Gorguts - Colored Sands

Gorguts – Colored Sands

Gorguts - Colored Sands
Země: Kanada
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Le toit du monde
02. An Ocean of Wisdom
03. Forgotten Arrows
04. Colored Sands
05. The Battle of Chamdo
06. Enemies of Compassion
07. Ember’s Voice
08. Absconders
09. Reduced to Silence

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kanadští Gorguts jsou uznávanou originálně znějící death metalovou veličinou už od svého debutového počinu romanticky nazvaného “Considered Dead”. Od té doby se toho v životě bandy událo docela dost a po dvanáctileté pauze konečně došlo i na očekávaný počin s názvem “Colored Sands”, avšak jediným členem původních Gorguts, který se na tomto albu podílel, je kytarista a zpěvák Luc Lemay, jenž se po reunionu v roce 2008 obklopil novou sestavou. Co tedy nová podoba technických Kanaďanů přináší?

Tajuplně působící obal, který je prakticky černobílý, avšak působí silně charismaticky, otvírá brány temně znějícího toku temné řeky, která si své proudy výrazně omyla v krvavých vodách death metalu. Jenže jak se ukazuje, déle než hodinu trvající “Colored Sands” nebude zrovna tím druhem alba, které vám ukopne na startu hlavu a bude rozhrabávat vaše vnitřnosti dlouhými drápy. Ne, je to táhnoucí se masa špinavého zvuku a temných tónů, zadírajících se do vašeho mozku. Autor většiny materiálu Lemay se totiž zhlédl v progresivnějších vodách, tudíž se jeho představa extrémní muziky v současnosti pohybuje spíše na zdánlivě neprostupné zvukové hradbě, ve které však všechny tóny vynikají. Stopáž skladeb neklesá pod pět minut, čímž lze vysvětlit komplexnost písní a střídání motivů. To však není postavené na tom, abyste zůstali každou chvíli v šoku civět nad tím, co se momentálně v kompozici děje. Jsou to spíš takové monolity, stavěné od základů na určitých motivech, které se nadále prolínají s dalšími a výsledkem jsou pyramidy s tajuplnými kobkami uvnitř.

Přestože jsem mluvil o tom, že album rozhodně není nějakou bůhvíjakou brutální jízdou, samozřejmě nechybí klasické prvky žánru. Disharmonické riffy, rytmy bicích, které se nevyhnutelně dostanou do každé nahrávky podobného žánru. Ovšem je to pojaté dost svojsky, a jak už jsem zmiňoval, tempově se zase nikterak nikam nespěchá a proniknout do alba celkově není zrovna lehký oříšek. Proto taky Lemay pro oddech v půlce desky přichystal posluchačům velmi zajímavý neoklasicistní kousek pod názvem “The Battle of Chamdo”. Slovo “oddech” v tomto případě však třeba brát s rezervou, jelikož atmosféra tohoto kousku, ve kterém slyšíte jenom orchestrální těleso, je stejně dusivá jako zbytek alba. Jako intermezzo se rozhodně povedlo.

I přes nesporné kompoziční i instrumentální kvality tohoto díla, mám k němu ohromnou výhradu. Nějak se nedokážu dostat do tempa tohoto díla, celé album se sune opravdu jak tekutý písek jakousi jeskyní a já, přestože cítím kvality stříkat na všechny strany, začínám album s postupující stopáží považovat za iritující. Skoro se to slovo bojím v souvislosti s Gorguts vyslovit. Sakra, vždyť to fakt zní dobře, zvuk na úrovni, hráčsky na úrovni, kompozičně promakané! Přesto nějak nedokážu přejít do takového stavu uspokojení nad celistvostí tohoto počinu. I přes lahůdkové pasáže kytar i exkluzivně nazvučené basy strašně postrádám něco, co mě zvedne ze židle. A strašně mě to žere, protože celou dobu vím, že poslouchám neskutečně našlapanou desku, ale nedokážu do ní prozatím proniknout, nechat si zlovolnost celého materiálu vniknout plně do žil. Možná, že ta deska na mě bude vyžadovat ještě více času, než jsem jí věnoval doposud, a jednou opravdu prokouknu tu nespornou kvalitu, která u mnoha lidí tuhle desku pasuje do jednoho z nejočekávanějších a nejlepší desek letošního roku.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.