Země: Česká republika Žánr: black / death / heavy metal Datum vydání: říjen 2016 Label: David Hradílek Records Tracklist: 01. The German Seed 02. Gekrat to a New Home 03. Gruesome 04. In the Guts of Hadamar 05. Rudi 06. The Aura of the Past 07. Life for a Life 08. A Piece of Decadence 09. The Dissolved Soul Hrací doba: 38:34 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Adagio Funebre

Mnohdy se stává, že ambice přesahují reálné možnosti a snad i schopnosti autora. Připadá mi, že na „Atrocity of Hadamar“ respektive „Zvěrstva Hadamaru“ přesně tohle sedí naprosto dokonale.

David Hradílek – který je známý asi především díky Vidock, ale na chvilku se mihl i v Törr či Return to Innocence a čerstvě se přidal k After Rain – pojal celé dílko poměrně rozmáchle. Nejprve napsal knihu „Atrocity of Hadamar“, a to v anglickém jazyce, aby ji posléze přeložil do češtiny. A následně ji i zhudebnil, výsledkem čehož je stejnojmenné album vycházející pod hlavičkou Hradílkova projektu Adagio Funebre.

Začněme nejprve povídáním o knize, když právě ona vznikla jako první a technicky vzato je album jen jejím doplňkem, nikoliv opačně. Asi by stálo za upozornění, že jsem četl českou verzi. A hned musím říct, že jsem z její podoby vcelku rozpačitý. Nemám tušení, jestli má ambice být románem nebo novelou (sám autor používá pouze docela vágní a nic neříkající označení „kniha“), nastíněný příběh i jeho stavba by spíš ukazovaly na to druhé, s přivřenýma očima možná na to první. Ale vlastní délka (krátkost) odpovídá spíš tak povídce. Jedná se totiž o pouhých 70 stran a ještě na malém formátu (cca A6), z čehož asi jasně vyplývá, že tu nebude příliš prostoru jít do hloubky.

To by samozřejmě v zásadě nemuselo vadit. „Zvěrstva Hadamaru“ se ovšem na takto krátké ploše snaží obsáhnout děj, jehož rozsáhlost by si zasloužila o poznání víc. Takhle se vše děje strašně rychle, zkratkovitě, spousta scén působí samoúčelně. Kolikrát se něco stane, ale je to jen náznak, který není nijak rozvinut, nejsou z něj vyvozeny žádné důsledky, prostě tam jen je a tím to končí. Celé kapitoly tím pádem nehrají větší roli.

Příběh odehrávající se v období nacismu sleduje osudy kohosi, o kom čtenář neví zhola nic (dokonce ani jméno ne) a až do konce se o něm ani nic nedozví. Přesto veškeré události ubíhají z jeho pohledu. Postava je jen tak a bez jakéhokoliv důvodu nebo vysvětlení odvezena do psychiatrické kliniky Hadamar. Nebude žádným spoilerem (ono je to totiž úplně zjevné a průhledné), když vám prozradím, že se tu děje cosi nekalého, jakési experimenty na lidech nebo tak něco, ale i tahle linka je pouze velmi hrubě naznačena a poté jí není věnována žádná pozornost.

Dejme tomu, že by se to dalo obhájit v momentě, kdy by čtenář prožíval podobně stísněné pocity nevědomosti a strachu jako hlavní hrdina, ale vykreslit myšlenky do takové hloubky se Hradílkovi nepovedlo ani omylem. Osudy bezejmenné hlavní postavy mi byly úplně volné, ten člověk tam jednoduše bloumá od scénky ke scénce, každá z nich cosi mlhavě naznačí, ale tím to úplně hasne, a takhle to pokračuje až k hrubě odfláknutému závěru, který je tak o ničem, že se ani nedá nazývat nějakým vyvrcholením nebo skutečným koncem. Jak celá kniha bezcílně běží odnikud nikam, stejně prázdně i skončí uprostřed ničeho bez jakéhokoliv dovysvětlení čehokoliv. Domýšlet není co, protože kde nic není, ani čert nebere. Přijde mi docela odvážné tohle nazývat psychologickým hororem.

Výtky pak musím mít i k formální podobě knihy. V české verzi se totiž nachází relativně dost gramatických prohřešků – na to, že se jedná pouze o 70 stran, je jich na můj vkus tolik, až to přičtení rušilo. Pominu detaily typu „narozdíl“ (správně „na rozdíl“) a vypíšu rovnou ty nejlepší perly, na jaké jsem narazil: „oči, jenž zíraly“, „kůlny, jenž se nachází“, „zda-li“ (dokonce vícekrát), „aby jste“. No fuj. V neposlední řadě pak na mnoha místech hapruje interpunkce a čárky jsou ve větách i na místech, kde by být neměly, a naopak jsem narazil na případy, kdy čárka chyběla tam, kde být měla.

Nejsmutnější na tom celém je, že čtení knížky bylo pořád o něco zábavnější a stravitelnější než poslech alba. Předně mě mocně dráždí jedna věc. Řekněte sami: Jaký hudební doprovod byste si tak představovali k temnému psychologickému hororu ze sanatoria z období druhé světové války (nechme teď stranou, že „Zvěrstva Hadamaru“ jsou tímhle pouze papírově)? Já bych tedy řekl nějaký vyšinutý schizofrenní dark ambient nebo drone. No, představa je to samozřejmě tuze naivní.

V samotné skutečnosti, že je „Atrocity of Hadamar“ metal, bych zas až tak zásadní problém neviděl, pokud by to nebyl (trochu tvrdší) agro metal. Nudná a fádní míchačka black, death a heavy metalu vůbec nereflektuje atmosféru knihy (což bude možná i tím, že deska žádnou atmosféru nemá… i když jak tak o tom přemýšlím, tak ani kniha moc ne), a co je horší, nefunguje ani sama za sebe jako samostatně stojící počin.

Většinu stopáže tvoří těžkopádné omílání nijak zvlášť zdařilých riffů, které znějí strašně… „provinčně“. Ať se celý počin snaží na první pohled působit jakýmkoliv dojmem, vlastní obsah smrdí amatéřinou. Jasně, jsou i případy, kdy se jistá naivita přetaví v plus, ale „Atrocity of Hadamar“ ani zdaleka není tenhle případ. Vesměs je to jen změť podprůměrného metalu, který vám nemá co nabídnout.

Navíc album ani není neškodné v tom smyslu, že by prohučelo okolo a nic vám neudělalo. Vcelku rychle mě totiž některé písničky začaly vysloveně rozčilovat, což se týká zejména „Rudi“, „Life for a Life“ a „A Piece of Decadence“, jejichž nosné linky mě za chvíli prostě iritovaly. Nijak nefungují ani pokusy o atmosférické ambientní mezihry v podání „The Aura of the Past“ a „The Dissolved Soul“. V „Gekrat to a New Home“ je slušnější pouze pasáž s melodickým vokálem (pokud tedy přivřu oči, že hostující zpěvák Johnny B, v jehož studiu byl celý počin i natočen, nezní ve vyšších polohách úplně nejjistěji). „Gruesome“ obsahuje jeden trochu slušnější riff, ale délku osm a půl minuty si obhájit stejně nedokáže. Jediným relativně stravitelným songem tak zůstává „In the Guts of Hadamar“ s temněji laděným nemetalovým rozjezdem a následně doomovějším feelingem.

Jak vidno, „Atrocity of Hadamar“ schytalo dost kritiky, ale myslím, že oprávněně, protože tu není skoro nic, co by se dalo skutečně pochválit. To platí jak o desce, tak i o knize. Ve všech směrech nudná, velmi slabá a hluboce podprůměrná záležitost.