Destruction - Spiritual Genocide

Destruction – Spiritual Genocide

Destruction - Spiritual Genocide
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.11.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Exordium
02. Cyanide
03. Spiritual Genocide
04. Renegades
05. City of Doom
06. No Signs of Repetance
07. To Dust You Will Decay
08. Legacy of the Past
09. Carnivore
10. Riot Squad
11. Under Violent Sledge

Hodnocení:
Kaša – 6/10
Stick – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

30 let na scéně a 12 studiových alb. Fakta, která hovoří za vše. Destruction jsou jednou z živoucích legend thrash metalu, přesněji řečeno jeho evropské odnože, která se vždy vyznačovala větší agresivitou a zběsilostí, než její slavnější kolegyně ze západu. Protože se jedná o úctyhodné jubileum, rozhodli se němečtí nestoři toto kulaté výročí oslavit spolu se svými fanoušky a jaký lepší dárek jim nadělit, než nové album? Protože jsem odjakživa hnidopich, tak si na svou řečnickou otázku jízlivě odpovím, že by se k takové oslavě hodilo o třídu lepší album, protože “Spiritual Genocide” pokračuje v tradici svých předchůdců z let nedávných a nepřináší nic, s čím by Destruction již jednou neohromili v letech osmdesátých.

Příčina výše uvedeného je nasnadě. V devadesátých letech se ani německým thrasherům nevyhnuly stylové kotrmelce, kdy se snažili trošku oprostit od své dosavadní tvorby a přizpůsobit se tehdejší rockové vlně, která byla na vzestupu. Výsledkem těchto snah je jasně nejhorší deska v diskografii kapely “The Least Succesfull Human Cannonball”, na kterou by nejradši všichni, kapelu nevyjímaje, zapomněli. Na přelomu milénia se vrátil za mikrofon starý dobrý Schmier a Destruction se začali obracet ke svým kořenům a od té doby pravidelně sází jedno klasičtější thrash metalové album za druhým, což je sám o sobě fakt, na kterém by nebylo nic špatného, ale já osobně mám s jejich novějšími deskami jeden obrovský problém. Čím více se utápí ve své minulosti a snaží se oprášit svůj starý lesk, tím více upadají do aktuálního průměru nespočtu kapel, které se snaží o totéž. A to je celkem škoda, protože Destruction mají rozhodně na víc, a i když je ta jejich rubanice stále rozpoznatelná od zbytku stáda (Schmier je prostě jenom jeden), tak se nejedná o nic, co by ve mně zanechalo pocit výjimečného, či alespoň nadprůměrného počinu. Pár poslechů si užiju s tím, že jde o dobře odvedenou práci, a časem mě to začne neskutečně nudit. A totéž platí i pro “Spiritual Genocide”.

Již při pohledu na obal novinky je jasné, že tady se jede po starých kolejích. Řezník, který zdobí obal, dostal tentokrát zelený kabát a i nadále hrozí na všechny strany. Sice se z něj stává už takové nezbytné klišé, se kterým se kapela vytáhne, když neví co, ale budiž, má to své nostalgické kouzlo. Pokud jsem doposud o “Spiritual Genocide” a aktuální formě Destruction jako takové nemluvil příliš pochvalně, tak na druhou stranu se borcům nedá upřít, že když se rozhodnou nahrát poctivé thrash metalové album, tak se jim to daří. Žádné úhyby stranou, ale od začátku až do konce se jede s pedálem sešlápnutým na podlahu. Technická stránka je samozřejmě bez vady na kráse, takže je nutno počítat s prvotřídním zvukem, díky kterému si užijete krystalicky čisté riffy a zběsilé bicí.

Celkem desítka nových skladeb – nepočítám obligátní intro “Exordium” – solidně šlape, ovšem tohle při pozdějších posleších platilo až ve chvíli, kdy jsem na jednotlivé položky nahlížel jako na samostatné písně, protože celistvé poslechy mi dělaly po nějaké chvíli nemalé obtíže. Tu a tam se objeví zajímavý kytarový riff či sólo, se kterými, stejně jako minule, vypomáhal Ol Drake z nadějných Evile, ale negativní dojmy jsou natolik silné, že můj pocit z celé desky nevylepšily. Po zmíněném intru dochází k explozi v podobě “Cyanide”, která má neskutečný drive a tohle je jedna z několika skladeb, která mě hrozně baví. Přesně takové agresivní nářezy, ze kterých ta nasranost jenom čiší, od Destruction všichni očekávají a oni dokazují, že je stále umí. Příště by mohli takovou formu zopakovat několikrát za sebou a mohl bych zase mluvit o povedeném albu, které by pánové potřebovali jako sůl.

Jedním z vrcholů pro mě byla “Legacy of the Past”, ve které se ke Schmierovi přidali staří známí Tom Angelripper ze Sodom a GerreTankard. Refrén této skladby je mým nejoblíbenějším a nejednou jsem si vzpomněl na klasická alba. Z šedivého průměru vynikají snad ještě “To Dust You Will Decay” s chytlavým riffováním, “No Signs of Repentance” nebo titulní “Spiritual Genocide”. Kdybych přivřel oči, tak bych možná ještě dva, tři kousky našel, ale pořád by mi dojem kazily podprůměrné “Renegades”, “Carnivore” a “City of Doom”, která zní jako nepovedení Sodom. Takových pocitů jsem měl víc, takže jsem nakonec, místo toho abych si užíval poslech, spíš hledal, kde jsem tuhle a tamtu pasáž slyšel, což není dobře.

Nečekal jsem skoro nic a to jsem taky dostal, takže o nějakém zklamání nemůže být řeč. Předchozí album “Day of Reckoning”, které mě ve své době taky moc nebavilo, je mi mnohem sympatičtější, a i když obsahuje taky řadu hluchých momentů, tak na mě působí o poznání vyrovnaněji než “Spiritual Genocide”. Destruction už za sebou mají mnohem lepší alba a novinka tak žádnou díru do světa neudělá. Kdybych měl dvanáctou řadovku borců popsat co nejjednodušším způsobem, tak mě napadá snad jen, že vydali další album. Pořád ještě se nejedná o takový průser, abych nad legendárními řezníky zlomil hůl, ale pokud se nevzpamatují, tak budu muset při nejbližší příležitosti změnit názor, zvlášť když vidím, že žánrovým souputníkům Kreator a Sodom se s posledními alby podařilo ukázat, že i sázka na jistotu může mít pořádné koule.


Další názory:

Vůči Destruction mám hluboký respekt. Především vůči vedoucímu Schmierovi, což je skutečná thrashová ikona, jak se sluší a patří. Po reunionu je parta (teda spíš kytarista Mike, bubeníci se celkem střídají) kolem něj věrná hrubozrnnému thrash metalu. Nicméně zrovna ten jejich na studiovkách nepatří k tomu nejzábavnějšímu, to se týče teda především hlavně posledních desek. “Day of Reckoning” jsem měl vůbec problém doposlouchat do konce a z “D.E.V.O.L.U.T.I.O.N.” jsem taky zrovna moc odvařený nebyl. Naživo je to jiná, tam to umí pánové krásně rozjet. Co tedy k novince? Zjevně se ústřední dvojice už plně sžila s bubeníkem Vaaverem, který materiál trochu obohacuje svými technickými finesami a zabijáckou rychlostí, což nutí hnát do nejvyšších obrátek i zbytek kapely. Výsledkem je hodně agresivní deska, ale jako vždy mi tam chybí nějaký ten WOW moment, ta chvíle, kdy bych se zarazil a jen se nechával kopat do prdele. Schmier plive svoje texty typickým jedovatým hlasem, Mikova nemocná hra mu zdatně sekunduje, to je v pořádku. Ani nemám problém desku doposlouchat do konce, perfektně odsýpá. Ale já si s výjimkou pár výborných vypalovaček, jako je “Cyanide” nebo “To Dust You Will Decay”, nemůžu nějak momenty desky vybavit. Za zmínku stojí ještě oldschoolová palba “Legacy of the Past”Angelripperem a Gerrem za mikrofonem. To, že na albu hraje jistý Ol Drake, bych asi bez bližšího infa opravdu nezaregistroval.
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.