Verge – The Process of Self-Becoming

Verge - The Process of Self-Becoming

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2017
Label: I, Voidhanger Records

Hrací doba: 47:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Verge se zpočátku zdáli být ideálním kandidátem pro poslech – hrají skandinávský black metal, který dlouhodobě preferuji, a mezi jejich vybavením nechybí harmonium, jež v blacku považuji za ultimátní atmosférotvorný nástroj. Už to, jak jsem začal, však napovídá tomu, že zdání někdy klame. A tohle je právě ten případ.

Nejde o to, že by chalani z Verge neuměli hrát nebo se nebyli schopní sem tam vytasit s nějakým vcelku dobrým nápadem. Ne, provinili se zločinem mnohem horším – jejich hudba postrádá atmosféru. Což je o to trestuhodnější, když si vezmu, z jakého prostředí, z jaké krajiny mají možnost čerpat inspiraci. Všechny ty sypačky, riffy studenější než psí čumák a skřehot, z něhož bych si na místě hodil mašli, tak přicházejí vniveč, protože když je nezastřešuje něco, na základě čeho bych poznal, že těch několik skladeb bylo stvořeno právě těmi a těmi lidmi, nedá se svítit. Důvodem, proč jsem se do „The Process of Self-Becoming“ nedokázal za celou dobu pořádně vžít, je také zvuk, který sice je patřičně neotesaný, ale způsobem, jenž mi vůbec nevyhovuje.

Nuže, teď, když už jsem dostatečně strhal, co bylo třeba strhat, můžu přejít i k radostnějším záležitostem, tedy ke kladům desky. Jak jsem psal výše, Verge umějí hrát a ani nápady jim nechybějí, přestože ve větší hustotě by určitě neuškodily. Řekl bych, že nejvíce jim sedí rychlé pasáže, čehož dobrou ukázkou jsou například některé části „Moral I – The Decision Beyond Calculation“, která je však ke konci pokažená nevhodným hevíkovým sólem, nebo závěrečná minuta „Aesthetic III – The Ridiculous Difficulty of Acceptance“, již považuji za jednu z nejvydařenějších pasáží na celém albu. Že nejsou marní ani v pomalých tempech, je na druhou stranu vidět v prostředku „Religious I – The Bedrock Gives Way“, kde jsem se poprvé a naposled dočkal také onoho harmonia, díky kterému vystrčí růžky i jinak více méně absentující atmosféra. Tu nicméně v jiných skladbách hatí nudné střednětempé riffy a melodie a čistý zpěv, který hlavně v porovnání s jinými skandinávskými blackárnami považuji za neuvěřitelně fádní a místy až nehodící se ke zbytku hudebního projevu.

Popravdě je mi líto, že nemohu Verge víc pochválit, poněvadž je mi jejich snažení místy docela sympatické, ale když si po pár dnech od posledního poslechu nepamatujete ani ň, je nejspíš někde chyba. Když si „The Process of Self-Becoming“ poslechnete, třeba toho litovat nebudete, nevím. Rozhodně nejde o desku, která by člověka vyloženě nebavila nebo ho snad otravovala. Mně každopádně nesedla a nejspíš se k ní už v životě nevrátím ani si na ni nevzpomenu.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.