Země: Česká republika Žánr: goregrind Datum vydání: 5.8.2013 Label: Bizarre Leprous Production Tracklist: 01. Devilogy 02. Diabolical Shake 03. 666 Dicks 04. Hellevator 05. Demon’s Tool 06. Hellburger 07. Hellboy 08. Satan or Devil 09. Blow the Horn (Devil’s Blowjob) 10. Ironic Punishment Division 11. Safety Hellmet 12. Hell-o-weed 13. Satanal Sexorcism 14. Eternal Turbo Torture 15. sABBAth (radio version) 16. Helligon Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Bizarre Leprous Production

Obvykle se svoje recenze snažím začít nějakou úvodní omáčkou, představit samotného interpreta nebo nastínit, jak vnímám jeho předchozí tvorbu. Dneska mám ovšem trochu blbou náladu, pročež na nějaké literární onanie nemám chuť, tudíž na to vlítneme stejně ostře, jak ostrá je samotná “Devilogy”, třetí fošna grindového nájebu Eardelete…

Když prohlásím, že “Devilogy” je prostě goregrind, vlastně je tím o albu řečeno vše… ale svým způsobem ne tak úplně. Eardelete totiž natočili počin, který je chlívkem pouze svým obsahem (rozuměj hudebně), nikoliv však formou, což je z mého skromného pohledu potěšující, protože podobné prasečáky, kdy je to i zvukově žumpa, jsou pouze jen pro skalní fandy grindu, což já pří vší úctě nejsem. Mám pár svých oblíbenců, které si rád pustím, ale tím to pro mě hasne. Nic proti těm chlívům nemám, chápu to, že se to někomu líbí, grindeři třeba zase nedají black metalové garáže, jaké poslouchám já. Ale to jen tak na okraj, zpátky k Eardelete – jejich třetí placka takový případ rozhodně není, vlastně úplně naopak, protože “Devilogy” má sound doslova parádní, hutný a kulervoucí. Záležitost pro slečinky to však není ani omylem, protože muzika je goregrind jak vyšitý se vším, co k tomu patří, včetně ultra prasečího vokálu – kvičení a chrochtání je tak zodpovědné, že ani s texty v ruce jsem nebyl schopný rozeznat byť i jen jediné slovo. Ale nevadí mi to, jednak to k tomuhle žánru prostě patří, jednak mě takovéhle chrochtačky vždycky bavilo poslouchat. Sem tam se v hudební rovině ozve i závan death metalu, ale nepřijde mi to jako nic velkého, grind hraje prim.

Songy na “Devilogy” lze vlastně hrubě rozdělit do dvou kategorií. To první jsou – naprosto nepřekvapivě – brutální výplachy hlava nehlava. Většinou jde o kratší vály, v nichž na to Eardelete vlítnou a jedou klasický náser s hovězím vokálem v čele. Jsou tu jak rychlé šlehy a totální vypalováky jako třeba sotva půlminutová “Hellboy” nebo už jen podle svého názvu romantická balada “666 Dicks”, ale ve většině případů se Eardelete drží spíš středního tempa, které je sakra chytlavé, aby to by na koncertech v kotli parádně vřelo. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést další půlminutovku “Satan or Devil”.

Druhou pseudo-kategorií, které jsme si pro potřeby recenze zavedli, jsou pak písničky, které stoprocentně a naprosto bez debaty také spadají do grindu, odkud ani nos nevystrčí, ale zvládnou nabídnout i nějaký detail navíc, třeba to může být i melodie (nesmějte, goregrind fakt není melodická muzika), jindy zase trochu proměnlivější struktura songu nebo nějaká hodně povedená pasáž. Vcelku logicky jde o ty relativně delší věci, většinou dvě minuty a více. Asi nejvýraznější je v tomto ohledu nejdelší kus “Ironic Punishment Division”, ale spadá sem například i taková “Hellburger”, jež nabízí jednu fakt skvělou pasáž (opakuje se dvakrát), “Hellevator” s náznakem menšího sólování nebo hned úvodní “Devilogy”. A podle mě je to vážně super, protože to nahrávku příjemně osvěžuje do té míry, že se nejedná jen o čistokrevný výplach jako většina grindových desek, ale opravdu to baví i na poslech.

Naprosto výlučně na “Devilogy” pak působí předposlední “sABBAth (radio version)”, což je ve skutečnosti cover “Lay All Your Love on Me” od švédské legendární diskotéky Abba. Což o to, v grindu nejsou předělávky popových písniček nic výjimečného, ale většinou z toho ty kapely dělají co největší nářez, aby byl kontrast mezi uhlazených originálem a coverem co největší, Eardelete na to však šli trochu jinak a ze “sABBAth (radio version)” udělali nejměkčí věc na albu, ale jako ozvláštnění to opravdu funguje a ve skutečnosti je ta předělávka vážně skvělá. A na rozdíl od většiny podobných grindových coverů v ní ten originál je doopravdy slyšet. Z mého pohledu super.

Ať se na to dívám z kteréhokoliv úhlu, to album se prostě povedlo. Zvuk je super, muzika taky – dost zábavná, aby posluchače bavila celou dobu, ale dost nářezová na to, aby živě zabíjela, protože právě pro živé hraní jsou podle mě podobné žánry určené především. Délka necelých 28 minut je na naprostý ideál, nechybí nadsázkou prošpikované sprosté texty a navrch vtipná kreslená obálka. Nějak mě nenapadá, co víc by měl člověk chtít od grindové desky.