Země: Izrael Žánr: progressive metal Datum vydání: 14.5.2012 Label: selfrelease Tracklist: 01. Kono Yume 02. Breathe 03. Obsession 04. Blue 05. Unfair 06. Utopia Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Progresivní rock (potažmo metal) nabírá v posledních letech neskutečné obrátky. Žánru, který svůj vrchol (alespoň v té původní formě) zažil již někdy v 70. letech, se dnes začíná věnovat čím dál tím více mladých kapel. Díky svým rozdílným původům, hudebním vkusům a cílům do něj vnášejí nové a nové vlivy a dále ho obohacují. Ačkoliv se mi tento směr velice líbí, dnes bych chtěl napsat pár řádků o debutovém albu kapely, která naopak dosavadní vývoj progresivního metalu skvěle reflektuje a shrnuje. Distorted Harmony jsou hudebníci pocházející z Izraele (ze země, která v poslední době doslova chrlí skvělé kapely – kromě zaběhnutých Orphaned Land či Melechesh zmiňme třeba nadějné nováčky Winterhorde a Arafel), ovšem tuto skutečnost byste z jejich hudby v podstatě nemohli poznat. Distorted Harmony totiž ve své tvorbě spojují to nejlepší, co progresivní metal (či spíše symfonický prog) může nabídnout.

Střípky do skládanky, jíž “Utopia” je, lze při poslechu snadno identifikovat. Největší díl inspirace si Izraelci berou od Američanů Dream Theater. Snadno to poznáte v rychlých instrumentálních sekcích, při níž klávesy i kytary předvádějí vskutku obdivuhodné vylomeniny. I zvuk alba je nejspíše inspirován právě touto legendou. Jinde naopak uslyšíte potemnělé pasáže lehce načichlé náladotvorností Opeth, či chytlavé melodie à la Porcupine Tree z přelomu tisíciletí. Některé refrény pak mají energický náboj ve stylu skladeb Muse. Jinými slovy, “Utopia” je jako velký kotel plný těch nejlepších přísad, ale jak už víme od pana Čapka, to ještě zdaleka není zárukou úspěchu.

Distorted Harmony se však nevystačili se zmíněnými přísadami a jako třešničku na dortu tak přidali jednu vlastní: symfoničnost. Ta je asi první věcí, které si na albu všimnete – ostatně celá první minuta první skladby je záležitostí symfonickou. O vše se postaral klávesák Yoav Efron. Jeho práce je slyšet takřka všude. Tvoří nejen přechody mezi skladbami, angažuje se totiž i v jejich nitru a to je opravdu hodně znát. Jeho klávesy zní chvílemi zcela minimalisticky, jindy zase velkolepě. Velmi věrně emuluje smyčce, zatímco jindy skutečnost, že jde o pouhé klávesy, nijak neskrývá. Yoav Efron navíc stojí i za produkcí alba, takže všelijaké hrátky se zvukem (občasné samply a měnící se efekty kytary či baskytary) lze přičítat právě jemu. Celkově lze nazvučení alba nazvat precizní. Vzhledem k tomu, že za jeho produkcí nestojí žádný label, jde tak o velmi potěšující skutečnost.

Pouhých šest skladeb vydá dohromady na téměř hodinu hudby. Bohužel ne všechny písně jsou stejně silné a tu nejslabší nalezneme hned na začátku. Úvodní “Kono Yume” obsahuje vše, co budu na následujících písních chválit, ovšem v jejím případě tato kombinace nefunguje tak dobře. Není to průser, ale na otevírák jinak skvělého alba se tato píseň podle mě vůbec nehodí. Přestaňme však kňučet a pojďme dál. Hned druhá píseň je totiž úplný a nefalšovaný skvost. “Breath” je nejemotivnější skladbou alba. To ostatně naznačuje již akustický začátek a následný smyčcový rozjezd. Ačkoliv je část skladby poměrně tvrdá (a to zejména ve druhé polovině, kde dochází ke klasickému souboji kytary s klávesami za podpory rychlých bicích), její hlavní síla tkví ve skvěle napsaném refrénu. Zde exceluje zpěvák Misha Soukhinin, který zvládá procítěnější a klidný zpěv o něco lépe než vyhrocenější polohu. Tu si ostatně vyzkouší hned v další “Obsession”. I přes pomalý rozjezd je “Obsession” nejdynamičtější písní na albu, když ve své druhé půli vygraduje do opravdu agresivního refrénu.

“Blue” pokračuje ve stejném tempu, ovšem zaměřuje se na techničtější stránku věci a obsahuje také několik opravdu chytlavých riffů. Její sólové exhibice nakonec vygradují do dalšího velmi dobře napsaného, řekl bych téměř “sborového” (ve smyslu vyznění, ve skutečnosti ho žádný sbor nezpívá) refrénu. “Unfair” je snad ještě lepší než její předchůdkyně, obsahuje ještě šílenější sóla a ještě zábavnější refrén. Poněkud zvláštní je nemelodicky znějící zpěv v první půli, ovšem rozhodně zde jde o skladatelskou volbu a ne o zpěváku nemohoucnost. Každopádně jde o ozvláštnění, které skladbě ve výsledku nijak neuškodí. Závěrečná (a s třinácti minutami také nejdelší) “Utopia” je přeci jen poněkud slabší než její čtyři předchůdkyně, ovšem v žádném případě albu nedělá ostudu a zavírá ho důstojně.

Na celé desce mě dále potěšilo několik jednotlivostí. Předně jde o vyváženost. Muzikanti v mnoha místech předvádějí jednoduše fantastické sólové orgie, ovšem nikdy se jimi nenechají unášet a brzy je utnou, i kdyby se k nim měli za dvě minuty zase vrátit. Díky tomu každé další sólo funguje s oním “wow” efektem, kdy jste překvapeni, co všechno tihle mladíci svedou. Dále je zde síla refrénů. Ty sice občas pokulhávají (zejména závěrečná skladba mě v tomto ohledu úplně nepřesvědčila), ovšem většinou jsou opravdu dobré. A v neposlední řadě mě potěšil entuziazmus kapely. Z videí na YouTube účtu Distorted Harmony snadno poznáte, jak si hudebníci hraní užívají, a je to slyšet i v hudbě. Díky velmi živé produkci neslyšíte sterilitu mnohých slavnějších kapel; když zpěvák ke konci “Obsession” agresivně vykřikne, jeho řev zní uvěřitelně. Slyšíte také jemné změny v jeho hlase, když zpívá, žádný refrén není identický jako předchozí. O to jednodušší je se do hudby ponořit a užívat si ji.

V dnešní progresivním metalu jsem měl dva koně, na něž bych vsadil cokoliv, že budou v budoucnu patřit mezi žánrové legendy. Tento seznam se však rozroste na tři jména. Vedle Angličanů Haken a Němců Beyond the Bridge si na něj totiž přidávám i Izraelce Distorted Harmony. “Utopia” není dokonalé, ovšem je nesmírně silné a ukazuje obrovský růstový potenciál kapely. Album seženete na Bandcampu za pouhých deset nových izraelských šekelů a věřte mi, taková cena je za tak kvalitní hudbu přímo komicky nízká.