Země: Turecko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 1.10.2014 Label: Dusktone Tracklist: 01. I 02. II 03. III 04. IV 05. V 06. VI 07. VII – Today Is Yesterday Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dusktone

Ona je pravda, že já jsem byl odjakživa tak trochu zapomnětlivý člověk a že při čtyřciferném počtu recenzí by si všechny kousky dopodrobna nepamatoval asi nikdo, ale nevzpomínám si, že bychom tu prozatím měli nějaký velký počet plnohodnotných recenzí na turecké kapely. Všechno je ale jednou poprvé a bylo by docela úderné teď říct, že v případě turecké recenze je tímhle poprvé skupina Acrosome. Bohužel to však nejde, protože minimálně jedna tu přece jenom byla, což ovšem nic nemění na tom, že recenze na Acrosome stojí za povšimnutí i tak – ne snad kvůli domnělé úrovni samotného textu, ale kvůli tomu, že muzika tohoto projektu z hlavního města Ankary není vůbec marná…

Žánrové základy hudby Acrosome leží v black metalu, nicméně album “Non-pourable Lines” dokazuje, že zrovna tento styl – navzdory tomu, že jej mnozí mylně považují za ortodoxní a vyčpělý – může nabývat různých podob, a když něco nazvete black metal, rozhodně to nemusí být syrová animální sypanice jak z roku raz dva. A to i přesto, že se na této desce nacházejí i mnohé rychlé pasáže.

Pojďme se však ještě na chvíli nejprve zastavit u toho, co jsou ti Acrosome vlastně zač. Tedy, vhodnější by asi bylo použít jednotné číslo, jelikož v současné době v sestavě tohoto projektu figuruje pouze jeden muzikant. Ne vždy tak tomu ale bylo a pilotní minialbum “Dementia praecox” vzniklo ještě ve dvou lidech. A už toto EP, které vyšlo v červnu roku 2011, věštilo, že je ve jméně Acrosome nějaký potenciál skutečně ukrytý a že by následující další počiny mohly být klidně i tuze zajímavé. Sice to trvalo celé čtyři roky, než další počin v podobě první dlouhohrající desky “Non-pourable Lines” v říjnu loňského roku vyšel, a navíc ještě během těch čtyř let došlo k onomu zredukování už tak nepočetné sestavy, ale jedna věc je jistá – přinejmenším zajímavé to opravdu je.

Hlavní devízou hudby Acrosome je atmosféra, která je taková velice zvláštní a nebál bych se říct, že do jisté míry i poměrně neotřelá. Vlastně mě ani nepadá nějaké vhodné adjektivum, jímž bych ji mohl popsat, protože ta nálada, která z “Non-pourable Lines” pramení, není ani depresivní, ani melancholická, ani agresivní, ani vysloveně tíživá, přesto má ode všeho (snad s výjimkou té agrese, protože ani nejrychlejší momenty nepůsobí nijak agresivně) trochu a rozhodně je silná. Byla přítomna již na “Dementia praecox”, nicméně v případě “Non-pourable Lines” je ještě koncentrovanější (navzdory tomu, že je deska samozřejmě delší než EP), což má ve velké míře jistě na svědomí fakt, že je na novince muzika skladatelsky jistější, sebevědomější a místy i odvážnější.

Onu prazvláštní atmosféru Acrosome tvoří především melodie, jež nemají na svědomí pouze kytary nebo klávesy, ale místy dokonce i akordeon. Jenže zatímco většinou je tenhle nástroj v kytarové muzice používán ve folk metalovém odvětví a má spíš hopsací charakter, na “Non-pourable Lines” od něj nic takového nečekejte, protože jeho zvuk je úplně stejně neveselý jako všechno okolo. Je pravda, že právě momenty, kdy zazní podobné “srandy” a nastoupí ujeté melodie (třeba ta ve dvou třetinách “III” je opravdu lahůdková), jsou největšími vrcholy, avšak ani ta ostatní “výplň” rozhodně není hluchá.

Naopak, v black metalových pasážích je “Non-pourable Lines” dost silné, čehož může být důkazem kupříkladu “II”. No, a pak je tu ještě jeden a vlastně ještě pádnější důkaz toho, že si počin drží kvalitu po celou dobu – “Non-pourable Lines” je totiž takřka instrumentálním albem a přesto mu nedělá sebemenší problém si svého posluchače udržet a bavit jej po celých 33 minut hrací doby. A to by v případě, že by se tu nacházely hluché momenty, nebylo možné, rozhodně ne u takřka instrumentální desky. Vokál se totiž ozývá jen výjimečně a většinou má ještě charakter spíš jen dalšího nástroje, jako je tomu třeba v “I” nebo “IV”. Opravdu klasický zpěv se totiž objeví až v závěrečné “VII – Today Is Yesterday” a až tehdy si člověk uvědomí, že je to vlastně poprvé a že nějaké zpívání vlastně vůbec nepostrádal.

“Non-pourable Lines” je svým způsobem vlastně velice zvláštní nahrávka, jež sice není stoprocentním a nabroušeným originálem, který by přišel s něčím, na co ještě nikdy nikdo nepomyslel, přesto má i na dnešní přeplněné scéně svou jasně rozpoznatelnou tvář. To je něco, co se cení za všech okolností, vezmeme-li ovšem v potaz ještě fakt, že se tu bavíme o dlouhohrajícím debutu, pak je to přímo obdivuhodné. A to tím spíš, že se hudebníkovi stojícímu za Acrosome povedlo nejen najít vlastní sound, ale i být v jeho rámci vysoce poutavý. Těch 33 minut totiž pokaždé uběhne jak nic, vždy se jedná o velmi zábavný poslech a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom i po více jak dvou desítkách přehrání mělo v mém případě cokoliv měnit. “Non-pourable Lines” rozhodně stojí za slyšení a stojí i za koupi. Velké doporučení.