Between the Buried and Me - Coma Ecliptic

Between the Buried and Me – Coma Ecliptic

Between the Buried and Me - Coma Ecliptic
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Node
02. The Coma Machine
03. Dim Ignition
04. Famine Wolf
05. King Redeem / Queen Serene
06. Turn on the Darkness
07. The Ectopic Stroll
08. Rapid Calm
09. Memory Palace
10. Option Oblivion
11. Life in Velvet

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Jakkoliv je klevetníci mohou nazývat planými hudebními eklektiky, jedno jim rozhodně upřít nemůžou. V čase, kdy byla progresivní scéna spíše udržována a zřídkakdy osvěžena něčím skutečně novým, přišli se svou odvážnou kombinací death metalu, progresivního rocku a metalcoru a způsobili poprask. Byli kreativní a divocí a své nástroje ovládali až s pedantskou precizností. Z tvrdých math metalových pasáží, přecházeli do jemných precizních vyhrávek, deathově zahoblovali, ba ani prvků bluegrassu se na své páté řadovce „Colors“ neštítili. Těm znalejším z vás by jistě i bez nápovědy došlo, že mluvím o americké kapele Between the Buried and Me, jež na nás letos nachystala koncepční novinku „The Coma Ecliptic“. Od časů debutového eponymního debutu se změnilo mnohé, kapela kupříkladu s minulým albem přešla k velkému labelu Metal Blade, důležitější změny se však dočkala jejich samotná hudba. Dělají vlastně to, co si škatulka žádá – vyvíjí se.

Již při prvním pohledu na obal nové desky je jasné, že oproti poslední „The Parallax II: Future Sequence“ proběhl skok ne nepodobný přechodu od výborné nespoutané „Colors“ k přehlednější a kompozičně jasnější a vytříbenější „The Great Misdirect“. I koncept alba věnující se mysli v komatu, jež je konfrontována s výjevy z minulých životů, napovídá, že bude kladen větší důraz na přehlednější výstavby skladeb ve prospěch příběhu. Letošní dílko navíc dbá více i na jednoznačně chytlavé motivy, jež z minulosti mohou reprezentovat například části „Lay Your Ghosts to Rest“ z předchůdce, již zdobí gradující vokál a podporují klasické instrumentální kejkle. Zatímco minulá deska člověka nenechala vydechnout a neustále mu servírovala různá instrumentální vyjádření i různá extempore a vlastně nevadilo, že tato instrumentální sóla jdou přes sebe, prolínají se a hrají si navzájem jak kočka s myší, novinka preferuje spíše hrátky s kompozicí jako celkem. Samozřejmě by to však nebyli oni, kdyby na nás nepřichystali spoustu změn rytmů, nálad a vyhrávek.

To, co je však v rámci formy alba nediskutovatelné, je četnější využívání čistých vokálů. Kapela dává trochu sbohem tomu, co v začátcích evokovalo vliv The Dillinger Escape Plan či death metalu, a jde vstříc více klasickému progresivnímu metalu, a to především ve stylu Dream Theater. Jejich vliv je na albu a zvuku znatelný (koneckonců již zmiňovaný obal by mi k matadorům dost seděl). Některé melodické kytarové linky ve spojení s čistými vokály Tommy Rogerse stěží popřou vliv PetruccihoLaBriem, v úvodu takové „The Ectopic Stroll“ či „Memory Palace“ zase člověk slyší odraz časů, kdy „Snové divadlo“ ještě s občasným vokálním přizvučením Mika Portnoye s vlivem Metallicy koketovalo s thrashovějším zvukem. Různé klavírní a klávesové party pro změnu dají vzpomenout na plešatého exhiobicionistu Rudesse. Ale nebojte, přes to všechno jsou to stále Between the Buried And Me a jejich méně jednoznačný přístup k muzice. Tam, kde se Dream Theater drží klasičtějších struktur, si mladá krev ráda s posluchačem trochu pohraje.

Deska začíná jemným intrem s klávesami a Tommyho čistým zpěvem, kam se později vloudí kytara. Pomalu graduje a evokuje postupný průchod do světa za zrcadlem. Navazuje skladba „The Coma Machine“, jež předvádí kontrast mezi takovou lehce „queenovskou“ slokou, tvrdšími metalovými postupy a progresivní vyhrávkou fungující jako refrén. Skladba ukazuje, že po kompoziční stránce má kapela daleko čistší projev než kdy dříve. Přehledné, přitom však stále chytré a už vůbec ne jednoduché. Pravda, mnohem rychleji vstřebatelnější než kdykoliv předtím. Aspekty elektroniky v sobě nesou „Dim Ignition“ a „Famine Wolf“, dobrý kontrast mezi tvrdostí, melodičností, kompoziční propracovaností i občasnou překvapivostí (jež je však, jak již bylo zmiňováno, oproti minulosti redukována). Jemnější části jsou šikovně aranžovány a skladby se vyvíjí. Jemný a melodický začátek zdobí „King Redeem / Queen Serene“, plnohodnotnou baladu ovšem nečekejte. Záhy se mezi úvodní motiv vloudí tvrdší odbočka. Refrén, kde kytarová vyhrávka doprovází zpěv, je záhy střídán death metalovými a metalcorovými částmi. Na závěr pak přichází návrat k úvodnímu jemnému a melodickému postupu, který zaujme hned napoprvé.

Více Dream Theater evokující „Turn on The Darkness“ a především „The Ectopic Stroll“ nás ještě více uvrtají do příběhu alba. Druhá jmenovaná oplývá solidní energií i precizností. O chlup atmosferičtější gradující sedmiminutovku „Rapid Calm“ vystřídá nejdelší kompozice desky, „Memory Palace“, což je brilantní opus kombinující všechny klady nahrávky. Silná skladba, silné melodie, vyhrávky a riffy. Navazující „Option Oblivion“ využívá vyhrávky na akustiku a tvrdost snoubí s melodikou, jež se zde snaží vygradovat co nejvíce. A také se to na konci nádherně vydaří. Motivem z intra hraném na klavír začíná postupný návrat zpět před zrcadlo ve formě závěrečné „Life in Velvet“. A na závěr této exkurze to chce patřičně vygradovaný konec. A taky že se dočkáte.

Jakkoliv jsou mi stylově nyní Between The Buried And Me o kus vzdálenější, jejich letošní návrat nemohu jinak než pochválit a zanechat slova uznání. Bez ohledu na pár momentů evokující slavnější kolegy je kapela zase jinde, zase plná nápadů. Opět kreativní, o něco rozvážnější a čitelnější než minule, avšak především stále bavící. Silné album – opět.


Druhý pohled (Kaša):

Když má kapela navazovat na takový opus, jakým bylo svého času předešlé „The Parallax II: Future Sequence“, tak jsou očekávání vcelku logicky na opravdu vysoké úrovni. Between the Buried and Me patří již řadu let mezi nejzajímavější a nejnadějnější představitele moderního progresivního metalu a svou pozici stvrzují i prostřednictvím své letošní novinky „Coma Ecliptic“. Tedy abych to uvedl na pravou míru, tak nemůžu novinku pasovat do pozice nejlepšího alba v diskografii této party, protože o tento primát se dělí „Colors“ právě s předešlým albem, nicméně pětice ze Severní Karolíny navazuje na svá předešlá alba s důstojností a svůj vlastní ksicht posouvá zase o trošku dál, což nemusí být za všech okolností dobře, ale k tomu se ještě dostanu.

Na Between the Buried and Me je mi ten vývoj, jímž si kapela prochází a který může posluchač pravidelně vyhlížející jejich studiová alba sledovat, vlastně sympatický. Netvrdím, že by s každou další deskou přišel nečekaný stylový posun do úplně jiných sfér, jež by potlačovaly dosavadní vývoj, ovšem postupný odklon od metalcorových začátků a tvrdě metalových výjezdů, které už zdaleka neplní takovou roli jako třeba v případě „Alaska“ z roku 2005, posouvá tuto partu stále blíže k progresivně rockovým vodám, jež doposud hrály ve spojení s agresivními pasážemi přinejlepším vyrovnanou partii, ovšem na „Coma Ecliptic“ se váha přehoupla a na stole tak máme v tomto ohledu nejodvážnější desku.

Between the Buried and Me

Pokud se s úbytkem agresivního řevu Tommyho Rogerse bojíte ztráty energičnosti, kterou si v nemalé míře pánové zachovávali i navzdory košaté a progresivně laděné stavbě svých písní, tak si buďte jisti, že množství chytrých momentů a nápadů, které Between the Buried and Me do svých kompozic nacpali, vám na něco podobného dá alespoň na čas zajít chuť. Ty, kteří by si opravdu zoufali, by mohla částečně uspokojit „Famine Wolf“, protože první půle je hezky explozivní, aby v závěru uvolnila pozici pro progresivní hrátky s rytmikou a vokálem Rogerse. Přesně naopak zase funguje následující „King Redeem / Queen Serene“, která začíná uvolněně a evokuje melodie Stevena Wilsona, aby však vzápětí převzali otěže kytaristé Paul Waggoner a Dustie Waring.

I navzdory přibývajícím poslechům, kdy by si „Coma Ecliptic“ mělo tak nějak sedat a já si na něj postupně zvykat, mi přišlo, že se stále nemůžu úplně sžít s delšími skladbami „Rapid Calm“ a „Memory Palace“, kterým oproti titulce, jež se taky natáhla za sedm minut hrací doby, chybí špetka náboje, protože takhle jsem si při jejich poslechu uznale pokyvoval hlavou jací jsou ti Between the Buried and Me dobří hudebníci a talentovaní skladatelé, avšak pokud i navzdory změnám nálad nenechává „Memory Place“ prostor pro vlastní emoce, tak ji ani rockově uvolněná pasáž v samém závěru nezachrání, což je samozřejmě špatně.

Ačkoli natočili Between the Buried and Me kvalitní desku, která se dobře poslouchá, tak si nemůžu pomoct, ale s tím, jak se původní duch kombinace agresivních a melodických ploch bude vytrácet, tím více se budou chlapi ztrácet ve své vlastní orientaci směrem k rozmáchlým melodiím a zvonivým kytarám. Jinými slovy mi z desky chybí menší špetka energie, s čímž Between the Buried and Me neměli v minulosti problém. Výsledek je pořád dostatečně poutavý, postrádám v sobě ovšem nutkání točit album stále dokola, jako jsem to měl s „The Parallax II: Future Sequence“, což není to, co jsem zrovna čekal. Celkově vzato je to však stále vysoký nadstandard.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.