Země: USA Žánr: crossover thrash metal Datum vydání: 30.9.2016 Label: Suicidal Records Tracklist: 01. Clap Like Ozzy 02. The New Degeneration 03. Living for Life 04. Get Your Fight On! 05. World Gone Mad 06. Happy Never After 07. One Finger Salute 08. Damage Control 09. The Struggle Is Real 10. Still Dying to Live 11. This World Hrací doba: 56:20 Odkazy: web / facebook / twitter

Abych pravdu řekl, tak od nového alba Suicidal Tendencies jsem si toho příliš nesliboval. V jednu chvíli jsem byl dokonce přesvědčený, že jej ani nebudu poslouchat a na partu kolem Mikea Muira se vykašlu. Samozřejmě za tím není nějaká osobní nevraživost a odpor k tvorbě těchto Američanů, ale když se podívám do nedávné minulosti a na poslední dvě alba této crossover-thrashové veličiny, tak výsledek považuji za přetěžkou nudu, jež by se jménem této velikosti neměla být radši ani spojována. Pak se však cosi zlomilo a nadšené ohlasy na dvanáctou desku „World Gone Mad“ mě přesvědčily, abych těmto nespoutaným thrasherům dal ještě jednu šanci.

A můžu být rád, že jsem tak učinil, protože k mému vlastnímu překvapení se za „World Gone Mad“ skrývá nečekaně dobré album, které se dost dobře poslouchá. Ale to už předbíhám. Vraťme se nejdříve o pár let zpět do doby, kdy vyšlo předchozí „13“. To považuji za nejhorší album v historii skupiny a v životě si jej už dobrovolně nehodlám pustit. Mike Muir před třemi lety se svými kumpány šlápl vedle a nesourodá kolekce, která vznikla v průběhu několika let, kdy to s budoucností Suicidal Tendencies vypadalo všelijak, jen ne růžově, byla prostě špatná.

Od té doby, během těch tří let, došlo k obměně velké části sestavy, v níž zůstali pouze zpěvák a zakládající člen Mike Muir a kytarista Dean Pleasants. K nim naskočil do znovu rozjetého vlaku Ra Díaz k baskytaře, druhý kytarista Jeff Pogan a konečně jedna z nejsilnějších akvizic, již může kapela za bubenickou stoličku získat, a sice Dave Lombardo. Neříkám, že Dave nakopl skupinu do vyšší společnosti, ale věřím, že i díky jeho přispění a zajisté taky pohodové atmosféře ve studiu vznikl materiál, jejž považuji za nejlepší od dob „Suicidal for Life“. To možná není vzhledem ke kvalitě jeho následovníků kdovíjaký úspěch, přesto je „World Gone Metal“ příjemným počinem, jenž dobře odsýpá.

Oproti minulejšku je novinka rozhodně ucelenější a sebejistější. Mám dojem, že Suicidal Tendencies si dali za cíl vytvořit nahrávku, která by co možná nejvíc splňovala představu o tom, jak znějí klasičtí Suicidal Tendencies v moderním hávu, a výsledkem je „World Gone Metal“. Svěží, rychlé a energické album, na nějž se nevešlo tolik vaty, kolik jsem před prvním poslechem očekával, a právě proto s ním nemám žádný zásadní problém. Mike Muir deklaruje své nesouhlasy s aktuální situací ve světě, kytary jsou thrashově řízné a k rytmice nelze nic vytknout, protože to vše drží pohromadě a pohání kupředu. Celkově je „World Gone Metal“ rychlejší a punkověji orientovaný výtvor, jenž je mi svým oldschoolovým thrashovým pojetím velmi blízký.

Nejlepší skladby? Těžko říct, protože pokud pominu nezvyklou baladu „Still Dying to Live“, na níž je zajímavá jen její gradace v závěrečný kvapík, a „Happy Never After“, které obě trpí na přestřelenou hrací dobu, tak je „World Gone Metal“ příjemnou jízdou, jež nemá ani vyložených vrcholů, ani propadů. Základní stavební kostru „World Gone Metal“ tvoří samozřejmě svižnější písně jako „The New Degeneration“, „Living for Life“, „One Finger Salute“ případně kratší „The Struggle Is Real“. Ty jsou asi nejvýraznějšími hitovkami a dost dobře bych je tak vybral za nejsilnější část desky. Přeci jen, v tomhle byli Suicidal Tendencies vždycky nejjistější a vyložené experimenty a pomalejší akustické písně (závěrečná „This World“) jsem od nich nikdy nežádal. Dost možná i proto chápu „Still Dying to Live“ a „Happy Never After“ jako zbytečnou výplň, bez níž bych se při poslechu úplně v klidu obešel.

Navzdory několika drobným vadám na kráse je „World Gone Metal“ albem, které vrací Suicidal Tendencies zpět do mého zorného pole, a doufám, že v této formě jim to ještě chvíli vydrží, protože ten potenciál natočit povedenou placku v nich (pro mě dost překvapivě) pořád ještě je. Jestli se budu k „World Gone Metal“ vracet i v budoucnu, to v současné době nevím, ale jestli některé z jejich posledních čtyř alb má alespoň teoretickou šanci, tak je to právě novinka. Musím uznat, že po letech paběrkování mezi kvalitativní spodinou se slabými plackami jsou pro mě aktuální Suicidal Tendencies dost pozitivním překvapením, na které bych si před vydáním svoje prachy nevsadil.