Body Count - Bloodlust

Body Count – Bloodlust

Body Count - Bloodlust

Země: USA
Žánr: rap metal
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Civil War
02. The Ski Mask Way
03. This Is Why We Ride
04. All Love Is Lost
05. Raining in Blood / Postmortem 2017 [Slayer cover]
06. Go, Please Believe Me
07. Walk with Me…
08. Here I Go Again
09. No Lives Matter
10. Bloodlust
11. Black Hoodie

Hrací doba: 41:00

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nadešel čas na další blackmetalovou recenzi. Tou je deska „Bloodlust“ od černošské formace z Los Angeles, Body Count. Dobře, je to už docela fousatý fórek, ale nějak jsem si ho nemohl odpustit. Dost možná se totiž jedná o poslední vtípek spojitelný s tímto albem. Uběhly tři roky od comebackové placky „Manslaughter“ a Body Count jsou zpět, serióznější než kdy předtím.

U téhle skupiny jsem byl vždycky na vážkách, zdali je brát vážně nebo ne. Všechny jejich dosavadní nahrávky obsahovaly závažná témata, ale také nabízely notnou dávku humoru. Asi tušíte, kam mířím. Humorná stránka s albem „Bloodlust“ zmizela ta tam. Pro mě jedno ze signifikantních a poznávacích znamení je pryč. Možná by mi to tak nevadilo, kdyby se od toho neodvíjela celá deska. Tato změna se totiž promítla i na hudbě, která je méně roztržitá a o to více tvrdá a ponurá. Velkou měrou se tu cílí na textová sdělení a vůbec zde vyniká hlavně rapper Tracy Lauren Marrow, známější jako Ice-T. Vzhledem k jeho původu lze vyvodit, co je hlavními tématy. Ale pojďme si tohle všechno ukázat na konkrétních skladbách.

Celou desku otevírá hostující Dave Mustaine, jenž má tu čest pronést úvodní dramatické slovo o probíhající občanské válce. I díky chytlavému refrénu je otvírák „Civil War“ povedenou věcí. Má plíživé vyčkávací tempo, náladu pouličních nepokojů a vůbec celkově se snaží přiblížit téma co nejvíce. Mustaine se ukáže ještě jednou, už v jeho přirozenější poloze, a sice s kytarou kolem krku. Ke konci celého opusu vystřihne rychlé sólo, které ještě podtrhne nastolený kvapík. I tyto výpady jsou zde zcela ojedinělé, což je další výraznou změnou oproti dřívějšku. Kapela, častokrát označována za crossover thrashovou, se zde drží na uzdě a snaží se spíš vytvořit co nejhutnější podkres k textům „Ledového Téčka“. Jak jsem psal v úvodu, snad úplně vše jde naproti tomu, aby bylo zcela jasné, že Body Count to tentokrát myslí opravdu smrtelně vážně.

Velice podobně zní druhá „The Ski Mask Way“ pojednávající o vykrádání domů v „hoodu“. Ice-T se tu v jedné části vžije do role zloděje a v podstatě hraje přepadení. I zde se dobře nabaluje tempo, ale převážnou část stopáže je písnička usedlejší ve středním tempu a opět dává soustředit výhradně na text. Také trojka „This Is Why We Ride“ se věnuje vyrůstání v ghettu, hrozící smrti v něm a následné touze po pomstě. Ice-T tohle prostředí dobře zná a vypadá to, že z něho může čerpat do nekonečna. Z těchto úvodních titulů zní nejlépe právě poslední jmenovaná, a to díky podmanivé melancholické kytaře; škoda, že atmosféru kazí zvukové efekty kvílení sirén či střelby, které ji zřejmě měly naopak podpořit. Další hostovačku nabídne „All Love Is Lost“, s níž pomohl Max Cavalera, který tu sám pro sebe má jednu sloku. Nevím, jestli je to jeho přítomností, ale tenhle zářez naprosto pohořel na neustálém opakování refrénu, což je nešvar posledních 15 let právě Cavalery. Spolu s nudnou, horrorcorově laděnou „Here I Go Again“ se jedná o nejslabší momenty „Bloodlust“. Abychom měli hosty kompletní, ve „Walk with Me…“ dostane prostor Randy Blythe. Tlačí se tu na pilu, hudba se valí kupředu, dokonce dojde na blastbeaty, tremolo picking, ale ta tvrdost je tak vyumělkovaná, až to celé přestává fungovat.

Hudebně snad ani jedna píseň nenabízí nic skutečně zajímavého, co by nadchlo nebo alespoň zaujalo. Instrumentálně mi vše připadá jako pouhý doprovod k přednesu Ice-T. Bohužel tu není žádný výrazný riff, sólo, ani vyvedený přechod, zkrátka metalový standard. Houpavé střední tempo ve spojení s propracovanou produkcí nepůsobí ve výsledku moderně, ale spíš tuctově. V tomto ohledu vynikají dvě skladby v samotném středu alba. Tou první je cover „Raining in Blood / Postmortem 2017“. Ještě než spustí legendární riff, je tu krátký úryvek z rozhovoru, kde Ice-T vypráví o začátcích skupiny a jejích vzorech. Mezi ty patří Black Sabbath, Suicidal Tendencies a právě Slayer. Zcela upřímně je tahle předělávka naprosto zbytečná. A ještě má zkomolený název. Když jsem poprvé četl o jejím zařazení na novou řadovku, čekal jsem něco nápaditějšího po vzoru coveru „Institutionalized 2014“ od Suicidal Tendencies z předchozího „Manslaughter“, která byla velice vtipně přetextována do „problémů” současné doby a ještě k tomu opatřena neméně vtipným videoklipem. U písně Slayer se nic takového nekoná, prostě rutinní přehrání, kdy se za mikrofonem v „Postmortem“ představí také basák Vincent Price – ne zrovna slavně. Druhým odletem od zajetých poměrů novinky je minutu a půl dlouhá „God, Please Believe Me“, u níž mám pocit, že se původně jednalo o instrumentálku pod vedením kytaristy Ernieho C, ale později se do ní namíchal také Ice-T a trochu mu zatrhl pokus o pokračování „C Note“ z debutu.

Body Count

Abych tuhle recenzi ukončil trochu pozitivnějším slovem, na klipy byly vybrány skutečně asi ty nejlepší kousky z „Bloodlust“. „No Live Matter“ stejně jako poslední „Black Hoodie“ dokáží novinku reprezentovat obstojně a hlavně nabízejí asi nejzajímavější témata pro širší zpracování. První se týká rasismu obecně v Americe a je reakcí na aktivistické hnutí Black Lives Matter, zatímco druhá vypráví příběh o policejní brutalitě a zastřelení člověka pouze na základě jeho oblečení. Přestože jsem psal, že se jedná o dobré skladby, třeba druhá „Black Hoodie“ je pouhým chudým příbuzným klasice „Cop Killer“, okořeněná o neposlouchatelné „whoop, whoop“ ze „Sound of da Police“ od KRS-One.

Zkrátka porovnání s nejlepší tvorbou Body Count „Bloodlust“ nesnese. Také předchozí „Manslaughter“ nabízelo lepší materiál. Pořád si myslím, že upuštění od zábavy téhle kapele, co stvořila takové parády jako „K.K.K. Bitch“, „Evil Dick“ nebo „Talk Shit, Get Shot“, jenom uškodilo. Takhle působí jako banda mravokárců. Zřejmě je ovlivnily události posledních let, kdy se znovu odehrávaly sporné případy střelby policistů, které pobouřily černošskou komunitu, a jiné rasové problémy Ameriky. Tvorbu Body Count to ale nenakoplo zrovna nejlepším směrem. Lze jasně vycítit, že se s novým albem snaží sdělit svůj názor a varovat před současným děním, však právě texty drží celé album po hromadě, ne hudba. V té tak schází nadhled a hlavně nějaké zajímavé nápady, které by obohatily poslech a přiměly posluchače vracet se k oblíbeným pasážím. „Bloodlust“ tak zůstává pouze průměrnou rapmetalovou nahrávkou, nic víc, nic míň.


5 komentářů u „Body Count – Bloodlust“

  1. Po dlhšej dobe zase recka na niečo zaujímavé :) Za mňa nálož plná tvrdých peciek a rozhodne nie veselých :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.