Archiv štítku: Sicmaggot

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Napsat komentář
Ježura

Ježura:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě Ihsahn – Samoth – Faust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:
Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel” z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.4 – speciál 2014 (nK_!)

Napsat komentář
nK_!

nK_!:
Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
3. Linkin Park – The Hunting Party
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
5. Steel Panther – All You Can Eat

CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera

Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Dymytry – Homodlak

Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber

Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest

Top5 2014:

1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.

2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.

3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.

4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.

5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.

Asmodeus - Past na Davida Kleinera

CZ/SVK deska roku:

1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.

2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.

Neřadový počin roku:

Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
“The Satanist” je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.

Shit roku:

Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?

Koncert roku:

Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.

Videoklip roku:

Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!

Potěšení roku:

natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.

Zklamání roku:

vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.

Zhodnocení roku:

Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.5 – speciál 2014 (Atreides)

Napsat komentář
Atreides

Atreides:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Manes – Be All End All
3. Pontiak – Innocence
4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
5. ††† – †††

CZ/SVK deska roku:
1. Saiga – Steppenlord
2. Divided – Born to Sleep

Neřadový počin roku:
Progenie terrestre pura – Asteroidi

Artwork roku:
Manes – Be All End All

Shit roku:
The Bordellos – Extra Smooth

Koncert roku:
Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
objevy

Zklamání roku:
nic

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Polská Lux Occulta platí za jedno ze synonym pro avantgardu, což s přehledem dokázala i po probuzení z téměř desetiletého spánku. Neuchopitelná atmosféra těchhle něžných a zároveň neskutečně zvrácených ukolébavek mě chtě nechtě neustále přitahuje. Poslech směsi jednotlivých momentů, výjevů tradic misících se s útržky moderny a postmoderny je natolik nepřenositelná zkušenost, že ji nejde popsat slovem. “Kołysanki” jsou natolik výjimečné, že na ně mám náladu jen velmi zřídka, počin je to ale naprosto dokonalý. Návrat ve velkém stylu.

2. Manes – Be All End All
I tady čekání stálo za to. Po sedmi letech od “How the World Came to an End” přišli Manes s nahrávkou rovněž velmi osobitou a velmi těžko uchopitelnou. Jemný, často až intimní nádech skladeb jde ruku v ruce s čirou energií. K silnému pocitovému podloží se člověk musí dostat sám, a ačkoliv není “Be All End All” k posluchači zlá, zadarmo své poklady nevydá. Pokud ji nezatratíte po prvním neúspěchu, bohatě se vám odmění.

3. Pontiak – Innocence
Tihle američtí chasníci se sice světem trmácí už deset let a desek už taky vydali pěknou řádku, v našich končinách jsou ale prakticky neznámým pojmem. “Innocence” je moje první setkání s nimi a na první poslech mě poslalo do kolen. Upřímnost a nespoutaná energie v dokonalé noise rockové formě.

4. Primordial – Where Greater Man Have Fallen
Věštecké komando zádumčivých Irů s novou deskou. Těžko tvrdit, že s nejlepší v diskografii, protože každý jejich zářez je specifický něčím jiným. Po mírné stagnaci se Primordial vydali do nových, ještě depresivnějších vod načichlých doom metalem. Pokud jste po poslechu předchozí desky byli v bahně tak po kolena, “Where Greater Man Have Fallen” vás v něm vymáchá až po uši. Monumentální, žalostné a skvostné zároveň.

5. ††† – †††
Přemýšlel jsem, čím zaplnit poslední položku, protože těch věcí, které by si zasloužily tady být a ke kterým jsem si za těch několik měsíců vypěstoval osobní vztah, je zkrátka moc. Nakonec je to Chino Moreno a jeho další vedlejšák. Je zajímavé, že tuhle persónu znám prakticky jen díky jeho bočním projektům. Nicméně debutovka ††† je natolik uhrančivá, že jsem ji nemohl nezmínit. Chytlavé a přitom chytře poskládané písně, skvěle smíchaná elektronika a kytary a famózní vokál ale prostě dělají svoje. Tohle prostě musíte slyšet sami, protože “†††” jde jen těžko popsat slovem.

Saiga - Steppenlord

CZ/SVK deska roku:

1. Saiga – Steppenlord
Nálož. Asi tak by se dala popsat palba od tria lovců ze Sibiře. Přebal zdobí trofej sajgy, nitro vás zahltí přívalem psychedelie. Monumentální atmosférické plochy o rozloze sibiřských stepí jsou silně podmaňující a divy, které na nich Saiga předvádí, jsou silně uhrančivé. Tenhle výlet na Sibiř je šamanský očistec v nejlepším slova smyslu a lepší žánrová deska snad letos nevyšla. A to ani ve světě.

2. Divided – Born to Sleep
Ospalý shoegaze našlapaný ještě ospalejší atmosférou. Koketování kytar s elektronikou, jemuž dominuje vyjetý dívčí vokál, je prostě unášející a uchvacující. Tahle dvojice z Ústí nad Labem a Frýdku-Místku prostě dala dohromady nejlepší shoegaze, jaký jsem za poslední roky slyšel, a to i v porovnání se skvělými Manon Meurt, kteří se již v žánru pohybují kolik let. Svěží, atmosférické, parádní.

Neřadový počin roku:

Progenie terrestre pura – Asteroidi
Původně jsem chtěl vyzdvihnout především “The Cavern” od Inter Arma. Jenže tuhle jeskyni ještě zdaleka nemám tak probádanou, jak bych sám chtěl, proto raději volím “Asteroidi” od Italů Progenie Terrestre Pura. Půlhodinka perfektního vesmírného ambientu si vás snadno omotá kolem prstu a na chvostu komety s vámi absolvuje vyhlídkovou jízdu po Mléčné dráze. EP má jedinou vadu – stopáž je na tak úchvatný výlet zatraceně krátká.

Manes - Be All End All

Artwork roku:

Manes – Be All End All
Všechny příčky mého Top 5 mají jedno společné – perfektní artwork. Vážně, každý se mi líbí a každý nějakým způsobem vystihuje hudbu, kterou doprovází. Přebal “Be All End All” jsem ale vybral hlavně kvůli tomu, že na něj lze těžko najít nějaký jednotný názor. Je tak divný, že se do něj buď zamilujete, nebo se na něj budete zhnuseně dívat skrz prsty. Ono se není co divit, je krásný a odporný zároveň. Obskurní. Tak trochu jako to zasyflené, zkurvené lidství, které tam někde v sobě každý z nás má.

Shit roku:

The Bordellos – Extra Smooth
Mohl bych si tu kopnout třeba do posledního Ortelu, nicméně mám za to, že kapela v tomhle ohledu dělá všechnu práci za mě. A pořád to není hudebně taková sračka jako počin “Extra Smooth” od Britů The Bordellos. Absolutně jsem nepochopil, co touhle parodií na hudbu chtěli sledovat, ale když se na to podívám zpětně, tak jsem k nim vážně byl ještě moc hodný. Dost možná i proto, že jsem se je nějakým způsobem snažil pojmout, nicméně když jsem si tu desku schválně pustil po půl roce, považuji těch 3,5 bodu za jejich vítězství, protože tolik si tenhle shit ani omylem nezaslouží.

Koncert roku:

Pontiak, Kurac: Praha – Klub 007, 16.4.2014
Přijde mi hrozně nefér, že bych měl do koncertu roku vmáčknout jen jednu událost, jeden okamžik. Těch skutečně úchvatných koncertů, které bych sem mohl napsat, bylo víc než dost, nicméně nakonec jsem zvolil Pontiak, protože jejich vystoupení pro mě bylo ve všech ohledech výborné. Živelné a syrově upřímné. Nefalšovaná radost z toho, že tři bráchové můžou sypat do lidí svojí hudbu a oni jim to oplácí nadšením minimálně stejným, čemuž dost specifické prostředí strahovské Sedmičky jen prospělo. Balík prožitků se propojil s určitými vzpomínkami, díky čemuž tenhle zážitek z hlavy jen tak nevymažu.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Videoklip byl v mém případě dost těsný souboj mezi “Lágnætti” z poslední desky Sólstafir a vůbec prvním klipem od Primordial. Nakonec jsem vybral ten ponuřejší, depresivnější, temnější… a snad i o kus atmosféričtější. Tím nechci říct, že první jmenovaný je špatný, to vůbec ne, ale zkrátka mě hnus a tahání mrtvol oslovilo přece jen o kousek víc, přestože klip Sólstafir nabízí víc vizuálních frajeřinek a parádně zachycený oheň.

Potěšení roku:

objevy
Letošní objevy. Jsou mezi nimi zejména domácí (Saiga, Divided, Kalle), ale i zahraniční (Spectral Haze, †††, Lethe a další). Vedle toho i několik velmi kvalitních počinů od interpretů, jako je Aneta Langerová, od kterých jsem to vůbec nečekal. V neposlední řadě spousta fantastických koncertů: Pontiak, Wovenhand, Manes, The Body, Sage Francis, Sui Generis Umbra a řada dalších.

Zklamání roku:

nic
Z hudebního světa? Upřímně, netuším. Mnohem víc jsem zklamán a částečně i nasrán z jiných věcí, které se v téhle republice dějí, naopak hudba je jednou ze zástupu věcí, díky kterým si zachovávám zdravý rozum. Pokud bych měl nějak zabíhat do negativ, nezaznamenal jsem žádný rozpad mojí oblíbené kapely, úmrtí jsou sice smutná, nicméně žádné mě nezasáhlo natolik, abych z toho byl špatný. Většinu relativně negativních událostí přecházím flegmatickým pokrčením ramen. Takhle spatra mě napadá jen stoupající obliba kapel jako Ortel, minimálně ve spojení s jejich tmářstvím, což je ovšem téma na delší debatu, které prakticky leží za hranicí hudebního světa. Takže… asi vážně vůbec nic.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Dobrý rok. Pro mě určitě. Koncerty, které mi utkvěly v paměti, by určitě vydaly víc než na počet prstů na obou rukou a alba jsou na tom početně ještě silněji. První pětku v úvodu mého eintopfu bych dokázal hravě doplnit minimálně další pěticí počinů, které mi nějakým způsobem utkvěly nejen v uších, ale především i v srdci a našel jsem si k nim nějaký vztah. 2014 pro mě byl hodně aktivní rok a hudebně to platí dvojnásob. Jsem dost zvědavý, co přinese ten současný.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.6 – speciál 2014 (Zajus)

Napsat komentář
Zajus

Zajus:
Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind

CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom

Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code

Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways

Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes

Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014

Videoklip roku:
’68 – Track 2 E

Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.

4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

Nachtmystium - The World We Left Behind

5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

Mindthorn - Black Shine of the Gloom

2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Neřadový počin roku:

Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Artwork roku:

Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Jason Rubenstein - New Metal from Old Boxes

Shit roku:

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Koncert roku:

Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku:

’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.

Potěšení roku:

vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Ne Obliviscaris

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #72.7 – speciál 2014 (Skvrn)

Napsat komentář
Skvrn

Skvrn:
Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
2. Dva – Nipomo

Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split

Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World

Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child

Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014

Videoklip roku:
Peste noire – Dans ma nuit

Potěšení roku:
Opeth

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.

2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.

3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.

5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.

Master's Hammer - Vagus vetus

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.

2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!

Neřadový počin roku:

Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.

Have a Nice Life - The Unnatural World

Artwork roku:

Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into Emptiness i Current 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.

Shit roku:

Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.

Koncert roku:

Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.

Videoklip roku:

Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.

Potěšení roku:

Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.

Tématické články

Kdo vlastně jsme a proč tvoříme Sicmaggot

Komentáře: 19

Sicmaggot

Když jsem před třemi lety spouštěl rubriku s prapodivným názvem “články”, avizoval jsem, že se zde mohou objevovat recenze a reporty nemetalových interpretů, což se také v následujících letech dělo. Relativně nedávno jsme se rozhodli od toho upustit a zpětně všechny tyto články přeřadit do klasických recenzí a reportů, protože recenze je recenze bez ohledu na žánr dané desky, nehledě na fakt, že máme v oblibě i jiné věci než metal, takže už toho bylo přespříliš a byl v tom bordel.

Ona rubrika článků však tím pádem trochu zeje prázdnotou a je otázka, co s ní, když jsme ji (zcela záměrně) nezrušili. Už v době, kdy se spouštěla, jsem měl v hlavě nápad, že by se zde tu a tam mohla objevit třeba něčí úvaha (bez nároku na terminologickou přesnost) na nějaké (samozřejmě hudební) téma. Už tehdy jsem však tušil, že to asi bude chvíli trvat, než něco takového opravdu vznikne, jelikož jsem si byl vědom své vrozené lenosti a také faktu, že ostatní kolegové za mnou v tomto ohledu nijak zvlášť nezaostávají, což je docela s podivem, jelikož já jsem na prokrastinaci takový expert, že mě překonává snad už jedině Metallica s tvorbou nové desky. Tak či onak, trvalo to pouhé tři roky, než jsem se k něčemu takovému odhodlal – a to něco samozřejmě přichází právě teď.

Otázkou je, nad čím vlastně budeme uvažovat. Popravdě mě k tomuto tématu přimělo několik komentářů, které se tu v průběhu let objevily především pod recenzemi. Jde o komentáře typu “jak si můžete jako profíci dovolit napsat tohle a tohle”, “od profesionálů bych teda nadávky nečekal” nebo naopak z opačného soudku “zprcali jste mojí oblíbenou kapelu, ale stejně jste jenom amatérskej blog, takže váš názor nemá žádnou cenu”. Nejsou to přesné citace, ale něco v tomhle smyslu se tu již nejednou objevilo.

Postupem času jsem si tak nějak uvědomil, že jsme to vlastně ještě nikdy nikde neřekli, za koho se považujeme, proč a s jakou motivací to všechno vlastně děláme. Spousta z kolegů z ostatních webzinů má v informacích o webu nějaké “manifesty” nebo svou filozofii ventilují skrze pravidelné redakční sloupky a editorialy. My jsme nikdy nic takového neměli a nedělali, pořád jen sypeme tuny recenzí a nic víc. Nevadí, pojďme to napravit teď – tedy, alespoň částečně, protože tohle žádný “manifest Sicmaggotu” opravdu není. Spíš je to menší povídání o tom, jak to vnímám jenom já osobně, moji kolegové to třeba mohou vidět trochu jinak nebo se mnou rovnou nemusí souhlasit vůbec v ničem.

Každopádně, profesionálové rozhodně nejsme, to je asi zřejmé. Jak se to pozná? Inu, vcelku jednoduše… řekl bych, že profesionální hudební kritik je ten, kdo vystudoval nějakou asi žurnalistiku (netuším, jestli třeba není nějaký obor přímo kritiky, jelikož jsem se o to v životě nezajímal) a kdo za své kritizování (kritika může být samozřejmě pozitivní i negativní) dostává zaplaceno.

První podmínku “jak poznat profesionála” nesplňuje nikdo z nás. Někteří z redakce vysokou školu vůbec nedělali, jeden případ na ni ještě věk ani nemá a většina z nás, co nějakou vysokou školu studují nebo vystudovali, si zvolila technická odvětví, nikoliv humanitní. Jedinými humanitními výjimkami budiž Prdovous a redakční benjamínek Thy Mirra, jenž v současné době jako jediný studuje alespoň něco trochu příbuzného žurnalistice, a sice český jazyk. Ani studium českého jazyka vás však podle mě nepředurčuje ke dráze profesionálního kritika – přinejmenším ne přímo.

Ohledně druhé podmínky se pak nemá příliš cenu bavit – je asi docela jasné, že nám za psaní recenzí samozřejmě nikdo nic neplatí. Což o to, mně by se to rozhodně líbilo a věřím tomu, že ani ostatní kolegové by nějakou tou kačkou za poslouchání podprůměrného power metalu nepohrdli, ale bohužel se doposud žádný mecenáš s naditým měšcem nenašel. Netřeba však dodávat, že stále doufáme, že se jednou najde!

Tím pádem se nabízí otázka, za koho se tedy považujeme. Odpověď na ni je však až prozaicky prostá – jsme jenom hudební fanoušci. Nic víc, ale ani nic míň. Kdyby se mě na tohle někdy někdo zeptal, mám už dlouhou dobu v záloze jednu výbornou odpověď, ale protože to za všechny ty roky nikdo nikdy neudělal, použiju to teď – nejsme hudební publicisté, jsme publikující hudební fanoušci. Jestli je to dobře nebo špatně, to ať posoudí každý sám.

Rozhodně se nepovažujeme a nikdy jsme se nepovažovali za něco víc jen proto, že máme nějakou stránku. Jsme normální fandové jako každý jiný, dokážeme se do nějaké kapely zbláznit, jiné zase nesnášíme; na koncertech se s radostí opíjíme a vstupné si (většinou) platíme sami jako všichni ostatní. Pořád si víc desek koupíme, než dostaneme na recenze. Jediný rozdíl mezi námi a všemi “normálními” fanoušky je pouze ten, že o hudbě navíc sem tam něco napíšeme a zveřejníme, protože nás to baví. Baví nás hudba (obecně), baví nás psát (taky obecně) a baví nás psát o hudbě, to je všechno.

Na tom, že jsme jenom nadšenci, zhola nic nezmění ani to, že se snažíme, aby to naše snažení za něco stálo (dokonce tak moc, že jsem napsal dvakrát snahu v jedné větě). Možná to zní trochu paradoxně, když fungujeme na blogu, sami víme, že to úplný ideál není, ale přinejmenším po té obsahové stránce se snažíme. Ačkoliv je pravda, že třeba ne vždy se to povede, občas člověk nemá svůj den a ve třicáté recenzi na goregrind v řadě už prostě nevíte, co tam psát, ale obecně tam ta snaha je a (snad ne úplně naivně) doufáme, že je to alespoň trošku vidět (což je logické – kdybychom to tak nebrali, nebyl by důvod to dělat).

Možná by se někdo mohl zeptat – jak tedy můžete psát recenze, když jste jenom obyčejní fanoušci? Jak si můžete vůbec dovolit něco kritizovat? Samozřejmě je to velice dobrá otázka, zcela vážně. Jak si to můžeme dovolit? Velice jednoduše – i samotný náš přístup k psaní recenzí je ryze fanouškovský. Nikdy jsme se netvářili, že to, co napíšeme, je nějaké dogma a jediná pravá a ta správná pravda, která by měla všem neosvíceným otevřít oči. Je to jen jeden subjektivní názor jednoho konkrétního člověka… když je pod recenzí jedno hodnocení, tak jsou to dva subjektivní názory, dvou konkrétních lidí. Toť vše.

Na druhou stranu, dovolím si tvrdit, že nějaký minimální přehled o hudbě máme. Když vezmu sám sebe, rockovou a metalovou hudbu jsem začal poslouchat někdy v druhé polovině 90. let, což už je nějaký ten pátek. Za svůj život jsem slyšel tisíce desek všech možných žánrů a dnes dokážu ocenit hudbu od rapu až k extrémnímu metalu, od rádiového popíku až po noise. A ostatní jsou na tom podobně – v podstatě u všech kolegů bych vám dokázal říct, že něco (a také co konkrétně) si rádi pustí mimo metal. Jaká je lepší kvalifikace psát recenze než to, že má člověk hudbu rád a rád ji poslouchá? Stoprocentně objektivní nemohou být ani ti profesionálové, kteří na to mají školy a berou za to prachy.

Netváříme se jako odborníci, protože jimi nejsme, to říkáme upřímně. Až na jednu výjimku, již shodou náhod opět reprezentuje Thy Mirra, nejsme aktivní muzikanti (tím je myšleno, že nehrajeme v žádných kapelách), a třeba já osobně nepoznám, jaký je rozdíl mezi tónem c a tónem d – tím pádem takové věci v recenzích ani neřeším. Hudbu ve své podstatě hodnotíme velmi triviálně – líbí nebo nelíbí. Akorát to prostě trochu víc okecáváme, protože nás to baví.

Navíc díky tomu, že jsme jenom fanoušci, si můžeme dovolit bez problémů dovolit napsat, co si opravdu myslíme, a klidně můžeme i používat nadávky, je-li to adekvátní. Když nám něco přijde jako regulérní sračka, není prostě důvod to tou sračkou nenazvat. Fandové při diskuzi u piva to taky řeknou, my to prostě napíšeme do recenze. A naopak když se do něčeho nadchneme, umíme to ocenit (a ne nutně jen desítkou v recenzi, opravdu si ty desky kupujeme a na koncerty chodíme!). Možná máme trochu specifičtější vkus než “průměrný” posluchač (samozřejmě berte s nadhledem, za elitáře se fakt nepovažujeme a sami máme v oblibě nejeden škvár), ale to už je vedlejší. Je nám vcelku jedno, jestli nízkou známkou třeba naštveme nějakého zhrzeného posluchače, kapelu nebo její label, protože upřímnost je nám přednější. Nicméně vzhledem k tomu, že už teď je tento text možná až příliš dlouhý a nerad bych vás unudil k smrti, si o tématu hodnocení recenzí povíme zase příště – a jestli se jen trochu zadaří, tak to bude dříve než za tři roky…

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Thy Mirra

Komentáře: 2

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V osmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Thy Mirry…

Thy Mirra

Thy Mirra:

Rammstein - Mutter
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 2.4.2001
Label: Motor Music

Rammstein – Mutter

Občas se ptám sám sebe, jak bych vypadal, kdyby mým uším maminka s tatínkem od malička neservírovali nejrůznější punky, rocky a metaly. Asi bych neměl červené vlasy, kérky, oblékal bych se jako civilizovaný občan a nemoshoval bych na ulici, když mi ve sluchátkách zahraje breakdown. Toto “hudební vzdělání” je jednou z věcí, za kterou svým rodičům vděčím v životě nejvíc. I když jsme měli doma gramec, věž, kabelovku a v ní běželo MTV, tak jsme tyhle věci nejvíc jeli v kazeťáku v autě. Ať už to byla Metallica, Judas Priest, AC/DC, Nirvana nebo Kabát a Dan Landa. Vždycky mě pobaví, když mě nějaká přehnaně drsná hardcorová star osočí, že poslouchám vidlácké Kabáty a vidláckého Landu, přitom v době, kdy on poslouchal Dádu Patrasovou, tak já jsem s rodiči trávil prázdniny pod stanem za poslechu “Děvky ty to znaj”. Každopádně zásadní moment pro mě nastal, když si tatík kdesi na kazetě nebo na čem opatřil “Mutter” od Rammstein.

Táta si vždycky jel trochu v tom industriálním metalu, sem tam Ministry nebo Die Krupps, Static-X a Marilyn Manson u nás frčí doteď, takže žádný div, že se dostal k Rammstein. Když to začal točit v kazeťáku v autě, byl jsem u vytržení, neboť jsem do té doby znal jen kapely, co zpívaly anglicky a česky. Zároveň jsem asi do té doby neslyšel nic, co by mělo takovou zlou a drsnou energii. Když jsem brzy po tom viděl v telce záznam z jejich “Live aus Berlin“, kde mají Rammstein obličeje natřené nastříbrno, a pak klip ke skladbě “Sonne” s kapelou převlečenou za trpasličí horníky a zfetovanou Sněhurkou, moje fascinace byla značná.

Bylo mi devět a dosud byl můj poslech dost v taťkově režii, ovšem když v roce 2004 vyšla deska “Reise, Reise” a já viděl klip k songu “Amerika”, propukla u mě masivní Rammstein-mánie, která vlastně trvá dodnes. Trávil jsem hodiny na netu a shromažďoval po jedné mp3ky, klipy, bootlegy, obrázky, obaly desek, texty… do desky “Mutter” jsem se vážně zamiloval, protože jsem ji už tenkrát znal celou nazpaměť. Ke každé písni na “Mutter” mam zvláštní vztah, song “Mutter” byl jediný od Rammstein, který se dál zahrát na akustickou kytaru a mohl jsem na něj balit holky, u “Feuer frei!” jsem pociťoval v jakousi národní hrdost, protože klip byl natočen v Praze, kus textu “Ich Will” jsem si ve dvaadvaceti nechal vytetovat na předloktí a pokaždé, když uslyším slova “Nun liebe Kinder gebt fein acht, ich bin die Stimme aus dem Kissen…”, tak si uvědomím, že to neni jenom intro k skvělému albu, ale i k mé části života, kde hudba hraje nejzásadnější roli.

Metallica - St. Anger
Země: USA
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 5.6.2003
Label: Elektra Records

Metallica – St. Anger

Když mi bylo jedenáct, objevila se zčistajasna v našem VW Passatu z roku 1986 právě vydaná deska “St. Anger”. Zrovna tahle fošna je asi u fans Metallicy nejméně oblíbená. Většina kapele vytýká, že natočili desku s nu-metalovým nádechem, místo toho, aby natočili druhé “…and Justice for all”, že už to jako není ta stará dobrá Metallica, kterou mají spojenou s opojným obdobím vlastní puberty a prvních sexuálních zážitků. Druhá část fans si stěžuje, že na albu nejsou sóla a bicí znějí jako popelnice. Mně bylo jedenáct a měl jsem totálně na salámu, co kdy Metallica natočila nebo nenatočila, prostě jsem tu desku neskutečně žral. Bylo mi putna, jestli Lars buší do nejvyšší řady od Tama nebo do plastových kbelíků od Primalexu, prostě to byl náser a o to šlo.

V té době jsem se taky dostal k dokumentu “Some Kind of Monster”, který popisuje okolnosti okolo nahrávání “St. Anger”, a i když jsem neuměl anglicky, pochopil jsem, o čem to je: nasraná kapela nemá daleko do rozpadu a svojí frustraci vloží do nasrané desky. Už první tóny otvíráku “Frantic” naznačily, kam se bude vyvíjet moje hudební cesta. Vzteklý James Hetfield mi skrz “St. Anger” otevřel cestu k thrash metalu, k hardcoru, nu-metalu a všemu, co k tomu patří. Přes starší desky Metallicy jsem se sice dostal k Slayer, Anthrax, Kreator a dalšímu množství 80’s thrash metalu, jehož všechny představitele už dneska asi ani nedám dohromady, ale “St. Anger” mě vrhnul vstříc věcem jako Soulfly a Sepultura, které byly moje modly několik let, pak Machine Head, Slipknot, Fear Factory, Limp Bizkit…

Dlouho jsem měl nad postelí release poster k této fošně s tou neméně nasranou pěstí na obalu a ve chvíli, kdy jsem dostal svojí první elektrickou kytaru, jsem nezadrnkal obligátní “Smoke on the Water” jako každý mladý rocker, když to dostane poprvé do ruky, ale rovnou jsem vyšvihnul hlavní riff ze “Some Kind of Monster”. Ještě dneska, na týden přesně jedenáct let od vydání, mám při poslechu toho masivního zařezávání chuť rozhodit kladiva, zuřivě moshovat a ničit věci okolo sebe. Naserte si všichni pravověrný fotrovatý fanoušci, “St. Anger” je nelítostná brutalita!

Green Day - American Idiot
Země: USA
Žánr: punk rock
Datum vydání: 20.9.2004
Label: Reprise Records

Green Day – American Idiot

Občas se mě lidi ptají, jestli jsem jako teda metalista nebo pankáč nebo emák nebo co teda vlastně, zvlášť v případě, kdy mám k barevným vlasům na sobě růžové podkolenky a mikinu Burzum nebo handmade tílko Strapping Young Lad, a já jim nejsem schopen uspokojivě odpovědět, protože můj vztah k punku je přinejmenším stejně hluboký jako k hořícím kostelům a koťatům s kresbou srsti ve tvaru převráceného kříže. Z tatínkova fondu kazet jsem znal Tři sestry a E!E a již ve čtyřech letech mi bylo vysvětleno, co je to punk, že to obnáší nosit jakási indiánská číra, že to dřív bylo jako ostře zakázaný a dneska to taky neni uplně v ouklendu bejt takovej pankáč, což se mi už tenkrát celkem líbilo.

Když jsem v jedenácti přišel na osmiletý gympl, obdržel jsem od jedné spolužačky vypálenou kopii “American Idiot” od Green Day, která byla zrovna nová a divoce frčela v hitparádách (Eso, Medúza,… znáte to, ne?) a hlavně dost frčela i u nás ve třídě. “American Idiot” byla první koncepční deska, se kterou jsem se setkal, a dost mě ten nápad nadchnul. Protože měla “American Idiot” jakožto koncept i výraznou vizuální a grafickou image, tak jsem nelenil a od spolužáka jsem si vypůjčil originál, okopíroval si booklet a naučil se texty komplet nazpaměť. Od dalšího spolužáka jsem si pak půjčil DVD “Bullet in a Bible”, což byl záznam z turné k “American Idiot” a pak jsem na to koukal pořád dokola. Eeehm… ještě jsem mu to nevrátil.

Hrozně mě baví eposy “Jesus of Suburbia” a “Homecoming”, které se každý skládají vlastně z pěti na sebe navazujících písní, což jsem od té doby snad u žádné kapely neviděl. Nejradši jsem ale vždycky měl nářez “St. Jimmy”, který jsem rád drhnul na svojí první akustickou kytaru s dojmem, že to zní stejně awesome jako originál. Samosebou na kytaře bylo několik DIY samolepek s motivem “American Idiot”, že jo…

Velice legrační bylo, když jsem půl roku po vydání “American Idiot” viděl na Óčku klip k songu “Basket Case” a nadmíru jsem se podivil, že Green Day už stačili vydat další album. Zkusil jsem o nich najít něco na internetu a zjistil jsem ke svému překvapení, že “Basket Case” je z desky “Dookie”, která vyšla v roce 1994, a že “American Idiot” není jejich první, nýbrž sedmá řadovka. Když jsem nastudoval diskografii Green Day, následovaly pop-emo-gay-punk kapely Fall Out Boy, My Chemical Romance, Blink 182, Good Charlotte, The Offspring… to už rozvádět dál nebudu. Prostě pankáč jsem a hotovo.

Celldweller - Wish Upon a Blackstar
Země: USA
Žánr: electronic metal
Datum vydání: 12.6.2012
Label: FiXT Music

Celldweller – Wish Upon a Blackstar

Dost bylo povídání o mém tátovi, Celldweller mi poprvé pustil bubeník z mojí kapely v roce 2012 a najednou jsem objevil další možnost v hudbě, a sice kytary s elektronikou, která nehraje druhé housle. Původně jsem zvažoval, že na tuto pozici vložím podobně vyváženou desku “A Flash Flood of Colour” od britských Enter Shikari, kterou jsem si hodně oblíbil, ale přeci jenom k ní nemám takový vztah jako k Celldweller. Taky jsem přemýšlel o Laibach a jejich koncepční sbírce “Volk”, kde se sice nachází nepřekonatelné skladby jako “Italia” nebo “Slovania“, ale je tam i pár věcí, které mě tolik neba. Odsunul jsem i Combichrist (H. promine) a sáhl jsem po tom nejzábavnějším z mojí pomyslné elektro sekce.

První tři desky v této studii jsem si oblíbil v době, kdy mi ještě nebylo ani patnáct, ale teď už jsem mnohem dospělejší, tak si snažím vybírat i dospělejší alba, což je bezesporu případ “Wish Upon a Blackstar”. I když se mi Celldweller na první poslech děsně líbil, naprosto jsem se nemohl skrz jeho druhou řadovku prokousat. Ono to vlastně možná ani nejde, i když je deska taky tématicky konceptuálně propojená, tak je první polovina alba taková skoro diskoška, refrény a veselé hymny jako “The Lucky One” a “Louder Than Words”. Následuje brutální petarda “Unshakeable”, asi nejlepší věc z desky, a pak přichází postupně předěl v podobě naléhavé “Eon” a zbytek alba se nese v mnohem vážnějším duchu a pochmurnější náladě.

Dlouhou dobu jsem poslouchal jenom prvních sedm stop a pak jsem to vypnul, protože mě to přestalo bavit. Jednou jsem jel ze školy, na dobrou náladu jsem si pustil “Wish Upon a Blackstar” a řekl jsem si, že ji doposlechnu celou. Výsledkem bylo, že po sérii “So Long Sentiment”, “Gift for You” a “The Seven Sisters” se moje dobrá nálada změnila v takřka sebevražednou depku, na což jsem po první zpívánkové půlce alba nebyl připraven. Vlastně je to teprve tak cca dva měsíce, co se mi podařilo prokousat se až do konce desky a oblíbit si i epický zavírák “Against the Tide”, což podle mě dává “Wish Upon a Blackstar” onu jedinečnost, že mi to trvalo rok a pů, dostat se až na konec.

Je to úžasná deska a o tom, jak mě hudebně inspiruje svojí geniální hudební propracovaností, by se dal napsat jednou tak dlouhý článek. Klayton (člověk, který sám stojí za projektem Celldweller) je prostě třída a netrpělivě očekávám, až konečně přijde s dalším řadovým albem.

Breakdown of Sanity - Mirrors
Země: Švýcarsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.4.2011
Label: selfrelease

Breakdown of Sanity – Mirrors

I když mě lidi označují různě, pankáč, metalista, emák, nevím co… tak paradoxně nějvětší příslušnost cítím k hardcorové scéně, kde člověk přeci jenom narazí na fajn lidi častěji než v armádě übertemných metlošů nebo věčně zkárovaných smrdutých pankáčů. Jo, teď mluvím jako klasický arogantní corař, každopádně určitě díky tomu, že jsem hrál ve dvou metalcorových kapelách, jsem si vybudoval hluboký vztah i k tomuto žánru a cítím povinnost zde zmínit i nějakou zásadní desku těchto stylů.

Moje první letmé setkání s metalcorem se odehrálo s kapelou Bullet for My Valentine, kteří jsou ale přeci jenom pořád tak trochu k Metallice než k metalcoru (tím myslím desku “Scream Aim Fire”, ne to, co tvoří dneska!). Původně jsem tedy chtěl uvést fošnu “Deep Blue” od Parkway Drive, potom jsem uvažoval o Heaven Shall Burn, ale pořád to není ještě ten nejtvrdší metalcore, co se mi dostal zatím pod ruku. Cca rok zpátky jsem objevil Švýcary Breakdown of Sanity a teprve jsem si zjistil, zač je toho “breakdown”.

Oficiálními, internety zvolenými králi breakdownů jsou sice moji oblíbenci Emmure, ovšem i když obě kapely vaří ze stejného materiálu, jsou Breakdown of Sanity o hodně kreativnější, minimálně co se první desky týče. Proč vlastně “Mirrors” tolik žeru? Kostra jejich songů je mix klasických metalcorových postupů, vydatně nařezaných breakdowny, ale tam, kde 95 % corových kapel dojde dech a nápady, tak Breakdown of Sanity směle pokračují dál.

Kdo se aspoň trochu orientuje v žánru, musí se mnou souhlasit, jak některé deathcorové kapely dokážou být repetitivní (konkrétně třeba Suicide Silence, Carnifex nebo Thy Art Is Murder fakt nedávam) takže jakkoli to může znít primitivně, neskutečně mě baví, že na desce “Mirrors” jsou v každém songu momenty, na které se člověk těší, ať už je to uměle nasekaná kytara nebo vokál, dětský hlas, který jen tak promluví do breakdownu, Obamův výkřik “Yes we can!”, prohazování kytar v levém a pravém kanálu nebo vypípávání slova “fuck” synťákem. Všechno jsou to drobnosti, které ale dokážou album rozčlenit a dodat mu nějakou rozmanitost.

V nekonečném množství metalcorových kopírek a vykrádaček působí “Mirrors” alespoň na mě dost nápaditě a díky přítomnosti synťáků, klavíru, houslí a dalšího koření navrch bych neváhal označit “Mirrors” za nejlepší žánrovou desku, co jsem kdy slyšel. Teď jsem si uvědomil, že u každé desky zmiňuju nějaké songy a tady jsem to trochu vynechal, takže jednoduše: “Lights Out”. Víc říkat není třeba.

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Skvrn

Napsat komentář

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve sedmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Skvrna

Skvrn

Skvrn:

Chinaski - Premium (1993-2003)
Země: Česká republika
Žánr: pop / rock
Datum vydání: 30.9.2003
Label: B&M Music

Chinaski – Premium (1993-2003)

Jestliže mí kolegové z redakce s hudbou začínali na tom, co jim doma padlo pod ruce, u mě je to tak trochu jinak. Ne, že bych se nezajímal o to, co tehdy “naši” poslouchali, ale ta muzika vždycky jen profičela kolem mě. Tehdy to na mě bylo moc složité. Máti byla odrostlá na klasické hudbě, táta pak na kapelách, jako jsou Pink Floyd, Genesis, David Bowie nebo Joe Satriani. A jelikož jste právě zavítali na převážně metalovou stránku, je vám zřejmě hned jasné, jaká cesta mi byla do budoucna bližší.

Teď ale postupně. Jak jsem se zmínil, cestu jsem si musel hledat spíš sám, protože jsem hudbu svých rodičů nebyl schopen vstřebat. Ani nevím proč, ale úplně první skupinou (teď pominu dětské písničky Svěráka a Uhlíře, které snad umím až doteď nazpaměť), o níž jsem se začal zajímat z vlastního popudu, byli Chinaski. Vážně nevím, co mě na téhle kapele tak zlákalo, u nás doma je znali možná z rádia a ve škole? Taky ne.

Úplně první deskou, kterou jsem si nechal vypálit, byla právě vybraná kompilace. Kdybych se hodně snažil, dost možná bych našel i vlastnoručně malovaný obal jak k “Premium (1993-2003)”, tak i k albu “07”. Tehdy mi bylo nějakých deset let (jen pro info – jsem ročník ’96, tudíž tu nečekejte záplavu Sabbathů, Motörheadů a jiných heavy metalových klasik) a upřímně na tohle období vzpomínám moc rád. Chinaski jsem prostě zbožňoval, texty znal skrz naskrz, aniž bych tušil, o co v nich vlastně “gou”. Jsem si jistý, že i teď bych spatra vytáhl text nejedné písničky, což považuji při faktu, že poslední roky jsem Chinaski zaslechl možná někde v rádiu v hospodě, za úspěch. Jo, nekecám, dávám to (“Já jsem vedoucí, já jsem king” – úsměv).

To, že jsem měl kapelu opravdu rád, dokumentuje fakt, že úmrtí bubeníka Pavla Grohmana mě hodně zasáhlo. Doteď si pamatuji na ten zděšený pocit, když jsem si onu smutnou novinu dověděl v rádiu. A to jsem už tehdy, v roce 2008 byl hudebně trochu jinde. Tahle kapela prostě navždycky zůstane tou první a fakt, že byla základem pro mé následující hudební toulky, jí už nikdo nevezme.

Rammstein - Rosenrot
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 28.10.2005
Label: Universal Music

Rammstein – Rosenrot

Následuje období temna… období hledání, nejspíš krize středního dětství (smích). S člověkem se začalo něco dít a už vlastně ani nechtěl být dítě a Chinaski mu začali připadat trochu nudní. Začal jsem tedy hledat. Místo toho, abych zapátral v nevyčerpatelných rodinných archivech, jsem se jal poslechu komerčních rádií. Ani nedokážu jmenovat jednotlivé interprety, i když rádio jelo nostop od rána do večera. Naštěstí to byl opravdu jen stav přechodný a hodně rychlý. Pár měsíců nato mě poslouchání neuvěřitelně přiblblých keců ještě blbějších moderátorů začalo otravovat. I tuhle kapitolu beru pozitivně. I když šlo o jeden velký přešlap, člověk se aspoň naučil, čemu se do budoucna obloukem vyhýbat.

Tak to byla krátká vsuvka a teď již k Rammstein, kterým také patří jedno nezdolné prvenství. Když se hodně zamyslím, Rammstein byli první metalovou kapelou, jejíž hudbu jsem si dobrovolně pustil. Ne, opravdu mě do poslechu metalové hudby nikdo nenutil, ovšem nevylučuji, že bych předtím nějaký ten populárnější “hevík” neslyšel na rádiu Beat nebo tak někde. Byla to řadovka “Rosenrot”, kterou si otecko přinesl vypálenou domů. Nejsem schopen racionálně vysvětlit, proč se zrovna Rammstein zatoulali do mého přehrávače, když těch jiných cédéček bylo fůra. Možná ta loď představovala očekávání něčeho velkolepého, a i kdyby to bylo trochu jinak, “Rosenrot” jsem prostě propadl. Holt šťastná ruka…

Tehdy to bylo ještě trochu jiné. Ta muzika mi přišla skvělá, považoval ji za něco výjimečného, především proto, že jsem neměl s čím srovnávat. A i když poslední roky jsem “Rosenrot” slyšel možná jednou, pořád je to album, které bych dneska bez problémů přejel. I s odstupem pořád nechápu, proč se na “Rosenrot” plive. Určitě se ostatním deskám Rammstein hodně vymyká, není to žádný velký nářez jako jiné fláky kapely, ale pořád svou kvalitu má, byť jinde než v těch přímočarých palbách.

Serj Tankian - Elect the Dead
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Serj Tankian – Elect the Dead

Nastává další hledání, tentokrát prostřednictvím třídního osazenstva. Pamatuji, že tehdy hodně frčel pop-punk ve stylu Sum 41, Green Day a Blink 182. No, a co se líbilo třídním špičkám, se muselo zákonitě zalíbit i mně. Kapelou, která ukončila tohle období, byli The Offspring, k nimž jsem se dostal, světe div se, úplně sám. Tuším, že to bylo nějaké kompilační album, jež jsem jeden čas neustále sjížděl od začátku do konce.

Jenže ti, kteří změnili moje veškeré chápání hudby se nejmenovali jinak než System of a Down, především pak frontman Serj Tankian. Doté doby jsem hudbu sjížděl ve stylu jedno album plus pár písniček neustále dokola. S Tankianem se to však začalo postupně měnit. Začal jsem se šťourat ve starších počinech kapel (v tomhle případě tedy System of a Down), až jsem objevil nově vydanou Tankianovu desku, debut “Elect the Dead”, kterou vnímám jako ze všech pěti vybraných nahrávek jako tu nejpodstatnější. Co mě ale na “Elect the Dead” tak vzalo?

Určitě se dá říct, že až na pár výjimek je to album hodně chytlavé, ovšem to určitě nebyl pravý důvod, proč jsem se vydal touhle cestou. To bych mohl rovnou zůstat na popových srágorách v rádiu. Asi nejpodstatnější důvod byl klavír, který se celou nahrávkou umě proplétal. Fakt, že si můžu vlastníma rukama zahrát ty nejoblíbenější písničky byl natolik silný, že jsem u tvorby tohohle chlapíka zůstal na dlouhou dobu a i nyní jeho hudbu plně respektuji a jsem jejím velkým zastáncem.

Nejenže jsem byl na sto procent přesvědčen zůstat u tvrdé hudby, ale cítil jsem i odhodlání objevovat nové. Mimo odpočítávání dní do další Tankianovy nahrávky (“Imperfect Harmonies” – v tomhle případě taky nechápu neustálou kritiku) jsem se vrhnul do naprosto neznámých vod metalové hudby.

Netřeba asi říkat, že první metalové desky nebyly něčím, čím bych se chtěl dnes chlubit, ale tuším, že si takovým (především pak z mé generace) obdobím každý prošel. Při jmenování kapel, jako jsou Ensiferum, Sabaton, Equilibrium, Korpiklaani, se začínám chytat za hlavu, ale když se to tak vezme, opět přispěly k utváření dalšího vkusu. Několik skupin z onoho období mám dodnes docela rád – za všechny jmenuji Eluveitie, Amorphis, možná i Children of Bodom.

Moonsorrow - Kivenkantaja
Země: Finsko
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 10.3.2003
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Kivenkantaja

Jak už jsem naznačil výše, i já jsem se stal “obětí” té (tehdy vrcholící) trendové vlny folk metalu. Výše vyřčená jména jako Ensiferum nebo Korpiklaani asi mluví za vše. Jenže naštěstí mě tahle muzika rychle omrzela a začal se poohlížet po něčem náročnějším, něčem, co se mému uchu nezalíbí na první poslech, ale naopak vykvete až s několikátým setkáním. Však víte, o čem mluvím…

Zlomovou kapelou byli v tomhle ohledu finští Moonsorrow, konkrétně nahrávka “Kivenkantaja”. Nejenže tahle parta znamenala de facto konec poslechů sračkoidních opileckých výlevů komerčních folk metalových kapel, ale navedla mě na žánr, kterému úspěšně holduji dodnes – black metalu. Ten na “Kivenkantaja” sice zdaleka nemá hlavní zastoupení a v rámci diskografie kapely jde spíš o “méně černou” desku, ovšem blackové prvky jí nemohu upřít.

Ony zmíněné zásluhy však nejsou ani zdaleka tak důležité jako fakt, že “Kivenkantaja” byla první deskou, která byla výrazně kompaktní, působila vyváženě a vyznačovala se prvotřídní epickou šíří. Už to nebyly tříminutové připitomělé vyřvávačky ve stylu “Vodka, vodka, vodka”, ale skladby, ve kterých bylo co objevovat. Koneckonců to tak je u všech nahrávek Moonsorrow. Tehdy mě sice bavily spíš přímočařejší kousky jako “Unohduksen lapsi”, nedlouho nato jsem si oblíbil i skladby výpravnějšího rázu jako úvodní “Rauniola”.

I když “Kivenkantaja” s odstupem času možná není nejlepší deskou Finů, byla prostě první a to jí nikdo upřít nemůže. Však to znáte sami, první setkání s kapelou bývá často to nejlepší. Když se ještě krátce zamyslím, Moonsorrow dodnes patří ještě jedno prvenství. Druhá řadovka kapely – “Voimasta ja kunniasta” je první deskou, kterou jsem si obstaral ve fyzické podobě, a i když má sbírka není něco, s čím bych se chtěl dvakrát chlubit, i tady hráli Moonsorrow nadmíru důležitou roli.

Enslaved - RIITIIR
Země: Norsko
Žánr: progressive / viking / black metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Nuclear Blast

Enslaved – RIITIIR

Poslední zastávkou mého putování budiž poslední studiovka norské legendy Enslaved. Jak jsem už naznačil v jednom odstavci u Moonsorrow, black metal je u mě dodnes číslo jedna. A bylo by to trochu zvláštní, kdyby se ve výčtu pěti nejzásadnějších alb neobjevil ani jeden z norských black metalových velikánů. Enslaved však v rámci mé hudební cesty hrají doteď natolik významnou roli, že ani norská scéna v tomhle pětialbovém výčtu nezůstane zkrátka.

“RIITIIR” v jistém slova smyslu totiž pokračuje tam, kde svou troškou do mlýna přispěla “Kivenkantaja” od Moonsorrow. “RIITIIR” mě totiž napevno nasměrovalo do vod špinavého black metalu, i když má tohle album vlastně k ortodoxnímu black metalu na hony daleko. Plně sofistikovaný monolit prog metalových kytar doplněných o pestré vokální linie zabalených do perfektního zvuku mě v oné době přiváděly do posluchačského šílenství. A jak si “RIITIIR” pouštím dnes, nic z jeho výjimečnosti neubylo, ba naopak. Songy jako “Materal” a “Storm of Memories”, které mě tehdy ještě tolik neuchvacovaly, mě oslovují zase dnes a přiznám se, že i dnes bych s tou desítkou neváhal.

O unikátnosti Enslaved, potažmo i samotného “RIITIIR”, mě přesvědčil fakt, že zvukově i vývojově je tahle kapela prostě samorost. Určitě najdete v tvorbě jiných kapel kupu společných znaků, ale takhle hladký a nenucený přesun z hladin nekompromisního black metalu až do pestrého progresivního metalu jsem hledal u jiných skupin zbytečně – nenašel.

Netuším, které desky by se v tomhle seznamu slunily za pár let, hádám však, že žádné jiné black metalové album to už nebude. I když je to stále mé hlavní pole působnosti a objevuji stále další kvanta skvělých kapel, dovolím si říct, že právě “RIITIIR” je pro mě tou nejzásadnější black metalovou nahrávkou a jí taky navždy zůstane. Ta další podstatná nahrávka nejspíš black metal (minimálně v té klasičtější podobě) mine.

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Zajus

Napsat komentář

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V šestém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Zajuse…

Zajus

Zajus:

Linkin Park - Hybrid Theory
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 24.10.2000
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Hybrid Theory

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních “umělců” hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. “Hybrid Theory” jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž “Mutter” by mohlo “Hybrid Theory” v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality “Hybrid Theory” mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na “Hybrid Theory” ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: “By Myself”, “In the End” a hlavně “A Place for My Head” se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce “Meteora”, nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál než v případě “Hybrid Theory”. Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické “A Thousand Suns” bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.

Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Machine Head – The Blackening

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák “Clenching the Fists of Dissent” je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením “for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell” v “Aesthetics of Hate” se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde “Halo”. S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je “Halo” takřka prototyp výtečné metalové skladby.

“The Blackening” je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o “Colors” od Between the Buried and Me, “In Sorte Diaboli” z pera Dimmu Borgir, “Rise to Ruin” death metalistů Gorefest či debut In Vain, “The Latter Rain”. “The Blackening” však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem “The Blackening”. Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.

Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 16.4.2007
Label: Roadrunner Records

Porcupine Tree – Fear of a Blank Planet

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a “Fear of a Blank Planet” za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem “The Incident”, kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. “Fear of a Blank Planet” bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v “Sleep Together” se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos “Anesthetize” prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě “Anesthetize”.

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo “Fear of a Blank Planet”. Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.

King Crimson - In the Court of Crimson King
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.10.1969
Label: Island Records

King Crimson – In the Court of Crimson King

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím “Atom Hearth Mother” a “Meddle” spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární “Close to the Edge” od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos “Lizard” ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji “In the Court of Crimson King”, jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní “21st Century Schizoid Man” nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako “Money”, “Black Sabbath” nebo “Stairway to Heaven”. Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také “Epitaph”. Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. “In the Court of Crimson King” však nejsou jen tyto dvě skladby – všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru “Moonchild” je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?

Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady
Země: USA
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 20.1.1963
Label: Impulse! Records

Charles Mingus – The Black Saint and the Sinner Lady

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit “Abbey Road” od The Beatles a “The Seer” od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro “The Black Saint and the Sinner Lady”. Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a “The Black Saint and the Sinner Lady” bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá “Sahara” od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností “The Black Saint and the Sinner Lady” poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. “The Black Saint and the Sinner Lady” loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.