano, tohle se mi líbilo.

Ježura: Ještě lépe mohu hovořit o následujících francouzských death/grinderech Benighted. Grind není moje gusto (pro změnu), ale tahle show mě bavila skutečně nesmírně a lituji ty, kteří se na ni vykašlali. Ani jeden z muzikantů si nehrál na žádnou superstar a celé vystoupení se neslo v příjemně odlehčeném duchu. A hlášky typu “Následující skladbu věnuji svému zubaři!” se mi vryly do paměti na dost dlouho.

H.: Před pódium jsem se vrátil až o více jak hodinu později (kromě Benighted jsem ještě vypustil HC v podání First Blood) na domácí veterány Debustrol, jedinou tuzemskou kapelu, která v letošním roce v hlavním programu vystupovala. Kolinsovci přehrávali kompletní kultovní demáč “Vyznání smrti”, což jistě potěšilo všechny pamětníky, ale mám-li mluvit pouze za sebe, mně se to zdálo jako úplně klasické vystoupení Debustrolu jen s jiným setlistem, takže sice dobré, ale nic speciálního. Ale možná to bude tím, že jsem vydání dema nezažil, tak k němu nemám ten potřebný vztah.

H.: Ohledně hodnocení Ram-Zet mi asi kalí zrak fakt, že jde o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, jejíž hudbu poslouchám už dlouhé roky a u níž jsem čekal opravdu strašně dlouho, abych ji mohl vůbec vidět živě, ale nemůžu si pomoct, v mých očích byli Norové jedním z vrcholů Brutal Assaultu. Oháknutí ve slušivé černobílé kombinaci (s vínovými kravatami) josefovskému publiku předvedli severskou avantgardu v té nejlepší podobě. Uznávám sice, že ze studia je jejich hudba ještě působivější, ale ani to nic nezmění na tom, že to bylo natolik skvělé, že jsem Ram-Zet nakonec napsal do festivalové ankety jako jednu ze tří nejlepších skupin. Sice jsem už na jejich set zaslechl i dost negativních ohlasů, ale nevěřte tomu, bylo to vážně super. Celý dojem z kapely navíc ještě později vylepšil velice příjemný pokec s několika členy v areálu o pár hodin později. A že chcete názvy nějakých songů? Takhle z hlavy se mi vybavuje, že zazněly například “King” a “The Fall” z debutu nebo “Addict” z poslední desky “Neutralized”.

Ježura: V okruhu mých známých asi největší kontroverze celého festivalu. O Ram-Zet jsem toho před Brutalem věděl stejně málo jako o Unexpect a stejně, jako Kanaďané mě i Norové rozsekali na prvočinitele. Ať si kdo chce říká co chce, tohle bylo naprosto fantastické a já jsem neskutečně rád, že jsem tuhle unikátní možnost nepropásl. Čert ví, jestli Ram-Zet ještě někdy uvidím…

H.: Na druhou stranu od Francouzů Svart Crown jsem toho čekal o malinko více. Slyšel jsem, že prý na svých koncertech dokážou rozpoutat pořádné peklo, ale v Josefově na něj bohužel nějak zapomněli. Když pomineme denní světlo, které přece jenom black/death metalové formaci moc nepřidá, bylo trochu vidět, že ne úplně všem skupinám velké pódium vyhovuje. Jsem však přesvědčen, že v klubu to tihle čtyři francouzští chasníci opravdu dokážou rozjet a až k tomu bude opět příležitost, s chutí se o tom půjdu přesvědčit, jelikož posledně mi utekli. To by v tom byl čert, aby autoři takového majstrštyku jako “Witnessing the Fall”, z něhož ten den padl nejeden song, hráli živě na prd…

Ježura: A to mně se to teda líbilo dost. I když jsem od Svart Crown nečekal zhola nic a k pódiu jsem se přišoural jenom z nedostatku jiné zábavy, tihle pánové mě dostali. Předvedli neskutečně poctivou show bez zbytečných póz a dav je za to náležitě odměňoval. Jak říká H., jakmile to bude možné, nehodlám si je nechat ujít.

Ježura: Co si však příště rozhodně ujít nechám, to budou Scar Symmetry. Když jsem je před rokem a půl viděl poprvé, naznal jsem, že je to uslintaná nuda bez koulí. Na Brutal Assaultu jsem je vydržel sledovat akorát tak dlouho, abych se ve svém předchozím dojmu utvrdil a následně se radši vydal hledat něco k snědku. Rozhodně lépe strávený čas…

H.: Já Scar Symmetry vynechal, což se mi málem vymstilo, protože jsem to s tím vynecháváním trochu přehnal a málem zazdil i celé Hail of Bullets, z nichž jsem nakonec viděl jen závěrečných 15-20 minut. No, nevadí, alespoň zabijácké “Tokyo Napalm Holocaust” a “Ordered Eastward” jsem stihl. Jinak vás ale mohu odkázat na to, co jsem napsal už předchozí den u Asphyx – nechyběl maximálně drtivý oldschool death metal s typickým holandským zvukem a opět se samotným Martinen van Drunenem chrlícím do mikrofonu osobně. Ten chlap má v hrdle dynamit!

Ježura: Mí páteční černí koně, nizozemští Hail of Bullets, nezklamali. Setlist rovnoměrně vybíral z obou alb, kapela zahrála precizně a Drunen, který na mě působil lehce podnapilým dojmem, opět svým hlasem rozkládal všechno v okolí. A závěrečná “Ordered Eastward” zničila vše, co po předcházejícím nájezdu ještě zůstalo v celku. Výborně a doufám, že ne naposled!

H.: Decapitated je s prominutím kapela, kterou si doma nepustím ani náhodou, protože technický death metal vážně nebyl vymyšlen pro moje uši (ačkoliv výjimky se jako vždy najdou, Decapitated to však nejsou), ale naživo tihle Poláci neskutečně zabíjí. Strhující tempo, krkolomné riffy, rotující dredy zpěváka Rafała – nic z toho nechybělo. Právě Rafał Piotrowski na sebe strhával veškerou pozornost a takříkajíc “dělal show”; navíc se do řevu svých partů vkládal tak obětavě, že měl natolik rudý obličej, až jsem myslel, že mu ta hlava praskne. Sice nakonec nepraskla, ale i tak to bylo jedničku. Návrat Decapitated na scénu zjevně nebyl zbytečný ani náhodou.

H.: Absolutní bomba byli Курск – ti mě svým doomem totálně zdělali. Sice jsem se trochu u takovéhle skupiny obával světelných podmínek, ale kapela svou muziku prožívala s takovou vervou, že to snad ani nemohlo nestrhnout. Osobně bych možná uvítal o jeden kousek více z debutové fošny “Черно” na úkor songu “Бардак”, avšak na druhou stranu všechno totálně rozmetala geniální “Товарищам” z novinky “Ниже”, cover “Black Sabbath” (nazvaný krásně “Chernyi Sabbath”) a samozřejmě finální hymna “Сталинград”. A kytara ve tvaru AK-47 a jednostrunná baskytara? Ano, ani ty nechyběly.

H.: Kupodivu se mi hodně líbili i punkeři The Exploited. Hudebně mi to sice neříká zhola nic, ale na koncertě to mělo obrovské koule. Docela dost mne ovšem zklamala následující Katatonia. Je pravda, že jsem jejich hudbě na chuť přece jenom nikdy moc nepřišel, ale doufal jsem, že s koncertech se to spraví a že by mi konečně mohli zachutnat. Nestalo se. Určitě se našli tací, kteří si je užili, na můj vkus to však bylo moc ubrečené.

Ježura: Tak třeba já si vystoupení Katatonia nadmíru užil. I když jsem neměl ponětí, co od toho čekat, dostalo se mi melancholického, oduševnělého ale přesto nikoli patetického výkonu, který pasoval Katatonii do pozice mého nového průvodce depresivními stavy. Nemám, co bych vytkl.

H.: Exodus byla thrash metalová pumelice přímo do držky! Nekompromisní mela od začátku do konce. Všichni kapelníci třepali palicemi jako blázni, zpěvák Rob Dukes řval, nadával a fuckoval vše okolo a šílenstvím stižený kotel se mohl pozabíjet. Bez debaty nejlepší thrash metal ročníku!

H.: Na The Dillinger Escape Plan jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti, jestli jsou to doopravdy takoví blázni, jak se o nich říká. Jsou. Hlava mi nebere, jak jsou schopni hrát v takovém obrovském nasazení (až jsem si říkal, jestli někoho z nich třeba nestihl epileptický záchvat nebo tak něco) tak technicky a zároveň tak precizně. Vezměte si všechno, co si jen dokážete představit pod úslovím “ten nejenergetičtější koncert na světě”, vynásobte to dvěma a budete možná tak na polovině toho, co The Dillinger Escape Plan předvedli. Skoky do lidí a výlet po konstrukci pódia patřil ještě k těm konvenčnějším a normálnějším kratochvílím. Srovnání s podobně bláznivými Converge minulý rok se přímo nabízí.

H.: Satyricon taktéž zahráli opravdu skvěle, což však nic nemění na tom, že jsem už od nich viděl i o třídu lepší koncerty. Jenže zrovna Satyricon jsou ten typ kapely, u níž i méně povedená a do jisté míry rutinní show znamená hodně silný prožitek; ten, kdo je ten večer viděl poprvé, musel být jistě nadšen minimálně dvakrát tolik jako já. Avšak nemohu zapírat, že mi udělal opravdu velkou radost navolený setlist, v němž kromě výtečné “To the Mountains” a těch nejznámějších hitovek jako “Fuel for Hatred”, “The Pentagram Burns” či “Black Crow on a Tombstone” nechyběly ani opravdové vykopávky, čímž nemám na mysli jen povinnou “Mother North”, ale ještě starší skladby. Hned na úvod svého setu Satyr & spol. vystřihli kultovní “Walk the Path of Sorrow” z 18 let starého debutu “Dark Medieval Times” a v polovině koncertu zazněla ještě ukázka druhé desky “The Shadowthrone”, song “Hvite krists død”. Tleskám! Okolo mne stálo spoustu lidí s trikem Satyricon a řeknu vám, že čučeli jak sůvy z nudlí, co že to tam hrají za pekla (smích). Tak to holt vypadá, když někdo zná jen “Mother North” a ten nový rock’n’roll…

Ježura: Od The Dillinger Escape Plan jsem naživo vydržel jednu písničku a radši jsem šel čekat na následující Satyricon. A věřte nebo ne, norská legenda mi na oplátku předvedla naprosto geniální koncert, jaký jsem s bídnou znalostí její diskografie vůbec nečekal. Naprosto profesionální, precizně odehrané, se zápalem prožité a co je důležité – k fanouškům uctivé vystoupení (ještě jsem neviděl, aby živoucí black metalová legenda tleskala davu)! Za mě jeden ze dvou vrcholů celého Brutal Assaultu!

H.: Soilwork mě absolutně nijak nezaujali. Neříkám, že byli úplně na draka – protože kdyby ano, tak bych tam celý set nevydržel ani náhodou, což jsem vydržel -, ale i tak mě nijak výrazně nebavili. Možná hrály roli i okolnosti jako moje už trochu vygumovaná hlava po velké spoustě koncertů, únava nebo také tak minimální znalost tvorby Soilwork, že ji snad ani nelze vydávat za znalost. Výsledek je ale každopádně takový, že tak za měsíc už si z toho nebudu pamatovat lautr nic (popravdě už teď, pár dní potom, mám docela problém vyštrachat v paměti, jak to tam v průběhu Soilwork vlastně vypadalo). Nejzábavnějším momentem vystoupení tak bylo, když chtěl Björn Strid po lidech, aby skákali do vzduchu, a oni si začali sedat na zem, pročež je zpěvák opět zvedal se slovy: “This is no fucking Slipknot!” To mě věru pobavilo.

Ježura: Co se Soilwork týče, jsem na tom dost podobně jako H. Znám od nich jednu písničku a o celý žánr se zajímám jen okrajově, takže jsem celé vystoupení strávil klimbajíc na tribuně. Většinu jsem ale jakž takž vnímal a proto můžu říct, že to nebylo špatné, ale zároveň nic, co by mě zvedlo ze židle. Jsem holt špatný materiál…

H.: I když se to může zdát divné, po zívačce Soilwork, která by papírově měla být energická, mě opět do rauše nakopli doom metaloví matadoři Cathedral, kteří by naopak papírově měli uspávat. Jenže veskrze primitivní riffy v kombinaci s mocným psychedelickým odérem – mnohem hustším než mlha, jež se v průběhu celého setu linula z pódia – se zadíraly do hlavy s takovou neodbytností, že se nedalo ubránit. O rozmanitost se postaral výběr songů ze všech období – od rockovějších kousků až po ultra pomalé umíráčky – přičemž to tam všechno originálním způsobem dirigoval sám Lee Dorian, jedna z kultovních persón svého žánru… toho chlapa byste prostě museli vidět, co on tam vyváděl. Návod, jak udělat hodně muziky za málo peněz nebo také jak vytřískat z absolutního minimalismu totální maximum v přímém přenosu. Jestli tohle bylo opravdu poslední vystoupení Cathedral na našem území, jakože bylo, tak to byla rozlučka jak hovado.

Ježura: Pokud jsem si před Brutalem nedovedl představit, co znamená pojem stoner doom, tak teď už je mi to nad slunce jasné. Bohužel, není to nic, co by mi bylo nějak extra po chuti. Kytarová práce sice vcelku zajímavá, ale dost zvláštní vokální projev mi moc po chuti nebyl. Tahle labutí píseň legendy mě prostě nudila.

H.: Netvrdil bych, že Mayhem zahráli dobře. Ale to podle mě ani oni sami nechtěli. Zahráli, řekněme, kontroverzně, což je pro někoho jako oni mnohem větší pochvala. Veškerá proklamovaná speciálnost show sice spočívala pouze a jenom v tom, že Attila Csihar vyváděl podobné obskurní blbosti jako vždycky (tentokráte celou dobu požitkářsky máchal dvojící lebek, jež “čirou náhodou” našel na malém připraveném oltáři se svíčkami), zvěsti o přehrávání kompletního “De mysteriis dom Sathanas”, které jsem zaslechl, byly rozhodně liché. Ale i tak to bylo vystoupení hodné Mayhem. Nějaké to ouchylné divadélko k Attilovi prostě patří, na to si už asi všichni zvykli, ale skupina tu svou kontroverznost proklamuje spíše skrze vpravdě extrémní muziku, což ovšem ne každý byl schopen vydýchat, takže spousta lidí znechuceně odcházela. Jak totiž spustí takovou primitivní nenávistnou sbíječku typu “Ancient Skin”, i otrlému grinderovi se může udělat mdlo (smích). Já jsem byl však spokojen. Jak říkám, nebylo to vyloženě dobré, ale bylo to Mayhem. A to není málo. Nejvíce mě zničila “My Death”, která je v živém podání stokrát chorobnější než z CDčka!

Ježura: Další black metalová legenda pátečního večera, slovutní Mayhem, mě donutili zhlédnout jejich vystoupení už jen díky statutu, který je provází. Co na tom, že jejich tvorbu trestuhodně opomíjím už nějaký ten pátek. Při téhle konstelaci podmínek jsem si z vystoupení odnesl vesměs pozitivní dojmy a naprostou konsternovanost nad vokálním extempore Atilly Csihara. Ten člověk je totální maniak!

H.: Jelikož norští ďáblové vyhrazený čas hodně přetáhli, stejně jako Soilwork, dostal se program v závěru do velkého skluzu, díky čemuž pořadatelé vyháněli následující Dew-Scented z pódia dřív, než si stihli odehrát to svoje. Zpěvák Leif Jensen však není žádné ořezávátko, takže je hezky na férovku poslal do prdele s tím, že si prostě zahrají všechno, co slíbili, takže nakonec tu svou thrash-deathovou káru tlačili dále než do třetí hodiny ranní. Ale i přes pozdní čas jasně ukázali, zač je toho loket, a zcela po právu nejednoho přihlížejícího dokázali svojí hoblovačkou rozhýbat. Kdyby hráli poslední, tak bych prohlásil, že to byl super nářez na dobrou noc, jenže na programu byl ještě jeden účinkující…

H.: Skluz v programu nakonec odnesl norský viking metalový kult Einherjer, což mě opravdu mrzí hned ze dvou důvodů. Jednak jsem se na ně obzvláště těšil, neboť je už roky považuji za absolutně to nejlepší, co v žánru hraje, jednak protože jejich set byl z mého pohledu bez přehánění geniální. Opět to byl jeden z těch koncertů, který byť působí minimalisticky, má neskutečně hypnotickou a nepopsatelnou atmosféru, již umocňoval ještě lehký déšť. Einherjer však bylo dovoleno kromě inter zahrát pouhopouhé čtyři skladby (“Dragons of the North” ze stejnojmenného skvostného debutu, novou “Norrøn kraft” a dvojici nejznámějších “Far Far North” a “Ironbound”) a byl konec. Tohle chce zopakovat! A ne jednou!

Reporty

Brutal Assault 16 (čtvrtek)

Napsat komentář
Brutal Assault 16
Datum: 11.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Asphyx, Comeback Kid, Hecate Enthroned, I Divine, Kreator, Morbid Angel, Motörhead, Nervecell, Septicflesh, Skeletonwitch, Suicidal Tendencies, Sylosis, Tsjuder, Týr, Uneven Structure, Unexpect

H.: Ve čtvrtek už konečně začíná samotný hlavní program Brutal Assaultu. Zahajovací post připadl maďarským black metalistům I Divine, na něž jsem už z různých stran slyšel velice příznivé reference, ale sám jsem jejich tvorbu ještě nezkoušel, tudíž jsem se docela těšil, s čím se předvedou. Popravdě řečeno mě však jejich půlhodinka příliš nepřesvědčila. Vypadalo to, jako kdyby se I Divine vybodli na jakékoliv zkoušky a prostě si řekli, že to odhoblují tak nějak na první dobrou. Působili spíše rozpačitě a nesehraně. Možná, že ze studia nemusí být nezajímavé, ale v Josefově to zajímavé nebylo.

H.: V o dost lepším světle se předvedli vyslanci metalu ze Spojených arabských emirátů, Nervecell. Asi spousta lidí čuměla jak blázen na Araby s kytarou – to si myslím, že spousta z nás viděla snad poprvé -, ale asi nejeden návštěvník se musel také divit, jak pěkně jim to jde od ruky. Jejich thrash/deathová smaženice měla dost velké koule na to, aby zavelela k prvním moshpitům a dalším kotelním hrátkám, které od té doby jely snad u všech vystupujících s výjimkou doom metalu. Na bicích v Josefově zaskakoval bubeník z Benighted.

H.: Následující dva účinkující – Frontside z Polska a Sworn Enemy ze zámoří – jsem vynechal a šel jsem si radši obhlédnout metal market. Člověk si holt musí najít prostor i na utrácení, že ano (smích). Dostavil jsem se až na francouzské hračičky Uneven Structure, kteří plnili roli jedné z těch méně divočejších formací, ale i tak to bylo opravdu skvělé. Někdo musí po pódiu lítat jako blázen, aby jeho show bavila, někomu prostě stačí stát na místě a jezdit prsty po hmatnících tří kytar. Žádné přehnané pózy se nekonaly, ale jak vidno, dobře lze zahrát i s naprosto obyčejným vystupováním. Lahůdka pro všechny příznivce progrese.

H.: Jestli jsem něco na letošním Brutal Assaultu vynechával, bylo to povětšinou HCčko a jakákoliv variace na něj, ale z toho mála, co jsem viděl, mě Kanaďané Comeback Kid pobavili možná nejvíce. Hudebně mi to – to se musím přiznat (i když je vám to asi už dávno jasné, sledujete-li náš plátek déle) – sice říká velké prdlačky, ale u koncertů to až zas tak výrazný handicap není, protože mi přijde, že podobné hopsačky jsou zejména o energické jízdě na plné obrátky. A to Comeback Kid splnili na výbornou.

H.: Symfoničtí blackeři Hecate Enthroned z Velké Británie zaujali hlavně kouzelným outfitem zpěváka Deana Seddona v bílém tričku a hlavně geniálních fialových teplácích. Tomu říkám blekmetl jak stehno! Ale jinak mi nepřišlo, že by Hecate Enthroned předvedli nějaký odzbrojující výkon. Výběr skladeb sice naprosto v pořádku, zazněly dokonce i ukázky z dlouho připravovaného pátého alba, ale ani to nepomohlo. Spíše standardní záležitost, jež se při bilancování festivalu člověku rozhodně nevybaví na předních pozicích. Nejsilnější dojem opravdu zanechaly ty tepláky (asi chlapec věděl, proč si je bere)…

H.: Sylosis je taková ta moderní sekačka, jakých je dneska venku milión. Z pódia jim bouchalo docela slušně, ale nevím, nic extra to nebylo. A vzhledem k tomu, že ani většina lidí okolo mě se rovněž netvářila moc nadšeně, nejspíš to nebyl jen můj osobní pocit. Ale od místa pro kotel jsem byl v jejich případě v uctivé vzdálenost a ani jsem na něj neměl výhled, tak vám nepovím, jestli a jak tam na ně někdo křepčil a užíval si je. Propadák to nebyl v žádném případě, to ne, ale nakonec z toho vyšel jeden z těch méně pamětihodných koncertů na letošním Brutal Assaultu.

H.: První skupina, jež mě ten opravdu vystřelila na měsíc a ještě dál, byla až zámořská black/thrash metalová hoblovačka Skeletonwitch. Co si budeme povídat, hudebně je to kopírka veličin jako Necrophobic, Nifelheim nebo Deströyer 666, ale co na tom, protože naživo to absolutně zabíjelo! Tuny infernálních riffů, nekompromisní tah na bránu a naprosto ďábelsky vypadající frontman Chance Garnette, jehož nejoblíbenější hláškou bylo: “Hulte trávu!” – opakoval to snad po každém songu. Nářez! A baskytarista Evan Linger má u mě pochvalu za tričko dánských legend Mercyful Fate!

H.: Ještě o stupínek výš vyhnali extázi Kanaďané Unexpect se svou absolutně bláznivou a nepochopitelnou avantgardou. Za nechutně přepálenou zvukovou kouli by sice někdo zasloužil kastraci, kapela to však vynahradila svou show. Šestice hudebníků na pódiu šílela stejně tak, jak je šílená samotná jejich muzika, plná krkolomných zvratů, rytmických změn a asi tak stovky motivů v každé vteřině. Člověk ani nevěděl, koho z nich dříve sledovat… i když většinou to asi vyhrávala moc pěkná zpěvačka Leïlindel s modrými vlasy (smích). Ačkoliv zdárnou konkurenci měla i v pitvoření kytaristů Syriaka a Artagotha nebo v neskutečné devítistrunné basové obludě v rukou páně ChaotHa. To prostě nepobírám, jak na to zvládne hrát, aniž by si zlámal prsty. Obrovská škoda, že jsme museli s Ježurou vypadnout už v půlce, abychom stihli autogramiádu Septicflesh. Ještěže pak Unexpect za pár dní udělali v Praze klubovou akci, ale o tom až v jiném reportu… A jen tak mimochodem, tohle bylo vůbec poprvé, co jsem viděl headbanging při hraní na housle!

Ježura: Před Brutalem jsem od Unexpect slyšel sotva pět skladeb. Ne, že bych je úplně pobral, ale říkal jsem si, že to může být zajímavé – a ono jo! A to dokonce tak moc, že můžu Unexpect s odstupem prohlásit za jednu ze dvou nejlepších čtvrtečních kapel (pravda, díky následkům středečního večera jsem jich dost propásl [patří ti to, dobytku – pozn. H.]). Nejsilnější dojem na mě zanechala Leïlindel (ano, jak jinak), a to nejen svou vizáží, ale především stylem, s jakým se pohybovala po pódiu do nepochopitelných rytmů téhle hudby. Zbytek kapely trochu svazovala příslušnost k nástrojům, ale i tak jsem vůbec nechápal, jak při tom všem pohybu dovedou hrát takové šílenosti tak výborně. Smekám…

H.: Na řadu přichází drtivý death metalový oldschool v podání Asphyx. Já osobně jsem vždy více než všem švédským chrastivcům a americkým technikům dával přednost staré dobré holandské škole, mezi jejíž hlavní zástupce patří právě Asphyx v čele s bělovlasým pořízkem Martinen van Drunenem. Z toho jejich zvuku praskají kosti v těle, a jak Drunen otevře hubu, padají skály. Maso!

Ježura: Další z kapel, od kterých jsem si sliboval, že si je na Brutalu zamiluju. V případě Asphyx tenhle proces nedosáhl úplného vrcholu, ale ať chci či ne, musím uznat, že to bylo dost dobré. Death metal, jak má být. A Drunenův vokál zabíjí!

H.: Už nám začíná přituhovat, protože na řadu přichází první z těch velkých skupin letošního Brutal Assaultu – thrash metalová legenda Kreator. Hned na první pohled asi každého zaujalo vcelku netradičně, ale hodně zajímavě řešené rozestavění plachet, na ten druhý už sestřelovala thrashovitá palba. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale set naštěstí postupně gradoval až do kvalitního závěru, ale i tak se musím přiznat, že jsem od nich čekal o dost víc. Jako jo, taková “Enemy of God” má říz, ale… I když možná mi trochu zkazil dojem fakt, že jsem na ně stál docela ve velké vzdálenosti (jak já nemám pořádný výhled, moc mě ty koncerty nebaví). Více pozornosti jsem věnoval spíše ambulanci, která uprostřed setu Kreator projížděla davem lidí skoro až pod pódium (nevím proč, ale z druhé ruky mám informaci, že tam někdo omdlel… jestli je to pravda, to vám najisto nepovím).

H.: Suicidal Tendencies… já vám nevím. Ve svém oboru je to dozajista veličina, o tom žádná, ale já si nemůžu pomoct, mně to prostě nic neříká a tudíž mě ani koncert moc nebral. Nemůžu kapele upřít, že nasadila opravdu extrémně energické tempo, zvláště zpěvák Mike Muir létal po pódiu jako smyslů zbavený; kotel se náramně bavil, takže pro příznivce šlo jistě o velice kvalitní vystoupení, ale víte, jak to chodí… člověku se nemůže líbit všechno. Z objektivního hlediska ano, uznávám, že to bylo dobré, ze subjektivního jsem měl já osobně své favority jinde. Po pár písničkách jsem šel radši na pívec…

H.: Motörhead na Brutal Assaultu, to bylo velice kontroverzní téma a ze spousty stran se po jejich potvrzení na pořadatele sesypala mnohdy i dost ostrá kritika o měknutí a komerci, mně osobně to však nevadilo (protože já jsem nikdy Brutal Assault nechápal jako festival čistě o death/black/thrash/grind, podle mne tam žánrová ozvláštnění rozhodně patří… znám i čistě heavy metalové kapely, které by se do Josefova hodily mnohem více než na takový Masters of Rock, ale to je asi pro všechny ortodoxní deathaře, grindisty a blekmetlisty nejspíš už moc kacířský názor – to jen tak na okraj). Ve výsledku se ukázalo, že to nebyl špatný tah ani náhodou. Takřka dokonalá rock’n’rollová jízda byl Lemmyho vztyčený prostředníček všem pochybovačům, víc snad k tomu není co dodat; dědkové to tam prostě rozjeli jak draci. Většina přítomných čekala na profláklé fláky jako “Ace of Spades” nebo “Overkill”, na které se samozřejmě dostalo, já jsem si ale parádně užil i třeba takovou “In the Name of Tragedy”. Za plný počet bodů!

H.: I když patřím mezi ty, jimž směřování poslední desky Morbid Angel nebylo proti srsti, koncertu jsem se docela obával. Nakonec to však bylo naprosto v pohodě. Slyšel jsem už názory, že to byl neskutečný průser, ale s tím nemohu souhlasit – z mé strany spokojenost. Skvěle jsem se bavil, odsýpalo to jedna radost, excelentní kytarová práce se snad ani nedá nepochválit. Jen mi přišla malinko škoda, že Morbid Angel vsadili na jistotu, to je na staré osvědčené vály, a že neměli koule na to, aby zahráli nějakou tu novou diskotéku. Podle mě by to byla sranda, všechny by krásně naštvali (smích). Z “Illud Divinum Insanus” tak nakonec padly jen tři kousky a čistě “náhodou” to byly zrovna ty tři kousky, které jsou stylově nejpodobnější starším věcem, čili “Existo Vulgoré”, “Nevermore” a “I Am Morbid”.

Ježura: Motörhead ani Morbid Angel jsem nikdy nijak extrémně nežral, takže jsem v obou případech strávil v zadní části publika slabou půlhodinu a následně jsem šel hledat obživu. Objektivní hodnocení po mě tedy nemůžete chtít. Jenom naznačím, že mi to oboje přišlo slušné, byť jsem se ke konci už začínal nudit. Ale v tomhle případě to bude skutečně mojí osobou, tak z toho nedělejte závěry.

H.: Největší vrchol prvního hracího dne se ale nakonec dostavil až půl hodiny po půlnoci – řečtí bohové Septicflesh. Jejich už tak téměř dokonalá hudba je v živém podání neskutečný živoucí kolos ničící vše okolo. Setlist postavený především na poslední desce “The Great Mass” (konkrétně zazněly “The Vampire of Nazareth”, “A Great Mass of Death”, “Pyramid God” a “Oceans of Grey”… a to Septicflesh chtěli ještě zahrát “Five-Pointed Star”, kterou nestihli) nikomu nevadil, neboť přítomný lid už měl evidentně zodpovědně naposloucháno. Z před-comebackových věcí padla pouze “Unbeliever” z alba “Sumerian Daemons”. Ale abych to shrnul – nepopsatelná atmosféra, perfektní výkon kapely, tuny mlhy, absolutně nepříčetný kotel… geniální koncert. Jakože podobné orchestrální věci většinou naživo ztrácí, u Septicflesh je to přesně naopak a účinek jejich hudbu se ještě násobí. Totální anihilace!

Ježura: Já z toho zase tak extrémně, jako kolega, na větvi nebyl. Jedním dechem ovšem musím dodat, že to bylo skutečně výborné vystoupení, které mi na začátku zkazily jenom hlasité upoutávky, běžící na velkoplošné obrazovce vedle stage, které dost nevkusně přebíjeli subtilní intro. Dál ale musím jenom chválit. Pro mě druhý ze dvou čtvrtečních vrcholů!

H.: Z té novější folkové vlny (dejme tomu kapely, co začaly vydávat desky v posledních deseti letech) řadím Týr hudebně mezi ty nejlepší. Na koncertě to bylo rovněž dobré. Vystupování sympaticky střídmé, žádné divadélko a oblečení jak do cirkusu, přesto člověk nemá problém to těmto Faeřanům prostě bezezbytku věřit. A to je dle mého názoru na dnešní pohanské scéně jedna z těch vůbec nejdůležitějších věcí. Navíc pánové předvedli opravdu výborně nacvičené sbory – a to nešlo zrovna o jednoduché zpěvné linky. Největší oser jejich čtyřicetiminutovky tak byl zvukař, jemuž došlo, že by také mohl hlavnímu zpěvákovi Herimu zapnout mikrofon, asi až po třech skladbách. Jinak v setlistu nejvíce vynikl asi finální kousek “Hold the Heathen Hammer High” (mimo jiné právě on byla dokonalým příkladem zmiňovaných sborů).

H.: Na závěrečné Tsjuder jsem se těšil opravdu hodně. Trojice pekelníků předvedla nefalšované hudební inferno ničím nepřikrášlovaného syrového true norwegian black metalu. Až potud v pořádku. Jenže problém bych viděl ten, že mě to prostě nebavilo. Zpěvák a baskytarista Nag sice vypadal jako ďábel, ale to bylo asi tak všechno. Přišlo mi to suché, bez chuti, žádná pořádná atmosféra, prostě ne. Tsjuder si tak odnášejí smutný titul jediné formace, která pro mne byla na letošním Brutal Assaultu stěžejní a která mne vyloženě zklamala. A zrovna u nich mě to sakra mrzí…

Reporty

Brutal Assault 16 (středa)

Komentáře: 2
Brutal Assault 16
Datum: 10.8.2011
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Momma Knows Best, Silent Stream of Godless Elegy, Smashed Face, Stíny plamenů

H.: Report z průběhu letošního ročníku festivalu Brutal Assault, který se koná každoročně ve vojenské pevnosti Josefov poblíž Jaroměře, vám opět z důvodu přílišné délky přinášíme rozdělený na tři části (text je tak rozsáhlý, že jej blog odmítal zveřejnit i rozdělený na poloviny). Teď si můžete přečíst, jak to tam vypadalo nultý den na rozehřívací party a první regulérní festivalový den. Pokud vše půjde plánu, druhá část by se zde měla objevit zítra dopoledne a finále se třetím dnem a pár dalšími poznámkami o organizaci by mělo vyjít v průběhu zítřejšího večera.

H.: Stejně jako loni vám i tentokrát přinášíme pohledy dvou redaktorů – H. a Ježury. Společně se nám podařilo pokrýt 62 vystupujících ze 70 v hlavním programu, i se středeční předehrou dělá účet 67 skupin z celkových 78.

H.: Už podruhé se Brutal Assault rozjel již ve středu takzvanou warm-up party pro lidi, kteří dorazili o den dříve. A stejně jako v loňském roce, i tentokrát zde dostaly prostor výhradně domácí zástupci metalu, na něž se v hlavním programu dostává čím dál tím méně (tentokrát to byla ze 70 vystupujících pouze jediná formace – Debustrol… a něco mi říká, že se tam dostali jen díky tomu, že hráli vzpomínkový set). Těžko soudit, zdali je to vážně ideální řešení, vyházet z hlavního programu všechny české kapely a radši dát přednost kolikrát i ne tak dobrým spolkům ze zahraničí. Na druhou stranu se dá ale pochopit, že pořadatelé třeba dají přednost radši někomu zvenčí, kdo tu tak často nevystupuje, před tuzemskou bandou, na jejíž koncert lze zajít v průběhu roku relativně bez problému (pokud tedy nejde o podobné specialitky jako Hermafrodit ve warmp-upu nebo zmiňovaný retro set Debustrol). Možná, že právě warm-up je pro Shindyho & spol. ideálním řešením, jak nakrmit vlka, ale nepřijít o kozu, čili uspokojit jak ty návštěvníky, kteří radši budou sledovat ne tak okoukané věci ze zahraničí, tak ty posluchače, kteří zastávají názor, že i domácí scéna si zaslouží podporu na akci takového formátu. Ale podobné úvahy tu asi nemají tak úplně co dělat, tak si je jdu strčit za klobouk, a pojďme radši na kapely…

H.: Odpálili to Smashed Face z Brna se svou deathcore mazanicí. Doma bych si to nepustil ani náhodou, ale na koncertech mě tahle cháska neskutečně baví a nezklamala ani tentokrát. Bylo to brutální, naživo drtivé, technicky precizní a promakané, vokálně zničující. Nelze opomenout ani viditelně sečvičené pohyby na pódiu, což působí velice příznivým dojmem. Navíc je to snad jediná domácí žánrová skupina, co znám, jež si může beze strachu dovolit “měřit ptáka” se zahraničními kapelami, a to Smashed Face také přidává na kreditu. Závěr jim vyhrazené části se pak nesl klasicky ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence, s níž si opět poradili bez problému.

H.: Na následující Momma Knows Best bych se za normálních okolností nejspíše s klidným srdcem vybodnul, avšak vzhledem k tomu, že mě kolega Seda před odjezdem na Brutal Assault strašil tím, že je to prý něco tak strašného, že na to nesmím za žádnou cenu chodit, abych neutrpěl psychickou újmu, musel jsem se prostě jít podívat (smích). A musím říct, že Seda klasicky, jak on to má ve zvyku, přeháněl, protože mě osobně to docela bavilo. Netvrdím, že bych z Momma Knows Best seděl na zadních kapsách kalhot, ale i pro člověka, jemuž podobné moderní styly moc neříkají, to bylo naprosto v pohodě. Koncertní prezentace samotných skladeb na výbornou (hezky to tam běhalo, skákalo, vyvádělo… dobře se na ně dívalo), akorát mě celkem rozčilovala brutální kadence vulgarismů po každém songu, to si pan frontman mohl vážně odpustit. Asi stárnu, že mi to vadilo (smích).

H.: Odpadní zlo vládne světu! Taktéž plzeňští kanálníci Stíny plamenů v čele Lordem Morbivodem, který už pomalu, ale jistě začíná aspirovat na titul kultovní postavy, zahoblovali ten svůj black metal velice dobře. Módní policie by se sice určitě pozastavila nad kvalitní obuví hudebníků (holínky až pomalu až ke krku), ale každý normální člověk si vystačil s poslechem kadence černěkovových riffů. Více vám o nich ale poví kolega Ježura, který je pravidelným účastníkem všech jejich pražských seancí, tudíž má větší možnost konfrontace…

Ježura: H. má pravdu. Stíny plamenů jsem viděl už skutečně mnohokrát, v tomto případě podruhé v sestavě, kterou doplnil nadějný Lord Opat. A ani tentokrát mě nečekalo žádné překvapení. Tradičně profesionálně odehrané vystoupení. Tentokrát kapela působila poněkud méně staticky než v minulých případech a celé věci to jen pomohlo. Dostal jsem o něco málo víc, než jsem čekal a požadoval, a za to dávám palec nahoru. Začínám si být jistý skutečností, že jsou Stíny plamenů kvalitním držákem a koncertní jistotou!

H.: Na Gride jsem přišel až někdy v polovině a můj dojem je takový, že šlo o vcelku solidní grindovou sypanici, ale přiznám se, že mě to moc nesložilo, což bude dost dobře možná dáno tím, že nejsem zrovna velkým příznivcem žánru. Jak do toho někdo nemíchá diskotéku nebo z toho alespoň nedělá ultimátní prdel, tak mě to moc nebere. Ale aby nedošlo k nedorozumění, ti Gride nebyli nijak špatní, neměl jsem problém to dokoukat. Víc vám k tomu však asi nepovím.

H.: Silent Stream of Godless Elegy poslední dobou hrají úplně všude. Ale ono proč vlastně ne, když je to v podstatě koncertní sázka na jistotu a zároveň kapela, jíž se česká scéna opravdu může chlubit. I na Brutal Assaultu předvedli svůj vysoký standard, jehož nedílnou součástí je zejména silná atmosféra. Jen malou výtku bych věnoval směrem k tomu, že po vydání “Návaz” z koncertních setlistů nadobro vymizely staré vály (myslím opravdu staré, z éry ještě před “Relic Dances”), ale to je spíš takové osobní rýpnutí od dlouholetého posluchače, ne přímo objektivní chyba. Na druhou stranu se konečně v setlistu nastálo usadila geniální “Pohanská” z EPčka “Osamělí” – tu už nikdy za žádnou cenu nevyndávat!

Ježura: Nemám co dodat. Výkladní skříň českého metalu opět potvrdila svůj status a předvedla tradičně výborné vystoupení. Kdo Silent Stream of Godless Elegy ještě neviděl naživo, měl by to honem napravit!

H.: Po Silent Stream of Godless Elegy warm-up pro redakci Sicmaggot skončil, i když byly na programu ještě dvě skupiny – Hermafrodit a Psychotic Despair – a ohňová show (kromě toho si někteří z vás jistě všimli, že jsme kompletně vynechali také ČAD). Já osobně jsem se byl docela unaven (což mi vlastně ani není jasné z čeho, ale to je vedlejší), tak jsem se rozhodl jít spánkem našetřit energii na následující tři dny; Ježura šel zase chlastat jako prase a celou noc mě budil (smích).