Edguy - Space Police - Defenders of the Crown

Edguy – Space Police – Defenders of the Crown

Edguy - Space Police - Defenders of the Crown
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.4.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Sabre & Torch
02. Space Police
03. Defenders of the Crown
04. Love Tyger
05. The Realms of Baba Yaga
06. Rock Me Amadeus [Falco cover]
07. Do Me Like a Caveman
08. Shadow Eaters
09. Alone in Myself
10. The Eternal Wayfarer

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 5,5/10
Kaša – 5/10
nK_! – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 5,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Němci Edguy jsou jednou z těch kapel, které prostě znáte, ať chcete nebo ne – a dokonce k tomu nepotřebujete slyšet byť jediné jejich album. Říkáte si, že jsem si tím nějak moc jistý? No, on je to totiž tak trochu můj případ, a “Space Police – Defenders of the Crown” je skutečně první album Edguy, se kterým mám tu čest trochu důkladněji. Zvěsti o tom, jak dříve skvělá kapela nabrala kurz do kytek (míněno co do kvality tvorby, neboť o popularitě to opravdu neplatí), ale samozřejmě dolehly i k mým uším, takže jsem byl dost zvědavý, jak u mě “Space Police – Defenders of the Crown” pochodí, protože rozhodně nepatřím k těm, kteří by špatnému power metalu dali něco zadarmo. Prakticky nulová očekávání ale znamenají, že album může vlastně jenom příjemně překvapit, a to nakonec není až tak špatná startovní pozice…

Řeknu vám na rovinu, očekával jsem fakt pekelnou blbost, protože artwork desky i její jméno ani náhodou nenaznačovaly, že by mohlo jít o něco třeba jen poslouchatelného. Nakonec se ale k mému překvapení ukázalo, že “Space Police – Defenders of the Crown” (kdo to vymyslel, by zasloužil pověsit za koule do průvanu – kdo se s tím má pořád vypisovat?) nejen že není úplná sračka, ale že to nakonec i celkem jde.

Takže zázrak? To zase ne, milánkové. Fakt, že album není špatné, ještě zdaleka neznamená, že je to zároveň album dobré. Je ale pravda, že když jsem si novinku pouštěl poprvé, vyloženě mě konsternovalo zjištění, že mě ta muzika dost baví. A ono se není čemu divit, protože rozjezd má “Space Police – Defenders of the Crown” vážně zdařilý. Desku otevírá nečekaně nabroušený a možná dokonce thrash metalem nepatrně načichlý riff s předstihem vypuštěné skladby “Sabre & Torch” a agresivní pojetí celé písničky – vokál Tobiase Sammeta nevyjímaje – mu ku prospěchu všech velmi zdatně sekunduje. V závěsu následující skoro titulka “Space Police” nečekaně dobrý dojem jedině potvrzuje a její refrén se nebojím označit za vyloženě výtečný. Trojka “Defenders of the Crown” nasazenou laťku i přes menší úbytek přitažlivosti ještě celkem v pohodě drží a pokračovat to alespoň takhle dál, dost určitě máme co do činění s hodně solidní power metalovou deskou. Pokud vám však v minulé větě neunikl onen podmiňovací způsob, asi už je vám jasné, že se nic takového nekoná…

S koncem “Defenders of the Crown” totiž přichází propad jako kráva a následující “Love Tyger” je naprosto stupidní halekačka, která jako by vypadla z repertoáru nějaké trapné osmdesátkové glamovky. Jasně, jsem si vědom toho, že jsou Edguy srandisti, ale tohle není vtipné a už vůbec ne dobré – je to leda tak smutné a ve své nekonečné obehranosti příšerně otravné. Pokud mi někdo vysvětlí, proč zrovna na tenhle kentus Edguy natočili klip, dostane bludišťáka.

Je fakt, že snad s výjimkou “Alone in Myself”, což je absolutně zbytečná, patetická a nudná balada a nakonec asi úplně nejhorší skladba na “Space Police – Defenders of the Crown”, už na desce vyložený odpad není. Žádná sláva se ale pořád nekoná. “The Realms of Baba Yaga” je vlastně docela dobrá a rozhodně má své momenty, ale pořád žádný trhák. “Do Me Like a Caveman” funguje podobně jako “Love Tyger” a je jen o něco méně blbá. Cover Falcovy pecky “Rock Me Amadeus” není špatný, ale jak se ještě dočtete níže, jako obsah základní verze alba prostě nedává smysl a narušuje její plynulost. “Shadow Eaters” je taková trochu o ničem a “The Eternal Wayfarer”… oukej, ta je solidní a i přes skoro devítiminutovou délku album zavírá důstojně.

Já vím, psát recenzi stylem “tahle skladba je taková a tahle zase maková” není úplně nejlepší metoda, ale pokud jste to přelouskali až sem, asi je vám jasné, že to zrovna v tomhle případě nijak zvlášť nevadí. Technicky jsou na tom Edguy samozřejmě skvěle, Tobimu to zpívá pěkně a je prostě znát, že tohle album nahrála zkušená kapela, která úplnou žumpu se vším všudy nesloží. Samotná kvalita materiálu je ale natolik pestrá (to jsou paradoxy – tohle slovíčko většinou používám jako kompliment…), že je to vážně písnička od písničky. Mám-li to dát do nějakého vzájemného poměru, máme tu tři opravdu dobré songy, dva slušné, tři divnosti, které nejsou vyloženě k zblití, ale různých důvodů to prostě není ono, a pak dvoučlenný odpad, který by posloužil mnohem lépe, kdyby na desce nezabíral místo. Nejsem žádný statistik, ale od oka vzato mi z toho vychází sice jen lehký, ale pořád nadprůměr – a úplně stejně na mě deska působí pocitově. Poslouchat se to rozhodně dá a hned několikrát se ukazuje, že Edguy pořád umí napsat dobrou skladbu, ale dohromady to prostě není dost dobré na to, abych mohl chválit. Ale lepší než drátem do oka je to rozhodně…


Další názory:

Na mě novinka působí tak, že na ní Edguy pouze předvádějí svůj standard posledních pár let – jestli je to dobře nebo špatně, to ať si samozřejmě rozhodne každý sám za sebe, ale pro mě osobně je to trochu málo. Opětovně se ve své podstatě nejedná o nic jiného než dávku metal/rockového klišé zabaleného v novém líbivém kabátku. Až by se s nadsázkou dalo říct, že úspěch Edguy plyne z toho, že Tobias Sammet má fakt poctivě naposlouchaná všechna klasická hard rocková a heavy metalová alba a jeho fanoušci ne, takže pro ně může znovu objevovat již dávno objevenou Ameriku… ale abych byl férový, je pravda, že na “Space Police – Defenders of the Crown” to není až zas tak okaté jako posledně na “Age of the Joker”. Pár slušných songů se zde urodilo, jmenovitě jde podle mě o “Space Police”, “Defenders of the Crown” (oba mají fakt povedené refrény, kvůli nimž není problém přečkat i nijak zvláštní sloky), možná trochu nečekaně závěrečnou devítiminutovku “The Eternal Wayfarer”, což je další song, v němž měl Sammet zrovna trochu silnější chvilku, a vlastně mě docela baví i “Rock Me Amadeus”, i když zde, ruku na srdce, je to dané spíš nadčasovým originálem od Falca, ne tím, že by ta verze Edguy byla tak bombastická. Na druhou stranu, ten zbytek je buď řemeslný standard (“Sabre & Torch”), průměr (“The Realms of Baba Yaga”, “Shadow Eaters”) nebo rovnou sračka (“Love Tyger”, “Do Me Like a Caveman”, “Alone in Myself”).
H.

Ten Tobias je vážně nepoučitelný. Já mu neberu, že musí platit účty a od doby, co se z Edguy staly hvězdy, si zvykl na vyšší životní standard, ale přece kvůli tomu nemusí zvyšovat kadenci svých autorských počinů bez ohledu na to, jestli to vyjde pod hlavičkou Edguy nebo Avantasia, protože výsledek je beztak skoro stejný. Jen pro tu Avantasii se snaží schovat si majestátnější refrény. “Space Police – Defenders of the Crown” je ve všech ohledech tak nepřekvapivé a průhledné, že jsem si jeho poslech mohl klidně odpustit. Neříkám, že se to nedá poslouchat nebo že je album zdraví škodlivé, ale z mého pohledu je to úplně to samé, co Edguy přinesli na posledních dvou albech, jen s tím rozdílem, že se jednotlivé skladby jmenují jinak a tentokrát není na finálním kotoučku tolika vaty (“Tinnitus Sanctus” budiž odstrašujícím příkladem). Taková “Space Police”, “The Realms of Baba Yaga” nebo “Shadow Eaters” koneckonců nejsou vůbec marné a skvěle se u nich bavím, nicméně tím můj osobní výčet vyložených kladů končí. Většina zbylých písní je klasický Edguyovský kolovrátek, který se mi už řadu let zajídá. Kdo dostal nápad přehrát do naprosto stupidní a kýčovité podoby “Rock Me Amadeus” od Falca (no beztak Tobi, kdo jiný), by zasloužil pověsit za koule do průvanu. Jako bonus klidně, ale sakra, necpěte takovou píčovinu na desku. Troška soudnosti by holt neuškodila, protože Edguy už se dávno stali otroky hudební mašinérie a desky musí vydávat ať se děje, co se děje, a zdá se mi, že na kvalitu se moc nehledí, protože i když Tobi ohlásil další “nejlepší” album kariéry, tak já si radši opráším v poličce “Mandrake” nebo “Hellfire Club”, protože tehdy to oproti vyloženě průměrnému “Space Police – Defenders of the Crown” ještě za něco stálo.
Kaša

Sláva! Po osmi letech natočili Edguy slušné album. Ve skutečnosti velice slušné. Po “Tinnitus Sanctus” a “Age of the Joker” jsem měl o tyhle německé maníky docela strach, protože jsem nevěřil, že by se jim skutečně mohlo podařit vyhrabat se ještě z bahna průměrného patosu. A hle, najednou to jde. Nevím, co přesně se na “Space Police – Defenders of the Crown” stalo, ale jisté je jedno – tahle deska je setsakramentsky zábavná a nestačím se divit, kolik je na ní svěžích a zajímavých nápadů. Kytary na některých místech luxusně válí (třeba hned v úvodu prvního songu “Sabre & Torch”), kompozice skladeb je na dobré úrovni, refrény většinou skvělé, texty úsměvné a vokál Tobiho Sammeta jako by nebyl z téhle planety. Produkce parádní. Zdá se to neuvěřitelné, ale kapela, které už nikdo nevěřil, se opět vytáhla a svou jedenáctou řadovkou dokazuje, že rozhodně ještě nepatří do starého železa. Doporučuji: “Sabre & Torch”, “Defenders of the Crown” a “Rock Me Amadeus” (Falco cover).
nK_!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.