71TonMan - 71TonMan

71TonMan – 71TonMan

71TonMan - 71TonMan
Země: Polsko
Žánr: sludge / doom / stoner metal
Datum vydání: prosinec 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Bacon Bomb
03. Dr. Psycho
04. Cyborg Jesus
05. Face Fuckin’ Machine
06. 71TonMan

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
71TonMan

Polská pětice s nicneříkajícím jménem 71TonMan, jejíž členové se skrývají za iniciály, takže sestava ve složení J.W., T.G., M.Z., J.J. a K.J. neřekne nikomu nic víc než samotné jméno kapely, se na svém debutovém eponymním albu “71TonMan” zhlédla v heavy metalové historii založené na tíživých kytarových plochách a opatrné rytmice, která v žádném případě nikam nespěchá. Přestože se 71TonMan schovávají za škatulkami doom či sludge metal, tak vězte, že tohle je album na míru ušité fanouškům starých Black Sabbath a jim podobným partám, které kdysi psaly hudební historii těžkého a hlavně utahaného kovu.

Papírově to nezní vůbec špatně, protože 71TonMan předkládají na ploše čtyřiceti minut pomalou, ale vážně pomalou fúzi stoner/sludge/doom (a kdovíčeho všeho ještě) metalu lehce říznutého s hrubým nelidským řevem zpěváka J.J., což je zajímavá kombinace, která mi už sama o sobě slibovala poměrně zajímavý posluchačský zážitek. Avšak “71TonMan” je bohužel přesně ten příklad, kdy ne všechno, co vypadá teoreticky dobře, je podobně zajímavé i v reálu. Neříkám, že jejich první počin je hudební omyl, ovšem je fakt, že do dobré nahrávky má poměrně dost daleko. Důvody se nabízejí samy. Přestože má album velmi dřevní atmosféru starých nahrávek, čemuž dopomáhá i poměrně chrastivé nazvučení ve stylu garážové zkušebny, tak si nemůžu pomoct, ale hudebně už to tak taková sláva není a můžete se připravit na množství hudebně nezajímavých nápadů, které spolu dohromady nefungují, čímž působí “71TonMan” strašně chaoticky. A to i přes příjemnou stopáž, kdy máte už po třech skladbách pocit jednotvárné a nepřekvapivé desky, kterou si třikrát, čtyřikrát se zájmem poslechnete a tím veškerý zájem o další bližší seznámení odpadá. Alespoň takhle to já s “71TonMan” měl. Jednotlivé písně se potulují někde kolem sedmiminutové stopáže, která značí, že tohle nebude na jeden poslech, ale jakmile se musím nutit, abych si na desce našel nějaké zajímavé pasáže a záchytné body, tak je něco špatně.

A “71TonMan” špatné je. Kdybych musel, tak bych pod nátlakem dokázal vybrat písně, jež nejsou vyloženě marné, ale ani dvojice slušných “Dr. Psycho” a “Face Fuckin’ Machine” nezachrání výsledný dojem, který je díky velmi vatovitému a natahovanému obsahu opravdu mocný. “Dr. Psycho” v mých očích nepropadla snad jen díky velmi tíživému a naléhavému rytmu, do nějž nelidským hlasem řve J.J., jenž vytváří až depresivně blackovou atmosféru, nicméně i tak tahle minimalistická skladba na osmiminutovou stopáž prostě nemá, a kdyby se zkrátila někam na slušných pět minut, vůbec by to nebylo na škodu. “Face Fuckin’ Machine” je jediným (relativně) svižnějším songem, takže už jen z toho titulu vyčnívá a stává jakýmsi vítaným ozvláštněním jinak hudebně neškodné nahrávky, která si tak nějak plyne svým tempem bez zájmu, jestli se posluchač baví, či nikoli. Hodně mě ve “Face Fuckin’ Machine” zaujal dřevní vokál J.J., jenž se zde orientuje směrem zemitějšího stoner metalového chráplaku. Naopak, za nejhorší songy považuji dvojici “Cyborg Jesus” a “71TonMan”, kdy hlavně druhá jmenovaná je se svou dvanáctiminutovou hrací dobou takřka vražedná, protože krom záhadných zvuků v pozadí, díky nimž zní docela tajemně a zádumčivě, není jednoduchý, dokola se opakující riff nic, co by mě dokázalo udržet v pozoru po celou dobu. Bohužel byl prostor vyhrazený pro zajímavý moment umístěn až na samý konec, kdy se po krátkém zvolnění s mluveným slovem spustí nemilosrdná sypačka, jejíž konec nepropustná kytarová hradba. Tohle je jedna z těch pasáží, kterými album strádá a díky jejichž absenci se nedá hovořit o silné desce s nábojem.

Je to docela škoda, protože po nedávno hodnocených Obscure Sphinx jsem čekal, že se mi do rukou dostal další sludge metalový klenot z končin našich severních sousedů, ale 71TonMan jsou přesným opakem toho, jak by taková deska měla znít. Tam, kde repetitivní plochy kytarových riffů a vazbení z povzdálí mají v posluchači vzbuzovat napětí, budí “71TonMan” touhu dívat se na “časomíru” přehrávače, kdy už bude konec. Možná to z převážně laděného textu vypadá, že tohle album je krávovina bez špetky sebekritiky, kdy se nahrála každá blbost, co chlapy napadla, což samozřejmě není, protože i přes výše uvedené uznávám, že zpočátku se deska dala úplně v pohodě sjet do konce, ale po několika málo posleších se prostě dostaví nuda, která je v případě takhle pomalé, skoro až minimalistické nahrávky nebezpečná v míře dvojnásobné.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.