Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 7.8.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Autonomous Combat System 02. Anodized 03. Dielectric 04. Soul Hacker 05. Protomech 06. Genexus 07. Church of Execution 08. Regenerate 09. Battle for Utopia 10. Expiration Date Odkazy: web / facebook / twitter

Když své deváté album oznámila americká metalová mlátička Fear Factory, tak bych to přirovnal k něčemu tak obyčejnému, jako když rosničky oznámí, že následující den se obloha zatáhne a přijde déšť. Prostě všichni víme, že bude pršet a už se nad tím ani nikdo nepozastaví, protože to je natolik všední a nepřekvapivá věc, že to vyvede z rovnováhy jen málokoho. Fear Factory totiž hned na svých prvních albech v hloubi 90. let utvořili svůj vlastní styl, který několik dalších let vybrušovali do dokonalosti, a nejpozději od „Obsolete“ se spíš už jen vezou na vlně svého dřívějšího vizionářství. Pravda, někdy přijde album lepší („Mechanize“), jindy zase horší („The Industrialist“), ovšem stále je to ta samá „Továrna strachu“, jež už možná nemá čím překvapit, ale v rámci své diskografie se jí daří držet si relativně kvalitní standard. A minimálně toho si u nich cením.

Oproti minulejšku pro mě bylo hned po svém oznámení „Genexus“ příslibem lepšího alba už jen tím, že se upustilo od bicího automatu, který mi prostě a jednoduše neseděl. Ačkoli si i živé bicí, dokonce i v podání takových mistrů jako Raymonda Herrery a Genea Hoglana, držely pořádnou míru chladné strojové přesnosti a zněly dosti počítačově, tak v tomto ohledu bylo „The Industrialist“ krokem zpátky. Sterilní práce počítače prostě a jednoduše nenahradí lidský cit (zdravím Meshuggah a jejich „Catch Thirtythree“). Novinku tak nabouchal jistý Mike Heller, který největší stopu zanechal v řadách technických death metalistů Malignancy. Není to sice takový bicmen, jako zmínění předchůdci z let minulých, ale kopírovat Cazaresovy riffy a pohánět je kupředu zvládá bez potíží. Když už jsem načal personální otázku, tak je vhodné zmínit, že ještě před vydáním „Genexus“ posílil řady Fear Factory Tony Campos (Ministry, ex-Soulfly, ex-Static-X), avšak na albu ještě tlusté struny nadrtit nestihl, protože ty zůstaly stejně jako minule v kompetenci Dina Cazarese, hlavního mozku kapely.

„Genexus“ svého předchůdce překonává rovněž co se týče hudební náplně. Letošní zářez je živější, nepůsobí tak staticky, a přestože nepřináší vůbec nic nového a stojí na kombinaci strojových bicích se škrkajícími kytarami a vzletně melodickými refrény, tak je finální produkt přeci jen o něco zábavnější než minule. Přijde mi, že trochu přibylo samplů a kláves v pozadí, čímž se album trochu vzdaluje svým klasickým předchůdcům, což výsledku nijak neškodí. Naopak to činí „Genexus“ vzdušnější a přístupnější. Pořád se sice nemůže rovnat skvělému „Mechanize“, což byl první počin po Cazaresově návratu, kde se Fear Factory vytáhli, ale nemůžu říct, že by se „Genexus“ nedalo poslouchat, to v žádném případě ne.

Úspěch Fear Factory se vždy kryl se schopností provázat dohromady hlavní složky, tedy tu industriálně nářezovou s melodickými výlety Burtona C. Bella, a ačkoli se to nedaří ve všech deseti položkách obsažených na „Genexus“ úplně na jedničku, tak je tu hned několik skladeb, které jsou na tom z tohoto hlediska velmi solidní. Zmínit musím dvojici „Anodized“ a „Regenerate“, jež mi v tom kompozičním spojení stroje a lidské bytosti (platí i o textové náplni, protože tomuto se Fear Factory věnují zatraceně často) přijdou z celé desky nejlepší. Obě odpálí zasekávaný riffing mistra Cazarese a po konci první sloky plné agresivního řevu přijde andělský vokál čistý jako lesní studánka. Na fakt, že to Burton bude na pódiu kurvit jedna báseň, teď nehledím. Když se toto Fear Factory povede a nesklouzne to do příliš násilné kombinace, což se děje snad jen v „Battle for Utopia“, tak mají na půl vyhráno.

Krom dvou kousků, jež jsem zmínil výše, patří mezi ty nejsvětlejší momenty „Genexus“ ještě úvodní „Autonomous Combat System“, což je opravdová trefa do černého. Jak skvělou úvodní sci-fi lyrickou myšlenkou “People are always fearful of something they don’t understand. The next step in evolution is a machine; a machine that can think and feel. Surviving is all that will matter.”, tak hnací silou ústředního Cazaresova riffu, který ji v ostřejších pasážích pohání kupředu jako dobře namazaný stroj. Burton C. Bell nejen v této písni stále střídá ty svoje dvě polohy, ovšem i přes zjevný nedostatek momentu překvapení, protože Fear Factory už léta omílají stejný mustr, je „Genexus“ překvapivě zábavnou nahrávkou. „Soul Hacker“, „Dieletric“ či titulní „Genexus“ — to všechno jsou skladby, které na posledním albu chyběly a které zvedají šedivý průměr směrem vzhůru, protože Burtonovy melodie se letos vyvedly.

Když si to tak po sobě čtu a kontroluji, tak se sám sobě divím, že se mi nedostává slov vyložené kritiky, ačkoli vím, že „Genexus“ není žádná extra třída. Je to pořád to samé, pořád dle toho samého vzorce, stále stejný zvuk i individuální výkony, ovšem i tak se mi „Genexus“ líbí. Rozhodně víc než často zmiňovaný předchůdce nebo třeba „Transgression“, k němuž má novinka s  klávesovým oparem v zádech ne úplně daleko. Možná mě to jen chytlo v dobrém rozpoložení, možná je to opravdu kvalitativně lepší deska než minule, nicméně těch necelých 50 minut mě baví a nebýt slabší „Battle for Utopia“ a zbytečně rozplizlého závěru v podobě „Expiration Date“, tak se jedná o album, jež by sneslo srovnání i s takovým „Archetype“, které v novém miléniu považuji za stále nejlepší počin Fear Factory. Těm se tehdy i bez svého dosavadního hlavního mozku podařilo napsat parádní desku. A novinka k ní nemá až tak daleko, jak jsem si původně myslel.