Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All
1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.
2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.
4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.
5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.
CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.
2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!
Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.
Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.
Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.
Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.
Videoklip roku:
Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.
Potěšení roku:
Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.
Zhodnocení roku:
Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.
Země: USA Žánr: atmospheric folk / doom / black metal Datum vydání: 13.5.2014 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)
Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.
Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?
Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.
Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.
Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.
Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.
Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.
Další názory:
Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání… H.
Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou… Ježura
Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví. Kaša
Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci? Skvrn
Atreides:
Swans – To Be Kind
Index očekávání: 9/10
Zajus:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 9/10
Skvrn:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 10/10
Thy Mirra:
Killer Be Killed – Killer Be Killed
Index očekávání: 8/10
Květnový eintopf s vcelku solidním přehledem a náskokem jasně ovládli Američané Agalloch se svou očekávanou novinkou “The Serpent & the Sphere”. Nemá cenu to nijak zvlášť zapírat, protože jestli nás nějakou chvíli sledujete, tak už to stejně víte, ale zrovna Agalloch vždycky byli skupinou, jež si u nás stála hodně vysoko, což je asi docela lehce vidět jen z toho, že když se tu na ně objevily doposud tři recenze, které dohromady hodnotilo sedm lidí a jenom v jednom jediném případě šla známka pod 9 bodů, což je při naší hodnotící filozofii docela ojedinělé. Není tedy divu, že i “The Serpent & the Sphere” velká část redakce očekává velmi netrpělivě (celkem za 31,5 bodu z 80). Samozřejmě ovšem nejde o jediné album, protože barometr očekávání vyletěl docela vysoko i nahrávek “Freiheit” od Dornenreich (22,5) a stejnojmenného debutu projektu Casualties of Cool (21), za nímž nestojí nikdo jiný než starý známý Devin Townsend. Samozřejmě ani tímhle není výčet kompletní, ale to už si můžete přečíst níže, protože nemá cenu to tu duplovat :)
H.:
Zde se původně nacházel oslavný odstavec o “Esoteric Warfare” od norské black metalové legendy Mayhem, nicméně vzhledem k tomu, že byla deska o pár dnů přeložena, díky čemuž se datum jejího vydání přehouplo do června, jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Zůstaneme-li v metalovém ranku, rozhodně tu je pár desek, na něž se poměrně těším, jmenovitě se jedná o novinky Dornenreich, Agalloch a Den Saakaldte, ale ani v jednom případě to není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, tudíž jsem se opětovně vydal do nemetalových vod. Švédská hudebnice Lykke Li si mě na svou stranu získala naprosto hravě pomocí své předchozí nahrávky “Wounded Rhymes” z roku 2011, na níž nabídla velice inteligentní indie pop. Skladby jako “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo “Rich Kid Blues” jsou i po třech letech od svého vydání naprosto skvělé a stále si je pouštím s obrovskou chutí, takže není divu, že jsem hodně zvědavý, jak na tom bude pokračování s názvem “I Never Learn”, jež vyjde hned zkraje měsíce. Podaří-li se udržet laťku nastavenou “Wounded Rhymes”, pak to bude pecka, která všechny ty Sabatony a podobné hovadiny nechá daleko za sebou…
Ježura:
Jak to tak vypadá, jaro leze asi i na muzikanty, protože květen je po nějaké době první měsíc s opravdu zajímavou nabídkou vydávaných nahrávek, a to jak co se týče mainstreamovějších záležitostí, tak opravdových lahůdek. Bude rozhodně zajímavé sledovat, s čím se vytasí Epica, Hour of Penance, Arkan, Vallenfyre nebo Vader, přičemž všechna tato jména mají potenciál k tomu, aby dodala na trh opravdu výtečné desky. I když se ale na všechny tyto novinky opravdu těším, jsou tu ještě dvě, které nesnesou konkurenci. V první řadě mám na mysli počin “The Serpent & the Sphere” od portlandských Agalloch a já nemám nejmenších pochyb, že opět půjde o excelentní výpravu do nálad, které umí kouzlit jedině Agalloch. I Agalloch ale musí sklonit hlavu před deskou “Freiheit”, kterou se má na delší dobu uzavřít tvůrčí epocha Rakušanů Dornenreich. Předchozí “Flammentriebe” byl skvost, všechny ostatní počiny Dornenreich jsou vlastně také skvost a Dornenreich jsou pro mě absolutní srdcovka, takže tady není o čem diskutovat. Očekávám zlatou tečku za výjimečnou tvorbou jedné výjimečné kapely – nic míň!
Kaša:
Zatímco minulý měsíc jsem měl pravidelnou vobu zjednodušenou díky přítomnosti Triptykon, tak na květnové soupisce jsem si našel hned několik alb, která mě nenechávají chladným, přičemž do finálového souboje jsem si vybral trojici jmen Killer Be Killed, Vader a Casualties of Cool, za nimiž stojí Devin Townsend. Zatímco Vader a Devin jsou jména léty osvědčená, tak spojenectví mezi Maxem Cavalerou a Gregem Puciatem na eponymním debutu “Killer Be Killed” bude novinka, ačkoli z dvou doposud zveřejněných skladeb to nezní vůbec marně, takže se docela těším. Vybírat mezi Vader a Casualties of Cool není vůbec jednoduché, ale nakonec se přeci jen musím přiklonit ke kanadskému géniovi, který se na “Casualties of Cool” spojil s Ché Dorval. Vader budou nářez, to je mi jasné, ale první uvolněná píseň Casualties of Cool, “Forgive Me”, napovídá, že by se mělo jednat o něco jiného, než s čím doposud Devin Townsend přišel (tentokrát to vypadá na trochu víc folku), takže jsem zvědavý. No, a protože špatná alba neumí, tak jsem zvědavý hodně. Minimálně na osmičku.
nK_!:
V poslední době mě švédští Sabaton baví více a více. Předloňská deska “Carolus Rex” i předchozí “Coat to Arms” byly bezvadné, ať si někteří kolegové myslí cokoliv :-) Na “Carolus Rex” se mi nejvíce líbil nápad se zpracováním švédské historie do konzistentní metalové desky, který docela dobře vyšel, a album bylo zábavné i informačně přínosné zároveň. V květnu mě zajímají ještě Mushroomhead (7/10), kteří jdou s kůží na trh po dlouhých čtyřech letech. Celkem jsem zvědav i na nového Devina Townsenda v podobě projektu Casualties of Cool (5/10), i když mám jeho projev raději živě. Naopak co jde už úplně mimo mě, jsou polští Vader (2/10), které jsem přestal sledovat někde kolem fošny “Impressions in Blood”. Od té doby mi jejich tvorba nepřijde nijak zajímavá, natož lákavá.
Atreides:
Přiznávám, Swans nejsou zdaleka takovou srdcovkou, jakou by mohli být, přestože jejich hudba je mi opravdu velmi blízká. Nelze jim upřít, že byli jednou z kapel, díky kterým jsem se začal zajímat o složitější hudbu spolu třeba s Melvins, Crippled Black Phoenix a dalšími jmény. Ani vlastně neznám všechny jejich desky (což je mimochodem dost obtížný cíl, když člověk zváží nepřístupnost a rozsáhlost jejich tvorby), ale dva roky stará “The Seer” pro mě byla skutečnou výzvou, jako ostatně každá deska, kterou jsem se poté snažil naposlouchat. Swans se nebojí rozmáchlých kompozic ani dlouhých alb, nebojí se týrat svoje posluchače a nebojí se experimentů. A věřím, že “To Be Kind” bude stejnou výzvou jako předchozí deska. Jasně, mohl jsem v eintopfu doporučit třeba Dornenreich, případně Agalloch, s jejichž hudbou jsem se většinou seznamoval “na první dobrou” (čímž nechci jejich díla nijak shazovat), ostatně věřím, že oba počiny budou veskrze kvalitní. Nicméně vzhledem k tomu, že v eintopfu už obě vycházející desky zmíněny jsou, rozhodl jsem se vypíchnout Swans, a to i přesto, že k Dornenreich mám možná ještě o kousek bližší vztah, než k těmhle americkým velikánům.
Zajus:
Nebýt vlastní nedočkavosti, měl bych volbu nejočekávanějšího alba měsíce května těžkou. Své novinky vydají totiž dva z mých oblíbenců, Swans a Agalloch, a rozhodnutí mezi “To Be Kind” a “The Serpent & the Sphere” by tak nebylo vůbec snadné. Ovšem protože mi zvědavost nedovolila vyčkat, než ke mně “To Be Kind” dorazí oficiální cestou, přišel jsem nejen o radost z prvního poslechu započatého tichým dosednutím jehly do drážek vinylu, ale i o rozhodování o nejočekávanějším albu měsíce. Agalloch je kapela, která mě svým posledním dlouhohrajícím počinem “Marrow of the Spirit” značně překvapila, překročila hodně vysoko stanovenou laťku a na následném EP “Faustian Echoes” vše navíc stvrdila. O tom, že “The Serpent & the Sphere” naváže na kvality předchůdců, tak vlastně vůbec nepochybuji. Na závěr se tak zmínim už jen o jediné kapele, kanadském triu BadBadNotGood. Ti vydávají hned zkraje měsíce třetí řadový počin “III”, který narozdíl od minulého “BBNG2” bude již zaplněn výradně vlastní tvorbou. Jsem proto zvědav, jak se kapela, která se proslavila jazzově laděnými covery hip-hopových skladeb, vypořádá s nověm získanou pozorností i hodinou prostoru pro vlastní nápady.
Skvrn:
Konečně! Konečně je tu měsíc, který mě posluchačsky pořádně zaměstná. Už několikrát jsem v minulých eintopfech avizoval, že onen měsíc brzy přijde, nuže co nás tak výjimečného čeká? Začněme tedy od toho nejočekávanějšího, americkými Agalloch, jejichž volbou jsem si nedělal hlavu. Je jen málo kapel, od kterých se pravidelně očekává, že každým vydaným počinem budou potvrzovat ty nejvyšší ambice, a jsem hodně zvědavý, jak se “The Serpent & the Sphere” vyvede. I přes extrémně kvalitní díla, co tato čtveřice vydala, mám dojem, že nejpropracovanější opus Agalloch ještě přijde, a proč by to nemohlo být právě “The Serpent & the Sphere”, že? Abych žánrově hned úplně neuhnul, je tu další nahrávka, na kterou jsem nesmírně zvědav, a sice “Freiheit” od Rakušanů Dornenreich. Ačkoli kapela dopředu hlásala, že vydáním “Flammentriebe” metalová éra Dornenreich končí, už v minulosti jsme se mohli přesvědčit, že tahle parta umí bavit i na čistě folkových deskách. Dále už jen ve stručnosti, tak tedy Casualties of Cool, Lantlôs a možná i na ty Sabatony se podívám, už jen kvůli tomu, že redakci čeká zase po dvou letech od vydání “Carolus Rex” pěkná názorová přestřelka.
Thy Mirra:
Tak je tu to, na co jsem dlouho čekal, o čem se mluvilo už od vydání singlu “Rise of the Fallen” v roce 2010, na kterém se Soulfly spolupracoval Greg Puciato. The Dillinger Escape Plan jsou u mě už nějakou dobu na nejvyšších příčkách oblíbenosti, odkud de facto vyšachovali právě Soulfly, kteří pro mě byli několik let zpátky naprostou modlou. Dneska už mě nová tvorba Maxe Cavalery absolutně nebere, ale na jeho spolupráci s Gregem se těším fakt hodně. Pak tu máme Vader, jejichž “Necropolis” je naopak jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže se mi “Tibi et Igni” jeví jako naprostá povinnost, i když mě minulá “Welcome to the Morbid Reich” moc nebrala. Nakonec stejně jako Kaša musím zmínit Devina Townsenda a jeho projekt Casualties of Cool. Jsem zvědav, jestli se mi Devin trefí do vkusu jako s “Addicted” nebo “Ziltoid the Omniscient”, nebo ne jako s “Deconstruction”, každopádně to určitě bude zajímavá deska. No, a pak je tu na květen ještě EP od Down, které by bylo záhodno projet, před návštěvou Brutal Assaultu, a taky Lantlôs s jejich první deskou, na které se nepodílí Neige.
Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů…
“We carry death out of the village” (The Isle of Summer)
Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které společnými silami definují typický sound kapely. Stalo se však pravidlem, že v mezidobí mezi vydáním jednotlivých studiových alb nahrávají Agalloch minimálně jedno EP, a obecně se dá tvrdit, že právě prostřednictvím těchto minialb se vydávají do směrů více či méně odlišných od své řadové tvorby. A přesně to je i případ právě recenzovaného “The White”. Agalloch známí svojí jedinečnou kombinací atmosférického black metalu a potemnělého neofolku se totiž v tomto případě zcela zřekli všech metalových složek a nahráli EP, které je čistému neofolku asi nejblíže za celou jejich kariéru. Je však třeba jedním dechem dodat, že se tak nestalo ani na úkor typického skladatelského jazyka dua John Haughm – Don Anderson, ani na úkor rozmanitosti hudby samotné. A pokud “The White” neznáte a toto prohlášení vás trochu uklidnilo, pak vězte, že ten klid není nic proti tomu, co za stavy následuje po plném prozření, protože i když jsem ve společnosti “The White” strávil mnoho a mnoho hodin, pořad znovu žasnu nad tím, jaký skvost se Agalloch na půlhodinové ploše tohoto EP podařilo stvořit. Ale na chvalozpěvy bude prostor o něco níže, takže se zde nejdříve pokusím alespoň trochu střízlivě nastínit, jaké “The White” vlastně je, krom toho že je doslova dech beroucí. Vidíte, zase jsem se neudržel…
“And what of the true God? To whose glory churches and monasteries have been built on these islands for generations past? Now shall what of him?” “Oh, he’s dead. He can’t complain. He had his chance and in modern parlance. Blew it.” (Sowilo Rune)
Jak může napovědět stylové zařazení k neofolku, “The White” je ve své podstatě velmi prostá a umírněná nahrávka. Rozhodně se nejedná o žádné progresivní orgie, které útočí na posluchačovy smysly svojí technickou propracovaností a nároky na instrumentální zručnost hráčů, a za sebe říkám – ještě že tak. Zcela nezemského zážitku je zde totiž dosaženo úplně jinak a je to provedeno tak brilantně, až se tají dech. V dokonalém souznění tu spolupracují jemné akustické kytary a tajuplně rozmáchlé perkuse, ke kterým jen nepatrně menším dílem přispívají kytary elektrické, dále klávesy, brumle, akordeon, různé rohy… Asi si říkáte, co na takové nahrávce dělají elektrické kytary vzhledem k tomu, co jsem zde už o charakteru EP napsal, ale věřte, že v žádném případě nefungují jako rušivý element, ale naopak jsou jedním ze stavebních kamenů dokonalosti “The White”. Tady se totiž neriffuje ani nesóluje, a když už na nějaký ten příspěvek elektrické kytary dojde, jedná se vesměs výhradně o jemný podkres na pozadí, který díky perfektně zvoleným efektům posouvá celek opět o notný kus dál. Zajímavostí je takřka úplná absence vokálů, které se omezují na několikahlasou, leč bezeslovnou pasáž ve skladbě “Pantheist”, mluvené slovo či recitaci v “Hollow Stone” a “Sowilo Rune”, respektive “Birch White”, a v neposlední řadě na vložené repliky z filmu “The Wicker Man” (1973, režie Robin Hardy). Jedno z mnoha kouzel “The White” ovšem spočívá v tom, že drastické omezení vokálů zde není na škodu, ale naopak, a funguje to bezchybně. A věřte, že k dosažení takového výsledku je zapotřebí velký cit pro věc.
Když bych “The White” neznal a odmyslel si všechny ty superlativy, kterých jsem se nakonec stejně úplně nevyvaroval, neměl bych nejmenší tušení, co za podivného hybrida může z takové směsky nástrojů a způsobů jejich použití vzniknout, a nestydím se přiznat, že bych byl předem k výsledku asi velice skeptický. Zde se to ovšem podařilo tak skvěle, jak jen to je možné. Agalloch to přitom dokázali bez toho, aby jakkoli popřeli sami sebe, ba naopak. I přes absenci metalové složky je “The White” opatřeno naprosto čitelným autorským rukopisem a jako takové je nezpochybnitelným důkazem, že v případě Agalloch nejde ani náznakem hovořit o vítězství formy nad obsahem. Krom toho jde o nahrávku nesmírně pestrou, takže se člověk nestačí divit, co všechno se dá v hranicích minimalismu vykouzlit. No a když vám konečně dojde, že ať ukážete na kteroukoli ze sedmi skladeb, tak máte jistotu, že ukazujete na klenot, pak už skutečně není jediný důvod držet se v hodnocení zpátky. Zkrátka ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že toto je umění v jeho nejniternější podobě.
“He brought me up the same way: to reverence the music, and the drama, and the rituals of the old gods; to love nature and to fear it, and to rely on it and to appease it when necessary. He brought me up…” “He brought you up to be a pagan!” “A heathen conceivably but not, I hope, an unenlightened one.” (Summerisle – Reprise)
Jak jsem již několikrát naznačil a nakonec na plná ústa vykřičel do světa, Agalloch přišli a veškerý svůj potenciál i potenciál stavebního materiálu tohoto EP přetavili v naprosto jedinečný démant a skvostnou ukázku dokonale zúročené inspirace. EP “The White” je bez přehánění geniální dílo a do jeho půlhodinové stopáže Agalloch napěchovali tolik fantastické hudby, kolik mnozí jiní nedokáží vytvořit za celou svoji kariéru. A jelikož je další rozplývání nad nebetyčnými kvalitami tohoto minialba už trochu bezpředmětné, uzavřu recenzi jedinou výtkou, kterou k “The White” mám. Vzhledem k k omezenému nákladu 2000 kusů je dnes již zcela nemožné sehnat EP standardní cestou, takže až se rozhodnu nakoupit na eBay, peněženka mi asi moc nepoděkuje. Ale co na tom, tohle za ty peníze stojí…
Další názory:
Určitě je to úžasná hudba, o tom není sporu, ale na rozdíl od kolegy budu v hodnocení malinko střízlivější, přesto nemohu tvrdit, že bych měl nahrávce co vytknout. Dovolím si tvrdit, že v tomto případě šlo autorům především o atmosféru a z tohoto úhlu pohledu lze před “The White” jen smeknout, jelikož jde o atmosféru vskutku podmanivou. Nejpozději právě s tímto minialbem Agalloch svého času definitivně dokázali, že jsou opravdu vyzrálou a nevšední skupinou s takřka nezaměnitelným rukopisem, který ovšem nestojí na stylu nebo na nástrojích, ale pouze (pouze v uvozovkách) na pocitové stránce. A to o sobě myslím nemůže tvrdit mnoho skupin, že by byl jejich zvuk jasně rozpoznatelný, ať už hrají atmosférický black metal nebo neofolk. Jinak k tomu nemám moc co dodat, protože je to již dostatečně popsáno v recenzi… H.
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays Britský gentlemanský klub opět světu připomněl, jak že se dělá umění. Ani náznakem nepřeháním, když prohlásím, že je deska “A Shadowplay for Yesterdays” vskutku geniálním dílem, které jen stěží hledá konkurenci, která by jej mohla ohrozit. Je to neuvěřitelně široké spektrum barev a nálad zapsané do not, vylisované na větší či menší kotoučky a vypuštěné do světa vás uhranout. Nic menšího.
2. Borknagar – Urd Od Borknagar se tak nějak dá očekávat vynikající hudba. V případě “Urd” se však jedná o tak moc vynikající hudbu, že se to stěží popisuje. Proč ale takový skvost degradovat omezenými významy slov, když sama hudba to řekne mnohem lépe, než jakýkoli kritik? Poslechněte, užasněte, kupte. To je všechno, co k tomu mohu dodat.
3. Ihsahn – Eremita Norský génius se svou aktuální deskou nesmí v tomto výčtu chybět. Přijít “Eremita” na chuť je sice dost nesnadné, ale kdo vytrvá, tomu se dostane fenomenálního díla, které se nemusí stydět jak před konkurencí, tak před svými předchůdci. Věděl jsem to už dříve, ale “Eremita” jen potvrzuje, že Ihsahn je sázka na jistotu, a to rovnou v té nejvyšší kategorii.
4. Mgła – With Hearts Toward None Žánrově naprosto čistá nahrávka, která to dotáhne až do Top5? Může být, pokud nese nálepku Mgła. Jak jsem už někdy v létě tvrdil v Na co se nedostalo, tahle deska je monumentální a co se týče čistokrevného black metalu, hodně dlouho jsem neslyšel nic, co by se s ní mohlo měřit. Prostě skvost na každý pád a určitě jedna z top žánrových nahrávek za pěkných pár let.
5. Enslaved – RIITIIR Norský progresivní post-black potřetí. Enslaved patří k jasné žánrové špičce a deska “RIITIIR” to jedině potvrzuje. Je dospělá, krásná, inteligentní, propracovaná, dovádí styl Enslaved takřka k dokonalosti a každý poslech je vysloveně radost. Další z nemnoha desek, které dokazují, že současná hudební produkce umí vedle kilotun balastu nabídnout také skutečné skvosty.
CZ/SVK deska roku:
1. Avenger – Bohemian Dark Metal Pokud si dobře vzpomínám, v hodnocení jsem téhle desce nadělil 9/10 a rozplýval se nad jejími kvalitami. Po deseti měsících, které od té doby uplynuly, však zjišťuji, že mě “Bohemian Dark Metal” dostává snad ještě více než dříve. Není co řešit, a i když se letos v českých a slovenských krajích urodilo opravdu nemálo výborného materiálu, Avenger z tohoto pomyslného mače vycházejí jako suverénní vítězové.
2. Lunatic Gods – Vlnobytie S druhým místem je to však složitější. Nabízeli by se Master’s Hammer se svými “Konvemi”, ale nakonec volím Slováky Lunatic Gods, kteří alespoň v mých očích na kultovní Štormovce vyzráli díky naprosto unikátnímu výrazu a hlavně skutečnosti, že mě z na rozdíl od “Vracejte konve na místo” dostala každá jedna skladba, kterou “Vlnobytie” nabízí. Ale věřte mi, když říkám, že to bylo opravdu o prsa, a to jsem navíc neslyšel takové Morgue Son, novou Marnost a další. Opravdu silný ročník…
Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes Sice musím chtě nechtě uznat, že ultimátní desítka, kterou jsem tomuto minialbu nadělil v recenzi, byla možná drobátko (ale opravdu jen maličko) nadhodnocená, nic to nemění na tom, že o vítězi téhle kategorie nemám nejmenších pochyb. “Faustian Echoes” je opravdu nadčasový počin, ze kterého se tají dech – přesně v duchu nejlepší tradice Agalloch.
Artwork roku:
Stolen Babies – Naught Člověk se občas až diví, jak nádherné artworky se občas podaří stvořit. Jenže obzvláště na metalové scéně není o skvostné přebaly až taková nouze, jak by se mohlo zdát, takže se rozhodování mezi “777 – Cosmosophy” (Blut aus Nord), “The Acausal Mass” (Merrimack), “Jacob’s Ladder” (Hell Militia) a řadou dalších uměleckých děl stává značně ošemetným. Grafika všech těchto desek mě posadila na zadní partie a já si netroufám mezi nimi vybrat jeden případ, který by ostatní převyšoval. Proto moje volba nakonec padla na obal, který mě také naprosto dostal, jenže trochu jiným způsobem, než ostatní, o kterých tu byla řeč. Jak vidno, genialita může nabývat různých podob.
Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes Co se tohoto postu týče, o jeho obsazení se u mě praly dvě desky. Proč jsem tedy nakonec sáhl po failu s názvem “Unsung Heroes”? Deska “Guten Tag” z dílny německých Varg je sice pitomá až hrůza, ale nelze tvrdit, že by obsahovala až tolik momentů, které na stupnici kvality dosahují záporných hodnot. Na “Unsung Heroes” je jich požehnaně, a proto na piedestal hanby stavím právě tuto desku – navzdory tomu, že jsou na ní k nalezení i vesměs poslouchatelné věci.
Koncert roku:
Sólstafir: Brutal Assault – Josefov, 11.8.2012 Co se výběru koncertu roku týče, je to vážně prekérní situace. Koncerty, které na tento post mohou aspirovat, se totiž letos sešly hned tři. Když se slzou v oku vyřadím fantastické Vulture Industries a jejich dech beroucí show na Phantoms of Pilsen, zbývá dvojice Nachmystium (Ragnarök Festival) a Sólstafir (Brutal Assault). Oba geniální, oba zněkolikanásobily to, co od příslušných kapel očekávám a co je definuje a na oba dost možná nikdy nezapomenu. Nejradši bych zvolil oba, jenže to bohužel nejde, takže abychom dostáli regulím, vítězem se stávají Sólstafir. Nachtmystium však ani náznakem neprohrávají…
Videoklip roku:
Sólstafir – Fjara Tady není co řešit. Poslední album “Svartir sandar” možná není tak geniální jako jeho předchůdce, ale klip ke skladbě “Fjara” je jedním z nejlepších klipů, jaké jsem kdy viděl. Je inteligentní, hluboký, fantasticky nasnímaný a dovede k sobě divákovu pozornost přikovat měrou, jaká nemá obdoby. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé mě zas a znova uchvátí. Fantastická práce!
Potěšení roku:
mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek Nakousl jsem to už v CZ/SVK desce roku a je to skutečně tak. Rok 2012 přinesl nebývalé množství vysoce kvalitních desek, které nejenže s přehledem snesou srovnání se zahraniční konkurencí, ale některé tuto konkurenci celkem úspěšně roznášejí na kopytech. Vyjma Avenger a Lunatic Gods, kteří to dopracovali až do mého výběru stojí rozhodně za investici noví Master’s Hammer, Hypnos a Dying Passion z těch, které jsem měl to štěstí poslechnout, a z těch ostatních sbírají samé pozitivní recenze třeba Morgue Son, Trollech nebo Galadriel. A pak že československá scéna nemá co nabídnout, stačí jen hledat.
Zklamání roku:
osobní rozkol v Queensrÿche Když se ve zlém rozejdou členové srdcové kapely, je to velké zklamání. Když vyjde na povrch, jak odporné vztahy v takové kapele panovaly před bodem zlomu, je to ještě větší zklamání. No a když se bývalí spoluhráči začnou soudit o práva na to, co společně vytvořili, je to vyloženě smutný pohled. Takový osud letos potkal americké Queensrÿche, které řadím na svém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko a je mi vyloženě na nic z toho, jaký despota se vyklubal z tak fantastického zpěváka, jakým Geoff Tate bezesporu je. Jak z div ne legendy udělat frašku snadno a rychle…
Zhodnocení roku:
Co se hudby týče, rok 2012 mi nepřišel nijak extra zvláštní. Vyšla skvělá i špatná alba, odehrály se skvělé i špatné koncerty, scéna je bohužel opět chudší o pár jmen a tak dále a tak dále – jako každý rok. Pokud ale jde o nějaké konkrétní záležitosti, napadají mě dvě a vážou se přímo k mojí osobě – zaprvé jsem si rozšířil hudební obzory do směrů, které bych asi nečekal a které by do metalového pisálka asi řekl jen málokdo, a potom jsem si začal všímat, kolik se na každém koncertě najde jedinců, kteří svou arogancí a hloupostí nezřídka kdy pak doprovázenou nezanedbatelným obsahem alkoholu v krvi kazí zážitek těm, kteří přišli na muziku. Asi stárnu a začínám být senilní…
Top5 2012:
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
2. Converge – All We Love We Leave Behind
3. Kreator – Phantom Antichrist
4. Marduk – Serpent Sermon
5. In Mourning – The Weight of Oceans
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe
2. Mörkhimmel – Zloskřivec
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.
2. Converge – All We Love We Leave Behind Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní “All We Love We Leave Behind” je jednoznačná sázka na jistotu.
3. Kreator – Phantom Antichrist Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce “Phantom Antichrist” se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.
4. Marduk – Serpent Sermon Marduk pro mě začali existovat až s deskou “World Funeral”, což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.
5. In Mourning – The Weight of Oceans Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní “Colossus”, která je skutečně kolosální.
CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě “Velké žranice”, což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce “Kro Ni Ka”, může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě “Translucide (Brighton II.)”, stejně jako zběsilý nářez “Aalborg”, který svým hrdelním chropotem zaštítil Bruno z Hypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.
2. Mörkhimmel – Zloskřivec Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. “Zloskřivec”, to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o “Hromadě mrtvých krav”. Jednoznačná naděje českého undergroundu.
Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.
Artwork roku:
Marillion – Sounds That Can’t Be Made Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.
Shit roku:
John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto “albu” si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto “výtvoru”.
Koncert roku:
Marillion: Praha – Retro Music Hall,25.11.2012 Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.
Videoklip roku:
Les discrets – Ariettes oubliées Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.
Potěšení roku:
Blaze Bayley Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.
Zklamání roku:
úmrtí Marka Reala Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.
Zhodnocení roku:
Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.
“I, Johannes Faust, do call upon thee, Mephistopheles!”
Tato slova otevírají skladbu “Faustian Echoes”, která je jedinou položkou tracklistu stejnojmenného EP, jímž portlandští náladotvůrci Agalloch uťali dvouleté ticho, které panovalo od vydání jejich poslední řadové desky “Marrow of the Spirit”. Není žádné tajemství, že si Agalloch vždy libovali v rozsáhlejších kompozicích a mnohé z takových jejich skladeb jsou posluchači velebeny snad nejvíce. Proto se k “Faustian Echoes” až do vydání upíraly nejedny zraky v naději, že Agalloch na více než dvacetiminutovém prostoru předvedou něco vskutku působivého. A že se tyto tužby více než naplnily, mi došlo už po prvním z mnoha poslechů, kterým jsem minialbum podrobil…
“Faustian Echoes” zaujme okamžitě. A je to zvuk a celkové vyznění, ke kterému se posluchačova pozornost obrátí asi nejdříve. Ve srovnání především s posledními dvěma řadovými počiny je jasně zřetelný příklon k minimalismu, syrovějšímu a špinavějšímu zvuku a charakteru, který má velmi blízko ke garážovým black metalovým projektům. A to není jen tak samo sebou. Valnou měrou k tomu totiž přispívá fakt, že folkové, nebo chcete-li neofolkové prvky, které se tu více, tu méně zřetelně objevují napříč celou diskografií Agalloch, jsou zde potlačeny na naprosté minimum. Až na opravdu drobné a spíše formální než obsahové výjimky si tentokrát muzikanti vystačili čistě s elektrickými kytarami, baskytarou a bicí soupravou a veškeré náladotvorné ozdoby jako perkuse nebo jemné smyčce, které se tu a tam objevují na řadových deskách, si na EP cestu nenašly. Výsledkem je tak asi formálně nejortodoxnější a nejmetalovější počin v historii kapely. Co se ovšem takhle z papíru zdá být dost znepokojivým, v reálu funguje naprosto skvěle. I přes toto zúžení nástrojového výraziva jsou to pořád Agalloch se vším, co je dělá tak výjimečnou kapelou. Atmosféra, specifické melodie a unikátní spolupráce, to všechno je na svém místě a funguje na výbornou.
“Now then Faustus, what wouldst thou have Mephisto do?” “I charge thee, Mephisto, wait upon me while I live to do whatever Faustus shall command. It make the Moon drop from outer sphere or the ocean to overwhelm the world…”
Co se týče struktury skladby, ta je mluveným slovem rozdělena na dvě pomyslné části. Nelze však říci, že by se jednalo o dvě skladby v jedné, protože ta i když je velmi rozmanitá a proměnlivá jak co do nálady, tak co do charakteru vlastní hudby, každá jedna pasáž je příbuzná těm ostatním a přes všechny – a to dost zřetelné – rozdíly, jde o kompaktní materiál, který nepůsobí nikterak roztříštěným dojmem, ba naopak – drží velmi organicky pohromadě. Do 21 minut stopáže se podařilo vměstnat širokou škálu melodií a obratů, ale několik stěžejních motivů se v různých drobných úpravách prolíná napříč celou skladbou a na mě to dělá dojem, jako by to tak bylo ze stejného důvodu, z jakého se různé motivy opakují v rámci rozsáhlých kompozic z dílny skladatelů klasické hudby. Vyprávějí totiž příběh, a je to příběh z nejslavnějších, založený na proslulém díle Johanna Wolfganga Goetheho – “Faust”. Příběhový aspekt celé věci je dále umocněn díky na několika místech použitým replikám z filmu “Lekce Faust” (ano, je zde citováno dílo Jana Švankmajera), a tyto útržky dialogů mezi Faustem a Mefistofelem k celkovému uměleckému zážitku velmi významně přispívají. Fungují totiž výborně a dávají mi vzpomenout na fenomenální EP “The White”, kde se pro změnu objevily repliky z filmu “The Wicker Man”, které měly na konečný zážitek neméně povznášející vliv.
“So still I seek the force, the reason governing life’s flow and not just it’s external show.” “The governing force? The reason? Some things can’t be known. They are beyond your reach even when shown.” “Why should that be so?” “They lie outside the boundaries that words can adress and man can only grasp those thoughts which language can express.” “What? Do you mean that words are greater yet the men?! “Indeed they are.” “Then what of longing? Or affection? Pain and grief? I can’t describe these, yet I know they’re in my breast! What are they?” “Without substance as a mist is.” “In that case man is only air as well…”
Není se čemu divit – celých 21 minut a 34 vteřin totiž poskytuje posluchači naprosto skvostný prožitek. Agalloch stvořili úchvatnou kompozici, která ani po desítkách poslechů neztrácí nic ze své přitažlivosti, neustále podněcuje fantazii a pokaždé nechává posluchače znovu a znovu v němém úžasu. “Faustian Echoes” je dílo, na kterém nelze najít ani smítko nedokonalosti a mně jen dále utvrzuje v mém už tak velmi hlubokém obdivu ke kapele, která patří k tomu naprosto nejlepšímu, co kdy z amerického kontinentu vzešlo…
Další názory:
Tady se vůbec není o čem bavit, Agalloch jednoduše nahráli další bravurní záležitost. Ono se od nich vlastně už ani nic jiného nečeká, nicméně přesto to člověka vždy potěší, když dostane nahrávku, která jako natolik působivá a hluboká, jako jsou desky Agalloch. Rozhodně vítám ten trend, že se kapela pouští do čím dál tím delších skladeb (“Faustian Echoes” je vůbec nejdelší, kterou kdy stvořili), protože to na větší stopáži Agalloch sluší. Vždy pracovali s působivou atmosférou a různými náladami, ale právě na takhle dlouhých plochách mají možnost si s nimi dostatečně pohrát jen v rámci jedné skladby. A že jim to jde vskutku úžasně, to “Faustian Echoes” poztvrzuje do posledního puntíku. Nemá cenu to zbytečně prodlužovat – prostě famózní EP, které si v letošním roce jen těžko hledá konkurenci i mezi dlouhohrajícimi alby. H.
Agalloch patří mezi těch pár kapel, které podle mě dosud nevydaly jedinou špatnou nahrávku. Troufnu si dokonce tvrdit, že každé jejich album překonává to předchozí, alespoň v některých ohledech. Jejich příklon k atmosferickému black metalu na posledním dlouhohrajícím albu “Marrow of the Spirit” znamenal svěží změnu a jeho zlatý hřeb, skladba “Black Lake Niðstång”, patřila mezi mé nejoblíbenější dlouhé kompozice roku 2010. Když tak letos Agalloch ohlásili EP tvořené jedinou, 21 minut dlouhou skladbou, tušil jsem, že opět půjde o dílů hodné géniů. A po mnohých posleších s radostí prohlašuji, že jsem se nespletl. “Faustian Echoes” obsahuje vše, co jsem si na Agalloch (a zejména na již zmíněném albu “Marrow of the Spirit”) zamiloval. Skvělé kytary, vřeštící vokál, potemnělé momenty i nádherné melodie. Většinou si u alb stěžuji na přílišnou délku, ovšem tentokrát říkám naprostý opak. Snadno si umím představit, že “Faustian Echoes” bude trvat více než půl hodiny. Taková koncentrace atmosféry, emocí a samozřejmě hráčské preciznosti by jiným kapelám vystačila na celou diskografii. “Faustovy ozvěny” jsou ovšem svěží i po tak dlouhé hrací době, a já mám chuť si je pouštět stále dokola. Tak dobré EP “Faustian Echoes” je. Agalloch jím definitivně potvrzují svou pozici v mém hudebním “top ten”. Zajus
O málokteré kapele se dá tvrdit, že svou hudbou de facto definuje žánr. Já si osobně myslím, že o Agalloch to říct můžu. Jejich tvorba mi zní velmi specificky a nenapadá mě, kdo by jim mohl konkurovat – tedy alespoň co se týká doby svého debutu. Možná v Německu Empyirum, někdo k nim připodobňuje i norské Ulver, jejichž tvorbu ovšem neznám. Zato však znám řadu kapel, které lze označit za kvalitní následovníky – Gallowbraid, Oak Pantheon, Alda… A to si myslím, že je – vedle super-kvalitní hudby – hlavní zásluha skvadry z amerického západního pobřeží. Jejich hudba nebude zapomenuta, naopak se šíří dál. No, a když už vytáhnou do boje samotní mistři, tak to samozřejmě stojí za to. “Faustian Echoes” mi neučarovalo úplně v první chvíli, ovšem s každým dalším poslechem nacházím další důvody, proč toto EP považovat za skvělý počin. Naopak se mi nyní zdá, že to musí být jedno z nejlepších děl přinejmenším roku. Ellrohir
Když jsem na sklonku loňského roku zjistil, že Agalloch poctí svojí návštěvou českou metropoli, rozhodování o účasti zabralo sotva zlomek vteřiny. Nechat si takovou vzácnou událost proklouznout mezi prsty by byl hřích a já tyhle hříchy páchám nerad. Dlouhé měsíce spřádaný plán však doznal značných trhlin v okamžiku, kdy jsem učinil další rozhodnutí – tentokrát ohledně mé přítomnosti na německém Ragnarök festivalu, na jehož soupisce právě Agalloch zaujímali jedno z nejprivilegovanějších míst. Pochybnosti se však rozplynuly spolu s mlhou, která halila na německém pódiu vystupující Američany, a v tu chvíli jsem měl jasno – za čtyři dny mě čeká repete. Jenže znáte to – vrátíte se z cest, peněženka prázdná a věčná otázka jít/nejít je opět na pořadu dne. Bohudík, tohle byl jeden z případů, kdy jsem nakonec hodil za hlavu všechny racionální důvody, proč nejít, nad financemi mávl rukou a když se čas nachýlil, nasměroval jsem své kroky z práce přímo do žižkovského Matrixu…
Mám-li být zcela upřímný, ty kroky se následkem jednoho telefonátu stočily do přilehlé hospůdky, která se ukázala být tak útulnou, že jsem do útrob klubu vstoupil až v okamžiku, kdy se z reproduktorů začaly linout první tóny večera. Byli za ně odpovědní maďarští Larrnakh a nebyly to tóny ledajaké. Ve vodách neofolku se prakticky nepohybuji, takže nemohu porovnávat s případnou žánrovou konkurencí, avšak příjemně minimalistická hudba, která vycházela zpod prstů třech muzikantů, se mi pozdávala velmi. Kombinace akustické kytary, baskytary a houslí dávala vzniknout velmi jemným, ale působivým motivům, při kterých stačilo jen přivřít oči, a v ten okamžik se o slovo přihlásila představivost. Osobně jsem dal představivosti průchod a v tom étericky posmutnělém rozpoložení jsem si užil většinu setu. V těch momentech, kdy jsem ale nechal oči, ať dělají to, co umí nejlépe, jsem si nemohl nevšimnout jisté odlidštěné strnulosti, s jakou všichni tři hudebníci prezentovali svoje umění. Neříkám, že by se mělo při takové muzice jakkoli poskakovat po pódiu, ale trocha prožívání, uvolnění a nějaký ten úsměv by určitě na škodu nebyly. Ale dejme tomu, to bych snad ani nenazýval výtkou. Trošku mě ale zklamala jiná věc. Větší část setu Larrnakh sestávala z instrumentálních pasáží, ale místy se chopil zpěvu kytarista, a kdykoli tak učinil, v duchu jsem si říkal, že by se radši měl držet kytary a na zpěv se pro jistotu vykašlat, protože to znělo docela bídně. To byla však jediná podstatná vada na kráse celého vystoupení a na výsledném dojmu nenapáchala větší škody. Larrnakh tedy předvedli velmi solidní vystoupení a nastoupit Agalloch vzápětí po nich, přesně by se strefili do nálady, která se mezitím stihla rozprostřít po všech zákoutích klubu.
Jenže štafetu nepřebrali Agalloch, nýbrž další Američané Velnias, kteří Agalloch doprovázeli na celém turné. Neznalý jejich tvorby jsem čekal třičtvrtěhodinu něčeho poklidného, ovšem čtveřice zarostlých chlapíků mi přichystala pořádné překvapení. Začali totiž pěkně zostra a mojí první reakcí byl údiv nad nápadem zařadit mezi neofolkové Larrnakh a zádumčivé Agalloch death/black metal. Jenže jak se záhy ukázalo, tvorbě Velnias je taková škatulka malá. Došlo mi, že kytarový nářez, který mě napoprvé tak konsternoval, vykazuje spoustu doomových vlivů a není mu cizí ani atmosféra. Atmosféra pak zcela přebírala otěže v okamžicích, kdy se projev kytar omezil na jemné vybrnkávání, jež nejen s tou mohutnou kytarovou hradbou ostře kontrastovalo, ale nějakým zázrakem ji i skvěle doplňovalo. Minuty ubíhaly a já jsem si uvědomil, že je to vážně vynikající, k čemuž přispívala i jedna zvláštní skutečnost. Jednotlivé skladby totiž působily dojmem, že na sebe přímo navazují, pročež celý set vyzněl velmi pospolitě a já si ho mohl akorát užívat. Nevím, co víc dodávat. Velnias zahráli skvěle, dostalo se jim zasloužených ovací a mohli odejít středem a s hlavou vztyčenou…
Ačkoli mě trochu zamrzelo, že Velnias dohráli, svým odchodem uvolnili pódium pro hvězdu večera, fenomenální náladotvůrce z oregonského Portlandu, kteří pod jménem Agalloch dobyli srdce řady milovníků přemýšlivé a melancholické hudby, takže lítost záhy vystřídalo očekávání. Asi je to tím, že stárnu, ale pauza na přestavbu pódia a nazvučení mi přišla velmi snesitelná, takže jsem se ani nenadál, a netrpělivě očekávaní hudebníci se začali pomalu škrábat tam, kde je přívětivě zaplněný Matrix chtěl mít. A začátek nabral stejný scénář, jako několik dní nazpět v Německu. Zatímco ostatní umělci naposledy kontrolovali své nástroje, postavou nevelký frontman John Haughm v soustředěném tichu zapálil vonnou látku, jejíž vůně se následujících dvacet minut šířila mezi příchozí, chopil se kytary a spolu s ostatními zahájil samotné vystoupení skladbou “Limbs”. A stejně jako v Německu to bylo skvělé vystoupení. Bohudík tentokrát žádného pologramota nenapadlo rozjíždět mosh pit, takže hudebnímu požitku nebránilo nic, což však nebyl jediný rozdíl proti festivalu. Asi nejvýraznější spočíval v délce setu, která k mojí radosti narostla až někam ke dvěma hodinám. Jak se ukázalo, pro Agalloch je to naprosto ideální prostor, protože v jeho rámci zvládli vybudovat tolik důležitou atmosféru v plném rozsahu a mně tak umožnili odnést si krom ostatních zážitků také vzácný pocit úplnosti.
O poznání méně příjemnou změnou proti německému festivalovému pódiu byl zvuk. Nemohu říct, že by byl úplně špatný, to určitě ne. Všechny nástroje byly slyšet a ani úroveň hlasitosti nepřesahovala meze dobrých mravů. Problém se usídlil někde jinde. Jak známo, hudba Agalloch se pyšní jakýmsi vnitřním prostorem, který je nesmírný. Ač to zní sebepodivněji, ta hudba je prostě rozlehlá. Problém nastává v okamžiku, kdy je potřeba takovou hudbu vměstnat do uzavřeného a navíc poměrně malého prostoru, jakým je právě Matrix. Pak se stane přesně to, čeho jsem byl svědkem i zde – místo aby zvuky doznívaly a zanikaly v dálce, odrazí se ode zdi, vrátí se zpět a dělají neplechu. Poslouchat se to sice bez okolků dá, ale charakter a typická atmosféra hudby doznávají jistých změn a nepřipravený posluchač může skončit docela zklamaný. Jenže nebylo zase tak zle, jak to podle těchto řádků asi vypadá. Sice jsem si občas musel domýšlet zasněnost, která uvolnila místo intenzitě, ale když jsem na tuto hru přistoupil, byl jsem nakonec velmi spokojený. Záhadou však zůstává, proč se tato výtka týká de facto jen první poloviny koncertu, kterou opanovaly novější skladby. Jakmile totiž pánové vyměnili kytary a začali hrát z “Pale Folklore” a “The Mantle”, zvuk byl najednou v naprostém pořádku…
Jedno z největších mínusů Matrixu jsou dva nešťastně umístěné sloupy, které fakticky zužují jinak velmi široké pódium dobře o třetinu a muzikanti mají pro své hrátky podstatně omezenější prostor. V případě Agalloch to však prakticky nevadilo, protože je to kapela vesměs statická a větších pohybů se dopouští akorát kytarista Don Anderson. Ten si však nějaký prostor našel, takže diváci nebyli ochuzeni ani o tuto složku vystoupení. Za sebe musím říct, že jakkoli je hudba Agalloch klidná, emocemi nabité vystupování Dona Andersona k ní vyloženě pasuje a je radost jej sledovat. Nebyl však jediný, kdo na sebe poutal pozornost publika. Frontman John Haughm se totiž ukázal jako komunikativní a překvapivě vtipná osoba. Publiku se vyznal z náklonnosti k české kultuře, jednu skladbu odkázal památce Františka Vláčila, a aby toho nebylo málo, mnohé přítomné potěšil tričkem Master’s Hammer. Blýskl se i několika neotřelými vtípky a jeho mluvené slovo celkově posloužilo sice jako nečekané, ale rozhodně osvěžující odlehčení a zpestření celého koncertu.
Agalloch fungují dlouhých 17 let. Za tu dobu natočili čtyři alba a v Praze se hrálo z každého. Kompletní setlist se mi sice ukořistit nepodařilo, ale pokud mě paměť neklame, vedle zmíněné “Limbs” jsme se dočkali třeba “In the Shadow of Our Pale Companion”, “Falling Snow”, “Into the Painted Grey” nebo “Hallways of Enchanted Ebony”. Sonda do diskografie kapely to tedy byla velmi zdařilá a co se mě týče, k naprosté dokonalosti jí chyběly snad jen skladby “You Were But a Ghost in My Arms”, “Pantheist” nebo “Not Unlike the Waves”. Že muzikanti sestavili kvalitní setlist, potvrzovalo i neskrývané nadšení fanoušků, které dosáhlo asi největší intenzity v okamžiku, kdy bylo potřeba kapelu vytleskat k přídavku, který tak vůbec nepůsobil dojmem nějaké otravné povinnosti, jak se občas stává. Celé vystoupení uzavřel tradiční cover “Kneel to the Cross” od Sol Invictus, kde si zazpívali také Velnias, a koncert se stal minulostí…
Jeden by řekl, že jít na kapelu dvakrát za čtyři dny je hloupost, vyhozené peníze a kdoví co ještě. Možná je to pravda, ale určitě se to netýká Agalloch. Účasti na jejich vystoupení v Praze totiž nelituji ani v nejmenším. Výměnou za přijatelnou částku se mi dostalo skvělého hudebního zážitku, který se nemusí opakovat příštích několik let. Agalloch potvrdili svoje výsadní postavení a upevnili můj vztah k jejich hudbě – to vše za podpory dvou vynikajících kapel, se kterými bych jinak sotva přišel do styku. “Marrow of the Spirit” je název posledního alba Agalloch, ale stejné jméno neslo i toto turné. Jeho pražská zastávka byla důstojnou tečkou a všichni vystupující mohli usedat do letadla domů s dobrým pocitem. Stejně dobrým, který jsem si domů odnesl já…
Datum: 13.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: A Forest of Stars, Agalloch, Heol Telwen, King of Asgard, Mistur, Rabenschrey, Varg, Voluspaa, Waldgeflüster
H.: Německý Ragnarök Festival každoročně láká vskutku zajímavou sestavou, přičemž v tomto ohledu nebyl výjimkou ani ročník letošní, jenž nabízel několik velice zajímavých jmen, na něž se určitě vyplatilo nějakou tu cestu zpoza české hranice vážit. Právě to byl důvod, proč jsme onu cestu nakonec s kolegou (a čtyřmi dalšími spolucestovali) vážili. Zlomek dojmů, jaké jsme si odsud přivezli, si můžete – máte-li zájem – přečíst v několika řádcích níže.
H.: Článek je díky své délce, kterou admin Blogu nezvládl zpracovat, rozdělen na dvě části – logicky první a druhý den. Páteční dění právě vychází, pokračování ze soboty můžete očekávat zítra – stylově v sobotu.
H.: Cesta do německého Lichtenfelsu, kde se Ragnarök Festival odehrává, se nám trochu protáhla, čemuž padly za oběť první tři skupiny úvodního dne a většina čtvrté. Než se však pustíme do rozboru samotných účinkujících, jistě nebude na škodu věnovat trochu prostoru tomu, jak to zde vůbec vypadalo…
H.: Ragnarök se odehrává v městské hale dvacetitisícového Lichtenfelsu. Jsou zde dvě pódia, jejichž umístění a systém je srovnatelný s českým Brutal Assaultem, čili obě jsou vedle sebe, přičemž na jednom se hraje a na druhém probíhá přestavba a zvučení následující kapely. Ve vestibulu haly byl umístěn oficiální merchandise všech vystupujících skupin, místo pro autogramiády a v letošním roce taktéž jedna norská specialitka, k níž se dostaneme hned vzápětí. Do samotného areálu festivalu patří rovněž venkovní parkoviště před vchodem do haly, které posloužilo jako umístění občerstvení (pravda, nějaké to pitivo bylo k dostání i přímo uvnitř, aby člověk nemusel v průběhu kapel běhat pryč) a také metal marketu, který byl vskutku výživný, že by v něm člověk z fleku rozfofroval tisíce Euro [i ty stovky, co jsme tam nechali my, bohatě stačily – Ježura].
H.:Vnitřní umístění obou pódií mělo tu výhodu, že úplně všechny kapely hrály za tmy s plnou podporou světel, mlhy a podobných atmosféře-libých věciček. Na hudebním festivalu je samozřejmě rovněž důležitý (ne-li nejdůležitější) zvuk, který – a za to si Němci zaslouží opravdu pochvalu – byl opravdu výborný u drtivé většiny skupin. Pokud byla nějaká nesrovnalost, vždy se během první skladby setu spravila, mnozí vystupující však měli křišťálový sound hned od počátku. V tomto ohledu snad nemám výtek, ani jsem jich nezaznamenal od nikoho okolo (snad jen u závěrečných Dordeduh si pár lidí stěžovalo na utopenou kytaru, dle mého názoru to ovšem stále bylo v normě oproti hlukovým koulím, jež jsou občas ke slyšení v našich zeměpisných šířkách).
H.: Výše zmiňovaná norská specialitka se týkala malého stánku (v uvozovkách – byl to vlastně jen prostý stolek) folk/viking/black metalového jednočlenného projektu Myrkgrav, který živě nevystupuje. Lars Jensen, mozek kapely, však na Ragnarök přijel jednak prezentovat své chystané druhé album (po celou dobu festivalu jela muzika pořád dokola z přítomného notebooku, na nějž byla napojena sluchátka, tudíž si člověk mohl volně poslouchat do sytosti, měl-li zájem), jednak doprodat poslední kusy svého dlouhohrajícího debutu “Trollskau, skrømt ok kølabrenning”, kterých měl podle svých vlastních slov už jen 50 a šetřil si je pro zvláštní příležitost, jíž se stal právě Ragnarök. Zakoupené CD (+ ještě sedmipalcový split s Voluspaa, jenž byl rovněž k dispozici) pak Lars zájemcům na místě ochotně podepisoval. Docela příjemná záležitost, jen co je pravda… že jsem ji bez váhání využil, to snad ani není třeba dodávat…
H.: Nyní už však k samotným vystupujícím. Jak bylo řečeno výše, s kolegou Ježurou jsme kvůli pozdějšímu příjezdu promeškali koncerty Švýcarů Abinchova, domácích Imperious a Velnias z USA. Jak jsme se ovšem dozvěděli za další dva dny po návratu do České republiky, Abinchova svůj set nakonec stejnak musela za 5 minut 12 zrušit ze zdravotních důvodů. První skupinou se tedy pro nás stává norský projekt Voluspaa (ano, ten samý projekt ze zmiňovaného splitka s Myrkgrav – svět je holt malé místo), z jehož vystoupení jsme ale bohužel viděli pouze závěrečnou skladbu, což mne obzvlášť mrzí, jelikož zrovna Voluspaa patřili k tomu nejzajímavějšímu z prvního dne. On byl pátek celkově takový odpočinkovější a byly zde pouze dvě formace, které jsme pod trestem smrti nesměli minout (pravda, jedna z nich byla tím hlavním důvodem, proč jsem se já osobně do Německa vůbec vydával), to hlavní nastalo až druhý den. Každopádně soudě dle té jedné písničky Voluspaa (šlo o “Hymne til våre udødelige forfedre” z prvního demosnímku “Volvenes spådom”), jednalo se o podařený set, a to i přes zjevnou opilost Freddyho Skogstada, hlavní postavy kapely.
Ježura: Z té jedné skladby skutečně nejdou vyvozovat jakkoli erudované závěry, ovšem pravdou zůstává, že až do dvou pátečních es byli právě Voluspaa tím nejzajímavějším a na rozdíl od drtivé většiny páteční sestavy mě skutečně navnadili k bližšímu průzkumu jejich tvorby.
H.: Následující King of Asgard ze Švédska předvedli jedno z nejpovedenějších vystoupení dne. Sice jim chvilku trvalo, než se pánové rozjeli, ale poté jejich čtyřicetiminutovka dostala opravdové grády a rozhodně se bylo na co dívat. Hlavní díl show si vzal na svá bedra zpěvák a kytarista Karl Beckmann, jenž celou kapelu znatelně táhnul kupředu a bez něj by to bylo o poznání slabší. Naopak kytarový kolega Lars Tängmark vypadal, jako kdyby si spletl pódium se zkušebnou a celý koncert odehrál v brýlích a kšiltovce (plus samozřejmě další oblečení, aby si někdo nemyslel), neudělal jediný krok a pohled věnoval pouze své kytaře. Přesto byl výsledek více než solidní. Co se týče setlistu, hrálo se samozřejmě především ze zatím jediné desky “Fi’mbulvintr”, ale padla i ukázka z chystané druhé nahrávky.
Ježura: King od Asgard, tedy další kapela, o které jsem do té doby neměl sebemenší ponětí, mě zprvu vůbec, ale vůbec nebavili. Na jejich značně agresivním kytarovém thrash-pagan metalu mi toho moc zajímavého nepřišlo, jenže člověk míní a King of Asgard mění. Čím více se jejich set blížil finiši, tím více se mi to líbilo a v samém závěru už jsem byl vyloženě spokojený, což je mnohem víc, než jsem od kapely s tak stupidním názvem kdy čekal.
H.: Přesně opačně než King of Asgard u mne dopadli další Heol Telwen. S keltským metalem z Francie mám prozatím dobré zkušenosti (viz třeba výborní Bran Barr, kteří na Ragnaröku zahráli vloni), avšak Heol Telwen působili velice rozpačitě. Pánové zjevně nebyli příliš sehraní, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného, což se v důsledku (vcelku logicky) neukázalo být příliš šťastným, a to dokonce do té míry, že jsem po chvíli s kolegou vypadli prošmejdit místní merchandise. Když jsme se ke konci setu Heol Telwen vrátili, kapela už působila, že se v mezičase trochu našla, přesto však zůstal dojem spíš horší.
Ježura: Z vystoupení Heol Telwen jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu to bylo občas dost slušné, na stranu druhou bylo takových momentů pomálu, takže celkový dojem znatelně pokulhává. V paměti mi však ulpěl výkon bubeníka, jehož práci byla skutečně radost sledovat. Nestává se každý den, že by mě bicí vysloveně nadchly, ale tady to bylo na velmi dobré cestě. I když Heol Telwen na Ragnaröku vážně nezahráli moc dobře, pořád mám tušení, že mají co nabídnout, takže jsem ochoten jim ještě šanci nebo dvě dát.
H.: Waldgeflüster se stejně jako všechny domácí formace těšili velké přízni německého publika, mně ovšem jejich black metal příliš zajímavý nepřišel. Což o to, rozhodně se zde objevovaly i velice nadějné pasáže, zároveň se však Waldgeflüster nevyvarovali i veskrze průměrných a podprůměrných momentů, pročež jejich set působil spíše polovičatě. Zvláště když ony podprůměrné momenty měly nebezpečně blízko německým pagan jódlovačkám, na něž místní publikum, celosvětově proslulé svým poněkud tupým vkusem, letí. Extrémně fousatý zpěvák sice vypadal cool, výkon celé kapely, která pařila seč mohla, byl rovněž sympatický, ale hudebně to bylo chvílemi opravdu děsné. Na druhou stranu, důkazem toho, že to jde i dobře, byla předposlední pomalá píseň (název vám bohužel neřeknu), jež byla naopak opravdu famózní.
Ježura: Kdyby těmhle muzikantům někdo vysvětlil, že roubovat na ty výborné atmosféricky black metalové pasáže naprosto uchcané melodie, které mohou najít odezvu jen v řadách emo puberťaček nebo obyčejných Němců, kteří jsou schopni zpracovat kdejaký hudební odpad, mohlo to být skvělé. Nikdo tak ale zjevně neučinil, a tak se s výjimkou poslední skladby a těch pomístně rozesetých špičkových momentů jednalo o cosi, co lze asi nejlépe popsat imaginární škatulkou atmosférický emo-black metal. Většinu setu jsem buď proklimbal nebo se snažil potlačit dávivý reflex. Toho nevyužitého potenciálu je vážně škoda…
H.: Norští Mistur ve mně zanechali dojem takový trochu… nijaký. Sice to byl vcelku solidní koncert, ale příliš vzpomínek na něj mi v hlavě neutkvělo, ať už co do té pozitivní či do té negativní stránky, což tedy svědčí spíše o průměru. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože si toho díky svým sklonům ke skleróze víc nepamatuji.
Ježura: Na Mistur jsem se docela těšil, i když jsem vlastně neměl ponětí, co od nich čekat. A nakonec to nebylo vůbec špatné. Problém je, že si z toho pamatuji přibližně stejně, jako H., tedy skoro nic. Počkat, něco přeci jen. Celou dobu jsem trpěl neodbytným dojmem, že Mistur nemají moc dobře nazvučeno. H. se mě sice snažil přesvědčit o opaku a že je to samotnou hudbou [upřímně si nepamatuju, že bych něco takové tvrdil – H.], ale čert ho vem. Pořád mám za to, že Mistur hrají solidní muziku, kterou určitě podrobím bližšímu průzkumu – byť ve studiové podobě.
H.: Oproti tomu z Rabenschrey mám těch vzpomínek víc, než by bylo zdrávo. Že má německé publikum slabost pro kdejaký kýč, to není a nikdy nebylo žádné tajemství, avšak tahle kapela, to už bylo učiněné peklo. Až doposud jsem o nich neslyšel, ale podle popisu z Wikipedie (německý středověký metal) jsem očekával, že to nic zrovna uměleckého nebude, ale že to bude až takhle hrozné… s prominutím, ale hudební produkce Rabenschrey byla totální, ale opravdu totální apokalyptická sračka, ze které se soudnému člověku chtělo zvracet – takové jódlování s kytarou. Němci na to však pařili jak diví, až jsem musel kroutit hlavou. Pokud se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, i přes značně odpudivou muziku se musí Rabenschrey nechat, že si evidentně byli vědomi toho, jak to zahrát, aby to Němcům chutnalo, a že věděli, jak si udržet kotel ve varu. Musím se ale přiznat, že bych zase lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rád, že jsem Rabenschrey viděl živě, jelikož k podobné kravině se jen tak zase nedostanu (zjevně to není náhoda, že metr za hranicemi Německa po téhle skupině neštěkne ani pes), ale dobré to věru nebylo.
Ježura: Důkladně odrazen zvuky, které se linuly z reproduktorů, jsem se odvážil nahlédnout na pódium pouze ze strany a to mi úplně stačilo. Kytarista, který jako by z oka vypadl Jokerovi z posledního “Batmana”, zpěvák působící dojmem hybrida mezi zpěvákem švédské Katatonie a Penguinem (tedy antagonistou ze staršího netopýřího trháku), plus muzika, ze které mi bylo na blití, to je skutečně vražená kombinace. Právě tohle byl jeden z nezpochybnitelných důkazů obskurního německého vkusu. Jak vidno, Němci se nevyžívají jen v sexuálních úchylkách, když byli schopni svým nadšením takřka nadzvednout střechu haly…
H.: Opravdu zajímavé to začalo být až chvíli před desátou večerní, kdy se oproti předchozím Rabenschrey citelně přehodila stylová i náladová výhybka, jelikož na programu byl zámořský atmosférický klenot Agalloch. Skupina hrála především z posledních dvou desek “Ashes Against the Grain” a “Marrow of the Spirit”, a přestože se jedná převážně o delší skladby, které stojí především na silné gradující atmosféře a spoustě malých detailů, Agalloch dokázali kouzlo své hudby přenést na pódium. Nebylo to ani tak z důvodu husté umělé mlhy, ani na začátku rituálně zapáleného kadidla (ačkoliv obojí jistě udělalo své, o tom netřeba pochybovat), ale díky neskutečně soustředěnému výkonu hudebníků, kteří svou muziku opravdu prožívali a dokázali jí vtisknout tu správnou tvář i v Lichtenfelsu. Dojem z jinak opravdu výtečného koncertu kazilo pouze stupidní publikum, nad nímž jsem v tomto případě opravdu kroutil hlavou – ať se každý baví jak chce, nic proti tomu, ale rozjíždět moshpit na muziku, jakou hrají Agalloch, mi prostě přijde jako něco naprosto hovadského. Samotná kapela však zaslouží plný počet bodů, o tom žádná.
Ježura: Bohudík, po ultradebilních Rabenschrey přišel čas na necelou hodinku inteligentní muziky. Agalloch jsem toužil vidět už dlouho a sotva jsem si mohl přát lepší premiéru, než jaké se mi dostalo v lichtenfelské městské hale. Už samotný začátek a takřka obřadní pálení kadidla (nebo nějaké obdobné vonné substance) naznačily, že živé vystoupení nezůstane atmosféričnu, jaké Agalloch páchají na deskách, nic dlužno. A vskutku – jakkoli se mi to zdálo nereálné, Agalloch celé to kouzlo dovedli převést na velké pódium velmi sugestivně. Nemalou měrou tomu přispěl výjimečně zdařilý zvuk a úchvatnému zážitku tak nebránilo zhola nic. Tedy, něco přeci jen – jediným rušivým elementem byla ta samá ožralá hovada, která již zmínil H. – mor na ně! Když ale pominu tenhle detail, celé vystoupení Agalloch bylo úžasným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.
H.: Varg to měli spočítané předem, i kdyby čistě náhodou zahráli ten nejlepší set svého života, protože zde vystupovali jako záskok za odpadnuvší Borknagar. Že to Norové zrušili… čert to vem, ačkoliv i to člověka naštve, ale zvolit jako náhradu jejich vizionářské hudby německý zpocený pivní (samozvaně pagan) metal, to je další věc, kterou mi prostě hlava nebere a upřímně to považuji za snad jediný přešlap ze strany pořadatelů, který se v rámci celého letošního Ragnaröku objevil. Ale stalo se a namísto Borknagar se na pódiu objevila parta červených počmáranců, kteří předvedli vesměs úplně to stejné jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od jejich českých setů z jejich muziky domácí publikum neuvěřitelně šílelo, což krásně korespondovalo s tím, že v kempu i v areálu byla právě trička Varg nejfrekventovanější. Upřímně by mne zajímalo, jakou měl letošní Ragnarök návštěvnost a jaká by ta návštěvnost byla, kdyby místo Varg hráli původně avizovaní Borknagar. Ale to asi nemá cenu řešit, tudíž zpátky k samotnému setu – ten mi (kromě výše zmíněných faktů) nepřišel ničím zajímavý, na čemž nic nezměnila ani klasická ohňová show.
Ježura: Jakkoli Varg nemám rád, tak tentokrát jsem byl vyloženě naštvaný. Skutečnost, že právě tahle banda počmáraných jelimanů vystřídala na postu headlinera norské progresivce Borknagar, jejichž účast mě přemluvila k nákupu lístku, mi vážně hnula žlučí nehorázným způsobem, takže jsem snad celý jejich set protrpěl u hrazení druhého pódia a v očekávání A Forest of Stars, kteří měli zahrát vzápětí. Jediným zmíněníhodným zpestřením tak zůstala neznámá banda, která dlouho a nahlas vyvolávala Borknagar (asi na truc tomu fiasku, jaké se vyklubalo z jejich náhrady) a potom také jakási slečna, která, zjevně unešená produkcí Varg, předváděla na volném place před druhým pódiem vskutku působivé taneční kreace…
H.: Zakončit první den dostal za úkol britský gentlemanský klub A Forest of Stars, což je právě ta skupina, kvůli níž jsem se do Lichtenfelsu vydal. Přiznám se, že jsem čekal opravdu velké věci, neboť nadpozemská hudební produkce tohoto sedmičlenného tělesa se k tomu přímo vybízí, přesto samotné vystoupení dalece předčilo veškerá má očekávání, a to do té míry, že jsem zcela vážně ochoten vám tu na místě odpřísáhnout, že to byl ten nejpůsobivější koncert, na jakém jsem kdy měl tu čest být. A Forest of Stars se totiž dokázali neskutečnou intenzitou, s jakou svou hudbu podali živě, dostat na úroveň ohromné impozantnosti svých desek, což je vskutku obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouhé a jak složité kompozice mají.
Muzika zněla z pódia naprosto totožně jako z desky, ale přece jinak, což si člověk uvědomil na takových detailech, že The Gentleman si například obohacoval klávesové linky, některé vokály byly mírně pozměněny… každopádně neuvěřitelně famózní výkon podal zpěvák Mister Curse – zcela upřímně vám řeknu, že nic podobného jsem v životě neviděl. Nejenže sám vypadal jako naprostý ďábel, ale ten vokál doslova tahal až ze samotného pekla – ještě mnohem více dechberoucí než na albech. Z toho, jak předvedl třeba poklidnou pasáž “Even the sun’s afraid to rise around here” v “God”, postavenou čistě na jeho hlasu, doteď mrazí v zádech a naskakuje husí kůže. Kromě toho se za celou skoro hodinu téměř nepohnul (jednou (!) zvednul ruku) a do mikrofonu řekl všeho všudy tři věty, a to až v samotném závěru před přídavkem a po něm (přičemž dvě věty z toho byly prosté “Thank you”, ta třetí už byla složitější – celá tři slova), bylo to o tisíc koňských délek působivější než všichni zpěváci, kteří potřebují stokrát za písničku někoho hecovat, dohromady. Když se totiž opřel do mikrofonu, byl to doslova maniakální přednes. Mohl bych tu na vás ještě vychrlit celý setlist (kromě zmiňované “God” ještě třeba “Male”, “Female” nebo “Summertide’s Approach” atd.), ale bylo by to zbytečné, jelikož zde se není o čem bavit – A Forest of Stars je skupina asi tak o deset levelů výše než cokoliv jiného, umění po všech stránkách a každým coulem, a svou genialitu dokázali i naživo.
Ježura: Páteční program uzavírající A Forest of Stars byli hlavním lákadlem naší šestičlenné výpravy a já, i když jsem to s tím očekáváním zase tak nepřeháněl, jsem nakonec také div nezačal samou nedočkavostí poskakovat na místě. A tenhle ostrovní septet se mi odvděčil měrou vrchovatou. Mix působivé stylizace a ještě mnohem působivější hudby totiž naprosto triumfoval. Naprosto fantastický zvuk, který mi přišel snad ještě lepší než z desky, dal vyniknout všemu, co dělá A Forest of Stars tak výjimečným tělesem, a to v několikanásobně intenzivnější podobě. Bylo to hypnotické a zároveň strhující. O mikrofon se opírající zpěvák působil dojmem bestie v lidském těle, a i když za celý koncert promluvil sotva pár slov, všechny přítomné si zcela podrobil. Takhle nějak to musí vypadat, když k někomu promlouvá ďábel – ve vší své zlověstnosti i dokonalé eleganci. Čert vem, že během přídavku vypověděla službu jedna z kytar a že nebylo slyšet kratičký příspěvek jistého obskurního hudebního nástroje kdesi uprostřed setu. Na kutě jsme toho večera všichni odcházeli takřka v transu…
Země: USA Žánr: atmospheric folk / doom / black metal Datum vydání: 23.11.2010 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown
Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.
Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.
Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.
Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.
Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…
„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.