Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 18.3.2013 Label: My Kingdom Music Tracklist: 01. Towards Doom 02. Another Way 03. Behind the Light 04. Storm 05. Reasonance 06. Whirl’s Criterion 07. Le Poison à la Mode 08. Undying Diabolyca 09. Pulse of Awakening Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: My Kingdom Music

Italská čtveřice Radiance, která pochází z mafiánské Sicilíe, letos vydala své první album s titulem “Undying Diabolyca” a my se mu nyní podíváme trošku na zoubek. Parta složená ze dvou žen a mužské rytmické sekce by mohla na první pohled zaujmout všechny příznivce metalových kapel s ženskými vokalistkami, protože v případě této kapely má zpěvy na svých bedrech naložené Karin Baldanza. Může se vám zdát, že je jasné jak sklo, pro koho je tato nahrávka určená, ovšem zdání někdy tak trochu klame.

Radiance by se rozhodně neměli ztratit v zástupu symfonických metalových kapel s ženou ve svém čele, kterých je jak hub po dešti, a můžou za to dva faktory. Zaprvé, v jejich tvorbě najdeme jen opravdu slabý odvar klávesových ploch, na nějaké symfonické momenty rozhodně zapomeňte. K dobru této kapele svědčí, že jejich tvorba je postavena na progresivně metalových základech, kdy některé riffy podporovány výraznou bezpražcovou baskytarou vyznívají až jako součást technicky death metalové scény, přičemž zvláště odér takových Cynic je z některých momenty jasně patrný. Druhým faktorem, který odlišuje Radiance (alespoň částečně) od zbytku podobných kapel, je neortodoxní vokál Karin, který sice zřídka sklouzne až do operních poloh (vždyť jsme v Itálii, tak to není zas tak překvapivé), ale většinu hrací doby se prezentuje s přirozeným, expresivním zpěvem, který by se neztratil v řadách leckteré avantgardní kapely. Dokážu pochopit, že její zpěv může být někomu na obtíž a do jisté míry i hůř stravitelný, protože sám jsem měl zpočátku problém si na něj zvyknout, ale brzy se tak stalo. Úvodního povídání však už bylo dost, takže si pojďme radši říct, zda to je tak dobré, jak se to na první pohled tváří.

Je a není. Těžko říct. Přestože pozitivní dojmy mírně převládají, skýtá v sobě album jeden velký neduh – stopáž. Tedy abych byl přesnější, ani ne tak stopáž alba jako takového, ale jednotlivých skladeb, které se mnohdy přehoupnou přes hranici osmi minut, na což prostě a jednoduše nemají dostatek nápadů. Ne, že by to byla vyloženě tragédie, ale z celkové šestice regulérních kompozic (úvodní intro, kratičkou instrumentálku “Reasonance” a závěrečné outro nepočítám) se celá čtveřice skladeb neudrží a jednotlivě začnou někdy za půlkou víc nudit, než udivovat. A to je škoda, protože zbylé “Another Way” a “Storm” jsou skvělé kousky, kdy si člověk zvláště v souvislosti s prvně jmenovanou říká, že kdyby taková forma vydržela po celou dobu, tak má co dočinění se zajímavým dílem. Výše uvedené bych dokázal klidně přehlídnout u “Behind the Light”, která je vystavěna docela šikovně a postupnou změnou temp a nálad od klidného úvodu až po závěrečné metalové drama není zas tak marná. Horší už je to ale s “Whirl’s Criterion” se zajímavým brnkaným kytarovým motivem, který skladbu doprovází. Musím říct, že první půlka je fajn, nicméně po zhruba čtvrté minutě už se základní motivy a riff začínají opakovat, že jedině sólo sličné Federicy mě vytrhlo z autopilot-režimu poslechu. Toto bych pak mohl aplikovat i na zbylé dvě skladby, které se rozjíždějí velice slibně, nicméně časem mi dělalo problém se s nimi sžít v celé jejich délce. Celkem tři instrumentální kousky, kdy každý zastává na albu jiný úděl, jsou naprosto zbytečné a díky autorům za jejich kraťoučkou stopáž, která kompenzuje jejich nezáživnost. Na neznámou kapelu mě mile překvapil profesionální zvuk, kterým bylo album obdařeno. Kytarové riffy, které jsou jinak velmi výrazně ovlivněny postupy tolik typickými pro Iron Maiden, jako třeba v “Le Poison à la Mode”, jsou pěkně útočně agresivní, bicí to jistí zezadu a bublající jazz metalová basa je tak akorát čitelná, takže si příznivci tohoto nástroje můžou zachrochtat blahem.

Je fakt, že na papíře to znělo líp, než to ve výsledku dopadlo. Vady na krásy jsou sice zanedbatelné, nicméně pořád jsou hezky vidět a celkovou krásu kazí. Z mého pohledu “Undying Diabolyca” přináší pro Radiance jedno zásadní ponaučení, a sice zkrátit některé skladby a získat tak pevnější půdu pod nohama, která se jim pod tíhou snahy o komplexnější dílo leckdy bortí pod nohama a ztrácejí tak rovnováhu. Stále jsem byl na vážkách, kam se při závěrečném hodnocení přiklonit a věřte, že to nebylo zas tak jednoduché, protože v průběhu posledních týdnů jsem se pohyboval na škále od počáteční nadšení reprezentujících sedmi, do průměrných pěti bodů. Několik nedávných poslechů mě však stále debut Siciliánů docela bavil, takže i přes popsané nedostatky, které jsem si já dokázal najít, je to stále deska, která jen tak nevyprchá a jež by mohla minimálně fanoušky chytrého metalu slušně poškádlit.