Evenline - Dear Morpheus

Evenline – Dear Morpheus

Evenline - Dear Morpheus
Země: Francie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 10.6.2014
Label: Dooweet Records

Tracklist:
01. Misunderstood
02. Without You
03. A Letter to a Grave
04. Insomnia
05. Over & Over
06. Already Gone
07. Dear Morpheus
08. Hard to Breathe
09. Judgement Day
10. You Should Have Left Me
11. Eternal Regrets

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtveřice Evenline vznikla v roce 2009 ve Francii a přesto byste na základě jejího debutového počinu “Dear Morpheus” ani v nejmenším neřekli, že tahle tato formace nepochází ze zámoří. Jejich hudba by se totiž ze všeho nejlíp dala charakterizovat jako americký hard rock orientovaný směrem na rádiové étery. Já vím, že to je hodně široký pojem, takže když nad tím přemýšlím, tak bych to zúžil na takovou hybridní směsice tvrdších Nickelback a Alter Bridge, protože tahle jména jsou přesně to, co z většiny jejich písní slyším. Ale k tomu až později.

“Dear Morpheus” je vůbec prvním albem této party, která se ve svém životopise chlubí tím, že její největší úspěch bylo předskakování právě zmíněným Alter Bridge na jednom koncertu jejich evropského turné, čemuž se zas tak nedivím. Pominu to, že Evenline nejsou známí, ale jejich písně jsou pro živá vystoupení svým způsobem jako stvořené. Jsou hitové, snadno zapamatovatelné a přesto umí ve slokách kytarově zaburácet, takže nezní až tak moc popově, aby si při rockovém koncertě člověk říkal, co to tam na pódiu haleká za buzny. Je fakt, že taková ta prvoplánová líbivost není zrovna věc, která by dělala rockovou desku kvalitním počinem, ale Evenline se jaksi podařilo vybalancovat vtíravé melodie s lehkou ostrostí, takže i když třeba vyložená hitovka “Without You” po celou dobu zní jako tuctový post-grunge, tak s neuvěřitelnou lehkostí pánové do samého závěru propašovali něco málo moderních zasekávaček a corové hrubosti, aniž by to znělo uměle a nuceně.

Ještě upozorním, že pokud stejně jako já pod názvem “Dear Morpheus” očekáváte lyrický příběh alespoň vzdáleně inspirovaný “Matrixem” (víc Morpheů neznám, tak nevím, na koho jiného by tím názvem měli narážet), tak vás zklamu, protože se tak neděje. Žádný jednotný koncept skladby nespojuje (alespoň ne zdánlivě), takže pro mě se jedná o album s jedenáctkou rockových songů, které díky silnému melodickému základu můžou fungovat úplně stejně jednotlivě jako dohromady. No, abych to upřesnil, tak jednotlivě ty skladby vlastně fungují o malý kousek lépe než jako celek.

Kupodivu mi nevadí delší stopáž, jež se zastavila na 50 minutách, ale i po vícero posleších mi jednotlivé skladby splývají. Já vím, co víc čekat od hudby, kde se veškerá progrese zastavila na pravidelném střídání slok a refrénů, ale přece jen by nějaká rychlejší vypalovačka přišla vhod jako pořádné vzpružení. Takhle většina válů zní skoro stejně, a pokud si pustíte přiložené “video” k “Without You”, tak máte teoretickou představu, jak zní ten zbytek. Takřka stejná tempa, zpěvák Aarno Gueziec taky jen málokdy (mimo občasné uřvané momenty) zabrousí jinam, než do hezky zpěvných vod vzdáleně připomínající Scotta StappaCreed, takže to na variabilitě nepřidá. A může se snažít občas hezky od podlahy si zařvat (“Misunderstood”), ale na album to nikam výrazně neposouvá, protože takových momentů moc není a splynou.

Na obranu “Dear Morpheus” však můžu říct, že jsem si našel několik pamětihodných momentů a celých písní, za něž můžu být jako posluchač vděčný, protože bez nich by album bavilo mnohem méně. Předně je to úvodní “Misunderstood”, která je díky houpavému rytmu a už zmíněnému agresivnímu Aarnovi na rozdíl od zbylých skladeb přeci jen někde jinde. Možná více směrem k modernímu metalu, trošku k nu-metalu, nazývejme to jakkoli, ale prostě směrem k tvrdším vodám. Chytlavá “Without You” už představena byla, a přestože to je jedna z těch mnoha velmi podobných písní, tak její silný melodický refrén ji staví o malý kousek výš, protože hlavně díky němu ji lze odlišit od zbytku.

Hodně se mi líbí i skladba titulní, která se zastavila až na sedmi minutách hrací doby, ale vůbec to není na obtíž. Naopak mi přijde jako nejsilnější kousek, který vzdáleně evokuje funkci stejně dlouhé “Blackbird” na stejnojmenném albu Alter Bridge. V záplavě těch klasických čtyřminutových songů se dá na větší ploše pracovat se stavbou písně, takže po třech minutách klasického hard rocku se jako pomyslný klid před bouří celá kapela stáhne do pozadí a připravuje si pomalu půdu pro závěrečný atak.

Co naopak nemusím, jsou nevýrazné pokusy na téma moderní alternativní metal jako “Insomnia” nebo naopak přeslazené pomalé záležitosti typu “Already Gone” a “You Should Have Left Me”. Hlavně “Already Gone” je jako ze seriálového soundtracku pro náctileté puberťačky. Neříkám, že silný melodický potenciál ji nestaví do pozice možného hitu, ale já vždycky radši uvítám buď kytarovější věci jako dříve zmíněné písně, nebo když už pokus o baladu, tak tesknější “Eternal Regrets”, která je ve své první polovině daleko uvěřitelnější než výše uvedená dvojice plytkých pokusů.

“Dear Morpheus” není vlastně špatná deska. Trpí sice nedostatky, na něž dojíždí i daleko slavnější spolky, ale myslím, že kdyby stejný materiál vyšel pod hlavičkou slovutnějších těles, tak bych byl ve své podstatě spokojený. Protože pokud pominu poměrně jednotvárnou náladu, jež z prvotiny Evenline dýchá, tak ty písně se v mnoha případech dost dobře poslouchají. A to je přeci u této hudby to hlavní. Že to nemá příliš dlouhou životnost a nezíská to Nobelovu cenu za revoluční přístup k hudbě, je celkem fuk. V rámci žánru, v jehož stopách Evenline kráčí, je “Dear Morpheus” jedno z těch lepších alb.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.