Kataklysm - Waiting for the End to Come

Kataklysm – Waiting for the End to Come

Kataklysm - Waiting for the End to Come
Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 25.10.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Fire
02. If I Was God… I’d Burn It All
03. Like Animals
04. Kill the Elite
05. Under Lawless Skies
06. Dead & Buried
07. The Darkest Days of Slumber
08. Real Blood, Real Scars
09. The Promise
10. Empire of Dirt
11. Elevate

Hodnocení:
Stick – 4,5/10
H. – 5/10
Ježura – 5,5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapely z Kanady toho mohou ve spoustě případů mnoho nabídnout. Z většiny jsou to totiž charismatické spolky, které jsou dost ovlivněné originálním prostředím, jaké Kanada nabízí. Kataklysm mezi takové zajímavé skupiny patřili taky. Svými prvními deskami, na kterých ještě současný zpěvák Maurizio Iacono hrál na basu místo trápení svého hrdla, regulérně zadupávali do země mnoho svých současníků. Jak však šel čas, v kapele proběhla nějaká ta personální rošáda a hudba se taktéž začala posouvat jinam. Letos v říjnu vyšla již jedenáctá fošna s názvem “Waiting for the End to Come” a musím říct, že název je docela výstižný. Já se totiž konce desky nemohl dočkat…

Ne, že bych Kataklysm odsuzoval z nějaké komercializace vlastní tvorby, ale i tak je evidentní, že se dostavila stagnace a rutina. Mám totiž s jejich posledními alby zásadní problém – jejich riffům a melodiím se nějak nedá věřit. Jakýsi nátlak, který by mě jako posluchače měl zatlačit do křesla, je pouze iluzorní a deska je tedy bez síly. Není to jen jakousi kompoziční prázdnotou, ale i produkcí, které jednoduše nemůžu přijít na chuť. Producent a zároveň kytarista Jean-François Dagenais není žádný amatér a odprodukoval už hodně solidní nahrávky. Zvuk, jímž v posledních letech vybavuje nahrávky své domovské kapely, však patří k něčemu, co si u mě za rámeček nedá. Zdá se mi totiž zbytečně přeumělkovaný a plastický.

To je hodně výrazně slyšet v nářezových pasážích, například klepačky v druhé “If I Was God… I’d Burn It All” zní šíleně unaveně, jaksi bez šťávy. To je problém většiny skladeb na tomto albu. První podupávání nohou přišlo až se čtvrtou “Kill the Elite”, valící v thrashovém tempu, podpořená chytlavou melodickou kytarou. Píseň tak nějak poctivě odsýpá a já se poprvé aspoň trochu bavím. Napravený dojem potopí následující “Under Lawless Skies”, corové pasáže se střídají s melodiemi a postupy ne nepodobnými Amon Amarth. Podobenství s touto kapelou se tak obecně neobjevuje v této skladbě poprvé, a ani naposledy. Nejhorší jsou pokusy o střednětempý melo-death, jenž skoro jako by vypadl z košíku starších In Flames. Skutečně má KANADSKÁ kapela s takovým jménem a takovými legendárními zářezy jako “Temple of Knowledge” zapotřebí srát se do polohy, která vyčpěla nejméně v polovině minulé dekády? Vývoj nikomu neodpírám, ale tohle je krok vyloženě špatnou stezkou. Pokud bych nějakou skladbu vyzdvihl, tak je to poslední “Elevate”, protože ta aspoň obsahuje nějakou atmosféru, byť melodie se mi zdá také silně povědomá.

Že pro mě album nepatří mezi zcela uspokojivé nahrávky, mě napadlo už při prvním poslechu, kdy jsem zjistil, že první moment, který mě nějak vytrhl z letargie znuděného poslechu, přišel až při čtvrté skladbě. A takto pro mě funguje celé album. Na jeden silný moment či skladbu, připadají dvě nudné záležitosti. Stokrát převařené kytarové a melodické postupy na mě totiž nějak nedokázaly zapůsobit. Snahy o vytvoření prokomponovaných slok i refrénů, správná kombinace melodií a kytarových akordů by měly fungovat. Jenže když v podstatě každou vteřinu víte, co přijde dál, nemáte z toho pražádný požitek. Ba co víc, ani Mauriziův výkon mě nijak neoslnil. Album jako kdyby na mě od první vteřiny řvalo ze všech sil: “Jsem tak průměrné, že tě aspoň budu iritovat!” A daří se mu to. Neustále mě nutí sledovat, jestli už jsme aspoň v půlce a ten poslech brzy skončí.

Abych pravdu řekl, nebojím se uznat, že album řemeslně není vyloženě blbé. Kapela hrát umí a umí chytit vítr do plachet, to jo. Ale mně to prostě do uší nějak ne a ne vlézt tak, jak by mělo. Možná by nebylo od věci se skutečně zastavit a zamyslet se nad tím, kam se vlastně tahle muzika žene. Jasně, já chápu, že to žere hodně lidí a že mají spoustu svých fanoušků. Tím nepovažuju jejich fanoušky za troglodyty bez vkusu, jen ventiluji svůj osobní názor. Pro mě jsou současní Kataklysm jednoduše vyčpělou kapelou, která by se měla nad dalším vývojem své hudby dost rázně zamyslet. Jinak totiž skončí jako neškodný heavy metal snažící se štěkat, ale nekousat.


Další názory:

Kataklysm je kapela, kterou jsem měl svého času dost rád, ale postupně mě tak nějak přestali bavit. Poslední solidní deska je podle mě “In the Arms of Devastation”, ještě následující “Prevail” se dalo poslechnout, byť už to žádný zázrak nebyl, ale poté už šli Kataklysm sešupem dolů. Je pravda, že “Waiting for the End to Come” je přece jen o trochu lepší než předcházející “Heaven’s Venom”, které bylo úplně jalové a nudné od začátku do konce, ale pořád aktuální počin nepřináší to, co bych si představoval… akorát si tak nostalgicky vzpomenu na to, co Kataklysm předváděli třeba na takovém “Serenity in Fire” (budeme-li se bavit jen o té novější éře, devadesátkový materiál teď ponechme stranou, jelikož ten byl trochu jinde), a zamrzí mě, že se kdysi dost dobrá skupina proměnila v generický a přeprodukovaný kolovrátek. Ne, že bych měl takový problém “Waiting for the End to Come” doposlouchat nebo se mi z té muziky dělalo nevolno, to zase ne, akorát prostě nevidím důvod, proč bych si měl pouštět průměrnou novinku, když v katalogu Kataklysm najdu mnohem záživnější kusy, které mě budou bavit mnohonásobně víc, přestože je znám už tak moc, že mě nemůžou ničím překvapit… ale to vlastně nemůže ani novinka, jak moc je předvídatelná. Kromě toho se na “Waiting for the End to Come” ukazuje, jak důležitý pro Kataklysm byl bubeník Max Duhamel, jehož hra byla to poslední, co kapelu vyloženě drželo nad vodou. Novinku nabušil jistý Olivier Beaudoin, jehož výkonu toho formálně moc vytknout nejde, ale je to takové standardní třískání, které se Maxově vynikající práci na kopácích nemůže rovnat ani náhodou. Je to škoda, ale prostě nemůžu dát jinou než průměrnou známku, protože Kataklysm mi ve své současné podobě jako nic jiného než průměrná záležitost nepřijdou. Ale pořád doufám, že jednou ještě přijde zlepšení a nějaká zabijácká fošna…
H.

Kataklysm jsem nikdy pořádně neposlouchal a z jejich bohaté tvůrčí historie znám sotva pár největších hitů. Když ale začaly na světlo světa vystupovat obrysy nové řadovky “Waiting for the End to Come” v podobě postupně vypouštěných skladeb “Kill the Elite” a “Like Animals”, pojal jsem podezření, že by se mi album mohlo strefit do noty. Nač to protahovat – nestrefilo, a vážně si nemyslím, že by to bylo jen mou neschopností pochopit jej. Album se totiž potýká se dvě zásadními problémy, z nichž prvním je bohapustý nedostatek kvality. Jako ano, jsou tu slušné skladby (vedle už jmenovaných třeba “Real Blood, Real Scars” nebo “Empire of Dirt”), ale pořád nejde o žádné velké zázraky a hlavně jsou málo platné, když ten zbytek je prostě jalový, vyčpělý a naprosto zbytečný. No a pak je tu zvuk. Jean-François Dagenais by měl dostat od někoho židlí po hlavě a třeba by se pak probral a přestal vyrábět naprosto ploché nahrávky s dynamikou dosahující takřka záporných hodnot. “Waiting for the End to Come” se totiž skoro nedá poslouchat a bezpohlavní zvuk, který je dokonalým ztělesněním všech neduhů loudness war, ubíjí i ty lepší skladby, s nimiž by mělo být vzhledem k poměrům na desce nakládáno jako v bavlnce. Jako jo, po hudební stránce to není úplná žumpa a má to svoje momenty, ale vzato kolem a kolem je “Waiting for the End to Come” dost smutný případ. Pochybuji, že si tohle album ještě vůbec někdy pustím, a to jsem se na něj docela těšil…
Ježura

Kataklysm se v průběhu své kariéry dostali do bodu, kdy už pomalu nemají čím překvapit a bohužel se ukazuje, že v rámci své aktuální tvorby už vystříleli všechny ostré náboje, protože novinka je pouze slabým odvarem toho, co Maurizio se svou partou předváděl ještě pár let zpět. “Waiting for the End to Come” sice není taková slabota, jako bylo před třemi lety ubohé “Heaven’s Venom”, ale novou díru do světa s ním taky pánové neudělají. Přestože mají skladby všechny typické aspekty, které se na valivý death metal sluší a patří, tak nemůžu říct, že bych z toho byl odvařený. Není problém nahrávku doposlouchat do konce a třeba úvod v podobě “Fire” či “Like Animals” má potřebné grády, nicméně s každou další skladbou jako by jejich hudba začala ztrácet nezbytný náboj, který od podobného alba vyžaduji a vypadá to, že Kytaklysm se shlédli v tvorbě, která frčí na autopilota a překvapí jen málokdy, pokud vůbec. Technicky vyšperkované (možná až moc), ovšem umělecky další důkaz stagnace, která se Kataklysm chytila jako klíště a evidentně se nehodlá pustit. Prostě standard, který skalní fanoušky vyloženě neurazí, ale mně, jakožto občasnému posluchači a příznivci alb z první poloviny minulé dekády, to nic moc neříká.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.