 |
| Země: Itálie Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 9.9.2013 Label: Bakerteam Records Tracklist: Hodnocení: 5,5/10 K recenzi poskytl:
|
Moderní doba, ve které žijeme, přináší mnohé – moderní technologie, moderní trendy, moderní střihy trenclí… Ale jelikož nejsme katalog spodního prádla, ale webzine zabývající se tvrdou hudbou, bude vás spíše zajímat, že moderní doba přináší i moderní přístupy k tvorbě hudby, té metalové nevyjímaje. A jedním z mnoha příkladů, jak může takový moderní metal znít, je i řadová prvotina “Symmetry of Scorn” od mladé italské kapely Pursuing the End, která se touto deskou snaží ukousnout svůj kousek z koláče popularity. Otázka zní, jestli na to mají hudebně, a právě na ni se tu pokusím zodpovědět, takže pokud vás to zajímá, račte číst dál.
Jelikož je moderní metal pojem širší než ramena Schwarzeneggerovic Arnieho, rozhodně nebude na škodu si trochu přiblížit, z čeho tu svojí trošku do žánrového mlýna uklohnili Pursuing the End. Pokud jste čirou náhodou před čtením recenze zabrousili na Encyclopaedia Metallum a dočetli se tam cosi o žánru gothic/symphonic metal, tak na něj můžete zase v klidu zapomenout, protože ačkoli špetka gothic metalu “Symmetry of Scorn” koření a také se tu hraje na klávesy, cpát desku do téhle přihrádky je jednoznačně blbost. Pursuing the End totiž na své prvotině čerpají zejména z melodického death metalu a metalcoru a tento základ obohatili příspěvkem různých elektro/industriálních smyček a samplů, které dovádí ten moderní feeling zase o kousek dál. Pak jsou tu již zmiňované klávesy, ale ty už spíše doplňují a zjemňují kytarový/elektronický základ a nijak zvlášť se dopředu necpou. A když už tu padla zmínka o gothic metalu, dejme tomu, že se ho tam kousíček skutečně někde skrývá, ale nečekejte nic v klasickém střihu druhé poloviny devadesátých let, neboť Pursuing the End se zde asi trochu inspirovali pojetím gothic metalu, jak ho známe z repertoáru spíše pozdějších Lacuna Coil. Na ně (a pochopitelně nejen na ně) pak odkazuje také kombinace ostrého mužského vokálu, který se pohybuje někde na pomezí death metalového a corového výrazu, s čistým ženským zpěvem, jehož melodické linky opět připomínají, že se někde v hlubinách “Symmetry of Scorn” ten Lacuna Coil-like gothic metal přeci jen ukrývá. Takže jakous takous představu bychom měli a teď ještě zjistit, jestli je to dobré, či nikoli.
Odpovědět na tuhle otázku není úplně jednoduché, nebo spíš jinak – pravda se skrývá někde mezi těmito dvěma krajními polohami. Na to, že Pursuing the End letos slaví třetí rok existence, je jejich počin kompozičně celkem vyzrálý a rozhodně nepůsobí, jako by někdo přišel k rozloženému puzzle, začal ho skládat a nepasující kousky nějak ostříhal a prostě přilepil. Muzika jako taková si ubíhá bez větších problémů a na větší části 42 minut stopáže to všechno více či méně funguje. Kytaristé na svoje nástroje podle všeho hrát umí, čas od času potěší celkem pěkným riffem, vyhrávkou nebo sólem a až na výjimky střídmě užitá elektronika do toho také nějak zapadá.
Ironií osudu je ale skutečnost, že ačkoli to zní jako opatrná pochvala (a ona to vlastně opatrná pochvala také je), je to zároveň kámen úrazu celé desky. Ona totiž tak nějak funguje, ale to je všechno. I když se jednotlivé skladby navzájem liší, na nějaké konkrétní momenty bych si nevzpomněl, ani kdybyste mě přemlouvali španělskou botou. Neříkám, že tam nejsou příjemné a celkem poslouchatelné pasáže, ale když si je člověk není schopen vybavit, tak jejich atraktivita ve výsledku celkem bledne. Zkrátka je to necelá tři čtvrtě hodina relativně slušného řemesla, které však zoufale postrádá nápady, okolo kterých jde třeba i pomocí nějaké té vaty vystavět hodnotné album. A podobně jako instrumentální stránka věci jsou na tom i vokály. Že je growl trochu bez výrazu, to mi vlastně ani nevadí, protože se to děje i v lepších rodinách, ale docela mě mrzí, že se nijak zvlášť nepodařilo zúročit ani velice hezký hlas Chiary Manese. Ta sice zpívá docela pěkné melodie, a to intonačně bezchybně, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že balancuje někde na pomezí klasicky školeného a civilního hlasu. Ve výsledku tak zní dost nejistě, místy to ke zbytku materiálů ne úplně pasuje a je to vážně škoda, protože Chiara je zjevně schopná zpěvačka.
Kam s ním, ptal se Jan Neruda, a stejně tak se teď ptám i já. Do odpadu rozhodně nepatří, ale abych si “Symmetry of Scorn” vystavoval na čestném piedestalu svojí sbírky, to taky ani náhodou. Nejradši bych ho tedy nechal prohučet vodopádem čistokrevného průměru, ale na to je mi kapely zase trochu líto. Ačkoli totiž milí Italové rozhodně nestvořili žádný zázrak, má to jejich dílo i nezpochybnitelné světlé momenty, které jej přeci jen dostrkali kousek nad hranici průměru. Jestli ale mám rozhodovat mezi 5,5 a 6, alibisticky sáhnu po nižší známce, protože na šestku to zkrátka není. Sice o fous, ale není, je mi líto…