Archiv štítku: metal

Reporty

Masters of Rock 2011 (neděle)

Napsat komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 17.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry

H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.

Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!

H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).

H.: O Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.

H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.

H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.

Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.

Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…

H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.

H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!

H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.

H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!

Zhodnocení:

H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.

Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…

Reporty

Masters of Rock 2011 (sobota)

Napsat komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 16.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Audrey Horne, Guano Apes, Jiří Schmitzer, Legion of the Damned, Powerwolf, Seven, U.D.O., Visions of Atlantis

H.: Sobota se nesla ve velice příjemném zjištění, že už konečně někoho napadlo vyhodit tu **** moderátorku, která plácala samé debility a prznila jména skupin i hudebníků, za pohodového frajera. Konečně! Jinak ráno hned na začátek pobavil Jirka Schmitzer svým humorem. Nejdříve jen sám se svojí akustickou kytarou, o něco později i v doprovodu své kapely hýřil hláškami, vtipnými prupovídkami a historkami a hrál své pohodové písničky. Moc pěkně ozvláštnění programu. Je to borec.

H.: Výteční byli opět Audrey Horne se svým řekněme progresivnějším hard rockem. Největší pozornost na sebe poutal uvolněný a hustě potetovaný (jak omalovánka, heh) frontman Toschie, jenž hýřil aktivitou, energií a bezprostředností a nebál se odzpívat si podstatnou část koncertu přímo u diváků. Záda mu kryl bezchybný a soustředěný výkon spoluhráčů. Vrcholem snažení Audrey Horne byly jednoznačně výbušná “Last Chance for a Serenade” a hitová “Treshold”. Tihle Norové jsou tak dobří, že si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jim dostává.

H.: Oproti tomu Visions of Atlantis mě úplně minuli. Jak hudebně, tak svou prezentací. Obyčejný symfonický metálek se zpěvačkou v čele, bez nápadu. Tak to na mě působilo. Dal jsem dva songy a utekl jsem.

H.: S moc dobrou show se vytasili Powerwolf. Tahle kapela šla v poslední době strašně nahoru a stejně tak narostla i jejich fanouškovská základna. Zatímco na loňském Metalfestu je ještě znal málokdo (alespoň mi to tak přišlo), ve Vizovicích už se na ně těšil velký počet přihlížejících, kteří jejich tvorbu znali, takže se Attila Dorn mnohdy ani nemusel moc namáhat zpívat, jelikož to za něj odkdákal dav. Powerwolf předvedli klasicky religiózní osvětu, výbornou práci s publikem, perfektně navolený setlist a obrovské nasazení. Bylo opravdu cítit, že si mezinárodní kvintet hraní vyloženě užívá a že má radost ne jen ze své muziky, ale i z ohlasu publika. Takhle vypadá chytlavý power metal se vší parádou. Nakonec jediné, co mi na jejich necelé hodince vadilo, byla žhavá výheň, ve kterou se díky intenzivní sluneční grilovačce proměnila betonová plocha likérky.

Ježura: Následkem vynuceného běhání po Zlíně byli Powerwolf první sobotní kapelou, na kterou jsem dorazil. Tahle německo-rumunská banda humoristů nezklamala. Když je radost nejen poslouchat, ale také sledovat, co se děje na pódiu, hned se žije lépe a člověk na chvíli zapomene i na to nechutné vedro vůkol…

H.: Seven, kteří na Masters of Rock natáčeli DVD (kromě nich ještě údajně natáčeli i Twisted Sister a U.D.O.), jsem sledoval jen na obrazovce a vnímal to spíše jenom minimálně. Ale je pravda, že hraní sóla vrtačkou jsem ještě nežral. Z avizovaných hostů jsem zaregistroval pouze Blaze Bayleyho a Victora Smolskiho, avšak slibovaného Schmiera z Destruction jsem si nějak nevšiml – ale jak říkám, sledoval jsem to jen tak na okraj mezi chlastáním a hraním karet.

H.: Větší pozornost jsem věnoval až nizozemských pořízkům Legion of the Damned, avšak protože už jsem byl v té době nalitý jak dělo, lítal jsem takřka celý koncert v kotli a nic jiného mě nezajímalo (smích). Jelikož se mi ale povedlo v pekelném circle pitu docela dobře vystřízlivět, byl už jsem schopen dostatečně vnímat alespoň závěrečnou čtvrtinu vystoupení, z níž usuzuji, že se na poměry Legion of the Damned jednalo o standardně dobrý set. Nový kytarista se evidentně osvědčil a do soukolí zapadl na výbornou, takže nezasvěcení si té změny ani nemuseli všimnout.

H.: Na vizovický koncert U.D.O. jsem doposud slyšel ze všech stran jenom chválu, ale já si nemohu pomoct, mě to prostě nebavilo. Působilo to na mne jaksi nijak, absolutně bez šťávy. Udo Dirkschneider má stále i ve svých letech hlas jako břitva, to se mu musí nechat, ale to je asi tak všechno pozitivní, čeho jsem si všiml. Pokud bych měl rozsoudit tolik proklamovaný “souboj” U.D.O. a Accept, kdo zahraje lépe, jednoznačně bych dal svůj hlas živou vodou politým Accept. Nejmarkantnější rozdíl byl samozřejmě cítit ve starých klasikách Accept – nechci být zlý, ale samotný Wolf Hoffmann na Metalfestu strčil svého bývalého parťáka Kaufmanna i jeho kytarového společníka s přehledem do kapsy. Nemůžu jinak, pro mě největší zklamání letošního Masters of Rock.

H.: Poslední kapelou toho dne se pro mne stali Guano Apes. Německá parta si na pódium postavila čtyři písmena, jež dohromady dávala slovo APES, a jak se později ukázalo, nebyla tam jen na ozdobu, protože takový baskytarista Stefan Ude si na jedno z nich (tuším, že konkrétně na E, pokud vás to zajímá) s přehledem vylezl a odehrál zde jeden celý song. Sandře Nasic to ten večer docela seklo a živě komunikovala s diváky, avšak celkové snažení Guano Apes srážel jakýsi prapodivný zvuk, který byl tak prapodivný, až jsem ani nepřišel na to, co na něm bylo prapodivného (smích). Jo, a taky mě opravdu dost štvaly ty nové písničky z comebackové alba “Bel Air”… doufal jsem, že v živém podání se to spraví, ale prostě ne, ten materiál není dobrý. Jak ale kapela spustila nějakou známou pecku, hned to bylo o mnoho lepší. A ze všech nejlépe dle mého názoru vyzněla “Pretty in Scarlet”.

/p>

Ježura: Tak tohle bude jednoduchoučké – následkem krutopřísného macháčka s enormním objemem vodky pochybné kvality jsem byl celý set tak ožralý, že jsem se sotva udržel na nohou. Dost možná proto jsem si Guano Apes výborně užil i ze zadních řad. Jako bonus jsem dokonce poznal svoji oblíbenou “Pretty in Scarlet” a to mi ke štěstí dokonale postačilo…

Reporty

Masters of Rock 2011 (pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 15.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain

H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…

Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…

H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).

Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…

H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance” z “Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…

Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!

H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…

H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.

H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.

Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…

H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!

Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!

H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.

Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!

H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.

Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…

Reporty

Masters of Rock 2011 (čtvrtek)

1 komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 14.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Amorphis, Bonfire, Fleret, HammerFall, Moonspell, Pagan Alliance (Eluveitie + Finntroll), Virgin Steele

H.: Program Masters of Rock 2011 zahájili místní folkaři Fleret, jejichž vystoupení na festivalu, jak jsem se později dozvěděl, mnozí považují za jakousi tradici. Osobně nemám nic proti ozvláštnění soupisky něčím nemetalovým a už vůbec nic nemám proti samotným Fleret, ale radši bych je viděl někde v prostředku celé akce na odpočinek od riffových masáží, nikoliv na její zahájení. To je ovšem spíše taková hnidopišská poznámka, aby report nezačínal trapně na pozitivní vlně (smích). Jinak to ovšem nebylo špatné, byť v daném žánru dávám přednost jiným uskupením. Každopádně začátek, nezačátek, písničky jako “Zafúkané” pěla takřka celá plocha.

Ježura: Když jsem po Masters of Rock 2009 zaslechl historky o tom, jak přišel Jarmilce Šulákové na pódium předat květinu sám Victor Smolski (Rage), rozhodl jsem se, že až budu mít tu příležitost, Fleret si ujít nenechám. Letos se mi to podařilo splnit jenom částečně, ale i ta slabá polovina vystoupení, které jsem se účastnil, mi vyčarovala úsměv na tváři, byť Jarmilka tentokrát chyběla. Mocná odezva davu mě jen ujistila v tom, že tahle kapela na Masters of Rock proti všem předpokladům patří!

H.: Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.

Ježura: Alestorm byli první kapelou festivalu, na kterou jsem se těšil. Proti klubovému vystoupení v Praze mi to přišlo o něco slabší, ale i když byli pánové podezřele střízliví (což show možná trochu uškodilo), užil jsem si vystoupení naplno a soudě dle velmi solidní odezvy jsem nebyl vůbec sám.

H.: Na Virgin Steele jsem se celkem dost těšil, ale bylo to jakési… podivné. Nekompletní sestavou počínaje, ne zrovna povedeným zvukem konče. Zpěvák David DeFeis byl slyšet jen v momentech, kdy se mu skřípnul pytlík do zipu od upnutých kaťat (rozuměj ve výškách), ale normálně ne, o lehce přihřátém vystupování ani nemluvě. Jako zas tak úplný průser, z něhož by člověk vyhodil obsah snídaně na betonovou plochu likérky, bych koncert Virgin Steele nepovažoval, ale bez ostychu přiznávám, že když jsem se dostatečně nasmál image à la Máňo Vař, klidil jsem se pryč na škopek piva. Zrovna od nich jsem toho tedy čekal o dost více.

H.: Následující Bonfire jsem sledoval jen tak po očku z dálky na obrazovce a znělo mi to jako dobře odvedený a dobře odehraný oldschool hard rock. Ohlas od publika měli hodně dobrý, ale mám-li mluvit čistě za sebe, pořád to nebylo nic, z čeho by se mi rolovaly trenýrky, pořád ještě žádná velká bomba. To se však mělo brzo změnit…

H.: Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb – čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.

Ježura: S Amorphis jsem měl tu čest podruhé. Co se však týče velkého pódia, byla to premiéra. Proti listopadovému vystoupení v Plzni jsem s potěšením kvitoval rozhodně aktivnější pódiovou prezentaci. Ani ta ovšem v mých očích kapelu nezbavila nálepky statického tělesa. K hudebnímu projevu nemám výhrad a tradičně smekám před malým velkým Tomim Joutsenem, jehož hlasový potenciál a čtrnáct let rostoucí dredy mě nepřestávají udivovat. Jediným, pro mě však docela výrazným mínusem tak zůstává docela nešťastně poskládaný set. Že se hrály věci z nového alba chápu, proč to ale byly většinou ty slabé, to už tak úplně ne. Stejně tak mě zamrzela absence kultovního songu “Black Winter Day”, krom singlu “Silver Bride” čehokoli z výborného alba “Skyforger” a v neposlední řadě také umístění mojí srdcovky “My Kantele” někam do první poloviny setlistu. To už je ale hodně o vkusu, a když to pominu, Amorphis odehráli výborné vystoupení!

H.: Dosti očekávané bylo společné vystoupení Finntroll a Eluveitie pod hlavičkou projektu Pagan Alliance. Nemám tušení, co se tam dělo první půlhodinku, protože jsem se zdržel na autogramiádě Moonspell, ale když jsem dorazil, švýcarská formace zrovna rozjížděla pecku “Omnos” ze své akustické desky. Když dohráli, tak ještě než jsem se stačil rozkoukat, stáli už na pódiu Finntroll a spustili to svoje. Podobně se přibližně po dvou skladbách obě kapely střídaly až do konce (a čím víc se blížily ke konci, tím byly opilejší, tudíž nebylo moc těžké odhadnout, co v mezičase muzikanti dělali; zejména někteří členové Finntroll se v závěru zdáli být už hodně společensky unavenými), sem tam si i vzájemně vypomohli, i když se mi zdálo, že většinou členové Eluveitie hrají v písničkách Finntroll, ale Finntroll ve skladbách Švýcarů se moc neobjevovali. Každopádně mi ale Pagan Alliance bezezbytku potvrdilo to, že Eluveitie z alb sice nemusím, ale naživo naprosto zabíjejí, zatímco Finntroll mám z desek hodně rád, ale živě mi prostě nepřijdou ani z desetiny tak dobří, takže větší mrazení v zádech určitě probíhalo u mohutné “Inis Mona” než u odrhovačky “Trollhammaren” (což je jen tak mezi námi jeden z nejhorších songů Finntroll a ještě pořád jsem nepochopil, proč ho všichni mají tak rádi).

Ježura: Co se Pagan Alliance týče, moc neposloužím. S kumpány jsme v areálu vydrželi tak tři písničky. Důvod? Dost přehulený zvuk a celková apatie vůči dění na pódiu. Ne, že bych měl něco proti Eluveitie nebo Finntroll, ale asi bych si od nich měl dát tak rok – dva pauzu, pak si to třeba zase užiju. V paměti mi tak zůstaly jediné dva vjemy – pochyby nad smyslem celého projektu Pagan Alliance (pořád nechápu, jakou přidanou hodnotu to má přinášet) a také zjištění, že si Vreth (frontman Finntroll) nechal narůst plnovous. Ohol se, nesluší ti to…

H.: Největší hvězdou úvodního dne byli HammerFall. Ti odvedli do jisté míry standardní, řemeslný a ne zrovna výjimečný, ale stále ještě hodně dobrý a zábavný set. Sice se mi na ně v dešti opravdu čekat nechtělo, ale nakonec jsem se pro čtenáře Sicmaggot obětoval a vystál si solidní flek, abych mohl řádně zhodnotit (smích). Kapele hraje do karet hlavně to, že už ve svém repertoáru mají nepřeberné množství opravdových hitovek, takže když o jedenácté večerní spustili, až do půl jedné se z reprobeden valila pecka za peckou. V konkurenci prověřených fláků se osvědčily i kousky z novinkového alba “Infected” (konkrétně byly čtyři – “Patient Zero”, “Bang Your Head”, “One More Time” a “Let’s Get It On”). Jako staromilce mě samozřejmě potěšily vykopávky z prvních dvou nahrávek (“HammerFall” z debutu a “Heading the Call” a samozřejmě povinná “Let the Hammer Fall” z “Legacy of Kings”), ale jinak tuším došlo na nějakou ukázku ze všech dlouhohrajících placek. Takže nakonec, i když Joacim Cans neměl zrovna nejlepší den, výšky úplně nedotahoval a některé těžší pěvecké linky si lehounce pozměnil, popř. vynechal, se mi to celkově dost líbilo. Ale například frajer z naší kumpanie, který je hardcore fanda HammerFall, znechuceně odešel po třech skladbách s tím, že horší koncert od nich ještě neviděl.

Ježura: HammerFall, kapela mého mládí a jedna z mála takových, které jsem ještě neviděl. Nostalgie a přítelkyně mě tedy přemluvily a nehledě na déšť (žlutá igelitová pláštěnka RULEZZ) jsem se procpal celkem dopředu. A světe div se, i když jsem přicházel plný skepse, na odchodu jsem si pobrukoval a skoro mi bylo líto, že vyklízím pozice půl hodiny před koncem. A co mě dostalo nejvíc? Naprosto suverénní vystupování a soužití s pódiem. Joacim Cans je skutečně skvělý frontman a zbytek kapely v čele s Oscarem Dronjakem mu směle šlape na paty.

H.: Moonspell vydali poslední desku “Night Eternal” před třemi lety a skladby z chystaného počinu evidentně ještě prezentovat nechtěli, takže zvolili vcelku zajímavý přístup – zahráli vzpomínkový set, v jehož rámci zazněl pouze materiál z prvních dvou nahrávek “Wolfheart” a “Irreligious” – po šesti, resp. pěti písních z každé. Publikum samozřejmě nepřišlo o tutovky, které Moonspell prezentují na každém koncertě, například “Opium” nebo kultovní “Alma Mater”, ale zároveň díky tomu došlo i na kousky, které se už dnes v setlistech skupiny objevují spíše sporadicky, například démonická “Mephisto”, pouťová “Herr Spiegelmann” nebo naprosto geniální “Trebaruna” (to jsem si vážně nemyslel, že tenhle song ještě někdy uslyším živě). Vystupování Moonspell bylo tentokrát spíše střídmé, kapela nechala promlouvat samotnou muziku, a když se odhodlala k nějaké “show” (například zrcadélka v rukách Fernanda Riberia při “Herr Spiegelmann”), nešlo o nic efektního, přesto to působilo. S odstupem času a čistou hlavu uděluji portugalským vlkům titul nejlepší kapely letošního Masters of Rock! Famózní výstup!

Ježura: Moonspell pro mě byli tahákem numero uno i přesto, že jsem od nich před festivalem znal sotva čtyři skladby. Svěřenou noční hodinu ale využili takovým způsobem, že mi nezbylo než kapitulovat a jen se oddaně kymácet v totálním rauši. Portugalci vytvořili atmosféru, která se jen stěží popisuje a dokázali, že i z minimalismu se dá vytřískat hodně – viz Fernandovy hrátky se zrcátky. Smekám, tleskám a ujišťuji, že až se u nás staví, jak Fernando slíbil, tak tam budu taky. Pro mě jasný vrchol festivalu!

Reporty

Metalgate Czech Death Fest III (sobota)

1 komentář
Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 11.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstinenz, Abstract Essence, Deathstar, Dymytry, G.O.R.E., Gutalax, Heiden, Ingrowing, Opitz, Pestilence, Secret of Darkness, Tortharry, V.A.R.

Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.

Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).

Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.

Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.

“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.

Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!

I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.

Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.

Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.

Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.

Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.

Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.

Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.

Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).

Reporty

Metalgate Czech Death Fest III (pátek)

Napsat komentář
Metalgate Czech Death Fest III
Datum: 10.6.2011
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Dementor, Hypnos, Insane, Minority Sound, Rotting Christ, Sic.Engine, Six Degrees of Separation

Metalgate Czech Death Fest měli původně otevřít ostravští tekkno-grind šílenci BBYB, jenže jaksi tak trochu nedorazili, díky čemuž se ten jejich bordýlek nakonec vůbec nekonal. Alespoň že – jak se později ukázalo – to byla jediná změna v programu. Jinak totiž vše šlapalo jako hodinky. Ten Černý Petr, ona nevděčná role otevírat festival, ale tedy připadl na Insane. Jejich poslední deska “Preserve to Diverse” mě svého času velice bavila a stále ji považuji za velice vydařenou, takže fakt, že Insane hráli v podstatě jenom z ní, mi vyhovoval. O poznání méně už mi však vyhovovalo to, že mě jejich set moc nebavil. Do jisté míry to určitě bylo způsobeno právě tím prvním flekem; přece jenom uznávám, že když se na vás dívá jenom pár lidí od stolů po stranách a jedince na ploše před pódiem napočítáte na prstech jedné ruky a odezva je tudíž minimální, tak se hudebník na pódiu asi moc nepřetrhne, ale na někoho to prostě vyjít musí. A Metalgate Czech Death Fest přece jenom není žádný monstr festival, kde jsou už na zahajovací formaci tisíce lidí. V tomto případě škoda pro Insane, snad se mi někdy příště budou líbit víc.

Vystoupení druhých Minority Sound už vyznělo o poznání lépe. Tahle skupina mě přesně naopak z alba tuze nebaví, zatímco na koncertech ano. Elektronickým tuc-tuc podbarvený metálek lahodil mému sluchu i v Červeném Kostelci. A evidentně ne jen mému, jelikož skočné taneční rytmy rozpohybovaly prvních pár odvážlivců. Však ona trocha diskotéky ještě nikomu neuškodila. Tohle bylo celkem fajn.

Sic.Engine byli jednou z těch kapel, která do celkového konceptu Metalgate Czech Death Fest se svým řekněme crossoverem víc nezapadala, než zapadala. Zcela upřímně se přiznám, že je to přesně ten druh muziky, který bych si doma v životě nepustil, ani kdyby mi za to měli platit, zejména takové to dneska moderní střídání čistého vokálu a screamu mi vždycky trhá uši, ale živě to bylo naprosto v pohodě. Kde mě moc nebrala samotná hudební produkce, tam to kapela oháknutá ve společenském (i když v některých případech hodně potrhaném a kečupem potřísněném) oblečení doháněla zdravým nasazením a chutí předvést se.

Oproti tomu Six Degrees of Separation byla už docela jiná káva. Nejen co se – nebojím se říci – unikátní a originální hudební produkce týká, ale i co do pódiového vystupování. Kam až mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bych kdy od téhle skupiny viděl špatný set. Pravda, byl jsem už svědkem i lepších, ale přece jenom se dá těžko srovnávat koncert za světla, což byl případ Metalgate Czech Death Festu, a koncert za šera či tmy. Ale i tak vám tu na místě odpřísáhnu na celou svojí sbírku Darkthrone, že to bylo sakra dobré a že Six Degrees of Separation jsou koncertní tutovka, která člověka nezklame. Všechno, co člověk na nich může mít rád, tam bylo – jeté melodie a riffy, předoucí basa, nenapodobitelný vokál… když tak o tom přemýšlím, Six Degrees of Separation je ten typ skupiny, která ani nemusí dělat velkou show, ale stačí jí, když za sebe nechá mluvit jen muziku.

Následující Dementor ze Slovenska mě vůbec nebavili. I když pro mě zdaleka nejsou neznámým pojmem, jejich studiovou tvorbu jsem nikdy nestudoval dopodrobna, mohu však prohlásit, že jejich koncert (vlastně úplně první koncert, co jsem od nich viděl… vím, že je to u takových harcovníků umění, ale to byste se divili, co všechno jsem já ještě živě neviděl :-)) mě nepřesvědčil o tom, abych s tím začal. Sorry, ale mně to vyznělo jako jednotvárná death metalová sypanice, jež mě nechala absolutně chladným. Nemůže se mi prostě líbit úplně všechno; jsou věci, které jednoduše nejsou moje krevní skupina.

Hypnos už bylo jiné maso. Jak už není Krabathor, jsou Hypnos bezkonkurenčně jediní králové českého death metalu. Bruna na baskytaře a zpěvu a Pegasa za bicími doplnili na kytarách Igor z Root a Vlasa ze Six Degrees of Separation, což se ukázalo jako po čertech dobrá kombinace. Brunova kumpanyje sázela jeden ostrý projektil za druhým, bez milosti a slitování, a publikum ji za to odměnilo pekelně šíleným kotlem. Hypnos po své obnově naživo naprosto zabíjejí a určitě v současnosti patří k tomu nejlepšímu extrémnímu, co lze na našich pódiích vidět. Kdo je ještě neviděl, tak na při nejbližší příležitosti na ně hned mazejte. Za tohle ručím! Bomba do držky!

Po Hypnos následoval první ze zahraničních headlinerů – Rotting Christ z Řecka. Budu k vám zcela upřímný – zas tolik si toho nepamatuji, jelikož jsem před začátkem jejich setu bumbal ohnivou vodu trochu víc, než je zdrávo, takže po mně nechtějte žádné velké podrobnosti. Mohu vám říct jen to, že to bylo kurevsky výborné a že jsem si zařádil jako správný dobytek. Nechyběly ani četné ukázky z poslední desky “Aealo”, ani notoricky známé klasiky (taková “Athanatoi Este” je živě prostě maximální pecka, to mi nikdo nevymluví), ani řecká maska na hlavně Sakise Tolise v závěru vystoupení. Vyhrazená hodinka uběhla tak rychle, až mě opravdu mrzelo, že už je šlus. Po konci ještě rychle na improvizovanou autogramiádu a pak jsem se ráčil odebrat do příbytku, abych se trochu vyspal z té alko smršti a byl druhý den alespoň trochu použitelný (smích).

Reporty

Sonisphere 2011

1 komentář
Sonisphere 2011
Datum: 11.6.2011
Místo: Praha, Výstaviště Holešovice
Účinkující (obsažení v reportu): Cavalera Conspiracy, Duff McKagan’s Loaded, In Flames, Iron Maiden, Korn, Kreator, Mastodon, Misfits

Po roce se k nám do Česka vrátil putovní rockový cirkus zvaný Sonisphere. Festival si za poslední půlrok prošel neskutečnými peripetiemi v podobě problémů s účinkujícími, místem konání i cenou a typem vstupenek. Abych řekl pravdu, po příjezdu na pražské Výstaviště jsem od celé akce neočekával raději vůbec nic. Mohl jsem být jen příjemně překvapen, což se nakonec také stalo.

Ať už se jedná o počet kapel, pódií nebo návštěvníků, letošní Sonisphere byl o mnoho komornější než jeho loňská zastávka. Pokud se o přibližně 20 000 lidech dá říci, že tvoří komorní atmosféru. Každopádně do areálu jsme dorazili uprostřed setu Duff McKagan’s Loaded, z kteréhožto jsme tedy slyšeli několik posledních songů. Co jsem tak viděl, bývalý basák Guns n’ Roses si nevedl špatně, ale divácká odezva byla poměrně vlažná. Několik minut přestavby pódia a…

…jsou tady Misfits. Těšil jsem se na ně, moc. Mám je rád a hrají velice dobře. Jenže kdybych jejich písničky neznal, netušil bych ani, jaký si mám udělat názor. Tak špatný zvuk jsem snad v životě nezažil. Že nebylo rozumět zpěvu, bych možná i přešel, ale absence jakéhokoliv náznaku melodií jednotlivých skladeb mi vážně hnula žlučí. Kapela hrála obstojně, zpěvák byl správně démonický a snažil se rozpohybovat diváky před pódiem… leč k čemu to je, když zvukař je očividně postižený a celé vystoupení je zvukem doslova zabité. Jak to, že ostatní kapely mohly mít zvuk v pořádku? Ani se nedivím, že Misfits neznalému přihlížejícímu vůbec nic neřekli a nelíbili se. Frustrace přichází.

Po chvíli nastupují thrashoví Němci Kreator, u kterých je zvuk sice v pořádku, ale podivně potichu. Myslím, že taková kapela by si zasloužia být o něco více slyšet, ale na druhou stranu mám za to, že kdo si je chtěl užít, podařilo se mu bezchybně i bez větší hlasitosti. Vystoupení bylo tradičně zabijácké, jak se na Kreator ostatně sluší a patří. Zazněly starší povinné pecky typu “Pleasure to Kill“, stejně tak novější vály jako například “Hordes of Chaos”, “Destroy What Destroys You” nebo “Enemy of God”. Frustrace se zmírňuje.

Cavalera Conspiracy mají ten problém, že se pořád ještě tak trochu hledají. Alba zní na poslech dobře, ale naživo mi jejich písničky tak zajímavé nepřišly. To ovšem dobře dotáhly ještě Sepulturovské “Roots, Blood Roots” a “Refuse/Resist”. Z toho, jakou píše Max muziku, bych čekal, že bude jeho výstup před diváctvem o něco energičtější, ale působil na mě jako vetchý stařec, který má problém se i k tomu mikrofonu normálně natáhnout. Poskakoval pár centimetrů nad pódiem s pokrčenými koleny a vypadal přitom nanejvýš komicky. A opět se utvrzuji v tom, že bez kytarového šílence Marca Rizza by Max s Cavalera Conspiracy i Soulfly byl někde úplně mimo. Frustrace stagnuje.

Přetechnizovaní Mastodon mě úspěšně míjí, jejich hudba je na mě asi příliš komplikovaná nebo nevím. Jako nezaujatého posluchače mě na jejich live vystoupení vůbec nic neuchvátilo. Písničky postrádaly jakoukoliv vedoucí melodickou linku a kroutily se jako hadi v ostružinách. Kamarád, který Mastodon poslouchá, říkal, že se mu to líbilo, takže sám hodnotit raději nebudu. Frustraci nevytahuji.

Na In Flames jsem čekal jako na smilování. Už po několika málo vteřinách úvodní skladby jsem věděl, že jsem v nebi. Prvotřídní zvuk, perfektní hráčské výkony a charismatický frontman, který se ani na vteřinu nezastavil, způsobili, že v hledišti nastalo pravé peklo. Kdo znal, zpíval, kdo neznal, alespoň při refrénech skákal. Potěšil i výběr skladeb, které sestávaly ze stěžejních “Disconnected”, “Only for the Weak”, “My Sweet Shadow”, “Trigger”, “Pinball Map” a dalších. Prostě to, co by fanoušek od své oblíbené kapely očekával. Pro mě obrovské překvapení a nejlepší vystoupení festivalu. Už se těším na říjen do Prahy. Frustrace mizí.

Od amerických KoRn jsem nečekal pranic zvláštního, o to víc jsem byl překvapen, když domněle vyčpělá legenda zahrála tak, jak zahrála. Vtrhli na pódium a bez zbytečných řečí se pustili do toho, co jim jde nejlépe. Bezchybný zvuk společně s neskutečným frontmanovým vystoupením hrál do karet perfektní atmosféře. Lidi si jejich set parádně užívali a dojem z vystoupení mi kazilo jedině to, že jsem neznal texty. Po frustraci ani památky.

Setmělo se a přišla řada na headlinera a zároveň největší tahák festivalu – fenomenální Iron Maiden. Pódium bylo při přestavbě zahaleno černým plátnem, takže naše oči nemohly sledovat, co se děje a jak bude výsledná scéna vypadat. Úderem deváté hodiny se rozeběhlo intro “Doctor Doctor” od UFO a atmosféra se dala krájet. Písně “Satellite 15… The Final Frontier” a “El Dorado” otevřely celý setlist heavy metalového kultu a já se snažil hltat každou kapičku úžasné atmosféry, která ale postupně trochu ochabla. Upřímně, při sledování video live produkcí Iron Maiden mi obvykle běhá mráz po zádech. Netušil jsem, jak budu prožívat skutečné živé vystoupení, kterého se sám účastním, ale nyní mohu již říci, že jsem byl maličko zklamán. Čekal jsem vše daleko epičtější a větší. Jasně, dostal jsem v průběhu setu několik starých milovaných pecek, viděl jsem po stage pochodujícího Eddieho při skladbě “Iron Maiden” i jeho gigantickou podobiznu v posledních přídavcích, ale přesto mi tomu všemu něco chybělo. Nedovedu přesně vyjádřit, co to bylo, ale to “něco” bylo tak zásadní, že jsem si posledních několik písniček ani neužil tolik, jak bych mohl. Možná jsem čekal bohy, ale přišli jen Iron Maiden? Vážně nevím. Tím samozřejmě nechci říci, že by se vystoupení nepovedlo, ba právě naopak. Řemeslně precizní, výborně zahrané a kapela vypadala, že si užívá každou vteřinu ve světle reflektorů. Řeči Bruce Dickinsona mi přišly lehce přitroublé, ale asi to k tomu patří. Vytkl bych ještě absenci totálních fláků typu “Aces High” nebo “Run to the Hills” a až přebytek písní z nové desky, které mi nepřijdou oproti staré tvorbě nijak zvláštní. Rovněž zvuk místy hodně kolísal a chvílemi nebylo slyšel jednotlivé nástroje nebo zpěv.

Kolem jedenácté hodiny jsme se poklidně vypravili do svých domovů. Tak narvané metro jsem v životě neviděl. Parádní prostředí pro masovou histerii. Po skoro hodině na Zličíně a hurá domů autem. O bloudění při hledání dálnice (ano, ta je hned VEDLE zličínského nákupního centra) napíšu pro zájemce pohádku.

Oproti loňsku se pořadatel poučil a v areálu byla k dispozici koryta s užitkovou vodou, což maximálně oceňuji. Naopak se mi nelíbil nedostatek (lépe řečeno žádné tam nebyly) odpadkových košů. Takže všechny zbytky jídla, prázdné kelímky a ostatní odpad pěkně na zem a pak si má člověk někam sednout, když ještě k tomu nikde nebyla ani lavička. Vyrazilo mi dech, když jsem kupoval pití v petce a dostal jsem ji bez víčka. Prý abych nemohl házet uzávěry po účinkujících. Zajímavé.

Celkově hodnotím akci nad očekávání kladně a jsem zvědav, s čím se Sonisphere vytasí příští rok. Rammstein, že by? Uvidíme.

Reporty

Metalfest Open Air 2011 (neděle)

Komentáře: 2
Metalfest Open Air 2011
Datum: 5.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Arch Enemy, Epica, Misery Index, Power 5, Primordial, Sabaton, Smashed Face, While Heaven Wept

H.: Poslední den Metalfestu jsem si opět přivstal a hned ráno se podíval power metalovou stálici Power 5. Skupina vypadala, že v čase 10:20 opravdu žádnou velkou odezvu nečeká, a přijela si do Plzně spíše s úsměvem zahrát pro několik málo ranních ptáčat. Ačkoliv jejich tvorbu v oblibě opravdu nemám, byl to i přes brzkou hodinu z jejich strany sympatický výstup.

H.: I druzí Smashed Face z Brna, poslední zástupci domácí scény na festivalu, hráli pěkně. Ačkoliv deathcore, či co že to vlastně hrají, taktéž není nic, co by starého pardála H. rajcovalo, na koncertech to baví, což je i případ Smashed Face. Kapele navíc hrál do karet fakt, že ten jejich klepec zněl mezi těmi všemi měkčími metalovými odnožemi ještě brutálněji. Zvláště vokál, jenž chvílemi zajížděl až do hájemství grindu, byl vážně super. Závěr jejich setu se pak nesl ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence. Rozjezd posledního dne tedy velice dobrý.

H.: Chorvaty Rising Dream jsem si dovolil vynechat, ale následující duo Alcest a While Heaven Wept jsem si již ujít nenechal. První nastoupili Francouzi, jejichž velice specifickou a intimní hudbu jsem si nikdy dost dobře nedokázal představit na koncertě, natožpak na open air festivalu těsně po obědě. Suma sumárum jsem očekával, že jejich set bude díky všem okolnostem, zejména kvůli té brzké hodině, prostě a jednoduše zabitý. Byl. Co nezničilo světlo a ostré slunce, dodělalo naprosto brutální a nesnesitelné vedro. V kombinaci s tím, co Alcest produkují za muziku, to působilo jako strašná uspávačka, takže i přes fakt, že Alcest byli jedni z těch, na které jsem se před začátkem těšil nejvíce, mě to nudilo a nebyl jsem schopen jejich koncert dodívat. Oproti tomu While Heaven Wept obdobná situace zas až tak nepotopila, takže ta tři čtvrtě hodinka progresivnějšího power/doomu byla v podání této civilně působící americké šestice vcelku příjemná.

H.: Misery Index do lidí nasypali svůj brutální death/grind bez jakýchkoliv servítek, což nejenže bavilo, ale v porovnání s předchozími dvěma pomalíky to navíc na člověka působilo doslova jako živá voda. Nechyběl ani lehce úsměvný moment, pramenící z toho, že české publikum evidentně stále ještě nerozumí anglicky mluvícím skupinám. Ne, že by Misery Index byli jediným případem, ale zrovna u nich to bylo tak patrné, že se i samotní hudebníci smáli, až se za břicho popadali. Když se totiž publika dotázali, kolik je přítomno oldschool fanoušků kapely, všichni diváci ihned vymrštili ruce nahoru a nadšeně křičeli; když hned vzápětí následovala otázka, kolik lidí o Misery Index nikdy předtím neslyšeli, řvali nadšeně ti samí…

H.: Po konci Misery Index se konečně zatáhla obloha, což následujícím Primordial poskytlo příležitost začít rozdávat publiku část své irské nevšednosti. Tahle pětice je po hudební stránce naprostý unikát a dokazuje to i živě. Samotná kapela stojí v pozadí a “pouze” hraje, díky čemuž se koncerty Primordial stávají one-man show zpěváka Alana Nemtheangy, který celé vystoupení na Metalfestu odzpíval na betonovém plácku, oddělujícím samotné pódium od publika, lil do sebe hlava nehlava Jacka Danielse (během hodinového setu zrušil téměř celou láhev), ale hlavně neuvěřitelně zpíval. Rozhodně jeden z nejosobitějších vokalistů současné scény. Navíc i sebeteatrálnější gesto vyznívá v jeho podání naprosto nenuceně a přirozeně, stejně tak jako i samotná hudba, byť se jedná o velice vypjatou záležitost. U těchto lidí si můžete být stoprocentně jistí, že to, co hrají a co předvádějí, myslí naprosto upřímně. Primordial i přes světlo strhli, uhranuli a předvedli naprosto skvostné vystoupení. Pro mě osobně to byl společně s Kataklysm, Accept a Saxon absolutní vrchol celého Metalfestu. Jen škoda té zrušené autogramiády, ale za tu nádheru na pódiu jsem ochoten jim to odpustit.

H.: Na následující Epicu jsem dorazil přibližně až v polovině, jelikož jsem si odskočil na podpisovku Primordial, jež byla, jak už bylo řečeno, nakonec zrušena. Ale zpátky k Holanďanům… i když mě Epica z alb moc nebaví a ani ty jejich koncerty, které jsem až doposud viděl, mě taky moc nebavily, tak tentokrát to bylo opravdu dobré. Jejich show měla švih, spád, výbornou odezvu od publika a samozřejmě v neposlední i zpěvačku Simone Simons, nad níž snad musí každý normální chlap slintat jako pes. Moc fajn vystoupení.

nK_!: Epica byla pěkná, ale přišla mi drobet utahaná. Jako bych na lavičce v amfiteátru seděl sto let a pomalu se měnil v prach. Jinak to nebylo špatné.

H.: Metalfest jde pomalu, ale jistě do finiše. Nastupuje předposlední formace festivalu, švédská melo-deathová veličina Arch Enemy, která přijela prezentovat čerstvou novinku “Khaos Legions”, z níž logicky zazněla nejedna ukázka (pokud mě paměť nešálí, padly kupříkladu “Under Black Flags We March” nebo “No Gods, No Masters”, ale hnát do ohně bych za to nedal, jelikož jsem sklerotik), ale bylo by bláhové se domnívat, že chyběly prověřené kousky jako “Nemesis”, “My Apocalypse” nebo “Dead Eyes See No Future” (a další, samozřejmě). Co se samotného výkonu týče, šlo o profesionální show, jaká je u Arch Enemy zvykem, se vším, co od téhle bandy můžete čekat – rychloprstými hmatníkovými souboji bratrů Amottových počínaje, pološílenou uřvanou ženštinou Angelou Gossow za mikrofonem konče. K tomu přidejte pořádný tah na bránu a jako výsledek dostanete kvalitní jízdu.

nK_!: Arch Enemy rozdrtili celý Metalfest na kousíčky a ještě si dovolili zašlapat je do země. Nabušená a maximálně energická show. Oproti tomu, jak mi znějí nové písničky z desky suše, jsem byl překvapen a musím říci, že naživo se jedná o fláky schopné konkurovat starším peckám. Mile potěšilo, že si Angela nechala donést odposlechy až těsně k divákům, čili mohla být celý set pěkně v těsném kontaktu s fanoušky. Palec nahoru, jedno z nejlepších vystoupení.

H.: Závěrečnou položkou programu se stali čím dál tím větší Švédové Sabaton. Nemůžu říct, že bych proti nim něco vyloženě měl, ale jejich neustále narůstající popularitu jednoduše nedokážu pochopit, když to není nic jiného než úplně jednoduchý, nikterak výjimečný power metal. A ještě méně chápu, jak můžou všichni ti lidi tak zběsile pařit na texty o válce. A taky mi nedochází… no, spousta věcí okolo téhle skupiny, tak to necháme být, protože by to asi bylo na delší povídání a nejsem si jistý, jestli to sem vůbec patří. Každopádně amfiteátr byl na jejich koncert našlapaný až po okraj, všichni zuřivě hrozili, tleskali a zpívali, ale mám-li mluvit sám za sebe, viděl jsem jenom normální power metalový koncert s pár ohníčky, rozhodně nic, z čeho by si člověk cvrnknul do trenýrek. Někdo holt prostě musí být ten zlý a v případě hodnocení Sabaton jsem to já. Potěšilo mne snad jedině zařazení skladby “The Final Solution”, která je asi jejich nejlepší písničkou, do setlistu. Ale zase – hlava mi nepobírala, že tam všichni ve vzduchu s takovou vervou máchali rukama na text o holocaustu. Asi jsem prostě divnej.

nK_!: H. má pravdu v tom, že lidé textům většinou nerozumí a jsou schopní se rozpařit na skladbu, která je velice teskná a smutná, i když je trochu rychlejší a k zábavě po hudební stránce přímo vyzývá. Sabaton mám velice rád a vím, o čem jejich texty jsou, čili jsem na “The Final Solution” smekl svou hučku a nechal se unášet nezažitými vzpomínkami na druhou velkou válku. Zase na druhou stranu, rychlejší písničky spíše oslavují válečné hrdiny, takže tam vidím důvod si je řádně užít. Namátkově třeba “Aces in Exile”, kterou zpěvák uvedl zajímavým vyprávěním. Zábavné vystoupení, vynikající setlist a vysmátý frontman. Co víc chtít?

Zhodnocení:

H.: Na závěr už jenom pár osobních postřehů. Průběh celé akce byl bez problémů, organizace taktéž. Jen ohledně dramaturgie bych pro příště uvítal o trochu větší žánrový rozptyl, neboť power/heavy/speed uskupení bylo na můj vkus možná až moc. Co mě ale opravdu rozčilovalo, to byla festivalová brožurka – pro další ročník bych pořadatelům doporučoval, aby ty texty dali napsat někomu, kdo to zvládne udělat bez obrovské spousty gramatických a i faktických (!) chyb, zvláště když je ta brožura placená. Aspoň že uvaděč na pódiu Metalfestu není takový matlal jako kolegové na sesterském festivalu Masters of Rock (to jsem zvědav, co to letos zase bude za perly:-)). Každopádně ještě jednu poznámku si na adresu organizátorů neodpustím – že před festivalem nejprve ohlásili a později bez udání důvodu zrušili hned dvě skupiny. Proč nemohli vystoupit Skyforger je i bez vysvětlení Pragokoncertu vcelku jasné (exkluzivita konkurenčních Obscure Promotion na Brutal Assault), ale proč nakonec nedorazili s obrovskou slávou ohlášení heavy metalisté Hell z Velké Británie, to by mě vážně zajímalo.

H.: Počasí bylo, jak jsem již několikrát v samotném reportu na okraj zmínil, opravdu brutální. Po celé tři dny panovala neskutečná výheň, která polevovala jen na pár hodin v noci. Jídlo v areálu mi tentokrát přišlo za přijatelnější ceny a dokonce i pivo oproti loňsku zlevnilo. Další věc ale je, že to pivo byl hnus zelenej, který se nedal pít. Z celkového hlediska však nelze druhý ročník Metalfestu hodnotit jinak než jako velice pěkně vydařenou akci.

nK_!: Osobně jsem čekal asi něco trochu jiného než totálně upocené tři dny dohromady s několika málo skutečně zajímavými kapelami (málokdy se chodím pozorně dívat na to, co neznám). Člověk si vážně celý víkend připadal jako v peci a absence stínu v amfiteátru odpoledne zamrzí, leč za to nikdo nemůže. Na druhou stranu chválím perfektní zvuk všech kapel, bezproblémovou organizaci a přičinlivé (ne moc horlivě) security služby. Jídlo a pití cenově tak nějak v normálu, ale naštvalo mě, když jsem se třetího dne večer rozhoupal a zašel si koupit hermelín z grilu a tento byl již vyprodaný. Klasika.

nK_!: Tímto se městu Plzni omlouvám za zničení jejího majetku při odchodu z areálu, ale na mou obhajobu: netušil jsem, že je ta lavička tak chatrná :-)

nK_!: A lidi, můžete mi říct, co vám přijde zajímavého a zábavného na vyřvávání “hovna” do tří do rána? Přijde mi to maximálně trapné a totálně rušící, protože někteří z nás se v noci chtějí aspoň trochu vyspat. Pochopím člověka, který je na festivalu poprvé a je mu šestnáct let… ale ostatní? Raději bez komentáře.

Reporty

Metalfest Open Air 2011 (sobota)

Komentáře: 3
Metalfest Open Air 2011
Datum: 4.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Arakain, Bloodbound, Cradle of Filth, Dymytry, Equilibrium, Saxon, Vanderbuyst, Vicious Rumors

H.: Druhý den otevírají Dymytry, u nichž se mi vždycky zdálo, že se hudba, image a texty (zvláště když jsou česky) spíše mezi sebou bijí, než aby se doplňovaly. Nic proti kapele samozřejmě nemám, jen mi přijde, že nejde o tak skvělou záležitost, jak si spousta lidí myslí. Na druhou stranu ale nezastírám fakt, že jsou tihle predátoři díky svým maskám alespoň jasně rozpoznatelní a že naživo je to celkem sranda, což se potvrdilo i v Plzni. Navíc vzhledem k tomu, že hráli v půl jedenácté ráno, měli velice slušnou odezvu od té hrstky diváků, která byla schopná se probrat takto časně z alkoholového opojení předchozího dne. Výsledek byl tedy asi takový, že to sice nebylo nic, z čeho by si člověk sedl na zadní kapsy kalhot, ale zároveň to byl výstup natolik dobrý, že ani starý přizdisráč H. nemůže nadávat, jelikož ho to také celkem docela bavilo – a to i přes fakt, že ještě před koncem koncertu utekl do stínu.

nK_!: Na to, že vídám Dymytry naživo poměrně často, měli poprvé zvuk jaksepatří. Celkově bych Metalfest řadil mezi festivaly s nejlepším ozvučením vůbec. Hodně jsem se divil, kolik lidí se v tu nesatanskou hodinu dopolední před pódiem sešlo. Bylo jich nakonec tolik, že jsme se s H. dokázali opět sami sobě úspěšně vyhnout a nepotkali jsme se. Snad jinde :-) Dymytry vystřihli klasický set a já se dobře bavil. Nemám k tomu co vytknout. A kytaristova hvězda před pódiem s nástrojem na krku vyrazila dech.

H.: Přiznám se, že následujícím třem uskupením jsem moc pozornosti nevěnoval, protože jsem se povětšinou zbaběle schovával ve stínu před všudypřítomným úmorným horkem. Holanďany Vanderbuyst jsem viděl jen z velké dálky při obhlížení stánků (pěkných pár stováků padlo za vlast) a jediné, co si z nich pamatuji, je to, že jeden člen měl na sobě extrémně čtyřprocentně vypadající upnuté červené elasťáky. Z další Salamandry jsem zaregistroval pouze skladbu “Masters of Rock”, a to jenom z toho důvodu, že jsem zrovna v té době šel kolem na setkání s redakčním kolegou Ježurou. No, a do třetice Crimes of Passion jsme se zmiňovaným Bodlináčem celkem logicky prokecali v pivním stanu v zuřivé debatě nad chystaným koncertem Umbrtky, trapných chybách ve festivalové brožurce za 20 chechtáků a dalšími pochybnými tématy.

H.: Z útočiště v chládku mne vytáhli půl třetí odpoledne až Arakain, kteří předvedli takřka totožný setlist jako na svém nedávném klubovém turné – jen o něco osekanější vzhledem k tomu, kolik času na hraní dostali. Každopádně musím říct, že zrovna tento koncert Arakain byl jeden z těch, který mě příliš nebavil. S tím, co tato česká stálice předvedla na samostatném koncertě, se to nedalo srovnávat. Na druhou stranu ale i podmínky byly nesrovnatelné – přece jenom je rozdíl, když skupina hraje jako headliner svého vlastního koncertu a když hraje jako jedna z mnoha kapel na festivalu v době, kdy do diváků smaží sluníčko tak ostré, že má člověk co dělat, aby pomalu neomdlel. Propadák to nebyl, ale z jistých důvodů, z nichž nejde v mnoha případech ani vinit samotné hudebníky, to prostě tentokrát nebylo ono.

nK_!: Stoprocentní souhlas se šéfem. Přišlo mi, že kapela přišla, odehrála klasicky řemeslně odvedený set, rozloučila se a odešla. Jediná věc, z které sálala energie (a to více než bych byl rád), bylo Slunce, což se na atmosféře také podepsalo. Trochu mě to mrzí, čekal jsem, že Arakain přihodí alespoň nějakou písničku mimo setlist předchozího turné.

H.: Oproti tomu následující američtí power metalisté Vicious Rumors se mi už líbili. Mnohem víc, než bych byl čekal. Bylo na nich vidět, že i přes stále nepolevující vedro a přes mnohem menší účastí lidí, než jakou se mohli pyšnit Arakain, do toho jdou na 100% a na plný plyn. Nohu z pedálu nesundali ani na chvíli a všem přítomným tak nabídli moc dobrou jízdu. Klidně se přiznám, že naposlouchané je v podstatě nemám (zaregistroval jsem jen pár ukázek z nové placky “Razorback Killers”), ale fakt, že dokázali dostat člověka, jenž od nich nezná v podstatě jediný akord a který vlastně ani nijak nežere celý jejich žánr, už o něčem vypovídá.

H.: Většinu Equilibrium jsem zaplácnul autogramiádou Saxon. Však řekněte sami – šli byste radši na koncert skupiny, kterou nemáte rádi, nebo pro podpis skupiny, kterou jste jako malí haranti milovali? Jasně že jsem zvolil možnost číslo dva, to dá rozum. Kapela byla těžce v pohodě, zpěvák Biff Byford ještě každého osobně zval na večerní koncert, prostě pohodička. Nakonec, když jsem vylezl, jsem přece jenom stihnul i kousek těch Equilibrium. Z těch dvou písniček jsem se akorát utvrdil v tom, že tohle prostě není nic pro mě. Díky strašně odrhovacím klávesám mi to znělo jako hodně nepovedená koleda s kytarou, ale lidi na ně šíleli jak diví. Jsou prostě věci, které mi hlava nebere, a popularita formací typu Equilibrium je jedna z nich.

H.: Oproti tomu Bloodbound mě zase překvapili. Docela paradox, že mě letos nejvíce bavily heavy a power metalové party, když jsem před začátkem nejvíce nadával na příliš power metalu v line-upu Metalfestu. Bloodbound mě na koncertech nikdy moc nebrali, ale po výměně frontmana to dostalo ty správné grády, a i když jsem to sám ani za nic nečekal, prostě se mi to líbilo, nemohu si pomoct. Kvalitní heavy/power jízda, odsýpalo jim to hezky, takže spokojenost.

H.: Kompletní Pretty Maids jsem zazdil další autogramiádou – tentokrát Cradle of Filth. Sice mě docela polil studený pot, když jsem viděl ty davy náctiletých gotiček, které odpočítávaly minuty do doby, než “konečně uvidíme Daního“, ale na druhou stranu mě hřálo u srdce, že jsem na rozdíl od těch pipek neměl na podpis obyčejný cár bílého papíru, ale půlku diskografie, a že mi Marthus pochválil triko od Master’s Hammer. Já vím, jsem prostě škodolibý parchant a nestydím se za to (smích).

H.: Na vystoupení jsem Saxon už jsem byl samozřejmě zpátky před pódiem. Očekával jsem normální koncert veteránů NWOBHM, při němž si spokojeně podupu nožkou do rytmu starých válů, ale řeknu vám, že mě tihle dědkové naprosto roznesli na kopytech. Nebojím se říct, že to byl jeden z nejlepších heavy metalových koncertů, jaké jsem kdy viděl. Prostě set jako víno, krása. Biff Byford není obyčejný zpěvák, ale heavy metalový šlechtic. Jak se ve svých 60 letech pohyboval po pódiu a diktoval z vyvýšeného stupínku před bicími, to prostě bylo vidět, že tenhle chlápek to má absolutně v malíku a ví, co dělá. Navíc ani vokálně nezaváhal ani na chviličku. Za ním a za celou kapelou trůnila série speciálních reflektorů, které poblikávaly do rytmu té dané skladby, jindy se zase světla šikovala do obrazců (viz kříže při skladbě “Crusader”) nebo úryvků textu (“Denim and Leather”, “Strong Arm of the Law”). V setlistu nechyběly jak ukázky z nové nahrávky “Call to Arms” (např. “Afterburner” nebo titulka “Call to Arms”), ale došlo samozřejmě i na klasiky jako “Princess of the Night”, “Motorcycle Man” nebo závěrečnou “Rock n’ Roll Gypsy”. Při “Wheels of Steel” se pokoušel Biff Byford klasicky rozdělit publikum na dvě poloviny, aby vyzkoušel, která z nich křičí hlasitěji, ale vzhledem k tomu, že mu většina přítomných evidentně nerozuměla, rychle od toho upustil. Ale ani toto malinké nedorozumění nezměnilo nic na tom, že výkon Saxon byl prostě obdivuhodný a jejich koncert dechberoucí.

nK_!: Podobně jako na Kataklysm jsem Saxon nevěnoval až takovou pozornost a teď to bylo hlavně kvůli tomu, že mě několik prvních písniček nepřesvědčilo a ani moc nebavilo. Nejsem fanoušek, tvorbu neznám, ale čekal bych, že taková legenda má tu moc ovlivnit i lidi, kteří se na ně přišli podívat poprvé. Leč nestalo se tak a navíc mi přišlo, že zpěvák šíleně huhlá a není mu díky tomu skoro rozumět.

H.: O závěr druhého dne se postarali kontroverzní Cradle of Filth, milovaní i proklínaní. Já osobně, i když si z nich s oblibou dělám srandu, proti jejich muzice vlastně nic nemám a klidně řeknu, že ty staré věci jsou prostě sakra dobré. Na jejich koncertě jsem tedy byl spíše jako téměř nezaujatý pozorovatel, který má za úkol rozetnout ten gordický uzel mezi naprosto fanatickými a naprosto odmítavými ohlasy (smích). Ve zkratce – nebylo to tak dobré, jak tvrdí první, ale ani tak špatné, jak říkají druzí. Mělo to své mouchy, ale jako nějaký průser bych to nehodnotil ani náhodou. Trochu blbě působila statická kapela vedle možná až moc aktivního Daniho Filtha, který po prknech, co znamenají Metalfest, poskakoval jako vyhulená veverka a svým zjevem působil diplomaticky řečeno směšně. Navíc kapela hrála opravdu krátce a zdaleka nenaplnila tu hodinu a půl, jíž měla v programu vyhrazenou. Přesto se Cradle of Filth vytasili i s několika věcmi, jež člověka vyloženě potěšily. Jednak to byl samotný Dani, který sice vypadal jak úchyl, ale ječel a pískal ten večer opravdu, opravdu hodně dobře, potěšil taktéž bezchybný a prdel nakopávající výkon české bubenické drtičky Marthuse a v neposlední řadě také mému sluchu lahodila převaha starých songů. Zvláště pásmo vykopávek v druhé polovině bylo vážně super (“The Principle of Evil Made Flesh”, “Ebony Dressed for Sunset”, “The Forest Whispers My Name” a pokračování v přídavku “Cruelty Brought Thee Orchids” a samozřejmě “From the Cradle to Enslave”). Dani se navíc sem tam vytasil s úsměvným proslovem (a tím nemyslím škodolibě úsměvným) – např. když “Her Ghost in the Fog” věnoval “Pretty Maids, Vicious ‘fucking’ Rumors and of course mighty fucking Saxon“ a “Nymphetamine” zase zvířátkům v přilehlé zoologické zahradě – takže ty kladné dojmy nakonec převažovaly. Alespoň z mého pohledu.

nK_!: Ke koncertu Cradle of Filth mám jen dvě podstatná jména: hrůza a děs. Nebetyčná a bezbřehá nuda mě donutila po třech písničkách opustit své pracně vydobyté místo vepředu a ráčil jsem se ve stanu zaujmout polohu ležmo. Daniho a jeho partu veselých bubáků jsem viděl před třemi lety na Brutal Assaultu a jejich set mě nadchl. Také jsem je od té doby začal trochu poslouchat. Ne tak letos – nuda, nuda a šeď. Song od songu skoro nešel poznat, jak bylo vše podobné, nástroje v jednom kuse valily to samé a zpěvák střídal křik s jakýmsi hrdelním vřískotem, který trhal uši. Ne, děkuji pěkně. V nejbližších letech se této kapele naživo pěkně vyhnu, abych si ušetřil trauma.

Reporty

Metalfest Open Air 2011 (pátek)

1 komentář
Metalfest Open Air 2011
Datum: 3.6.2011
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Kataklysm, Rage

H.: Letošní ročník plzeňského Metalfestu jsem se rozhodl díky shodě okolností pojmout v trochu méně hektickém duchu, než jak mám já osobně na festivalech ve zvyku. Důvodem bylo především to, že jsem ne vlastní vinou musel oželet téměř celý první den akce, takže to už zbylé dva dny nemělo dle mého názoru cenu hnát do nějakých extrémů a koukat na úplně každou skupinu – už jen díky tomu nehoráznému vedru, které po celý festival panovalo a které mě, zimu upřednostňujícího tvora, vskutku ubíjelo. Ale pojďme si popovídat alespoň o tom, co jsem viděl. Svými poznámkami mě bude doplňovat mistr nK_!.

H.: První den jsem na pódiu prošvihnul celkem sedm vystupujících z devíti, mimo jiné i grindové kozlíky Milking the Goatmachine, které jsem chtěl opravdu vidět, nebo brazilskou drtičku Krisiun. Ale co se dá dělat – z jistých důvodů to želbohu nešlo jinak. Na místo činu jsem tak dorazil až okolo sedmé hodiny večerní, zrovna v době, kdy se na svůj set chystalo německé trio Rage, já jsem však hned po příjezdu běžel na autogramiádu Accept, jejichž podpis jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Znáte to, podepsané “Blood of the Nations” je lepší než nepodepsané “Blood of the Nations” (smích). Každopádně koncert Rage byl pro mne díky tomu v řiti, tudíž první skupina, jejíhož výstupu jsem byl svědkem, byli až toho dne předposlední Kataklysm.

nK_!: To já jsem na Rage byl a musím říci, že stejně jako předloni na Masters of Rock ani trochu nezklamali. Zaznělo několik starých pecek, i když se celý koncert točil hlavně kolem aktuální “Strings to a Web” z loňského roku. Byl jsem rád, že zazněly hitové “Hunter and Prey”, “Empty Hollow” nebo “Into the Light”, které mají živě neskutečnou atmosféru.

H.: Já jsem do areálu vstoupil až v době, kdy bylo festivalové dění v plném proudu a kdy bylo okolí již notnou chvíli poseto přiopilými spáči, kteří měli v krvi až neslušně velké procento alkoholu (na promile se to už snad ani nedalo počítat). Na první pohled po vstupu do samotného areálu, tedy lochotínského amfiteátru, mě zarazil opravdu obrovský počet lidí – návštěvnost se oproti prvnímu ročníku zvedla minimálně dvojnásob, ne-li trojnásob. Neměl jsem ale moc času to počítat, jelikož Kataklysm již měli nazvučeno a byli akorát tak připraveni hrát, tudíž jsem si urychleně našel nějaký solidní flek a čekal, co se bude dít…

H.: Řeknu vám, že s Kataklysm jsem již několikrát naživo měl tu čest, ale to, co předvedli na Metalfestu, bylo absolutně to nejlepší. Pomiňme teď fakt, že poslední deska z jejich dílny, “Heaven’s Venom”, byla vyloženě slabá, jelikož ten koncert měl vážně sílu. Bylo sice znát, že ty nové skladby nejsou zdaleka tak dobré jako ty starší, ale doháněl to masivní zvuk, jenž drtil lebky. Nebyla to však samotná skupina, kdo svým výkonem nasadil celé show korunu – ačkoliv samozřejmě i nasazení Maurizia & spol. jistě sehrálo svou roli – ale naprosto fanatický dav, který před pódiem rozpoutal vskutku pekelný kotel. Kataklysm ovšem řádění fanoušků stoprocentně využili ve svůj prospěch, nechali se vyhecovat, a výsledkem byl geniální death metalový koncert. Když se po pár písničkách objevil první plavec (díky své skleróze jsem však zapomněl, co to bylo za vál), zpěvák Maurizio Iacono jej nenechal sešrotovat ochrankou před zábranami, ale vytáhl si jej na pódium. Takhle se má chovat kapela ke svým příznivcům. Netrvalo dlouho a Maurizio při uvádění songu “As I Slither” ohlásil, že by rád větší počet plavců. Šílený kotel neváhal uposlechnout, lidi padali přes plot jako hrušky ze stromu a pánové ze security je ani nestačili chytat. Nejednoho si také kapela vytáhla na pódium a nechala si jej užít si svých pár vteřin slávy. Co vám budu povídat, takhle vypadá absolutní souhra skupiny a publika a zároveň naprosto excelentní death metalová show.

nK_!: Kataklysm jsem sledoval jen lehce po očku z povzdálí a věnoval jsem se spíše ukojení hladu než kapele. Jakožto člověk absolutně neznalý jejich tvorby nemůžu porovnat, ale celý set mi nepřišel ničím moc zvláštní a ani mě moc nebavil.

H.: Následující heavy metalová legenda Accept, která byla hlavní hvězdou celého Metalfestu a která uzavírala úvodní den, se však nikterak zahanbit nenechala. Říkejte si co chcete, ale Accept jsou po svém znovuzrození jako polití živou vodou a hrají v životní formě. Sice vystupovali pouze ve čtyřech, neboť kytarista Herman Frank měl nehodu (pád z pódia) a je zraněný (zlomená žebra), ale ani to jim nezabránilo odehrát fantastický koncert – koncert s velkým K. Uznávám, že ona druhá kytara opravdu chyběla, zvláště v pak v sólech, kdy kytarové hrátky Wolfa Hoffmanna podbarvovala ze spodu pouze baskytara, což člověku, jako jsem já, který má Accept naposlouchané v podstatě notu od noty, opravdu vadilo, avšak čtveřice sympaťáků to dohnala obrovským nasazením a nepředstíranou radostí z hraní. A možná tou nejlepší věcí na současných Accept je člověk, jemuž ještě před rokem věřil asi málokdo – nový zpěvák Mark Tornillo. Parádní vokál, výborné vystupování; na něm i na celé skupině bylo vidět, jak si hraní na pódiu doslova vychutnávají. K tomu připočtěte nadupaný setlist, v němž nechyběly kousky z posledního klenotu “Blood of the Nations” (pokud mě paměť neklame, zazněly “Teutonic Terror”, “Bucket Full of Hate”, “New World Comin'”, “No Shelter” a v přídavku ještě “Pandemic”), ani staré klasiky (vždyť co by to byl za koncert Accept, kdybychom neslyšeli “Metal Heart”, “Fast as a Shark” nebo “Balls to the Wall”). K tomu si ještě připočtěte takové chuťovky jako sólové souboje Wolfa Hoffmanna s Peterem Baltesem uprostřed “Princess of the Dawn” nebo výtečné baskytarové sólo v rámci “Bulletproof”. Co jsem se v průběhu dalších dní bavil s několika lidmi, slyšel jsem názory, že prý koncert sice skvělý, ale že zvuk byl zbytečně přepálený. Já osobně jsem však žádný problém neviděl/neslyšel, takže za mě určitě plný počet bodů!

nK_!: Tak já jsem asi jeden z těch lidí, kterým vystoupení Accept přišlo až zbytečně moc nahlas, čímž bylo zčásti docela zabito. Ano, výkony skvělé, výběr písní také na úrovni, kapela si svůj čas dokonale užívala… ale. Nevím, jestli je potřeba hnát hlasitost do takových výšin, protože jsem měl místy pocit, že mi vybouchne hlava. Ještě ráno jsem skoro neslyšel. Na to, jak skvěle nazvučený jinak koncert byl, mi tohle přijde jako obrovská škoda. Accept se mi určitě líbili víc loni na Masters of Rock.