Faith No More - Sol Invictus

Faith No More – Sol Invictus

Faith No More - Sol Invictus
Země: USA
Žánr: alternative metal / experimental rock
Datum vydání: 19.5.2015
Label: Reclamation Records / Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Sol Invictus
02. Superhero
03. Sunny Side Up
04. Separation Anxiety
05. Cone of Shame
06. Rise of the Fall
07. Black Friday
08. Motherfucker
09. Matador
10. From the Dead

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi.

Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a zvuk jejich tvorby jsou natolik jedinečné a nenapodobitelné, že se od jejich odchodu na scéně žádná podobná parta neobjevila. A to myslím naprosto vážně i s vědomím, že poznávací znamení kapely, tedy Mike Patton, v mezičase nezahálel a sypal z rukávu projekty Fantômas, Peeting Tom či Tomahawk. A jak tedy návrat, který posledních pět let vypadal jako čistě pódiový, dopadl? Faith No More zastavili čas a jejich novinka „Sol Invictus“ zní přesně tak, jako kdyby se žádná pauza nekonala a hudebně jsou tak zaseknutí v 90. letech, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se nejedná o žádné retro. Faith No More zůstali sví a hudebními škatulkami nesvázaní, takže na „Sol Invictus“ se toho děje i přes jasnou písničkovou strukturu řady skladeb a krátkou hrací dobu dost na to, aby bylo co objevovat i po několika posleších.

Jako první singl byl poměrně překvapivě představen Pattonův recitál „Motherfucker“, který podtrhuje předešlý odstavec a ukazuje, že Faith No More si vždy dělali to, co uznali sami za vhodné, protože tahle skladba – ačkoli nepopírám, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Sol Invictus“ nalézt – je jakožto první ukázka vcelku netypická. V této experimentální písni, pokud ji tak lze minimálně v první polovině vůbec nazvat, hraje hlavní roli Mike Patton, jehož strhující výkon, který bych se nebál označit za fenomenální, pozvedá novinku na vyšší úroveň, než by bez jeho osobitosti byla. Vskutku zajímavá volba prvního singlu, po němž následovala klasická skladba „Superhero“, která je přesně tou devadesátkovou alternativou, jakou od Faith No More všichni čekali. Patton štěká na svoje spoluhráče, kteří spustí v celkem kvapíkovém rytmu, jemuž dají v orientální melodií ozvláštněném refrénu vale a se zpěvností Pattonova vokálu v zádech připravili jeden z předčasných vrcholů nahrávky. Skvělá skladba.

Mezi další nejsvětlejší momenty desky patří „Sunny Side Up“ se svou optimistickou náladou a vzdušným rockovým přístupem, jenž se nevytrácí ani v krátké pasáži na začátku druhé minuty, kde Faith No More malinko přiostří hrany, které jsou vzápětí zbroušeny lehkou klavírní pasáží, přes niž „Sunny Side Up“ spěje do svého závěru. Nepolevuje se ani s následujícími minutami, protože ačkoli to tak hned na první poslech nevypadá, tak střed nahrávky je velmi silný i bez vypalovačky typu „Superhero“ nebo naopak experimentu „Motherfucker“. „Cone of Shame“ se rozjíždí hodně pomalu a rytmickým zvukem bubnů v první třetině vyvolává dojem vojenského marše, ovšem v polovině hrací doby kytary pořádně zhutní a strhující závěr je nakonec jedním z nejsilnějších vyvrcholení na „Sol Invictus“. Uvolněně se zpočátku zdá i „Rise of the Fall“, ale zvrhne se v dekadentní jízdu na strašidelné horské dráze, jíž šéfuje opět ten šílenec za mikrofonem. To „Black Friday“ je v refrénu zástupcem neurvalé punkové školy a nebýt několika klasických melodických motivů Faith No More, které celou skladbu lemují, tak mohla být výsledkem zatraceně energická jízda, čímž netvrdím, že je „Black Friday“ špatná.

Méně zdařilý je až závěr desky, o nějž se stará především zbytečně roztahaná „Matador“, již ani fantastický Patton nedokáže vyloženě zlomit. Píseň působí až teatrálním dojmem, což umocňuje právě Patton, který zde své parťáky nechal hrát vyloženě druhé housle, až je škoda, že hudebně se „Matador“ příliš nevyvedla a usměrní se teprve v závěrečné minutě, kdy dostane dosavadní volná disciplína trochu řádu a začne držet pohromadě. Jako poslední nám zůstala akusticky příjemná záležitost „From the Dead“, která toho moc nevymyslí a je to spíše takový závěr, který nechá fanouška prozpěvovat si líbivou vokální melodii za právě doznívající deskou. Přestože jsou jednotlivé písně na sobě nezávislé a rozmanité, tak je výsledek příjemně semknutý.

Trochu jsem v dosavadním povídání upozaďoval instrumentální osazenstvo Faith No More, které hraje znamenitě, ale třeba rytmická dvojice Gould a Bordin si v minulosti vybrala i lepší chvíle. Ovšem s rukou na srdci si přiznejme, že „Sol Invictus“ ovládl až neskutečným způsobem Mike Patton, jehož výkon tvoří nemalou část dojmu, jež deska zanechává. Samozřejmě, bez dobré hudby ani s takovým talentem nejde vymyslet velké věci (viz poslední album Tomahawk), ale Faith No More = Mike Patton. Tak to bylo a je.

Obligátní slovo závěrem… pokud se na „Sol Invictus“ podívám jako na celek, tak je to počin velmi příjemně barevný a hlavně zábavný, takže i přes drobný pokles vysoké úrovně v samém závěru placky, se jedná o album, kterým Faith No More definitivně umlčeli všechny pochybovače a odpůrce reunionů, protože jestli by se nemělo doufat v návraty velkých kapel kvůli deskám jako „Sol Invictus“, tak nevím, kvůli čemu by se tak mělo dít.


Druhý pohled (Zajus):

Ne snad, že bych byl přímo skeptický, ale… ony tyhle comebacky málokdy dopadají dobře. Faith No More, kapela která byla zejména v pozdějších fázích svého fungování úspěšná díky (a možná i trochu navzdory) tomu, že si z očekávání fanoušků příliš vrásky nedělala, však ukazuje, nakolik byly mé obavy zbytečné.

„Sol Invictus“ je velice povedená placka, dokonce mnohem povedenější, než bych i v nejoptimističtějším scénáři předpokládal. Faith No More poskládali desku, na které nechybí chytlavější skladby (jimž vévodí profláklý „Motherfucker“), ale chytlavost není její hlavní předností. Agresivní kousky jako „Superhero“ a „Separation Anxiety“ patří mezi nejsilnější písně desky a výrazně odkazují na historii kapely, podobně jako temnější „Matador“. „Cone of Shame“ zase zkraje připomíná některé z „vražedných balad“ Nicka Cavea (dokud se v druhé polovině nerozjede a nezíská zase trošku odlišnou tvář) a i ten vlezlý „Motherfucker“ mě dosud nezačal nudit, byť k tomu má nakročeno. Jediná poloha, kterou tak Faith No More stále nežeru, je načichlá country a ozve se zejména v „Black Friday“ a „From the Dead“, ovšem v takhle malých dávkách mi vlastně vůbec nevadí. „Sol Invictus“ je prostě dobré a moje jednoduchá heuristika jak nakládat s comebacky tak tentokrát selhala.

Faith No More


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.