Alice Cooper

Alice Cooper

Alice Cooper
Datum: 26.7.2013
Místo: Praha, Kajot Arena
Účinkující: Alice Cooper

Alice Cooper – to je jméno, vzbuzující respekt už víc jak čtyři desetiletí. Do podvědomí se dostal hlavně svou pozdější hororově teatrální show, se kterou na sklonku 70. let nikdo nedokázal příliš počítat. Gilotiny, šibenice, krev, do jisté doby opravdu věc nevídaná. A i tak pozdější spektákly, které vznikaly, vycházely z toho, co načal tento vážený pán. Kiss? Jasně, dokázali udělat megashow, ale jejich založení bylo spíše cirkusové, než vyloženě umělecké či hororové. Co je však důležitější, i po 44 letech od debutové desky, téměř v 70 letech dokáže tento kultovní zpěvák vytvořit show, strkající do kapsy spoustu o několik generací mladších spolků. Umí si totiž vše promyslet, vygradovat a navíc to podat s nadhledem vlastním jeho věku. Rozhodně jeho snažení nepůsobí senilně či vyšeptale. Nejspíš na tom bude mít svou zásluhu i o několik generací mladší kapela, která se prokázala jako instrumentálně i vokálně velice schopná (přesto příliš nechápu, na co mu tam byli tři kytaristi).

Předskokany jsem si nechal s klidným svědomím ujít a do prostor Kajot Areny se vypravil na devátou hodinu, která už slibovala blížící se začátek vystoupení. Docela mě zarazila cena merche – běžné tričko za 700 Kč mi připadá jako solidní zlodějna. Jasně, mám taky doma trička za osm stovek, ale většinou jsem něčím zvláštní či speciální. Rozhodně nevypadají jako klasické tričko s potiskem. Tuto část jsem tedy velmi rychle opustil a jal se zaujmout místo na ploše určené ke stání. Celý spektákl započal otvírákem legendární desky “Billion Dollar Babies”, tedy “Hello Hooray”. Pak už se show rozjela naplno a Cooper i jeho spoluhráči, z nichž nejvýrazněji působila krásná a šikovná kytaristka Orianthi, oprášili bohatou principálovu diskografii a hned zkraje do lidí vpálili hity jako “House of Fire” nebo “No More Mr. Nice Guy”. Protože Alice určitě rád vzpomíná na velké koncerty ze sedmdesátých let, v jeho dramaturgii se najde i prostor pro hráčské exhibice či bicí sólo. Pro něj jsou takové části určitě dobré jako odpočinek, přece jenom věk nezastavíte. I tak ale vše odsýpalo a staré klasiky střídaly skladby z poslední desky “Welcome 2 My Nightmare”, a nelze říct, že by některé skladby zaostávaly za jinými.

Vrcholem určitě byla setnutí mistrovy hlavy gilotinou, na což navazoval velice romantický popěvek s názvem “I Love the Dead“. Jasně, dneska tohle už nikoho nemůže znechucovat či šokovat, ale díky všeobecné ironii, která z celého spektáklu čišela, jsem to bral jako hodně zábavný prvek, dodávající show něco navíc. Nechyběly i jiné rekvizity jako svěrací kazajka při “Ballad of a Dwight Fry”, zvrácená zdravotní sestra či obří Frankenstein, který se na pódiu promenádoval při “Feed My Frankenstein”. Zajímavou vsuvkou byla předělávková půlhodinka, kdy byla vzdána čest čtyřem muzikantům, kteří zesnuli před třiceti a více lety. Byli to Jim Morrison (The Doors), John Lennon (Beatles), Jimi Hendrix a Keith Moon (The Who). Bylo hezké vidět, že si Alice na své kolegy vzpomněl, ale já bych osobně asi spíš ocenil další čtyři skladby z jeho tvorby než čtverku předělávek, byť sebevíc povedených. Tímto se koncert dostával do finále a nemohla samozřejmě chybět hymna “Poison”, přičemž úplný závěr koncertu obstarala oldschoolová “School’s Out”, která se zvrhla v jeden obří sedmdesátkový mejdan. V jejím středě pak potěšila vtipně zakomponovaná Floyďácká vsuvka (“…We don’t need no education”).

Alice Cooper i jeho kapela jsou profesionálové každým coulem, přesto zde nebylo místo pro nějaký arogantní chlad. Show odsýpala, gradovala, měla své vrcholy i “tlumenější” místa, která opět budovala atmosféru a napětí. Bavil jsem se celé dvě hodiny naprosto královsky a ani jednou mě nenapadlo mrknout na hodinky. Může za to neustále zábavné dění na pódiu, možnost sledovat mistra při práci, výběr skvělých skladeb a celková atmosféra, kterou se podařilo v bývalém brněnském Rondu vytvořit, přestože do zaplnění měla hala ještě docela daleko. Bravo, Alice, na stará kolena jsi ukázal, že pořád umíš vyloudit na posluchačově tváři spokojený úsměv.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.