Země: USA Žánr: comedy rock Datum vydání: 11.5.2012 Label: Columbia Records Tracklist: 01. Rize of the Fenix 02. Low Hangin’ Fruit 03. Classical Teacher 04. Seňorita 05. Deth Starr 06. Roadie 07. Flutes and Trombones 08. The Ballad of Holywood Jack and the Rage Kage 09. Throwdown 10. Rock Is Dead 11. They Fucked Our Asses 12. To Be the Best 13. 39 Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – bez hodnocení Odkazy: web / facebook / twitter

Tenacious D prosluli největší a nejlepší písní na světě “Tribute”. Nyní jsou zpět a jsou to pořád stejní komedianti, jak jsou fanoušci zvyklí, takřka vše je při starém, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Na novince “Rize of the Fenix” jsou Tenacious D oproti minulosti trochu víc hudebníci než herci. Kapelu tvoří herecké/komediální duo Kyle Gass a Jack Black, jejichž hlavní profese je v jejich tvorbě znát, ale na novém albu se jim podařilo herectví v hudbě trochu omezit. Tenacious D jsou na scéně jedineční, stěží byste hledali podobnou kapelu a ještě hůř skupinu s větším smyslem pro humor. Musím říct, že jsem nevěděl, jak k této recenzi vlastně přistoupit. Mohl bych tady donekonečna vykládat o tom, jak je jejich hudba vtipná, mohl bych ocitovat několik úryvků textů, a stejně by to bylo jako nošení dříví do lesa.

Na začátku jsem zmínil, že na nové desce jsou Gass a Black o něco víc hudebníci než herci. Abyste totiž pochopili, především na prvním a částečně i na druhém albu hrály velkou roli vsuvky ve stylu mluveného slova, které sice chvíli působily jako zajímavé zpestření, ale po nějaké době mě začaly iritovat. Na druhou stranu je fakt, že na minulém “Pick of Destiny” by se to ještě dalo pochopit, protože se jednalo o soundtrack ke stejnojmennému filmu, ve kterém ústřední duo sehrálo svůj souboj proti samotnému Ďáblovi, jehož skvěle ztvárnil Dave Grohl z Foo Fighters. Na “Rize of the Fenix” jsou tyto mluvené výplně zastoupeny v hubeném počtu dvou kusů. Pojďme si nyní projít vybrané skladby, přičemž se zaměřím na ty, ke kterým již vznikl videoklip (na světě jich je již pět). Tento krok je vzhledem k hereckému talentu Gasse a Blacka celkem logický, protože videoklipy představují u Tenacious D téměř stejně důležitou složku prezentace jako hudba samotná.

Hned úvodní titulní “Rize of the Fenix” je pecka jak kráva. Je fakt, že se rozjíždí pomalu a její úvod se mi nijak zvlášť nelíbí, ale zhruba po minutě a půl se pedál sešlápne k podlaze a vše se točí kolem dostatečně chytlavého refrénu, který se naštěstí hned tak neoposlouchá. Jack Black je skvěle rozjetý a všudypřítomná akustická kytara Gasse jej skvěle doplňuje.

Následuje další z řady klipovek, a sice “Low Hangin’ Fruit”, kterou bych asi nejjednodušším způsobem popsal jako takovou typickou skladbu Tenacious D, což znamená vtipný text, melodický podklad a hlasová exhibice Jacka Blacka. Rozhodně doporučuji ke zhlédnutí skvělý a lehce úchylný videoklip, který k této skladbě vznikl. Můžete se vsadit, že po jeho zhlédnutí už se nikdy nebudete na ovoce dívat jako na ovoce!

Další povedená položka je zastoupena v podobě “Deth Starr”, jež je na poměry Tenacious D trošku razantnější kousek. Hodně tomu pomohly bicí Davea Grohla, který na nejrůznějších hostovačkách dokazuje, že je pořád právem považovaný za jednoho z nejlepších rockových bubeníků, přestože jeho hlavním nástrojem je již dlouho kytara. Grohl je se skupinou spjat již od prvního alba, a jeho účast tak nebyla žádným velkým překvapením, ale potěšila. Pomalu ale jistě se dostáváme k vrcholu “Rize of the Fenix”. “Roadie” je pomalejší skladba, která textově pojednává o bedňácích, kteří na turné odvádí pro skutečné “hvězdy” tu špinavou práci. Skladba působí velice upřímně, skoro až vážně. Jack Black předvádí “Roadie” svůj nejlepší výkon na albu, když se navíc ve skvěle vygradovaném závěru přidají smyčce, mám o nejlepší písni jasno.

V druhé půlce “Rize of the Fenix” se naštěstí kvalitativně výrazně nepolevuje. Za zmínku stojí určitě pomalá “The Ballad of Hollywood Jack and the Rage Kage” nebo další klipovka “Rock Is Dead”. Půl druhé minuty dlouhá vypalovačka, ve které se opět vyřádil Grohl. Skladba a vlastně i videoklip jsou plné rockových klišé a odkazů na legendární rockové hudby. Z postupně představených videoklipů je tento asi nejslabší, ona i skladba je dost přímočará a celkem rychle se umí oposlouchat, takže nemá takovou trvanlivost jako jiné položky na desce.

Totéž by se dalo říct i o “To Be the Best”, což je píseň těžící z odkazů 80. let a především pak disco/rocku. Všudypřítomné elektronické bicí a syntetizátory dělají ze skladby dost chytlavou záležitost. K minutové písni vznikl šestiminutový videoklip, ve kterém se mihnul např. Val Kilmer či Tim Robbins.

O úplný závěr alba se postarala další balada. “39” reprezentuje názor kapely na klasický americký rock, tak jak ho proslavil například Bruce Springsteen. Místy se dostane ke slovu i slide kytara a “39” tak získá trošku toho jižanského feelingu. Skladba je samozřejmě postavena na charismatickém Jacku Blackovi, který na “Rize of the Fenix” předvádí svůj nejlepší výkon ze všech alb Tenacious D.

Docela dlouho jsem přemýšlel nad bodovým ohodnocením “Rize of the Fenix” a na vážkách jsem trošku i teď. Samozřejmě se najdou i slabší skladby, které absolutní dojem trošku sráží, ale z celkového pohledu je novinka asi nejpovedenější deskou v hubené diskografii Tenacious D. Působí kompaktně a písně jsou velice chytlavé. Tak to má být! Uznávám, že novinka není pro každého, takový optimismus a jednoduché písničkové pojetí sedne málokomu, ale při trošce nadhledu se dá najít způsob, jak se do alba dostat.

Další názory:

Těžko hodnotit album jako “Rize of the Phoenix”. Obecně celí Tenacious D jsou naprosto nehodnotitelná záležitost. Co si budeme povídat, tahle cháska se dá jen velice těžko považovat za standardní skupinu, spíš je to takové zábavné/hudební/herecké uskupení dvou kořenů se skvělým smyslem pro humor. O muziku jde snad až v druhé řadě, prim hrají spíše vtipné texty, s čímž se pojí fakt, že pokud neumíte opravdu dobře anglicky, zážitek z poslechu bude minimálně poloviční. Nicméně i po hudební stránce se jistě najdou povedené kusy, viz třeba taková “Low Hangin’ Fruit” je opravdu dobrá, ale i hezky ulítlá “To Be the Best” se povedla. Ale to nic nemění na faktu, že klasická hodnotící měřítka na Tenacious D díky jejich výlučnosti aplikovat nelze, díky čemuž se zdržuji hodnocení. Jestli je ale “Rize of the Phoenix” opravdu zábavné album, to už je jiná otázka. Svým způsobem dobré určitě je, ale jak jsem řekl – je nutné mu rozumět a také je nutné přistoupit na jeho hru. Jinak jste bez šance…
H.