Země: Nizozemsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: InsideOut Music Tracklist: Phase I: Singularity 01. Prologue: The Blackboard 02. The Theory of Everything Part 1 03. Patterns 04. The Prodigy’s World 05. The Teacher’s Discovery 06. Love and Envy 07. Progressive Waves 08. The Gift 09. The Eleventh Dimension 10. Inertia 11. The Theory of Everything Part Phase II: Symmetry 12. The Consultation 13. Diagnosis 14. The Argument 1 15. The Rival’s Dilemma 16. Surface Tension 17. A Reason to Live 18. Potential 19. Quantum Chaos 20. Dark Medicine 21. Alive! 22. The Prediction Phase III: Entanglement 23. Fluctuations 24. Transformation 25. Collision 26. Side Effects 27. Frequency Modulation 28. Magnetism 29. Quid Pro Quo 30. String Theory 31. Fortune? Phase IV: Unification 32. Mirror of Dreams 33. The Lighthouse 34. The Argument 2 35. The Parting 36. The Visitation 37. The Breakthrough 38. The Note 39. The Uncertainty Principle 40. Dark Energy 41. The Theory of Everything Part 3 42. The Blackboard (Reprise) Hodnocení: 8/10 Odkazy: web / facebook

Nové album od Ayreon? To už tu nebylo, jestli dobře počítám, pět let, naposledy v roce 2008, kdy vyšla space opera “01011001”. Přesto nelze říct, že by se mozek celého projektu, Arjen Anthony Lucassen, během pětileté pauzy flákal a z dlouhé chvíle lovil holuby v nose. Holandský multiinstrumentalista totiž mezitím stačil vydat druhou řadovku projektu Star One, “Victims of the Modern Age”, a loňského roku se vrátil i k čistě sólové tvorbě, kde téměř dvouhodinovým opusem “Lost in the New Real” navázal na jednu ze svých prvních desek “Pools of Sorrow, Waves of Joy” z roku 1994. Mě však víc bude zajímat počin nejnovější, “The Theory of Everything”. “01011001” mě svého času, když jsem Ayreon objevoval, na rozdíl od “The Human Equiation” a starších alb příliš neoslovila, sám jsem byl tedy zvědav, kam se Lucassen ve své tvorbě posunul, obzvláště když se ke mně dostaly první informace o konceptu alba.

Ten zněl přinejmenším zajímavě. Čtyři velké segmenty rozčleněné do čtyřiadvaceti částí slibovaly velmi zajímavé, pestré album, na druhou stranu však hrozily průserem v podobě přílišné roztříštěnosti a nesourodosti – nicméně vzhledem k tomu, že A.A. Lucassen snad ještě nevydal vyloženě špatné album (ani to poslední vydané pod hlavičkou Ayreon nebylo zlé, spíš jsme se tenkrát nesešli v otázce aktuálního vkusu a nálady, než co jiného), jsem si říkal, že tohle špatně dopadnout snad ani nemůže. A nebudu se nijak tajit tím, že alespoň pro mě osobně to špatně nedopadlo, právě naopak. Lucassen opět ukazuje, že na vydávání takhle dlouhých koncepčních alb má zkrátka a dobře talent – stejně jako na výběr zúčastněných hostů. O veškeré kytary, baskytaru a syntetizéry se opět postaral sám, stejně jako o mandolínu nebo hammondky, za bicí tradičně usedl Ed Warby. Výčet instrumentalistů a instrumentů obohatil Troy Donockley dudami a píšťalami, nedávno přijatý člen Nightwish, rozmanitým arzenálem fléten disponuje i nizozemský muzikant Jeroen Goossens. Smyčce jsou zastoupeny cellem v podání Maaike Peterse a houslemi Bena Mathota, Lucassenovu mandolínu doplňuje Michael Mills na bouzuki. Siddharta Barnhoorn pak má na triku veškeré orchestrální party.

Arjenův rukopis je jasně rozpoznatelný a hlavní motiv je naprosto typické výrazivo Ayreon, které žádného fanouška nemůže překvapit. Zajímavý je ale způsob, jakým Arjen s hlavním motivem a vůbec s celým konceptem alba zachází. Začíná zlehka a celou desku odvíjí z počátečního bodu coby postupně se rozšiřující spirálu spolu s tím, jak rozvíjí a nabaluje na základní myšlenku další a další melodie, přičemž hlavní motiv rozvíjí do stále větší a větší šíře. “The Theory of Everything Part I” sice začíná trochu zostra, vzápětí však přechází do jemné klavírní melodie. V druhé části už je nosná melodie v rukou syntetizérů a smyčců mnohem mohutnější, stejně jako kytarový riff a v samém závěru, kdy se Lucassen k motivu naposledy vrací, je už melodie navrch posazená o několik tónů výše a ve velkém stylu uzavírá celou hodinu a půl. Když upustím od sledování osudů jednotlivých částí “The Theory of Everything” a podívám se na prostor, který je mezi nimi, najdu n+1 momentů, melodií a riffů, které stojí za to, ale kdybych je měl všechny zmínit, zachytit a popsat, byl bych tu nejspíš ještě zítra – a to mluvím jen o instrumentální stránce. Vezmu-li to od začátku, “Patterns” nabízí parádní, zapamatovatelnou, lehkou melodii, kterou také ještě několikrát v různých variacích zaslechnete. “The Teachers Discovery” nabízí perfektní hutný riff i melodii a navrch i basovou linku. “The Rival’s Dilema” v úvodu potěší další příjemnou melodií v podání flétny, ne nepodobnou třeba “Day Thirteen: Sing” z “The Human Equation”. Hrdé syntetické fanfáry úvodu “Alive!” jsou dalším skvostným momentem. Dvakrát se blýskne i Troy Donockley s dudami, konkrétně v “Progressive Waves” a “Magnetism”, a působí přesně tak, jak by podle mého názoru působit měl – nikoliv jako jeden z nosných melodických prvků, ale především jako koření, obohacení tradičního výraziva, kterého Lucassen užívá.

Aby ale nezůstalo jen u melodií, najde se samozřejmě i několik velmi povedených riffů a ostřejších písní. Především druhá a třetí část alba (“Phase II: Symmetry” a “Phase III: Entanglement”) je na ně poměrně bohatá, ale třeba již zmíněná “Progressive Ways” z prvního celku “Phase I: Singularity” se honosí hutným, úderným riffem. Dalším takovým momentem je druhá půle “Quantum Chaos”, propracovaným riffem a hutnou basovou linkou se honosí i “Transformation”, na kterou navazuje snad nejrychlejší song alba, “Collision”. Zajímavý, ač krátký riff nabízí i “The Argument 2”, “The Breakthrough” z poslední části “Phase IV: Unification” je zase skvělá koncertová hopsačka. Kytarových sól však, na rozdíl od těch syntetizátorových a klávesových, na albu příliš nenajdete. Někomu chybět mohou, za sebe ale musím říct, že materiál funguje dost dobře i bez jejich výraznější přítomnosti a spíše to chápu jako jednu z charakteristik “The Theory of Everything”.

Obecně je album skladatelsky hodně na výši a je vidět, že pětiletá přestávka pomohla Lucassenovi nabrat novou inspiraci a měl dost času na to, aby mohl další počin pod hlavičkou Ayreon posunout zase o kousek dál. Deska je pro svou častou proměnlivost opravdu pestrá a využívá všech svých výrazových prvků na maximum, přesto ale občas dojde i na to, čeho jsem se obával. I přes promyšlenost a logiku celého díla jsou některé přechody mezi jednotlivými fragmenty příliš skokovité, nucené a snad i zbytečné. Třeba přechod mezi “The Visitation” a “The Breakthrough” je příklad par excelence. Proměnlivost s sebou nese ještě jedno negativum – opakování. Arjen sice jednotlivé motivy rozvíjí a obohacuje dalšími a dalšími detaily, občas se ale nevyhne tomu, aby některé věci nezněly podobně jako na předchozích albech, v horším případě jako nedotažená variace na něco, co jste slyšeli před půl, tři čtvrtě hodinou.

Nicméně překousnout se to dá, nejen díky tomu, že každá částečka je dlouhá nanejvýše čtyři minuty, mnohem častěji se pohybuje kolem dvou minut, ty nejkratší se dokonce vejdou do půl minuty. Občas by se našlo něco, co by se dalo vypustit, myslím ale, že deset minut z celkové délky už ale nikoho moc nerozhodí a ve výsledku nijak nevadí, ostatně pořád před sebou máme rozmáchlou operu, nikoliv klasické album. Po technické stránce však není co vytknout, zvuk je čistý, vyvážený, všechny nástroje jsou jasně čitelné a mají dostatek prostoru, aby mohly vyniknout – a že jich není málo. Arjen se mimo tak ukazuje jako schopný producent, vzhledem k tomu, že celou produkci i mixáž má na svědomí on sám. O možných chybách se snad ani nezmiňuji – byla by to zatracená ostuda, kdyby se taková skvadra protřelých hudebníků s Lucassenem v čele dopustila školáckých chyb.

Co by to ale bylo za metalovou operu, kdyby postrádala příběh a skvělé dialogy postav. Hlavní zápletka se opět točí kolem vědy, konkrétně kolem postavy Prodigyho, kterého zosobňuje Tommy Karevik, současný zpěvák Kamelot. Ten s pomocí svého učitele, Janneho “JB” Christofferssona (Grand Magus), stojí na cestě poznání tzv. Teorie všeho. V cestě mu stojí hned několik problémů: Rival v podobě Marca Hietaly, notoricky známého basáka Nightwish, závislost na droze, jež mu byla podávána na doporučení psychiatra Johna Wettona (Asia, ex-King Crimson), která mu pomáhá dobrat se řešení stanoveného cíle, a v neposlední řadě i rozkol s matkou (Cristina Scabbia z Lacuna Coil), otcem (Michael Mills z Toehider) i dívkou (Sara Squadrani z Ancient Bards), která Prodigyho podporuje a pomáhá mu. Spoilerovat závěr celého příběhu tu nebudu, ostatně byste tím přišli o jeden z taháků alba a krom toho, poměrně hodně se dá vyčíst už jen z názvů jednotlivých skaldeb. Prozradím však, že jde o plnohodnotnou story plnou zvratů, která s přehledem vydá na filmové zpracování a bez problémů bych si ji (stejně jako děj předchozích alb) dokázal představit přenesenou i na divadelní prkna. A jak už u Lucassena bývá zvykem, opět ve svém díle propojuje vědu a lidskost, humanitu, do jednoho komplexního celku s nezvyklým, originálním závěrem.

V eintopfu jsem se zmiňoval, že doufám v album, které zase jednou ukáže, jak že se má dělat metal opera. Myslím, že alespoň pro mou maličkost A. A. Lucassen potvrdil svou pozici i vysoký standard, který si Ayreon udržuje už drahnou dobu. Přestože se pár chyb najde, rozhodně jde o velice povedené album, které vnáší opět něco nového oproti předchozím počinům. Mimořádná pestrost desky je určitě jednou z novinek, oproti vysokým standardům je “The Theory of Everything” o několik řádů barevnější a rozvernější. Navrch je zábavné a vyzrálé – rozhodně nejde o prvoplánový počin, který by člověk poslechl jednou a měl jasno. Ačkoliv je album novému posluchači, který je předchozí tvorbou nepolíben, poměrně otevřené, pořád nabízí mnoho momentů, které člověk objevuje s každým dalším pečlivým poslechem, a nejsou hned na ráně. Hravě tak o několik délek překonává konkurenci v podobě Avalonu Timma Tolkiho i Sammetovy Avantasie, jejichž poslední alba vedle propracovaných kompozic působí jako prázdné slupky. Znalé ucho Lucassen sice jen těžko překvapí něčím vyloženě novým, přinejmenším jej však potěší. Základní stavební kameny, poznávací znamení Ayreon, jsou v podstatě pořád stejné, pouze obohacené o prvky nové a je s nimi díky rozkouskovanosti nakládáno odlišným způsobem v průběhu celého alba. Poslech “The Theory of Everything” je rozhodně skvělý zážitek, který stojí za to pořádně vychutnat od začátku do konce. V porovnání s konkurencí jasná volba.