Země: Švédsko Žánr: indie pop Datum vydání: 5.5.2014 Label: Atlantic Hodnocení: H. – 5,5/10 Zajus – 3,5/10 Průměrné hodnocení: 4,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (H.):

K “Wounded Rhymes”, předchozímu albu švédské zpěvačky Lykke Li, jsem se sice dostal asi až s ročním odstupem od jeho vydání, ale to vůbec ničemu nezabránilo v tom, abych si její muziku takřka okamžitě oblíbil. Lykke Li totiž nabízela velice chytrý a výtečnou melancholickou náladou opředený pop, který mě dost oslovil. Na další album už jsem už tedy čekal, byl jsem zvědavý a samozřejmě doufal, že se podaří laťku nastavenou “Wounded Rhymes” udržet…

Bohužel však musím říct, že se to nepodařilo a novinka “I Never Learn” zdaleka nefunguje tak dobře jako její předchůdce. Sice to nevidím až tak tragicky jako kolega pode mnou, i přesto jsem však z alba poměrně zklamaný a rozčarovaný. Zdánlivě je zde všechno v pořádku a Lykke Li pokračuje vesměs ve stejném směřování, čistě pocitově však “I Never Learn” rozhodně nemá takovou sílu jako “Wounded Rhymes”. Vzhledem k tomu, že k nějaké stylové proměně nedošlo, je docela jasné, že na vině nejspíš bude trochu slabší skladatelská chvilka.

“I Never Learn” sice trvá jen 33 minut, přesto se v některých momentech desky dostavuje regulérní nuda. Rozhodně jsem nečekal, že budu něco takového u Lykke Li tvrdit, ale některé skladby jsou dokonce vysloveně otravné, v čemž “exceluje” především “Silver Line”. Naštěstí se najdou i nějaké lepší kusy, což se týká zejména trojice “No Rest for the Wicked”, “Never Gonna Love Again” a “Gunshot” (všechny tři velice prozíravě vybrány pro videoklipy), nicméně opravdu uhrančivé skladby, jako byly minule třeba “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo fantastická “Rich Kids Blues”, tu bohužel chybí.

Zpočátku mě “I Never Learn” nudilo opravdu šíleně a většina nahrávky splývala v jakési zasněné prázdnotě. Postupem času se sice dojem mírně zlepšil a deska nakonec opravdový průser není, pachuť zklamání však stále zůstává na svém místě. Hůl ještě nelámu, doufám ale, že to příště dopadne lépe…

Druhý pohled (Zajus):

Když jsem poprvé slyšel druhé album “Wounded Rhymes” švédské písničkářky Lykke Li, dost mě překvapilo. Její osobitý indie pop s dobře napsanými skladbami, které navíc nepatří k nejprimitivnějším záležitostem, mě okamžitě chytnul a ani za ty roky mnoho ze svých kvalit neztratil. Na letošek plánované vydání “I Never Learn” jsem tak byl zvědavý, ne-li nedočkavý, jenže jak už to občas dopadá, dočkal jsem se pouze těžkého vystřízlivění. Jestliže se o “Wounded Rhymes” dalo říci, že co skladba, to pecka, z nichž některé (“Get Some” či “I Follow Rivers” přicházejí na mysl automaticky) dosahovaly devítkových kvalit, na novince je tomu jinak. Řeknu-li, že ty nejlepší písně dosahují průměru z “Wounded Rhymes”, nebudu totiž daleko od pravdy.

Zatímco například “No Rest for the Wicked”, “Never Gonna Love Again” či “Love Me Like I’m Not Made of Stone” mě vcelku bez problémů baví, na opačném konci škály nalezneme opravdu špatné písně. Už úvodní “I Never Learn” působí utahaným dojmem (což mě při poslechu alba napadlo vícekrát), zachraňuje ji alespoň solidní závěr. Takové štěstí ale nemá například “Silverline”, jejíž hudební podklad je natolik minimalistický, že byste ho mohli mít problém najít. “Gunshot” pro změnu působí nesmírně neoriginálním dojmem, jako bych ji již slyšel před dvaceti lety v rádiu, stejně jako “Heart of Steel”, které nepomůže ani sborový zpěv v závěru.

Nejde jen o skladatelskou stránku věci. Lykke Li má velice specifický hlas a já se nemohu zbavit dojmu, že kdyby před nástroji tolik nevyčnívala, bylo by “I Never Learn” docela pohodovou záležitostí. Jenže její absolutní dominance ve zvuku přizabije i jinak obstojné záležitosti, které možná nevynikají skladatelsky, ale poslouchat by se snadno daly – pomalá dvojice “Love Me Like I’m Not Made of Stone” a “Sleeping Alone” mluví za vše.

Lykke Li mě zklamala a není důvod to zakrývat. Stále je originální a zajímavá, ale její novinku nemá vedle “Wounded Rhymes” vůbec cenu poslouchat.